Naprostým unikátem je proto na Hradisku jeskyně, která do této kategorie rozhodně nepatří. Má doširoka otevřený vstupní portál a její interiér připomíná zaklenutou komoru s téměř rovným suchým dnem, na němž mohlo vedle sebe bez problémů ulehnout patero zbojníků i se svými klobouky,valaškami a případným lupem.

   Jeskyňka se nachází skoro v samém závěru hlavního Pulčínského údolí, kam proti toku potoka Pulčiňáku vybíhá od zákruty s červenou tur.značkou lesní cesta. Ta se posléze změní ve vyšlapaný chodník, který prudce stoupá lesem nad prameniště a po levici míjí divoký a rozervaný skalní blok, z jehož masívu se na vás už z dálky doširoka šklebí tajemný černý vchod jeskyně.

   Skály jsou obklopeny řídkým bukovým lesem a k jeskyni míří pěšinka, která klikatě vystoupá až na zápraží této "azylové ubytovny".

   ( Závěrem bych chtěl poprosit všechny ty, kteří dobře znají Pulčínské skály a používají pro všechny skalní útvary mnou popisované názvy jiné, o shovívavost a pochopení : každý z nás přece vidí svět kolem nás jinýma očima a jak známo, lidské fantazii se meze nekladou !)

Číhanská voda je vhodná zejména ke koupelím, avšak kupříkladu Pazderská kyselka byla též shledávána jako velice chutná k pití. Mnoho hektarové rašeliniště Babice-Číhaná, kde tyto místní kyselky vyvěrají, obsahuje velké zásoby velmi kvalitní rašeliny.

Je s podivem, že se úvaha o lázeňském potenciálu Číhané neobjevila nikdy dříve. První, kdo se o ní vyslovil, byl doktor Heidler. Ale tato lokalita nebyla až do roku 1908, kdy ji začal zkoumat doktor Zönkerdörfer, v zorném poli zájmu badatelů.

Později zde doktor Zönkerdörfer v letech 1929-31, prováděl průzkum rašeliniště a přilehlých pramenů pro potřeby zvýšení léčebné kapacity Mariánských Lázní. Od projektu bylo roku 1931 ustoupeno, neboť hospodářská krize prudce stlačila návštěvnost Mariánských Lázní až na polovinu a potřeba dalších zdrojů se stala irelevantní.

Dnes je rašeliniště Babice-Číhaná, kromě okolí Křepkovické kyselky a kyselky u Podhorního mlýna, posledním dobře zachovaným biotopem s rašeliništěm a vývěry minerálních pramenů, dříve tak běžným ve zdejší krásné a drsné krajině.

                                                                     Mgr. Lukáš Hanzl

Vstup do ní vyžaduje velké dřepnutí nebo kleknutí, pokud se nechcete plazit. Jakou techniku zvolíte, je zcela na vás. Po vniknutí do jeskyně se ocitnete ve Velké síni, která je 18 metrů dlouhá a 16 metrů široká. Můžete se v ní procházet vzpřímení, její výška je dostatečná. V severozápadní části Velká síň přechází ve spletitou chodbu, kterou prozkoumáte již jen po čtyřech a plazením.  

Jeskyně má ještě Malou síň, do které se dá vplazit vpravo od vchodu do Velké síně. Malá síň je 8 metrů dlouhá a 4 metry široká. V této části jeskyně se již nevzpřímíte, pokud měříte více než 150 centimetrů. 

V minulém století jeskyně přitahovala zájem archeologů. V roce 1936 zde první výzkumy prováděl pan L. Jisl. Výsledek jeho snažení však neznáme. V roce 1943 turnovští turisté získali první archeologické nálezy. O čtyři roky později, v roce 1947, opět L. Jisl, tentokrát s F. Proškem našli v sondách u vstupní části četné keramické úlomky z mladší doby bronzové (lužické kultury z 12. až 9. století před n. l.). Při své archeologické činnosti jmenovaní pánové jeskyni zároveň zaměřili a zakreslili. 65 let starý nákres půdorysu a svislých řezů si můžete prohlédnout na přiložené fotografii. Pořídil jsem ji z informační tabule umístěné před vstupem do jeskyně.

