Úvod předchozí věty bych měl raději blíže vysvětlit. Je pravda, že v Šumperku vždy rudí vládli pevnou rukou. V dobách, kdy soudruh Mamula v Ostravě zavedl pracovní subbotnik každý kvartál, jeho šumperský spolustraník Švéda ho nařídil každý měsíc … a nebezpečí imperialismu bylo opět o něco menší. Přesto lid šumperský nebyl tak otupělý, aby na Kotli v takovém počtu slavil při popíjení vodky a za zvuků garmóšky vítězství Rudé armády (tím ovšem nijak nezpochybňuji dějinný význam ukončení 2. světové války). Na Šumperský kotel se prostě vždy chodilo na motokros a – později hlavně – sidekarkros, který zde vždy počátkem května odstartoval Mistrovství republiky. Návštěvy kolem pětadvaceti tisíc diváků byly samozřejmostí, stejně jako velká vítězství domácích borců.

Šumperský kotel byl jednou z nejkrásnějších a nejnáročnějších tratí v celé tehdejší ČSSR a pohled do bubnu – dnes již zcela zarostlého – terénního zlomu, který byl tehdy nazýván Skála, dodnes zvedne tep nebo naopak po zádech probíhá známé ochlazení. Však se také jednalo o místo nejsledovanější, kde koncentrace diváků běžně převyšovala dnešní průměrnou návštěvnost prvoligových fotbalových zápasů ve stotisícovém městě. Pro fanoušky motosportu ze zbytku republiky bylo smůlou, že sestřih nebo – nedejbože – přímý přenos z této trati v televizi nikdy shlédnout nemohli (alespoň, co já pamatuji), protože hrozilo nebezpečí, že by mohli zahlédnout část kasáren, kde sovětší vojáci zrovna nacvičovali pochod za zpěvu bojových písní. A tím by mohly být životy všech občanů zemí Varšavské smlouvy navždy zpečetěny.

Kotel měl být dokonce místem koncertu australské heavyrockové skupiny AC/DC, ale tomu asi nikdy nikdo neuvěřil. Že zde mělo původně stát skokanské centrum olympijského vítěze a šumperského občana Aleše Valenty, je ovšem neoddiskutovatelným faktem. Šumperská radnice se v té chvíli změnila v zesnulého chrobáka, držícího navíc bobříka mlčení, a bylo po projektu. Ve Štítech mají z nemoudrosti šumperských radních dodnes velkou radost a světovou špičku v akrobatickém lyžování (akrobatické skoky na lyžích do vody) už tam mohli vidět nesčetněkrát.

Šumperský kotel se nachází na okraji města a jistě není náhodou, že téměř sousedí s areálem Sanatorky, o kterém jsem již na Turistice psal a o kterém šumperští konšelé také raději „nevědí. Dlouho slibovaný krásný lesopark pro všechny je zatím (už téměř dvě desetiletí) stále v nedohlednu a oblíbený šumperský „lesní“ podnik Koliba, kam snad chodili i kluci s klukama a holky s holkama, už také bude za chvíli vypadat spíše jako Stalingrad nebo Drážďany na konci – doufejme, že skutečně poslední – světové války.  A tak jedinou iniciativou, kterou zde může pozorný návštěvník zaznamenat je několik nových stromků se známým kanadským listem (ne na vlajce, ale na větvoví) a totálně zrezivělé sloupy elektrického vedení. Trochu málo na dvacet let keců a velkolepých plánů ... 

Přitom je nezpochybnitelné, že by Kotel mohl být opravdu krásným relaxačním místem nejen pro obyvatele Šumperka. Klidné prostředí místa, ležícího mezi Šibeničním vrchem a zahrádkářskou kolonií Na Vyhlídce je lákavé a lehce dosažitelné. Jenom k tomu musíte přidat ono všudypřítomné slůvko ALE.

