Téměř po celé délce hřebínku, vyzdviženého jen mírně nad okolí a orientovaného směrem od západu na severovýchod - vystupuje přerušovaná soustava skalních výchozů. Směrem od západu napřed míjíme menší skalky a velikánské balvany, ale ty záhy uvolní místo členité stěně mrazového srubu. Při pohledu na její bohatou geomorfologickou "výzdobu" nás možná napadne, že se při její tvorbě Příroda nespokojila jen s působením eroze, mechanických a chemických vlivů, ale přibrala si k tomu ještě kladivo a majzlík ! Tento nevysoký, ale docela pěkný mrazový srub tvoří "předkrm", "hlavní chod" nás čeká jen kousek opodál - na vrcholku kamenitého hřebínku nám tu vyrostla poměrně vysoká skalní věž ! No ... vyrostla - ( skály přece nerostou ) - tady tomu bylo samozřejmě naopak a zemina kolem skály se v minulosti ztratila v důsledku odnosu a eroze.

  Každopádně se tu překvapený návštěvník setkává se skalním útvarem homolovitého či falického tvaru a téměř symetrických rozměrů. Skalní věž "Homole" se od svého úpatí zvedá do výše bezmála 10 metrů a několik v ní zatlučených zrezivělých skob nám prozradí, že o ni kdysi projevili zájem i zbloudilí horolezci. Skalní věž je propojena se stěnou mrazového srubu, která dosahuje sotva poloviční výše a která je - ( jako u toho předchozího sroubku, sloužícího jako uvítací delegace ) - otočena k údolí rusavské Ráztoky, směrem k severu. Stěna skalní věže je z této strany protkána sítí rozestupujících se puklin a malým skalním oknem. Před "Homolí" se nachází hluboké jámy, které jsou postupně zanášeny "odpadlíky" ze skalních stěn. Směrem k jihu vystupuje skalní věž nad okolní terén sotva do 6 metrové výše. Její až malebně divoké okolí doplňují vkusně "naaranžované" menší skalky, balvany a kameny. Na východní straně za věží z hřebínku vystupuje ještě několik drobných skalních výchozů a hřeben pak velmi prudce klesá do údolí mezi vidlici lesních cest. Není to ale údolí Ráztoky, ale to, které se proti toku potoka zvedá k Ondřejovsku a kterým prochází žlutě značená turistická trasa.

   Jak už jsem se zmínil, nedaleko "Homole" prochází souběžná lesní cesta, která směrem k jihozápadu prochází těsně pod exponovaným srázem vrcholového hřebene západního Ondřejovska ( 632 m) a ten celý obchází po jakési přírodní "terase". Komunikace vede terénem téměř po vrstevnici a asi po 1 km chůze se napojuje na cestu, doprovázenou modrými a zelenými značkami turistických tras.

    Skalní věž "Homole" a okolní útvary si při vaší případné návštěvě zadních skal určitě zaslouží vaši pozornost ...

Ovšem zřejmě zajímavější je samotné okolí odpočinkového místa. To se totiž nachází v místě bývalého lomu. Po přerušení těžby v lomu zůstal ojedinělý úkaz. Téměř hladká jednolitá kamenná stěna. Je otázkou, zda to byla náhoda nebo záměr, ale svor zde vytěžený vytvořil rovnou plochu. Stěna je prudce skloněná a vysoká cca 15m. Kamenná stěna nese název Kolafovičova plotna (po prvolezci?). Skála je využívaná k technickému lezení na tření. Prvními lezce byli členové horolezeckého oddílu z Lipové–Lázní, kteří utvořili 10 prvních základních cest v plotně. Na vrcholu plotny najdeme jistící karabinu, další jištící skoby jsou i na nejtěžších místech přímo v plotně.

Přes svoji nenápadnou nadmořskou výšku je ovšem Bluďák jedinečným vyhlídkovým místem. Co chvíli je u kapličky či na druhé straně silnice u odboček polních cest vidět stojící automobil, cyklista či pěšák. Ti si prohlížejí zejména severní obzor. Je odtud vskutku impozatní výhled na většinu jižní části Hrubého Jeseníku. Tedy někde od Keprníku, spíše Vozky na západě přes Červenou horu, masiv Dlouhých Strání (Mravenečník, Vřesník) na Praděd a celý hlavní hřeben až k pádu do sedla Skřítek a přilehlé vrcholy Hraběšické hornatině s dominujícím Kamencem. Pravda, jižní výhledy již tak impozantní nejsou, Zábřežská vrchovina už tak mohutná není a Bludovský kopec není tak vysoko, aby se pozorovatel díval z nadhledu, nicméně dají se rozpoznat bližší výrazné vrcholy (Háječek u Zborova), hodně na jihozápadě pak znalec i rozpozná Bukovou horu, což už jsou vlastně hory Orlické. Jen přímo na západě toho moc k vidění není – pokud tedy ovšem Chocholík a Senovou (Háj) považujeme za nevýznamné vrcholy. A ještě přímo na východě máme nějaké vrcholky jako Drážník nebo Markovice – to je Úsovská pahorkatina, tam se i někde skrývá Bradlo, ale to odtud asi nepoznáme.

