Rozsáhlý komplex Předních Ondřejovských skal, nacházejících se asi 0.5 km severně od PR, jsem už turistické veřejnosti na těchto stránkách představil v mini seriálu jednotlivých článků více než dostatečně. Všechny zájemce nyní zvu na návštěvu další rozlehlé skalní oblasti na Ondřejovsku - neboť jak už vám napověděl samotný název "Přední skály", někde v této oblasti musí existovat i jejich "Zadní" protějšek ...

   Zadní skály tvoří přerušovaný pás skalních výchozů, dosahujících délky asi 600 m a je orientován od západu severovýchodním směrem. Vystupují z dlouhé ploché terasy pod prudkými svahy vrcholového hřebene Západního Ondřejovska ( 632 m), která je rozčleněna na množství skalnatých návrší. Od skalních výchozů na hraně terasy spadá k blízkému údolí rusavské Ráztoky extrémně prudký sráz. Od zmiňovaného vrcholu Ondřejovska je dělí vzdušná vzdálenost asi 500 m. Zdálo by se, že se jedná o skály zcela nepřístupné, ale není tomu tak. Až k místu, odkud začíná nad své okolí výrazně stoupat vrcholový hřeben západního Ondřejovska, se dostaneme po zeleně a modře značené turistické trase, vedoucí od rozcestí U dubu nad Lukovečkem k rozcestí Pod Ondřejovskem. Od rozcestí U dubu trasa šplhá lesní cestou přes kratší hřeben na spočinek pod hlavním vrcholem Ondřejovska. Nachází se tu rozcestí - značená cesta odbočuje vpravo, my se vydáme po neznačené lesní cestě vlevo. Zprvu vede po vrstevnici těsně pod srázným ondřejovským úbočím, z něhož místy nad cestou vystupují zajímavé skalky. Následuje další rozcestí, my se nyní musíme držet cesty, která se mírně odklání od hřebene kopce a po naší levici míjí dvě návrší. Jako orientační bod nám poslouží typická konstrukce mysliveckého posedu na druhém z nich. Další kupa vlevo už je skalnatá a když se k zajímavým skalkám přijdeme podívat blíž, stojíme u nejzápadnějšího skalního útvaru Zadních skal - "Kaskády".

   Toto návrší je ve svahu pod skalními výchozy částečně odlesněno a ze spodního okraje paseky se nám odkrývá kouzelný pohled na velmi originální skalní seskupení, které právě z tohoto odstupu připomíná zkamenělou "Kaskádu". Při detailním průzkumu brzy zjistíme, že se nejedná o celistvou skálu, ale tento útvar vznikl chaosovitým rozpadem skalního hřebene. Jednotlivé - selektivním zvětráváním pískovců - zatím jen nahrubo opracované skalní bloky a ohromné balvany, poskládané na sebe, působí neodolatelně syrově, (a přírodně). Prozatím tu chybí  "načinčanost" skalních stěn od geomorfologických tvarů, které známe odjinud, ale než jednou dojde k destrukci celé "Kaskády", možná to Příroda ještě dožene. Celková výše stupňovitého skalního shluku dosahuje od úpatí po temeno převýšení asi 7 m. Za těmito většími bloky spadá od vrcholu návrší balvanitý proud, který tvoří skalnímu útvaru působivý "chvost" a prodlužuje jeho délku o několik desítek metrů.

   Od úpatí "Kaskády"vidíme pokračování skalního pásu Zadních skal na návrší napravo od nás. Od nás je ale oddělen hlubokým zářezem roklinky, kterou protéká půvabná horská bystřina ...

   ( Vzdálenost tohoto skalního útvaru od rozcestí cest pod hřebenem západního Ondřejovska činí asi 1 km.)

Ke studánce se dostaneme tak, že odbočíme na konci Želče ze silnice směřující do Chválkovic na Hané doprava do uličky, která přechází v záhumení cestu.Jedná se o kamennou studánku zbudovanou pod mírným svahem osázeným dřevinami, který přechází jižním směrem v pole. Studánka je uzavřena kovovou mříží.

Želečská studánka V hájku je registrována od 10. 3. 2012 v Národním registru pramenů a studánek pod záznamovým číslem 5464. O studánku se stará obec Želeč. Chcete-li zjistit výskyt studánek ve vašem okolí nebo poskytnout informace o poloze vám známé studánky, doporučuji odkaz na : www.estudánky.eu

Samotná Valdštejnská lodžie, neboli zámek Libosad s čestným dvorem, je původně raně barokním komplexem, vybudovaným Albrechtem z Valdštejna v letech 1630–1634. Lodžii, jejíž podoba vychází z konceptu italské vily, navrhl významný italský architekt Niccolo Sebregondi. Plánovaný valdštejnský areál však nebyl nikdy definitivně dokončen. Důmyslný krajinný plán měl původně dokonce spojovat bývalý kartuziánský klášter ve Valdicích, letohrádek Libosad, jičínský kostel sv. Jakuba a vrch Veliš. Na plánech se podílel i další Valdštejnův architekt, Andrea Spezza

