Samotná Valdštejnská lodžie, neboli zámek Libosad s čestným dvorem, je původně raně barokním komplexem, vybudovaným Albrechtem z Valdštejna v letech 1630–1634. Lodžii, jejíž podoba vychází z konceptu italské vily, navrhl významný italský architekt Niccolo Sebregondi. Plánovaný valdštejnský areál však nebyl nikdy definitivně dokončen. Důmyslný krajinný plán měl původně dokonce spojovat bývalý kartuziánský klášter ve Valdicích, letohrádek Libosad, jičínský kostel sv. Jakuba a vrch Veliš. Na plánech se podílel i další Valdštejnův architekt, Andrea Spezza

Objekt s mansardovou střechou a dvouramenným schodištěm byl klasicistně upraven po roce 1768. Tyto úpravy zajistil František Norbert Trautmannsdorf a někoho možná zaujme informace, že v přízemních místnostech letohrádku byl zřízen hostinec (ten zde fungoval až do roku  1850 a  po jeho uzavření už budova jen chátrala). Z roku 1813 pak pochází kašírovaná klenba arkád a tedy i současná podoba lodžie. Relativně zpustlý čestný dvůr tvoří trojkřídlý přízemní objekt, který sloužil zřejmě jako obydlí služebnictva, konírny, sklady a kuchyně.

Původní velkolepá podoba zahrady se nedochovala. Zmizely altány  i bazény s vodotrysky, zachována naopak – alespoň částečně – zůstala grotta s pustevnou. Současný vzhled parku pochází až z přelomu  18. a  19. století. Podobu Libosadu  ovlivnil i počátek II. poloviny 19. století, kdy jej – velmi necitlivě – rozdělilo zřízení železniční trati. Zadní část bývalé valdštejnské zahrady je tedy dnes už jen běžným lužním lesem.

V současné době je celý komplex vyhlášen národní kulturní památkou a je považován za první raně barokní nebo pozdně manýristickou krajinnou kompozici tohoto rozsahu v Čechách. Park je dnes veřejnosti - v denních hodinách - bezplatně přístupný a v jeho blízkosti se nachází železniční stanice Jičín zastávka.

Palouk má přibližný tvar trojúhelníka o délce strany asi 150 m. Pozoruhodné na tomto místě je to, že zde bylo v rámci Masarykova lesa - Lesnického Slavína vysázeno několik netradičních okrasných dřevin, dnes již velkých stromů. Jedná se o kryptomerii japonskou, borovici žlutou, cypřišek Lawsonův, jedli ojíněnou, ale zejména o dominantní dub bahenní. Ten zastiňuje malou prohlubeň, na jaře plnou vody, podlé které dostal palouk jméno. Na západní straně se nachází pomníček lesníků Havelky a Zieglera, spoluautorů knihy o lese.  

Střed palouku protíná zpevněná lesní cesta Bílovice - Útěchov, jsou zde asi 4 lavičky. Na východní straně se otevírá pohled do údolí Svitavy a na stranu k obci Babice nad Svitavou. 

Na místě probíhá každoroční folklorní rituál Vítání jara, kterého se pravidelně účastní dětský folklorní soubor Bystrouška z Bílovic a pěvecký sbor dospělých z Brna. 

Místo určitě stojí za vidění, občerstvit se můžete na kraji Bílovic v Chaloupce  U Komína nebo v Útěchově Za Sedmero, není však od věci si vzít všechno s sebou a U Luže si udělat třeba piknik.

Morava na tomto místě není žádný veletok, spíše bystrá podhorská říčka. Udávaná délka Moravy je 353 km, jsme tady vlastně necelých 20km od pramene, který najdeme na jižním temeni Králického Sněžníku.

Jubilejní kilometr se nachází na katastru Vojtíškova, místo tedy spravuje obec Malá Morava, jak nakonec i hlásá malá tabulka. Odtud má řeka ještě celou slávu před sebou. Zde její údolí odděluje pohoří Králického Sněžníku od Hanušovické vrchoviny, kterou nakonec dál protéká, pak ji čeká Mohelnická brázda, za Třesínským prahem Hornomoravský úval, pod Otrokovicemi kde se k řece přimykají zprava  Chřiby, zleva Vizovické vrchy pak následuje Dolnomoravský úval. Na jihu Morava tvoří hranici se Slovenskem, pod Lanžhotem kde je hraniční řekou Slovenska a Rakouska pak Moravu vlevo lemují Malé Karpaty a vpravo Moravské pole (to je v Rakousku) až pod Děvínem splyne s Dunajem. Vlastně tady někde na jihu Morava získala své jméno. To znamená mokřinu, či bažinu. Původ názvu Moravy je prastarý, údajně ještě předkeltský, od řeky pak jméno dostala celá země, jejíž vodní osu řeka tvoří.

