Přes svoji nenápadnou nadmořskou výšku je ovšem Bluďák jedinečným vyhlídkovým místem. Co chvíli je u kapličky či na druhé straně silnice u odboček polních cest vidět stojící automobil, cyklista či pěšák. Ti si prohlížejí zejména severní obzor. Je odtud vskutku impozatní výhled na většinu jižní části Hrubého Jeseníku. Tedy někde od Keprníku, spíše Vozky na západě přes Červenou horu, masiv Dlouhých Strání (Mravenečník, Vřesník) na Praděd a celý hlavní hřeben až k pádu do sedla Skřítek a přilehlé vrcholy Hraběšické hornatině s dominujícím Kamencem. Pravda, jižní výhledy již tak impozantní nejsou, Zábřežská vrchovina už tak mohutná není a Bludovský kopec není tak vysoko, aby se pozorovatel díval z nadhledu, nicméně dají se rozpoznat bližší výrazné vrcholy (Háječek u Zborova), hodně na jihozápadě pak znalec i rozpozná Bukovou horu, což už jsou vlastně hory Orlické. Jen přímo na západě toho moc k vidění není – pokud tedy ovšem Chocholík a Senovou (Háj) považujeme za nevýznamné vrcholy. A ještě přímo na východě máme nějaké vrcholky jako Drážník nebo Markovice – to je Úsovská pahorkatina, tam se i někde skrývá Bradlo, ale to odtud asi nepoznáme.

Úvod předchozí věty bych měl raději blíže vysvětlit. Je pravda, že v Šumperku vždy rudí vládli pevnou rukou. V dobách, kdy soudruh Mamula v Ostravě zavedl pracovní subbotnik každý kvartál, jeho šumperský spolustraník Švéda ho nařídil každý měsíc … a nebezpečí imperialismu bylo opět o něco menší. Přesto lid šumperský nebyl tak otupělý, aby na Kotli v takovém počtu slavil při popíjení vodky a za zvuků garmóšky vítězství Rudé armády (tím ovšem nijak nezpochybňuji dějinný význam ukončení 2. světové války). Na Šumperský kotel se prostě vždy chodilo na motokros a – později hlavně – sidekarkros, který zde vždy počátkem května odstartoval Mistrovství republiky. Návštěvy kolem pětadvaceti tisíc diváků byly samozřejmostí, stejně jako velká vítězství domácích borců.

Šumperský kotel byl jednou z nejkrásnějších a nejnáročnějších tratí v celé tehdejší ČSSR a pohled do bubnu – dnes již zcela zarostlého – terénního zlomu, který byl tehdy nazýván Skála, dodnes zvedne tep nebo naopak po zádech probíhá známé ochlazení. Však se také jednalo o místo nejsledovanější, kde koncentrace diváků běžně převyšovala dnešní průměrnou návštěvnost prvoligových fotbalových zápasů ve stotisícovém městě. Pro fanoušky motosportu ze zbytku republiky bylo smůlou, že sestřih nebo – nedejbože – přímý přenos z této trati v televizi nikdy shlédnout nemohli (alespoň, co já pamatuji), protože hrozilo nebezpečí, že by mohli zahlédnout část kasáren, kde sovětší vojáci zrovna nacvičovali pochod za zpěvu bojových písní. A tím by mohly být životy všech občanů zemí Varšavské smlouvy navždy zpečetěny.

Kotel měl být dokonce místem koncertu australské heavyrockové skupiny AC/DC, ale tomu asi nikdy nikdo neuvěřil. Že zde mělo původně stát skokanské centrum olympijského vítěze a šumperského občana Aleše Valenty, je ovšem neoddiskutovatelným faktem. Šumperská radnice se v té chvíli změnila v zesnulého chrobáka, držícího navíc bobříka mlčení, a bylo po projektu. Ve Štítech mají z nemoudrosti šumperských radních dodnes velkou radost a světovou špičku v akrobatickém lyžování (akrobatické skoky na lyžích do vody) už tam mohli vidět nesčetněkrát.

