Lešná u Zlína - nejkrásnější ZOO na Moravě

ZOO v Lešné u Zlína byla cílem našich výletů již několikrát. Poprvé jsme zoologickou zahradu ve Lešná u Zlína navštívili v době, kdy ještě nebyla nabídka pavilonů tak dokonalá, nestál zde třeba tropický skleník, přesto se nám velmi líbily rozdělené části zahrady do různých tématických částí.

Hned na začátku jsme obdivovali zvířata ze severní a střední Ameriky, poté nás zaujala Amazonie, či procházka okolo klokanů v australské části. Najedli jsme se ve velké restauraci a pokračovali dále do Asie a pak do Afriky ke slonům, které tatínek viděl naživo poprvé v životě. Byli jsme ohromeni nádherou, kterou jsme v zoo viděli - krásné výběhy, pěkná příroda, spousta druhů zvířat.

Potom jsme ZOO, která začala vznikat v zahradách okolo zámku kolem roku 1929, protože majitel lukovského panství Josef Seilern byl majitelem největší přírodovědné sbírky ptačích vajec a kolibříků v Evropě, opustili a se vrátili k autu, kterým jsme odjeli domů do Olomouce.

Druhá naše návštěva ZOO, která byla po druhé světové válce zestátněna a roku 1948 otevřena pro veřejnost, proběhla rok po první návštěvě. Auto jsme nechali na parkovišti u ZOO, v pokladně koupili známku a vydali se na prohlídku zvířat.

Nejdříve jsme zamířili k novému tropickému skleníku, v němž se nám okamžitě zalíbilo. Nádherný vodopád, džungle jihoamerických rostlin, volně pobíhající opice či různé artefakty a stavby jihoamerických indiánů - to vše nás nadchlo. Zvláště nás zaujal lenochod dvouprstý, který obývá bývá území Venezuely, severní Brazílie, Guyany, Surinamu a Francouzské Guyany. Lenochod visel za své dlouhé končetiny ve větvích stromu a tak jsme měli dostatek času si ho prohlédnout. Všimli jsme si, že lenochodi mají dlouhou a hustou hnědavou srst, která roste opačným směrem, než je obvyklé. To je chrání před deštěm, protože voda může stékat směrem od břicha ke hřbetu a následně na zem, takže se srst nepromočí. Dozvěděli jsme se, že mají dlouhé končetiny se zahnutými drápy, které slouží jako háčky při zavěšování na stromech, ale vůbec nemají ocas. Při pohledu na něj nás nepřekvapilo, že většinu svého života tráví zavěšeni na stromech a na zem slézají jen v případě, pokud na předešlém stromě spásali všechno listí nebo se jdou vyprázdnit a to vždy na stejné místo. Když jsme vyšli ven ze skleníku, zdálo se nám, že je venku příjemně, ale opak byl pravdou. Ten den bylo velké vedro, ale to nám nezabránilo, abychom si neprošli zoologickou zahradu opět úplně celou.

Po prohlídce skleníku jsme začali s prohlídkou zvířat z Jižní Ameriky a jako první jsme se zašli podívat na lachtany hřivnaté, kteří řádili ve svém bazénu a kteří ve volné přírodě žijí na pobřeží Jižní Ameriky a také na Falklandách. Líbila se nám jejich robustní hlava a hnědá srst. Pak jsme tropický skleník obešli na druhou stranu, abychom si prohlédli mravenečníka velkého, který obývá většinou Pastviny, listnaté a deštné lesy Střední a Jižní Ameriky. Dočetli jsme se, že měří až dva metry na délku, přičemž ocas má obvykle 64 až 90 cm. Tento druh mravenečníka má velmi husté a drsné chlupy, ale stejně nás docela překvapilo, že na ocase dosahují až 40 cm. Nejvíce nás však zaujal jeho jazyk, který bývá až 60 cm dlouhý, velice rychle jím kmitá a za jednu minutu jej může zastrčit až 150 krát. Ještě jsme zjistili, že při lovu potravy jazyk pokrývá lepkavá slina, která zachycuje drobný hmyz a šli jsme dál.

Medvídkovitá šelma nosál červený byl další zvířetem, které jsme v jihoamerické části zoo viděli. Překvapilo nás, že má velmi dobře vyvinutý nos, kterým může otáčet až o 45° a prozkoumávat tak své okolí. Nosál červený žije v listnatých a smíšených lesích a živí se plody, hlízami, půdními živočichy, ptačími vejci a mláďaty. Velice nás udivilo, že je to velmi inteligentní zvíře, které chovaly tamní kmeny jako domácího mazlíčka.

Ve výběhu se procházel a pásl tapír jihoamerický. Všimli jsme si, že je porostlý krátkou a štětinatou hnědou srstí. Jeho mohutné tělo s poněkud krátkými končetinami, krátkým pohyblivým chobotem a nízkou, vzpřímenou hřívou, která se táhne od temena až po úroveň lopatek, se nám ale moc nelíbilo. Dozvěděli jsme se, že tapír jihoamerický žije samotářsky a většinou se zdržuje v blízkosti vodních ploch, kde se v případě přímého ohrožení často ukrývá. Udivilo nás, že i přes svůj mohutný vzhled umí dobře plavat, potápět se a na skalnatých terénech vyvinout poměrně vysokou rychlost.

Pes hřivnatý pobíhal ve výběhu o kousek dál a tak se úspěšně vyhýbal našemu fotoaparátu. Přece jen však nakonec neunikl a povedlo se nám ho zvěčnit. Přečetli jsme si, že jeho domovem jsou křovinaté lesy a savany s bažinatým povrchem a bujnou vysokou vegetací. Svým vzhledem nám spíše připomínal lišku s extrémně dlouhýma nohama a nápadnou hřívou přes ramena. Byli jsme rádi, že byl od nás docela daleko, protože se projevuje silným zápachem a někdy se mu pro to říká skunčí vlk.

Největší žijící hlodavec kapybara spásal trávu opodál a jiná seděla na zemi jako pes. Zjistili jsme, že kapybara žije v blízkosti vody také z termoregulačních důvodů, neboť na souši se jejich mohutné tělo rychle přehřívá. Zaujalo nás, že v nebezpečí vždy utíkají do vody a ozývají se ječivým alarmujícím hlasem. Nepřekvapilo nás, že je výborný plavec a dovede se i potápět, přičemž pod vodou vydrží 8 až 10 minut.

V dalším výběhu jsme spatřili maru stepní, což je relativně velký savec obývající vyprahlé Pastviny a otevřené polopouště střední a jižní Argentiny, který nám svým vzhledem připomínal spíše zajíce. Viděli jsme jak spokojeně hopkají a požírají trávu, když najednou jeden člen zaregistroval nebezpečí a smečka mary stepní rychle zmizela v norách.