   I tento na první dojem nezajímavý chaos všude okolo nás má svůj skrytý divoký půvab a řád. Svah pod úbočími zbylých stěn mrazových srubů není totiž pokryt jen sesouvajícími se kameny a ohromnými balvany, ale v různé úrovni svahu ze země trčí i menší skalky, o které se místy padající kamení zastavilo. Celá tato - pro někoho nevzhledná divočina - je velmi cennou ukázkou učebnicového rozpadu mrazových srubů a vzniku kamenitých sutí. Nahoře nad námi na temeni hřbetu se totiž kdysi dávno pravděpodobně rozkládaly daleko vyšší skaliska a možná i skalnaté hradby, do kterých se ale za ty věky zakousla s mimořádnou chutí věčně hladová eroze a rozcupovala je napadrť. Pod úbočími kamenných a balvanitých sutí se dá při trošce opatrnosti celkem snadno projít východním směrem až pod poslední ukázku "kamenného zmaru". A nejspíš to nebude procházka vykonaná svižným krokem, neboť vás zcela určitě zaujmou mnohé bizarní útvary a patvary, vystupující z toho chaosu nad zemský povrch.

    Selektivní zvětrávání pískovců a slepenců totiž pokračuje nepřetržitě i v našem osvíceném věku a mnohé balvany a skalky tak byly "upraveny" téměř do podoby sochařských děl, jak se můžete na vlastní oči přesvědčit v mé Fotopříloze. Jejich stěny dokonce místy pokrývají zajímavé geomorfologické jevy, jaké by člověk na povrchu rozpadlých balvanů ani nečekal.Fotogalerie je tentokrát bohatší, neboť předpokládám, že zrovna na tomto místě se turistické fronty asi nikdy tvořit nebudou - přesto ale místo stojí za vidění alespoň na obrázcích. Třeba pro představu toho, jak vypadá takové "kamenné peklo" ...

Dle pověsti čert, který letěl s těžkým břemenem, již v tomto místě nemohl, a tak si chtěl odpočinout. Uviděl skalní výchoz a zastavil se na něm. Jak tam stál, tak pod tíhou břemene obtiskl své kopyto do skály. A opravdu nyní je na vrcholku skalního výchozu důlek jako pozůstatek po čertově zastávce.

Podle Čertova břemene se označuje typ granitoidů vyskytující se v jihovýchodní části Středočeského plutonu. Jedná se o durbachity (tj. na tmavé minerály bohaté syenity až granity).

   Rozsáhlý komplex Předních Ondřejovských skal, nacházejících se asi 0.5 km severně od PR, jsem už turistické veřejnosti na těchto stránkách představil v mini seriálu jednotlivých článků více než dostatečně. Všechny zájemce nyní zvu na návštěvu další rozlehlé skalní oblasti na Ondřejovsku - neboť jak už vám napověděl samotný název "Přední skály", někde v této oblasti musí existovat i jejich "Zadní" protějšek ...

   Zadní skály tvoří přerušovaný pás skalních výchozů, dosahujících délky asi 600 m a je orientován od západu severovýchodním směrem. Vystupují z dlouhé ploché terasy pod prudkými svahy vrcholového hřebene Západního Ondřejovska ( 632 m), která je rozčleněna na množství skalnatých návrší. Od skalních výchozů na hraně terasy spadá k blízkému údolí rusavské Ráztoky extrémně prudký sráz. Od zmiňovaného vrcholu Ondřejovska je dělí vzdušná vzdálenost asi 500 m. Zdálo by se, že se jedná o skály zcela nepřístupné, ale není tomu tak. Až k místu, odkud začíná nad své okolí výrazně stoupat vrcholový hřeben západního Ondřejovska, se dostaneme po zeleně a modře značené turistické trase, vedoucí od rozcestí U dubu nad Lukovečkem k rozcestí Pod Ondřejovskem. Od rozcestí U dubu trasa šplhá lesní cestou přes kratší hřeben na spočinek pod hlavním vrcholem Ondřejovska. Nachází se tu rozcestí - značená cesta odbočuje vpravo, my se vydáme po neznačené lesní cestě vlevo. Zprvu vede po vrstevnici těsně pod srázným ondřejovským úbočím, z něhož místy nad cestou vystupují zajímavé skalky. Následuje další rozcestí, my se nyní musíme držet cesty, která se mírně odklání od hřebene kopce a po naší levici míjí dvě návrší. Jako orientační bod nám poslouží typická konstrukce mysliveckého posedu na druhém z nich. Další kupa vlevo už je skalnatá a když se k zajímavým skalkám přijdeme podívat blíž, stojíme u nejzápadnějšího skalního útvaru Zadních skal - "Kaskády".