Jmenovaní archeologové nezůstali jen u průzkumu Postojny. Prozkoumávali i okolí bohaté na menší jeskynní útvary. A nesnažili se zbytečně. V několika z nich objevili důkazy po lidské činnosti z mladší a pozdní doby kamenné (6 až 3 tisíletí před n. l.), mladší doby bronzové až mladší doby železné (12. až 2. století před n. l.), doby římské (3. až 4. století), vrcholného a pozdního středověku a raného novověku.

Nejstarší důkazy o přítomnosti člověka pocházejí z Jislovy jeskyně. Jsou jimi křemencové kamenné nástroje ze starší doby kamenné (okolo 50 tisíc let před n. l.). Pokud si chcete archeologické nálezy z jeskyní Klokočských skal prohlédnout, můžete v Muzeu Českého ráje v Turnově.

A jak se k jeskyni Postojna dostanete? Po žluté turistické značce z Bukoviny u Turnova vedoucí ke Klokočí (nebo opačným směrem). Z Klokočí je to blíž, přibližně 1 km.

Ještě několik praktických informací. V jeskyni je tma jako v pytli. Nezapomeňte si s sebou vzít baterku, nejvhodnější je čelovka. V jeskyni je sucho, jemný písek na zemi není zcela čistý. Pokud se rozhodnete prozkoumat chodby severozápadně od Velké síně, doporučuji se převléct. Jak píšu výše, čeká vás lezení po čtyřech a plazení.

Jeskyně Postojna je turisty navštěvovaná. Mnozí se sem rádi vracejí. Jak vidíte na fotografiích, někteří jedinci však mají potřebu stěny jeskyně ničit rytím nápisů, jmen a srdíček. A to je škoda.

Když se dostanete až k jeskyním (jsou v kopci) můžete si zde kromě vstupenek zakoupit i nějaký ten suvenýr případně malé občerstvení. Prohlídky jsou v sezóně každých cca 15 minut. Během čekání se můžete usadit ke stolečkům.

Argonitové jeskyně jsou nejteplejší jeskyně v České Republice. Jejich teplota se pohybuje mezi 14 - 16°C. I z tohoto důvodu zde nezimují netopýři, což je pro mně pozitivní informace. :)

V těchto hydrotermálních jeskyních je k vidění unikátní výzdoba - "gejzírové" stalagmity, Koblihová síň aj. Výzdoba jeskyní vznikala působením pramenů termálních minerálních vod. V některých částech jeskyně jsou prostory zaplněné oxidem uhličitým, které "uniká" právě z těchto minerálních vod. Během celé prohlídky si můžete všimnou varovných cedulek se zákazem vstupu kvůli zaměření oxidem uhličitým.

Návštěvní okruh je dlouhý 375 m a trvá 50 minut. Letos v létě je zde umístěna výstava na téma Švihák lázeňský.

Každopádně jsou jeskyně zajímavé a během parného léta se člověk příjemně ochladí.

Naučná stezka vybudována roku 1974  je asi 250 metrů dlouhá. Začíná přímo u místního Infocentra (v osadě Svinná Lada) a končí u jezírka (1,3 ha), považovaného za jedno z největších na rašeliništích vrchovištního typu. Na jezírku jsou plovoucí ostrůvky porostlé trsy rosnatky okrouhlolisté a dalších rostlin.

Jeskyně jako jedna z mála je přístupná i v zimě. Během zimy (prosinec až březen) jsou prohlídky 3x za den a v pondělí je zavřeno. V letní sezoně (květen až srpen) je otevřeno každý den. V mezidobí je otevřeno každý den mimo pondělí a prohlídky jsou 1x za hodinu. 

Jeskyně výpustek má za sebou velice pestrou historii. Ale vezmeme to od začátku. Výpustek vznikal díky činnosti Křtinského potoka. Jeskyni tvoří dvě patra. To větší a prostornější je i starší. Spodní část jeskyně ještě ani v dnešní době není moc známá.  Leží o 40 m níž a je zatím je objevena pouze jeho část. Obě části jeskyně jsou propojeny různámi propastmi. Většína z nich je však pořád zasypána.

Na vzhledu Výpustku se podepsala nejen dvruhá světová válka, ale i Lichtenštejnové. Ti většinu krápníkové výzdoby uřezali a odvezli si ji do své umělé jeskyně na zámku Lednice. V jeskyni se také těžila během 20. let 20 století fosfátová hlína. Za druhé světové války sloužila jako podzemní továrna ve které se vyráběli motory do letadel. Snad poslední ranou byl požár na konci války (duben 1945). Jeskyně tehdy hořela 14 dní.