Šumperský kotel se nachází na okraji města a jistě není náhodou, že téměř sousedí s areálem Sanatorky, o kterém jsem již na Turistice psal a o kterém šumperští konšelé také raději „nevědí. Dlouho slibovaný krásný lesopark pro všechny je zatím (už téměř dvě desetiletí) stále v nedohlednu a oblíbený šumperský „lesní“ podnik Koliba, kam snad chodili i kluci s klukama a holky s holkama, už také bude za chvíli vypadat spíše jako Stalingrad nebo Drážďany na konci – doufejme, že skutečně poslední – světové války.  A tak jedinou iniciativou, kterou zde může pozorný návštěvník zaznamenat je několik nových stromků se známým kanadským listem (ne na vlajce, ale na větvoví) a totálně zrezivělé sloupy elektrického vedení. Trochu málo na dvacet let keců a velkolepých plánů ... 

Přitom je nezpochybnitelné, že by Kotel mohl být opravdu krásným relaxačním místem nejen pro obyvatele Šumperka. Klidné prostředí místa, ležícího mezi Šibeničním vrchem a zahrádkářskou kolonií Na Vyhlídce je lákavé a lehce dosažitelné. Jenom k tomu musíte přidat ono všudypřítomné slůvko ALE.

Rád bych ještě – v souvislosti s desítkami úžasných závodů na Kotli – zmínil alespoň pár jmen, spojených s AMK Šumperk a Temenice a rozdávajících v 70. a 80. letech (atraktivní terénní sidekarkros se zde začal jezdit hned po okupaci v roce 1968) minulého století radost a pocit hrdosti téměř celému městu. Hvězdnými závodníky, okupujícími pravidelně stupně nejvyšší (nebo alespoň skoronejvyšší) byli například Miroslav Hroch se spolujezdcem Hlockým nebo  bratři Jaroslav a Miroslav Zatloukalové. Další dvojicí, která se vždy bila o titul mistra ČSSR, byli Jiří Vybíral a Bohumil Šmoltas (nesympatičtí Peták s Kamenárem – tuším, že – z AMK Ouběnice ale občas bývali o kousíček … řekněme šťastnější, takže „jen“ dvojnásobní vícemistři republiky, ale hlavně dvojnásobní vítězové mezinárodního sidekarkrosu na Přerovské rokli v letech  1977 a  1978). Poté již přichází éra mistrů republiky z let  1978 a  1979, dvojice „osiřelého“ Jaroslava Zatloukala, doplněného Milanem Gažíkem, který ještě o mnoho a mnoho let později – ve svých téměř osmapadesáti letech – získal na českém šampionátu post vícemistra.

Ale Kotel nebyl vždy jen místem závodů sajdkár. Závodilo se zde i na sólo motocyklech, a to již ve II. polovině padesátých let minulého století. Od počátku zde vysoce atraktivní dráha lákala motoristy k velkým výkonům a desetitisícové návštěvy k nadšenému aplauzu, zejména při dlouhých skocích ze „Skály“. Ze šumperských jezdců byli nejúspěšnější Václav Bojko, který vítězil téměř ve všech závodech, Oldřich Hloch (Kotel vyhrál třikrát za sebou a závodil až do 88 let) a Jaroslav Riedl. Později se objevila jména jako  Miroslav Hroch, Václav Syrovátka nebo Milan Riedl. Z důvodu atraktivity závodiště  a dobré organizace se zde konaly i kontrolní a přípravné závody české motokrosové reprezentace za mezinárodní účasti, například i mistrů světa Kavinova a Mojsejeva ze SSSR. Z českých jezdců se v Šumperku „ukázali“ i takoví velikáni motokrosového sportu, jakými určitě byli Jaroslav Falta, Antonín Baborovský, Jiří Churavý nebo Zdeněk Velký. Závodiště na Šumperském kotli bylo zrušeno po roce 1990.