Rád bych ještě – v souvislosti s desítkami úžasných závodů na Kotli – zmínil alespoň pár jmen, spojených s AMK Šumperk a Temenice a rozdávajících v 70. a 80. letech (atraktivní terénní sidekarkros se zde začal jezdit hned po okupaci v roce 1968) minulého století radost a pocit hrdosti téměř celému městu. Hvězdnými závodníky, okupujícími pravidelně stupně nejvyšší (nebo alespoň skoronejvyšší) byli například Miroslav Hroch se spolujezdcem Hlockým nebo  bratři Jaroslav a Miroslav Zatloukalové. Další dvojicí, která se vždy bila o titul mistra ČSSR, byli Jiří Vybíral a Bohumil Šmoltas (nesympatičtí Peták s Kamenárem – tuším, že – z AMK Ouběnice ale občas bývali o kousíček … řekněme šťastnější, takže „jen“ dvojnásobní vícemistři republiky, ale hlavně dvojnásobní vítězové mezinárodního sidekarkrosu na Přerovské rokli v letech  1977 a  1978). Poté již přichází éra mistrů republiky z let  1978 a  1979, dvojice „osiřelého“ Jaroslava Zatloukala, doplněného Milanem Gažíkem, který ještě o mnoho a mnoho let později – ve svých téměř osmapadesáti letech – získal na českém šampionátu post vícemistra.

Ale Kotel nebyl vždy jen místem závodů sajdkár. Závodilo se zde i na sólo motocyklech, a to již ve II. polovině padesátých let minulého století. Od počátku zde vysoce atraktivní dráha lákala motoristy k velkým výkonům a desetitisícové návštěvy k nadšenému aplauzu, zejména při dlouhých skocích ze „Skály“. Ze šumperských jezdců byli nejúspěšnější Václav Bojko, který vítězil téměř ve všech závodech, Oldřich Hloch (Kotel vyhrál třikrát za sebou a závodil až do 88 let) a Jaroslav Riedl. Později se objevila jména jako  Miroslav Hroch, Václav Syrovátka nebo Milan Riedl. Z důvodu atraktivity závodiště  a dobré organizace se zde konaly i kontrolní a přípravné závody české motokrosové reprezentace za mezinárodní účasti, například i mistrů světa Kavinova a Mojsejeva ze SSSR. Z českých jezdců se v Šumperku „ukázali“ i takoví velikáni motokrosového sportu, jakými určitě byli Jaroslav Falta, Antonín Baborovský, Jiří Churavý nebo Zdeněk Velký. Závodiště na Šumperském kotli bylo zrušeno po roce 1990.

Netvrdím, že bych zrovna já upřednosťoval vůni benzínu před zajímavou přírodní lokalitou, ale těch krásných závodů je prostě škoda, stejně jako je škoda absence Valentova areálu. Na nově vybudovanou motokrosovou trať Rapotínská stráň si prostě místní nikdy nezvykli a zájem o tento sport – víceméně – zmizel.

Měl bych však dodat ještě pár slov na závěr. Přesto, že jsem dnešní podobu tohoto místa nostalgicky zkritizoval – a mnozí z místních mocipánů by se mnou jistě nesouhlasili – jeho návštěvu bych všem klidně doporučil. Jednak zelená prý uklidňuje (nevím, byl jsem dva roky a pár dní na vojně) a jednak se dá přes Kotel projít k oblíbené výletní restauraci Na Nových domkách nebo k rozcestníku Tulinka, odkud můžete po značených cestách dojít například k zajímavým skalním útvarům Kokeš a Městské skály.

Palouk má přibližný tvar trojúhelníka o délce strany asi 150 m. Pozoruhodné na tomto místě je to, že zde bylo v rámci Masarykova lesa - Lesnického Slavína vysázeno několik netradičních okrasných dřevin, dnes již velkých stromů. Jedná se o kryptomerii japonskou, borovici žlutou, cypřišek Lawsonův, jedli ojíněnou, ale zejména o dominantní dub bahenní. Ten zastiňuje malou prohlubeň, na jaře plnou vody, podlé které dostal palouk jméno. Na západní straně se nachází pomníček lesníků Havelky a Zieglera, spoluautorů knihy o lese.  

Střed palouku protíná zpevněná lesní cesta Bílovice - Útěchov, jsou zde asi 4 lavičky. Na východní straně se otevírá pohled do údolí Svitavy a na stranu k obci Babice nad Svitavou. 

Na místě probíhá každoroční folklorní rituál Vítání jara, kterého se pravidelně účastní dětský folklorní soubor Bystrouška z Bílovic a pěvecký sbor dospělých z Brna. 