Dále jsme zde spatřili polehávat vikuňu a tento divoký druh lamy žijící ve vysokých Andách se nám svým milým vzhledem líbil. Viděli jsme, že má malou hlavu s velkýma očima, dlouhý a tenký krk a dlouhé končetiny. Její krásu dokreslovala srst zlatohnědé barvy s chomáčem delších bílých chlupů na hrudi. Lama alpaka se pásla nedaleko a také se nám líbila. Všimli jsme si, že její uši jsou krátké, obličej je porostlý srstí, má zakulacenou záď a rovný ocas.

Nandu Darwinův našim očím také neunikl. Všimli jsme si, že tento menší pštros má opeřenou hlavu, krk i stehna a jejich silné nohy nesou tři prsty. Zjistili jsme, že v běhu dosahují rychlosti kolem 60 km/hod a že jsou i překvapivě dobří plavci.

Pak nás již čekala průchozí voliéra s velkým množstvím velkých papoušků ara. Kromě největšího papouška ary hyacintového jsme zde viděli posedávat také ary vojenské, ary arakangy, ary červenoramenné, amazoňany, hoky pospolité, husičky vdovky a kachničky šedoboké.

Když jsme úspěšně prošli okolo pestrobarevných ptáků, ocitli jsme se u soustavy vodních ploch, a u té největší jsme našli ostrov kotulů veverovitých. Část z třicetičlenné tlupy těchto drobných jihoamerických primátů posedávala v korunách stromů na ostrově, jiní zase běhali po větvích i na zemi. Tato malá opice se nám svou hravostí a vzhledem velice zalíbila. Jeho krátká srst jen hýřila nejrůznějšími barvami od černé, tmavě hnědé až po čokoládovou, ale hlavně zelenou či zelenošedá v různé intenzitě. Na hlavě kotula nás uchvátila bílá maska kolem očí a šedivý čenich. Přečetli jsme si, že kotul veverovitý obývá spíše řidší vlhké pralesy, lesy v okolí řek, mangrovové a bažinaté oblasti nebo kulturní krajinu, jako jsou banánové plantáže, kde jsou poměrně nevítanými hosty.

Šli jsme dál a na hladině a březích rybníčků jsme spatřili různé druhy vrubozobých a brodivých ptáků, například čáje chocholaté, čápy jihoamerické a labutě černokrké. Dostali jsme se až do rohu zoologické zahrady, kde se nám na břehu mezi rostlinami podařilo objevit aligátory americké. Z uctivé vzdálenosti jsme si prohlédli jeho velké, tmavé, silné tělo se silnými končetinami, širokou hlavou a velice silným ocasem, který je téměř stejně dlouhý jako zbytek aligátorova těla a většinou funguje jako kormidlo při plavání. Dozvěděli jsme se, že aligátoři požírají převážně ryby, ptáky, želvy, savce a obojživelníky, ale nebojí se zaútočit ani na kořist ve velikosti prasat, jelenů a domácích zvířat, zvláště pak koz a ovcí, která se chodívají napít k Napajedlu. I přesto, že sdílí některé lokality s lidmi, jsou útoky na člověka spíše ojedinělou záležitostí. Naopak, aligátoři se lidí spíše bojí a většinou se jim snaží obloukem vyhýbat a většina útoků na lidi je způsobena tím, že lidé aligátory krmí.

Pak jsme již opustili území Jižní Ameriky a vstoupili jsme do Austrálie. Jelikož bylo lehce po poledni a velké vedro, chvilku jsme si odpočinuli a najedli se v restauraci Farma u koaly. Po nevalném jídle jsme zamířili ke kopulovité voliéře, kde jsme spatřili dva druhy atraktivních australských ptáků. Tím prvním byl nestor kea, který patří mezi papoušky, živí se hlavně nektarem z rostlin, jelikož však žije vysoko v horách, musí v zimních měsících vzít občas zavděk i masem z uhynulých zvířat. Společnost nestorům kea dělali flétnáci australští, kteří jsou vyhlášenými pěvci a mají zvonivý hlas. Od voliéry jsme se šli podívat na přírodní jezírko půlkruhovitého tvaru, jehož hladinu brázdila labuť černá.

Další naše kroky vedly do průchozí expozice, kde jsme se tváří v tvář setkali s klokany rudokrkými, na kterých jsme si všimli hustého kožichu. Zjistili jsme, že své jméno získal podle narudlého zbarvení krku a na plecích. Dále jsme se dozvěděli, že během dne klokan rudokrký obvykle ukrytý v lese či ve stepi a nejaktivnější je za soumraku a v noci, kdy se věnuje pastvě. Zaujalo nás, že většinou se pase několik klokanů spolu najednou a když některý člen skupiny zjistí poblíž možného nepřítele, varuje ostatní dupáním nebo tlučením ocasem o zem. Skupina tehdy prchne nebo hledá útočiště vběhnutím do vody, když je v okolí. Prostorným výběhem jsme kráčeli dál a uviděli jsme věrné repliky termitišť či ubikaci klokanů s aboriginskými motivy. Kousek od nás postával emu hnědý, rychlý běžec a druhý největší nelétavý pták světa. Přímo na chodníku stála husa kuří a protože jsme z ní měli respekt velice opatrně jsme kolem ní prošli. Přece jen to byla poměrně velká husa. Dozvěděli jsme se, že je to ryze suchozemská husa s krátkým černým zobákem, růžovočernými nohami a šedým nebo modrošedým tělem, která v zajetí bývá až nebývale agresivní.

Posledním zástupcem australského kontinentu byli kasuáři přilboví, kteří ve volné přírodě žijí samotářsky v nepropustných pralesích. Jejich přírodní expozice s originálními malbami a rákosovou střechou se nám velmi líbila. Jejich jméno se nám zdálo divné, ale jen než jsme zjistili, že tento pták při hledání potravy natáhne hlavu a přilbou si razí cestu hustým pralesem, kde hledá semena, spadlé plody stromů nebo bobule, příležitostně také larvy hmyzu či drobné savce.

Pak jsme Austrálii dali sbohem a vstoupili jsme na území Asie do jednoho z nejprostornějších výběhů celé zoo, kde jsme viděli zvířata asijských travnatých plání. Jako první nám padl do oka velbloud dvouhrbý, který se vyskytuje v Číně a Mongolsku. Všimli jsme si, že má vyvinuté pouze dva prsty, jejichž kosti směřují do stran a vytvářejí oporu pro široké a ploché nášlapné mozoly, což umožňuje velbloudovi mimo jiné i chůzi po sypké písčité půdě, do které by se klasicky utvářená kopyta hluboko bořila. Věděli jsme, že tento hrbáč dokáže přečkat dlouhé období bez pití díky tomu, že dokáže zadržet vodu v těle. Zmýlili jsme se však, když jsme si mysleli, že se voda drží v hrbech, protože se tak děje ve výstelce žaludku.

Pak jsme si prohlédli největší asijské antilopy nilgau s poměrně malou hlavou a předníma nohama delšíma než zadní. Přečetli jsme si, že nilgau preferuje otevřené prořídlé lesy před lesy hustými, je velmi obezřelý, má Ostré smysly a velkou rychlostí prchá před predátory. Spásá mnoho druhů rostlin, trávy, listy a plody, od časného rána až asi do desáté hodiny a potom v podvečer.

