Přes svoji nenápadnou nadmořskou výšku je ovšem Bluďák jedinečným vyhlídkovým místem. Co chvíli je u kapličky či na druhé straně silnice u odboček polních cest vidět stojící automobil, cyklista či pěšák. Ti si prohlížejí zejména severní obzor. Je odtud vskutku impozatní výhled na většinu jižní části Hrubého Jeseníku. Tedy někde od Keprníku, spíše Vozky na západě přes Červenou horu, masiv Dlouhých Strání (Mravenečník, Vřesník) na Praděd a celý hlavní hřeben až k pádu do sedla Skřítek a přilehlé vrcholy Hraběšické hornatině s dominujícím Kamencem. Pravda, jižní výhledy již tak impozantní nejsou, Zábřežská vrchovina už tak mohutná není a Bludovský kopec není tak vysoko, aby se pozorovatel díval z nadhledu, nicméně dají se rozpoznat bližší výrazné vrcholy (Háječek u Zborova), hodně na jihozápadě pak znalec i rozpozná Bukovou horu, což už jsou vlastně hory Orlické. Jen přímo na západě toho moc k vidění není – pokud tedy ovšem Chocholík a Senovou (Háj) považujeme za nevýznamné vrcholy. A ještě přímo na východě máme nějaké vrcholky jako Drážník nebo Markovice – to je Úsovská pahorkatina, tam se i někde skrývá Bradlo, ale to odtud asi nepoznáme.

Samotná Valdštejnská lodžie, neboli zámek Libosad s čestným dvorem, je původně raně barokním komplexem, vybudovaným Albrechtem z Valdštejna v letech 1630–1634. Lodžii, jejíž podoba vychází z konceptu italské vily, navrhl významný italský architekt Niccolo Sebregondi. Plánovaný valdštejnský areál však nebyl nikdy definitivně dokončen. Důmyslný krajinný plán měl původně dokonce spojovat bývalý kartuziánský klášter ve Valdicích, letohrádek Libosad, jičínský kostel sv. Jakuba a vrch Veliš. Na plánech se podílel i další Valdštejnův architekt, Andrea Spezza

Objekt s mansardovou střechou a dvouramenným schodištěm byl klasicistně upraven po roce 1768. Tyto úpravy zajistil František Norbert Trautmannsdorf a někoho možná zaujme informace, že v přízemních místnostech letohrádku byl zřízen hostinec (ten zde fungoval až do roku  1850 a  po jeho uzavření už budova jen chátrala). Z roku 1813 pak pochází kašírovaná klenba arkád a tedy i současná podoba lodžie. Relativně zpustlý čestný dvůr tvoří trojkřídlý přízemní objekt, který sloužil zřejmě jako obydlí služebnictva, konírny, sklady a kuchyně.

Původní velkolepá podoba zahrady se nedochovala. Zmizely altány  i bazény s vodotrysky, zachována naopak – alespoň částečně – zůstala grotta s pustevnou. Současný vzhled parku pochází až z přelomu  18. a  19. století. Podobu Libosadu  ovlivnil i počátek II. poloviny 19. století, kdy jej – velmi necitlivě – rozdělilo zřízení železniční trati. Zadní část bývalé valdštejnské zahrady je tedy dnes už jen běžným lužním lesem.

V současné době je celý komplex vyhlášen národní kulturní památkou a je považován za první raně barokní nebo pozdně manýristickou krajinnou kompozici tohoto rozsahu v Čechách. Park je dnes veřejnosti - v denních hodinách - bezplatně přístupný a v jeho blízkosti se nachází železniční stanice Jičín zastávka.

