Ke studánce se dostaneme tak, že odbočíme na konci Želče ze silnice směřující do Chválkovic na Hané doprava do uličky, která přechází v záhumení cestu.Jedná se o kamennou studánku zbudovanou pod mírným svahem osázeným dřevinami, který přechází jižním směrem v pole. Studánka je uzavřena kovovou mříží.

Želečská studánka V hájku je registrována od 10. 3. 2012 v Národním registru pramenů a studánek pod záznamovým číslem 5464. O studánku se stará obec Želeč. Chcete-li zjistit výskyt studánek ve vašem okolí nebo poskytnout informace o poloze vám známé studánky, doporučuji odkaz na : www.estudánky.eu

Samotná Valdštejnská lodžie, neboli zámek Libosad s čestným dvorem, je původně raně barokním komplexem, vybudovaným Albrechtem z Valdštejna v letech 1630–1634. Lodžii, jejíž podoba vychází z konceptu italské vily, navrhl významný italský architekt Niccolo Sebregondi. Plánovaný valdštejnský areál však nebyl nikdy definitivně dokončen. Důmyslný krajinný plán měl původně dokonce spojovat bývalý kartuziánský klášter ve Valdicích, letohrádek Libosad, jičínský kostel sv. Jakuba a vrch Veliš. Na plánech se podílel i další Valdštejnův architekt, Andrea Spezza

Objekt s mansardovou střechou a dvouramenným schodištěm byl klasicistně upraven po roce 1768. Tyto úpravy zajistil František Norbert Trautmannsdorf a někoho možná zaujme informace, že v přízemních místnostech letohrádku byl zřízen hostinec (ten zde fungoval až do roku  1850 a  po jeho uzavření už budova jen chátrala). Z roku 1813 pak pochází kašírovaná klenba arkád a tedy i současná podoba lodžie. Relativně zpustlý čestný dvůr tvoří trojkřídlý přízemní objekt, který sloužil zřejmě jako obydlí služebnictva, konírny, sklady a kuchyně.

Původní velkolepá podoba zahrady se nedochovala. Zmizely altány  i bazény s vodotrysky, zachována naopak – alespoň částečně – zůstala grotta s pustevnou. Současný vzhled parku pochází až z přelomu  18. a  19. století. Podobu Libosadu  ovlivnil i počátek II. poloviny 19. století, kdy jej – velmi necitlivě – rozdělilo zřízení železniční trati. Zadní část bývalé valdštejnské zahrady je tedy dnes už jen běžným lužním lesem.

V současné době je celý komplex vyhlášen národní kulturní památkou a je považován za první raně barokní nebo pozdně manýristickou krajinnou kompozici tohoto rozsahu v Čechách. Park je dnes veřejnosti - v denních hodinách - bezplatně přístupný a v jeho blízkosti se nachází železniční stanice Jičín zastávka.

O vybudování veřejného parku v prostorách bývalého hřbitova bylo definitivně rozhodnuto v roce 1897 (tato informace mě vždy fascinovala vzhledem k tomu, že začátek založení tohoto parku je datován do roku 1896, ale prostě se na ní shodují všechny informační prameny, tak jsem nechtěl moc polemizovat s odbornými kapacitami). Jako u mnoha dalších prostor veřejné zeleně v Šumperku i zde stál u vzniku parku Engelbert Zdenek a šumperský okrašlovací spolek.

Park se ovšem původně jmenoval Hřbitovní a na Schillerův park byl přejmenován až roku  1905, a  to při příležitosti 100. výročí úmrtí básníka Friedricha Schillera. V parku byl toho roku také slavnostně odhalen Schillerův pomník, dílo architekta Maxe Benirschkeho. Tento pomník byl odstraněn v průběhu padesátých let (jeho zbytky až o třicet let později) minulého století, básníkova busta se však zachovala a je uschována v depozitářích Vlastivědného Muzea v Šumperku. Kopie busty byla v roce 2001 slavnostně odhalena na šumperském „Točáku“.

Poslední rekonstrukce parku proběhla již dávno, tedy v roce  1978, a  je zajímavé, že se všude vždy psalo, že „obsahová náplň Jiráskových sadů je zaměřena na zábavní a sportovněrekreační program dospělých a herní aktivitu dětí“. Tuto velkolepou myšlenku jsem také nikdy nepochopil. Jedná se o – vysloveně – průchozí relaxační park, kde – na rozdíl od jiných šumperských parků - snad nikdy nic k oné herní aktivitě nebylo. Ale se soudruhy se diskutovat moc nemohlo a dnes snese papír také všechno. Další parkové úpravy byly zahájeny až v roce 2012.