Drobné antilopy jelení jsme pak spatřili nedaleko nilgau. Zaujaly nás dlouhé rohy tmavých samců, ale více se nám líbily světlejší samice. Dočetli jsme se, že žije jen na území Indie a Pákistánu a vyznačuje se schopností rychle běhat a daleko a vysoko skákat. Nepřekvapilo nás, že je také obdařena skvělým sluchem a zrakem a navíc je velmi plachá. Živí se hlavně trávou a jsou aktivní ráno a večer, zatímco během denního vedra odpočívají ve stínu. Jsou-li antilopy vyrušeny, dá hlídající kus pískavými zvuky poplach a prchají velkými skoky, které brzy přejdou v rychlý cval.

Viděli jsme zde také zástupce ptačí říše, kteří v této expozici ale nelétali. Byl zde šedobíle zbarvený pták vysoký asi 130 cm, kterým nebyl nikdo jiný než jeřáb bělošíjí z východní Číny a Mongolska, jenž žije v bažinách a na polích podél řek.

Dalším ptákem, jehož jsme zde měli možnost pozorovat, byl sup bělohlavý, který žije na horách v Asii, Africe, Evropě. Přečetli jsme si, že tito ptáci pátrají v malých hejnech po zdechlinách, nad jídlem vydrží kroužit i hodiny, aby se pak dostali k jídlu a spolu i s jinými zvířaty a pak jedí zbylé maso. Všimli jsme si, že supi bělohlaví mají krk porostlý jemným bílým peřím a docela nás překvapilo, že jsou velmi čistotní a pochutnají si i na plesnivém, díky bakteriím v jejich žaludku.

Hned vedle jsme se nemohli nabažit tygra ussurijského, největší kočkovité šelmy světa, která se nám ztrácela v husté vegetaci jejich výběhu. Líbily se nám zde umělé skály s vodopádem a protékající potůček. Zaujalo nás, hmotnost samic kolísá mezi 100 až 180 kg, kdežto hmotnost samců dosahuje asi od 170 do 300 kg. Všimli jsme se, že jeho srst je dlouhá a hustá. Líbily se nám jeho jsou dlouhé světlé licousy. Zaujalo nás, že žije téměř výhradně na území východního Ruska, v doupěti nebo jeskyni či pod vývratem stromu, odkud podniká za dne i za soumraku po pravidelných stezkách výpravy za kořistí. Překvapilo nás, že rádi plavou a zdolají také široké řeky nebo mořské úžiny. Tygr ussurijský je vrcholovým predátorem a kromě člověka nemá přirozeného nepřítele.

Ve vedlejší výběhu jsme našli medvěda ušatého, který obývá střední a východní Asii, stoupá vysoko do hor a docela obratně šplhá po stromech. Zaujalo nás, že je téměř úplný vegetarián a dožívá se až 25 let. Všimli jsme si, že patří mezi menší medvědy a od ostatních kolegů se liší štíhlejší tlamou, černě zbarvenou srstí a především bílou skvrnou do tvaru V či Y umístěnou na hrudi.

Následně jsme vstoupili do průchozí voliéry, v níž jsme kráčeli po klikaté pěšince a ocitli se v království asijských opeřenců. Našli jsme zde krásný bublající potůček s jezírky leknínů, hřmotný vodopád, stromy ale hlavně jsme byli v přímém kontaktu s krásnými ptáky. Ve voliéře jsme postupně poznali několik druhů asijských opeřenců. byli zde nápadní patří ústřičníci velcí, naopak slípky modré jsme hledali hodně dlouho. Dále jsme spatřili dva druhy asijských čápů, kterými byli nesyti bílí a nesyti indomalajští.

Z voliéry jsme zamířili na ostrov lemurů lemurů vari, které zde zastupovalo pět samic. K zábavě jim sloužily obrovské smrky, po kterých šplhali až do dvacetimetrové výšky. Věděli jsme, že lemuři žijí pouze na ostrově Madagaskar. Na tomto druhu se nám líbilo černobílé zbarvení.

Ve větvích vysokých stromů jsme objevili dva gibony lar, kteří pojídají především sladké a zcela zralé plody. Krmí se také mladými listy a pupeny, květy a hmyzem a hledáním potravy tráví většinu dne. Zjistili jsme, že z korun stromů slézají jen zcela výjimečně, pijí dešťovou vodu zachycenou v dutinách stromů a to zvláštním způsobem, když do jezírka namáčejí hřbet ruky a kapky pak olizují ze srsti. Velice nás zaujalo, že mezi korunami stromů přeskakují zavěšeni za dlouhé paže a jedním skokem dokážou překonat vzdálenost až 10 m.

Potom jsme narazili na vodní plochu, kde jsme spatřili mnoho vodného ptactva. Byla zde třeba husa labutí, husa sněžní, husa tibetská, jeřáb černokrký, jeřáb mandžuský, kachna divoká, kachnička mandarinská, pelikán bílý, pelikán skrvnitý či volavka hnědohřbetá.

Za vodní plochou jsme se octili již na konci asijské části, ale přece jen jsme zde ještě našli několik zajímavostí. Exotickou atmosféru Asie totiž podtrhovala řada originálních prvků, takže jsme zde viděli nepálské modlitební zvony, praporky štěstí, sochy Budhy, bambusové zvonkohry, kamenné pagody a japonskou zahradu.

Pak jsme Asii nechali za sebou a před námi se otevřela horká Afrika a to doslova, protože bylo opravdu tento den velké vedro. Tak trochu jsme záviděli plameňákům, jak máchají své dlouhé růžové nohy ve vodě. Překvapilo nás zjištění, že mají oko větší než mozek a zajímavé také bylo, že plameňáci hnízdí ve skupinách, které mohou čítat i několik desítek tisíc kusů.

Antilopa koňská, obývající otevřené lesy, suché buše a savany poblíž vody v Africe, neušla naším očím ve vedlejší výběhu. Na první pohled jsme viděli, že je to mohutná antilopa o hmotnosti až 250 kg, výšky v kohoutku až jednoho metru a délky těla mezi 2,4 až 2,6 metru. Dlouho jsme se však u antilop nezdrželi, protože jsme pospíchali za krásnými a velkými kočkami.

Od dvou lvů konžských nás neoddělovaly žádné mříže, žádné sklo, jen soustava vodních příkopů a nenápadná síť. Ve lví expozici se nám líbily umělé skály a malý potůček s kaskádou vodopádů. Jedna kočka byla vzadu z části ukryta, druhá samice se nedaleko nás válela na slunci. Byl to krásný pohled, který by sem ve volné přírodě nenaskytl a pokud ano, bylo by to zřejmě to poslední, co bychom viděli. Zjistili jsme, že lvi jsou na rozdíl od ostatních kočkovitých šelem, společenská zvířata ajejich smečky mají 5 - 30 členů. Zaujalo nás, že samci si označují teritorium pachovými značkami a také svým řevem, který je slyšitelný na několik kilometrů.