Pokud budete někde poblíž určitě se na prohlídku vydejte. I ti z vás, kteří tam již byli budou překvapeni. Na vzhledu a úpravách jeskyně se neustále pracuje. Jeskyně je veřejnosti přístupná od roku 2006 a za tu dobu se tam toho hodně změnilo. (to nám potvrdil i pán, který tam byl na prohlídce s námi - byl tam i v roce 2007)

Na prohlídku jeskyně Výpustek si vemte teplé oblečení. Prohlídka trvá cca 1 hodinu a teplota je 7 - 9 stupnů během celého roku.

   ( Dalšími památkami města je kostel sv.Václava s gotickým jádrem a vzácnými renesančními náhrobky pánů z Lomnice v bylnické kapli, historické náměstí se vzácnými pískovcovými sochami, radnicí a kašnou z r.1868 a mohutný komplex druhého nejstaršího pivovaru na Moravě. Byl založen r.1576 a svoji dlouholetou historii ukončil sotva víc jak před desetiletím, kdy byl novým majitelem vytunelován. Od té doby areál chátrá, potřebuje důkladnou opravu a nové využití, protože pivo se tu už asi nikdy vařit nebude. Doufám jen, že se za takových 20 let nebudou v turistických průvodcích psát informace o atraktivní zřícenině pivovaru, ležícího hned pod ruinami brumovského hradu ...)

   Asi 2 km od města, při žluté tur.značce už v oblasti Hložce, stojí 0.5 km pod vrcholkem kopce Březová ( 523 m ) prostá kaple, vystavěná zde na památku věrozvěstů sv.Cyrila a Metoděje a nesoucí jejich jméno. Místo poskytuje nádhernou vyhlídku na hlavní hřeben Bílých Karpat a širého okolí, některé vrcholky odsud viditelné se nacházejí už na slovenské straně. Jednou za rok se tu koná velká pouť ...

   Pokud budeme pokračovat ve výčtu památek ve Hložci ve směru chodu hodinových ručiček, následující zmínka bude o velké obci Štítná nad Vláří. Nejstarší památkou je tu farní kostel sv.Josefa. Své dětství tu prožila spisovatelka Amálie Kutinová a zážitky z této valašské obce ztvárnila ve svých kouzelných knihách o Gabře a Málince. Jinak je Štítná známá svými teplotními rekordy, kdy tu v zimním obdobím dochází téměř k arktickým mrazům a ne nadarmo je tato oblast přezdívána "moravským Klondajkem" ...

   V sousedním Popově najdeme hezkou kapli sv. Petra a Pavla, v Bohuslavicích nad Vláří stojí kaple Panny Marie.V minulém století zde probíhal geologický výzkum : vrtalo se do značné hloubky, předpokládaný výskyt ropy se potvrdil, těžit se tu ale nikdy nezačlo ...

   Ve Vrběticích, spojených se sousedními Vlachovicemi v jednu velikou obec, sice žádnou význačnější památku nenajdeme, ale tato menší obec je zajímavá tím, že v minulosti patřila k Hošťálkovskému panství a v něm vládly na tu dobu tak mírné poměry, že zdejší poddaní nikdy nerobotovali !!! V sousedních Vlachovicích zato najdeme kostel sv.Michala Archanděla, který patří k nejstarším na Moravě. Velikou turistickou zajímavostí je zachovalý příkop, val a zeminou zarostlé jádro bývalé vodní tvrze, dodnes místními přezdívané "Kaštýl".

