Od turistického rozcestníku u zastávky busu na dolním konci dědiny se k ní pohodlně dostaneme po červené značce pro pěší a také po cyklotrase, neboť Držkovskou Ráztokou prochází asfaltová silnička. Tato tzv. "Nová cesta" je spojnicí mezi Držkovou a další rekreační obcí Rusavou, na jejímž okraji se komunikace vine - ( jaká to náhoda !) - údolím, taktéž zvaným Ráztoka...

   Asfaltová cesta nás napřed provede mezi okrajovou zástavbou držkovských rodinných domků a asi po 200 m přicházíme k dalšímu tur.rozcestníku. Červená značka nás vede doprava do širší údolní nivy horního toku Dřevnice, která se poutníkovi v těchto místech jeví jen jako o něco širší potok. Projdeme přes areál zdejší pily, mineme lyžařský svah s vlekem a pak už vidíme, jak se okolní svahy s pastvinami k sobě přibližují a po 1 km chůze stojíme před ústím vlastní Ráztoky.

   Říčka Dřevnice se tu ve své pradávné geologické minulosti hluboce zavrtala do vrstev magurského flyše a mezi poslednímy výběžky vrchu Kuželek a svahy kóty Skály tu prořezala sice krátkou, ale hlubokou soutěsku. Strmé údolní svahy se tu k sobě přibližují tak, že se mezi ně vejde jen silnička, tok Dřevnice a úzký pozemek usedlosti s rybníčkem a dvorem s hospodářskými zvířaty. Divoký ráz soutěskovitého hrdla Ráztoky podtrhují výrazné skalní výchozy, které vidíme v odlesněném lesním svahu vlevo. Pás skal, který stoupá do extrémně strmého srázu a do tmavého smrkového lesa nad roubenkou vpravo od nás, připomíná divoké a naprosto neschůdné bradlo, jaká známe ze slovenské krajiny. ( Zdejší skály ale nejsou vápencové, ale jsou tvořeny slepenci a pískovci flyšového pásma ).

   Malebnost tohoto místa doplňují okolní pestrá stavení. Kromě několika domů, obývaných doposud starousedlíky, jsou ta ostatní přeměněna na rekreační objekty. Mezi starými dřevěnými chalupami jsou tu ale k vidění i roubenky zbrusu nové.

   Za skalnatým hrdlem se údolí Ráztoky maličko rozšiřuje a za pravotočivou zatáčkou na nás čeká další turistický rozcestník. Záleží už jen na vás, kterou trasu si vyberete ke svému dalšímu putování ... Zelená značka prudce vystoupá vysoko nad údolí k osadě U Juránků a okolo "skalní dědinky" a vrchu Kuželek se zaniklou pasekářskou osadou a skalkami u osady trampské vás přivede až do sedla na Okluku. Pokračování zelené vpravo vede přes velikou a nádhernou horskou louku s výhledy, vystoupá do sedla mezi kótou Skály  ( s Držkovskými Předními skálami ) a Horním Lázkem, ( kde se pro změnu nacházejí skály Zadní a skály Holíkovy rezervace ) - a mezi rekreačními staveními za stálých výhledů seběhne ke kempu v Držkové. A značka červená pokračuje čarokrásným údolím proti toku Dřevnice k místu zvanému Hutě - ( kdysi zde krátce fungovaly sklárny, nyní rekreační objekty ) - a pak stoupá napřed po silničce a dále lesními cestami - vyššími a vyššími "horami" - až na Tesák ...

V letech 1645 - 1648, tedy v době třicetileté války, sídlila v dnešní obci Branná na hradě Kolštejn císařská vojenská posádka. Ta se úspěšně ubránila švédským vojskům, které poté odtáhlo dále. Před švédy se místní obyvatelstvo často ukrývalo v lesích a tenkrát tomu nebylo jinak. Místní obyvatelé však byli objeveni Švédskými vojáky, kteří je v údolí povraždili. Voda ve zdejším potoce byla prý zbarvena krví tak, že byla úplně červená. Tato událost dala jméno i samotnému vodnímu toku a údolí, které je nazýváno také Mordová rokle.

Samotné údolí se nachází pouhý 1 kilometr od Ramzové a turisté jím prochází zejména když míří na vrchol Šeráku přes nádherné Obří skály, o kterých se můžete dočíst více v mém jiném článku. Stezka vede po kamenité cestě a po přechodu dřevěného mostku se mění na úzkou pěšinu.

Vražedný potok pramení v sedle mezi Mračnou a Šerákem ve výši 1215 m n.m. Na jeho toku byly postaveny kamenné přehrady, z nichž některé jsou vystavěny z několikametrových kamenných bloků. Je jich celkem sedm a slouží pro zmírnění rychlosti vodního toku při četných srážkách, které na extrémně prudkých svazích Šeráku a Mračné hory často dosahují značných hodnot. Zejména v létě musí koryto potoka pojmout velké množství srážek.

Soustava historických přehrážek byla stavěna již od roku 1908 jako první práce tohoto druhu v Hrubém Jeseníku. Po povodni v roce 1965 byly opraveny. V současnosti jsou přehrážky v dobrém stavu, poslední údržba proběhla v roce 2009.

