Japonsko
Hlavní město: Tokio
Oficiální název: Japonsko
Rozloha: 377 728 km čverečních
Počet obyvatel: 124 959 000
Oficiální název: Japonsko
Rozloha: 377 728 km čverečních
Počet obyvatel: 124 959 000
Šokudó
Šokudó je nejběžnějším typem japonské restaurace vyskytující se zejména u železničních nebo autobusových zastávek, turisticky oblíbených míst a na místech, kde je očekávána větší koncentrace lidí. Restaurace je snadno rozpoznatelná plastikovými atrapami jídel vystavenými za výlohou a množstvím jak japonských tak západních jídel. Na oběd (místy na večeři) se do restaurací chodí jíst ranchi setto, což lze v přeneseném slova smyslu přeložit jako kompletní menu. Obvykle zahrnuje hlavní jídlo (maso nebo rybu), misku rýže, miso polévku, krájené zelí a různé japonské čalamády zvané tsukemono. Většina restaurací navíc dává na výběr mezi jídly s rýžovou přílohou (donburi ? mono) nebo nudlovou přílohou (menrui). Pokud si objednáte nudle, musíte se ještě rozhodnout jestli soba nebo udon. Pokud se nemůžete rozhodnout, doporučuje se objednat denní menu. Cena oběda vyjde na asi 800 ? 1000 jenů.
Historie státu
O rané historii Japonska se ví málo. Starobylé japonské kroniky a legendy zaznamenávají, že první císař, DŽIMMU, vládl od roku 660 př. n. l. Vědci se domnívají, že lidé žili na japonských ostrovech již nejméně 4 500 let př. n. l. a že 200 let př. n. l. se zde usadili v zemědělských společenstvích. Okolo roku 550 n.l. se dostal do Japonska BUDDHISMUS, když král z Pakče v jihozápadní Koreji rozeslal po zemi buddhistické kněze. Středověk byl obdobím vření. Moc se přesunula z císaře na vojenské velitele, ŠOGUNY. Občas docházelo k občanským válkám mezi soupeřícími skupinami válečníky zvanými SAMURAJOVÉ. V roce 1603 se stal TOKUGAWA IEJASU šógunem sjednoceného Japonska. V té době sem také dorazili portugalští obchodníci a křesťanští kněží, ale Iejasu je vyhnal. Pak se Japonsko uzavřelo před zbytkem světa až do 50. let 19. století. Roku 1867 byl svržen vládnoucí šógun a moc se vrátila královské rodině. Na trůn nastoupil císař MACUHITO. Následovalo období rychlé industrializace. V 30. letech 20. století napadla japonská armáda Čínu. Během 2. světové války obsadila většinu jihovýchodní Asie a Tichomořských ostrovů. Japonsko bylo ve 2. světové válce poraženo a až do roku 1952 obsazeno silami Spojených států. Od roku 1950 rostla válkou zničená ekonomika velmi rychle a dnešní Japonsko je světovou ekonomickou velmocí.
Víza a pojištění
V součastné době pro turistickou cestu do 90 dní pobytu v zemi vízum nepotřebujete. V případě, že jedete za prací nebo tam chcete zůstat déle než 90 dní, budete vízum určitě potřebovat a vydá vám je JAPONSKÉ VELVYSLANECTVÍ V PRAZE. Udělení víza trvá přibližně 14 dnů. A je k němu zapotřebí pár detailů, které usnadní vaše čekání. Je dobré předložit zpáteční letenku, případně lodní lístek. Je-li pro vás Japonsko pouze přestupnou zemí, kde nějaký čas pobudete a budete pokračovat v cestě dál, měli byste se prokázat vstupním právem-vízem do další země na vaší cestě. Pozor turistické vízum v Japonsku neprodloužíte, myslete na to předem! Před vstupem do země vycházejícího slunce je třeba vyplnit imigrační dotazník, jako při vstupu do mnoha jiných zemí, který vždy cestující dostanou od dopravce.
Zdravotní pojištění je vždy vhodné vyřídit si již doma před cestou pro určitý pocit jistoty. Úroveň zdravotnictví odpovídá běžnému západoevropskému standardu. Ceny lékařského ošetření v Japonsku jsou vysoké.
Zdravotní pojištění je vždy vhodné vyřídit si již doma před cestou pro určitý pocit jistoty. Úroveň zdravotnictví odpovídá běžnému západoevropskému standardu. Ceny lékařského ošetření v Japonsku jsou vysoké.
ŠINTOISMUS
Šintó, jediné náboženství, které vzniklo na japonské půdě, představuje rozsáhlý komplex náboženských představ, praktik a institucí, které se vynořily na počátku japonských dějin. Nepatří k tzv. velkým náboženstvím světa, jako křesťanství, islám nebo buddhismus, nemá žádná posvátná písma, ani žádný přesně vymezený systém příkazů a morálních pravidel, která by věřící měli dodržovat. Je to poměrně volná směs uctívání nejrůznějších přírodních božstev a víry v mytologické prapředky japonského národa. Je v obou svých formách - v podobě lidového kultu, zakořeněného v určité lokalitě, i v podobě organizovaného nadlokálního náboženství - výrazem mnohých rysů národního charakteru Japonců. Zatímco jeho oficiální podoba vznikala a trvala v souvislosti se specifickými politickými představami, byl lidový kult spíše než náboženstvím výrazem nejvnitřnějšího cítění japonského člověka. Obě tyto formy se nazývají slovem šintó- cesta bohů. Šintoismus je orientován na radostné stránky života a vyznává vděčnost přírodě za její dary. Největší strach má z nemoci a smrti, které představují "znečištění" i pro všechny ostatní lidi kolem postiženého.
U kořenů šintoismu stojí uctívání kami. Toto slovo, které se píše stejně jako výraz "horní" nebo "nahoře", se do cizích jazyků překládá obvykle jako bůh nebo božstvo, ale tento překlad není zcela správný. V původním smyslu není kami přisuzována žádná konkrétní podoba nebo dokonce přímá personifikace. V souladu s významem znaku se kami bralo jako jakási vyšší nadpřirozená duchovní síla, kterou v sobě mají určité předměty, ať už přírodní výtvory jako skály, vodopády, stromy, háje, prameny a podobně, nebo předměty vytvořené lidmi, například meč, hraniční kameny... Posvátnost jim může propůjčit jejich krása, neobvyklost tvaru, velikost, užitečnost, příběh, který se s nimi spojuje nebo pouze cit toho, kdo zde kami uctívá. Všechna taková místa, kde kami sídlila, byla posvátná. Zprvu se kami uctívala pouze tak, že se takové místo ohraničilo provazem z rýžové slámy zvaným šimenawa, a tím se vymezilo jako rituálně čisté. Někdy se posvátná místa obehnala plotem, který zcela nebo jen částečně zakrýval pohled dovnitř. Také brána torii se patrně vyvinula jako znamení nepřekročitelné hranice posvátného okrsku. Během doby se stala symbolem šintoistické svatyně nebo spíš symbolem sídla božstva vůbec. Všechny brány torii zachovávají stejný princip: dva sloupy spojené dvěma břevny, z nichž horní oba sloupy překrývá. První svatyně se objevují v době mohyl Kofun, ovšem nejstarší dochovaná šintoistická architektura pochází z 11. a 12. stol. Avšak díky zvyku svatyně pravidelně přestavovat, aby byly rituálně čisté, zachoval se typ staveb o řadu století starších.
Lidé věřili, že při uskutečnění určitých obřadů se jim kami odvděčí poskytnutím ochrany. Tyto kolektivní rituály, jejichž podstatnou částí byl tanec, zpěv a hudba a které se nazývaly macuri. Konaly se pod širým nebem v místě, kde předpokládané kami sídlilo, a v zemědělské společnosti v nich přirozeně značný význam měly prosby a díkůvzdání za úrodu. Některá kami měla omezenou působnost na určité nevelké místo, jiná jsou uctívána po celé zemi, např. Inari - kami rýže.
Postupem doby si lidé z jednotlivých vesnic a rodů vytvářeli také svá vlastní božstva. Většinou to byl společný předek příslušné skupiny a uctívat jej mohl vždy jen její žijící vládce. Pro císařský rod se takovýmto hlavním ochráncem stala bohyně slunce Amaterasu, uctívaná v Ise.
Dnes je po celém Japonsku rozeseto několik miliónů šintoistických svatyň. Od věřících se nevyžaduje plnění žádných povinností, záleží jen na nich samotných, kdy a jak často se chtějí zúčastňovat různých obřadů ve svatyních. Hlavní součástí šintoistické bohoslužby je vzdání holdu kami, jemuž je svatyně zasvěcena, oběť a modlitba, k níž patří několikeré tlesknutí rukama. Tento zvyk se udržuje od nejstarších dob a má se jím napomoci vnitřnímu soustředění návštěvníků svatyně a zároveň upoutat pozornost kami.
Velký důraz se kladl na rituální čistotu a dodržování tabu. Smrt, nemoc či přírodní pohroma byly považovány za zlo, jehož šíření měl zabránit půst, vyžadovaný od těch, kdo s tímto zlem přišli do styku. V čínských zprávách o obyvatelích Japonska se píše, že příbuzní zemřelého museli dodržovat půst po deset dnů, než bylo tělo pochováno. Půst měl přitom široký význam zdrženlivosti od normálního života a jeho běžných zvyklostí. V Kronice Wej je popisován následovně: ?Musejí-li jet na moře, přikáží někomu, aby se nečesal a nemyl, nejedl maso a neobcoval s ženou. To je půst. Skončí-li cesta dobře, bohatě ho odmění, ale potká-li je nemoc nebo neštěstí, domnívají se, že je to proto, že se nedostatečně postil, a zabijí ho.? Z tohoto citátu vyplývá, že půst neměl jen funkci následného očištění, ale také prevence před případným zlem. Kromě půstu byla prováděna také rituální očista, jejíž jednoduché symbolické obřady se zachovávaly i v pozdější době.
Japonský člověk si s mimořádnou intenzitou uvědomoval kvality "čistého" a "ne-čistého". V šintoismu neexistuje pojem hříchu, ale do jisté míry se mu přibližuje představa rituální nečistoty kegare. Kegare je vše co odpuzuje kami, a proto je nutné se ho vystříhat, případně zbavit očistou. Znečištění může být přímým stykem přeneseno i na druhé. Kegare lze dělit do několika kategorií:
? různé věci páchnoucí a rozkládající se
? vše co souvisí s lidskou krví
? smrt, zabití nebo zranění jakéhokoli živého tvora
Za rituálně nečisté se považují i ti, které postihla nějaká přírodní pohroma, a posléze ten, kdo se dopustil zločinu proti společnosti, především kdo nějakým způsobem narušil zdar zemědělské práce. Později byly jako kegare klasifikovány loupež, zpronevěra, žhářství, incest a sodomie.
Obřadná očista je nutná před každou návštěvou svatyně - před vchodem je umístěna nádrž s vodou na umytí rukou a dřevěná nádobka s rukojetí na vypláchnutí úst. Při vážnějších případech znečištění je například nutná celková koupel ledovou vodou z vodopádu nebo několikadenní půst.
Šintoismus lze definovat jako japonskou formu raného stupně náboženství, založeného na animismu a polyteismu, jehož analogie nacházíme i v jiných částech světa. Co šintoismu dodává na zajímavosti, je skutečnost, že nebyl vytlačen nebo pohlcen žádným jiným z nábožensko-filozofických systémů, které do Japonska později přišly. Přetrval ve své původní nevyvinuté formě bez kánonu a dogmat, bez morálních příkazů a zákazů a k nim se vážícího učení o spáse či zavržení, bez složité liturgie. Vedle mýtů v nejstarších kronikách se dochovaly texty písní norito, jimiž byly provázeny některé obřady. V šintoismu nevznikla zvláštní potřeba sakrálních staveb, a pokud byly stavěny svatyně (mija), aby do nich byl uložen předmět uctívaný jako sídlo kami, nelišily se svou architekturou od obydlí. Jejich vnitřní prostor nebyl koncipován jako shromaždiště věřících, jimž i nadále sloužilo prostranství kolem svatyně, kam se vstupuje bránou (torii), která je dodnes nejnápadnějším znakem šintoistických svatyní.
Se vznikem svatyní souvisí také instituce kněží a kněžek, ale šintoismus nevytvářel formalizovanou církevní organizaci. Dynastická legenda přisoudila nejvyšší postavení v šintoistickém kultovním životě císaři jako přímému potomku bohů, kteří stvořili Japonsko, a císař sám konal obřady k jejich uctění. Odznakem jeho postavení byly dynastické kultovní předměty - zrcadlo, meč a náhrdelník, původně uložené v paláci a později ve svatyních v Ise, kde kněžkou bohyně Amaterasu bývala jedna z císařských princezen. V Ise stejně jako ve svatyni Izumo, zasvěcené bohovi Ókuninušimu, byl šintoistický kult zachováván v původní podobě i poté, co v 9. století na půdě japonského buddhismu vzniklo učení, podle něhož buddhismus a šintoismus jsou dvě formy téhož náboženství. Nedošlo sice k jejich úplnému sloučení, ale šintoistické svatyně byly svěřeny do správy buddhistických sekt. Spontánní lidová víra v místní kami, uctívaná společnými slavnostmi, které byly jedním z projevů soudržnosti vesnického a později také městského společenství a byly tímto společenstvím pravidelně organizovány, však nepotřebovala žádný složitý církevní patronát. V těchto lidových projevech a lidových vírách je třeba hledat jednu z příčin vitality šintoismu, na jehož přežití má jinak zásluhu také tolerance buddhismu.
Šintoismus vešel mimo Japonsko ve známost jako politicky mimořádně angažovaná náboženská doktrína úzce spjatá s předválečným japonským šovinistickým nacionalismem. Šintoistický kult císařské dynastie byl však v japonském historickém vývoji vyhraněně politicky využit pouze dvakrát - v době upevňování státu Jamato a v opozičním hnutí v době pozdního feudalismu, na které navázal japonský nacionalismus. Zatímco v prvním případě byla jeho nositelem nejvyšší vrstva vládnoucí třídy, po buržoazní revoluci byl v nové japonské monarchii šířen prostřednictvím státní ideologie a státních institucí, zejména škol, mezi široké vrstvy lidu. Avšak předpokládat, že císařský kult byl neoddělitelným prvkem duchovního života japonského lidu po celou dobu historického vývoje, znamená ztotožňovat se s falešnou tezí japonské nacionalistické ideologie, která jako ostatně každý nacionalismus by ráda hodnoty, které vyzdvihuje, učinila odvěkými a věčnými.