   Jen 2 km nad Křekovem najdeme na hlavním hřebenu Hložce tak trošku tajemnou stavbu Hložecké kaple Panny Marie. Byla postavena na věčnou připomínku tatarského vpádu r.1663 a na období kuruckých válek a nájezdů povstalců v letech 1704 -11. Její nynější podoba pochází z r.1953, kdy tu zedníci z vlachovické farnosti realizovali na místě původní barokní kaple zcela nový objekt podle návrhu Františka Rafaje. Na hlavním obraze, který namaloval Jaroslav Skryja, můžeme vidět "údajný" hložecký zázrak : zjevivší se Madona zabránila nemilosrdným nájezdníkům v pobití žen, dětí a starců z okolních vesnic, kteří se zde v hlubokém lese před nepřítelem ukrývali ... ( Přiznávám, že jsem ohledně tohoto "zázraku" tak trochu zmatený. V pramenech jsem o něm žádnou zmínku nenašel, zato si ale dobře pamatuju na to, jak jsem jako ještě dítko školou povinné pročítal knihu "Strážcové hor" od Čeňka Kramoliše. Autor v ní popisuje osudy brumovského hradu a boje Valachů proti vetřelcům z Uher a tam je příběh o Hložecké kapli popsán zcela jinak :  vinou brumovského pána, který dal přednost výpravě za nepřítelem s uloupenou kořistí a zanedbal ochranu obyvatel panství, se nešťastní vesničané ukryli v lesích na  hřebeni Hložce. Byli zde ale nájezdníky vystopováni a došlo tu ke strašlivému masakru. Brumovský pán měl kvůli tomu velké vyčítky svědomí a nechal zde vystavět pamětní sloup, později zde vznikla první kaple. Takže jak to doopravdy bylo, to opravdu nevím...) V srpnu se zde ale každoročně koná již tradiční pouť ...

   Pod hlavním vrcholem Hložce, Jeleňovskou, nenajdeme jenom známý   stejnojmenný rekreační hotel, ale na dohled od něj se v údolí Klobučky rozkládá město Valašské Klobouky. Původní název byl jen Klobouky a název dostalo podle jedné, panstvem při honech oblíbené studánky, kterou si kvůli jejímu snadnému nalezení panstvo označilo typickým valašským "klobúkem", naraženým na holi. Dnešní město se může pochlubit historickým náměstím s cenným mariánským sloupem a  prastarou pozdně barokní radnicí s renesančním jádrem, ve které dnes sídlí městské Muzeum. Dalším cenným historickým objektem je tzv.Červený dům. Patřil jednomu z nejbohatších měšťanů a dnes v něm sídlí pobočka Muzea s expozicí soukenické domácnosti, plátenictví a barvířství. Červená fasáda domu a korýtko trčící ze zdi zapříčinilo hloupějšími obyvateli velmi rozšířovanou fámu o tom, že v domě sídlil kat a korýtko slouží k odtoku krve popravovaných provinilců. Domu se také dlouho přezdívalo "Katovna", což je samozřejmě nesmysl ! Z dalších klobouckých památek se zachoval renesanční pranýř. Kostel Povýšení sv.kříže má původní gotické jádro a barokní interiéry. Poslední významnou památkou je Roubený dům nr.7, který je jediným zachovalým dokladem o tom, jak vypadaly původní měšťanské domy před jedním z největších požárů na Moravě, kdy zde v roce 1896 plameny zachvátily a zničily polovinu Valašských Klobouk ...

   Mezi městy Brumovem - Bylnicí a Valašskými Klobouky byl v 70.letech u hlavního silničního tahu ze Slovenska na Vsetín vystavěn roubený motorest, napodobující lidový valašský sloh. Poblíž této Koliby došlo r.1976 k události, která otřásla celou československou veřejností. Jeden všímavý občan si při projíždění  okolo skládky u cesty v zatáčkách před V.Klobouky všiml odstaveného nákladního vozu a muže s lopatou. Zvědavec se tu vrátil a ke své hrůze zde objevil zahrabané nahé mrtvoly dívčích těl ! Brutálně zavražděné a znásilněné dívky pocházely z Trenčína a doplatily na to, že jim na chystaný výlet do Tater ujel rychlík. Jako náhradní variantu nešťastnice zvolily autostop a ve 2 hodiny v sobotu ráno si pak stoply svého vraha !!! Komunistická kriminálka se tehdy velmi vyznamenala, protože vrah - Milan Somora ( taktéž ze Slovenska) - byl dopaden už následující pondělek ! Tyto oběti nebyly jeho jediné, strašné na tomto sexuálním vrahovi bylo to, že měl rodinu a byl 11 let ženatý ! Proces se Somorou nebyl zbytečně protahován a zanedlouho byl vrah po zásluze popraven... Podle této události byl natočen vcelku pravdivě film Smrt stopařek. Jen ta role hlavního vyšetřovatele, do které byl obsazen herec Buchvaldek, známý z propagandického komunistického seriáli Muž na radnici, nebyla asi tou nejšťastnější volbou ...

