Palouk má přibližný tvar trojúhelníka o délce strany asi 150 m. Pozoruhodné na tomto místě je to, že zde bylo v rámci Masarykova lesa - Lesnického Slavína vysázeno několik netradičních okrasných dřevin, dnes již velkých stromů. Jedná se o kryptomerii japonskou, borovici žlutou, cypřišek Lawsonův, jedli ojíněnou, ale zejména o dominantní dub bahenní. Ten zastiňuje malou prohlubeň, na jaře plnou vody, podlé které dostal palouk jméno. Na západní straně se nachází pomníček lesníků Havelky a Zieglera, spoluautorů knihy o lese.  

Střed palouku protíná zpevněná lesní cesta Bílovice - Útěchov, jsou zde asi 4 lavičky. Na východní straně se otevírá pohled do údolí Svitavy a na stranu k obci Babice nad Svitavou. 

Na místě probíhá každoroční folklorní rituál Vítání jara, kterého se pravidelně účastní dětský folklorní soubor Bystrouška z Bílovic a pěvecký sbor dospělých z Brna. 

Místo určitě stojí za vidění, občerstvit se můžete na kraji Bílovic v Chaloupce  U Komína nebo v Útěchově Za Sedmero, není však od věci si vzít všechno s sebou a U Luže si udělat třeba piknik.

Turistické mapy: KČT 1:50 000 č.88 Pavlovské vrchy a dolní Podyjí/B2, GOL 1:25 000 Zahrada Evropy

Jedná se o hydrogenuhličitanovou kyselku s obsahem oxidu uhličitého. K objevu údajně došlo náhodou, její zvláštní chuti si všiml místní kovář Legler cestou z práce. Nicméně pověsti tvrdí, že pramen byl známý už dávno předtím, neboť ji místní obyvatelé používali jako preventivní ochranu při epidemii moru na konci 16. století. Kdoví. Zajímavostí je i to, že v roce 1903 byl přístup k pramenům přísně zakázán. Proti tomu se zvedla vlna odporu a zákaz byl později odvolán.

Současná podoba pramene pochází z roku 1937. Zastřešení bylo několikrát opravováno. Přesto, že pramen je od Nového Města vzdálen více jak 1 km, určitě cestou potkáte někoho s batohem nebo vozíkem s lahvemi mířícího načerpat si tuto kyselku do zásoby. Není divu, je opravdu hodně chutná a osvěžující.

   Více než nějakou tůňku ale připomíná vesnický rybník - však to také původně rybník byl, místní v něm dokonce plavívali své koně a z blizoučkého toku říčky Mojeny vedl náhon k mlýnu, nacházejícím se na druhé straně za silnicí. Přírodní rezervace o výměře pouhých 0.2 ha zde byla vyhlášena až v roce 1994 z důvodu "významného místa výskytu, rozmnožování a vývoje obojživelníků" - tak zní oficiální text.

   Při naší návštěvě vodní hladinu ještě pokrýval ledový krunýř, ale v jeho odtávající části je dobře rozeznatelná podvodní betonová hráz, rozdělující tuto umělou nádrž na dvě části. Z jedné části je rybníček ohraničen asfaltovou komunikací, vedoucí okolo říčky Mojeny k lidským obydlím, na druhé straně parcelami s domy. Na jižní straně rybníka se nachází silnice, spojující Tlumačov s Kvasicemi. Na hrázi tu sice vznikla jakási "ochranná zeď" s vysázených borovic, ale i tak je překvapivé, že si zrovna toto místo - obklopené lidskou civilizací - vybrali obojživelníci za své útočiště.

  Když zimu vystřídá jaro a léto - a nastanou teplé a vlahé podvečery - mohou se obyvatelé blízkých stavení těšit z mimořádně hodnotných "žabích koncertů". Zdejší "umělci" totiž nejsou zastoupeny jen jedním druhem, ale vesele si tu kváká hned patero zástupců těchto obojživelníků - můžeme zde slyšet nejen ropuchu obecnou a skokana zeleného a skřehotavého, ale také kuňku obecnou a rosničku zelenou. Z nekuňkajících a pouze přihlížejících obojživelníků tu žije čolek velký a obecný. Zcela jistě si tato báječná kulturní představení nenechá ujít také zástupce z říše plazů - užovka obojková ...

   Na březích umělé nádrže můžeme ve vegetačním období spatřit kosatec žlutý a puškvorec obecný, květy a listy na vodní hladině patří uměle vysazenému leknínu bílému.