U kořenů šintoismu stojí uctívání kami. Toto slovo, které se píše stejně jako výraz "horní" nebo "nahoře", se do cizích jazyků překládá obvykle jako bůh nebo božstvo, ale tento překlad není zcela správný. V původním smyslu není kami přisuzována žádná konkrétní podoba nebo dokonce přímá personifikace. V souladu s významem znaku se kami bralo jako jakási vyšší nadpřirozená duchovní síla, kterou v sobě mají určité předměty, ať už přírodní výtvory jako skály, vodopády, stromy, háje, prameny a podobně, nebo předměty vytvořené lidmi, například meč, hraniční kameny... Posvátnost jim může propůjčit jejich krása, neobvyklost tvaru, velikost, užitečnost, příběh, který se s nimi spojuje nebo pouze cit toho, kdo zde kami uctívá. Všechna taková místa, kde kami sídlila, byla posvátná. Zprvu se kami uctívala pouze tak, že se takové místo ohraničilo provazem z rýžové slámy zvaným šimenawa, a tím se vymezilo jako rituálně čisté. Někdy se posvátná místa obehnala plotem, který zcela nebo jen částečně zakrýval pohled dovnitř. Také brána torii se patrně vyvinula jako znamení nepřekročitelné hranice posvátného okrsku. Během doby se stala symbolem šintoistické svatyně nebo spíš symbolem sídla božstva vůbec. Všechny brány torii zachovávají stejný princip: dva sloupy spojené dvěma břevny, z nichž horní oba sloupy překrývá. První svatyně se objevují v době mohyl Kofun, ovšem nejstarší dochovaná šintoistická architektura pochází z 11. a 12. stol. Avšak díky zvyku svatyně pravidelně přestavovat, aby byly rituálně čisté, zachoval se typ staveb o řadu století starších.
Lidé věřili, že při uskutečnění určitých obřadů se jim kami odvděčí poskytnutím ochrany. Tyto kolektivní rituály, jejichž podstatnou částí byl tanec, zpěv a hudba a které se nazývaly macuri. Konaly se pod širým nebem v místě, kde předpokládané kami sídlilo, a v zemědělské společnosti v nich přirozeně značný význam měly prosby a díkůvzdání za úrodu. Některá kami měla omezenou působnost na určité nevelké místo, jiná jsou uctívána po celé zemi, např. Inari - kami rýže.
Postupem doby si lidé z jednotlivých vesnic a rodů vytvářeli také svá vlastní božstva. Většinou to byl společný předek příslušné skupiny a uctívat jej mohl vždy jen její žijící vládce. Pro císařský rod se takovýmto hlavním ochráncem stala bohyně slunce Amaterasu, uctívaná v Ise.
Dnes je po celém Japonsku rozeseto několik miliónů šintoistických svatyň. Od věřících se nevyžaduje plnění žádných povinností, záleží jen na nich samotných, kdy a jak často se chtějí zúčastňovat různých obřadů ve svatyních. Hlavní součástí šintoistické bohoslužby je vzdání holdu kami, jemuž je svatyně zasvěcena, oběť a modlitba, k níž patří několikeré tlesknutí rukama. Tento zvyk se udržuje od nejstarších dob a má se jím napomoci vnitřnímu soustředění návštěvníků svatyně a zároveň upoutat pozornost kami.
Velký důraz se kladl na rituální čistotu a dodržování tabu. Smrt, nemoc či přírodní pohroma byly považovány za zlo, jehož šíření měl zabránit půst, vyžadovaný od těch, kdo s tímto zlem přišli do styku. V čínských zprávách o obyvatelích Japonska se píše, že příbuzní zemřelého museli dodržovat půst po deset dnů, než bylo tělo pochováno. Půst měl přitom široký význam zdrženlivosti od normálního života a jeho běžných zvyklostí. V Kronice Wej je popisován následovně: ?Musejí-li jet na moře, přikáží někomu, aby se nečesal a nemyl, nejedl maso a neobcoval s ženou. To je půst. Skončí-li cesta dobře, bohatě ho odmění, ale potká-li je nemoc nebo neštěstí, domnívají se, že je to proto, že se nedostatečně postil, a zabijí ho.? Z tohoto citátu vyplývá, že půst neměl jen funkci následného očištění, ale také prevence před případným zlem. Kromě půstu byla prováděna také rituální očista, jejíž jednoduché symbolické obřady se zachovávaly i v pozdější době.
Japonský člověk si s mimořádnou intenzitou uvědomoval kvality "čistého" a "ne-čistého". V šintoismu neexistuje pojem hříchu, ale do jisté míry se mu přibližuje představa rituální nečistoty kegare. Kegare je vše co odpuzuje kami, a proto je nutné se ho vystříhat, případně zbavit očistou. Znečištění může být přímým stykem přeneseno i na druhé. Kegare lze dělit do několika kategorií:
? různé věci páchnoucí a rozkládající se
? vše co souvisí s lidskou krví
? smrt, zabití nebo zranění jakéhokoli živého tvora
Za rituálně nečisté se považují i ti, které postihla nějaká přírodní pohroma, a posléze ten, kdo se dopustil zločinu proti společnosti, především kdo nějakým způsobem narušil zdar zemědělské práce. Později byly jako kegare klasifikovány loupež, zpronevěra, žhářství, incest a sodomie.
Obřadná očista je nutná před každou návštěvou svatyně - před vchodem je umístěna nádrž s vodou na umytí rukou a dřevěná nádobka s rukojetí na vypláchnutí úst. Při vážnějších případech znečištění je například nutná celková koupel ledovou vodou z vodopádu nebo několikadenní půst.
Šintoismus lze definovat jako japonskou formu raného stupně náboženství, založeného na animismu a polyteismu, jehož analogie nacházíme i v jiných částech světa. Co šintoismu dodává na zajímavosti, je skutečnost, že nebyl vytlačen nebo pohlcen žádným jiným z nábožensko-filozofických systémů, které do Japonska později přišly. Přetrval ve své původní nevyvinuté formě bez kánonu a dogmat, bez morálních příkazů a zákazů a k nim se vážícího učení o spáse či zavržení, bez složité liturgie. Vedle mýtů v nejstarších kronikách se dochovaly texty písní norito, jimiž byly provázeny některé obřady. V šintoismu nevznikla zvláštní potřeba sakrálních staveb, a pokud byly stavěny svatyně (mija), aby do nich byl uložen předmět uctívaný jako sídlo kami, nelišily se svou architekturou od obydlí. Jejich vnitřní prostor nebyl koncipován jako shromaždiště věřících, jimž i nadále sloužilo prostranství kolem svatyně, kam se vstupuje bránou (torii), která je dodnes nejnápadnějším znakem šintoistických svatyní.
Se vznikem svatyní souvisí také instituce kněží a kněžek, ale šintoismus nevytvářel formalizovanou církevní organizaci. Dynastická legenda přisoudila nejvyšší postavení v šintoistickém kultovním životě císaři jako přímému potomku bohů, kteří stvořili Japonsko, a císař sám konal obřady k jejich uctění. Odznakem jeho postavení byly dynastické kultovní předměty - zrcadlo, meč a náhrdelník, původně uložené v paláci a později ve svatyních v Ise, kde kněžkou bohyně Amaterasu bývala jedna z císařských princezen. V Ise stejně jako ve svatyni Izumo, zasvěcené bohovi Ókuninušimu, byl šintoistický kult zachováván v původní podobě i poté, co v 9. století na půdě japonského buddhismu vzniklo učení, podle něhož buddhismus a šintoismus jsou dvě formy téhož náboženství. Nedošlo sice k jejich úplnému sloučení, ale šintoistické svatyně byly svěřeny do správy buddhistických sekt. Spontánní lidová víra v místní kami, uctívaná společnými slavnostmi, které byly jedním z projevů soudržnosti vesnického a později také městského společenství a byly tímto společenstvím pravidelně organizovány, však nepotřebovala žádný složitý církevní patronát. V těchto lidových projevech a lidových vírách je třeba hledat jednu z příčin vitality šintoismu, na jehož přežití má jinak zásluhu také tolerance buddhismu.
Šintoismus vešel mimo Japonsko ve známost jako politicky mimořádně angažovaná náboženská doktrína úzce spjatá s předválečným japonským šovinistickým nacionalismem. Šintoistický kult císařské dynastie byl však v japonském historickém vývoji vyhraněně politicky využit pouze dvakrát - v době upevňování státu Jamato a v opozičním hnutí v době pozdního feudalismu, na které navázal japonský nacionalismus. Zatímco v prvním případě byla jeho nositelem nejvyšší vrstva vládnoucí třídy, po buržoazní revoluci byl v nové japonské monarchii šířen prostřednictvím státní ideologie a státních institucí, zejména škol, mezi široké vrstvy lidu. Avšak předpokládat, že císařský kult byl neoddělitelným prvkem duchovního života japonského lidu po celou dobu historického vývoje, znamená ztotožňovat se s falešnou tezí japonské nacionalistické ideologie, která jako ostatně každý nacionalismus by ráda hodnoty, které vyzdvihuje, učinila odvěkými a věčnými.
BONSAI
Bonsai je jedním z japonských slov, která u nás zdomácněla teprve v posledních letech, ale všechno nasvědčuje tomu, že se stane trvalou součástí českého slovníku. Někdy užívaný český překlad ?zakrslé dřeviny? není totiž zcela výstižný a rozhodně není tak hezký jako původní japonské označení. Pěstování zakrslých stromků bonsai má svůj původ v Číně, ale v Japonsku bylo v průběhu staletí dále rozvíjeno, protože je svou podstatou blízké japonskému estetickému cítění.
Pečlivě propracovaný systém zaštěpování, přesazování, ohýbání i zastřihávání sazenic stromů a keřů lze získat miniatury, které jsou zcela věrnou kopií divoce žijící rostliny, ale mají jen minimální nároky na prostor ? a toho bylo v Japonsku vždy málo. Není zřejmě tak zcela náhodou, že minizahrádky se stromky bonsai získávají stále větší oblibu i mimo Japonsko. Mnozí lidé žijící ve městských obytných domech stále více přetechnizované Evropy totiž nepřestávají toužit po tom, mít pro sebe alespoň kousek přírody. Jen málokdo ale má svou vlastní zahradu, a proto tím spíše dovede ocenit bohaté možnosti, které poskytuje pěstování sazenic bonsai na zcela minimální ploše ? například ve velkých keramických mísách nebo v kamenných korytech. Velmi dobře se mohou uplatnit na balkónech a terasách, ale také jejich umístění přímo v obytných místnostech pomůže zpříjemnit životní prostředí v městských bytech. Může však velmi obohatit i skalky na zahradách, protože právě mezi kameny půvab stromků vynikne. Vhodným doplňkem jsou i některé trvalky, okrasné trávy a rostliny vřesovišť. Nikdy se však nesmí kombinovat příliš mnoho rozdílných druhů.
Základní vlastností všech stromků bonsai je, že si v plné míře zachovávají svůj vegetační cyklus ? kvetou, nesou plody a dožívají se často sta i více let. To slouží nadšencům bonsai jako hlavní argument proti kritikům, kteří vyčítají tomuto druhu zahrádkaření, že zde v podstatě jde o jakési mrzačení zdravých rostlin.
Pro bonsai se hodí jak jehličnaté, tak i listnaté stromy. V Japonsku se pěstuje několik set druhů a také sakura a javor momodži, které patří k nejobdivovanějším stromům japonské přírody. U nás přicházejí v úvahu nejčastěji borovice, modřín, habr a buk.
Pečlivě propracovaný systém zaštěpování, přesazování, ohýbání i zastřihávání sazenic stromů a keřů lze získat miniatury, které jsou zcela věrnou kopií divoce žijící rostliny, ale mají jen minimální nároky na prostor ? a toho bylo v Japonsku vždy málo. Není zřejmě tak zcela náhodou, že minizahrádky se stromky bonsai získávají stále větší oblibu i mimo Japonsko. Mnozí lidé žijící ve městských obytných domech stále více přetechnizované Evropy totiž nepřestávají toužit po tom, mít pro sebe alespoň kousek přírody. Jen málokdo ale má svou vlastní zahradu, a proto tím spíše dovede ocenit bohaté možnosti, které poskytuje pěstování sazenic bonsai na zcela minimální ploše ? například ve velkých keramických mísách nebo v kamenných korytech. Velmi dobře se mohou uplatnit na balkónech a terasách, ale také jejich umístění přímo v obytných místnostech pomůže zpříjemnit životní prostředí v městských bytech. Může však velmi obohatit i skalky na zahradách, protože právě mezi kameny půvab stromků vynikne. Vhodným doplňkem jsou i některé trvalky, okrasné trávy a rostliny vřesovišť. Nikdy se však nesmí kombinovat příliš mnoho rozdílných druhů.
Základní vlastností všech stromků bonsai je, že si v plné míře zachovávají svůj vegetační cyklus ? kvetou, nesou plody a dožívají se často sta i více let. To slouží nadšencům bonsai jako hlavní argument proti kritikům, kteří vyčítají tomuto druhu zahrádkaření, že zde v podstatě jde o jakési mrzačení zdravých rostlin.
Pro bonsai se hodí jak jehličnaté, tak i listnaté stromy. V Japonsku se pěstuje několik set druhů a také sakura a javor momodži, které patří k nejobdivovanějším stromům japonské přírody. U nás přicházejí v úvahu nejčastěji borovice, modřín, habr a buk.