Místo určitě stojí za vidění, občerstvit se můžete na kraji Bílovic v Chaloupce  U Komína nebo v Útěchově Za Sedmero, není však od věci si vzít všechno s sebou a U Luže si udělat třeba piknik.

Morava na tomto místě není žádný veletok, spíše bystrá podhorská říčka. Udávaná délka Moravy je 353 km, jsme tady vlastně necelých 20km od pramene, který najdeme na jižním temeni Králického Sněžníku.

Jubilejní kilometr se nachází na katastru Vojtíškova, místo tedy spravuje obec Malá Morava, jak nakonec i hlásá malá tabulka. Odtud má řeka ještě celou slávu před sebou. Zde její údolí odděluje pohoří Králického Sněžníku od Hanušovické vrchoviny, kterou nakonec dál protéká, pak ji čeká Mohelnická brázda, za Třesínským prahem Hornomoravský úval, pod Otrokovicemi kde se k řece přimykají zprava  Chřiby, zleva Vizovické vrchy pak následuje Dolnomoravský úval. Na jihu Morava tvoří hranici se Slovenskem, pod Lanžhotem kde je hraniční řekou Slovenska a Rakouska pak Moravu vlevo lemují Malé Karpaty a vpravo Moravské pole (to je v Rakousku) až pod Děvínem splyne s Dunajem. Vlastně tady někde na jihu Morava získala své jméno. To znamená mokřinu, či bažinu. Původ názvu Moravy je prastarý, údajně ještě předkeltský, od řeky pak jméno dostala celá země, jejíž vodní osu řeka tvoří.

   Naprostým unikátem je proto na Hradisku jeskyně, která do této kategorie rozhodně nepatří. Má doširoka otevřený vstupní portál a její interiér připomíná zaklenutou komoru s téměř rovným suchým dnem, na němž mohlo vedle sebe bez problémů ulehnout patero zbojníků i se svými klobouky,valaškami a případným lupem.

   Jeskyňka se nachází skoro v samém závěru hlavního Pulčínského údolí, kam proti toku potoka Pulčiňáku vybíhá od zákruty s červenou tur.značkou lesní cesta. Ta se posléze změní ve vyšlapaný chodník, který prudce stoupá lesem nad prameniště a po levici míjí divoký a rozervaný skalní blok, z jehož masívu se na vás už z dálky doširoka šklebí tajemný černý vchod jeskyně.

   Skály jsou obklopeny řídkým bukovým lesem a k jeskyni míří pěšinka, která klikatě vystoupá až na zápraží této "azylové ubytovny".

   ( Závěrem bych chtěl poprosit všechny ty, kteří dobře znají Pulčínské skály a používají pro všechny skalní útvary mnou popisované názvy jiné, o shovívavost a pochopení : každý z nás přece vidí svět kolem nás jinýma očima a jak známo, lidské fantazii se meze nekladou !)

Velký Kosíř od dávných dob přitahoval zájem obyvatelstva ze širokého okolí a proto na něm i v jeho těsné blízkosti archeologové vykopali a nasbírali úctyhodné množství artefaktů a objektů. Prvními známými obyvateli Kosíře byli paleolitičtí lovci a sběrači, později se zde žili lidé v době bronzové i železné. Zůstalo zde po nich množství mohyl i hrobů, výšinné eneolitické hradisko a další hradisko zatím blíže neprozkoumané. V roce 1972 byla na poli, v místě zvaném U tří dubů, nalezena unikátní Kosířská Venuše. Část ženské sošky je zdobena kobercovitým pokrytím vpichů. Ve středověku zde kupodivu nikdo nepostavil žádný hrad, zřejmě kvůli jeho plochému vrcholu.

Jižní svahy Velkého Kosíře byly od 15. století využívány k pěstování vinné révy ve vinohradech, jenž zanikly v 19. století. Během 1.světové války zdejší podzemní dutiny na severozápadním úbočí po speciálních stavebních úpravách sloužily k uskladňování chemických zbraní. Za 2.světové války objekt posloužil z téhož důvodu nacistům, poté československé armádě a také sovětským vojskům po roce 1968.