   Při svých toulkách Hložcem jsem kdysi ve svahu u cesty nad Vlčím dolem - ten ústí právě u již zmiňované Koliby - objevil tak trochu absurdní památník : sloup s andělíčkem na podstavci, na kterém byla vytesána umrlčí a jakoby pirátská lebka, po stranách sloupu pak stojí dva další balvany s lebkami a umrlčími hnáty. Nevěděl jsem tehdy, co si mám o tomto nálezu myslet a nikdo ze známých o tom nic nevěděl... Až nedávno jsem v pramenech objevil podrobnosti a vysvětlení tohoto místa. Pomník se jmenuje "Andělíček" a někdy před koncem 19.století ho vytesal kloboucký rodák František Talafa a to na paměť loupežných vpádů z Uher. Původní pomník byl rozbit a zachovaly se z něj pravě jen ty boční části, obklopující hlavní sloup, který je novějšího data ...

   Náš kruh okolo Hložce a jeho památek se pomalu uzavírá a ocitáme se u té poslední : Jen na dohled od poslední části města Brumov - Bylnice, zvané "Traktorka"a od ní přístupný polní cestou, se na lučinatém hřebeni nachází jediný židovský hřbitov na území bývalého okresu Gottwaldov. Dokládá existenci poměrně velké židovské obce a je místem posledního odpočinku židů z celé oblasti jižního Valašska. Najdeme tu asi na 40 náhrobních kamenů, které jsou tu rozsety v nepravidelných řadách. Kamenné náhrobky pocházejí z 18. až 20. století a jejich materiálem nebyl jen pískovec, ale také mramor a žula. Na nejstarším náhrobku si můžeme přečíst letopočet 1785, poslední pohřeb se tu udál roku 1939. Před 2.světovou válkou byl hřbitov chráněn kamennou bránou a zídkou. V průběhu okupace  si ale na těchto místech zřídila německá pohraniční a celní stráž svoji střelnici a od té doby hřbitov chátral. Roku 1985 došlo k jeho obnovení a rekonstrukci a zároveň zde přibyla pamětní deska obětem nacismu ...

   Nejstarší lidské osídlení z okrajů Hložce pochází dokonce už z nejstarší doby kamenné - neolitu. Ve Valašských Kloboukách, Lipině a Bylnici byly nalezeny sekeromlaty. Dnes se zdá až neuvěřitelné, že i tady sídlili pravěcí lidé a lovili v tehdy neprostupných pralesích pravěká zvířátka ( anebo ony je ... ) V období lužické kultury - tedy v mladší a pozdní době kamenné - dosáhlo jižní Valašsko značné hustoty osídlení. Z této doby se našlo v trati zvané Ďulův kopec u Vrbětic rozsáhlé pohřebiště lidu popelnicových polí. Nálezy z lokality jsou bohaté na množství popelnic a užitkových nádob. Pak přišli do kraje Keltové a přinesli sebou vyspělejší lidskou civilizaci v podobě tzv.laténské kultury. Jako své hlavní sídlo si vyvolili dnešní hradní ostroh nad Brumovem a vystavěli si zde opevněné hradiště. Další přistěhovaleckou vlnu tvořili už Slované a toto intenzivní osidlování trvalo až do pol. 12.století. Nad Brumovem tehdy vzniklo dřevěné opevnění, předchůdce hradu kamenného.

   Mohutná pevnost, vystavěná zde králem někdy před pol.13.století, nesloužila jen na ochranu zemských hranic a Vlárského průsmyku, ale zároveň sloužila jako sídlo velmi rozsáhlého panství. To původní sahalo na severu a západě až po řeky Dřevnici a Moravu, jih a východ tvořila uherská hranice. Hrad fungoval jako centrum správy a také jako jakési administrativní centrum středověké hospodářské správy. Proto zde panovník jako hradní purkrabí dosazoval své oblíbené a na svou dobu významné velmože.

   Od pol.16.století přichází mohutná migrační vlna původních rumunských pastevců ovcí a koz - Valachů. Ti osidlují výše položená místa v krajině, svahy a vrcholky hor, zakládají zde nové pastviny, klučí lesy a postupně mění ráz krajiny na velmi malebnou typicky "valašskou krajinu". Obrovský boom kolonizace v celé oblasti zapříčinil to, že se od 17.století začíná celá tato veliká oblast na východě Moravy nazývat Valašskem !

