I tento na první dojem nezajímavý chaos všude okolo nás má svůj skrytý divoký půvab a řád. Svah pod úbočími zbylých stěn mrazových srubů není totiž pokryt jen sesouvajícími se kameny a ohromnými balvany, ale v různé úrovni svahu ze země trčí i menší skalky, o které se místy padající kamení zastavilo. Celá tato - pro někoho nevzhledná divočina - je velmi cennou ukázkou učebnicového rozpadu mrazových srubů a vzniku kamenitých sutí. Nahoře nad námi na temeni hřbetu se totiž kdysi dávno pravděpodobně rozkládaly daleko vyšší skaliska a možná i skalnaté hradby, do kterých se ale za ty věky zakousla s mimořádnou chutí věčně hladová eroze a rozcupovala je napadrť. Pod úbočími kamenných a balvanitých sutí se dá při trošce opatrnosti celkem snadno projít východním směrem až pod poslední ukázku "kamenného zmaru". A nejspíš to nebude procházka vykonaná svižným krokem, neboť vás zcela určitě zaujmou mnohé bizarní útvary a patvary, vystupující z toho chaosu nad zemský povrch.

    Selektivní zvětrávání pískovců a slepenců totiž pokračuje nepřetržitě i v našem osvíceném věku a mnohé balvany a skalky tak byly "upraveny" téměř do podoby sochařských děl, jak se můžete na vlastní oči přesvědčit v mé Fotopříloze. Jejich stěny dokonce místy pokrývají zajímavé geomorfologické jevy, jaké by člověk na povrchu rozpadlých balvanů ani nečekal.Fotogalerie je tentokrát bohatší, neboť předpokládám, že zrovna na tomto místě se turistické fronty asi nikdy tvořit nebudou - přesto ale místo stojí za vidění alespoň na obrázcích. Třeba pro představu toho, jak vypadá takové "kamenné peklo" ...

Dle pověsti čert, který letěl s těžkým břemenem, již v tomto místě nemohl, a tak si chtěl odpočinout. Uviděl skalní výchoz a zastavil se na něm. Jak tam stál, tak pod tíhou břemene obtiskl své kopyto do skály. A opravdu nyní je na vrcholku skalního výchozu důlek jako pozůstatek po čertově zastávce.

Podle Čertova břemene se označuje typ granitoidů vyskytující se v jihovýchodní části Středočeského plutonu. Jedná se o durbachity (tj. na tmavé minerály bohaté syenity až granity).

   Rozsáhlý komplex Předních Ondřejovských skal, nacházejících se asi 0.5 km severně od PR, jsem už turistické veřejnosti na těchto stránkách představil v mini seriálu jednotlivých článků více než dostatečně. Všechny zájemce nyní zvu na návštěvu další rozlehlé skalní oblasti na Ondřejovsku - neboť jak už vám napověděl samotný název "Přední skály", někde v této oblasti musí existovat i jejich "Zadní" protějšek ...

   Zadní skály tvoří přerušovaný pás skalních výchozů, dosahujících délky asi 600 m a je orientován od západu severovýchodním směrem. Vystupují z dlouhé ploché terasy pod prudkými svahy vrcholového hřebene Západního Ondřejovska ( 632 m), která je rozčleněna na množství skalnatých návrší. Od skalních výchozů na hraně terasy spadá k blízkému údolí rusavské Ráztoky extrémně prudký sráz. Od zmiňovaného vrcholu Ondřejovska je dělí vzdušná vzdálenost asi 500 m. Zdálo by se, že se jedná o skály zcela nepřístupné, ale není tomu tak. Až k místu, odkud začíná nad své okolí výrazně stoupat vrcholový hřeben západního Ondřejovska, se dostaneme po zeleně a modře značené turistické trase, vedoucí od rozcestí U dubu nad Lukovečkem k rozcestí Pod Ondřejovskem. Od rozcestí U dubu trasa šplhá lesní cestou přes kratší hřeben na spočinek pod hlavním vrcholem Ondřejovska. Nachází se tu rozcestí - značená cesta odbočuje vpravo, my se vydáme po neznačené lesní cestě vlevo. Zprvu vede po vrstevnici těsně pod srázným ondřejovským úbočím, z něhož místy nad cestou vystupují zajímavé skalky. Následuje další rozcestí, my se nyní musíme držet cesty, která se mírně odklání od hřebene kopce a po naší levici míjí dvě návrší. Jako orientační bod nám poslouží typická konstrukce mysliveckého posedu na druhém z nich. Další kupa vlevo už je skalnatá a když se k zajímavým skalkám přijdeme podívat blíž, stojíme u nejzápadnějšího skalního útvaru Zadních skal - "Kaskády".