Netvrdím, že bych zrovna já upřednosťoval vůni benzínu před zajímavou přírodní lokalitou, ale těch krásných závodů je prostě škoda, stejně jako je škoda absence Valentova areálu. Na nově vybudovanou motokrosovou trať Rapotínská stráň si prostě místní nikdy nezvykli a zájem o tento sport – víceméně – zmizel.

Měl bych však dodat ještě pár slov na závěr. Přesto, že jsem dnešní podobu tohoto místa nostalgicky zkritizoval – a mnozí z místních mocipánů by se mnou jistě nesouhlasili – jeho návštěvu bych všem klidně doporučil. Jednak zelená prý uklidňuje (nevím, byl jsem dva roky a pár dní na vojně) a jednak se dá přes Kotel projít k oblíbené výletní restauraci Na Nových domkách nebo k rozcestníku Tulinka, odkud můžete po značených cestách dojít například k zajímavým skalním útvarům Kokeš a Městské skály.

Hrad byl zastaven Janem Lucemburský Půtovi z Frýdlantu, poté ho vlastnili Vartemberkové, Jiří z Poděbrad nebo Mikuláš starší Trčka z Lípy. Okolo roku 1500 byl hrad pozdně goticky přestavěn a další úpravy zde proběhly v polovině a na konci  16. století. Po bitvě na Bílé hoře hrad připadl Albrechtovi z Valdštejna (koneckonců jako téměř vše v této oblasti neb Albi byl neskromný), který zde chtěl založit františkánský klášter. Po Valdštejnově smrti odkoupil celé panství hrabě Šlik. Během třicetileté války hrad opakovaně odolal útokům Švédů, a možná i proto ho v roce 1658 nechává císař Leopold I. pobořit (některé prameny sice uvádějí císaře Ferdinanda II., ale silně pochybuji, že by 21 let mrtvý člověk měl ještě takové slovo). Šlikové tuto katastrofu dovedně oddalují ještě dalších dvacet let, byť je hrad již v roce 1660 uváděn jako zpustlý. Kámen z hradu je poté používán jako stavební materiál v širokém okolí,  posloužil i při výstavbě zámku v Milíčevsi nebo dvorů ve Vokšicích a Starém Místě. Definitivní zkázu hradu přineslo 19. století, kdy byl až do areálu poničeného hradu rozšířen čedičový lom, který se zde nacházel již od počátku 17. století.

Hlavní část původního hradu byla tvořena velkou hranolovitou věží s cimbuřím, ke které byly připojeny dva paláce. Hrad chránilo pozdně gotické dělostřelecké opevnění s několika polookrouhlými a jednou polygonální baštou. Měl tři vstupní brány a současná přístupová cesta v podstatě kopíruje tu středověkou. Horní hrad využíval i úzkého parkánu. Svého času se jednalo o jeden z nejvýznamnějších hradů ve východních Čechách. Nedobytná pevnost dokonce sloužila sto let jako schránka basilejských kompaktát, tedy písemného smíru mezi husity a katolíky v Čechách.

Dnes z hradu zůstaly zachovány jen nepatrné zbytky zdiva (bašty, věž, západní palác), terasovitě upravený jižní vrchol a ohromná propast (asi 25 metrů  hluboká rokle) mezi skálami. I tyto nepatrné fragmenty jsou vedeny jako kulturní památka. Na vrchol Veliše Vás z Podhradí i z Jičína bezpečně dovede žlutá TZ. Za hezkého počasí je odsud nádherný výhlws na Český ráj, Krkonoše a panorama Jičína. Zahlédnout prý můžete i Jizerská hory, Ještěd, České Středohoří nebo dokonce Orlické hory (takto jsem to četl, ne viděl). Skutečným vrcholem Veliše a - z daleka viditelnou - dominantou kraje je dnes observační pilíř trigonometrického bodu, postavený pravděpodobně v místě někdejšího hradního arkýře nebo věžního ochozu. Pilíř je vlastně věžičkou z uskakovaného cihelného zdiva, vysokou 10,5 metru. Byl postaven - na půdorysu kříže - za použití kolejového výtahu v roce 1942. V této souvislosti je zajímavé, že mnozí domorodci i některé informační prameny hovoří v souvislosti s pilířem o bývalé německé vojenské pozorovatelně, napodobenině hradní hlásky nebo těžební věži bývalého čedičového lomu. Zájemcům o bližší informace mohu doporučit článek V. Daněčka "Tajemství observačního pilíře na zřícenině hradu Veliše", který byl publikován v roce 2009 (Archeologie ve středních Čechách).    