Objekt s mansardovou střechou a dvouramenným schodištěm byl klasicistně upraven po roce 1768. Tyto úpravy zajistil František Norbert Trautmannsdorf a někoho možná zaujme informace, že v přízemních místnostech letohrádku byl zřízen hostinec (ten zde fungoval až do roku  1850 a  po jeho uzavření už budova jen chátrala). Z roku 1813 pak pochází kašírovaná klenba arkád a tedy i současná podoba lodžie. Relativně zpustlý čestný dvůr tvoří trojkřídlý přízemní objekt, který sloužil zřejmě jako obydlí služebnictva, konírny, sklady a kuchyně.

Původní velkolepá podoba zahrady se nedochovala. Zmizely altány  i bazény s vodotrysky, zachována naopak – alespoň částečně – zůstala grotta s pustevnou. Současný vzhled parku pochází až z přelomu  18. a  19. století. Podobu Libosadu  ovlivnil i počátek II. poloviny 19. století, kdy jej – velmi necitlivě – rozdělilo zřízení železniční trati. Zadní část bývalé valdštejnské zahrady je tedy dnes už jen běžným lužním lesem.

V současné době je celý komplex vyhlášen národní kulturní památkou a je považován za první raně barokní nebo pozdně manýristickou krajinnou kompozici tohoto rozsahu v Čechách. Park je dnes veřejnosti - v denních hodinách - bezplatně přístupný a v jeho blízkosti se nachází železniční stanice Jičín zastávka.

   Když vystoupáme do svahu a po hřebeni přijdeme až k ní, asi budeme velmi překvapeni skvostným přírodním výtvorem. Skály, tvořené pískovcem a slepencem lukovských vrstev račanské flyšové jednotky, v podstatě tvoří jediná skalní hradba. Spadá prudce ze svahu do údolí, nedosahuje větší délky než 25 m a její čelní stěna na konci návrší má výšku sotva 6 m. Na tom by asi nebylo nic až tak pozoruhodného, kdyby tato skalní hradba nebyla díky selektivnímu zvětrávání vypreparována do podoby, připomínající dokonalé sochařské dílo.

   Skalní hradbička prochází pozvolným rozpadem a je po celé své délce rozčísnuta velkou svislou puklinou, která ji rozděluje na - ( zatím ještě spojené ) - hradby dvě. Puklina dosahuje svou šířkou při skalním úpatí parametrů menší jeskyně s otevřeným stropem. Ostatní vertikální pukliny hradbu člení na větší počet pomalu se oddělujících skalních věží. Na spodním konci skal se tak už stalo a nalezneme tu jeden osamělý skalní pilíř s doprovodnými balvany. Skalní stěny jsou členěny drobnými převisky, římsami a lištami, Typickou síť voštin a skalní dutiny bychom ve zdejším odolném "stavebním materiálu" hledali marně, všechno nám ale dostatečně vynahradí pitoreskní tvar tohoto uměleckého přírodního sousoší. Pohled na ně je umocněn přímo úměrným odstupem z částečně nezalesněného svahu a do hledáčku objektivu nakukujícímu jehličím okolních krásných borovic.

   I když bude pro nejednoho z vás existence těchto půvabných skal překvapením, nacházejí se kupodivu správně zakresleny i na mapě KČT. Velmi dobře je samozřejmě také znají domorodci, od nichž skály dostaly své pojmenování. Možná i vás zarazí fakt, že největší koncentraci "Čertových skal" nalezneme vždy právě tam, kde žilo nejvíce bohabojné katolické obyvatelstvo. Možnou příčinu tohoto jevu shledávám ve velmi kvalitní práci farářů a kazatelů, kteří dštili z kazatelen kostelů na vystrašené poddané "síru a plameny pekelné" tak sugestivně, že tito chudáci pak viděli v noci raracha pomalu i pod  svou postelí ...

    V případě tohoto skalního útvaru se ale není čemu divit ! Ač pohan jak Brno a bez vlivu jakékoliv "povzbuzující" tekutiny - i já, když jsem navštívil Čertovy skály u Fryštáku poprvé, ve zvláštním úhlu osvětlení jsem tady namísto čelního skaliska viděl ... hlavu SATANA !!

Od rozcestníku pod Pekárnou stoupáme prudce do kopce po žluté turistické značce směr Hostěnické propadání - Hostěnice. Odbočku k Pekárně míjíme hned napravo po asi 100 m. Celý žlíbek je zalesněný. Samotný Kamenný žlíbek je asi 1200 m dlouhý, začíná na asi 300 m nadmořské výšky a končí asi 200 m před Hostěnickým propadáním ve výšce asi 360 m. n. m. V propadání mizí Hostěnický potok, který se zde propadá do jeskynního systému Ochozské jeskyně, aby se dole spojil s vodami Říčky. 

