Zámek Ploskovice, hora Sedlo v Českém středohoří a Terezín
Po pár dnech cyklobrouzdání Kokořínskem jsme seskočili ze sedel kol (dali si ŠÁBES * ) a vyrazili po svých na malý okruh s různorodými cíli. Od hospodského "Zděnka" (šéfa Medúzy a přilehlé chatkové oblasti v račickém kanálu) jsme dostali tip na výlet.... prý na vyvětrání. Doporučil nám vyběhnout Horu Sedlo, nazývanou též Vysoké Levínské Sedlo či Jelečský vrch (národní přírodní rezervace v CHKO České středohoří). Pod horou vznikly v pol. 19. stol. lázně Jeleč - Bad Geltschberg. Po roce 1945 už obnoveny nebyly. V geomorfologickém podcelku Verneřické středohoří je tento ostrý táhlý hřeben horou nejvyšší (726 m). Horu, tvarově skutečně připomínající jezdecké sedlo, vytvořila vulkanická činnost.
Na Sedle se nachází až bizarní skaliska (bylo možné shlédnout i celé bloky tefritu - tmavošedého magmatitu), příkré svahy, stabilizované především listnatými stromy a také vápenité jílovce a pískovce (náchylné k sesouvání). Roste zde mnoho vzácné květeny (tařice, lilie, kosatec) a žije např. lejsek, čolek, hýl, datel a další zvířena a ptactvo. Netušili jsme, že kopeček, který z auta vypadal tak nevinně a oble, ve skutečnosti žádným ŠÁBESEM * nebude... naopak nám Sedlo dalo před vrcholem pěkně zabrat.
Vyjížděli jsme z Račic přes Polepy a Liběšice do Trnobran (ZDE trasa celého okruhu). V Trnobranech jsme zastavili pro radu. Požádali jsme jakési kopáče o turistické značení, které by nás z Trnobran na vrchol kopce, vzpínajícího se přímo nad námi, dovedlo. Ti ovšem sdělili, že žádnou horu Sedlo neznají… Byla chybka nezapátrat po zdatnější nápovědě, protože značení z této vísky bylo luxusní, což jsme se ale dozvěděli až z ukazatelů z vrcholu hory. Pro zájemce o výstup: Z Trnobran – cca 2,5 km po žluté k rozcestníku "Sedlo pod vrcholem", přestup na zelenou a 500 m k cíli. Tím bych mohla popis trasy k vrcholu ukončit. Kdo by ale chtěl zažít trochu adrenalinu, nechť se autem posune o 2 km dál, do Horních Chobolic (už jen průjezd „zapomenutou“ malebnou vesničkou byl neuvěřitelný) ... po uzounké cestě na úplný konec civilizace. I zde jsme dostali výbornou radu – že se, prý, nahoru dá, značení však téměř není. Nakonec se ukázalo, že „téměř ne“ znamenalo „více, než prachmizerně“ . Vyrazili jsme na vlastní pěst, poslepu… cestami i necestami… (trasa zhruba taková). Občas už nás jímala hrůza, že se k vrcholu zvláštním labyrintem cestiček (někde hodně zarostlých) ani nedostaneme. Stoupání začalo být později velmi prudké a ozývaly se první vzdory. Najednou jsme narazili na rozcestník Sedlo – východní rozcestí, kde se seběhly dokonce dvě barvy. Vydali jsme se po zelené 830 m k další zastávce – rozcestníku – Sedlo pod Vrcholem a dalšího asi půl km k samotnému vrcholu. Poběhali jsme si po hřebeni. Několik skalních teras nám nabídlo parádní výhledy do vzdálenosti desítek km a téměř všech světových stran. Opravdu jsme si tu podívanou užili a rychle zapomněli na poměrně nekonečnou pralesní cestu nahoru (bez výhledů). Mladý sběratel úplnou náhodou ve skalní štěrbině bez navigačního systému GPS našel poklad – "kešku". S radostí si připočítal objev do své sbírky. Skutálet se dolů k autu už nebylo tak složité.
Z Horních Chobolic jsme sjeli přes Soběnice a na hlavní silnici (doprava - směr Litoměřice) jsme cca po 3 km odbočili doprava na Ploskovice prohlédnout dominantu obce - barokní zámek Ploskovice. Ještě než se vyrazilo na prohlídku, kousek od placeného parkoviště (u vstupu do zámku) na návsi jsme se v místní hospůdce posilnili za pohádkovou cenu.
Zámek nechala vybudovat v letech 1720-1725 Anna Marie Františka Toskánská. Jednopatrová budova byla dílem architekta Kiliána Ignáce Dientzenhofera. Majitelé se střídali, objekt byl později zvýšen a také rozšířen o dvě postranní budovy. František Josef I. se panství ujal po smrti Ferdinanda V. a v roce 1918 tu vzniklo letní sídlo ministerstva zahr. věcí. Nevhodnými stavebními zásahy utrpěly Ploskovice v roce 1938. Němci zde byla také zřízena nacionálně politická škola. Do vlastnictví státu se dostal zámek v roce 1945. Po úpravách státní památkové péče byly Ploskovice začátkem 60. let otevřeny veřejnosti.
Ani do umělých vodních jeskyní, bohužel ani do interiéru vrcholně barokního panského sídla, náležícího k významným kulturním památkám, se naši omladinu nepodařilo dostat. Prošli jsme se tedy překrásným čtyřterasovým zámeckým parkem. Zlom jedné z teras přímo v zámeckém prostoru vyrovnávaly již výše zmíněné grotty - vodní jeskyně - napojené v časech dávných na důmyslný vodní systém.
Zatímco jsme relaxovali v příjemném prostředí 8 ha parku (se vzácnými porosty a také vodotrysky a rybníkem, kašnami, fontánkami a zahradními doplňky), puberťáci soutěžili s jedním z místních pávů v rychlostní vytrvalosti. I když chudák páv vyhrával v běhu po svých, byl nucen použít křídla, aby se trapitelů zbavil. Prostory mi velmi připomínaly park bavorského Herrenchiemsee, které bylo tenkrát stavěno ve stylu Versailles.
Z Ploskovic jsme se vrátili zpět na hlavní, odbočili doprava a ujížděli do Litoměřic (cca 6 km). Kdyby bylo více prostoru, určitě bychom se prošli pěkným centrem.
Zamířili jsme přes řeku Labe cca 3 km na jih, do Terezína, do míst, kde se udál velký kus smutné historie…. (ZDE odkaz na samostatný článek o TEREZÍNĚ). Návštěva internačního tábora v nás zanechala velmi silné emoce.
Po skončení prohlídky jsme kruh přes Libotenice a Roudnici nad Labem v Račicích uzavřeli.
Články související s pobytem v okolí:
Hrad Kokořín, Kokořínsko - Pokličky, Čertovy hlavy a další výlety
Další výlety po Čechách a Moravě