Když jsme kočky opustili, vstoupili jsme na ostrov lemurů kata, kteří okolo nás volně pobíhali a dělali různé směšné pohyby a blbosti. Lemur kata žije jen na Madagaskaru, což jsme již dávno věděli a je nejrozšířenějším druhem na tomto ostrově. Zaujalo nás,že jméno dostali podle římských lemuros, duchů zemřelých, kteří se za nocí ozývali pekelným křikem a nářky. Zjistili jsme ale také, že to jsou mírumilovní býložravci, kteří mívají problémy s termoregulací, což je nutí ke zvláštnímu chování, kdy po ránu sedávají otočení k rannímu slunci s rozpaženýma rukama a snaží se ohřát co největší plochu těla slunečními paprsky. Na těchto roztomilých zvířátkách se nám líbil jejich dlouhý pruhovaný ocas, který lemurům pomáhá udržovat rovnováhu při skocích a slouží jim také k dorozumívání ve vysoké trávě.

Následně jsme viděli tři slonice jsme v rozlehlém venkovním výběhu, v němž nechyběly pařezy, kameny a klády, které chobotnatcům sloužily nejen jako hračky, ale také jako pomůcka k podrbání. Přečetli jsme si, že slon africký největší suchozemský savec, který dorůstá výšky až čtyři metry a vyskytuje se roztroušeně v celé Africe jižně od Sahelu. Dozvěděli jsme se, že na konci citlivého chobotu má slon výstupky, které slouží k dýchání, čichání, pití, sprchování a podávání potravy. Překvapilo nás, že sloni umí běhat velmi rychle, ale raději upřednostňují chůzi přibližně stejně rychlou jako u člověka. Zjistili jsme, že sloni žijí ve vysoce organizovaných skupinách, tvořených deseti až dvanácti samicemi a jejich mláďaty. Skupinu vede dominantní samice, která je spřízněná se všemi členy stáda, které někdy mívají až několik stovek kusů. Samci žijí stranou v mládeneckých skupinách, starší jedinci pak samotářsky, ale v době páření přicházejí na krátkou dobu do stád, a soupeří o možnost spáření se samicemi. Překvapilo nás, že sloni mají velmi vyvinuté sociální cítění, třeba když někdo ze stáda zemře, ostatní sloni truchlí. Když jsme se vynadívali na tlustokožce dosyta, šli jsme se podívat dovnitř jejich pavilonu, který svým tvarem připomíná velkou africkou chýši. V jeho interiéru jsme spatřili věrné imitace skal a mohutných stromů a také sloní bazén, který nechyběl také ve venkovním výběhu. V interiéru pavilonu jsme našli také velké sladkovodní akvárium, nicméně jsme se zde dlouho nezdržovali, protože uvnitř byl smrad jako v opičárně.

Z pavilonu slonů jsme šli za dalšími africkými zvířaty nemenšího vzrůstu. Nade všemi čněla žirafa, která byla pojmenována po zakladateli muzea v Tringu L. W. Rothschildovi. Zjistili jsme, že dnes žijí pouze v Keni a Ugandě a zaujaly nás na nich tmavohnědé obdélníkové skvrny se slabšími krémově zbarvenými liniemi okolo.

Dále jsme zde viděli zebru stepní, která se pase na travnatých planinách a v řídce porostlých savanách ve východní, střední a jižní Africe. Dozvěděli jsme se, že zrak mají zebry jak ve dne, tak v noci výborný.

Nosorožec tuponosý, jenž je hned po slonu druhým největším suchozemským savcem, byl dalším africkým zvířetem, který naším očím neunikl. Nemohli jsme si nevšimnout jeho široké tlamy s horním pyskem a dvou rohů na hlavě. Přečetli jsme si, že vyhledává rovinatou travnatou krajinu s dostatkem vody a při přesunech k napajedlům se pohybuje po stálých vyšlapaných cestách.

Buvolec běločelý, což je středně velká jihoafrická antilopa, na nás zapůsobil svým milým vzhledem. Viděli jsme poměrně velké antilopy s protáhlou hlavou a dozadu se svažujícím hřbetem. Na trupu jsme spatřili matně červenohnědou srst, která byla na zádi a v okolí ocasu světlejší. Do oka nám padly bílé punčochy na končetinách a bílá lysina na hlavě, která je často mezi očima přerušena úzkým tmavým pruhem.

Pštros dvouprstý pobíhal nedaleko a nás nepřekvapilo, že jsou největšími žijícími ptáky světa. Udivilo nás, že malá zakrnělá křídla samci při tokání vystavují na odiv před samicemi, ale mohou je používat také jako slunečník pro svá mláďata. Všechny tyto zvířata postávali u pavilonu, který svým tvarem připomíná velkou africkou chýši. Přímo na něj navazuje prostorný venkovní výběh, přičemž žirafy využívají jeho horní část, ostatní zvířata mohou procházet i do spodní svahovité části.

Pak jsme kráčeli okolo voliér s africkými ptáky, kterých zde bylo opravdu mnoho. Postupně jsme zde viděli několik druhů zoborožců, byl zde také opeřenců s názvem toko. Okolo dalšího vchodu do zoo a restaurace jsme dorazili k zámku, na jehož interiéry jsme se však nešli podívat. Nicméně jsme zamířili do suterénu zámku, protože se nacházelo šest terarijních expozic, v nichž našly domov různé druhy plazů a obojživelníků. Když jsme vešli dovnitř, byli jsme rádi, že tu byl příjemný chládek. Ani to zde nevypadalo, že tu dříve byla kuchyně, z níž voněla jídla pro zámecké pány. Respekt v nás budila dvojice obrovitých škrtičů krajt tmavých, jeden z největších hadů na světě, který dorůstá obvykle velikosti mezi dvěma až pěti metry. Přečetli jsme si, že tento had je rozšířen hlavně v jižní Číně, Indočíně a na Barmě a dále se vyskytuje na Borneu, Hainanu, Celebesu, na Sumbě a na Jávě.

Obdivovali jsme také anolise obrovského, což je americký ještěr, který se zdržuje především na stromech a je schopen měnit podle okolností své zbarvení. My jsme shlédli jeho zelenou variantu a kdyby bez pohybu neseděl na větvi, mohli bychom vidět, že výborně šplhá pomocí rozšířených prstů.

Kromě dalších plazů jsme si prohlédli také varany novoguinejské, nejdelší ještěry na světě, kteří většinu svého života tráví na stromech. Všimli jsme si, že varani jsou velcí ještěři a zaujalo nás, že jsou vytrvalí běžci a plavci, protože mají dokonalé plíce s velkým objemem i vnitřním povrchem. Když tak na nás za sklem mžourali, docela nás překvapilo, mají výborný zrak a především vynikající čich. Některé druhy vidí nepřítele nebo kořist na vzdálenost 200 - 300 metrů a mršinu ucítí až na vzdálenost 11 km.