O vybudování veřejného parku v prostorách bývalého hřbitova bylo definitivně rozhodnuto v roce 1897 (tato informace mě vždy fascinovala vzhledem k tomu, že začátek založení tohoto parku je datován do roku 1896, ale prostě se na ní shodují všechny informační prameny, tak jsem nechtěl moc polemizovat s odbornými kapacitami). Jako u mnoha dalších prostor veřejné zeleně v Šumperku i zde stál u vzniku parku Engelbert Zdenek a šumperský okrašlovací spolek.

Park se ovšem původně jmenoval Hřbitovní a na Schillerův park byl přejmenován až roku  1905, a  to při příležitosti 100. výročí úmrtí básníka Friedricha Schillera. V parku byl toho roku také slavnostně odhalen Schillerův pomník, dílo architekta Maxe Benirschkeho. Tento pomník byl odstraněn v průběhu padesátých let (jeho zbytky až o třicet let později) minulého století, básníkova busta se však zachovala a je uschována v depozitářích Vlastivědného Muzea v Šumperku. Kopie busty byla v roce 2001 slavnostně odhalena na šumperském „Točáku“.

Poslední rekonstrukce parku proběhla již dávno, tedy v roce  1978, a  je zajímavé, že se všude vždy psalo, že „obsahová náplň Jiráskových sadů je zaměřena na zábavní a sportovněrekreační program dospělých a herní aktivitu dětí“. Tuto velkolepou myšlenku jsem také nikdy nepochopil. Jedná se o – vysloveně – průchozí relaxační park, kde – na rozdíl od jiných šumperských parků - snad nikdy nic k oné herní aktivitě nebylo. Ale se soudruhy se diskutovat moc nemohlo a dnes snese papír také všechno. Další parkové úpravy byly zahájeny až v roce 2012.

Souhlasit lze naopak s myšlenkou, že asi polovina z celkového množtví stromů v parku má sadovnickou hodnotu a je zde také největší zastoupení nejkvalitnějších dřevin ve srovnání s ostatními šumperskými parky.  Nejmohutnějšími dřevinami v parku jsou jírovce, jeden z nich je - se svým obvodem kmene  420 cm– vůbec nejmohutnějším stromem Jiráskových sadů. Nachází se zde také vzácné dřeviny, jako je jinan dvoulaločný (zejména příznivcům Rychlých šípů známý spíše jako ginkgo), jerlín japonský nebo líska turecká.

A co můžeme v Jiráskových sadech vidět ještě? Například barokní sousoší Nejsvětější Trojice  z roku 1704, které nedávno nahradilo jinou barokní sochu, zničenou - při bouři poškozeným - stromem. Proto také byla vykácena stará alej ke kostelíku sv. Barbory a nahrazena mladými stromky. Dále – již zmíněný - památkově chráněný kostel sv. Barbory, patronky zajatých a vězněných, ochránkyně před smrtí bez posledního pomazání. Jedná se o zajímavou jednolodní barokní stavbou z roku 1753, s bohatou freskovou výzdobou. Kostelík byl postaven zřejmě podle plánů zednického mistra Antona Schulze a jeho interiér „vymaloval“ v roce 1755 uničovský malíř Ignác Oderlický. Na výzdobě se však podíleli i místní doboví umělci. Kostel sv. Barbory byl nákladně restaurován po požáru v roce 1900.

V – téměř ideálním - středu parku se nachází také nefunkční kamenná fontána a  zajímavý „romantický altán“, který je někdejší meteorologickou stanicí (tzv. meteorologický domeček) z roku 1912. Tato stavba je zdobena reliéfy s tématikou znamení zvěrokruhu a dnes slouží převážně jako krmítko ptactva, bohužel zejména odporně tlustých - a všudypřítomných - holubů. A když budete mít štěstí, dají se v parku pozorovat při různých akrobatických hrátkách celá "hejna" veverek.