Hrad byl zastaven Janem Lucemburský Půtovi z Frýdlantu, poté ho vlastnili Vartemberkové, Jiří z Poděbrad nebo Mikuláš starší Trčka z Lípy. Okolo roku 1500 byl hrad pozdně goticky přestavěn a další úpravy zde proběhly v polovině a na konci  16. století. Po bitvě na Bílé hoře hrad připadl Albrechtovi z Valdštejna (koneckonců jako téměř vše v této oblasti neb Albi byl neskromný), který zde chtěl založit františkánský klášter. Po Valdštejnově smrti odkoupil celé panství hrabě Šlik. Během třicetileté války hrad opakovaně odolal útokům Švédů, a možná i proto ho v roce 1658 nechává císař Leopold I. pobořit (některé prameny sice uvádějí císaře Ferdinanda II., ale silně pochybuji, že by 21 let mrtvý člověk měl ještě takové slovo). Šlikové tuto katastrofu dovedně oddalují ještě dalších dvacet let, byť je hrad již v roce 1660 uváděn jako zpustlý. Kámen z hradu je poté používán jako stavební materiál v širokém okolí,  posloužil i při výstavbě zámku v Milíčevsi nebo dvorů ve Vokšicích a Starém Místě. Definitivní zkázu hradu přineslo 19. století, kdy byl až do areálu poničeného hradu rozšířen čedičový lom, který se zde nacházel již od počátku 17. století.

Hlavní část původního hradu byla tvořena velkou hranolovitou věží s cimbuřím, ke které byly připojeny dva paláce. Hrad chránilo pozdně gotické dělostřelecké opevnění s několika polookrouhlými a jednou polygonální baštou. Měl tři vstupní brány a současná přístupová cesta v podstatě kopíruje tu středověkou. Horní hrad využíval i úzkého parkánu. Svého času se jednalo o jeden z nejvýznamnějších hradů ve východních Čechách. Nedobytná pevnost dokonce sloužila sto let jako schránka basilejských kompaktát, tedy písemného smíru mezi husity a katolíky v Čechách.

Dnes z hradu zůstaly zachovány jen nepatrné zbytky zdiva (bašty, věž, západní palác), terasovitě upravený jižní vrchol a ohromná propast (asi 25 metrů  hluboká rokle) mezi skálami. I tyto nepatrné fragmenty jsou vedeny jako kulturní památka. Na vrchol Veliše Vás z Podhradí i z Jičína bezpečně dovede žlutá TZ. Za hezkého počasí je odsud nádherný výhlws na Český ráj, Krkonoše a panorama Jičína. Zahlédnout prý můžete i Jizerská hory, Ještěd, České Středohoří nebo dokonce Orlické hory (takto jsem to četl, ne viděl). Skutečným vrcholem Veliše a - z daleka viditelnou - dominantou kraje je dnes observační pilíř trigonometrického bodu, postavený pravděpodobně v místě někdejšího hradního arkýře nebo věžního ochozu. Pilíř je vlastně věžičkou z uskakovaného cihelného zdiva, vysokou 10,5 metru. Byl postaven - na půdorysu kříže - za použití kolejového výtahu v roce 1942. V této souvislosti je zajímavé, že mnozí domorodci i některé informační prameny hovoří v souvislosti s pilířem o bývalé německé vojenské pozorovatelně, napodobenině hradní hlásky nebo těžební věži bývalého čedičového lomu. Zájemcům o bližší informace mohu doporučit článek V. Daněčka "Tajemství observačního pilíře na zřícenině hradu Veliše", který byl publikován v roce 2009 (Archeologie ve středních Čechách).    

Pozoruhodný je rovněž kaňon mezi skálami, pozůstatek to těžby čediče, který je - na vlastní nebezpečí - volně přístupný. A musím se přiznat, že moc bezpečný jsem si tam nepřišel, takže jsem jeho důkladné prozkoumání brzy vzdal. Jednak tam bylo nadstandartní vlhko, jednak občas odpadl kus skály nebo hradu. 

Z dalších pamětihodností v Podhradí najdete kapli Andělů strážců, sousoší sv. Jana Nepomuckého se sv. Vavřincem a sv. Donátem, sousoší Krista Eupatora nebo boží muka. Návštěva tohoto místa, které najdete i na turistické známce, je – zejména pro skutečné dobrodruhy a nadšence – jistě povinností.