SADÓ ? ČAJOVÝ OBŘAD
Psal se rok 1585. Nejmocnější feudální kníže té doby a faktický vládce Japonska, Tojotomi Hidejoši, se chystal vykonat v císařském paláci v Kjótu čajový obřad a na seznamu jmen osob, jimž mělo být dovoleno předstoupit před císaře a které bylo třeba přitom schválit, se objevilo i jméno buddhistického mnicha Sóekiho. Protože však osobám bez patřičného společenského postavení nebyl přístup do císařského paláce povolen, udělil mu císař Ógimači titul kodži (osvícený mistr) a nové jméno ? Rikjú. Pod tímto jménem (někdy se však uvádí také Sen no Rikjú, kde Sen je jméno po jeho dědečkovi) se tento muž nesmrtelně zapsal do dějin japonského čajového obřadu a je nyní pokládán za zakladatele všech jeho 3 hlavních moderních škol, které přetrvaly až do dnešní doby. Počátky pití čaje v Japonsku se pojí s příchodem buddhismu z Číny ? první sazenice čaje prý do země přinesli buddhističtí mniši na přelomu 8. a 9. století. K širšímu rozšíření čaje ale dochází teprve ve 13. století. Podle čínských vzorů tehdy japonští feudálové přebírali i různé obřadné způsoby pití čaje, které však zůstávají především kratochvílí nejvýše postavených společenských vrstev. A byl to právě mistr Rikjú, který založil opravdovou ?cestu čaje? ? sadó. Koncovka ?dó (cesta, způsob ? čínské čtení tohoto znaku je známé tao) je táž jako ve slovech šodó (cesta písma ? kaligrafie), džúdó (cesta obratnosti ? judo), kjúdó (lukostřelba) atd.
Místo sadó se říká i čadó, ale v evropských překladech často užívaný termín čanoju je v Japonsku méně obvyklý. Také označení ?čajový obřad? není nejpřesnější. Původně se totiž nejednalo o žádný rituál, lae především o to, aby se zachováním určitého, přesně stanoveného řádu pití čaje v menší skupině lidí dosáhlo plného uvolnění všech účastníků a bylo možno vychutnat nad čajem družnost nenuceného hovoru i krásu vzácných šálků a dalšího náčiní. Plné prožití sadó ovšem může dosáhnout jen ten, kdo dokonale zvládne všechna formální pravidla . tak aby se mu stala samozřejmostí a nemusil na ně myslet. V dnešní době však bohužel mnoho zájemců o čajocý obřad zůstává jen na půli cesty a zaměřuje se ? podobně jako náhodní turisté přihlížející sadó ? především na to, jak se který předmět má uchopit, čemu je vhodné se obdivovat, jak se usadit a podobně. Bez značné dávky trpělivosti a dlouhodobého cvičení však nelze ani zde ? jako v mnoha dalších oblastech japonského tradičního umění ? dosáhnout opravdového požitku. Čajový obřad sadó se odehrává vždy ve zvlášť k tomu upravené malé čajové místnosti ČAŠICU v samotném domku uprostřed menší zahrádky, upravené rovněž podle přesně stanovených pravidel. Aby se setřely při sadó sociální rozdíly, je podle Rikjúových zásad vchod do domku velmi nízký a malý, takže se každý musí sklonit k zemi. Také nádrž v zahradě, v níž si hosté před obřadem umývají ruce, bývala před Rikjúem umístěna v takové výšce, aby se vznešení návštěvníci nemusili ohýbat. Rikjú však umístil tuto nádrž dolů na zem, a také tato zásada je dodnes respektována. Vlastní pravidla sadó jsou příliš komplikovaná. Nápoj, který se při tomto obřadu pije, nemá s naším čajem mnoho společného. Je to čaj zelený, ale vždy jen určité druhy, umleté na jemný prášek, který se spařuje téměř vařící vodou. Čaj se před pitím ještě šlehá štetkou z jemně naštípaného bambusu, takže vznikne hustá tekutina.
Zakladatel sadó, mistr Rikjú, je dodnes v Japonsku velmi populární osobností a často se proto uvádí příběh o jeho smrti, dokumentující jeho věrnost čajovému obřadu. Roku 1591 se Rikjú znelíbil svému pánovi ? vládci Hidejošimu, který ho obvinil, že nechal v jednom klášteře vystavit dřevěnou sochu světce nesoucí jeho vlastní tvář. Jak bývalo v podobných případech zvykem, dostal od Hidejošiho příkaz, aby sám spáchal obřadnou sebevraždu (seppuku). Rikjú měl před tím, než tento příkaz splnil, jediné poslední přání ? aby směl naposledy vykonat čajový obřad. Kroniky uvádějí, že Hidejoši tomuto přání vyhověl.
Říká se, že do Japonska přinesl zvyk pití čaje z Číny jistý buddhistický kněz Saičó. Od té doby si získával čím dál větší oblibu, díky svým léčebným schopnostem. Zhruba od třináctého století si čaj našel cestu téměř do každé domácnosti. Je na místě říci, že Japonci pijí především zelený čaj (japonsky Oča) na úkor "černého" čaje (japonsky Kóča).
Pěstování čaje má v Japonsku pevnou tradici, ve které pokračuje i součastné zemědělství. Jedny z nejkvalitnějších čajů jsou pěstovány a sklízeny v oblastech u Kjóta, v prefektuře Šizuoka ve středním Japonsku a také v prefektuře Kagošima v jižní části Kjúšú.
Japonský zelený čaj se na rozdíl o našeho zvyku nesladí. Je velmi zajímavé, že pro každý druh čaje je doporučena různá horkost vody. Vařící vody se převážně používá při přípravě běžných konzumních čajů Banča. K čajovému obřadu se používají převážně čaje Mačča. Je důležité si uvědomit, že běžné pití čaje není nic společného s čajovým obřadem. Takže si představovat onu zdlouhavou přípravu, která je součástí čajového obřadu, při přípravě ranního šálku čaje před odchodem do práce je velmi zcestná. Pro čajový obřad je zapotřebí čas a vhodná chvíle.
Pěstování čaje má v Japonsku pevnou tradici, ve které pokračuje i součastné zemědělství. Jedny z nejkvalitnějších čajů jsou pěstovány a sklízeny v oblastech u Kjóta, v prefektuře Šizuoka ve středním Japonsku a také v prefektuře Kagošima v jižní části Kjúšú.
Japonský zelený čaj se na rozdíl o našeho zvyku nesladí. Je velmi zajímavé, že pro každý druh čaje je doporučena různá horkost vody. Vařící vody se převážně používá při přípravě běžných konzumních čajů Banča. K čajovému obřadu se používají převážně čaje Mačča. Je důležité si uvědomit, že běžné pití čaje není nic společného s čajovým obřadem. Takže si představovat onu zdlouhavou přípravu, která je součástí čajového obřadu, při přípravě ranního šálku čaje před odchodem do práce je velmi zcestná. Pro čajový obřad je zapotřebí čas a vhodná chvíle.
Čaj je název pro produkty z mladých lístků, poupat nebo mladých výhonků čajovníků (Thea sinensis aj.). Obsahuje kofein a třísloviny.
Čajovník je rostlina z čeledi čajovníkovitých, roste asi v padesáti druzích v tropech a subtropech. Je to vždyzelený keř nebo strom, plod je tobolka. Pěstovaný čajovník čínský má tuhé listy a jednotlivé bílé pětičetné květy. Sušené a většinou fermentované listy obsahují kofein, theobromin a další alkaloidy, třísloviny (tanin) a silice.
Místo sadó se říká i čadó, ale v evropských překladech často užívaný termín čanoju je v Japonsku méně obvyklý. Také označení ?čajový obřad? není nejpřesnější. Původně se totiž nejednalo o žádný rituál, lae především o to, aby se zachováním určitého, přesně stanoveného řádu pití čaje v menší skupině lidí dosáhlo plného uvolnění všech účastníků a bylo možno vychutnat nad čajem družnost nenuceného hovoru i krásu vzácných šálků a dalšího náčiní. Plné prožití sadó ovšem může dosáhnout jen ten, kdo dokonale zvládne všechna formální pravidla . tak aby se mu stala samozřejmostí a nemusil na ně myslet. V dnešní době však bohužel mnoho zájemců o čajocý obřad zůstává jen na půli cesty a zaměřuje se ? podobně jako náhodní turisté přihlížející sadó ? především na to, jak se který předmět má uchopit, čemu je vhodné se obdivovat, jak se usadit a podobně. Bez značné dávky trpělivosti a dlouhodobého cvičení však nelze ani zde ? jako v mnoha dalších oblastech japonského tradičního umění ? dosáhnout opravdového požitku. Čajový obřad sadó se odehrává vždy ve zvlášť k tomu upravené malé čajové místnosti ČAŠICU v samotném domku uprostřed menší zahrádky, upravené rovněž podle přesně stanovených pravidel. Aby se setřely při sadó sociální rozdíly, je podle Rikjúových zásad vchod do domku velmi nízký a malý, takže se každý musí sklonit k zemi. Také nádrž v zahradě, v níž si hosté před obřadem umývají ruce, bývala před Rikjúem umístěna v takové výšce, aby se vznešení návštěvníci nemusili ohýbat. Rikjú však umístil tuto nádrž dolů na zem, a také tato zásada je dodnes respektována. Vlastní pravidla sadó jsou příliš komplikovaná. Nápoj, který se při tomto obřadu pije, nemá s naším čajem mnoho společného. Je to čaj zelený, ale vždy jen určité druhy, umleté na jemný prášek, který se spařuje téměř vařící vodou. Čaj se před pitím ještě šlehá štetkou z jemně naštípaného bambusu, takže vznikne hustá tekutina.
Zakladatel sadó, mistr Rikjú, je dodnes v Japonsku velmi populární osobností a často se proto uvádí příběh o jeho smrti, dokumentující jeho věrnost čajovému obřadu. Roku 1591 se Rikjú znelíbil svému pánovi ? vládci Hidejošimu, který ho obvinil, že nechal v jednom klášteře vystavit dřevěnou sochu světce nesoucí jeho vlastní tvář. Jak bývalo v podobných případech zvykem, dostal od Hidejošiho příkaz, aby sám spáchal obřadnou sebevraždu (seppuku). Rikjú měl před tím, než tento příkaz splnil, jediné poslední přání ? aby směl naposledy vykonat čajový obřad. Kroniky uvádějí, že Hidejoši tomuto přání vyhověl.
Říká se, že do Japonska přinesl zvyk pití čaje z Číny jistý buddhistický kněz Saičó. Od té doby si získával čím dál větší oblibu, díky svým léčebným schopnostem. Zhruba od třináctého století si čaj našel cestu téměř do každé domácnosti. Je na místě říci, že Japonci pijí především zelený čaj (japonsky Oča) na úkor "černého" čaje (japonsky Kóča).
Pěstování čaje má v Japonsku pevnou tradici, ve které pokračuje i součastné zemědělství. Jedny z nejkvalitnějších čajů jsou pěstovány a sklízeny v oblastech u Kjóta, v prefektuře Šizuoka ve středním Japonsku a také v prefektuře Kagošima v jižní části Kjúšú.
Japonský zelený čaj se na rozdíl o našeho zvyku nesladí. Je velmi zajímavé, že pro každý druh čaje je doporučena různá horkost vody. Vařící vody se převážně používá při přípravě běžných konzumních čajů Banča. K čajovému obřadu se používají převážně čaje Mačča. Je důležité si uvědomit, že běžné pití čaje není nic společného s čajovým obřadem. Takže si představovat onu zdlouhavou přípravu, která je součástí čajového obřadu, při přípravě ranního šálku čaje před odchodem do práce je velmi zcestná. Pro čajový obřad je zapotřebí čas a vhodná chvíle.
Pěstování čaje má v Japonsku pevnou tradici, ve které pokračuje i součastné zemědělství. Jedny z nejkvalitnějších čajů jsou pěstovány a sklízeny v oblastech u Kjóta, v prefektuře Šizuoka ve středním Japonsku a také v prefektuře Kagošima v jižní části Kjúšú.
Japonský zelený čaj se na rozdíl o našeho zvyku nesladí. Je velmi zajímavé, že pro každý druh čaje je doporučena různá horkost vody. Vařící vody se převážně používá při přípravě běžných konzumních čajů Banča. K čajovému obřadu se používají převážně čaje Mačča. Je důležité si uvědomit, že běžné pití čaje není nic společného s čajovým obřadem. Takže si představovat onu zdlouhavou přípravu, která je součástí čajového obřadu, při přípravě ranního šálku čaje před odchodem do práce je velmi zcestná. Pro čajový obřad je zapotřebí čas a vhodná chvíle.
Čaj je název pro produkty z mladých lístků, poupat nebo mladých výhonků čajovníků (Thea sinensis aj.). Obsahuje kofein a třísloviny.
Čajovník je rostlina z čeledi čajovníkovitých, roste asi v padesáti druzích v tropech a subtropech. Je to vždyzelený keř nebo strom, plod je tobolka. Pěstovaný čajovník čínský má tuhé listy a jednotlivé bílé pětičetné květy. Sušené a většinou fermentované listy obsahují kofein, theobromin a další alkaloidy, třísloviny (tanin) a silice.
Izakaya
Izakaya je ekvivalent české hospody. Ideální místo pro běžné obědy se širokým sortimentem jídla, srdečnou atmosférou a pivem nebo saké. V hospodě se sedí na zemi okolo stolu a objednávka jídla zpravidla zahrnuje kombinaci typicky japonských jídel (suši, sašimi, grilovaná ryba nebo kuře) a evropských jídel (biftek, hranolky). Izakaya se pozná podle hrubých fasád a červených luceren před hospodou s nápisy zvoucími k návštěvě. Návštěva hospody vyjde podle množství vypitého piva, popřípadě saké na 2500 ? 5000 jenů na osobu.
Cestování do Japonska
V současnosti není mezi Českou republikou (nebo Slovenskem) a Japonskem přímé letecké spojení. ČSA zajišťují spojení z Prahy přes Amsterdam, případně Řím či Frankfurt do 4 japonských měst, a to do Tokia, Nagoji, Okinawy a Fukuoky. Ceny letenek jsou závislé na sezóně: v ?nízké? sezóně (od 1.2. do 23.6. a od 7.8. do 14.12.) stojí přibližně 31 000,- Kč, ve ?vysoké? sezóně (od 24.6. do 6. 8. a od 15.12. do 31.1.) přibližně 35 000,- Kč.
Japonské letecké společnosti JAPAN AIR LINES a ALL NIPPON AIRWAYS, stejně jako větší evropské aerolinky, provozují každodenní lety mezi hlavními evropskými letišti, tokijským letištěm Narita a ósackým letištěm Kansai. Doba trvání přímého letu z Vídně nebo Frankfurtu do Japonska se pohybuje kolem 11 hodin.