  Pohodu a prosperitu brumovského panství v 16.století střídají neblahé události století následujícího. Roku 1605 kraj navštěvují první nezvaní "zahraniční turisté" - bohužel se zbraní v ruce !! Bočkajovci plení a drancují celý kraj, muži jsou odváděni do otroctví, ženy znásilňovány. Dřevěné vesničky a městečka Brumov a Valašské Klobouky se ocitají v plamenech, lidé hledají ochranu za pevnými zdmi brumovského hradu. Ten ale není nafukovací a tak se lidé z Valašskoklobucka musejí ukrývat v hlubokých lesích Hložce. Přichází 30.letá válka s návštěvami jejích vojsk, do toho vypuká Valašské povstání a vzbouřenci se na nějakou dobu zmocňují i brumovského hradu. Aby toho nebylo málo, následují ničivé vpády Turků, Tatarů a jiných hord a počátkem 18.století sem ještě pronikají Rákocziho uherští povstalci. V té době se v klobucké kronice píše, že zdejší lidé museli jako zvěř po 7 let v lesích Hložce přebývati, zatímco lišky se procházely mezi staveními vydrancovaného a vypáleného městečka ...

   Jen pomalu se kraj vzpamatovává z válečných útrap a hrůz a dochází k oživení hospodářského života. Rozmáhá se soukenictví - hlavně ve Valašských Kloboukách, manufaktura vzniká ale i v Brumově. Po zániku brumovského hradu se vinou jednoho panského úředníka - ( že by opravdu korupce ?) - stěhuje celá správa panství v r. 1851 k nelibosti místních obyvatel do sousedních Klobouk. Ony sice už asi od 15.stol. plnily na panství funkci hospodářského a pak i soudního centra, ale díky tomuto rozhodnutí se Brumov stal bezvýznamným provinčním městečkem. V prosperujících Kloboukách se předtím v baroku hodně stavělo a vznikl zde např. morový mariánský sloup, kde archanděl Gabriel drží malého Tobiáše - Dobiáše. Protože takových Dobiášů bylo v Kloboukách "jako naseto", vysloužili si tím Klobučané hanlivou přezdívku Dobiáši, dnes se jim říká Dobši. Na oplátku zase Klobučané neřeknou obyvatelům Brumova - Bylnice jinak než "Kajetáni". Z čehož vyplývá poučení, že velkými rivaly nemusí být jen velká krajská města jako jsou Hradec Králové versus Pardubice ...

   Od 2.pol.19. století přichází velký vzestup podnikatelů a továrníků - za všechny jmenujme např. Antonína Drehera, který na přelomu století kupuje většinu Brumovského panství. Roku 1896 přichází k veliké tragédii - při rozsáhlém požáru lehne popelem polovina tehdy ještě převážně dřevěného městečka Valašských Klobouk. Po velké světové hospodářské krizi se i do této oblasti vrací vlna prosperity, přerušená druhou světovou válkou.

   V posledních dnech války, při osvobozovacích bojích, "hostí" lesy Hložce prchající a na svém ústupu se zde skrývající německé vojáky. Pak už zde konečně po dlouhých staletích zavládne mír. Hložec se stává tichým svědkem výstavby nových továren : V Brumově - Bylnici je založen rozsáhlý MEZ, ve Valašských Kloboukách Pal Magneton a závod IGLA, dříve založená zbrojovka u Bohuslavic nad Vláří se rozrůstá na velké Vlárské strojírny. Velká změna nastává také v oblasti zemědělské výroby - v kraji jsou zakládána první JZD ! Po zániku komunismu a odtržení Slovenska se tato oblast stává pohraničím. Továrny jsou rušeny anebo přecházejí na provozy s co nejúspornějším výrobním programem a tato oblast Jižního Valašska je postižena velikou nezaměstnaností. Jen pomalu se i tady začíná blýskat na lepší časy a městečka Brumov - Bylnice a Valašské Klobouky nabízejí návštěvníkům ve svých centrech čím dál líbeznější tvář. Rivalita Kajetáni versus Dobši ale trvá dál ...

   ( Zde se váženým Klobučanům omlouvám, že nemám jak na potvoru jednu jedinou fotečku jejich města či památky - vše mám na negativech a skener nevlastním - ale co také čekat od Kajetána, že ano ?!?)