Kapličky tu stojí bílé a krávy divoké. Nové Vilémovice, Rychlebské hory.

Kaple, Rychlebské hory




lupa

Nervózně jsem pokukoval nahoru do stráně. Začínalo se pomalu stmívat a elektrický ohradník budil respekt. Tedy ne ani samotný ohradník, spíš jeho účel. Odněkud z luk nade mnou se ozvalo temné a (dle mého názoru) dosti výhružné zabučení. Nejsem tu poprvé a se stády krav a býků na hřibovských pastvinách jsem se už několikrát seznámil blíže. Blíže, než mi bylo milé. Trochu jsem se otřásl při vzpomínce na loňský elegantní (ač dosti kvapný) skok přes ohradu, který ale bohužel skončil přesně ve vzrostlém keříku máčky ladní. Mí botanici mi rozumí…
Dobře vím, že mé váhání je zcela platonické. Zase podlezu ohradník a vydám se po již dosti ztemnělých loukách nahoru. Vždyť nevzpomínám, že bych kdy kde viděl krásnější a opuštěnější kout, než jsou louky na Hřibové… A dneska, dneska mám i cíl.
Prý tam někde, na hřebeni nad Vilémovicemi stojí kaplička. Zdroj informace nebyl zcela důvěryhodný, ale ověřím to. Sudetská krajina je na drobné sakrální památky bohatá.
Podlezl jsem elektrický ohradník, přebrodil bažinu plnou dobytčích stop. Louka začala pomalu stoupat. Vtom mě něco zarazilo. Támhle ty stromy… Ano, je to alej. Že by stará cesta?
Jsem v místech poválečného odsunu a krajina je stále plná vzpomínek, na staré hospodáře.
Byla to cesta. Kdysi dávno to byla cesta. Dneska už jen ty staré stromy. Stoupala na hřeben a já se jí držel. Právě u cest stávaly kapličky, křížky, boží muka…
Přemítal jsem o klikatých osudech této krajiny a jejich obyvatel. Ale stále jsem nejmíň třetinu mozkové a smyslové kapacity věnoval na rekognoskaci terénu. Kdepak se asi hovězí stádo pohybuje a odkud na mě vybafne nasupený býk, připravený k diskuzi na téma „kdo je tady pánem“?
Vystoupal jsem na nízký hřeben, soumrak už si krajinu vzal. Taková syrová opuštěnost všude kolem… Pěšina lemovaná stromovou alejí se přehoupla na druhou stranu, prudce se zalomila doleva a pokračovala dál pod hřebenem. A tu jsem ji najednou uviděl. Malá, bílá a úplně obyčejná… A o pár metrů dál druhá.
Dvě prosté stavbičky. Bez výzdoby, bez obrázků. Vše, co bylo navíc, již bylo vyřčeno. Zbylo už jen to podstatné.
A ty stromy, vysázené kdysi k ozdobě a ochraně kolem, ty už si obě kapličky berou zase k sobě. Prach jsi a v prach se obrátíš. Platí i pro cihly, maltu, omítku.…
Aspoň na chvilku jsem se před kapličkou posadil. Tohle jsou ty chvíle, kdy se ve mně probouzí něco, co můj matematický mozek nedokáže definovat. Generace a generace mých předků, žili jinak, pracovali jinak, věřili jinak než já v dnešní postmoderní době. A ten svůj minulý život, práci i víru mi předali. V genech, v krvi. Vím, že ta bílá kaplička, o níž se opírám zpocenými zády, má svůj velký význam, moc dobře to vím. Jenom už vůbec nevím, jaký…
Po té pěšině chodili kdysi lidé. Možná děti do školy, možná chlapi do práce či do hospody. Možná celé rodiny do kostela, možná procesí se zpěvy a monstrancemi. Někdo z nich tu postavil dvě bílé kapličky. Asi nikoliv bez příčiny. Možná poděkování za zázrak, možná vzpomínka na tragédii.
Ten příběh je ztracený hluboko, příliš hluboko.
Seděl bych před kapličkou dlouho. Minulé se tu prolíná s přítomným do klubka pocitů, které nelze rozmotat. Nic budoucího a rušivého tu není.
Hlasité zabučení mě vytrhlo z mentální pouti do minulosti. Až příliš hlasité. Vyskočil jsem jak bodnutý vosou. „Raději vosou než býčím rohem“, vtipkuju v duchu a rychle se rozhlížím kolem sebe. Horizont hřebene je nade mnou sotva dvacet metrů, za něj nevidím. Nastaa chvíle na taktický ústup.
A času nazbyt taky nemám. Na Zastávku to je ještě pěkných pár kilometrů. A louky, které se táhnou přede mnou, jsou orientačně náročné i za světla.
Tma padla na sudetskou krajinu. Boty už mám promáčené rosou. Občas vzdálené zabučení, stáda se zde prohánějí velmi volně. Myslel jsem na dvě bílé kapličky, tak opuštěné v tuto podzimní noc. A na lidi, kteří je stavěli. A na jejich ztracený příběh. A najednou podivná myšlenka. Lidi z této krajiny vytrhli i s kořeny. Ale dobytek, dobytek tu tehdy zůstal. Ty krávy na hřibovskách pastvinách v sobě možná mají geny, krev a kořeny této krajiny.
Hned jsem ke zdejším dobytčatům pojal větší úctu. Až zase příště poletím skokem plavmo přes ohradu, budu si toho mnohem víc považovat…







Další informace

neumístěno
Poloha:
673 metrů nad mořem
Jak se Vám tam líbilo ?

Komentář:

Vyhledání vlakového spojení
Odkud:
Kam: Javorník ve Slezsku
(vzdálenost od místa: 7.54 km)
Datum: Čas:

Diskuse k místu Kapličky tu stojí bílé a krávy divoké. Nové Vilémovice, Rychlebské hory.

Nadpis: (nepovinný)

Vaše jméno:

Email: (nezobrazí se)

Text:

Email:
Heslo:
Vytvořit účet Zapomenuté heslo
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. další informace