Palouk má přibližný tvar trojúhelníka o délce strany asi 150 m. Pozoruhodné na tomto místě je to, že zde bylo v rámci Masarykova lesa - Lesnického Slavína vysázeno několik netradičních okrasných dřevin, dnes již velkých stromů. Jedná se o kryptomerii japonskou, borovici žlutou, cypřišek Lawsonův, jedli ojíněnou, ale zejména o dominantní dub bahenní. Ten zastiňuje malou prohlubeň, na jaře plnou vody, podlé které dostal palouk jméno. Na západní straně se nachází pomníček lesníků Havelky a Zieglera, spoluautorů knihy o lese.  

Střed palouku protíná zpevněná lesní cesta Bílovice - Útěchov, jsou zde asi 4 lavičky. Na východní straně se otevírá pohled do údolí Svitavy a na stranu k obci Babice nad Svitavou. 

Na místě probíhá každoroční folklorní rituál Vítání jara, kterého se pravidelně účastní dětský folklorní soubor Bystrouška z Bílovic a pěvecký sbor dospělých z Brna. 

Místo určitě stojí za vidění, občerstvit se můžete na kraji Bílovic v Chaloupce  U Komína nebo v Útěchově Za Sedmero, není však od věci si vzít všechno s sebou a U Luže si udělat třeba piknik.

Do dneška je záhadou k čemu tyto kruhy sloužily? Mohlo jít o astronomickou pomůcku při pozorování okolních planet, měly léčebné účinky, vyzařovaly neznámou energii?

Kdo ví.

Zichovecký kromlech se stal částí magického nebo také léčebného trojúhelníku : nedokončený kostel v Panenském Týnci - menhir Kamenný pastýř v Klobukách - kamenný kruh v Zichovci.

   Naprostým unikátem je proto na Hradisku jeskyně, která do této kategorie rozhodně nepatří. Má doširoka otevřený vstupní portál a její interiér připomíná zaklenutou komoru s téměř rovným suchým dnem, na němž mohlo vedle sebe bez problémů ulehnout patero zbojníků i se svými klobouky,valaškami a případným lupem.

   Jeskyňka se nachází skoro v samém závěru hlavního Pulčínského údolí, kam proti toku potoka Pulčiňáku vybíhá od zákruty s červenou tur.značkou lesní cesta. Ta se posléze změní ve vyšlapaný chodník, který prudce stoupá lesem nad prameniště a po levici míjí divoký a rozervaný skalní blok, z jehož masívu se na vás už z dálky doširoka šklebí tajemný černý vchod jeskyně.

   Skály jsou obklopeny řídkým bukovým lesem a k jeskyni míří pěšinka, která klikatě vystoupá až na zápraží této "azylové ubytovny".

   ( Závěrem bych chtěl poprosit všechny ty, kteří dobře znají Pulčínské skály a používají pro všechny skalní útvary mnou popisované názvy jiné, o shovívavost a pochopení : každý z nás přece vidí svět kolem nás jinýma očima a jak známo, lidské fantazii se meze nekladou !)

Velký Kosíř od dávných dob přitahoval zájem obyvatelstva ze širokého okolí a proto na něm i v jeho těsné blízkosti archeologové vykopali a nasbírali úctyhodné množství artefaktů a objektů. Prvními známými obyvateli Kosíře byli paleolitičtí lovci a sběrači, později se zde žili lidé v době bronzové i železné. Zůstalo zde po nich množství mohyl i hrobů, výšinné eneolitické hradisko a další hradisko zatím blíže neprozkoumané. V roce 1972 byla na poli, v místě zvaném U tří dubů, nalezena unikátní Kosířská Venuše. Část ženské sošky je zdobena kobercovitým pokrytím vpichů. Ve středověku zde kupodivu nikdo nepostavil žádný hrad, zřejmě kvůli jeho plochému vrcholu.

Jižní svahy Velkého Kosíře byly od 15. století využívány k pěstování vinné révy ve vinohradech, jenž zanikly v 19. století. Během 1.světové války zdejší podzemní dutiny na severozápadním úbočí po speciálních stavebních úpravách sloužily k uskladňování chemických zbraní. Za 2.světové války objekt posloužil z téhož důvodu nacistům, poté československé armádě a také sovětským vojskům po roce 1968.