Japonské letecké společnosti JAPAN AIR LINES a ALL NIPPON AIRWAYS, stejně jako větší evropské aerolinky, provozují každodenní lety mezi hlavními evropskými letišti, tokijským letištěm Narita a ósackým letištěm Kansai. Doba trvání přímého letu z Vídně nebo Frankfurtu do Japonska se pohybuje kolem 11 hodin.
ČAJOVÝ OBŘAD
Podle některých odborníků pochází čaj ze severovýchodní Indie z oblasti Assamu, jiní tvrdí, že jeho domovem jsou horské oblasti jihovýchodní Asie. Avšak vlastí čajového obřadu je nepochybně Čína. V Číně se tento zvyk nejvíce rozvinul a odtud pak postupně pronikl na západ do Tibetu, na Střední Východ, do Arábie a severní Afriky, na východ do Koreje a Japonska, i na sever ? přes Mongolsko na Sibiř. V obdobi dynastie Ťang (618 ? 907) se stalo pití čaje v Číně natolik oblíbeným a rozšířeným, že se tímto tématem začaly zabývat i tehdejší odborné spisy. V té době byl čaj považován spíše za lék než za běžný či dokonce lidový nápoj. Zároveň s příchodem buddhismu z Indie do Číny se stává pití čaje součástí života buddhistických mnichů, kteří jej používali jako prostředku stimulace mysli a povzbuzení při meditačních cvičeních.
Nedá se sice přesně zjistit, kdy pronikl zvyk pití Čaje do Japonska, ale s největší pravděpodobností k tomu došlo v období Nara prostřednictvím buddhistických kněží, přicházejících z Číny šířit buddhistické učení. Kromě mnichů přiváželi z Číny čaj i japonští vyslanci, přinášející jej jako vzácný dar pro své pány. Podle tradice se prý první gjóča (čajová náboženská oběť) konala na císařském dvoře při příležitosti přednášky o Hannja-sútře čtvrtého měsíce éry Tempjó (r. 729). Vzhledem k tomu, že jednotlivé prameny se rozcházejí v popisu tohoto obřadu, neznáme podrobnosti pokud jde o přípravu nápoje, jisté však je, že se obřadu zúčastnil císař Šomu.
V té době byl však čaj ještě používán pouze jako lék anebo jako součást náboženského rituálu, a to především proto, že v období Tempjó pravděpodobně dosud neexistovaly v Japonsku čajové plantáže a čaj byl nadále dovážen v různé formě výlučně z Číny.
Nedá se sice přesně zjistit, kdy pronikl zvyk pití Čaje do Japonska, ale s největší pravděpodobností k tomu došlo v období Nara prostřednictvím buddhistických kněží, přicházejících z Číny šířit buddhistické učení. Kromě mnichů přiváželi z Číny čaj i japonští vyslanci, přinášející jej jako vzácný dar pro své pány. Podle tradice se prý první gjóča (čajová náboženská oběť) konala na císařském dvoře při příležitosti přednášky o Hannja-sútře čtvrtého měsíce éry Tempjó (r. 729). Vzhledem k tomu, že jednotlivé prameny se rozcházejí v popisu tohoto obřadu, neznáme podrobnosti pokud jde o přípravu nápoje, jisté však je, že se obřadu zúčastnil císař Šomu.
V té době byl však čaj ještě používán pouze jako lék anebo jako součást náboženského rituálu, a to především proto, že v období Tempjó pravděpodobně dosud neexistovaly v Japonsku čajové plantáže a čaj byl nadále dovážen v různé formě výlučně z Číny.
První čajovou plantáž v Japonsku založil mnich Dengjó Saičo (767 - 822) na úpatí hory Hieizan, kde zároveň vystavěl i proslulý klášter Enrjaku?dži. Císař Saga byl unesen vůní a chutí čaje a nařídil, aby byly čajové plantáže zakládány po celé zemi a uvedl na svůj dvůr čajový rituál (hiki?ča).
Přestože se tyto plantáže podílely na pokrytí narůstající spotřeby čaje, převážná část byla i nadále dovážena z Číny. Proto znamenalo přerušení politických vztahů s Čínou roku 838 také jistý úpadek čajového obřadu v Japonsku. Japonci neměli s pěstováním čaje dostatečné zkušenosti, aby mohli být v této oblasti soběstační.
Zvyk pití čaje se šířil především mezi mnichy a šlechtou, zpočátku tedy byl čajový obřad spíše aristokratickou záležitostí.
Roku 1191 přivezl z Číny semena čajovníku zenový kněz Eisai (1141 ? 1215), zakladatel buddhistické sekty Rinzai a kláštera Kennin?dži. Eisai napsal dvousvazkové dílo Kissa?jódžo?ki (Poznámky o léčivých vlastnostech čaje). Pití čaje interpretuje jako tajnou techniku k prodloužení života.
Čajový obřad se od počátku vyvíjel v souladu se zenovou filosofií. Tradici obětování čaje v chrámu zavedl pravděpodobně kněz Eison, který rozdával shromážděným čajový prášek jako medikament dlouhověkosti. Toto obětování čaje bylo ritualizováno mistrem Dógenem (1200 ? 1253), zakladatelem zenové sekty Sótó.
Počátkem 14. století došlo sice k rozmachu pití čaje, ale zároveň i k úpadku čajového ceremoniálu, jež se stal módní záležitostí a postupně se zvrhával ve večírky s hazardními hrami a nevázanými radovánkami. Roku 1336 byly tyto večírky zapovězeny úředním výnosem. Zatímco se ve vznešených kruzích rituál pití čaje dále vybrušoval, prosté vrstvy si vytvořily jednodušší verzi; začali se objevovat čajovny a pouliční prodavači čaje. Existovaly také čajové večírky Karajo (Čínský styl), kde byl také ochutnáván čaj a vzácné čajové náčiní z Číny bylo vystavováno na odiv. Formy a kroky čajového obřadu, který známe dnes se zrodily z této éry: propracováváním a zjednodušováním z nich vykrystalizovala současná podoba čajového obřadu.
Koncem období Muromači se díky válkám Nanboku a Ónin (1467 ? 1477) staly životy válečníků a aristokratů nejistými a extravagantní čajové večírky se vytratily.
Významnou roli při utváření čajového obřadu v období Kamakura sehrál Ogasawara Sadamune, který dále rozpracoval zásady mistra Dógena: jednak příležitost uvítání hostů, jednak pravidla ohledně obsluhování šlechty. V té době bývalo zvykem povolat ke dvoru umělce či mnichy, kteří byli pověřeni péčí a dohledem nad dodržováním čajového obřadu. Takto se např. umělec Noami (1397 ? 1471) podílel na vypracování formálních principů čajového obřadu, v němž byl kladen důraz jak na výběr použitého náčiní, tak na chronologii ceremonie a přesné rozmístění dekorativních prvků v čajovně. Zásady dekorativního uspořádání přijímacího pokoje a podávání čaje byly v období Jošimasa propracovány do definitivní podoby, a to včetně kodexu rozměrů pro zharmonizování velikosti jednotlivých předmětů a náčiní. Navíc byla fyzická gesta používaná při přípravě čaje obohacena i o předepsané taneční kroky divadla Nó.
Nespornou zásluhu na uvedení Jošimasy do čajového obřadu měl mnich Murata Šukó (1423 ? 1502). Prohluboval své znalosti čajového obřadu a formuloval i jeho koncepci, s níž obeznamoval veřejnost. Traduje se, že Šukó dosáhl osvícení, když se mu během askeze dostalo zjevení, že zákon Buddhy lze objevit v gestech nalévání horké vody do čajové misky. Nebyl osvícen pitím čaje, ale tím, že pronikl do filosofie aktu pití čaje. Jeho čaj byl kromě buddhismu ochucen i konfucianismem. Kladl větší důraz na srdce člověka provádějícího a učícího se čajový obřad, než na formální stránku čajového rituálu. "Vystříhej se namyšlenosti, buď učitelem svého srdce, nedopusť, aby ono bylo tvým učitelem". Tvrdil, že do čajovny může vstoupit každý, že každá diskriminace v ní mizí, čajovna je prodchnuta duchem jemnosti a vzájemné úcty.
Vzhledem k tomu, že se čajový obřad ujal mezi obyčejnými lidmi, panstvo se jej začalo zříkat a mnohdy jím dokonce opovrhovalo jako plebejskou zábavou. Koncem období Muromači se významně zapsal do historie čajového obřadu Takeno Džóo (1502 ? 1555). Namísto drahocenných předmětů vybral pro účely čajového obřadu misky, krabičky na čaj a džbány na vodu z nádobí denní potřeby. Takto změnil čajový obřad v jeho pojetí zásadně svůj charakter, neboť největší důraz byl kladen na duševní stav, rozpoložení účastníka, a nikoli na použité náčiní nebo formální uspořádání věcí v prostoru.
Jeho osobní představy jsou zřejmé z dvanácti ponaučení, která vštěpoval svým žákům:
? buďte prodchnuti laskavostí během celého obřadu
? buďte zdvořilí a klidní
? nekritizujte ostatní
? odložte svoji pýchu
? nepožadujte náčiní, náležející druhým
? nesoustřeďte svoji pozornost na čajové náčiní
? hostíte-li význačnou osobnost, můžete předložit vhodné čajové pečivo
? skuteční ctitelé čajového obřadu dokáží přivřít oči nad použitým náčiním, opotřebovaným jinými
? čajový mistr neusiluje stát se znalcem čajového obřadu
? zasvěcenci by měli být skromní, měli by chápat buddhistické učení a mít cit pro poezii
? čajový obřad se zdá být prodchnut osamělostí. Pokud se snažíte usilovně nalézt záblesk krásy,
? nenajdete ani špetku osamělosti. Pokud však postupujete neohrabaně, krása jen hromádkou smetí
? neměli byste provádět ceremonii, jež není v souladu se srdcem vašeho hosta
Sen no Rikjú (1522 ? 1591) byl zasvěcován do tajů čajového obřadu od raného věku. Od devatenácti let studoval u Takeno Džóoa, jenž jej nadchl pro krásu wabi (duch prostoty). Zároveň studoval Zen v klášterech Nanšu?dži a Daitoku?dži. Začlenil do čajového obřadu předměty japonské výroby, odrážející duch wabi.
V roce 1578 se mu vzhledem k jeho proslulosti dostalo pozvání od šóguna Oda Nobunagy ke dvoru. Stal se jeho poradcem v záležitostech čajového obřadu. Po Nobunagově smrti se stal poradcem Tojotomi Hidejošiho, Nobunagova nástupce. V roce 1585 se pod Rikjúovým vedením konal vůbec první čajový obřad v císařském paláci.
Postupně se mezi Hidejošim a Rikjúem začaly prohlubovat neshody. Zatímco Rikjú stavěl čajový obřad na prociťování wabi, Hidejoši se od tohoto principu distancoval. Rikjú nakonec upadl v nemilost a byl odsouzen k smrti za údajnou velezradu. Vrcholem Hidejošiho velkorysosti bylo, že dovolil Rikjúovi spáchat seppuku a vyhnout se tak potupné smrti. Rikjú zemřel vlastní rukou 28. února 1591.
Rikjúovým nástupcem se stal jeho syn Šóan a po něm zase jeho syn Sen Sótan, který položil základy pro vznik čajové školy Urasenke, přetrvávající až do dnešní doby.
Nedá se sice přesně zjistit, kdy pronikl zvyk pití Čaje do Japonska, ale s největší pravděpodobností k tomu došlo v období Nara prostřednictvím buddhistických kněží, přicházejících z Číny šířit buddhistické učení. Kromě mnichů přiváželi z Číny čaj i japonští vyslanci, přinášející jej jako vzácný dar pro své pány. Podle tradice se prý první gjóča (čajová náboženská oběť) konala na císařském dvoře při příležitosti přednášky o Hannja-sútře čtvrtého měsíce éry Tempjó (r. 729). Vzhledem k tomu, že jednotlivé prameny se rozcházejí v popisu tohoto obřadu, neznáme podrobnosti pokud jde o přípravu nápoje, jisté však je, že se obřadu zúčastnil císař Šomu.
V té době byl však čaj ještě používán pouze jako lék anebo jako součást náboženského rituálu, a to především proto, že v období Tempjó pravděpodobně dosud neexistovaly v Japonsku čajové plantáže a čaj byl nadále dovážen v různé formě výlučně z Číny.
Nedá se sice přesně zjistit, kdy pronikl zvyk pití Čaje do Japonska, ale s největší pravděpodobností k tomu došlo v období Nara prostřednictvím buddhistických kněží, přicházejících z Číny šířit buddhistické učení. Kromě mnichů přiváželi z Číny čaj i japonští vyslanci, přinášející jej jako vzácný dar pro své pány. Podle tradice se prý první gjóča (čajová náboženská oběť) konala na císařském dvoře při příležitosti přednášky o Hannja-sútře čtvrtého měsíce éry Tempjó (r. 729). Vzhledem k tomu, že jednotlivé prameny se rozcházejí v popisu tohoto obřadu, neznáme podrobnosti pokud jde o přípravu nápoje, jisté však je, že se obřadu zúčastnil císař Šomu.
V té době byl však čaj ještě používán pouze jako lék anebo jako součást náboženského rituálu, a to především proto, že v období Tempjó pravděpodobně dosud neexistovaly v Japonsku čajové plantáže a čaj byl nadále dovážen v různé formě výlučně z Číny.
První čajovou plantáž v Japonsku založil mnich Dengjó Saičo (767 - 822) na úpatí hory Hieizan, kde zároveň vystavěl i proslulý klášter Enrjaku?dži. Císař Saga byl unesen vůní a chutí čaje a nařídil, aby byly čajové plantáže zakládány po celé zemi a uvedl na svůj dvůr čajový rituál (hiki?ča).
Přestože se tyto plantáže podílely na pokrytí narůstající spotřeby čaje, převážná část byla i nadále dovážena z Číny. Proto znamenalo přerušení politických vztahů s Čínou roku 838 také jistý úpadek čajového obřadu v Japonsku. Japonci neměli s pěstováním čaje dostatečné zkušenosti, aby mohli být v této oblasti soběstační.
Zvyk pití čaje se šířil především mezi mnichy a šlechtou, zpočátku tedy byl čajový obřad spíše aristokratickou záležitostí.
Roku 1191 přivezl z Číny semena čajovníku zenový kněz Eisai (1141 ? 1215), zakladatel buddhistické sekty Rinzai a kláštera Kennin?dži. Eisai napsal dvousvazkové dílo Kissa?jódžo?ki (Poznámky o léčivých vlastnostech čaje). Pití čaje interpretuje jako tajnou techniku k prodloužení života.
