Úvod předchozí věty bych měl raději blíže vysvětlit. Je pravda, že v Šumperku vždy rudí vládli pevnou rukou. V dobách, kdy soudruh Mamula v Ostravě zavedl pracovní subbotnik každý kvartál, jeho šumperský spolustraník Švéda ho nařídil každý měsíc … a nebezpečí imperialismu bylo opět o něco menší. Přesto lid šumperský nebyl tak otupělý, aby na Kotli v takovém počtu slavil při popíjení vodky a za zvuků garmóšky vítězství Rudé armády (tím ovšem nijak nezpochybňuji dějinný význam ukončení 2. světové války). Na Šumperský kotel se prostě vždy chodilo na motokros a – později hlavně – sidekarkros, který zde vždy počátkem května odstartoval Mistrovství republiky. Návštěvy kolem pětadvaceti tisíc diváků byly samozřejmostí, stejně jako velká vítězství domácích borců.

Šumperský kotel byl jednou z nejkrásnějších a nejnáročnějších tratí v celé tehdejší ČSSR a pohled do bubnu – dnes již zcela zarostlého – terénního zlomu, který byl tehdy nazýván Skála, dodnes zvedne tep nebo naopak po zádech probíhá známé ochlazení. Však se také jednalo o místo nejsledovanější, kde koncentrace diváků běžně převyšovala dnešní průměrnou návštěvnost prvoligových fotbalových zápasů ve stotisícovém městě. Pro fanoušky motosportu ze zbytku republiky bylo smůlou, že sestřih nebo – nedejbože – přímý přenos z této trati v televizi nikdy shlédnout nemohli (alespoň, co já pamatuji), protože hrozilo nebezpečí, že by mohli zahlédnout část kasáren, kde sovětší vojáci zrovna nacvičovali pochod za zpěvu bojových písní. A tím by mohly být životy všech občanů zemí Varšavské smlouvy navždy zpečetěny.

Kotel měl být dokonce místem koncertu australské heavyrockové skupiny AC/DC, ale tomu asi nikdy nikdo neuvěřil. Že zde mělo původně stát skokanské centrum olympijského vítěze a šumperského občana Aleše Valenty, je ovšem neoddiskutovatelným faktem. Šumperská radnice se v té chvíli změnila v zesnulého chrobáka, držícího navíc bobříka mlčení, a bylo po projektu. Ve Štítech mají z nemoudrosti šumperských radních dodnes velkou radost a světovou špičku v akrobatickém lyžování (akrobatické skoky na lyžích do vody) už tam mohli vidět nesčetněkrát.

Šumperský kotel se nachází na okraji města a jistě není náhodou, že téměř sousedí s areálem Sanatorky, o kterém jsem již na Turistice psal a o kterém šumperští konšelé také raději „nevědí. Dlouho slibovaný krásný lesopark pro všechny je zatím (už téměř dvě desetiletí) stále v nedohlednu a oblíbený šumperský „lesní“ podnik Koliba, kam snad chodili i kluci s klukama a holky s holkama, už také bude za chvíli vypadat spíše jako Stalingrad nebo Drážďany na konci – doufejme, že skutečně poslední – světové války.  A tak jedinou iniciativou, kterou zde může pozorný návštěvník zaznamenat je několik nových stromků se známým kanadským listem (ne na vlajce, ale na větvoví) a totálně zrezivělé sloupy elektrického vedení. Trochu málo na dvacet let keců a velkolepých plánů ... 

Přitom je nezpochybnitelné, že by Kotel mohl být opravdu krásným relaxačním místem nejen pro obyvatele Šumperka. Klidné prostředí místa, ležícího mezi Šibeničním vrchem a zahrádkářskou kolonií Na Vyhlídce je lákavé a lehce dosažitelné. Jenom k tomu musíte přidat ono všudypřítomné slůvko ALE.