   Naproti nádrži se hned za silnicí zvedá vícepatrový objekt bývalého tlumačovského mlýna - o kterém je v análech zmínka už v roce 1420 - nyní ale už dávno nefunkčního. Budova je v současnosti v soukromém vlastnictví, jehož majitel má zřejmě velký smysl pro humor, což dokazuje nápis na jím umístěné varovné ceduli - ( a kterýžto obrázek najdete jako poslední v přiložené fotogalerii ...)

   Naprostým unikátem je proto na Hradisku jeskyně, která do této kategorie rozhodně nepatří. Má doširoka otevřený vstupní portál a její interiér připomíná zaklenutou komoru s téměř rovným suchým dnem, na němž mohlo vedle sebe bez problémů ulehnout patero zbojníků i se svými klobouky,valaškami a případným lupem.

   Jeskyňka se nachází skoro v samém závěru hlavního Pulčínského údolí, kam proti toku potoka Pulčiňáku vybíhá od zákruty s červenou tur.značkou lesní cesta. Ta se posléze změní ve vyšlapaný chodník, který prudce stoupá lesem nad prameniště a po levici míjí divoký a rozervaný skalní blok, z jehož masívu se na vás už z dálky doširoka šklebí tajemný černý vchod jeskyně.

   Skály jsou obklopeny řídkým bukovým lesem a k jeskyni míří pěšinka, která klikatě vystoupá až na zápraží této "azylové ubytovny".

   ( Závěrem bych chtěl poprosit všechny ty, kteří dobře znají Pulčínské skály a používají pro všechny skalní útvary mnou popisované názvy jiné, o shovívavost a pochopení : každý z nás přece vidí svět kolem nás jinýma očima a jak známo, lidské fantazii se meze nekladou !)

Velký Kosíř od dávných dob přitahoval zájem obyvatelstva ze širokého okolí a proto na něm i v jeho těsné blízkosti archeologové vykopali a nasbírali úctyhodné množství artefaktů a objektů. Prvními známými obyvateli Kosíře byli paleolitičtí lovci a sběrači, později se zde žili lidé v době bronzové i železné. Zůstalo zde po nich množství mohyl i hrobů, výšinné eneolitické hradisko a další hradisko zatím blíže neprozkoumané. V roce 1972 byla na poli, v místě zvaném U tří dubů, nalezena unikátní Kosířská Venuše. Část ženské sošky je zdobena kobercovitým pokrytím vpichů. Ve středověku zde kupodivu nikdo nepostavil žádný hrad, zřejmě kvůli jeho plochému vrcholu.

Jižní svahy Velkého Kosíře byly od 15. století využívány k pěstování vinné révy ve vinohradech, jenž zanikly v 19. století. Během 1.světové války zdejší podzemní dutiny na severozápadním úbočí po speciálních stavebních úpravách sloužily k uskladňování chemických zbraní. Za 2.světové války objekt posloužil z téhož důvodu nacistům, poté československé armádě a také sovětským vojskům po roce 1968.

S Velkým Kosířem se také spojuje velké množství bájí, pověstí a pohádek, např o spletitých podzemních chodbách či o místním strašidle Fajermonovi. Mimo jiné se také tvrdí, že na Kosíři se nachází zlatý poklad. Skutečností je, že zlatý písek se kdysi objevoval v potoku Zlatá stružka při severních svazích Kosíře. V blízkosti tohoto místa stával při okraji lesa osamělý velký balvan tvaru koňské hlavy, proto se zde říká "Kobylí hlava".Místní rolník František Tichý, inspirován pověstmi o pokladu, v minulém století balvan rozrušil trhavinou, avšak zlato nenašel.

Na jeho jihovýchodním okraji se nachází ostrůvek devonských vápenců, které byly již od středověku těženy. Bylo zde nalezeno takové množství zkamenělin, že této lokalitě věnovali svou pozornost i geologové zvučných jmen jako R. I. Murchison nebo J. Barrande.

Na vrcholu Velkého Kosíře stávala od roku 1927 dřevěná rozhledna. Měřila 26 metrů, ale pro svůj špatný stav byla roku 1939 stržena. V roce 2012 byla zahájena stavba nové rozhledny.

Vyrazíte-li do přírodního parku Velký Kosíř, máte by výběr mnoho výchozích míst. Nabízí se Drahanovice, Čelechovice, Stařechovice, Čechy pod Kosířem či Slatinice se svými lázněmi.