Když už jste Kamenným žlíbkem vystoupali nahoru, dostáváte se na příjemnou lesní asfaltku, která vás dovede doleva do obce Hostěnice ( asi 1 km ), kde se můžete stavit na občerstvení U Stupárků, kde vaří, anebo se můžete vydat doprava, kde asi po 2 km dojdete k Mokerské myslivně. Od ní se spustíte asi 1 km po neznačené silničce k ranči U Jelena a jste zpátky v údolí Říčky. 

O vybudování veřejného parku v prostorách bývalého hřbitova bylo definitivně rozhodnuto v roce 1897 (tato informace mě vždy fascinovala vzhledem k tomu, že začátek založení tohoto parku je datován do roku 1896, ale prostě se na ní shodují všechny informační prameny, tak jsem nechtěl moc polemizovat s odbornými kapacitami). Jako u mnoha dalších prostor veřejné zeleně v Šumperku i zde stál u vzniku parku Engelbert Zdenek a šumperský okrašlovací spolek.

Park se ovšem původně jmenoval Hřbitovní a na Schillerův park byl přejmenován až roku  1905, a  to při příležitosti 100. výročí úmrtí básníka Friedricha Schillera. V parku byl toho roku také slavnostně odhalen Schillerův pomník, dílo architekta Maxe Benirschkeho. Tento pomník byl odstraněn v průběhu padesátých let (jeho zbytky až o třicet let později) minulého století, básníkova busta se však zachovala a je uschována v depozitářích Vlastivědného Muzea v Šumperku. Kopie busty byla v roce 2001 slavnostně odhalena na šumperském „Točáku“.

Poslední rekonstrukce parku proběhla již dávno, tedy v roce  1978, a  je zajímavé, že se všude vždy psalo, že „obsahová náplň Jiráskových sadů je zaměřena na zábavní a sportovněrekreační program dospělých a herní aktivitu dětí“. Tuto velkolepou myšlenku jsem také nikdy nepochopil. Jedná se o – vysloveně – průchozí relaxační park, kde – na rozdíl od jiných šumperských parků - snad nikdy nic k oné herní aktivitě nebylo. Ale se soudruhy se diskutovat moc nemohlo a dnes snese papír také všechno. Další parkové úpravy byly zahájeny až v roce 2012.

Souhlasit lze naopak s myšlenkou, že asi polovina z celkového množtví stromů v parku má sadovnickou hodnotu a je zde také největší zastoupení nejkvalitnějších dřevin ve srovnání s ostatními šumperskými parky.  Nejmohutnějšími dřevinami v parku jsou jírovce, jeden z nich je - se svým obvodem kmene  420 cm– vůbec nejmohutnějším stromem Jiráskových sadů. Nachází se zde také vzácné dřeviny, jako je jinan dvoulaločný (zejména příznivcům Rychlých šípů známý spíše jako ginkgo), jerlín japonský nebo líska turecká.

A co můžeme v Jiráskových sadech vidět ještě? Například barokní sousoší Nejsvětější Trojice  z roku 1704, které nedávno nahradilo jinou barokní sochu, zničenou - při bouři poškozeným - stromem. Proto také byla vykácena stará alej ke kostelíku sv. Barbory a nahrazena mladými stromky. Dále – již zmíněný - památkově chráněný kostel sv. Barbory, patronky zajatých a vězněných, ochránkyně před smrtí bez posledního pomazání. Jedná se o zajímavou jednolodní barokní stavbou z roku 1753, s bohatou freskovou výzdobou. Kostelík byl postaven zřejmě podle plánů zednického mistra Antona Schulze a jeho interiér „vymaloval“ v roce 1755 uničovský malíř Ignác Oderlický. Na výzdobě se však podíleli i místní doboví umělci. Kostel sv. Barbory byl nákladně restaurován po požáru v roce 1900.

V – téměř ideálním - středu parku se nachází také nefunkční kamenná fontána a  zajímavý „romantický altán“, který je někdejší meteorologickou stanicí (tzv. meteorologický domeček) z roku 1912. Tato stavba je zdobena reliéfy s tématikou znamení zvěrokruhu a dnes slouží převážně jako krmítko ptactva, bohužel zejména odporně tlustých - a všudypřítomných - holubů. A když budete mít štěstí, dají se v parku pozorovat při různých akrobatických hrátkách celá "hejna" veverek.