Rád bych ještě – v souvislosti s desítkami úžasných závodů na Kotli – zmínil alespoň pár jmen, spojených s AMK Šumperk a Temenice a rozdávajících v 70. a 80. letech (atraktivní terénní sidekarkros se zde začal jezdit hned po okupaci v roce 1968) minulého století radost a pocit hrdosti téměř celému městu. Hvězdnými závodníky, okupujícími pravidelně stupně nejvyšší (nebo alespoň skoronejvyšší) byli například Miroslav Hroch se spolujezdcem Hlockým nebo  bratři Jaroslav a Miroslav Zatloukalové. Další dvojicí, která se vždy bila o titul mistra ČSSR, byli Jiří Vybíral a Bohumil Šmoltas (nesympatičtí Peták s Kamenárem – tuším, že – z AMK Ouběnice ale občas bývali o kousíček … řekněme šťastnější, takže „jen“ dvojnásobní vícemistři republiky, ale hlavně dvojnásobní vítězové mezinárodního sidekarkrosu na Přerovské rokli v letech  1977 a  1978). Poté již přichází éra mistrů republiky z let  1978 a  1979, dvojice „osiřelého“ Jaroslava Zatloukala, doplněného Milanem Gažíkem, který ještě o mnoho a mnoho let později – ve svých téměř osmapadesáti letech – získal na českém šampionátu post vícemistra.

Ale Kotel nebyl vždy jen místem závodů sajdkár. Závodilo se zde i na sólo motocyklech, a to již ve II. polovině padesátých let minulého století. Od počátku zde vysoce atraktivní dráha lákala motoristy k velkým výkonům a desetitisícové návštěvy k nadšenému aplauzu, zejména při dlouhých skocích ze „Skály“. Ze šumperských jezdců byli nejúspěšnější Václav Bojko, který vítězil téměř ve všech závodech, Oldřich Hloch (Kotel vyhrál třikrát za sebou a závodil až do 88 let) a Jaroslav Riedl. Později se objevila jména jako  Miroslav Hroch, Václav Syrovátka nebo Milan Riedl. Z důvodu atraktivity závodiště  a dobré organizace se zde konaly i kontrolní a přípravné závody české motokrosové reprezentace za mezinárodní účasti, například i mistrů světa Kavinova a Mojsejeva ze SSSR. Z českých jezdců se v Šumperku „ukázali“ i takoví velikáni motokrosového sportu, jakými určitě byli Jaroslav Falta, Antonín Baborovský, Jiří Churavý nebo Zdeněk Velký. Závodiště na Šumperském kotli bylo zrušeno po roce 1990.

Netvrdím, že bych zrovna já upřednosťoval vůni benzínu před zajímavou přírodní lokalitou, ale těch krásných závodů je prostě škoda, stejně jako je škoda absence Valentova areálu. Na nově vybudovanou motokrosovou trať Rapotínská stráň si prostě místní nikdy nezvykli a zájem o tento sport – víceméně – zmizel.

Měl bych však dodat ještě pár slov na závěr. Přesto, že jsem dnešní podobu tohoto místa nostalgicky zkritizoval – a mnozí z místních mocipánů by se mnou jistě nesouhlasili – jeho návštěvu bych všem klidně doporučil. Jednak zelená prý uklidňuje (nevím, byl jsem dva roky a pár dní na vojně) a jednak se dá přes Kotel projít k oblíbené výletní restauraci Na Nových domkách nebo k rozcestníku Tulinka, odkud můžete po značených cestách dojít například k zajímavým skalním útvarům Kokeš a Městské skály.

Palouk má přibližný tvar trojúhelníka o délce strany asi 150 m. Pozoruhodné na tomto místě je to, že zde bylo v rámci Masarykova lesa - Lesnického Slavína vysázeno několik netradičních okrasných dřevin, dnes již velkých stromů. Jedná se o kryptomerii japonskou, borovici žlutou, cypřišek Lawsonův, jedli ojíněnou, ale zejména o dominantní dub bahenní. Ten zastiňuje malou prohlubeň, na jaře plnou vody, podlé které dostal palouk jméno. Na západní straně se nachází pomníček lesníků Havelky a Zieglera, spoluautorů knihy o lese.  

Střed palouku protíná zpevněná lesní cesta Bílovice - Útěchov, jsou zde asi 4 lavičky. Na východní straně se otevírá pohled do údolí Svitavy a na stranu k obci Babice nad Svitavou. 

Na místě probíhá každoroční folklorní rituál Vítání jara, kterého se pravidelně účastní dětský folklorní soubor Bystrouška z Bílovic a pěvecký sbor dospělých z Brna. 

Místo určitě stojí za vidění, občerstvit se můžete na kraji Bílovic v Chaloupce  U Komína nebo v Útěchově Za Sedmero, není však od věci si vzít všechno s sebou a U Luže si udělat třeba piknik.

Morava na tomto místě není žádný veletok, spíše bystrá podhorská říčka. Udávaná délka Moravy je 353 km, jsme tady vlastně necelých 20km od pramene, který najdeme na jižním temeni Králického Sněžníku.

