V parčíku na náměstí Antoše Dohnala nás uvítá poválečný pomník T. G. Masaryka s bronzovou bustou prezidenta od olomouckého sochaře Karla Lenharta (1904-1978).

Před sousedním farním kostelem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého můžeme obdivovat dvojici protějškově pojatých pozdně barokních kamenných skulptur, představujících sv. Floriána a sv. Donáta, pocházejících z 3. čtvrtiny 18. století.

V nedaleké Horní ulici pak stojí na vysokém profilovaném podstavci ještě sv. Jan Nepomucký, jehož socha je datována chronogramem v nápisu na soklu do roku 1723.

Městečko ukrývá ještě dvojici drobnějších barokních kaplí, zasvěcených Panně Marii Pomocné (jižně od Kvasic na Mariánově, u odbočky do Nové Dědiny) a Panně Marii Bolestné (severozápadním směrem, u silnice ke Stražovicím).

B. Samek: Umělecké památky Moravy a Slezska, 2. svazek

Jedná se o specializované muzeum zaměřené na autoveterány  značky Praga, zvláště pak na kolekci Piccolo. Muzeum vzniklo přestavbou stodoly, kde jsou uloženy automobily a přístavbou, v níž sběratel Hubert Grmela soustředil archivní materiály zahrnující technickou dokumentaci, katalogy a drobné fragmenty vztahující se k vozům Praga Piccolo.

Prezentovaná sbírka zahrnuje 16 vozů Praga různých typů a provedení, vyrobených od roku 1934 až do ukončení výroby v roce 1941. Pragovky ve sbírce pana Grmely jsou zapsány na seznamu národních kulturních památek.

 Většina exponátů je schopných provozu a můžeme se s nimi setkat  silnicích v rámci různých jízd veteránů. Některé z vystavených aut byly zapůjčeny filmařům pro natáčení dobových filmů a seriálů, jako byly například Četnické humoresky. V jedné části Četnických humoresek zvané Pamlsek účinkovala dvoudvéřová Praga Piccolo 203. Praga Super Piccolo karoserie Sodomka byla použita jako dobová rekvizita v epizodě nazvané Poslední soud.

V době mé návštěvy, byly všechny Pragovky zapůjčeny do Veterán arény         v Olomouci  (chybí na fotkách), proto doporučuji telefonickou domluvu před plánovanou návštěvou s panem Grmelou.

   Zástavba malebné, poměrně velké a protáhlé obce se nerozkládá jen pod svahy Hostýnských vrchů, ale velká část rodinných domků a hospodářství šplhá také vysoko do strmých strání. Přílepy se v análech připomínají už r. 1278, kdy tu v místech po zaniklé vsi Hynčici vznikla tvrz a nové osídlení. Tvrz byla časem přestavěna na zámek a jeho novorenesanční podoba z r.1895 se nám zachovala až do současnosti. Zatím nepřístupný zámek spolu s přístupným parkem je od r.1998 majetkem obce a je největší zachovalou památkou v katastru obce.

   Není ale historickou památkou jedinou, kterou můžeme v této obci spatřit. Hned u zámku nalezneme u zastávky busu turistický rozcestník, od něhož vede modře značená turistická trasa do hor na blízký Hrádek - místo, kde bylo archeologicky zjištěno opevnění - a na vzdálenější Hrad ( 551 m). Opravdové feudální sídlo zde sice nikdy nestálo, ale kuželovitý vrcholek kopce s romantickými skalními výchozy sloužil v minulosti v dobách nepřátelských nájezdů jako pozorovatelna a ohňové signály byly odtud viditelné nejen na Lukov, ale i na hrad Buchlov.