Souhlasit lze naopak s myšlenkou, že asi polovina z celkového množtví stromů v parku má sadovnickou hodnotu a je zde také největší zastoupení nejkvalitnějších dřevin ve srovnání s ostatními šumperskými parky.  Nejmohutnějšími dřevinami v parku jsou jírovce, jeden z nich je - se svým obvodem kmene  420 cm– vůbec nejmohutnějším stromem Jiráskových sadů. Nachází se zde také vzácné dřeviny, jako je jinan dvoulaločný (zejména příznivcům Rychlých šípů známý spíše jako ginkgo), jerlín japonský nebo líska turecká.

A co můžeme v Jiráskových sadech vidět ještě? Například barokní sousoší Nejsvětější Trojice  z roku 1704, které nedávno nahradilo jinou barokní sochu, zničenou - při bouři poškozeným - stromem. Proto také byla vykácena stará alej ke kostelíku sv. Barbory a nahrazena mladými stromky. Dále – již zmíněný - památkově chráněný kostel sv. Barbory, patronky zajatých a vězněných, ochránkyně před smrtí bez posledního pomazání. Jedná se o zajímavou jednolodní barokní stavbou z roku 1753, s bohatou freskovou výzdobou. Kostelík byl postaven zřejmě podle plánů zednického mistra Antona Schulze a jeho interiér „vymaloval“ v roce 1755 uničovský malíř Ignác Oderlický. Na výzdobě se však podíleli i místní doboví umělci. Kostel sv. Barbory byl nákladně restaurován po požáru v roce 1900.

V – téměř ideálním - středu parku se nachází také nefunkční kamenná fontána a  zajímavý „romantický altán“, který je někdejší meteorologickou stanicí (tzv. meteorologický domeček) z roku 1912. Tato stavba je zdobena reliéfy s tématikou znamení zvěrokruhu a dnes slouží převážně jako krmítko ptactva, bohužel zejména odporně tlustých - a všudypřítomných - holubů. A když budete mít štěstí, dají se v parku pozorovat při různých akrobatických hrátkách celá "hejna" veverek.

Jedním z těchto míst je i Jelení studánka nedaleko Horní Krupé na Havlíčkobrodsku. Najdeme ji v tzv. Kráteckých lesích západně od obce, na místě dostatečně odlehlém, aby nebylo pod dohledem vševidoucích očí sousedů. Zde se scházeli věřící z okolních vsí - Horní i Dolní Krupé, Olešné a dalších obcí. Konaly se zde noční bohoslužby, setkání pro čtení knih a společný zpěv nebo předávání modlitebních i dalších zakázaných knih. Díky této možnosti se v Horní Krupé a blízkém okolí uchovala evangelická víra - a v roce 1781, po zavedení Tolerančního patentu, zde vznikl jeden ze zhruba dvaceti evangelických sborů, které byly na Vysočině založeny.

Studánka získala svůj název podle toho, že do těchto míst chodili pít jeleni. Ve skutečnosti jsou zde dva prameny (a nad nimi dvě studánky), původní Jelení je ta položena západněji. Obě studánky jsou dnes již označeny - původní je označena dřevěným husitským kalichem na stříšce studánky, u druhé je pak kamenný pomníček.

V současnosti je v plánu naučná stezka, která návštěvníky zavede i ke studánce. U té bude umístěn informační panel.

Se studánkou se váže pověst, že se u ní měl Žižka na jednom ze svých tažení zastavit, občerstvit se a nazvat tamní vodu dobrou. Z toho vznikl název osady, která se nachází asi půl kilometru jižně od studánky.

Dnes skoro zapomenutá studánka se v 19. století stala poutním místem, kam mířili lidé, kteří chtěli uctít památku husitského vojevůdce. V roce 1868 pak byla u studánky umístěna Žižkova busta, kterou nechal zhotovit majitel skláren Welz. To zájem vlastenců o místo ještě umocnilo, dokonce se zde v roce 1868 konal jeden z táborů lidu.

Ihned po 2. světové válce se konaly ke studánce národní poutě. Poslední proběhla v roce 1950 - dále nebyly lokální události příliš podporovány, snad byla pouť v roce 1951 zakázána a další se již nekonaly.

Dnes je studánka spíše zapomenutým místem v srdci dobrovodských lesů. Vede kolem ní žlutá turistická značka, spojující Pohleď s Malčínem a Skuhrovem. Společně s Žižkovým bukem a Michalovým statkem v Pohledi je ale rozhodně místem, které stojí za návštěvu.