Jubilejní kilometr se nachází na katastru Vojtíškova, místo tedy spravuje obec Malá Morava, jak nakonec i hlásá malá tabulka. Odtud má řeka ještě celou slávu před sebou. Zde její údolí odděluje pohoří Králického Sněžníku od Hanušovické vrchoviny, kterou nakonec dál protéká, pak ji čeká Mohelnická brázda, za Třesínským prahem Hornomoravský úval, pod Otrokovicemi kde se k řece přimykají zprava  Chřiby, zleva Vizovické vrchy pak následuje Dolnomoravský úval. Na jihu Morava tvoří hranici se Slovenskem, pod Lanžhotem kde je hraniční řekou Slovenska a Rakouska pak Moravu vlevo lemují Malé Karpaty a vpravo Moravské pole (to je v Rakousku) až pod Děvínem splyne s Dunajem. Vlastně tady někde na jihu Morava získala své jméno. To znamená mokřinu, či bažinu. Původ názvu Moravy je prastarý, údajně ještě předkeltský, od řeky pak jméno dostala celá země, jejíž vodní osu řeka tvoří.

   Od turistického rozcestníku u zastávky busu na dolním konci dědiny se k ní pohodlně dostaneme po červené značce pro pěší a také po cyklotrase, neboť Držkovskou Ráztokou prochází asfaltová silnička. Tato tzv. "Nová cesta" je spojnicí mezi Držkovou a další rekreační obcí Rusavou, na jejímž okraji se komunikace vine - ( jaká to náhoda !) - údolím, taktéž zvaným Ráztoka...

   Asfaltová cesta nás napřed provede mezi okrajovou zástavbou držkovských rodinných domků a asi po 200 m přicházíme k dalšímu tur.rozcestníku. Červená značka nás vede doprava do širší údolní nivy horního toku Dřevnice, která se poutníkovi v těchto místech jeví jen jako o něco širší potok. Projdeme přes areál zdejší pily, mineme lyžařský svah s vlekem a pak už vidíme, jak se okolní svahy s pastvinami k sobě přibližují a po 1 km chůze stojíme před ústím vlastní Ráztoky.

   Říčka Dřevnice se tu ve své pradávné geologické minulosti hluboce zavrtala do vrstev magurského flyše a mezi poslednímy výběžky vrchu Kuželek a svahy kóty Skály tu prořezala sice krátkou, ale hlubokou soutěsku. Strmé údolní svahy se tu k sobě přibližují tak, že se mezi ně vejde jen silnička, tok Dřevnice a úzký pozemek usedlosti s rybníčkem a dvorem s hospodářskými zvířaty. Divoký ráz soutěskovitého hrdla Ráztoky podtrhují výrazné skalní výchozy, které vidíme v odlesněném lesním svahu vlevo. Pás skal, který stoupá do extrémně strmého srázu a do tmavého smrkového lesa nad roubenkou vpravo od nás, připomíná divoké a naprosto neschůdné bradlo, jaká známe ze slovenské krajiny. ( Zdejší skály ale nejsou vápencové, ale jsou tvořeny slepenci a pískovci flyšového pásma ).

   Malebnost tohoto místa doplňují okolní pestrá stavení. Kromě několika domů, obývaných doposud starousedlíky, jsou ta ostatní přeměněna na rekreační objekty. Mezi starými dřevěnými chalupami jsou tu ale k vidění i roubenky zbrusu nové.

   Za skalnatým hrdlem se údolí Ráztoky maličko rozšiřuje a za pravotočivou zatáčkou na nás čeká další turistický rozcestník. Záleží už jen na vás, kterou trasu si vyberete ke svému dalšímu putování ... Zelená značka prudce vystoupá vysoko nad údolí k osadě U Juránků a okolo "skalní dědinky" a vrchu Kuželek se zaniklou pasekářskou osadou a skalkami u osady trampské vás přivede až do sedla na Okluku. Pokračování zelené vpravo vede přes velikou a nádhernou horskou louku s výhledy, vystoupá do sedla mezi kótou Skály  ( s Držkovskými Předními skálami ) a Horním Lázkem, ( kde se pro změnu nacházejí skály Zadní a skály Holíkovy rezervace ) - a mezi rekreačními staveními za stálých výhledů seběhne ke kempu v Držkové. A značka červená pokračuje čarokrásným údolím proti toku Dřevnice k místu zvanému Hutě - ( kdysi zde krátce fungovaly sklárny, nyní rekreační objekty ) - a pak stoupá napřed po silničce a dále lesními cestami - vyššími a vyššími "horami" - až na Tesák ...