   Toto návrší je ve svahu pod skalními výchozy částečně odlesněno a ze spodního okraje paseky se nám odkrývá kouzelný pohled na velmi originální skalní seskupení, které právě z tohoto odstupu připomíná zkamenělou "Kaskádu". Při detailním průzkumu brzy zjistíme, že se nejedná o celistvou skálu, ale tento útvar vznikl chaosovitým rozpadem skalního hřebene. Jednotlivé - selektivním zvětráváním pískovců - zatím jen nahrubo opracované skalní bloky a ohromné balvany, poskládané na sebe, působí neodolatelně syrově, (a přírodně). Prozatím tu chybí  "načinčanost" skalních stěn od geomorfologických tvarů, které známe odjinud, ale než jednou dojde k destrukci celé "Kaskády", možná to Příroda ještě dožene. Celková výše stupňovitého skalního shluku dosahuje od úpatí po temeno převýšení asi 7 m. Za těmito většími bloky spadá od vrcholu návrší balvanitý proud, který tvoří skalnímu útvaru působivý "chvost" a prodlužuje jeho délku o několik desítek metrů.

   Od úpatí "Kaskády"vidíme pokračování skalního pásu Zadních skal na návrší napravo od nás. Od nás je ale oddělen hlubokým zářezem roklinky, kterou protéká půvabná horská bystřina ...

   ( Vzdálenost tohoto skalního útvaru od rozcestí cest pod hřebenem západního Ondřejovska činí asi 1 km.)

   Když vystoupáme do svahu a po hřebeni přijdeme až k ní, asi budeme velmi překvapeni skvostným přírodním výtvorem. Skály, tvořené pískovcem a slepencem lukovských vrstev račanské flyšové jednotky, v podstatě tvoří jediná skalní hradba. Spadá prudce ze svahu do údolí, nedosahuje větší délky než 25 m a její čelní stěna na konci návrší má výšku sotva 6 m. Na tom by asi nebylo nic až tak pozoruhodného, kdyby tato skalní hradba nebyla díky selektivnímu zvětrávání vypreparována do podoby, připomínající dokonalé sochařské dílo.

   Skalní hradbička prochází pozvolným rozpadem a je po celé své délce rozčísnuta velkou svislou puklinou, která ji rozděluje na - ( zatím ještě spojené ) - hradby dvě. Puklina dosahuje svou šířkou při skalním úpatí parametrů menší jeskyně s otevřeným stropem. Ostatní vertikální pukliny hradbu člení na větší počet pomalu se oddělujících skalních věží. Na spodním konci skal se tak už stalo a nalezneme tu jeden osamělý skalní pilíř s doprovodnými balvany. Skalní stěny jsou členěny drobnými převisky, římsami a lištami, Typickou síť voštin a skalní dutiny bychom ve zdejším odolném "stavebním materiálu" hledali marně, všechno nám ale dostatečně vynahradí pitoreskní tvar tohoto uměleckého přírodního sousoší. Pohled na ně je umocněn přímo úměrným odstupem z částečně nezalesněného svahu a do hledáčku objektivu nakukujícímu jehličím okolních krásných borovic.

   I když bude pro nejednoho z vás existence těchto půvabných skal překvapením, nacházejí se kupodivu správně zakresleny i na mapě KČT. Velmi dobře je samozřejmě také znají domorodci, od nichž skály dostaly své pojmenování. Možná i vás zarazí fakt, že největší koncentraci "Čertových skal" nalezneme vždy právě tam, kde žilo nejvíce bohabojné katolické obyvatelstvo. Možnou příčinu tohoto jevu shledávám ve velmi kvalitní práci farářů a kazatelů, kteří dštili z kazatelen kostelů na vystrašené poddané "síru a plameny pekelné" tak sugestivně, že tito chudáci pak viděli v noci raracha pomalu i pod  svou postelí ...