   V místech, kde modrá značka ostře stoupá nahoru přes přílepskou náves, narazíme na barokní kamenný kříž z roku 1764. Je přizdoben nejen sousoším tří světců - Panny Marie, sv.Huberta a sv.Vendelína s jejich atributy, ale také erbem Komínka z Egelhausu a jeho choti Marie Sylvy de la Fosse,významných majitelů přílepského zámku z doby ještě před Seilerny. Na návsi pak ještě projdeme okolo zvonice neobvyklého tvaru podkovy z roku 1921 a pak už vyšplháme nad poslední domy pod koruny ovocného stromoví z okolních sadů. Silnička i turistická značka tu krátce vedou po vrstevnici a tak je zde možnost vydechnutí a pokochání se překvapivě hezkým výhledem nejen na 3 km vzdálené centrum města Holešova, ale také daleko do rovin Hané a na celé pásmo Mladcovských vrchů nad Zlínem.

   Odtud už to není daleko k další významné památce obce Přílepy - ke kapli, přináležející "hostýnskému kultu". Vznikla v době přestavby zámku v době, kdy byl majitelem panství rod Seilernů - Aspagů a byla zasvěcena Panně Marii Svatohostýnské. Tak jako v dávné minulosti, tak i v dnešní době se tu v létě konají bohoslužby a "na sv.Floriána" dokonce pouť. Dříve bylo toto místo za vlahých letních podvečerů často navštěvováno k sousedským poklábosením, dostaveníčkám milenců a v neposlední řadě kvůli nádherné vyhlídce do širého kraje - toto je už ale minulostí, neboť vyhlídka - tak jako milióny jiných v naší zemi - zarostla !! ( Hezký, ale bohužel jen částečný výhled na krajinu, se tak v současnosti otevírá jen z hřebenu nad kaplí). A ještě jedna změna se tu udála : zatímco v minulosti zdobil interiér kaple trojdílný oltář se vzácnými obrazy, dnes tu uvidíme už jen obraz jediný, který zobrazuje pannu Marii s jezulátkem. Příčinou je poškození oltáře při vloupání vandalů do kaple a vyříznutí starých vzácných obrazů z rámů a jejich odcizení ...

   Kromě těchto památek se na dolním konci obce nachází ještě jeden kříž z roku 1882 a ve středu obce nalezneme dva památníky. Oba byly vystavěny v roce 1928, ale zatímco socha sv.Václava se stala památníkem obětí I.světové války, socha T.G.Masaryka zůstává spjata s poctou padlým v té mnohem strašnější, světové válce druhé ...

   Historickými památkami Přílep a krásou okolní krajiny sice bude nasycena naše mysl, ale po projítí toho všeho se o "své" asi bude hlásit i naše tělesná schránka. I na to ale přílepští pamatují a vítané občerstvení naleznete v hospodě "U Páralů", která v létě nabízí i posezení v zahradě a "teče" tu Zubr. V centru obce pak funguje restaurace "U Miloša" s celodenní nabídkou jídla. A co s těmi zhýčkanými návštěvníky, kteří se v parném létě celí uštvaní po prohlídce obce budou dožadovat koupání ? Tak ty přílepští pošlou k vodě - ne doslova - ale k hrázi větší retenční nádrže na říčce Mojeně při sv okraji obce, která slouží nejen k rybolovu, ale také ke koupání a rekreaci ...

   Dovedete si ale představit proměnu bývalého pyšného panského sídla ... na takovou porodnici ?!?

   Asi dost dobře ne, že ?? ... No, vidíte a právě takový osud postihl nevelký zámek v obci Přílepy, která je vzdálena pouhé 3 km od Holešova a jejíž domky - mimo centrum - šplhají do posledních strání Hostýnských vrchů. Čtenářům, kteří milují historické památky, možná připadne role porodnice a ženské nemocnice pro historické zámecké interiéry ponižující ... ale zcela opačného názoru určitě bude těch téměř 21 000 lidí, kteří zde v letech 1955 až 1994 přišli na svět !