V letech 1645 - 1648, tedy v době třicetileté války, sídlila v dnešní obci Branná na hradě Kolštejn císařská vojenská posádka. Ta se úspěšně ubránila švédským vojskům, které poté odtáhlo dále. Před švédy se místní obyvatelstvo často ukrývalo v lesích a tenkrát tomu nebylo jinak. Místní obyvatelé však byli objeveni Švédskými vojáky, kteří je v údolí povraždili. Voda ve zdejším potoce byla prý zbarvena krví tak, že byla úplně červená. Tato událost dala jméno i samotnému vodnímu toku a údolí, které je nazýváno také Mordová rokle.

Samotné údolí se nachází pouhý 1 kilometr od Ramzové a turisté jím prochází zejména když míří na vrchol Šeráku přes nádherné Obří skály, o kterých se můžete dočíst více v mém jiném článku. Stezka vede po kamenité cestě a po přechodu dřevěného mostku se mění na úzkou pěšinu.

Vražedný potok pramení v sedle mezi Mračnou a Šerákem ve výši 1215 m n.m. Na jeho toku byly postaveny kamenné přehrady, z nichž některé jsou vystavěny z několikametrových kamenných bloků. Je jich celkem sedm a slouží pro zmírnění rychlosti vodního toku při četných srážkách, které na extrémně prudkých svazích Šeráku a Mračné hory často dosahují značných hodnot. Zejména v létě musí koryto potoka pojmout velké množství srážek.

Soustava historických přehrážek byla stavěna již od roku 1908 jako první práce tohoto druhu v Hrubém Jeseníku. Po povodni v roce 1965 byly opraveny. V současnosti jsou přehrážky v dobrém stavu, poslední údržba proběhla v roce 2009.

Vražedný potok je pravostranným přítokem Ramzovského potoka, pramení pod horou Šerákem. Čtyři přehrážky se nacházejí na toku v souběhu s lesní cestou, po které vede turistická stezka, další se nacházejí na toku mimo turistické značení (blíže k soutoku s Ramzovským potokem).

Ještě jedna zajímavost. V údolí byla za doby vratislavského biskupa Hohenloha – Bartensteina založena sklárna, který ji roku 1804 pronajal skláři Josefu Kaplánkovi ze Střemošic na dobu 36 let za roční poplatek sto zlatých. Roku 1836 zde stály 3 domy se 49 obyvateli. O deset let později stálo ve zdejší sklárně šest pecí a vyrábělo se zde lité sklo. Roční produkce dosahovala výše 1600 kop. Roku 1880 je zmiňována osada jako součást nedaleké Horní Lipové pod názvem Hohenbartenstein. Po této sklárně však dnes nezůstaly žádné stopy.

http://www.turistika.cz/cestopisy/ramzova-serak-obri-skaly-udoli-vrazedneho-potoka-ramzova--1

Velký Kosíř od dávných dob přitahoval zájem obyvatelstva ze širokého okolí a proto na něm i v jeho těsné blízkosti archeologové vykopali a nasbírali úctyhodné množství artefaktů a objektů. Prvními známými obyvateli Kosíře byli paleolitičtí lovci a sběrači, později se zde žili lidé v době bronzové i železné. Zůstalo zde po nich množství mohyl i hrobů, výšinné eneolitické hradisko a další hradisko zatím blíže neprozkoumané. V roce 1972 byla na poli, v místě zvaném U tří dubů, nalezena unikátní Kosířská Venuše. Část ženské sošky je zdobena kobercovitým pokrytím vpichů. Ve středověku zde kupodivu nikdo nepostavil žádný hrad, zřejmě kvůli jeho plochému vrcholu.

Jižní svahy Velkého Kosíře byly od 15. století využívány k pěstování vinné révy ve vinohradech, jenž zanikly v 19. století. Během 1.světové války zdejší podzemní dutiny na severozápadním úbočí po speciálních stavebních úpravách sloužily k uskladňování chemických zbraní. Za 2.světové války objekt posloužil z téhož důvodu nacistům, poté československé armádě a také sovětským vojskům po roce 1968.