Nabídku kávy z automatu jsme odmítli a vyšli ven ze sklepení zámku. Potom jsme šli ke dvěma zámeckým rybníkům, které jsou domovem pro vodní ptactvo. Na větším rybníku jsme chvíli pozorovali plameňáky malé, kterým společnost dělali zvláštní australští husovci stračí a také nejrůznější potápivé i plovavé kachny. Na druhém rybníku jsme našli několik čápů černých.

Dlouho jsme se zde nezdrželi a šli jsme se podívat na to, jak řádí ve své expozici tučňák Humboldtův. Po chvilce jsme k nim dorazili a našli je plavat ve dvou propojených bazénech nebo postávat na kraji. Líbil se nám přírodní vzhled expozice, jejíž obvodové stěny tvořily velké kameny s dutinami a puklinami. Přečetli jsme si, že tento druh tučňáků žije na území Peru a Chile podél západního pobřeží Jižní Ameriky, kde obývá chladný, ale na ryby bohatý Humboldtův proud. Všimli jsme si, že je celý šedočerný s bílým pruhem na hlavě a růžově zbarveným kořenem zobáku. Kromě tučňáků jsme v této expozici viděli pár šedohnědých kachen s mohutným zobákem, pojmenovaných parníkovka létavá.

Po tučňácích nás čekal pavilon primátů, který patří mezi vůbec nejstarší expozice zlínské zoo. Byl vybudován v 60. letech dvacátého století z původní zámecké prádelny. V roce 1997 vznikla nové expozice pro gorily nížinné, které jsme shlédli jako první. Přečetli jsme si, že jejím domovem jsou nížinné deštné pralesy, galeriové lesy a okraje lužních lesů. Gorila nížinná stála přímo před námi a tak jsme si prohlédli její široká ramena, svalnatý krk a silné ruce i nohy. Zjistili jsme, že žijí ve skupinách, která má pět až patnáct členů a mají mezi sebou silné sociální vazby.

V opičím pavilonu jsme dále viděli chápany středoamerické, velice čiperné a obratné opice, které patří k vůbec nejobratnějším stromovým primátům. Vyfotit je bylo velice obtížné, protože skoro pořád skákaly z větvě na větev. Všimli jsme si, že při lezení po stromech používá svůj dlouhý ocas jako pátou končetinu. Zaujalo nás, že za potravou, kterou tvoří především ovoce, květy, ořechy, semena, hmyz nebo vejce, se vydává brzy ráno, přes den většinou odpočívá a pokud spatří nebezpečí, vydá štěkavý zvuk, po kterém všichni členové skupin doslova zmizí v korunách stromů.

Černá opice s názvem siamang byla dalším primátem, kterého jsme si prohlédli. I tento gibon tráví život na stromech a preferuje málo husté lesy v níže položených oblastech Indonésie, Malajsi a Thajska. Na této opici nás zaujal mohutný rezonanční vak na hrdle, které slouží k nejhlasitějšímu zpěvu mezi gibony. Tyto vaky lze nafouknout až do velikosti hlavy jedince a jsou typické pro obě pohlaví.

Nakonec jsme viděli kuandu obecného, který není opicí, ale hlodavcem, jenž se podobá dikobrazům, ale je menší. S opicemi má společné to, že žije ve větvích, i když mnoho z nich tráví hodně času na zemi. Dále jsme se dozvěděli, že žije ve Střední a Jižní Americe od tropických lesů až po horské oblasti a živí se nejrůznější rostlinnou potravou, někteří mohou škodit na plantážích.

Vedle opičího pavilonu jsme našli velkou voliéru, ve které jsme pozorovali zástupce brodivých ptáků. Viděli jsme zde kolpíky africké, ibisy posvátné, nesyty africké a nesyty bílé. Po chvilce jsme od voliéry odešli a šli se podívat na stáje s koňmi, které zde vznikly v letech 1892 - 1893. Dozvěděli jsme se, že velké prostory v levém a pravém křídle se využívaly jako kočárovny, horní část sloužila k uskladnění krmiva sena. V místnosti, kde je nyní restaurace Neapolitáno, byla umístěna sedlovna. My jsme zde našli boxy pro ustájení lipických koní, technické zázemí zoo a prostorný výběh pro trojici lipických klisen.

Potom jsme již zamířili zpět k autu na parkovišti. V zoo se nám velice líbilo, i když byla prohlídka vzhledem k velkému vedru náročná. Když jsme došli k autu, nasedli jsme a odjeli do Lukova, odkud jsme se vydali na nedaleký hrad.

Potřetí jsme do zoologické zahrady přijeli na začátku prázdnin a parkoviště bylo zdarma. Teplota vzduchu byla příjemná a tak nám nic nebránilo, abychom si nešli již potřetí naši nejoblíbenější a dle našeho názoru nejkrásnější moravskou zoologickou zahradu prohlédnout. V pokladně jsme koupili vstupenky, novou verzi turistické známky, také novou známku zámku, který se uvnitř zahrady nachází. Získali jsme také razítko do památníku a vešli dovnitř.

Zvolili jsme ale opačný směr prohlídky než při minulých návštěvách. A tak jsme nejprve prošli okolo ptačích voliér s africkými ptáky, kterých zde bylo zase mnoho. Postupně jsme zde viděli několik druhů zoborožců, ptáků toko či sup mrchožravý.

Když jsme voliéry minuli, objevil se před námi známý výběh žiraf, kde jsme ještě našli naše staré známé, kterými byl pštros dvouprstý a buvolec běločelý. Nově jsme zde uviděli prasata savanová, která žijí v savanách a lesích subsaharské Afriky. Dozvěděli jsme se, že při vyrývání podzemních částí rostlin si pomáhá silnými kly, kdy často klečí na kolenou předních končetin, opatřených tvrdými mozoly, což působí poněkud komicky. Nepřekvapilo nás, že prase savanové má rádo dostatek vody, válí se v bahně a také se koupe, ale je schopné delší dobu přežít i bez vody. Pak jsme vešli dovnitř afrického pavilonu, který svým tvarem připomíná velkou africkou chýši. Uvnitř jsme našli polehávat buvolce běločelé. Za chvíli jsme vyšli ven a narazili na voliéru s výrem bělavým, který se od všech sov odlišuje růžovými horními víčky nápadně kontrastujícími s tmavou oční duhovkou, což má druhově signalizační význam. Zaujalo nás, že se ozývá hlubokým vrčením, jež střídá nezvykle vysoké pískání. Viděli jsme, že obličej má bělavý s tmavým ohraničením, ostatní peří měl svrchu tmavě hnědé, vespodu světle šedé. Na uších jsme spatřili dva chomáče z peří.