Pozoruhodný je rovněž kaňon mezi skálami, pozůstatek to těžby čediče, který je - na vlastní nebezpečí - volně přístupný. A musím se přiznat, že moc bezpečný jsem si tam nepřišel, takže jsem jeho důkladné prozkoumání brzy vzdal. Jednak tam bylo nadstandartní vlhko, jednak občas odpadl kus skály nebo hradu. 

Z dalších pamětihodností v Podhradí najdete kapli Andělů strážců, sousoší sv. Jana Nepomuckého se sv. Vavřincem a sv. Donátem, sousoší Krista Eupatora nebo boží muka. Návštěva tohoto místa, které najdete i na turistické známce, je – zejména pro skutečné dobrodruhy a nadšence – jistě povinností.

Palouk má přibližný tvar trojúhelníka o délce strany asi 150 m. Pozoruhodné na tomto místě je to, že zde bylo v rámci Masarykova lesa - Lesnického Slavína vysázeno několik netradičních okrasných dřevin, dnes již velkých stromů. Jedná se o kryptomerii japonskou, borovici žlutou, cypřišek Lawsonův, jedli ojíněnou, ale zejména o dominantní dub bahenní. Ten zastiňuje malou prohlubeň, na jaře plnou vody, podlé které dostal palouk jméno. Na západní straně se nachází pomníček lesníků Havelky a Zieglera, spoluautorů knihy o lese.  

Střed palouku protíná zpevněná lesní cesta Bílovice - Útěchov, jsou zde asi 4 lavičky. Na východní straně se otevírá pohled do údolí Svitavy a na stranu k obci Babice nad Svitavou. 

Na místě probíhá každoroční folklorní rituál Vítání jara, kterého se pravidelně účastní dětský folklorní soubor Bystrouška z Bílovic a pěvecký sbor dospělých z Brna. 

Místo určitě stojí za vidění, občerstvit se můžete na kraji Bílovic v Chaloupce  U Komína nebo v Útěchově Za Sedmero, není však od věci si vzít všechno s sebou a U Luže si udělat třeba piknik.

Vrch Úhošť vznikol v treťohornej dobe asi pred 60 milionmi rokov ako časť veľkej sopky - stradovulkánu, ktorý vytvoril Doupovské hory. Stradovulkán je tzv. zmiešaná sopka, kde kľudný výtok lávy je prerušovaný exploziami. Ich produkty sú nesúvislé sopečné vyvreliny - popol, prach a drobné úlomky hornín, ktoré potom tvoria vrstvy tufu a tufových aglomerátov.

Pre svoju polohu prirodzenými svahami bol kopec Úhošť už od praveku vyhľadavaným miestom k osídleniu. Podľa nálezov keramiky sa odhaduje, že planina Úhoště bola osídlená v strednej a neskôr v mladšej dobe brondzovej 12. - 8. storočie pred Kristom. Kamenný val a rozľahlá plocha vypálenej hliny dokazujú, že tu kedysi stála opevnená plocha. Osídlenie pokračovalo i v neskorej dobe Halštatskej 7. - 6. storočia pred Kristom a v dobe Latenskej 3. - 2. storočia pred Kristom.

Od 8. storočia po Kristovi sa na Úhošti usídlili Slovania, podľa legendy tu stálo slovanské hradisko Wogatisburg a slovanský kráľ Samo v roku 631 porazil franského panovníka Dagoberta.