Čajový obřad se od počátku vyvíjel v souladu se zenovou filosofií. Tradici obětování čaje v chrámu zavedl pravděpodobně kněz Eison, který rozdával shromážděným čajový prášek jako medikament dlouhověkosti. Toto obětování čaje bylo ritualizováno mistrem Dógenem (1200 ? 1253), zakladatelem zenové sekty Sótó.
Počátkem 14. století došlo sice k rozmachu pití čaje, ale zároveň i k úpadku čajového ceremoniálu, jež se stal módní záležitostí a postupně se zvrhával ve večírky s hazardními hrami a nevázanými radovánkami. Roku 1336 byly tyto večírky zapovězeny úředním výnosem. Zatímco se ve vznešených kruzích rituál pití čaje dále vybrušoval, prosté vrstvy si vytvořily jednodušší verzi; začali se objevovat čajovny a pouliční prodavači čaje. Existovaly také čajové večírky Karajo (Čínský styl), kde byl také ochutnáván čaj a vzácné čajové náčiní z Číny bylo vystavováno na odiv. Formy a kroky čajového obřadu, který známe dnes se zrodily z této éry: propracováváním a zjednodušováním z nich vykrystalizovala současná podoba čajového obřadu.
Koncem období Muromači se díky válkám Nanboku a Ónin (1467 ? 1477) staly životy válečníků a aristokratů nejistými a extravagantní čajové večírky se vytratily.
Významnou roli při utváření čajového obřadu v období Kamakura sehrál Ogasawara Sadamune, který dále rozpracoval zásady mistra Dógena: jednak příležitost uvítání hostů, jednak pravidla ohledně obsluhování šlechty. V té době bývalo zvykem povolat ke dvoru umělce či mnichy, kteří byli pověřeni péčí a dohledem nad dodržováním čajového obřadu. Takto se např. umělec Noami (1397 ? 1471) podílel na vypracování formálních principů čajového obřadu, v němž byl kladen důraz jak na výběr použitého náčiní, tak na chronologii ceremonie a přesné rozmístění dekorativních prvků v čajovně. Zásady dekorativního uspořádání přijímacího pokoje a podávání čaje byly v období Jošimasa propracovány do definitivní podoby, a to včetně kodexu rozměrů pro zharmonizování velikosti jednotlivých předmětů a náčiní. Navíc byla fyzická gesta používaná při přípravě čaje obohacena i o předepsané taneční kroky divadla Nó.
Nespornou zásluhu na uvedení Jošimasy do čajového obřadu měl mnich Murata Šukó (1423 ? 1502). Prohluboval své znalosti čajového obřadu a formuloval i jeho koncepci, s níž obeznamoval veřejnost. Traduje se, že Šukó dosáhl osvícení, když se mu během askeze dostalo zjevení, že zákon Buddhy lze objevit v gestech nalévání horké vody do čajové misky. Nebyl osvícen pitím čaje, ale tím, že pronikl do filosofie aktu pití čaje. Jeho čaj byl kromě buddhismu ochucen i konfucianismem. Kladl větší důraz na srdce člověka provádějícího a učícího se čajový obřad, než na formální stránku čajového rituálu. "Vystříhej se namyšlenosti, buď učitelem svého srdce, nedopusť, aby ono bylo tvým učitelem". Tvrdil, že do čajovny může vstoupit každý, že každá diskriminace v ní mizí, čajovna je prodchnuta duchem jemnosti a vzájemné úcty.
Vzhledem k tomu, že se čajový obřad ujal mezi obyčejnými lidmi, panstvo se jej začalo zříkat a mnohdy jím dokonce opovrhovalo jako plebejskou zábavou. Koncem období Muromači se významně zapsal do historie čajového obřadu Takeno Džóo (1502 ? 1555). Namísto drahocenných předmětů vybral pro účely čajového obřadu misky, krabičky na čaj a džbány na vodu z nádobí denní potřeby. Takto změnil čajový obřad v jeho pojetí zásadně svůj charakter, neboť největší důraz byl kladen na duševní stav, rozpoložení účastníka, a nikoli na použité náčiní nebo formální uspořádání věcí v prostoru.
Jeho osobní představy jsou zřejmé z dvanácti ponaučení, která vštěpoval svým žákům:
? buďte prodchnuti laskavostí během celého obřadu
? buďte zdvořilí a klidní
? nekritizujte ostatní
? odložte svoji pýchu
? nepožadujte náčiní, náležející druhým
? nesoustřeďte svoji pozornost na čajové náčiní
? hostíte-li význačnou osobnost, můžete předložit vhodné čajové pečivo
? skuteční ctitelé čajového obřadu dokáží přivřít oči nad použitým náčiním, opotřebovaným jinými
? čajový mistr neusiluje stát se znalcem čajového obřadu
? zasvěcenci by měli být skromní, měli by chápat buddhistické učení a mít cit pro poezii
? čajový obřad se zdá být prodchnut osamělostí. Pokud se snažíte usilovně nalézt záblesk krásy,
? nenajdete ani špetku osamělosti. Pokud však postupujete neohrabaně, krása jen hromádkou smetí
? neměli byste provádět ceremonii, jež není v souladu se srdcem vašeho hosta
Sen no Rikjú (1522 ? 1591) byl zasvěcován do tajů čajového obřadu od raného věku. Od devatenácti let studoval u Takeno Džóoa, jenž jej nadchl pro krásu wabi (duch prostoty). Zároveň studoval Zen v klášterech Nanšu?dži a Daitoku?dži. Začlenil do čajového obřadu předměty japonské výroby, odrážející duch wabi.
V roce 1578 se mu vzhledem k jeho proslulosti dostalo pozvání od šóguna Oda Nobunagy ke dvoru. Stal se jeho poradcem v záležitostech čajového obřadu. Po Nobunagově smrti se stal poradcem Tojotomi Hidejošiho, Nobunagova nástupce. V roce 1585 se pod Rikjúovým vedením konal vůbec první čajový obřad v císařském paláci.
Postupně se mezi Hidejošim a Rikjúem začaly prohlubovat neshody. Zatímco Rikjú stavěl čajový obřad na prociťování wabi, Hidejoši se od tohoto principu distancoval. Rikjú nakonec upadl v nemilost a byl odsouzen k smrti za údajnou velezradu. Vrcholem Hidejošiho velkorysosti bylo, že dovolil Rikjúovi spáchat seppuku a vyhnout se tak potupné smrti. Rikjú zemřel vlastní rukou 28. února 1591.
Rikjúovým nástupcem se stal jeho syn Šóan a po něm zase jeho syn Sen Sótan, který položil základy pro vznik čajové školy Urasenke, přetrvávající až do dnešní doby.
Robatayaki
Robatayaki je typem hospody blízké izakaya. V hospodě se zpravidla podává pivo a jídlo připravované na dřevěném uhlí. Oběd v robatayaki je pastvou pro oči a i pro chuťové pohárky. Sedí se zpravidla okolo stolu s jídlem prostřeným na vrstvě rýže. Uprostřed stolu je umístěn gril na dřevěné uhlí. Pro konzumaci není třeba znát japonsky ani slovo, prostě jen stačí brát to, co vypadá dobře. Číšník zpravidla přinese na dřevěném prkýnku, ze kterého si host odebere, co se mu zlíbí a pak odnese nabídnout dalšímu hostu. Sortiment jídel je zhruba stejný jako v izakaya. V hospodě lze najít i menu, ale zpravidla jej nikdo nepoužívá. K pití je na výběr pivo nebo saké. Cena oběda nebo večeře je okolo 3000 jenů na osobu.
Celní předpisy
Oficiálně byste měli zboží přivezené do Japonska přihlásit k proclení ústně nebo písemně. Nicméně Japonsko poslední dobou přešlo na systém celní kontroly namátkovými prohlídkami, podobně jako v mnoha jiných zemích. Množství valut přivezených do země nepodléhá omezení. Vyvézt můžete do 5 milionů jenů, na vyšší množství je potřeba povolení ministerstva financí.
Platí plný a oprávněný zákaz dovozu narkotik, zbraní bez úředního povolení či pornografie. Zákaz se vztahuje i na určitý druh potravin. Není dovoleno dovážet maso a masné výrobky z Evropy, ovoce, zeleninu. Co se týče vývozu opět zde platí pravidla většiny zemí. Nesmí se vyvážet národní kulturní památky, starožitnosti, zbraně - to platí i pro japonské meče, ale i na počítače a techniku platí některé zákazy. V případě že s vámi podnikají cestu vaši mazlíčci tak musí mít platné zdravotní osvědčení vydané příslušným veterinárním orgánem státu původu a očkovací průkaz s označením posledního očkování a druhu vakcíny proti vzteklině.
Platí plný a oprávněný zákaz dovozu narkotik, zbraní bez úředního povolení či pornografie. Zákaz se vztahuje i na určitý druh potravin. Není dovoleno dovážet maso a masné výrobky z Evropy, ovoce, zeleninu. Co se týče vývozu opět zde platí pravidla většiny zemí. Nesmí se vyvážet národní kulturní památky, starožitnosti, zbraně - to platí i pro japonské meče, ale i na počítače a techniku platí některé zákazy. V případě že s vámi podnikají cestu vaši mazlíčci tak musí mít platné zdravotní osvědčení vydané příslušným veterinárním orgánem státu původu a očkovací průkaz s označením posledního očkování a druhu vakcíny proti vzteklině.
BUDDHISMUS
Prvním vědomě přejatým prvkem kontinentální civilizace se v Japonsku stal buddhismus. Původně vznikl v Indii, postupně pronikl do celé jižní a jihovýchodní Asie a podél Himálaje také severně do Číny, Koreje a Japonska. Učení buddhismu se rozdělilo na dva hlavní proudy- MAHÁJÁNA A HÍNAJÁNA. Hínajána bývá jindy nazývána théraváda - učení starších řádu. Ta je rozšířena na Cejlonu, v Barmě, v Thajsku a Kambodži, zatímco v Číně, Koreji a Japonsku se buddhismus vyvinul ve směr mahájána.
Přitažlivost buddhismu pro Japonce spočívala převážně pro obraz Buddhy jako magického ochránce, s větší mocí než jakou měla šintoistická božstva, a to jak pro stát, tak pro jednotlivé rody, které začaly budovat rodové ochranné chrámy a kláštery. Současně tvořila pro Japonce důležitou součást náboženské aktivity jednotlivá umění, vztahující se k buddhismu. Dokonce pro ně bylo snazší osvojení těchto umění než proniknutí do filozofických idejí nebo náboženských představ, neboť mimo jiné museli překonávat obtížnou jazykovou bariéru. Jednalo se zejména o architekturu, techniky odlévání bronzu, stavbu mostů?.
Zpočátku se buddhismus soustředil v hlavním městě a byl přijat pouze vládnoucí vrstvou. Během 8. a 9. století se však začal šířit po celé zemi a jeho vliv postupně zasáhl celou společnost. Nová víra s sebou přinášela představy o posmrtném životě a nové etické normy dobročinnosti a služby bližnímu. Vlivu buddhismu lze připsat ústup pohřbů do hrobek po 7. století a rozšíření pohřbívání žehem. Příznivý vliv buddhistického zákazu zabíjet živé tvory se patrně projevil i v zmírnění válečných krutostí a šířícími se předsudky vůči pojídání masa, nikoli však ryb.
Na počátku 9. století vznikly dvě významné sekty, jejichž úspěch lze do jisté míry vysvětlit snahou dvora vytvořit protiváhu mocným klášterům starých sekt, které vyrostly okolo Nary. Hlubší příčinou se ale zdá být větší přitažlivost nových směrů v porovnání s relativní složitostí staroindických filozofických představ. Oba nové směry přinesly do Japonska mniši, kteří roku 804 odcestovali do Číny s oficiálním poselstvem.
První z nich, Kúkai, posmrtným jménem Kóbó daiši (774 - 835) se vrátil roku 806 a přivezl s sebou učení Šingon (pravdivé slovo). Důraz tato sekta kladla na zaklínadla, magické formulky, obřady a mše za mrtvé. Složitá ikonografie soch a maleb božstev a propracované mandaly významně ovlivnily sakrální umění své doby.
Druhý významný mnich Saičó, posmrtným jménem Dengjó daiši, se do Japonska vrátil roku 805 s učením Tendai (základ, na němž spočívají nebesa). Jeho eklekticismus (mechanické slučování tezí různých názorových systémů, které nemohou být bez rozporů sjednoceny v jedno učení) a roztřídění navzájem si odporujících doktrín na rozdílné úrovně pravd, z nichž každá je platná svým zvláštním způsobem, byly typické pro mahájánový buddhismus.
Buddhismus měl za sebou několikasetletou pouť Asií. Mnohokrát za tu dobu prokázal mimořádnou schopnost adaptace a pohlcování konkurenčních náboženství, s nimiž přišel do styku. Šintoistická božstva a kulty mohly být přizpůsobeny buddhismu jakožto podřízené místní projevy buddhistických božstev nebo principů. Dokonce sama bohyně slunce Amaterasu Ómikami byla prohlášena za vtělení Buddhy Vairóčany, jehož japonské alternativní jméno Dainiči (Velké slunce) tuto koncepci podporovalo. Došlo i k opačnému pokusu prohlašovat šintoismus za jediný zdroj všech ostatních učení buddhismu, avšak příliš se neujal. Rostoucí podřízenost šintoistických kultů buddhismu byla pod názvem dvojí šintoismus (rjóbu šintó) systematicky propracována mnichy sekty Šingon ve 12. století. Z tohoto područí se šintoismus definitivně vymanil až ve století devatenáctém.
Přitažlivost buddhismu pro Japonce spočívala převážně pro obraz Buddhy jako magického ochránce, s větší mocí než jakou měla šintoistická božstva, a to jak pro stát, tak pro jednotlivé rody, které začaly budovat rodové ochranné chrámy a kláštery. Současně tvořila pro Japonce důležitou součást náboženské aktivity jednotlivá umění, vztahující se k buddhismu. Dokonce pro ně bylo snazší osvojení těchto umění než proniknutí do filozofických idejí nebo náboženských představ, neboť mimo jiné museli překonávat obtížnou jazykovou bariéru. Jednalo se zejména o architekturu, techniky odlévání bronzu, stavbu mostů?.
