Hladová zeď

Hradby, Praha

Zeď z místní petřínské opuky nechal zbudovat v letech 1360 až 1362 císař Karel IV. Bohuslav Balbín píše, že "Karel proto tak činil, aby milované město rodné před úkladem nepřátel ochránil a též proto, aby lidu pražskému, hladem právě strádajícímu, výživy poskytl. Císař nazýval dělníky na stavbě zaměstnané svou vřele milovanou rodinou? Každodenně k lidu na Petříně pracujícímu sám docházel? Oblékna pak haleny dělnické sám, Karel při stavbě pracoval po několik hodin denně.". Takovéto sociální vyprávění je pouhou fikcí, protože stavba měla jednoznačně fortifikační účel a hlad vypukl až v době, kdy opevnění bylo rozestavěno. Zeď měla několik bastionů, ale ty se nedochovaly. Po opravě zdi, která proběhla roku 1624, byla k Hladové zdi přidána mohutná fortifikace, a to z nařízení Marie Terezie v polovině století následujícího. Na tomto opevnění byly také vztyčeny jednotlivé bastiony, z nichž jeden tvoří základ hlavní kopule dnešní Štefánikovy hvězdárny. Ve zdi bylo postupně vylámáno, zazděno a o kus dále později opět vylámáno množství průchodů, jejichž původní obrysy jsou dodnes patrné. Zeď se zapsala i do povědomí astronomů. Kromě toho, že tvoří jednu stěnu Štefánikovy hvězdárny, je známa také tím, že roku 1804 ředitel klementinské hvězdárny P. Martin Alois David odtud vedl svá pozorování při měřeních rozdílu zeměpisných poloh Prahy a Drážďan. Dnes je zeď dlouhá 1178 metrů, tlustá je průměrně 170 cm a vysoká kolem osmi metrů. Hladová zeď je také nazývaná také zdí zubatou či chlebovou a prošla mnoha rekonstrukcemi, například v době Ferdinanda II, poté za panování Marie Terezie, po vyhlášení republiky v letech 1923-5 či po roce 1975. Také v současnosti probíhá od 90. let 20. století její rozsáhlá rekonstrukce.