    V případě tohoto skalního útvaru se ale není čemu divit ! Ač pohan jak Brno a bez vlivu jakékoliv "povzbuzující" tekutiny - i já, když jsem navštívil Čertovy skály u Fryštáku poprvé, ve zvláštním úhlu osvětlení jsem tady namísto čelního skaliska viděl ... hlavu SATANA !!

Od rozcestníku pod Pekárnou stoupáme prudce do kopce po žluté turistické značce směr Hostěnické propadání - Hostěnice. Odbočku k Pekárně míjíme hned napravo po asi 100 m. Celý žlíbek je zalesněný. Samotný Kamenný žlíbek je asi 1200 m dlouhý, začíná na asi 300 m nadmořské výšky a končí asi 200 m před Hostěnickým propadáním ve výšce asi 360 m. n. m. V propadání mizí Hostěnický potok, který se zde propadá do jeskynního systému Ochozské jeskyně, aby se dole spojil s vodami Říčky. 

Když už jste Kamenným žlíbkem vystoupali nahoru, dostáváte se na příjemnou lesní asfaltku, která vás dovede doleva do obce Hostěnice ( asi 1 km ), kde se můžete stavit na občerstvení U Stupárků, kde vaří, anebo se můžete vydat doprava, kde asi po 2 km dojdete k Mokerské myslivně. Od ní se spustíte asi 1 km po neznačené silničce k ranči U Jelena a jste zpátky v údolí Říčky. 

   Jak už jsem uvedl, nepřekvapilo mne tolik nalezení "nové" skály, ale její podoba. "Františkův kámen" na první pohled připomíná "bílou vránu" mezi ostatními přehojnými Ondřejovskými skalními seskupeními. Zatímco ostatní skalní výchozy v této oblasti jsou "chudé" na výraznější povrchové tvary, vzniklé selektivním zvětráváním a namísto nich jsou přikrášleny toliko zbylým stromovím a křovinami původního karpatského pralesa, vypadá tato skála, jako by sem byla přenesena odjinud.

   Pod nejvýše umístěnou lesní cestou, kopírující úbočí strmého vrcholového hřebene západního Ondřejovska, směrem k poutníkovi trčí asi 4 m vysoké, výrazné čelo zajímavého skaliska, které by se na první pohled dalo označit jako tor. Při bližším průzkumu bychom zjistili, že při pohledu z boku má skála profil pravoúhlého trojúhelníka, přičemž jeho přepona dosahuje od úpatí skály stupňovitě výše asi 12 m. Od úpatí skaliska, spadajícího ze strmého srázu, se nám také otevře pohled na jeho podivnou severní stěnu, která připomíná - (v reálu ) - učebnicovou ukázku řezu na sebe naskládaných skalních lavic. Do třech zbylých světových stran - ( a všemu živému na odiv) - se "Františkův kámen" pyšně vypíná nádherně vymodelovanými skalními stěnami. Zdejší hrubozrnný pískovec a daleko jemnější zrno slepence vystupuje díky zvětrávání a odnosu podél vrstev ze stěn v podobě úzkých skalních lavic, připomínajících z dáli žebroví hladového potulného středověkého mnicha. Stěny jsou dále zvýrazněny skalními výklenky, římsami a podélnou síti drobných skalních dutin a jejich mělčích náznaků.

   Toto zvláštní skalisko opravdu vypadá na těchto místech tak trochu nepatřičně, ale musíme si uvědomit, že právě ono - a ne okolní bůhví kolikátá generace stromů - tu stojí už věky věků. Pokud navštívíme také půvabný vrcholový hřeben Ondřejovska nad našimi hlavami, nebude už pro nás výskyt této unikátní skály takovým překvapením, neboť na jižní hraně hřebene najdeme vystupující nízké skalní výchozy,tvořené obdobnými vrstvami skalních lavic.

   ( Dosud bezejmennou skálu jsem pokřtil jménem "Františkův kámen" a stalo se tak nejen na počest těch "svatých" nositelů tohoto jména, ale i na počest všech nás ostatních Františků " nestydů ", mezi něž se samozřejmě řadí i "objevitel" skály a autor tohoto příspěvku ...)

   Ke skále pochopitelně nevede žádná značená stezka a síť lesních cest je natolik nepřehledná, že cestu ke "kameni" nemá cenu popisovat ... ale kdo chce a umí hledat ... ten ho najde !!