Pokud přijedete vlakem, od železniční zastávky v Čelechovicích vyrazíte po žluté nebo zelené značce KČT až na rozcestí Bunička. Zde začíná NS Velký Kosíř, která vede přes vrchol s novou rozhlednou ve tvaru šišatého oválu zpět na rozcestí Bunička, které je již na úbočí Velkého Kosíře. Můžete si tedy vybrat, kam vyrazíte nejdříve.

Po žluté značce dojdete kolem Růžičkova lomu a obce Stařechovice do Čech pod Kosířem. Tento úsek se také nazývá Mánesova cesta, které místní neřeknou jinak než Hraběnka. Projdete kolem Andělovy zmoly do Čech pod Kosířem, kde si můžete prohlédnout zámek s parkem, ve kterém se nachází další rozhledna, dále je zde muzeum kočárů a naproti němu hasičské muzeum.

Po prohlídce zámku a parku se vrátíte na žlutou značku a vystoupáte na plošinu s polem, kde kdysi stával hospodářský dvůr Gabrielov. Relikt ohrazeného dvora je rozeznatelný na severním okraji plošiny.

Po zpevněné lesní cestě, stále do kopce po žluté značce dojdete až na vrchol Velkého Kosíře, který není nijak výrazný a člověk si možná ani nevšimne, že je na nejvyšším bodě Hané. Plochý a zalesněný vrchol neumožňuje žádné rozhledy, takže nová rozhledna stojí na správném místě.

Potom se vrátíte zpět na asfaltku a po zelené značce vyrazíte zpět směr Bunička.  Po asi 1,5 km dojdete na výraznou křižovatku u Antoníčka. Toto místo bylo také eneolitickým pohřebištěm, bylo zde prozkoumáno množství mohyl, některé jsou ještě dnes v terénu čitelné.

Pokud na křižovatce odbočíte ostře vlevo a opustíte zelenou značku, dojdete po lesní asfaltové silničce až do Slatinek. Asi 300 m za posledními domy odbočíte na polní cestu vpravo. Odbočka vypadá na prvý pohled jako skládka stavebního odpadu vesnice. Po 20 minutách přijdete k přírodní památce Vápenice - musíte odbočit vlevo do svahu po pěšině k tabuli, vyznačující přírodní památku. Stále po pěšině procházíme mezi bývalými lomy, až přijdete k památníku Palackého, kde se napojíte na zelenou značku KČT, dále kolem další paleontologické lokality Státního lomu až k rozcestí Bunička a již po známé cestě zpět na železniční zastávku.

Pokud u Antoníčka neodbočíte, sejdete postupně po zelené značce také k památníku Palackého, u kterého můžete odbočit vlevo a přijdete ihned na okraj Státního či Čelechovického lomu. Ve zdejší lomové stěně se nachází významné naleziště zkamenělin devonské fauny. Územní ochrana této lokality o rozloze 0,62 ha byla vyhlášena v roce 1974. 

Velký Kosíř a přilehlé oblasti o rozloze 940 ha byly vyhlášeny za přírodní park. Zde uvedenou trasu lze absolvovat pěšky, na horském kole a v případě příznivých sněhových podmínek i na běžkách.

http://www.treking.cz/treky/velky-kosir.htm

Chcete-li zde zkusit najít nějakou zkamenělinu, tak v suti je šetrný sběr s pomocí kladiva povolen. Pro jistotu však vždy prosím raději ověřte na místě na informační tabuli (tabule č. 15 Geologické naučné stezky západní částí Českého krasu), zda se v tomto směru situace nějak v mezidobí nezměnila. Ale jinak: hodně štěstí při hledání, místní bělostné vápence jsou zkamenělin opravdu plné…

Součástí bzenecké Doubravy je Národní přírodní památka Váté písky. Jedná se o pás písečných přesypů nacházející se v blízkosti železniční trati v úseku mezi stanicemi Rohatec a Bzenec. V těsném sousedství se nachází pískovna s intenzívní těžbou písku.

Doubravou vede spousta lesních cest se zpevněným i nezpevněným podkladem, vhodnch pro nenáročnou cykloturistiku s dětmi. Asfaltový povrch má lesní cesta směřující z Bzence Přívozu do Rúdniku u Ratíškovic. a jež je značená jako NS  Váté písky, v délce 9 km. Rúdnik je bývalý statek, využívaný k chovu koní a nabízející cykloturistům možnost občerstvení v místní restauraci.