   Jak už jsem uvedl, nepřekvapilo mne tolik nalezení "nové" skály, ale její podoba. "Františkův kámen" na první pohled připomíná "bílou vránu" mezi ostatními přehojnými Ondřejovskými skalními seskupeními. Zatímco ostatní skalní výchozy v této oblasti jsou "chudé" na výraznější povrchové tvary, vzniklé selektivním zvětráváním a namísto nich jsou přikrášleny toliko zbylým stromovím a křovinami původního karpatského pralesa, vypadá tato skála, jako by sem byla přenesena odjinud.

   Pod nejvýše umístěnou lesní cestou, kopírující úbočí strmého vrcholového hřebene západního Ondřejovska, směrem k poutníkovi trčí asi 4 m vysoké, výrazné čelo zajímavého skaliska, které by se na první pohled dalo označit jako tor. Při bližším průzkumu bychom zjistili, že při pohledu z boku má skála profil pravoúhlého trojúhelníka, přičemž jeho přepona dosahuje od úpatí skály stupňovitě výše asi 12 m. Od úpatí skaliska, spadajícího ze strmého srázu, se nám také otevře pohled na jeho podivnou severní stěnu, která připomíná - (v reálu ) - učebnicovou ukázku řezu na sebe naskládaných skalních lavic. Do třech zbylých světových stran - ( a všemu živému na odiv) - se "Františkův kámen" pyšně vypíná nádherně vymodelovanými skalními stěnami. Zdejší hrubozrnný pískovec a daleko jemnější zrno slepence vystupuje díky zvětrávání a odnosu podél vrstev ze stěn v podobě úzkých skalních lavic, připomínajících z dáli žebroví hladového potulného středověkého mnicha. Stěny jsou dále zvýrazněny skalními výklenky, římsami a podélnou síti drobných skalních dutin a jejich mělčích náznaků.

   Toto zvláštní skalisko opravdu vypadá na těchto místech tak trochu nepatřičně, ale musíme si uvědomit, že právě ono - a ne okolní bůhví kolikátá generace stromů - tu stojí už věky věků. Pokud navštívíme také půvabný vrcholový hřeben Ondřejovska nad našimi hlavami, nebude už pro nás výskyt této unikátní skály takovým překvapením, neboť na jižní hraně hřebene najdeme vystupující nízké skalní výchozy,tvořené obdobnými vrstvami skalních lavic.

   ( Dosud bezejmennou skálu jsem pokřtil jménem "Františkův kámen" a stalo se tak nejen na počest těch "svatých" nositelů tohoto jména, ale i na počest všech nás ostatních Františků " nestydů ", mezi něž se samozřejmě řadí i "objevitel" skály a autor tohoto příspěvku ...)

   Ke skále pochopitelně nevede žádná značená stezka a síť lesních cest je natolik nepřehledná, že cestu ke "kameni" nemá cenu popisovat ... ale kdo chce a umí hledat ... ten ho najde !!

Ovšem to pravé pro turisty asi nejzajímavější najdeme dále podél zmíněné červené trasy směrem k rybníku Sychrov. V tomto úseku je totiž podloží tvořeno vyvřelými materiály, které se poněkud liší od tradičních jesenických rul a horniny vystupující na povrch dávají tomuto kraji přece jen mírně odlišný ráz. Partie náhorní paroviny jsou totiž poměrně hustě posety různými balvany a skalkami, které jinak v Zábřežské vrchovině vidíme málokdy. Trošku to připomíná balvany jaké najdeme např. v Javořické části Českomoravské vrchoviny či přímo České Kanady. I tam je podloží tvořeno různými diority a žulami a tady je to podobné. Pohlédneme-li do geologické mapy, skutečně zjistíme, že by se zde měl vyskytovat granodiorit či křemenný diorit (tonalit). Jsou to horniny podobné klasickému granitu (žule), lišící se zastoupením železa. Geologicky se nacházíme v soustavě Českého masivu, krystalinika a prevariského paleozoika. Oblast je to lužická (západosudetská), regionu magmatitů lužické oblasti, jednotky magmatitů Orlických hor a Králického Sněžníku.

Největší skalky nedosahují nijak závratných výšek, tak do 3m, ovšem je jich tu celkem spousta. Balvany jsou pak všech možných velikostí. Na nějakém webu jsem se dočetl, že je sem donesl ledovec ze Skandinávie. To je samozřejmě nesmysl, ovšem na vzniku balvanů i skalek se čtvrtohorní  zalednění či mrazové jevy podílely, ovšem stačilo víceméně to místní. Skalky a balvany jsou roztroušeny v širokém pásu podél cesty až k zmíněnému rybníku Sychrov, další najdeme i ve svahu Pustiny a  a jejích západních svahů, které prudce padají do údolíčka, které vytváří potok, který teče z rybníka dolů k říčce Březné. Podle pověstí jsou skalky samozřejmě pekelným dílem a rejdištěm čarodějnic. Zřejmě je tady rozházel ten čert, co potom zmizel na té Čertí skalce pod vrchem Lázy u Hambálku.