S Velkým Kosířem se také spojuje velké množství bájí, pověstí a pohádek, např o spletitých podzemních chodbách či o místním strašidle Fajermonovi. Mimo jiné se také tvrdí, že na Kosíři se nachází zlatý poklad. Skutečností je, že zlatý písek se kdysi objevoval v potoku Zlatá stružka při severních svazích Kosíře. V blízkosti tohoto místa stával při okraji lesa osamělý velký balvan tvaru koňské hlavy, proto se zde říká "Kobylí hlava".Místní rolník František Tichý, inspirován pověstmi o pokladu, v minulém století balvan rozrušil trhavinou, avšak zlato nenašel.

Na jeho jihovýchodním okraji se nachází ostrůvek devonských vápenců, které byly již od středověku těženy. Bylo zde nalezeno takové množství zkamenělin, že této lokalitě věnovali svou pozornost i geologové zvučných jmen jako R. I. Murchison nebo J. Barrande.

Na vrcholu Velkého Kosíře stávala od roku 1927 dřevěná rozhledna. Měřila 26 metrů, ale pro svůj špatný stav byla roku 1939 stržena. V roce 2012 byla zahájena stavba nové rozhledny.

Vyrazíte-li do přírodního parku Velký Kosíř, máte by výběr mnoho výchozích míst. Nabízí se Drahanovice, Čelechovice, Stařechovice, Čechy pod Kosířem či Slatinice se svými lázněmi.

Pokud přijedete vlakem, od železniční zastávky v Čelechovicích vyrazíte po žluté nebo zelené značce KČT až na rozcestí Bunička. Zde začíná NS Velký Kosíř, která vede přes vrchol s novou rozhlednou ve tvaru šišatého oválu zpět na rozcestí Bunička, které je již na úbočí Velkého Kosíře. Můžete si tedy vybrat, kam vyrazíte nejdříve.

Po žluté značce dojdete kolem Růžičkova lomu a obce Stařechovice do Čech pod Kosířem. Tento úsek se také nazývá Mánesova cesta, které místní neřeknou jinak než Hraběnka. Projdete kolem Andělovy zmoly do Čech pod Kosířem, kde si můžete prohlédnout zámek s parkem, ve kterém se nachází další rozhledna, dále je zde muzeum kočárů a naproti němu hasičské muzeum.

Po prohlídce zámku a parku se vrátíte na žlutou značku a vystoupáte na plošinu s polem, kde kdysi stával hospodářský dvůr Gabrielov. Relikt ohrazeného dvora je rozeznatelný na severním okraji plošiny.

Po zpevněné lesní cestě, stále do kopce po žluté značce dojdete až na vrchol Velkého Kosíře, který není nijak výrazný a člověk si možná ani nevšimne, že je na nejvyšším bodě Hané. Plochý a zalesněný vrchol neumožňuje žádné rozhledy, takže nová rozhledna stojí na správném místě.

Potom se vrátíte zpět na asfaltku a po zelené značce vyrazíte zpět směr Bunička.  Po asi 1,5 km dojdete na výraznou křižovatku u Antoníčka. Toto místo bylo také eneolitickým pohřebištěm, bylo zde prozkoumáno množství mohyl, některé jsou ještě dnes v terénu čitelné.

Pokud na křižovatce odbočíte ostře vlevo a opustíte zelenou značku, dojdete po lesní asfaltové silničce až do Slatinek. Asi 300 m za posledními domy odbočíte na polní cestu vpravo. Odbočka vypadá na prvý pohled jako skládka stavebního odpadu vesnice. Po 20 minutách přijdete k přírodní památce Vápenice - musíte odbočit vlevo do svahu po pěšině k tabuli, vyznačující přírodní památku. Stále po pěšině procházíme mezi bývalými lomy, až přijdete k památníku Palackého, kde se napojíte na zelenou značku KČT, dále kolem další paleontologické lokality Státního lomu až k rozcestí Bunička a již po známé cestě zpět na železniční zastávku.

Pokud u Antoníčka neodbočíte, sejdete postupně po zelené značce také k památníku Palackého, u kterého můžete odbočit vlevo a přijdete ihned na okraj Státního či Čelechovického lomu. Ve zdejší lomové stěně se nachází významné naleziště zkamenělin devonské fauny. Územní ochrana této lokality o rozloze 0,62 ha byla vyhlášena v roce 1974. 