Následně jsme vstoupili do nové expozice Etiopie, která nás naprosto uchvátila. Procházeli jsme domorodou vesnicí, kterou doplňovalo velké množství originálních etnografických předmětů od etiopského kmene Konso. Nejvíce se nám líbily chýše lidí a samozřejmě také zvířata. Jako první jsme zde uviděli kudu velkou, což je jedna z největších a nejznámějších antilop, která bývá husté akáciové porosty, skalnatou nebo kopcovitou krajinu a vyschlá koryta řek poblíž vody v jižní a východní Africe. Na antilopě se nám líbilo štíhlé tělo s dlouhýma a hubenýma nohama a hnědou srstí. Na bocích jsme si všimli bílých pruhů, které se táhly od hřbetu až téměř k břichu.

Pak jsme poznali krásné velké ptáky ve voliéře s názvem Sentele. Chvíli jsme zde pozorovali hadilova písaře a zoborožce havraní. O kousek dál polehával ve stínu nádherný zástupce asijských a afrických plemen skotu, která se vyznačují nápadným hrbem na hřbetě. Tento zebu se nám velice líbil a zjistili jsme o něm, že jsou chováni pro mléko, jako soumaři a mimo Indii také pro maso a kvalitní kůži. V Indii zabíjeni nejsou, protože jsou v hinduismu uctíváni jako posvátná zvířata. Indové naproti tomu využívají jejich trus, který slouží k topení a moč, která je dodnes využívána v tradiční medicíně i k přípravě žlutého barviva.

Tradičně nás okouzlili surikaty, která obývala nádherný výběh jen malý kousek od prohlídkové trasy, takže tito milý tvorečkové byli takřka na dosah. Zjistili jsme, že surikata používá dlouhé drápy k vyhrabávání doupěte a potravy, ale nám se nejvíce líbí, když se postaví na dvě tlapky a podepírá se dlouhým ocasem. Dále jsme se dozvěděli, že surikaty tvoří kolonie až o třiceti členech, které vévodí dominantní pár, jenž se jediný smí rozmnožovat. Přečetli jsme si také, že surikaty brzy ráno vylézají z nor, posedají si, pak se sluní a následně vyhledávají potravu. V té době jsou někteří jedinci z kolonie pověřeni hlídkováním proti jejich predátorům. Hlídky stojí vzpřímené na vyvýšeninách nebo keřích, odkud v případě nebezpečí vydávají varovné pištění nebo kvokání. Ostré štěkavé a vrčivé zvuky jsou naléhavější, oznamují větší ohrožení, po kterém se surikaty ihned ukryjí do nor. U výběhu surikat jsme ve stylovém etiopském Kefa baru ochutnali vynikající etiopskou kávu a pravé domorodé koláčky.

Po krátkém občerstvení jsme pokračovali v prohlídce etiopských zvířat, ale hyeny jsme v jejich výběhu nenašli. Zato jsme si dobře prohlédli ovce somálské, které nemají vln, ale srst. Zaujalo nás, že somálské ovce jsou předchůdci perských černohlavých ovcí vyšlechtěných v Jižní Africe na přelomu 19. a 20. století, které byly používány ke křížení v mnoha částech Afriky i jinde v tropech.

Potom jsme navštívili rozlehlý výběh pro paviány dželada, který se rozprostírá přímo nad pavilonem slonů. Dželada obývá vysoko položené horské plošiny a horské louky na území Etiopie a Eritree. Dále jsme se dozvěděli, že žije v menších skupinách tvořených jedním dospělým samcem, několika samicemi a mláďaty. Na této opici nás zaujala typická holá prsní růžová ploška a světle zbarvená srst.

Vedle paviánů jsme si prohlédli expozici želv pardálích, ale více nás zaujala největší ptačí voliéra s ocelovou sítí v českých zoo. Našli jsme zde typické africké ptáky, jako jsou jeřábi laločnatí, kladivouši afričtí, zoborožci hvízdaví a marabu afričtí.

Od voliéry jsme se šli podívat na slony a pak jsme se těšili na naše oblíbené velké kočky, ale lvi byli schováni. Poněkud zklamáni jsem si vedle prohlédli nosorožce tuponosé, kteří byli při našich minulých návštěvách u žiraf. Ve stejném výběhu jsme viděli africké antilopy. Jednou z nich byla voduška červená, středně velká antilopa obývající jihovýchodní části Demokratické republiky Kongo, oblasti poblíž řeky Okavango v Botswaně a řeky Kafue a jezera Bangweulu v Zambii. Voduška byla opravdu nádherná. Srst na horní straně těla byla krásně zbarvena kaštanově až černě a kontrastovala s bílou spodinou těla a hrdlem a černými páskami na nohách. Překvapilo nás, že pokud spatří nebezpečí, velice rychle uteče do vody a to i do hloubky, kdy jim je voda po kolena. Zjistili jsme, že jsou také skvělými plavci a díky větší délce svých končetin se dokáže poměrně rychle a ladně pohybovat i po povrchu pokrytým bahnem.

Další antilopou ve výběhu byl adax núbijský, který má silné končetiny, dlouhý trup a nápadně velkou hlavu. Zjistili jsme, že adaxové jsou výborně přizpůsobeni životu v poušti, mají široké paznehty a silné paznehtky, takže se neboří do písku. Na Sahaře je ale vegetace velmi málo, stáda proto musí při hledání pastvy urazit velké vzdálenosti. Dočetli jsme se, že velkou část svého života stráví na místech bez povrchové vody. K životu jim stačí ta voda, kterou přijmou s potravou a nepřekvapilo nás, že jsou aktivní v noci a ve dne odpočívají.

Poté jsme došli k novému ostrovu Lemurů, kolem kterých jsme ale již nemohli chodit v bezprostřední blízkosti. Obývali totiž ostrov obklopený vodou spolu s plameňáky. Strávili jsme u nich dost dlouhou dobu a nemohli jsme se nabažit pohledu na krásné růžové ptáky a neposedné lemury.

Poslední expozicí Afriky byla rozlehlá průchozí voliéra supů a mangust, mezi nimiž jsme se mohli volně procházet. Ve voliéře jsme viděli dva druhy supů. Jedním byl sup kapucín a dalšími supi himálajští. Mangusty černokrké měly k dispozici samostatný výběh a jsme rádi, že jsme je zde viděli, protože zlínská zoo je jedinou světovou zoo, která je chová. Tyto drobné šelmy se nám docela líbily. Zjistili jsme, že obývají vlhčí místa v savanách a při shánění potravy naběhají denně několik kilometrů.Žijí v koloniích, které čítají až 30 jedinců a jako úkryty si vyhrabávají nory nebo využívají nory jiných savců, které obývá celá skupina společně.

Následně jsme vstoupili na území Asie, kde vyrostlo několik nových výběhů. Expozice pandy červené zde také při našich minulých návštěvách chyběla a nejvíce se nám na ní líbilo, že věrně napodobuje podmínky předhůří Himálaje, kde panda žije. Viděli jsme zde mohutné vápencové kameny, borovicový porost, na kterých jsou umístěny dvě jednoduché dřevěné dutiny. Pandu jsme našli v koruně vzrostlého habru ve výšce zhruba patnáct metrů. Její kulatá hlava nám připomínala kočku, stejně jako dlouhý huňatý a široký ocas, který je na červeném podkladě tmavě kroužkován. Překvapilo nás, že panda červená je jedním z nejvýše žijících zvířat, protože se běžně vyskytuje v nadmořských výškách od 2000 m n. m., ale i převyšujících 4000 m n. m.