Ovšem to pravé pro turisty asi nejzajímavější najdeme dále podél zmíněné červené trasy směrem k rybníku Sychrov. V tomto úseku je totiž podloží tvořeno vyvřelými materiály, které se poněkud liší od tradičních jesenických rul a horniny vystupující na povrch dávají tomuto kraji přece jen mírně odlišný ráz. Partie náhorní paroviny jsou totiž poměrně hustě posety různými balvany a skalkami, které jinak v Zábřežské vrchovině vidíme málokdy. Trošku to připomíná balvany jaké najdeme např. v Javořické části Českomoravské vrchoviny či přímo České Kanady. I tam je podloží tvořeno různými diority a žulami a tady je to podobné. Pohlédneme-li do geologické mapy, skutečně zjistíme, že by se zde měl vyskytovat granodiorit či křemenný diorit (tonalit). Jsou to horniny podobné klasickému granitu (žule), lišící se zastoupením železa. Geologicky se nacházíme v soustavě Českého masivu, krystalinika a prevariského paleozoika. Oblast je to lužická (západosudetská), regionu magmatitů lužické oblasti, jednotky magmatitů Orlických hor a Králického Sněžníku.

Největší skalky nedosahují nijak závratných výšek, tak do 3m, ovšem je jich tu celkem spousta. Balvany jsou pak všech možných velikostí. Na nějakém webu jsem se dočetl, že je sem donesl ledovec ze Skandinávie. To je samozřejmě nesmysl, ovšem na vzniku balvanů i skalek se čtvrtohorní  zalednění či mrazové jevy podílely, ovšem stačilo víceméně to místní. Skalky a balvany jsou roztroušeny v širokém pásu podél cesty až k zmíněnému rybníku Sychrov, další najdeme i ve svahu Pustiny a  a jejích západních svahů, které prudce padají do údolíčka, které vytváří potok, který teče z rybníka dolů k říčce Březné. Podle pověstí jsou skalky samozřejmě pekelným dílem a rejdištěm čarodějnic. Zřejmě je tady rozházel ten čert, co potom zmizel na té Čertí skalce pod vrchem Lázy u Hambálku.

Geologické okolí je tvořeno slínovci s konkrecemi vápenců, což je případ dané skalky. Okolí patří do soustavy Českého masivu s pokryvnými útvary a magmatity, oblast křídy, regionu české křídové pánve. Jednotka orlicko-žďárského vývoje.

   Asi by bylo zbytečné popisovat, že jsem k němu zamířil tempem ohaře, který "chytil stopu" a dosyta se pokochal pěknou skalní stěnou a výhledem z jeho vrcholku. Tehdy jsem byl ještě stálým obyvatelem překrásného městečka Brumova - Bylnice u Vlárského průsmyku a tak jsem po průzkumu skály pokračoval v další cestě s tím, že už toto místo asi nikdy neuvidím. Stalo se ale po letech, že jsem se na Ondřejovsko dostal při 2 - denním čundru se synem Martinem. Kromě jiných zajímavostí jsem mu chtěl ukázat i "Slunečný kámen", bohužel jsme přišli ze strany, kde jsem to neznal a podle mapy z roku "Raz dva tři ..." jsem ten obří "šutr" prostě nenašel ...

   V další etapě mého života jsem se přestěhoval do Zlína a spolu s manželkou Janou jsme začali brázdit křížem krážem pěšmo kraj "Hostýnek", který se mi díky kráse krajiny a množství zajímavých skalních útvarů stal rovnocennou náhražkou za Pulčínsko a Lačnovsko. Při jedné průzkumné výpravě, kdy jsem si do hor odskočil sám, jsem "Slunečný kámen" znovu našel ... Od té doby - kdykoliv jdu jednou za čas kolem - tak se tu velmi rád zastavím, neboť se toto "kamenisko", ležící stranou od civilizace, turistických a jiných cest - tento miniostrůvek klidu s maličkou enklávkou horského pralesa - stal tak trochu mojí srdeční zaležitostí.