   Toto návrší je ve svahu pod skalními výchozy částečně odlesněno a ze spodního okraje paseky se nám odkrývá kouzelný pohled na velmi originální skalní seskupení, které právě z tohoto odstupu připomíná zkamenělou "Kaskádu". Při detailním průzkumu brzy zjistíme, že se nejedná o celistvou skálu, ale tento útvar vznikl chaosovitým rozpadem skalního hřebene. Jednotlivé - selektivním zvětráváním pískovců - zatím jen nahrubo opracované skalní bloky a ohromné balvany, poskládané na sebe, působí neodolatelně syrově, (a přírodně). Prozatím tu chybí  "načinčanost" skalních stěn od geomorfologických tvarů, které známe odjinud, ale než jednou dojde k destrukci celé "Kaskády", možná to Příroda ještě dožene. Celková výše stupňovitého skalního shluku dosahuje od úpatí po temeno převýšení asi 7 m. Za těmito většími bloky spadá od vrcholu návrší balvanitý proud, který tvoří skalnímu útvaru působivý "chvost" a prodlužuje jeho délku o několik desítek metrů.

   Od úpatí "Kaskády"vidíme pokračování skalního pásu Zadních skal na návrší napravo od nás. Od nás je ale oddělen hlubokým zářezem roklinky, kterou protéká půvabná horská bystřina ...

   ( Vzdálenost tohoto skalního útvaru od rozcestí cest pod hřebenem západního Ondřejovska činí asi 1 km.)

Hrad byl zastaven Janem Lucemburský Půtovi z Frýdlantu, poté ho vlastnili Vartemberkové, Jiří z Poděbrad nebo Mikuláš starší Trčka z Lípy. Okolo roku 1500 byl hrad pozdně goticky přestavěn a další úpravy zde proběhly v polovině a na konci  16. století. Po bitvě na Bílé hoře hrad připadl Albrechtovi z Valdštejna (koneckonců jako téměř vše v této oblasti neb Albi byl neskromný), který zde chtěl založit františkánský klášter. Po Valdštejnově smrti odkoupil celé panství hrabě Šlik. Během třicetileté války hrad opakovaně odolal útokům Švédů, a možná i proto ho v roce 1658 nechává císař Leopold I. pobořit (některé prameny sice uvádějí císaře Ferdinanda II., ale silně pochybuji, že by 21 let mrtvý člověk měl ještě takové slovo). Šlikové tuto katastrofu dovedně oddalují ještě dalších dvacet let, byť je hrad již v roce 1660 uváděn jako zpustlý. Kámen z hradu je poté používán jako stavební materiál v širokém okolí,  posloužil i při výstavbě zámku v Milíčevsi nebo dvorů ve Vokšicích a Starém Místě. Definitivní zkázu hradu přineslo 19. století, kdy byl až do areálu poničeného hradu rozšířen čedičový lom, který se zde nacházel již od počátku 17. století.

Hlavní část původního hradu byla tvořena velkou hranolovitou věží s cimbuřím, ke které byly připojeny dva paláce. Hrad chránilo pozdně gotické dělostřelecké opevnění s několika polookrouhlými a jednou polygonální baštou. Měl tři vstupní brány a současná přístupová cesta v podstatě kopíruje tu středověkou. Horní hrad využíval i úzkého parkánu. Svého času se jednalo o jeden z nejvýznamnějších hradů ve východních Čechách. Nedobytná pevnost dokonce sloužila sto let jako schránka basilejských kompaktát, tedy písemného smíru mezi husity a katolíky v Čechách.