U pandy jsme se dlouho nezdrželi a při další chůzi jsme unikátní koutek věnovaný buddhismu. Viděli jsme zde typické modlitební mlýnky, tibetské modlitební praporky či meditační koutek se sochou Buddhy. Naše další kroky vedly okolo motýlí louky a lemurů vari, které jsme již viděli minule, takže jsme šli dál.

Pár tapírů čabrakových jsme našli v místech původní expozice gibonů larů. Líbilo se nám, že tapíři mohou využívat vnitřní ubikaci s bazénem a dva prostorné venkovní výběhy. Nejkrásnější nám však připadlo přírodní jezírko.Tapíři nám svým tvarem těla, pohybem a způsobem života připomínali prasata. Dozvěděli jsme se, že je to býložravec, který přes den hledá stín pod porostem keřů a menších stromů a za potravou vyráží až navečer.

Kousek od tapírů jsme si vzápětí prohlédli nejvyšší létající ptáky světa, kterým nebyl nikdo jiný než jeřáb antigonin. Přečetli jsme si, že žije v podmáčených oblastech v severním Pákistánu, Indii a Nepálu, jihovýchodní Asii a v Queenslandu v severní Austrálii. Ještě jsme zde shlédli jeřáby japonské a pak jsme šli dál.

Následně jsme vstoupili do průchozí voliéry, v níž jsme opět našli několik asijských opeřenců. Nejvíce se nám líbily dva druhy asijských čápů, kterými byli nesyt bílí a nesyt indomalajský.

Když jsme vylezli ven z krásné voliéry, zamířili jsme za gibony lar v bývalé expozici medvědů ušatých. Ti zde již nebyli a opice jsme viděli minule, ale na jiném místě. Potom nás čekal náš oblíbený tygr ussurijský, ale viděli jsme jen samce, protože samice se zrovna starala o mladé.

Rozloučili jsme se s krásnou kočkou a pak jsme opět viděli zvířata asijských travnatých plání. Jako první nám padl do oka velbloud dvouhrbý, pak jsme si prohlédli největší asijské antilopy nilgau a zástupce ptačí říše. Nejdříve nás zaujal jeřáb bělošíjí a potom sup bělohlavý.

Následně jsme vstoupili na území Austrálie, kde nás čekal starý známý pták kasuár přilboví, který ve volné přírodě žijí samotářsky v nepropustných pralesích. Jejich přírodní expozice s originálními malbami a rákosovou střechou se nám velmi líbila. Pak jsme se šli podávat na zoborožce temného, který obývá novoguinejské nížinné pralesy. Po chvilce jsme ptáky opustili a šli se podívat na další novou expozici, která byla vyhrazena pro psy novoguinejské. Viděli jsme, že se jedná o středně velkého zástupce psovitých šelem a jeho zlatavě rudá barva se nám velice líbila. Dozvěděli jsme se, že jejich vytí zní jako jódlování. My jsme však neslyšeli nic a tak jsme vešli do průchozí expozice s typickými zástupci australské fauny. Stejně jako minule jsme kráčeli mezi klokany rudokrkými, emu hnědými a okolo nebezpečné husy kuří.

Když jsme bez následků vyšli z voliéry ven, zamířili jsme k známému rybníku s černou labutí a nevynechali jsme ani papoušky nestor kea a flétňáky australské. Za dětským hřištěm jsme pak našli papoušky kakadu. Ocitli jsme se u restaurace, kde jsme před několika lety obědvali, ale tentokrát jsme hlad neměli a místo jídla jsme se šli podívat do expozice s domácími ovečkami.

To bylo vše, co nám Austrálie mohla nabídnout a tak jsme pokračovali na americký kontinent. Napravo od nás se rozkládala obrovská vodní plocha, jejíž zadní část obývali aligátoři. Tentokrát jsme plazi v travinách na břehu moc nehledali, svou pozornost jsme totiž věnovali vodnímu ptactvu. Postupně jsme zde viděli krásnou labuť černokrkou, čápa jihoamerického a čáje chocholaté.

Pak jsme stejně jako dříve vešli do průchozí voliéry s papoušky. Kromě největšího papouška ary hyacintového jsme zde viděli ary vojenské, ary arakangy, ary červenoramenné, amazoňany, hoky pospolité, husičky vdovky a kachničky šedoboké. Z těch barev až přecházel zrak.

Jakmile jsme z voliéry vyšli ven, tak jsme spatřili známé kotuly veverovité. Vůbec se za těch pár let nezměnili a stále skotačili ve větvích stromů či na zemi. Od roztomilých opiček jsme šplhali do svahu a po chvilce jsme došli zvířatům z podhůří jihoamerických And a travnatých pamp. Ve výběhu jsme stejně jako před lety viděli lamy vikuně. o kousek výše jsme v nejprostornějším výběhu našli lamy alpaky a mary stepní. Mezi nimi se znovu pohybovali nelétaví nandu Darwinovi, kachny pižmové a také nevelcí, ale velmi zvídaví kondoři krocanovití.

Naproti jsme pak zase pozorovali kapybary a tapíry. Po pár minutách jsme se šli podívat na mravenečníka. Vedle jsme uviděli čimango falklandského, což je dravý pták velikosti káněte.

Následně jsme ve dvou sousedících voliérách jsme spatřili typické zástupce jihoamerických brodivých ptáků, kterými byli ibis rudý a kolpík růžový. Ve druhé voliéře jsme se setkali s několika druhy papoušků a pěvců. Nejvíce nás zaujali vlhovci zelení, kteří jsou nejen hlasově mimořádně nadaní, ale prosluli také stavbou složitých splétaných hnízd.

Vedle jsme pak uviděli ve společné expozice savce jihoamerického pralesa. Byli zde nosálové červení, krásná medvídkovitá šelma, která se nám hodně líbila. Dozvěděli jsme se, že nosál je všežravec a žije v oblastech deštných pralesů, kde jsou velice tvrdé podmínky pro život. Pak jsme uviděli také pekari páskovaného, což je velký savec, jenž je aktivní přes den a noc přečkává ve vlastnoručně vyhrabaných norách, které si hloubí většinou pod kořeny stromů. Požírá ovoce, kořeny, plody, traviny, bezobratlé živočichy i malé obratlovce a podobně jako divočáci rád navštěvuje také bahnité oblasti. Všimli jsme si, že tělo má porostlé dlouhými, tmavě zbarvenými štětinatými chlupy a zjistili jsme, že svůj název získal díky nápadnému bílému pruhu na krku. A protože v zoologických zahradách mnohdy pekari pokoušou návštěvníky, kteří se je pokoušejí pohladit nebo krmit z ruky, ani jsme to nezkoušeli a šli dál.