   I když vzal mobiliář v zámeckých interiérech dávno za své ještě před vznikem porodnice - ( napřed se tu roztahovaly 2 armády a pak objekt sloužil jako učňovský internát, ozdravovna a v té době se tu také promítalo kino a prostory přilehlého zámeckého parku sloužily k pořádání tanečních zábav ) - tak díky tomu, že byla budova obývána a občas i opravena, dochoval se její exteriér do časů dnešních v celkem slušné formě, podobě a zachovalosti.

   Samotný objekt je sice nepřístupný, ale alespoň jeho vnější podobu můžeme obdivovat ze všech světových stran, neboť zámek je umístěn v sv cípu volně přístupného zámeckého parku. Tady také vidíme, že zámek v Přílepech byl poněkud skromnějším panským sídlem, neboť jej tvoří jen jeden trakt jednoposchoďové budovy. Protože je ale neodmyslitelnou součástí zámeckého objektu také hranolová věž a protože toto vše je vystavěno v novorenesančním slohu, určitě procházka zámeckým parkem a okukování panského sídla neokouzlí jenom duše romantické. Ti "přirozeněji" založení jedinci si totiž povšimnou, že na zámecké věži jsou v atikách tří rohů umístěny kamenné erby rodu Seilernů, který se zasloužil o dnešní podobu zámku a že jsou tyto erby přizdobeny pěknými plastikami lvů.

   Zámek je v současnosti v majetku obce, která pro něj hledá využití a tudíž je veřejnosti nepřístupný. Té je ale volně umožněn vstup do zámeckého parku.

   ( Původně na těchto místech stávala tvrz, kterou založil Jindřich z Přílep. Vesnice, vzpomínaná poprvé r. 1278, stojí na místě zaniklé dědiny Hynčiny. Historie přílepské tvrze a osady je pak jakýmsi stále se zrychlujícím sledem obrázků v kaleidoskopu, kdy se tu jeden za druhým střídají majitelé a panstvo a který se zpomaluje až po polovině 18.století, kdy jej vlastní rod Komínků a tvrz byla ( už předtím ?)  přestavěna na renesanční zámek. Od roku 1778 až do konce II. světové války zámek na celých 167 let získává rod Seilernů - Aspagnů. Ti kolem r. 1885 přestavují zámek do tehdy módního neorenesančního slohu. Zároveň tu vzniká objekt hospodářských budov s konírnou, laboratorkou a celý areál budov se později čím dál více skrývá pod zvětšujícími se korunami stromů a rychle rostoucích dřevin nově zbudovaného zámeckého parku ...)

A právě boží muka v Mořicích jsou zajímavé tím, že se do současnosti  uchoval tragický příběh osmnáctiletého hocha Františka Čičinského z Mořic, který se ve třicátých letech 19. století v místech, kde památka stojí oběsil z nešťastné lásky. Na místě tragédie byla postavena boží muka.

Během času došlo devastaci a hrozícímu zániku památky. V roce 2008 byla za pomoci pana Josefa Rudika kronikáře z Mořic a pana Vašiny památka renovována pro příští generace. Zmiňovaná boží muka najdeme, vydáme-li se z Mořic směrem na Pavlovice po pravé straně silnice za posledním domem.

Je tu i kniha "Ortel samoty", kterou v roce 2003 napsala bývalá básníkova sekretářka dr. Zdena Tomášková. Ta dílo čerpala ze vzpomínek, na léta prožitá se "staříčkem".

Vlastním jménem se Bezruč jmenoval Vladimír Vašek. Do Kostelce ho přivedl jeho kolega z pošty František Losík. Nemocný básník potřeboval venkovský vzduch a stravu a tak se krátce usadil na gruntu Losíkových. Od té doby jezdil do Kostelce každý rok a bydlel u bednáře K. Menšíka v č. 89. Teprve po seznámení a sblížení s prof. dr. Antonínem Pírkem se usadil v Kostelci v "Červeném domku", kde žil až do své smrti v roce 1957.