S Velkým Kosířem se také spojuje velké množství bájí, pověstí a pohádek, např o spletitých podzemních chodbách či o místním strašidle Fajermonovi. Mimo jiné se také tvrdí, že na Kosíři se nachází zlatý poklad. Skutečností je, že zlatý písek se kdysi objevoval v potoku Zlatá stružka při severních svazích Kosíře. V blízkosti tohoto místa stával při okraji lesa osamělý velký balvan tvaru koňské hlavy, proto se zde říká "Kobylí hlava".Místní rolník František Tichý, inspirován pověstmi o pokladu, v minulém století balvan rozrušil trhavinou, avšak zlato nenašel.

Na jeho jihovýchodním okraji se nachází ostrůvek devonských vápenců, které byly již od středověku těženy. Bylo zde nalezeno takové množství zkamenělin, že této lokalitě věnovali svou pozornost i geologové zvučných jmen jako R. I. Murchison nebo J. Barrande.

Na vrcholu Velkého Kosíře stávala od roku 1927 dřevěná rozhledna. Měřila 26 metrů, ale pro svůj špatný stav byla roku 1939 stržena. V roce 2012 byla zahájena stavba nové rozhledny.

Vyrazíte-li do přírodního parku Velký Kosíř, máte by výběr mnoho výchozích míst. Nabízí se Drahanovice, Čelechovice, Stařechovice, Čechy pod Kosířem či Slatinice se svými lázněmi.

Pokud přijedete vlakem, od železniční zastávky v Čelechovicích vyrazíte po žluté nebo zelené značce KČT až na rozcestí Bunička. Zde začíná NS Velký Kosíř, která vede přes vrchol s novou rozhlednou ve tvaru šišatého oválu zpět na rozcestí Bunička, které je již na úbočí Velkého Kosíře. Můžete si tedy vybrat, kam vyrazíte nejdříve.

Po žluté značce dojdete kolem Růžičkova lomu a obce Stařechovice do Čech pod Kosířem. Tento úsek se také nazývá Mánesova cesta, které místní neřeknou jinak než Hraběnka. Projdete kolem Andělovy zmoly do Čech pod Kosířem, kde si můžete prohlédnout zámek s parkem, ve kterém se nachází další rozhledna, dále je zde muzeum kočárů a naproti němu hasičské muzeum.

Po prohlídce zámku a parku se vrátíte na žlutou značku a vystoupáte na plošinu s polem, kde kdysi stával hospodářský dvůr Gabrielov. Relikt ohrazeného dvora je rozeznatelný na severním okraji plošiny.

Po zpevněné lesní cestě, stále do kopce po žluté značce dojdete až na vrchol Velkého Kosíře, který není nijak výrazný a člověk si možná ani nevšimne, že je na nejvyšším bodě Hané. Plochý a zalesněný vrchol neumožňuje žádné rozhledy, takže nová rozhledna stojí na správném místě.

Potom se vrátíte zpět na asfaltku a po zelené značce vyrazíte zpět směr Bunička.  Po asi 1,5 km dojdete na výraznou křižovatku u Antoníčka. Toto místo bylo také eneolitickým pohřebištěm, bylo zde prozkoumáno množství mohyl, některé jsou ještě dnes v terénu čitelné.

Pokud na křižovatce odbočíte ostře vlevo a opustíte zelenou značku, dojdete po lesní asfaltové silničce až do Slatinek. Asi 300 m za posledními domy odbočíte na polní cestu vpravo. Odbočka vypadá na prvý pohled jako skládka stavebního odpadu vesnice. Po 20 minutách přijdete k přírodní památce Vápenice - musíte odbočit vlevo do svahu po pěšině k tabuli, vyznačující přírodní památku. Stále po pěšině procházíme mezi bývalými lomy, až přijdete k památníku Palackého, kde se napojíte na zelenou značku KČT, dále kolem další paleontologické lokality Státního lomu až k rozcestí Bunička a již po známé cestě zpět na železniční zastávku.

Pokud u Antoníčka neodbočíte, sejdete postupně po zelené značce také k památníku Palackého, u kterého můžete odbočit vlevo a přijdete ihned na okraj Státního či Čelechovického lomu. Ve zdejší lomové stěně se nachází významné naleziště zkamenělin devonské fauny. Územní ochrana této lokality o rozloze 0,62 ha byla vyhlášena v roce 1974. 