Zamířili jsme k bazénu s lachtany hřivnatými, kteří mají mají k dispozici prostornou expozici, která svým pojetím připomíná starý přístav s rybárnou a díky prosklené části jsme mohli tyto ploutvonožce pozorovat i ve vodě.

Pak jsme již odešli do tropického skleníku, na který jsme se velice těšili. Uvnitř nám bylo opět velké vedro a také jsme pocítili na vlastní kůži vlhkost deštného pralesa. Do tropické haly jsme vstoupili mayskou svatyní, neboli replikou Chrámu jeptišek z města Chichén Itzá. Na mayskou civilizaci jsme narazili také v podobě kamenných reliéfů, nástěnných maleb, hieroglyfického písma, obětního oltáře nebo hrobky mayského krále. V interiéru haly jsme pak našli skulpturu mayského boha Slunce a kamennou stélu. V království středoamerického deštného pralesa žije více než dvacet druhů zvířat a roste 170 druhů rostlin. Některé zvířata jsme během procházky viděli, jiné zůstaly skryty v bujné vegetaci. Zjistili jsme, že většina savců a ptáků se v hale pohybuje volně. V pestré vegetaci jsme mohli vidět anebo dokonce jsme narazili na chvostany bělolící, tamaríny tmavohřbeté, kosmany zakrslé a lenochody dvouprsté, ze zástupců ptačí říše tukany bělolící, slunatce nádherné, ostnáky jihoamerické, vlhovce žlutohřbeté, rudohřbeté a červenohlavé, momoty černolící, volavčíky člunozobé. Měli jsme štěstí, že zrovna přišel pracovník zoo, který krmil opičky jablkem a tak byly v naší bezprostřední blízkosti, takže jsme se jich mohli doslova dotýkat. Jedna potvůrka počůrala malého kluka, který stál v době krmení pod ní.

Překvapilo nás zjištění, že rostliny zaujímají dvě třetiny prostoru haly a jsou vysázeny tak, aby postupem doby vytvářely různé výškové úrovně a tím i iluzi skutečné džungle. Zajímavá byla pro nás také informace, že naprostá většina vegetace pochází přímo ze Střední Ameriky. Jen stromy jsou umělé, nicméně věrně napodobují obří tropické stromy a slouží jako podpora skleněného pláště haly, dokonce v některých z nich je nainstalována vzduchotechnika. Tropickou atmosféru dotváří automatický mlžný systém, který nám orosil čela i oblečení. Prošli jsme se také po úžasné visuté lávce, kde jsme pořídili několik pěkných fotografií.

Pak jsme sešli dolů a v teráriu, které vypadalo jako chýše mayského umělce, jsme našli bazilišky zelené, teju pruhované, anolise obrovské a ropuchy kururu. Ve velkých akvarijních nádržích pak plavaly trnuchy Leopoldovy, želvy a sladkovodní ryby. Z hadů jsme zde našli hroznýše a nezapomněli jsme se podívat na vnitřní výběh vydry obrovské, které jsme zde viděli plavat na hladině i pod ní. Před několika lety jsme zde pozorovali krokodýly kubánské v jejich původní expozici.

Pak jsme vyšli ven z haly a s úlevou přijali české příjemné klima. Zašli jsme se ještě podívat do venkovní expozice vyder obrovských, která vznikla ve vodním příkopu nacházejícím se před tropickou halou. Dozvěděli jsme se, že vydra obrovská žije ve velkých řekách Jižní Ameriky a dosahuje délky přes 1,5 metru a váhy okolo 30 kg.

Když jsme se na hravé a milé vydry dost vynadívali, kráčeli jsme okolo známých zámeckých stájí licipánů, voliér s papoušky a exotickým ptactvem, které jsme viděli při minulých návštěvách.

Za chvíli jsme došli k pavilonu opic, kde jsme našli neposedné kotuly veverovité, chápany středoamerické a hlodavce kuandu obecné. Bohužel jsme ji nemohli vidět pár goril nížinných, neboť na jaře roku 2013 oba v krátké době po sobě zemřeli. Dcera se alespoň vyfotila na soše malé gorily a potom jsme se šli podívat na tučňáky a pár šedohnědých kachen s mohutným zobákem pojmenovaných parníkovka létavá. Protože i tuto expozici jsme minule viděli, dlouho jsme se zde nezdrželi a pokračovali jsme dál. Po cestě jsme krátce shlédli čápa sedlatého, minuli jsme vchod, kterým jsme do zoo o několik hodin dříve vstoupili a potom jsme zamířili do nové expozice s názvem centrum caudata. Na budově nás zaujaly její černé stěny, které zdobí žluté siluety mloků skvrnitých, které jsme pak uvnitř pozorovali v prostorných nádržích. Kromě nich jsme zde viděli zástupce čolků a žab. V prostorách centra se každý den v hlavní sezóně promítá dokumentární film o životním cyklu ocasatých obojživelníků, na který jsme se však nedívali a šli dál.

Pak jsme vyrazili k zámku, který jsme si obešli kolem dokola a zároveň jsme si prohlédli plameňáky. Vzápětí jsme sestoupili do sklepení bývalého šlechtického sídla, kde jsme opět shlédli terária s plazy. Kromě známých krajt či leguánů, jsme zde nově viděli tři pestrobarevné druhy jihoamerických žabek pralesniček, bazilišky zelené a hroznýše královské.

Když jsme vyšli ze sklepení ven a následně jsme šli do zámecké pokladny, kde jsme si koupili vstupenky na prohlídku zámku. Po dvacetiminutovém čekání jsme stihli poslední prohlídku toho dne a mohli jsme tak poznat interiéry zámku.

Tím naše třetí návštěva zoologické zahrady v Lešné skončila. Vrátili jsme se k autu, kde nás čekal syn, jenž šel místo prohlídky zámku odlovit kešku. Potom jsme odjeli domů do Olomouce.

Zde se podívejte co všechno vás v ZOO Zlín čeká :

http://www.zoozlin.eu/afrika

http://www.zoozlin.eu/asie

http://www.zoozlin.eu/australie

http://www.zoozlin.eu/amerika

http://www.zoozlin.eu/okoli-zamku

http://www.zoozlin.eu/zvirata

http://www.zoozlin.eu/tropicka-hala-dok

http://www.zoozlin.eu/etiopie-ii

http://www.zoozlin.eu/etiopie-ii

OTVÍRACÍ DOBA

VSTUPNÉ DO ZOO

http://www.zoozlin.eu/

Fotogalerie

Autor: jirkacek

Přidat do oblibených uživatelů

Výdělek příspěvku: 15,78 Kč

Další příspěvky autora: 936

Kvalita příspěvku:    

Hodnotit kvalitu příspěvku

Nahlásit příspěvek redakci

Sdílet s přáteli

10 turistů zde bylo a hodnotilo

4,80

vřele doporučuji

doporučuji

stojí za vidění

stavte se tam

nic zajímavého

Pořadí v žebříčku: 243. místo

Diskuse a komentáře k Lešná u Zlína - nejkrásnější ZOO na Moravě

Žádné příspěvky v diskusi, buďte první!