O vybudování veřejného parku v prostorách bývalého hřbitova bylo definitivně rozhodnuto v roce 1897 (tato informace mě vždy fascinovala vzhledem k tomu, že začátek založení tohoto parku je datován do roku 1896, ale prostě se na ní shodují všechny informační prameny, tak jsem nechtěl moc polemizovat s odbornými kapacitami). Jako u mnoha dalších prostor veřejné zeleně v Šumperku i zde stál u vzniku parku Engelbert Zdenek a šumperský okrašlovací spolek.

Park se ovšem původně jmenoval Hřbitovní a na Schillerův park byl přejmenován až roku  1905, a  to při příležitosti 100. výročí úmrtí básníka Friedricha Schillera. V parku byl toho roku také slavnostně odhalen Schillerův pomník, dílo architekta Maxe Benirschkeho. Tento pomník byl odstraněn v průběhu padesátých let (jeho zbytky až o třicet let později) minulého století, básníkova busta se však zachovala a je uschována v depozitářích Vlastivědného Muzea v Šumperku. Kopie busty byla v roce 2001 slavnostně odhalena na šumperském „Točáku“.

Poslední rekonstrukce parku proběhla již dávno, tedy v roce  1978, a  je zajímavé, že se všude vždy psalo, že „obsahová náplň Jiráskových sadů je zaměřena na zábavní a sportovněrekreační program dospělých a herní aktivitu dětí“. Tuto velkolepou myšlenku jsem také nikdy nepochopil. Jedná se o – vysloveně – průchozí relaxační park, kde – na rozdíl od jiných šumperských parků - snad nikdy nic k oné herní aktivitě nebylo. Ale se soudruhy se diskutovat moc nemohlo a dnes snese papír také všechno. Další parkové úpravy byly zahájeny až v roce 2012.

Souhlasit lze naopak s myšlenkou, že asi polovina z celkového množtví stromů v parku má sadovnickou hodnotu a je zde také největší zastoupení nejkvalitnějších dřevin ve srovnání s ostatními šumperskými parky.  Nejmohutnějšími dřevinami v parku jsou jírovce, jeden z nich je - se svým obvodem kmene  420 cm– vůbec nejmohutnějším stromem Jiráskových sadů. Nachází se zde také vzácné dřeviny, jako je jinan dvoulaločný (zejména příznivcům Rychlých šípů známý spíše jako ginkgo), jerlín japonský nebo líska turecká.

A co můžeme v Jiráskových sadech vidět ještě? Například barokní sousoší Nejsvětější Trojice  z roku 1704, které nedávno nahradilo jinou barokní sochu, zničenou - při bouři poškozeným - stromem. Proto také byla vykácena stará alej ke kostelíku sv. Barbory a nahrazena mladými stromky. Dále – již zmíněný - památkově chráněný kostel sv. Barbory, patronky zajatých a vězněných, ochránkyně před smrtí bez posledního pomazání. Jedná se o zajímavou jednolodní barokní stavbou z roku 1753, s bohatou freskovou výzdobou. Kostelík byl postaven zřejmě podle plánů zednického mistra Antona Schulze a jeho interiér „vymaloval“ v roce 1755 uničovský malíř Ignác Oderlický. Na výzdobě se však podíleli i místní doboví umělci. Kostel sv. Barbory byl nákladně restaurován po požáru v roce 1900.

V – téměř ideálním - středu parku se nachází také nefunkční kamenná fontána a  zajímavý „romantický altán“, který je někdejší meteorologickou stanicí (tzv. meteorologický domeček) z roku 1912. Tato stavba je zdobena reliéfy s tématikou znamení zvěrokruhu a dnes slouží převážně jako krmítko ptactva, bohužel zejména odporně tlustých - a všudypřítomných - holubů. A když budete mít štěstí, dají se v parku pozorovat při různých akrobatických hrátkách celá "hejna" veverek.