    Jaké bylo moje zděšení při mé poslední návštěvě tohoto téměř posvátného místa, když jsem tu ze starého karpatského lesa nalezl už jen torzo a poslední lesní velikáni se váleli na horní straně nové paseky téměř pod skaliskem !! ( Je to smutné, velmi smutné, jaký je v tomto státě paradoxní vztah vůči přírodě : to, co není chráněno, se bezohledně kácí a znovu zalesňuje - u těch "nahoře", co to mají na povel - chybí zřejmě jakýkoliv náznak estetického cítění pro krásná přírodní zákoutí - a nejdůležitější ze všeho je jen zisk. Na straně druhé se zase z nádherných ostrůvků zachované přírody, před nimiž nalezneme ceduli s označením přírodní rezervace, stávají po kdysi sovětském vzoru "zapovědniky" ( místa, kam je běžnému smrtelníku vstup mimo cestu zakázán ) a navíc si naši ochranáři libují v tom, jak se tu všechno nechá do mrtě zarůst náletovými dřevinami a jiným plevelem !!)

    Vraťme se ale zpět k nešťastnému "Slunečnímu kameni". Ať už se stane s jeho okolím cokoliv, skalisko samotné tu zůstane k potěše tuláků stát i nadále. Hradba "Slunečného kamene" klesá od vrcholku bezejmenného plochého zalesněného návrší severně od PP Ondřejovsko. Zatímco z vrcholu skal jsou dosud vidět oba hlavní vrcholy dlouhého hřebene Ondřejovska, samotná skála už není odnikud vidět, neboť jižní paseka byla zalesněna a smrky za těch 20 let na ni už dávno překryly jakýkoliv pohled. Směrem na  jih najdeme pod úpatím skalní hradby také velký balvanový proud, který je ale v současnosti zarosten náletovými dřevinami. Skalní hradba, členěná svislými puklinami na množství samostatných rozervaných bloků, svými nejvíce 7 m výšky zatím ještě z této strany převyšuje vrcholky mladého porostu, směrem k severu jsou skalní stěny nižší. Nová mýtiny otevřela výhled k severu na dominantní vrch Pardus nad dědinou Rusavou s překrásným okolím.

   Povrchové jevy ve slepencích a pískovcích "Slunečního kamene" jsou daleko bohatší, než u ostatních skalních výchozů Předních skal. Na jednotlivých vrcholcích skalních bloků, do oblých tvarů ohlazených všemožnými formami zvětrávání, jsou k vidění nejenom pseudoškrapy, ale nalezneme zde i několik skalních mís menších rozměrů. Na temeni toho nejrozeklanějšího skaliska pak dokonce zánikem spojených skalních míst vzniklo skalní křeslo. Jeho podoba je ale nezřetelná, neboť skalisko nese stopy po zásahu lidské ruky - pravděpodobně tu kdysi dávno byly do skály zrobeny záseky na zapuštění zábradlí a naši "neuvědomělí" předkové se tu chodili kochat překrásnou vyhlídkou. Oni nejenomže byli "neuvědomělí", ale oni se taky navíc uměli chovat k přírodě ještě tak, že se v podstatě ani chránit nic nemuselo ... a o jejich citu pro krásno se raději ani zmiňovat nebudu, neboť bychom se museli všichni stydět. ( Dneska je například velmi populární vychvalovat a propagovat stavbu nových rozhleden, ale kdyby se jen na polovině těch míst, kde stojí, namísto stavby drahých "věží" - / které jsou často jen krycí zástěrkou pro všemožné telekom. sítě a mobilní operátory/ - jen na vrcholku kopce vykácel nechráněný les, ušetřilo by se miliónů a miliónů ...)

   Jižní nejvyšší stěny "Slunečného kamene" - o celkové délce 50 m - jsou rozděleny na dílčí skalní bloky. Na nich můžeme kromě převisů dobře pozorovat i pěkné drobnější tvary, jako jsou voštiny a jejich náznaky, místy vidíme množství skalních dutin a jedna stěna se dokonce může pochlubit galerií skalních vrás,kterýžto jev není na pískovcích zrovna příliš častý. Upozorňuju, že jsou tato místa kvůli mladémo porostu nyní téměř neprostupná. Okolo hlavního bezejmenného vrcholku nad "Kamenem" se nachází rozsáhlé skalní předpolí, tvořené drobnými skalkami a balvanitou sutí. Na některých z nich jsou k vidění skalní rarity v podobě mřížek - tady se čtenářům velmi omlouvám : v článku "Ondřejovsko - přední skály - střed" jsem je lokalizoval na toto místo, ale ony ve skutečnosti patří ke "Slunečnému kameni". Poměrně rozsáhlé předpolí pak na plochém temeni vrchu najednou končí a až po 200 m skály pokračují u tábořišť T.O.Orlean...