Úhošť je výraznou dominantou kraja a je miestom krásných výhľadov do okolia ako na mesto Kadaň, Doupovské hory a Krušné hory. Za pekného počasia je na Krušných horách vidieť Klínovec 1244 m, Meluzínu 1094 m, Křížovú horu 1027 a Mědník s kaplnkou 910 m. Na vrchole je umiestnená socha kadaňského umelca Herberta Kisza.

Svahy kopca, trávnaté pastviny a prirodzené lesné a stepné spoločenstvá vytvárejú výborné podmienky pre rastlinstvo, stepné a lesostepné teplomilné kvetiny. V tejto lokalite sa nachádza až 1000 druhov rastlin z 3000 evidovaných v Českej republike. Rastie tu napríklad ľalia zlatohlavá, kavyl Ivanov, alebo náprstník veľkokvetý, ktorý je jedovatou bylinou so žltými zvoncami vo vnútri s hnedými škvrnami a rastie medzi lesmi a kamenitou stráňou. Na jar sa sa na úpätí kopca zabelejú koberce sasanky jarnej a hojne sa tu vyskytuje i jaterník trojlaločný.

Úhošť je i významným vtáčím územím IBA - Importand Bird Area Doupovské hory. Doupovské hory sú hniezdišťom 148 hruhov vtákov, typických predstaviteľov lesných a lúčných spoločenstiev. Toto územie je charakteristické travinobylinnými spoločenstvami, porastov kríkov a listnatých lesíkov, ktoré vznikli na opustených neobrábaných  poľnohospodárských plochách. Žijú tu napríklad orol morský, orlovec morský, luňák červený, sokol sťahovavý, výr veľký, sojka, králiček obecný, drozd a iné.  Z vysokej zveri je to srnec, občas tu zavíta i jelenia zver, ďalej tu žije prasa divoké, kuna lesná, lasica alebo plch, nory tu majú i líšky a jazvece.

Lesy i travnaté pastviny vytvárajú ideálne podmienky pre rast hub. Že sa im tu hojne darí svedčí i prieskum z minulosti, keď v roku 1987 ich tu našli 190 druhov. Rastú tu napríklad kozák brezový, václavka obecná, křemenáč  osíkový, žampiony, bedle, pichavky, hríb žltomasý alebo napríklad i jedovatá závojenka olovnatá a zvonovka jarná.

Všetky podrobné informácie o Národnej prírodnej rezervácii sa dozviete v jednotlivých zastaveniach náučného chodníka, ktorý má dlžku 5,5 kilometra a prevýšenie asi 270 metrov.

Na Úhošť vedie červeno značený turistický chodník z Klášterce a z Kadaně. Ja som tento jesenný pekný výlet absolvoval z Kadane a naspäť.

Blšanský Chlum je jako ostatní vrcholy Českého středohoří vulkanického původu. Ještě počátkem minulého století se zde těžil kámen. Díky této lomové činnosti je kopec tak rozeklaný.

Z vrcholu je nádherný kruhový výhled. V popředí je město Louny, za ním vrcholky Českého středohoří a dál hradba Krušných hor. Když se pootočíme máme pod sebou obce Chlumčany a Blšany, v dáli pak dominantní zříceninu hradu Hazmburk. O kousek dál pak zalesněnou krajinu přírodního parku Džbán.

Je zde patrná sloupcovitá a kulovitá odlučnost vulkanické horniny, vyskytují se zde vzácné druhy rostlin a živočichů. Proto byl v roce 2004 Blšanský Chlum registrován jako významný krajinný prvek a v roce 2005 vyhlášen jako evropsky významná lokalita.

Na vrchol vede z Loun žlutě značená cesta.

Nejlepší přístup je od hřbitova u Solan. Je zde malé parkoviště. Vede odtud cesta podél sadu přímo ke kopci a pak již dál pěšinou přímo na vrchol k vrcholové tyči.

Malý Kvítel je holý,  porostlý stepní vegetací. Je vykotlaný starým lomem a je z něho pěkný kruhový výhled i na vrcholy, které nejsou z hlavního vrcholu vidět. Na Hradišťany, Kuzov, Blešenský vrch, Solanskou horu a zříceniny Oltářík a Košťálov.