Velký Kosíř a přilehlé oblasti o rozloze 940 ha byly vyhlášeny za přírodní park. Zde uvedenou trasu lze absolvovat pěšky, na horském kole a v případě příznivých sněhových podmínek i na běžkách.

http://www.treking.cz/treky/velky-kosir.htm

Já jsem Modravu navštívil v zimě při jednom putování na běžkách s trochu jiným úmyslem. Jedná se totiž o místo, kde dochází k soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka, čímž vzniká překrásná horská říčka Vydra. A ta pokračuje dál, vytváří četné peřeje i kaskády a pod Čeňkovou pilou se Vydra spojuje s říčkou Křemelnou a dává tím vzniknout zlatonosnou řeku Otavu, druhou největší šumavskou řeku.

Někdy se však jako počátek řeky Vydry označuje soutok Luzného a Březnického potoka u hájovny Březník. Jisté je, že hlavní pramennou větví říčky Vydry je Modravský potok, někdy též zvaný Luzný. Ten pramení v šumavských pláních na severozápadním svahu Luzného (1.373 m.n.m.) v nadmořské výšce 1.210 m.

Trochu jsem se procházel po Modravě a navštívil jsem také zajímavé informační středisko. Kombinace počasí a mé běžkařské obuvi mi však neumožnila podrobnější průzkum terénu i zmíněného soutoku. Ale i tak jsem si vychutnal něco z krásné atmosféry zdejší části Šumavy. Na putování podél Vydry, které se říká také zpívající řeka na Šumavě, by bylo také potřeba více času. Ale určitě by to stálo za to. Povydří je totiž považováno za nejkrásnější a nejromantičtější část Šumavy.

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku:         http://bubinga.blog.cz/

Pramen Vltavy se nachází v pohraničním pásmu Šumavy, pod jihovýchodním svahem Černé hory v nadmořské výšce 1.172 metrů. V současnosti je tato oblast začleněna do I. zóny Národního parku Šumava. Vlastní místo je označeno ukazatelem a přehlednými tabulemi, které informují o zdejší přírodě a historii. Životodárnou tekutinu prýštící ze země zde ale člověk neuvidí (v zimě vůbec ne). Uvedený pramen je totiž jen symbolický, voda je do kamenné studánky svedena dřevěným potrubím. Skutečných pramenů je samozřejmě více a nacházejí se vysoko v nepřístupném terénu jihovýchodního svahu Černé hory (1.315 m n.m.).

V červenci roku 2010 byla zpřístupněna nová 120 metrů dlouhá stezka vedoucí k jednomu z přírodních vývěrů Vltavy ve svahu Černé hory. Podél stezky byly rozmístěny informační panely na téma "Fenomény horské přírody". Následujícího roku se však objevily nějaké právní problémy ohledně legalizace stavby a v srpnu 2012 poničily chodník padající suché stromy, a proto před koncem roku 2012 rozebrala Správa Národního parku Šumava dřevěnou stezku a naučný chodník k prameništi Vltavy zrušila.

Kdysi dávno se musel člověk k prameni prodrat pralesem podél říčky. Dnes jsem však putoval po komunikaci s davem lidí. Místo je to hodně navštěvované, a tudíž zde moc klidu není.

Zpět je možné se vydat po stejné cestě nebo si výlet prodloužit a pokračovat dále po modré. Tak jsem učinil i já a po necelém půl kilometru jsem se ocitl u turistického rozcestníku s názvem „U Pramene Vltavy“. Odtud se člověk může vydat třeba do Německa. Roku 2009 byl přibližně jeden kilometr odsud otevřen nový hraniční přechod Siebensteinkopf (Sedmiskalí), pojmenovaný po blízkém vrcholu stejného jména. Já jsem zvolil jízdu po perfektně upravené stopě po červené turistické značce směr Modrava. No jízda to ani tak moc není jako spíše stoupání úbočím Černé hory. Asi po jednom kilometru je odbočka doprava, která byla označena jako „Vyhlídka nad prameny Vltavy“. To jsem samozřejmě nemohl nechat bez povšimnutí. Následuje ještě přibližně půlkilometrové stoupání a člověk se ocitne na místě, kde Správa Národního parku Šumava vybudovala a v srpnu 2012 slavnostně otevřela dřevěnou vyhlídku. Skládá se z vyvýšené plošiny, stolu a lavic. Dle příznivosti počasí se odsud nabízí zajímavý pohled na centrální část Národních parků Šumava a Bavorský les.