   Toto skalisko a místo samotné samozřejmě zůstane i nadále tím mým oblíbeným. ale s příští návštěvou si dám na čas, až do doby, kdy zmizí pokácené stromy a místo se po lesní těžbě změní do přijatelnější přírodní podoby ...

   Proto jsem se rozhodl tento nedostatek napravit, na čtvrtek 18.4.2013 jsem si nahlásil ŘD a protože mi neskutečně přálo počasí, prošel jsem a zdokumentoval téměř všechny skalní útvary nejen na vlastním Ondřejovsku, ale i jeho severních předvrcholcích ... a nezapomněl jsem samozřejmě navštívit také místo s několika táborovými ohni a chatou holešovských ochránců přírody. Nebyl jsem velmi dlouho na této odlehlé straně skal a tak mne trošičku zarazil fakt, že srub teď nese název T.O.Orlean - na druhé straně mne to ale zas až tolik nepřekvapilo: vždyť jak jinak by se bez zákazu režimu udržel flek, kde by se daleko od rudých praporů mohli v lůně překrásné přírody scházet kamarádi, bavit se a pořádat tu svoje táborové ohně ?

   O dvou krásných úzkých skalních věžích jsem už něco "naťukl" minule a tak doplním jen , že ta menší dosahuje od svého úpatí výšky asi 6 metrů,ta mohutnější větší ji téměř o 4 m převyšuje a oba velmi úzké skalní útvary vystupují z rozeklané ( a rozpadající se) pískovcovo - slepencové skalní hradby. Teď v předjaří ještě nejsou skály skryty pod zelenou pokrývkou a příšeřím rozbujelé vegetace a zjeví se poutníkovi v celé své nahotě i kráse, za což se možná tak trošku stydí ...

   Je to opravdu krásné a dobře přístupné místo, asi to nejkrásnější ze všech možných ondřejovských skalních zákoutí ... a tak se není proč divit tomu, že zde už kdysi dávno byla založena tato trampská osada. Jat zvědavostí, po návratu domů jsem si na "netu" vyhledal informace o T.O.Orleans a na webu Rajce jsem našel bohatou fotodokumentaci z jednoho takového trampského setkání, o tom, kolik kamarádů dosud navštěvuje tato místa a jak se přitom baví ...

   Závěrem bych vás ještě chtěl seznámit s pověstí o tom, kterak Ondřejovsko ke svému názvu přišlo :

   V hrůzách 30.leté války, kdy lidé prchali před vojsky a migrovali z místa na místo, zanechali jedni z běženců ve Fryštáku syna Andrease. Ogar to byl ochotný, rád pomáhal lidem a všichni ho měli rádi - (v době nedávno minulé by se o něm v posudku psalo, že byl v kolektivu velmi oblíben ) - a měl prý tak neuvěřitelně krásný andělský hlas, že si toho při mších povšiml i samotný pan fryštácký farář. Jenže co se jednou nestalo : kluk najednou zčistajasna zmizel jako by se po něm země zlehla ! Když už na něj lidé pomalu zapomínali, přišli dřevaři z lesů se zprávou, že byl Ondra spatřen vysoko v horách. Prý si tam vystavěl ve skalách dřevěnou chatrč, ve které má jen postel a dřevěný kříž ... prostě - stal se z něho poustevník. Nadále se živil jen sběrem lesních plodů, občas, když sešel do některé z okolních dědin, dostal darem i něco od lidí. Poustevníka Ondru měli všude rádi a byl neodmyslitelnou součástí valašského lidu ze širokého okolí. Dožil se velmi vysokého věku - přežil prý 3 generace místních farářů - a po jeho smrti se úzkému a mimořádně dlouhému skalnatému hřebeni o výšce 632 - 4 m začalo říkat Ondřejovsko.

   A já bych chtěl ještě doplnit - protože rozsáhlá bludiště skal a strmých srázů na Ondřejovsku docela dobře znám - že si poustevník Andreas dle mého soudu - jako místo k životu vyvolil právě místo, kde nyní stojí dřevěný srub T.O. Orlean ...