Vražedný potok je pravostranným přítokem Ramzovského potoka, pramení pod horou Šerákem. Čtyři přehrážky se nacházejí na toku v souběhu s lesní cestou, po které vede turistická stezka, další se nacházejí na toku mimo turistické značení (blíže k soutoku s Ramzovským potokem).

Ještě jedna zajímavost. V údolí byla za doby vratislavského biskupa Hohenloha – Bartensteina založena sklárna, který ji roku 1804 pronajal skláři Josefu Kaplánkovi ze Střemošic na dobu 36 let za roční poplatek sto zlatých. Roku 1836 zde stály 3 domy se 49 obyvateli. O deset let později stálo ve zdejší sklárně šest pecí a vyrábělo se zde lité sklo. Roční produkce dosahovala výše 1600 kop. Roku 1880 je zmiňována osada jako součást nedaleké Horní Lipové pod názvem Hohenbartenstein. Po této sklárně však dnes nezůstaly žádné stopy.

http://www.turistika.cz/cestopisy/ramzova-serak-obri-skaly-udoli-vrazedneho-potoka-ramzova--1

Turistické mapy: KČT 1:50 000 č.88 Pavlovské vrchy a dolní Podyjí/B2, GOL 1:25 000 Zahrada Evropy

   Více než nějakou tůňku ale připomíná vesnický rybník - však to také původně rybník byl, místní v něm dokonce plavívali své koně a z blizoučkého toku říčky Mojeny vedl náhon k mlýnu, nacházejícím se na druhé straně za silnicí. Přírodní rezervace o výměře pouhých 0.2 ha zde byla vyhlášena až v roce 1994 z důvodu "významného místa výskytu, rozmnožování a vývoje obojživelníků" - tak zní oficiální text.

   Při naší návštěvě vodní hladinu ještě pokrýval ledový krunýř, ale v jeho odtávající části je dobře rozeznatelná podvodní betonová hráz, rozdělující tuto umělou nádrž na dvě části. Z jedné části je rybníček ohraničen asfaltovou komunikací, vedoucí okolo říčky Mojeny k lidským obydlím, na druhé straně parcelami s domy. Na jižní straně rybníka se nachází silnice, spojující Tlumačov s Kvasicemi. Na hrázi tu sice vznikla jakási "ochranná zeď" s vysázených borovic, ale i tak je překvapivé, že si zrovna toto místo - obklopené lidskou civilizací - vybrali obojživelníci za své útočiště.

  Když zimu vystřídá jaro a léto - a nastanou teplé a vlahé podvečery - mohou se obyvatelé blízkých stavení těšit z mimořádně hodnotných "žabích koncertů". Zdejší "umělci" totiž nejsou zastoupeny jen jedním druhem, ale vesele si tu kváká hned patero zástupců těchto obojživelníků - můžeme zde slyšet nejen ropuchu obecnou a skokana zeleného a skřehotavého, ale také kuňku obecnou a rosničku zelenou. Z nekuňkajících a pouze přihlížejících obojživelníků tu žije čolek velký a obecný. Zcela jistě si tato báječná kulturní představení nenechá ujít také zástupce z říše plazů - užovka obojková ...

   Na březích umělé nádrže můžeme ve vegetačním období spatřit kosatec žlutý a puškvorec obecný, květy a listy na vodní hladině patří uměle vysazenému leknínu bílému.

   Naproti nádrži se hned za silnicí zvedá vícepatrový objekt bývalého tlumačovského mlýna - o kterém je v análech zmínka už v roce 1420 - nyní ale už dávno nefunkčního. Budova je v současnosti v soukromém vlastnictví, jehož majitel má zřejmě velký smysl pro humor, což dokazuje nápis na jím umístěné varovné ceduli - ( a kterýžto obrázek najdete jako poslední v přiložené fotogalerii ...)

   Naprostým unikátem je proto na Hradisku jeskyně, která do této kategorie rozhodně nepatří. Má doširoka otevřený vstupní portál a její interiér připomíná zaklenutou komoru s téměř rovným suchým dnem, na němž mohlo vedle sebe bez problémů ulehnout patero zbojníků i se svými klobouky,valaškami a případným lupem.

   Jeskyňka se nachází skoro v samém závěru hlavního Pulčínského údolí, kam proti toku potoka Pulčiňáku vybíhá od zákruty s červenou tur.značkou lesní cesta. Ta se posléze změní ve vyšlapaný chodník, který prudce stoupá lesem nad prameniště a po levici míjí divoký a rozervaný skalní blok, z jehož masívu se na vás už z dálky doširoka šklebí tajemný černý vchod jeskyně.

   Skály jsou obklopeny řídkým bukovým lesem a k jeskyni míří pěšinka, která klikatě vystoupá až na zápraží této "azylové ubytovny".

   ( Závěrem bych chtěl poprosit všechny ty, kteří dobře znají Pulčínské skály a používají pro všechny skalní útvary mnou popisované názvy jiné, o shovívavost a pochopení : každý z nás přece vidí svět kolem nás jinýma očima a jak známo, lidské fantazii se meze nekladou !)