Zpočátku se buddhismus soustředil v hlavním městě a byl přijat pouze vládnoucí vrstvou. Během 8. a 9. století se však začal šířit po celé zemi a jeho vliv postupně zasáhl celou společnost. Nová víra s sebou přinášela představy o posmrtném životě a nové etické normy dobročinnosti a služby bližnímu. Vlivu buddhismu lze připsat ústup pohřbů do hrobek po 7. století a rozšíření pohřbívání žehem. Příznivý vliv buddhistického zákazu zabíjet živé tvory se patrně projevil i v zmírnění válečných krutostí a šířícími se předsudky vůči pojídání masa, nikoli však ryb.
Na počátku 9. století vznikly dvě významné sekty, jejichž úspěch lze do jisté míry vysvětlit snahou dvora vytvořit protiváhu mocným klášterům starých sekt, které vyrostly okolo Nary. Hlubší příčinou se ale zdá být větší přitažlivost nových směrů v porovnání s relativní složitostí staroindických filozofických představ. Oba nové směry přinesly do Japonska mniši, kteří roku 804 odcestovali do Číny s oficiálním poselstvem.
První z nich, Kúkai, posmrtným jménem Kóbó daiši (774 - 835) se vrátil roku 806 a přivezl s sebou učení Šingon (pravdivé slovo). Důraz tato sekta kladla na zaklínadla, magické formulky, obřady a mše za mrtvé. Složitá ikonografie soch a maleb božstev a propracované mandaly významně ovlivnily sakrální umění své doby.
Druhý významný mnich Saičó, posmrtným jménem Dengjó daiši, se do Japonska vrátil roku 805 s učením Tendai (základ, na němž spočívají nebesa). Jeho eklekticismus (mechanické slučování tezí různých názorových systémů, které nemohou být bez rozporů sjednoceny v jedno učení) a roztřídění navzájem si odporujících doktrín na rozdílné úrovně pravd, z nichž každá je platná svým zvláštním způsobem, byly typické pro mahájánový buddhismus.
Buddhismus měl za sebou několikasetletou pouť Asií. Mnohokrát za tu dobu prokázal mimořádnou schopnost adaptace a pohlcování konkurenčních náboženství, s nimiž přišel do styku. Šintoistická božstva a kulty mohly být přizpůsobeny buddhismu jakožto podřízené místní projevy buddhistických božstev nebo principů. Dokonce sama bohyně slunce Amaterasu Ómikami byla prohlášena za vtělení Buddhy Vairóčany, jehož japonské alternativní jméno Dainiči (Velké slunce) tuto koncepci podporovalo. Došlo i k opačnému pokusu prohlašovat šintoismus za jediný zdroj všech ostatních učení buddhismu, avšak příliš se neujal. Rostoucí podřízenost šintoistických kultů buddhismu byla pod názvem dvojí šintoismus (rjóbu šintó) systematicky propracována mnichy sekty Šingon ve 12. století. Z tohoto područí se šintoismus definitivně vymanil až ve století devatenáctém.
DRUHY JAPONSKÉHO ČAJE
Japonsko je druhou zemí, kam byl čaj přenesen z Číny i technikou zpracování a použití. Japonci zdokonalili nejen zpracování, ale našli pro čaj i významné místo v každodenním životě i v oblastech duchovního života. Za jednu z nejkvalitnějších oblastí pro pěstování čaje na světě je považována oblast Udži u Kjótó. K nejdůležitějším čajovým oblastem v Japonsku patří kraj Šizouka, dále Kagošima, Ibaraki a Miye.
DRUHY:
Senča - nejběžnější japonský zelený čaj, mající v sobě mnoho povzbuzujících látek, mimo jiné i poměrně veliký obsah vitamínu C. Nyní patří po celém světě mezi nejvyhledávanější čaje. Vyznačuje se především plochým listem a typicky japonským aroma. Co se týče pěstovaní, pěstuje se na nezakrytých polích a kvalita se rozlišuje podle třídy té které odrůdy. Sklizeň tohoto "nového čaje" začíná v prvním měsíci vegetačního období. Po deseti až dvaceti hodinách je napařován po dobu 10 až 15 sekund, tím se zabrání fermentaci. Nakonec je čaj svinut, usušen a pečlivě tříděn. Nebsahuje prach a stonky.
Genmaiča - japonská delikatesa. Zelený čaj typu Senča s praženou rýží, která dává tomuto čaji jemnější chuť a mírně nakouřenou vůni.
Banča - standardní sorta japonského zeleného čaje. Má plochý velký list a malý obsah řapíků. Listy se sbírají během podzimní sklizně.
Kukiča - vytříděné stonky čaje Banča
Hodžiča - vytříděné slabě pražené lístky čaje Banča
Kokeiča - zelený čaj rozemletý na prášek, slisován a nakrájen na nudličky. Používá se též při některých čajových obřadech.
Gjókuro - špičkový zelený listový japonský čaj. To nejlepší co Japonsko v čajích nabízí. Bývá ručně trhán na zastíněných polích s rákosovými rohožemi, pokrytými slámou a bambusem chránícími ho před přímým osluněním. Ve finále má tmavý list určený k více nálevům, aniž by ztratil své výtečné aroma. Sbírají se pouze mladé lístky, posléze je napařován, svinut a opět se pečlivě třídí. Stonky, prach a příliš malé nebo velké lístky nejsou součástí tohoto kvalitního čaje. Jeho výroba vyžaduje mnoho ruční práce, což se projevuje ve skvělé kvalitě, ale i vysoké ceně.
Matča - Také se pěstuje na plantážích zakrytých rákosovými rohožemi, při sklizni se sbírají pouze kvalitní lístky, čaj je dále napařován. Tento čaj není svinován, ale drcen v kamenných mlýncích na velmi jemný prášek pronikavě zelené barvy. Je to jemně mletý čaj vysoké kvality určený k čajovým obřadům, nebo jako přísada k některým pokrmům. Má hráškově zelenou barvu a nezapomenutelnou chuť typickou pro tento čaj. Jako nezbytnou pomůcku potřebujete metličku vyrobenou přímo k tomuto účelu.
Tamarjokuča - prvotřídní čaj pěstován v oblasti ostrova Kjúšú. Tmavozelený drobný lístek stejnoměrně svinutý dává vydatný nálev i po několikerém zalití.
DRUHY:
Senča - nejběžnější japonský zelený čaj, mající v sobě mnoho povzbuzujících látek, mimo jiné i poměrně veliký obsah vitamínu C. Nyní patří po celém světě mezi nejvyhledávanější čaje. Vyznačuje se především plochým listem a typicky japonským aroma. Co se týče pěstovaní, pěstuje se na nezakrytých polích a kvalita se rozlišuje podle třídy té které odrůdy. Sklizeň tohoto "nového čaje" začíná v prvním měsíci vegetačního období. Po deseti až dvaceti hodinách je napařován po dobu 10 až 15 sekund, tím se zabrání fermentaci. Nakonec je čaj svinut, usušen a pečlivě tříděn. Nebsahuje prach a stonky.
Genmaiča - japonská delikatesa. Zelený čaj typu Senča s praženou rýží, která dává tomuto čaji jemnější chuť a mírně nakouřenou vůni.
Banča - standardní sorta japonského zeleného čaje. Má plochý velký list a malý obsah řapíků. Listy se sbírají během podzimní sklizně.
Kukiča - vytříděné stonky čaje Banča
Hodžiča - vytříděné slabě pražené lístky čaje Banča
Kokeiča - zelený čaj rozemletý na prášek, slisován a nakrájen na nudličky. Používá se též při některých čajových obřadech.
Gjókuro - špičkový zelený listový japonský čaj. To nejlepší co Japonsko v čajích nabízí. Bývá ručně trhán na zastíněných polích s rákosovými rohožemi, pokrytými slámou a bambusem chránícími ho před přímým osluněním. Ve finále má tmavý list určený k více nálevům, aniž by ztratil své výtečné aroma. Sbírají se pouze mladé lístky, posléze je napařován, svinut a opět se pečlivě třídí. Stonky, prach a příliš malé nebo velké lístky nejsou součástí tohoto kvalitního čaje. Jeho výroba vyžaduje mnoho ruční práce, což se projevuje ve skvělé kvalitě, ale i vysoké ceně.
Matča - Také se pěstuje na plantážích zakrytých rákosovými rohožemi, při sklizni se sbírají pouze kvalitní lístky, čaj je dále napařován. Tento čaj není svinován, ale drcen v kamenných mlýncích na velmi jemný prášek pronikavě zelené barvy. Je to jemně mletý čaj vysoké kvality určený k čajovým obřadům, nebo jako přísada k některým pokrmům. Má hráškově zelenou barvu a nezapomenutelnou chuť typickou pro tento čaj. Jako nezbytnou pomůcku potřebujete metličku vyrobenou přímo k tomuto účelu.
Tamarjokuča - prvotřídní čaj pěstován v oblasti ostrova Kjúšú. Tmavozelený drobný lístek stejnoměrně svinutý dává vydatný nálev i po několikerém zalití.
Okonomiyaki
Okonomiyaki znamená ?uvař si, co máš rád.? V tomto typu občerstvovacího zařízení se zpravidla sedí kolem rozpálené železné plotýnky, kam pomocí vařečky a hůlek přidáváme postupně maso, mořské potraviny a zeleninu podle svého výběru. V některých restauracích část jídla již předpřipraví a přinesou jej téměř hotové, spolu s rozpálenou plotýnkou, petrželí, sojovou omáčkou a majonézou. V levnějších restauracích se ovšem bez výhrady předpokládá samostatná příprava pokrmu. Není důvod nijak panikařit ? zpravidla se vezme připravené těstíčko a naplní se masem a vytvaruje se z něj koláč, který se položí na rozpálenou plotýnku. Po asi pěti minutách se obrátí a po dalších pěti minutách je jídlo hotovo. Taky se na vás jako na cizince budou spíše dívat jako na hlupáka a servírka nad vámi bude mít dohled, abyste si neublížili.
Ambasády a konzuláty
Máte-li závažný problém (například ztrátu pasu nebo všech peněz, vážnou nehodu nebo problémy s policií), obraťte se na konzulát nebo velvyslanectví.
Velvyslanectví ČR v Tokiu:
Embassy of the Czech Republic
2-16-14 Hiroo 2-chome
Shibuya-ku
Tokyo
tel.: (03) 3400-8122/3
fax: (03) 3400-8124
Velvyslanectví ČR v Tokiu:
Embassy of the Czech Republic
2-16-14 Hiroo 2-chome
Shibuya-ku
Tokyo
tel.: (03) 3400-8122/3
fax: (03) 3400-8124
HOSTEM NA ČAJOVÉM OBŘADU
Čajový obřad má za sebou historii několik století starou. Během této doby byl vyvinut přesný postup a zákony takového čajového "ceremoniálu". Veliký vliv na vývoji má nesmazatelně Zen, který položil filozofické základy Čadó. Je mnoho způsobů jak provádět čajový obřad, ale základní prvky a myšlenky tohoto obřadu zůstávají stejné.
Takový tradiční čajový obřad se dá rozdělit na několik zakladních částí. První částí je podávání čajových cukrovinek, nebo lehkých pokrmů, kterým se říká Kaiseki. Poté následuje krátká přestávka - nakadači. A nyní následuje Goza iri - hlavní část čajového obřadu a to podávání hustého čaje Koiča a následně řidšího čaje Usuiča. Velmi často se ale provádí pouze příprava čaje Usuiča, a to hlavně z časových důvodů. Celý čajový obřad jak zde byl popsán by trval přibližně kolem čtyř hodin, zatímco když se připravuje pouze Usuiča, tak to trvá asi hodinku a půl.
Joricuki je místnost, kde čekají hosté čajového obřadu na hostitele. Většinou se na obřadu sejde okolo pěti hostů. Je to proto, že s větším počtem hostů by se prodloužil samotný čajový obřad a tím i čekání hostů na samotný čaj. Když se tedy objeví hostitel odvádí hosty do čajového domku. V blízkosti vchodu do čajového domku je jakási kamenná kašna s čerstvou vodou. Každý host si v úklonu opláchne ruce a vypláchne ústa. Vchod do čajového domku je velmi nízký, takže se každý při vstupu dovnitř musí ohnout, což má, jak se praví, vyvolat pocit pokory.
První věcí, kterou je zapotřebí po vstupu do místnosti udělat, je jít k výklenku v místnosti, kterému se říká - Tokodama. Zde pokleknete a uctivě se pokloníte a obdivujete ve výklenku pověšený svitek. Svůj vějíř, který je také potřebnou relikvijí při čadó, máte při úkloně položený před sebou. Stejný proces následuje poté i před ohništěm. Když toto vše mají za sebou všichni hosté, posadí se na svá místa. Nezapomeňte důležitou věc, hlavní host sedí nejblíže u hostitele. Pak, co se hostitel s hosty pozdraví, se podává lehké občerstvení, kterému se říká - kaiseki.
Hosté se potom na chvíli vzdálí z místnosti, kde se zatím vymění svitek v tokodamě za naaranžované květiny a na ohniště se připraví kotlík.
Počátek hlavní části čajového sezení - Goza iri, oznamuje hostitel nejčastěji pěti nebo sedmi údery paličkou do gongu. Hosté povstanou a soustředěně naslouchají jeho tónům. Následně opakují očistný rituál u kašničky a vrací se do čajové místnosti, kde tentokrát obdivují květiny a kotlík, ve kterém se připravuje voda na samotný čaj. Nádoba, kde je čerstvá voda a keramická schránka s čajem jsou již na svém místě. Nyní přichází hostitel s čajovou miskou, uvnitř které je čajová metlička a přes misku je položena bambusová lžička na nabírání samotného čajového prášku. Poté se hostitel vrací do přípravny, což je samostatná místnůstka umístěná hned vedle hlavní čajové místnosti, aby přinesl ještě nádobu na již použitou vodu a naběračku se stojánkem sloužícím i na odkládání poklice kotlíku.
Teď již není na co čekat a začíná příprava čaje.