S Velkým Kosířem se také spojuje velké množství bájí, pověstí a pohádek, např o spletitých podzemních chodbách či o místním strašidle Fajermonovi. Mimo jiné se také tvrdí, že na Kosíři se nachází zlatý poklad. Skutečností je, že zlatý písek se kdysi objevoval v potoku Zlatá stružka při severních svazích Kosíře. V blízkosti tohoto místa stával při okraji lesa osamělý velký balvan tvaru koňské hlavy, proto se zde říká "Kobylí hlava".Místní rolník František Tichý, inspirován pověstmi o pokladu, v minulém století balvan rozrušil trhavinou, avšak zlato nenašel.

Na jeho jihovýchodním okraji se nachází ostrůvek devonských vápenců, které byly již od středověku těženy. Bylo zde nalezeno takové množství zkamenělin, že této lokalitě věnovali svou pozornost i geologové zvučných jmen jako R. I. Murchison nebo J. Barrande.

Na vrcholu Velkého Kosíře stávala od roku 1927 dřevěná rozhledna. Měřila 26 metrů, ale pro svůj špatný stav byla roku 1939 stržena. V roce 2012 byla zahájena stavba nové rozhledny.

Vyrazíte-li do přírodního parku Velký Kosíř, máte by výběr mnoho výchozích míst. Nabízí se Drahanovice, Čelechovice, Stařechovice, Čechy pod Kosířem či Slatinice se svými lázněmi.

Pokud přijedete vlakem, od železniční zastávky v Čelechovicích vyrazíte po žluté nebo zelené značce KČT až na rozcestí Bunička. Zde začíná NS Velký Kosíř, která vede přes vrchol s novou rozhlednou ve tvaru šišatého oválu zpět na rozcestí Bunička, které je již na úbočí Velkého Kosíře. Můžete si tedy vybrat, kam vyrazíte nejdříve.

Po žluté značce dojdete kolem Růžičkova lomu a obce Stařechovice do Čech pod Kosířem. Tento úsek se také nazývá Mánesova cesta, které místní neřeknou jinak než Hraběnka. Projdete kolem Andělovy zmoly do Čech pod Kosířem, kde si můžete prohlédnout zámek s parkem, ve kterém se nachází další rozhledna, dále je zde muzeum kočárů a naproti němu hasičské muzeum.

Po prohlídce zámku a parku se vrátíte na žlutou značku a vystoupáte na plošinu s polem, kde kdysi stával hospodářský dvůr Gabrielov. Relikt ohrazeného dvora je rozeznatelný na severním okraji plošiny.

Po zpevněné lesní cestě, stále do kopce po žluté značce dojdete až na vrchol Velkého Kosíře, který není nijak výrazný a člověk si možná ani nevšimne, že je na nejvyšším bodě Hané. Plochý a zalesněný vrchol neumožňuje žádné rozhledy, takže nová rozhledna stojí na správném místě.

Potom se vrátíte zpět na asfaltku a po zelené značce vyrazíte zpět směr Bunička.  Po asi 1,5 km dojdete na výraznou křižovatku u Antoníčka. Toto místo bylo také eneolitickým pohřebištěm, bylo zde prozkoumáno množství mohyl, některé jsou ještě dnes v terénu čitelné.

Pokud na křižovatce odbočíte ostře vlevo a opustíte zelenou značku, dojdete po lesní asfaltové silničce až do Slatinek. Asi 300 m za posledními domy odbočíte na polní cestu vpravo. Odbočka vypadá na prvý pohled jako skládka stavebního odpadu vesnice. Po 20 minutách přijdete k přírodní památce Vápenice - musíte odbočit vlevo do svahu po pěšině k tabuli, vyznačující přírodní památku. Stále po pěšině procházíme mezi bývalými lomy, až přijdete k památníku Palackého, kde se napojíte na zelenou značku KČT, dále kolem další paleontologické lokality Státního lomu až k rozcestí Bunička a již po známé cestě zpět na železniční zastávku.

Pokud u Antoníčka neodbočíte, sejdete postupně po zelené značce také k památníku Palackého, u kterého můžete odbočit vlevo a přijdete ihned na okraj Státního či Čelechovického lomu. Ve zdejší lomové stěně se nachází významné naleziště zkamenělin devonské fauny. Územní ochrana této lokality o rozloze 0,62 ha byla vyhlášena v roce 1974. 

Velký Kosíř a přilehlé oblasti o rozloze 940 ha byly vyhlášeny za přírodní park. Zde uvedenou trasu lze absolvovat pěšky, na horském kole a v případě příznivých sněhových podmínek i na běžkách.

http://www.treking.cz/treky/velky-kosir.htm