Pamětní síň je otevřena od května do října denně mimo pondělí od 10,00 do 14,00 hodin, nejlépe je ale objednávka telefonem na č. 582 374 748

http://www.hrady.cz/index.php?OID=4438

Kočár, který byl odkoupen z majetku rodiny Kinských a který zřejmě původně používal vévoda de Richelieu, vyslanec francouzského krále u vídeňského císařského dvora, nechal vzápětí výrazně přestavět. Monumentální vůz váží přibližně tři tuny a s koňským šestispřežím dosahoval celkové délky okolo  16 metrů. V jeho dekorativních řezbách již převládá rokaj, tedy asymetrický ornament, který symbolizuje přechod pozdního baroka ve zdobnější rokoko.

Všechny postranní malby na kabině kočáru vycházejí z antické mytologie a představují antická božstva jako alegorie čtyř živlů. Na zadní straně se pak nachází plátno s – rovněž alegorickým – zobrazením Dne, který zahání Noc. Jedná se o dílo císařského dvorního malíře Michelangela Unterbergera. Tento barokní malíř z italského (jihotyrolského) městečka Cavalese začínal svou uměleckou dráhu v Pasově (Passau) a ve Vídni namaloval například oltářní obraz pro katedrálu sv. Štěpána.

Kočár byl od padesátých let minulého století součástí expozice zámku v Náměšti na Hané. Vzhledem k tomu, že už se nacházel v téměř havarijním stavu, prošel v letech 2004-2006 náročnou kompletní obnovou v restaurátorských dílnách. Toto restaurování, hrazené z prostředků Ministerstva kultury, trvalo přibližně dva roky. Díky těmto restaurátorským pracem byla změněna předpokládaná doba datace a odkryto "zadní" plátno.

Dnes již patří Troyerův kočár k nejobdivovanějším exponátům AMO (Arcidiecézní Muzeum Olomouc). Jeho barokní „zlatý“ lesk i pompézní monumentálnost jsou prostě nepřehlédnutelné. Příznivci muzea i samotného kočáru mají dostatek možností odvézt si na biskupský kočár nějakou památku. Kromě pohledů nabízí AMO zájemcům i DVD o unikátním projektu restaurování této vzácné památky nebo pamětní minci v několika variantách.

Tvrz byla za třicetileté války ( tehdy v majetku Jana Felixe Podstatského z Prusinovic ) poškozena a v roce 1643 byla dokonce opuštěna.  V letech 1679 - 1705 ji Albrecht Bukůvka z Bukovky přestavěl v barokní zámek. Do pozdně barokní podoby zámek předělali roku 1772 Mitrovští z Nemyšle, kteří ji vlastili v té době už 8 let. V této podobě se udržel dodneška. Hrabě Mitrovský také založil při zámku rozsáhlou botanickou zahradu a zámeckou knihovnu obohatil sbírkou přírodovědné literatury. Zámecká zahrada byla postupně kolem roku 1800 přeměněna v botanicky a esteticky velmi pozoruhodný přírodně krajinářský park, který patří k nejcennějším na severní Moravě.

Posledními majiteli pak byly Dubští z Třebomyslic, kteří zámek vlastnili v letech 1891 - 1945.  Na počátku 20. století na zámku pobývala spisovatelka Marie Eschenbachová-Ebnerová, rozená Dubská.

Po roce 1918 se většina občanů hlásila k české národnosti a volila dokonce sociální demokraty, kdežto majitelé zámku a velkostatku se přes české jméno hlásili aktivně k Německu. Po mnichovské dohodě si právě oni vymohli, že zámek s bezprostředním okolím byl dodatečně začleněn do Sudet.

Po konfiskaci majetku Dubských v roce 1945 byl zámek využíván pro různé účely. Bohužel také i s cenným parkem chátral. Po roce 1961 zde našlo sídlo zemědělské odborné učiliště Loštice, které zde sídlí dodnes. V sedmdesátých letech 20. století byl zámek rekonstruován. Část mobiliáře byla převezena do zámku ve Velkých Losinách.