Dnes z hradu zůstaly zachovány jen nepatrné zbytky zdiva (bašty, věž, západní palác), terasovitě upravený jižní vrchol a ohromná propast (asi 25 metrů  hluboká rokle) mezi skálami. I tyto nepatrné fragmenty jsou vedeny jako kulturní památka. Na vrchol Veliše Vás z Podhradí i z Jičína bezpečně dovede žlutá TZ. Za hezkého počasí je odsud nádherný výhlws na Český ráj, Krkonoše a panorama Jičína. Zahlédnout prý můžete i Jizerská hory, Ještěd, České Středohoří nebo dokonce Orlické hory (takto jsem to četl, ne viděl). Skutečným vrcholem Veliše a - z daleka viditelnou - dominantou kraje je dnes observační pilíř trigonometrického bodu, postavený pravděpodobně v místě někdejšího hradního arkýře nebo věžního ochozu. Pilíř je vlastně věžičkou z uskakovaného cihelného zdiva, vysokou 10,5 metru. Byl postaven - na půdorysu kříže - za použití kolejového výtahu v roce 1942. V této souvislosti je zajímavé, že mnozí domorodci i některé informační prameny hovoří v souvislosti s pilířem o bývalé německé vojenské pozorovatelně, napodobenině hradní hlásky nebo těžební věži bývalého čedičového lomu. Zájemcům o bližší informace mohu doporučit článek V. Daněčka "Tajemství observačního pilíře na zřícenině hradu Veliše", který byl publikován v roce 2009 (Archeologie ve středních Čechách).    

Pozoruhodný je rovněž kaňon mezi skálami, pozůstatek to těžby čediče, který je - na vlastní nebezpečí - volně přístupný. A musím se přiznat, že moc bezpečný jsem si tam nepřišel, takže jsem jeho důkladné prozkoumání brzy vzdal. Jednak tam bylo nadstandartní vlhko, jednak občas odpadl kus skály nebo hradu. 

Z dalších pamětihodností v Podhradí najdete kapli Andělů strážců, sousoší sv. Jana Nepomuckého se sv. Vavřincem a sv. Donátem, sousoší Krista Eupatora nebo boží muka. Návštěva tohoto místa, které najdete i na turistické známce, je – zejména pro skutečné dobrodruhy a nadšence – jistě povinností.

   Když vystoupáme do svahu a po hřebeni přijdeme až k ní, asi budeme velmi překvapeni skvostným přírodním výtvorem. Skály, tvořené pískovcem a slepencem lukovských vrstev račanské flyšové jednotky, v podstatě tvoří jediná skalní hradba. Spadá prudce ze svahu do údolí, nedosahuje větší délky než 25 m a její čelní stěna na konci návrší má výšku sotva 6 m. Na tom by asi nebylo nic až tak pozoruhodného, kdyby tato skalní hradba nebyla díky selektivnímu zvětrávání vypreparována do podoby, připomínající dokonalé sochařské dílo.

   Skalní hradbička prochází pozvolným rozpadem a je po celé své délce rozčísnuta velkou svislou puklinou, která ji rozděluje na - ( zatím ještě spojené ) - hradby dvě. Puklina dosahuje svou šířkou při skalním úpatí parametrů menší jeskyně s otevřeným stropem. Ostatní vertikální pukliny hradbu člení na větší počet pomalu se oddělujících skalních věží. Na spodním konci skal se tak už stalo a nalezneme tu jeden osamělý skalní pilíř s doprovodnými balvany. Skalní stěny jsou členěny drobnými převisky, římsami a lištami, Typickou síť voštin a skalní dutiny bychom ve zdejším odolném "stavebním materiálu" hledali marně, všechno nám ale dostatečně vynahradí pitoreskní tvar tohoto uměleckého přírodního sousoší. Pohled na ně je umocněn přímo úměrným odstupem z částečně nezalesněného svahu a do hledáčku objektivu nakukujícímu jehličím okolních krásných borovic.

   I když bude pro nejednoho z vás existence těchto půvabných skal překvapením, nacházejí se kupodivu správně zakresleny i na mapě KČT. Velmi dobře je samozřejmě také znají domorodci, od nichž skály dostaly své pojmenování. Možná i vás zarazí fakt, že největší koncentraci "Čertových skal" nalezneme vždy právě tam, kde žilo nejvíce bohabojné katolické obyvatelstvo. Možnou příčinu tohoto jevu shledávám ve velmi kvalitní práci farářů a kazatelů, kteří dštili z kazatelen kostelů na vystrašené poddané "síru a plameny pekelné" tak sugestivně, že tito chudáci pak viděli v noci raracha pomalu i pod  svou postelí ...

    V případě tohoto skalního útvaru se ale není čemu divit ! Ač pohan jak Brno a bez vlivu jakékoliv "povzbuzující" tekutiny - i já, když jsem navštívil Čertovy skály u Fryštáku poprvé, ve zvláštním úhlu osvětlení jsem tady namísto čelního skaliska viděl ... hlavu SATANA !!