Po stopě 300 let staré pohádky. Kurdějov. Ždánický les.
Turistické cíle • Památky a muzea • Kostel
Chystal se poslední, nejdrtivější tatarský útok. Blýskaly křivé šavle, hrdelní křik vzteklých asijských útočníků nesliboval sebemenší soucit. Obránci už neměli víc sil k boji. Zdi se hroutí, praská brána. „Všichni do kostela“, překřikl řev bitvy velitel obránců. Jeden po druhém přibíhají, ranění, zkrvavení a vědí, že už je jen jedna šance na záchranu před smrtí, která se sem přihnala na koních, divoká, odněkud ze stepí. Dva vojáci nadzvedají kamennou desku za oltářem a jeden za druhým, ozbrojenci i vyděšení vesničané, sestupují do tmavé díry. Praskající louče ozařují cihlovou klenbu podzemní chodby, mizící ve tmě. A tak jdou, přeživší, pár metrů pod dýmajícím spáleništěm, které bývalo jejich domovem, jdou dál, ke světlu, k životu...
Odložil jsem knížku moravských lidových pohádek (která mi tehdy před dvaceti lety sloužila jako příjemná alternativa k nudnému učení na maturitní zkoušku) a vrhl se ke své bohaté sbírce map. Kurdějov, tak se jmenovalo místo tohoto zoufalého boje. Kdepak asi leží? Hleďme, hleďme, kousek od Hustopeč u Brna. A na mapě je zakreslený kostel. Že by stopa?
Pár dní nato časně ráno vystupuju z vlaku na hustopečském nádraží. „Co vlastně chci v Kurdějově najít?“, přemýšlím, sedíc na vlečce traktoru, který jsem stopnul hned za městem, „stopy bůh ví kolik set let staré bitvy? Nebo tu podzemní chodbu? Co asi ještě zůstalo z pohádky?“
Na kopci seskakuju z vlečky, traktorista odbočuje někem do pole. Dole pode mnou malá vesnice. Kurdějov. Pár domků. A uprostřed nich na malém pahorku kostel. Tak přece. Sestupuju serpentinou dolů, slunce se probouzí a slibuje pěkný Jarní den. A čím víc se blížím ke svému cíli, tím víc začínám pohádkám věřit. Kolem kostela se táhne kruh hradeb, bašty, střílny, obranné věže i zbytek Ochozu je vidět. Teď už tu bitvu slyším. Támhle za kopcem se určitě houfujou Tataříni. Honem ke kostelu. Fascinovaně procházím pustým nádvořím. Kolem hradby, kámen. „Pak nevěř pohádkám, tady se určitě bojovalo“, říkám si, když už zvoním na první dveře ve vesnici.
„Pan farář? Ne, není tady, jezdí jen jednou za týden. Klíče od kostela? Zkuste v tom domku za mostkem“. Lidi jsou tu velice přívětiví, i když moc nechápou, co tady hledám. Skoro v každé chalupě dostanu buchty, ale o nějaké válce s Tatary neví nikdo. Až se na mě štěstí usmálo. Narazil jsem na místní kronikářku. Milá, starší paní, která mi kromě buchet snesla všemožné písemnosti
o vesnici. Sedím v síni, listuju kronikami, vedle voní připravovaný oběd. A našel jsem, co jsem hledal. Nešťastný rok 1663, tatarské hordy, odeslané od obléhání Nových Zámků drancovat okolí. Vesnice to tenkrát pěkně schytala, ale co se stalo s obránci?
Dostal jsem i klíč, vracím se ke kostelu. Odemykám složitý, masivní zámek, stojím v malé kostelní lodi. Vybílená, skromně zařízená, na první pohled nic zvláštního. Hledám ústí tajné chodby. Marně. Vylezl jsem na Ochoz obranné věže, dostal se i do kostnice, všude jenom ticho a studený kámen hradeb. Sedám na schody, dívám se na vesnici, spící v době oběda. Co když se támhle ze zatáčky vyřítí tatarská horda, křivé šavle, koně, blýskající oči? Zabouchnu bránu, vyběhnu na Ochozy a budu bojovat do posledních sil. A až i ty dojdou, ustoupím, ustoupím... Hrom a blesky, kde je ta podzemní chodba?!
Jdu vrátit klíče a poděkovat paní kronikářce. „Nebyly tady pod kostelem nějaké chodby?“ „Snad ano, snad by tam mohly vést některé ty dveře ve stráni u kostela“. Nevěřím vlastním uším. Kolikrát jsem už hledal tajné chodby a sklepy, nikdy jsem neuspěl. Jako dítě jsem hltal dobrodružnou literaturu, chtěl jsem být jako mí hrdinové, jako Halliburton, jako Schliemann, spatřit, co jiní nespatřili. Marně. A teď...? „Jak se skrz ty dveře dostanu“ ptám se opatrně. Paní mě posílá do domku naproti kostela. Klepu na dveře, vyjde kostelník, ani se moc nediví, podává mi klíč. „Zkuste to, ale opatrně, už tam dlouho nikdo nebyl“. Odemykám zrezivělý zámek dveří, vedoucích do země, ve stráni pod kostelem. Ruce se mi třesou nedočkavostí. Objevuje se temný otvor klenby, zaklenuté cihlou, přesně jako v té pohádce. Běžím do první chalupy půjčit si svíčku a spouštím se prudce klesající chodbou dolů. Studený vzduch, chodba se dvojí, objevuju otvor do spodního patra. Svíčka bliká, chodba se stáčí ke kostelu, stojím pod oltářem. Jedno rameno chodby se vrací ke vchodu, druhé, směřující někam dál, je zavalené. Okouzlen bloudím podzemím, v němž se naštěstí zabloudit nedá, podzemím, o němž jsem nevěřil, že existuje. Tak se plní sny.
Vracím klíče, opouštím tuto pohostinnou vesnici. Kráčím horkým odpolednem, pustou krajinou, v duchu se směju. Napadlo vás někdy jít po stopě pohádky?
V Hustopečích ještě navštěvuju archiv, i tady mám štěstí na lidi. Pan archivář vypráví, jak se, kdysi po válce, při čistění chodeb našlo spousta lidských kostí, nikdo nezná jejich osud. A taky, že v kryptě místního kostela je začátek podzemní chodby, dnes již zavalené. Směřuje na Kurdějov.
Přidat do oblibených uživatelů
Kurdějov
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Po stopě 300 let staré pohádky. Kurdějov. Ždánický les.