Zámek Žádlovice je jednopatrová budova s mansardovou střechou, středním a dvěma bočními křídly. K zámku patří i kaple z konce 18. století, dva zahradní domky z poloviny 18. století a anglický park.

http://www.hrady.cz/index.php?OID=3199

První písemná zmínka o tvarůžkách je z roku 1452, poté ještě 1583, kdy se poprvé objevuje pojmenování tvarůžky. Velmi pravděpodobně se však na stolech vesničanů objevovaly v různých podobách již dříve. Olomoučtí obchodníci je pak pojmenovali na Olomoucké tvarůžky přesto, že většina produkce pocházela z okolních vesnic. Lidé je vyráběli doma pro svou potřebu a zbytek prodávali na trzích jako ,,selské tvarůžky ". Nikdo je však nevyráběl ve velkém a měly různé tvary. Dnešní podobu získaly až koncem 19.století.

Na přelomu 17. a 18.století se zmínka o tvarůžkách objevuje již častěji. Třeba v roce 1601 se v Hradečné u Uničova kopala studna. Kopáčům se platil jeden zlatý za sáh do hloubky a dvě kopy tvarůžků. Sýry slavily úspěch dokonce v hlavním městě království. Na celosvětové výstavě ve Vídni roku 1872 se jim dostalo velkého ocenění. Syrečky byly tak známé, že nechyběly ani na svatební tabuli císaře Leopolda II. Díky rozvoji průmyslu a železniční dopravy se tvarůžkům otevřela cesta do Evropy na nové trhy a byly známé i v Palestině.

Toliko o tomto chutném, v zemi českém oblíbeném sýru. Samotné muzeum sídlí v místě, kde v roce 1876 Alois Wessels postavil novou moderní výrobnu. Alois byl syn Josefa Wesselse, který založil vlastní loštickou tvarůžkárnu. Do 1. světové války se firma A. W. stala největším výrobcem tvarůžků.

V roce 1917 převzal firmu Wesselsův zeť Karel Pivný a postupně zavedl tovární výrobu. Druhý Wesselsův zeť Jaroslav Dubský si roku 1912 otevřel v Lošticích vlastní výrobnu.  Firma pod jeho vedením fungovala do roku 1948, kdy byla zestátněna. Výroba nadále probíhala v původních prostorech, počátkem 90. let se vrátila do majetku rodiny, která ho provozuje dodnes.

V původním objektu Wesselsovy firmy bylo roku 1994 zřízeno nevelké podnikové museum, které zprostředkuje informace o dřívějších i současných výrobních postupech.  Po vstupu do muzea nám byl puštěn film „Příběh neobvyklé vůně z vyprávění stréčka Křópala“ – volné filmové zpracování historie výroby tvarůžků v A. W. Velmi se nám líbil. Potom jsme si prošli sklepení, kde tvarůžky byl vyrobeny a kde zrály. Druhou a poslední místností byla půda, kde sýry dozrávaly a sušily se. Návštěvu doporučuji, stejně jako nákup této pochutiny v podnikové prodejně, která sídlí od muzea co by kamenem dohodil.

Kontakty - Palackého 4, Loštice  

Telefon : 583 401 211, 583 401 212

WWW: www.tvaruzky.cz

Otevírací doba

Od 1. září do 30. června:

Návštěvy po předchozí dohodě, minimální počet osob: 8

Od 30. června do 2. září

Pondělí až neděle, začátek vždy v 9:00, 10:00, 11:00, 12:30, 13:30, 14:30 a 15:30 bez omezení

Ceník vstupného do Muzea Olomouckých tvarůžků

 Dospělí : 30 kč , děti a studenti 15 kč, důchodci 20 kč.