Hostitel nejprve symbolicky otírá speciální hedvábnou utěrkou - fukusa schránku s čajem a lžičku, potom naběračkou nalévá horkou vodu z kotlíku do misky, aby v ní mohl provlhčit bambusovou metličku. Když je toto hotovo, vylévá vodu do nádoby na použitou vodu a misku pečlivě vytírá kouskem lněné látky - čakin. Nyní se chopí čajové lžičky a schránky s čajem, lžičkou nabere prášek čaje a vsype jej do misky, jsou to 3 lžičky na jednoho hosta. Čaj v misce zalije horkou vodou z kotlíku, vždy jednou třetinou obsahu bambusové naběračky. Zbytek vody z naběračky se vlévá zpět do kotlíku. Potom následuje šlehání bambusovou metličkou čajového prášku v misce s vodou, až se vytvoří poměrně hustá pěna, barvou i konzistencí připomínající hrachovou polévku. Čaj typu koiča je připraven.
Hostitel pokládá misku s čajem na určité místo vedle ohniště, kam se pro ni po kolenou přisune hlavní host. Ale než se napije, ukloní se ostatním hostům tohoto obřadu. Misku uchopí tak, že spočívá na jeho levé dlani, zatímco pravá ruka postranně misku přidržuje. Po prvním doušku je třeba ocenit lahodnou chuť čaje, pak teprve následují další dva či více doušků. S posledním douškem je zapotřebí ještě jednou ocenit chuť čaje hlasitým srknutím. Nakonec host otírá okraj misky v místě, kde se ho dotýkal rty, papírovým ubrouskem a předává misku dalšímu. Každý host postupuje stejně a když se takto o misku čaje podělili všichni, převezme ji opět host hlavní, aby ji vrátil hostiteli. Potom se hosté mohou blíže seznámit s čajovým nářadím.
V případě následného podávání čaje Usuča sezení pokračuje již v mnohem uvolněnější náladě, ale i přesto platí určitá pravidla. Hostitel si přinese nové náčiní a hostům je nejprve nabídnuto cukroví. Pak se teprve podává samotný čaj. Pravidla určující způsob přípravy a pití tohoto typu čaje jsou obdobná jako v předchozím případě, s tím rozdílem, že se čaj připravuje pro každého hosta zvlášť. Vraťme se ale na začátek sezení při přípravě Usuča.
Než je vám nabídnut samotný čaj, bývá podáváno čajové cukroví - čagaši. Hostitel před vás položí tácek se sušeným cukrovím - higaši. Hostu po vaší levici se omluvíte, že si berete cukroví dřív než on. Většinou to lze slovy - osaki ni. Poté sevřete tácek do obou rukou a opět položíte před sebe. Každý host by měl mít u sebe balíček papírových ubrousků - kaiši. Teď se vám budou hodit. Vyjmete jeden a položíte ho, přeložením k sobě, mezi tácek a vás. Pravou rukou vezmete nejvzdálenější a nejbližší kousek cukroví (postupně) a položíte je na ubrousek. Následně oběma rukama přenesete tácek nevysoko nad tatami mezi vás a dalšího hosta. Poté oběma rukama zvednete ubrousek do výše žaludku a můžete cukroví pomocí pravé ruky pozřít. Když vám bude nabízeno měkké cukroví - namagaši, bude tam i dřevěné napichovátko. To potom zabalte do ubrousku a odnesete si jej sebou. Nyní máte před sebou již čajovou misku. Následuje stejný proces jako s cukrovím. Omluvíte se slovy osaki ni hostu po vaší levici. Potom se ukloníte hostiteli na znamení díků za jeho úsilí při přípravě čaje slovy - otemae čódai itašimas. Nyní stojí čajová miska - čawan před vámi. Uchopte ji pravou rukou tak, že palec je opřený o horní okraj a položte ji na dlaň levé ruky. Pravá ruka se posléze přesune tak, že nataženými prsty obejmete pravou stranu misky. Následuje úklona zároveň s mírným pozdvižením čajové misky. Nyní pravou rukou, palec opět nahoře, otočíte miskou dvakrát ve směru hodinových ručiček. Tím se čelní strana misky opatřena dekorativní malbou (ne vždy) ocitne na druhé straně. Opět prsty obejmete misku ze strany. Důležité je, že miska neustále spočívá na levé dlani. Teď již můžete malými doušky obsah čajové misky vypít. Během pití misku neodkládejte na zem. Od každého hosta se očekává, že svůj čaj beze zbytku vypije a s posledním douškem by jste měli hlasitě srknout, čímž dáváte najevo, že čaj byl vynikající. Nakonec palcem a ukazováčkem lehce přejeďte místo, kde se dotýkaly vaše rty (miska stále na levé dlani). Prsty si otřete do papírového ubrousku. Následuje otočení čajové misky na levé dlani, ale nyní opačným směrem. Pravou rukou položíte misku na tatami a zdvořile si ji prohlížíte. Držíte ji přitom v obou rukách a vaše lokty spočívají na vašich stehnech. Obdivujete tvar, materiál atd. Poté již přichází řada na dalšího hosta.
OSVÍCENÍ V ŠÁLKU ČAJE
O japonské kultuře se často říká, že nikdy nic sama nevytvořila, ale vždy jen přijímala cizí vlivy. Ať už s tímto názorem souhlasíme, nebo ne, převzaté zvyky a kulturní hodnoty Japonci vždy dokázali přivést na samou hranici dokonalosti. Vytvořili tak svébytnou kulturu, která dnes svým bývalým vzorům slouží za zdroj inspirace. To platí i o čaji, který se do Japonska dostal spolu s buddhismem zhruba v 6. století.
Historie tohoto nápoje je v Japonsku svázána s mnoha originálními osobnostmi - vzdělanci, umělci, samuraji, císaři i vojenskými vládci. Je to historie prodchnutá jemným citem pro krásu a řád, ale i politickými intrikami a potoky krve.
ZA VŠECHNO MŮŽE DHARMA NEBOLI DARUMA
Stejně jako v Číně se i v Japonsku vypráví legenda o zakladateli zenového buddhismu Bódhidharmovi, jeho dlouhých meditacích, o tom, jak si ve vzteku nad tím, že usnul, utrhl oční víčka, ze kterých vyrašily první keře čajovníku. Pověst je zde ještě populárnější než v Číně. Přestože tradice popisuje světce jako divého zarostlého chlapíka se široce rozevřenýma pronikavýma očima, v Japonsku bývá často zobrazován v podobě kulovité, trochu legrační figurky - Darumy, protože mu prý po devíti letech úporných meditací úplně zakrněly ruce a nohy.
Bódhidharmovi Japonci za čaj skutečně vděčí, ačkoliv jinak, než říká legenda. Na studijních cestách do Číny se japonští vzdělanci setkávali s čajem především ve čchanových (zenových) klášterech. Tamní mniši čaj používali nejen na povzbuzení těla i mysli během dlouhých meditací, ale také ho z jedné misky rituálně popíjeli před obrazem Bódhidharmy. Z toho se vyvinula jedna z nejdůležitějších japonských estetických hodnot - čajový rituál čanoju.
Výchozím principem zenu je poznání, že neexistuje způsob, jak vysvětlit, co zen vlastně znamená. Protože dějiny čajového rituálu začínají v zenových klášterech a jsou tímto učením silně ovlivněny, má zen v příběhu čaje jednu z hlavních rolí.
Zenový buddhismus i kult čaje spojuje neustálá snaha po prostotě, pro pochopení všech zákonitostí přírody a následného dosažení duševní i tělesné vyrovnanosti a harmonie. Obřadná příprava plná hlubokého soustředění, natrpklá, svíravá, ale zároveň lahodná chuť čaje, jeho pití v družné společnosti lidí, mezi nimiž v té chvíli neexistují společenské rozdíly, hluboké niterné potěšení z prosté krásy čajového náčiní - to vše navozuje atmosféru klidu a vnitřního vyrovnání i pocitu sounáležitosti s přírodou a celým vesmírem. V takové chvíli stačí jen málo, a dojde k osvícení. Ne nadarmo se říká: zen i čaj jedno jsou. Čaj se stal věrným společníkem zenových mnichů a vzdělanců. Pronikl také na císařský dvůr, oblíbila si ho vojenská i dvorská šlechta.
K rozšíření čaje mezi všechny vrstvy japonské společnosti došlo až ve čtrnáctém století. Jednalo se o tzv. čaj šlehaný - japonsky mačča, což jsou velmi jemně namleté lístky toho nejvybranějšího zeleného čaje. Mačča, která vypadá jako jasně zelený pudr, se spařuje v misce a za pomoci bambusové metličky se rozšlehává, až vzniká hustý zelený pěnivý nápoj. Tak jako mnoho jiných dovedností a zvyků, byla znalost výroby čaje mačča importována z Číny. Dnes se však tento velejemný čajový prášek produkuje a pije téměř výhradně jen v Japonsku.
ZROZENÍ ČAJOVÝCH MISTRŮ
Traduje se, že když chtěl Rikjú studovat umění čaje u Takeno Džóoa, podrobil ho slavný čajový mistr následující zkoušce. Požádal ho, aby zametl zahradu. Ta však už byla velmi pečlivě uklizena. Rikjú se rozhlédl a bez zaváhání zatřásl několika stromy, jež v zahradě rostly. Sprška překrásně zbarvených podzimních listů se snesla na zelené mechy i omšelé kameny... Umělecké dílo bylo dovršeno. Teprve nyní zahrada získala atmosféru přirozené, člověkem téměř nedotčené krajiny. Džóo pochopil, že před ním stojí mimořádná osobnost, prodchnutá duchem wabi. A dychtivého jinocha s potěšením přijal za svého žáka.
V 15. a zvláště v 16. století došlo v Japonsku k vytříbení a zdokonalení čajového umění. Kultura a svérázná filozofie, jež se kolem čaje vytvořila, dostala, s ohledem na těsné propojení se zenovým buddhismem, název "Čadó - Cesta čaje". Často se lze setkat i s pojmenováním čanoju, což doslova znamená "horká voda na čaj". Ve zdánlivě všedním názvu výjimečné události, jíž čajový rituál bezesporu je, plně zaznívá duch zenu a také principu wabi, který patří k jedněm z nejdůležitějších japonských estetických ideálů. Dá se velmi těžko definovat: je v něm obsažen prostý rustikální půvab, krása v prostotě a jednoduchosti...
K uznávaným mistrům čanoju patřil Murata Šukó, jenž žil v letech 1422 až 1502. Zdůrazňoval, že při čajových shromážděních konaných ve velkých sálech přeplněných množstvím uměleckých předmětů lze jen těžko najít pocit souznění a klid duše. Do čajové ceremonie promítl zenové myšlenky: sebekázeň, meditační cvičení, schopnost soustředění a nový pohled na život i umění.
Šukóův rafinovaně prostý a zároveň duchovní čajový styl sice prozatím příliš neovlivnil honosná čajová shromáždění provozovaná šlechtou, avšak nalezl silnou odezvu mezi prosperující vrstvou obchodníků, kteří velmi rychle přejímali principy šógunské kultury. Z jejich řad vzešli přední čajoví mistři, jakými byli Takenó Džoó a Sen no Rikjú.
KRÁL ČAJOVÝCH CHÝŠÍ
Sen no Rikjú je nepochybně největší postava japonské čajové historie. Vyšel z obchodnické rodiny, studoval u slavného mistra Takenó Džoóa a ve dvaceti letech už byl úspěšným a uznávaným čajovým mistrem. Nesporný talent a neobyčejné kouzlo osobnosti ho během života vynesly na samý vrchol čajového umění i politického vlivu. V jednom z nejdrsnějších a nejkrvavějších období japonské historie dokázal ve své čajové chýši vytvořit ostrůvek klidu, míru a sociální rovnosti. Stal se čajovým mistrem i přítelem dvou vojenských vládců Japonska. O to horší a krutější byl jeho pád.
Na počátku 16. století byla země rozdělena mezi dvě stě padesát válčících knížat - daimjóů, nad kterými neměl císař ani poslední ašikagský šógun Jošiaki pražádnou moc. Neustálé krvavé bitvy a šarvátky krutě sužovaly celé Japonsko. Příležitosti stát se sjednotitelem a vládcem rozvrácené říše se chopil mladý a ctižádostivý Oda Nobunaga, daimjó malého panství Owari. V roce 1568 Nobunaga ovládl téměř celé střední Japonsko a zatoužil si podmanit i bohaté přístavní město Sakai. Podle deníku čajového mistra Cúdy Sógjúa se zpočátku sakaiští obyvatelé nechtěli Nobunagovi poddat a chystali se k obraně. V pečlivě vedených zápiscích se lze dočíst, že bylo nejprve evakuováno cenné čajové náčiní, teprve pak ženy a děti.
Naštěstí vše skončilo dohodou přijatelnou pro obě strany. Na smírném řešení se významně podílel sakaiský čajový mistr Imai Sókjú, jenž mocného nepřítele osobně navštívil a věnoval mu skvostné čajové náčiní. Na Nobunagu dar udělal patřičný dojem. V té době se umění čaje stalo ve vybrané společnosti téměř nezbytnou součástí života a znalci čaje byli váženými a vítanými hosty všech znesvářených stran, čehož Nobunaga dovedl skvěle využít k výměně informací i politickým jednáním. Mezi sakaiskými čajovými mistry, kteří vstoupili do Nobunagových služeb, byl i Sen no Rikjú.
Naskýtá se otázka, proč vlastně Nobunaga, libující si v přepychu a okázalosti, nalezl zalíbení v Rikjúově čajové estetice, jež dávala přednost prostotě a jednoduchosti. A co Rikjú? Čím mohl krutý a megalomanský Nobunaga imponovat vzdělanci, který při svých čajových setkáních zavedl princip rovnosti a pokorného souznění s přírodou? Oba byli velcí znalci čajového umění, ale existují doklady, které dokazují, že jejich vztah měl i politický rozměr - Sen no Rikjú sloužil Nobunagovi mimo jiné jako informátor, jehož mohl bez nebezpečí poslat ke kterémukoliv znepřátelenému daimjóovi...
V roce 1582 se Nobunaga stal obětí zrady. Na jeho místo nastoupil generál Hidejoši, také velký znalec čajového umění a přítel Sen no Rikjúa.