Vrch Úhošť vznikol v treťohornej dobe asi pred 60 milionmi rokov ako časť veľkej sopky - stradovulkánu, ktorý vytvoril Doupovské hory. Stradovulkán je tzv. zmiešaná sopka, kde kľudný výtok lávy je prerušovaný exploziami. Ich produkty sú nesúvislé sopečné vyvreliny - popol, prach a drobné úlomky hornín, ktoré potom tvoria vrstvy tufu a tufových aglomerátov.

Pre svoju polohu prirodzenými svahami bol kopec Úhošť už od praveku vyhľadavaným miestom k osídleniu. Podľa nálezov keramiky sa odhaduje, že planina Úhoště bola osídlená v strednej a neskôr v mladšej dobe brondzovej 12. - 8. storočie pred Kristom. Kamenný val a rozľahlá plocha vypálenej hliny dokazujú, že tu kedysi stála opevnená plocha. Osídlenie pokračovalo i v neskorej dobe Halštatskej 7. - 6. storočia pred Kristom a v dobe Latenskej 3. - 2. storočia pred Kristom.

Od 8. storočia po Kristovi sa na Úhošti usídlili Slovania, podľa legendy tu stálo slovanské hradisko Wogatisburg a slovanský kráľ Samo v roku 631 porazil franského panovníka Dagoberta.

Úhošť je výraznou dominantou kraja a je miestom krásných výhľadov do okolia ako na mesto Kadaň, Doupovské hory a Krušné hory. Za pekného počasia je na Krušných horách vidieť Klínovec 1244 m, Meluzínu 1094 m, Křížovú horu 1027 a Mědník s kaplnkou 910 m. Na vrchole je umiestnená socha kadaňského umelca Herberta Kisza.

Svahy kopca, trávnaté pastviny a prirodzené lesné a stepné spoločenstvá vytvárejú výborné podmienky pre rastlinstvo, stepné a lesostepné teplomilné kvetiny. V tejto lokalite sa nachádza až 1000 druhov rastlin z 3000 evidovaných v Českej republike. Rastie tu napríklad ľalia zlatohlavá, kavyl Ivanov, alebo náprstník veľkokvetý, ktorý je jedovatou bylinou so žltými zvoncami vo vnútri s hnedými škvrnami a rastie medzi lesmi a kamenitou stráňou. Na jar sa sa na úpätí kopca zabelejú koberce sasanky jarnej a hojne sa tu vyskytuje i jaterník trojlaločný.

Úhošť je i významným vtáčím územím IBA - Importand Bird Area Doupovské hory. Doupovské hory sú hniezdišťom 148 hruhov vtákov, typických predstaviteľov lesných a lúčných spoločenstiev. Toto územie je charakteristické travinobylinnými spoločenstvami, porastov kríkov a listnatých lesíkov, ktoré vznikli na opustených neobrábaných  poľnohospodárských plochách. Žijú tu napríklad orol morský, orlovec morský, luňák červený, sokol sťahovavý, výr veľký, sojka, králiček obecný, drozd a iné.  Z vysokej zveri je to srnec, občas tu zavíta i jelenia zver, ďalej tu žije prasa divoké, kuna lesná, lasica alebo plch, nory tu majú i líšky a jazvece.

Lesy i travnaté pastviny vytvárajú ideálne podmienky pre rast hub. Že sa im tu hojne darí svedčí i prieskum z minulosti, keď v roku 1987 ich tu našli 190 druhov. Rastú tu napríklad kozák brezový, václavka obecná, křemenáč  osíkový, žampiony, bedle, pichavky, hríb žltomasý alebo napríklad i jedovatá závojenka olovnatá a zvonovka jarná.

Všetky podrobné informácie o Národnej prírodnej rezervácii sa dozviete v jednotlivých zastaveniach náučného chodníka, ktorý má dlžku 5,5 kilometra a prevýšenie asi 270 metrov.

Na Úhošť vedie červeno značený turistický chodník z Klášterce a z Kadaně. Ja som tento jesenný pekný výlet absolvoval z Kadane a naspäť.