Velký Kosíř a přilehlé oblasti o rozloze 940 ha byly vyhlášeny za přírodní park. Zde uvedenou trasu lze absolvovat pěšky, na horském kole a v případě příznivých sněhových podmínek i na běžkách.

http://www.treking.cz/treky/velky-kosir.htm

Já jsem Modravu navštívil v zimě při jednom putování na běžkách s trochu jiným úmyslem. Jedná se totiž o místo, kde dochází k soutoku Modravského, Roklanského a Filipohuťského potoka, čímž vzniká překrásná horská říčka Vydra. A ta pokračuje dál, vytváří četné peřeje i kaskády a pod Čeňkovou pilou se Vydra spojuje s říčkou Křemelnou a dává tím vzniknout zlatonosnou řeku Otavu, druhou největší šumavskou řeku.

Někdy se však jako počátek řeky Vydry označuje soutok Luzného a Březnického potoka u hájovny Březník. Jisté je, že hlavní pramennou větví říčky Vydry je Modravský potok, někdy též zvaný Luzný. Ten pramení v šumavských pláních na severozápadním svahu Luzného (1.373 m.n.m.) v nadmořské výšce 1.210 m.

Trochu jsem se procházel po Modravě a navštívil jsem také zajímavé informační středisko. Kombinace počasí a mé běžkařské obuvi mi však neumožnila podrobnější průzkum terénu i zmíněného soutoku. Ale i tak jsem si vychutnal něco z krásné atmosféry zdejší části Šumavy. Na putování podél Vydry, které se říká také zpívající řeka na Šumavě, by bylo také potřeba více času. Ale určitě by to stálo za to. Povydří je totiž považováno za nejkrásnější a nejromantičtější část Šumavy.

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku:         http://bubinga.blog.cz/

Číhanská voda je vhodná zejména ke koupelím, avšak kupříkladu Pazderská kyselka byla též shledávána jako velice chutná k pití. Mnoho hektarové rašeliniště Babice-Číhaná, kde tyto místní kyselky vyvěrají, obsahuje velké zásoby velmi kvalitní rašeliny.

Je s podivem, že se úvaha o lázeňském potenciálu Číhané neobjevila nikdy dříve. První, kdo se o ní vyslovil, byl doktor Heidler. Ale tato lokalita nebyla až do roku 1908, kdy ji začal zkoumat doktor Zönkerdörfer, v zorném poli zájmu badatelů.

Později zde doktor Zönkerdörfer v letech 1929-31, prováděl průzkum rašeliniště a přilehlých pramenů pro potřeby zvýšení léčebné kapacity Mariánských Lázní. Od projektu bylo roku 1931 ustoupeno, neboť hospodářská krize prudce stlačila návštěvnost Mariánských Lázní až na polovinu a potřeba dalších zdrojů se stala irelevantní.

Dnes je rašeliniště Babice-Číhaná, kromě okolí Křepkovické kyselky a kyselky u Podhorního mlýna, posledním dobře zachovaným biotopem s rašeliništěm a vývěry minerálních pramenů, dříve tak běžným ve zdejší krásné a drsné krajině.

                                                                     Mgr. Lukáš Hanzl

Nejlépe je vidět hnízda a hnízdící kolonie z vrcholové vyhlídky na Minaretu, neboť odtud je jim vidět přímo do "kuchyně". Hnízda lze také uvidět v závěrečné části západní přístupové cesty směřující k Minaretu.

Turistické mapy: KČT 1:50 000 č.88 Pavlovské vrchy a dolní Podyjí, GOL 1:25 000 Zahrada Evropy

Turistické mapy: KČT 1:50 000 č.88 Pavlovské vrchy a dolní Podyjí, GOL 1:25 000 Zahrada Evropy

Proto tok, jehož koryto bylo před nedávnem v parku vyhloubeno, sice teče přibližně místy, kudy kdysi Ponávka protékala, ale jeho voda s ní nemá nic společného. Je napájen z vodovodní sítě a vodu v uzavřeném okruhu pohání čerpadla. Zdejší břehové porosty byly osázeny drobnými keři a další vodomilnou vegetací, přes potok zbudováno několik dřevěných lávek a ve vodě se prohání bezpočet okrasných rybiček. I když už se vlastně nejedná o původní tok, jeho blízké okolí je dnes bezpochyby nejnavštěvovanější částí parku Lužánky.