Podle nejstaršího písemného záznamu z roku 872, který zapsali franští mniši do tzv. Fuldských kronik, se řeka nazývá Fuldaha, později je uváděno Wultha. V roce 1125 je napsáno v Kosmově kronice Wlitaua. Slovo „wilth“ by mělo být markomanské označení pro divoký, dravý a slovo „alwa“ značí vodu, proud či řeku. Otázkou však je, zda germánští Markomané sídlící v České kotlině v prvních šesti stoletích našeho letopočtu vůbec řeku Vltavu znali.

Asi největší zásluhu na určení pramene Vltavy má Franz Xaver Maxmilian Zippe, první mineralog Národního muzea v Praze. Tento pán prováděl měření pro Sommerův místopis Čech a Černý potok pramenící v slatinném sedle mezi Černou horou a vrchem Postberg (dnešní Stráž) určil jako počátek řeky Vltavy. Stalo se tak v roce 1840.

Vltava by tedy měla pramenit jako Černý potok, který pokračuje přibližně severním směrem ke Kvildě. Zde k ní přidává své vody Kvildský potok, říčka se obrací na východ a voda teče k obci Borová Lada. Na mapě je však název Teplá Vltava používán již od místa, kde pramení. Tím by ale Černý potok v těchto místech vůbec neexistoval. Na internetu se lze dočíst, že by se název Teplá Vltava měl užívat až od obce Kvilda nebo dokonce až od soutoku Černého a Vydřího potoka u obce Borová Lada. Za touto obcí se Teplá Vltava vydává na další pouť jihovýchodním směrem přes Lenoru k Mrtvému luhu, kde se spojuje s druhým hlavním pramenným tokem, Studenou Vltavou a vzniká tím řeka Vltava.

Na Povodí Vltavy mi sdělili, že podle strukturálního modelu sítě toků Vltava vzniká soutokem Teplé a Studené Vltavy na říčním kilometru 376,65 (kilometráž se počítá od soutoku Vltavy a Labe směrem proti proudu). Avšak jelikož byl za pramen Vltavy historicky považován pramen Teplé Vltavy, pokračuje kilometráž této řeky podél obce Lenora, Horní Vltavice, Borové Lady až na úpatí Černé hory, kde na říčním kilometru 430,7 Vltava pramení. Pojem Černý potok ve strukturálním modelu sítě toků v tomto případě nepoužívají.

Ať je to tak nebo tak, jedno je jisté. Zdejší šumavská příroda je úžasná a putování okolo vod Vltavy a k jejímu prameni je zajímavé a tento výlet mohu pouze doporučit.

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku:         http://bubinga.blog.cz/

Číhanská voda je vhodná zejména ke koupelím, avšak kupříkladu Pazderská kyselka byla též shledávána jako velice chutná k pití. Mnoho hektarové rašeliniště Babice-Číhaná, kde tyto místní kyselky vyvěrají, obsahuje velké zásoby velmi kvalitní rašeliny.

Je s podivem, že se úvaha o lázeňském potenciálu Číhané neobjevila nikdy dříve. První, kdo se o ní vyslovil, byl doktor Heidler. Ale tato lokalita nebyla až do roku 1908, kdy ji začal zkoumat doktor Zönkerdörfer, v zorném poli zájmu badatelů.

Později zde doktor Zönkerdörfer v letech 1929-31, prováděl průzkum rašeliniště a přilehlých pramenů pro potřeby zvýšení léčebné kapacity Mariánských Lázní. Od projektu bylo roku 1931 ustoupeno, neboť hospodářská krize prudce stlačila návštěvnost Mariánských Lázní až na polovinu a potřeba dalších zdrojů se stala irelevantní.

Dnes je rašeliniště Babice-Číhaná, kromě okolí Křepkovické kyselky a kyselky u Podhorního mlýna, posledním dobře zachovaným biotopem s rašeliništěm a vývěry minerálních pramenů, dříve tak běžným ve zdejší krásné a drsné krajině.

                                                                     Mgr. Lukáš Hanzl