ODLOŽ MEČ, SKLOŇ HLAVU
Z dnešního pohledu lze těžko pochopit, jak se mohlo umění čaje, zaměřené na prožitek krásy a souznění s přírodou, stát součástí krvavých a krutých válek. Japonští vojevůdci a válečníci neznali soucit a slitování, poražené nepřátele většinou nemilosrdně vyvraždili i s celou rodinou, včetně nemluvňat. Zároveň však byli fanatickými hledači krásy a smyslu bytí. Rádi se obklopovali jedinečnými uměleckými výtvory člověka i přírody. Například Hidejoši s sebou všude vozil obrovský kámen zvaný Fudžito.
Pečlivě zabalený do hedvábí a střežený skupinou samurajů. Z kamene vyzařujícího tajemné kouzlo prošlých věků čerpal sílu a vnit
Takový tradiční čajový obřad se dá rozdělit na několik zakladních částí. První částí je podávání čajových cukrovinek, nebo lehkých pokrmů, kterým se říká Kaiseki. Poté následuje krátká přestávka - nakadači. A nyní následuje Goza iri - hlavní část čajového obřadu a to podávání hustého čaje Koiča a následně řidšího čaje Usuiča. Velmi často se ale provádí pouze příprava čaje Usuiča, a to hlavně z časových důvodů. Celý čajový obřad jak zde byl popsán by trval přibližně kolem čtyř hodin, zatímco když se připravuje pouze Usuiča, tak to trvá asi hodinku a půl.
Joricuki je místnost, kde čekají hosté čajového obřadu na hostitele. Většinou se na obřadu sejde okolo pěti hostů. Je to proto, že s větším počtem hostů by se prodloužil samotný čajový obřad a tím i čekání hostů na samotný čaj. Když se tedy objeví hostitel odvádí hosty do čajového domku. V blízkosti vchodu do čajového domku je jakási kamenná kašna s čerstvou vodou. Každý host si v úklonu opláchne ruce a vypláchne ústa. Vchod do čajového domku je velmi nízký, takže se každý při vstupu dovnitř musí ohnout, což má, jak se praví, vyvolat pocit pokory.
První věcí, kterou je zapotřebí po vstupu do místnosti udělat, je jít k výklenku v místnosti, kterému se říká - Tokodama. Zde pokleknete a uctivě se pokloníte a obdivujete ve výklenku pověšený svitek. Svůj vějíř, který je také potřebnou relikvijí při čadó, máte při úkloně položený před sebou. Stejný proces následuje poté i před ohništěm. Když toto vše mají za sebou všichni hosté, posadí se na svá místa. Nezapomeňte důležitou věc, hlavní host sedí nejblíže u hostitele. Pak, co se hostitel s hosty pozdraví, se podává lehké občerstvení, kterému se říká - kaiseki.
Hosté se potom na chvíli vzdálí z místnosti, kde se zatím vymění svitek v tokodamě za naaranžované květiny a na ohniště se připraví kotlík.
Počátek hlavní části čajového sezení - Goza iri, oznamuje hostitel nejčastěji pěti nebo sedmi údery paličkou do gongu. Hosté povstanou a soustředěně naslouchají jeho tónům. Následně opakují očistný rituál u kašničky a vrací se do čajové místnosti, kde tentokrát obdivují květiny a kotlík, ve kterém se připravuje voda na samotný čaj. Nádoba, kde je čerstvá voda a keramická schránka s čajem jsou již na svém místě. Nyní přichází hostitel s čajovou miskou, uvnitř které je čajová metlička a přes misku je položena bambusová lžička na nabírání samotného čajového prášku. Poté se hostitel vrací do přípravny, což je samostatná místnůstka umístěná hned vedle hlavní čajové místnosti, aby přinesl ještě nádobu na již použitou vodu a naběračku se stojánkem sloužícím i na odkládání poklice kotlíku.
Teď již není na co čekat a začíná příprava čaje.
Hostitel nejprve symbolicky otírá speciální hedvábnou utěrkou - fukusa schránku s čajem a lžičku, potom naběračkou nalévá horkou vodu z kotlíku do misky, aby v ní mohl provlhčit bambusovou metličku. Když je toto hotovo, vylévá vodu do nádoby na použitou vodu a misku pečlivě vytírá kouskem lněné látky - čakin. Nyní se chopí čajové lžičky a schránky s čajem, lžičkou nabere prášek čaje a vsype jej do misky, jsou to 3 lžičky na jednoho hosta. Čaj v misce zalije horkou vodou z kotlíku, vždy jednou třetinou obsahu bambusové naběračky. Zbytek vody z naběračky se vlévá zpět do kotlíku. Potom následuje šlehání bambusovou metličkou čajového prášku v misce s vodou, až se vytvoří poměrně hustá pěna, barvou i konzistencí připomínající hrachovou polévku. Čaj typu koiča je připraven.
Hostitel pokládá misku s čajem na určité místo vedle ohniště, kam se pro ni po kolenou přisune hlavní host. Ale než se napije, ukloní se ostatním hostům tohoto obřadu. Misku uchopí tak, že spočívá na jeho levé dlani, zatímco pravá ruka postranně misku přidržuje. Po prvním doušku je třeba ocenit lahodnou chuť čaje, pak teprve následují další dva či více doušků. S posledním douškem je zapotřebí ještě jednou ocenit chuť čaje hlasitým srknutím. Nakonec host otírá okraj misky v místě, kde se ho dotýkal rty, papírovým ubrouskem a předává misku dalšímu. Každý host postupuje stejně a když se takto o misku čaje podělili všichni, převezme ji opět host hlavní, aby ji vrátil hostiteli. Potom se hosté mohou blíže seznámit s čajovým nářadím.
V případě následného podávání čaje Usuča sezení pokračuje již v mnohem uvolněnější náladě, ale i přesto platí určitá pravidla. Hostitel si přinese nové náčiní a hostům je nejprve nabídnuto cukroví. Pak se teprve podává samotný čaj. Pravidla určující způsob přípravy a pití tohoto typu čaje jsou obdobná jako v předchozím případě, s tím rozdílem, že se čaj připravuje pro každého hosta zvlášť. Vraťme se ale na začátek sezení při přípravě Usuča.
Než je vám nabídnut samotný čaj, bývá podáváno čajové cukroví - čagaši. Hostitel před vás položí tácek se sušeným cukrovím - higaši. Hostu po vaší levici se omluvíte, že si berete cukroví dřív než on. Většinou to lze slovy - osaki ni. Poté sevřete tácek do obou rukou a opět položíte před sebe. Každý host by měl mít u sebe balíček papírových ubrousků - kaiši. Teď se vám budou hodit. Vyjmete jeden a položíte ho, přeložením k sobě, mezi tácek a vás. Pravou rukou vezmete nejvzdálenější a nejbližší kousek cukroví (postupně) a položíte je na ubrousek. Následně oběma rukama přenesete tácek nevysoko nad tatami mezi vás a dalšího hosta. Poté oběma rukama zvednete ubrousek do výše žaludku a můžete cukroví pomocí pravé ruky pozřít. Když vám bude nabízeno měkké cukroví - namagaši, bude tam i dřevěné napichovátko. To potom zabalte do ubrousku a odnesete si jej sebou. Nyní máte před sebou již čajovou misku. Následuje stejný proces jako s cukrovím. Omluvíte se slovy osaki ni hostu po vaší levici. Potom se ukloníte hostiteli na znamení díků za jeho úsilí při přípravě čaje slovy - otemae čódai itašimas. Nyní stojí čajová miska - čawan před vámi. Uchopte ji pravou rukou tak, že palec je opřený o horní okraj a položte ji na dlaň levé ruky. Pravá ruka se posléze přesune tak, že nataženými prsty obejmete pravou stranu misky. Následuje úklona zároveň s mírným pozdvižením čajové misky. Nyní pravou rukou, palec opět nahoře, otočíte miskou dvakrát ve směru hodinových ručiček. Tím se čelní strana misky opatřena dekorativní malbou (ne vždy) ocitne na druhé straně. Opět prsty obejmete misku ze strany. Důležité je, že miska neustále spočívá na levé dlani. Teď již můžete malými doušky obsah čajové misky vypít. Během pití misku neodkládejte na zem. Od každého hosta se očekává, že svůj čaj beze zbytku vypije a s posledním douškem by jste měli hlasitě srknout, čímž dáváte najevo, že čaj byl vynikající. Nakonec palcem a ukazováčkem lehce přejeďte místo, kde se dotýkaly vaše rty (miska stále na levé dlani). Prsty si otřete do papírového ubrousku. Následuje otočení čajové misky na levé dlani, ale nyní opačným směrem. Pravou rukou položíte misku na tatami a zdvořile si ji prohlížíte. Držíte ji přitom v obou rukách a vaše lokty spočívají na vašich stehnech. Obdivujete tvar, materiál atd. Poté již přichází řada na dalšího hosta.
OSVÍCENÍ V ŠÁLKU ČAJE
O japonské kultuře se často říká, že nikdy nic sama nevytvořila, ale vždy jen přijímala cizí vlivy. Ať už s tímto názorem souhlasíme, nebo ne, převzaté zvyky a kulturní hodnoty Japonci vždy dokázali přivést na samou hranici dokonalosti. Vytvořili tak svébytnou kulturu, která dnes svým bývalým vzorům slouží za zdroj inspirace. To platí i o čaji, který se do Japonska dostal spolu s buddhismem zhruba v 6. století.
Historie tohoto nápoje je v Japonsku svázána s mnoha originálními osobnostmi - vzdělanci, umělci, samuraji, císaři i vojenskými vládci. Je to historie prodchnutá jemným citem pro krásu a řád, ale i politickými intrikami a potoky krve.
ZA VŠECHNO MŮŽE DHARMA NEBOLI DARUMA
Stejně jako v Číně se i v Japonsku vypráví legenda o zakladateli zenového buddhismu Bódhidharmovi, jeho dlouhých meditacích, o tom, jak si ve vzteku nad tím, že usnul, utrhl oční víčka, ze kterých vyrašily první keře čajovníku. Pověst je zde ještě populárnější než v Číně. Přestože tradice popisuje světce jako divého zarostlého chlapíka se široce rozevřenýma pronikavýma očima, v Japonsku bývá často zobrazován v podobě kulovité, trochu legrační figurky - Darumy, protože mu prý po devíti letech úporných meditací úplně zakrněly ruce a nohy.
Bódhidharmovi Japonci za čaj skutečně vděčí, ačkoliv jinak, než říká legenda. Na studijních cestách do Číny se japonští vzdělanci setkávali s čajem především ve čchanových (zenových) klášterech. Tamní mniši čaj používali nejen na povzbuzení těla i mysli během dlouhých meditací, ale také ho z jedné misky rituálně popíjeli před obrazem Bódhidharmy. Z toho se vyvinula jedna z nejdůležitějších japonských estetických hodnot - čajový rituál čanoju.
Výchozím principem zenu je poznání, že neexistuje způsob, jak vysvětlit, co zen vlastně znamená. Protože dějiny čajového rituálu začínají v zenových klášterech a jsou tímto učením silně ovlivněny, má zen v příběhu čaje jednu z hlavních rolí.
Zenový buddhismus i kult čaje spojuje neustálá snaha po prostotě, pro pochopení všech zákonitostí přírody a následného dosažení duševní i tělesné vyrovnanosti a harmonie. Obřadná příprava plná hlubokého soustředění, natrpklá, svíravá, ale zároveň lahodná chuť čaje, jeho pití v družné společnosti lidí, mezi nimiž v té chvíli neexistují společenské rozdíly, hluboké niterné potěšení z prosté krásy čajového náčiní - to vše navozuje atmosféru klidu a vnitřního vyrovnání i pocitu sounáležitosti s přírodou a celým vesmírem. V takové chvíli stačí jen málo, a dojde k osvícení. Ne nadarmo se říká: zen i čaj jedno jsou. Čaj se stal věrným společníkem zenových mnichů a vzdělanců. Pronikl také na císařský dvůr, oblíbila si ho vojenská i dvorská šlechta.
K rozšíření čaje mezi všechny vrstvy japonské společnosti došlo až ve čtrnáctém století. Jednalo se o tzv. čaj šlehaný - japonsky mačča, což jsou velmi jemně namleté lístky toho nejvybranějšího zeleného čaje. Mačča, která vypadá jako jasně zelený pudr, se spařuje v misce a za pomoci bambusové metličky se rozšlehává, až vzniká hustý zelený pěnivý nápoj. Tak jako mnoho jiných dovedností a zvyků, byla znalost výroby čaje mačča importována z Číny. Dnes se však tento velejemný čajový prášek produkuje a pije téměř výhradně jen v Japonsku.
ZROZENÍ ČAJOVÝCH MISTRŮ
Traduje se, že když chtěl Rikjú studovat umění čaje u Takeno Džóoa, podrobil ho slavný čajový mistr následující zkoušce. Požádal ho, aby zametl zahradu. Ta však už byla velmi pečlivě uklizena. Rikjú se rozhlédl a bez zaváhání zatřásl několika stromy, jež v zahradě rostly. Sprška překrásně zbarvených podzimních listů se snesla na zelené mechy i omšelé kameny... Umělecké dílo bylo dovršeno. Teprve nyní zahrada získala atmosféru přirozené, člověkem téměř nedotčené krajiny. Džóo pochopil, že před ním stojí mimořádná osobnost, prodchnutá duchem wabi. A dychtivého jinocha s potěšením přijal za svého žáka.
V 15. a zvláště v 16. století došlo v Japonsku k vytříbení a zdokonalení čajového umění. Kultura a svérázná filozofie, jež se kolem čaje vytvořila, dostala, s ohledem na těsné propojení se zenovým buddhismem, název "Čadó - Cesta čaje". Často se lze setkat i s pojmenováním čanoju, což doslova znamená "horká voda na čaj". Ve zdánlivě všedním názvu výjimečné události, jíž čajový rituál bezesporu je, plně zaznívá duch zenu a také principu wabi, který patří k jedněm z nejdůležitějších japonských estetických ideálů. Dá se velmi těžko definovat: je v něm obsažen prostý rustikální půvab, krása v prostotě a jednoduchosti...
K uznávaným mistrům čanoju patřil Murata Šukó, jenž žil v letech 1422 až 1502. Zdůrazňoval, že při čajových shromážděních konaných ve velkých sálech přeplněných množstvím uměleckých předmětů lze jen těžko najít pocit souznění a klid duše. Do čajové ceremonie promítl zenové myšlenky: sebekázeň, meditační cvičení, schopnost soustředění a nový pohled na život i umění.
Šukóův rafinovaně prostý a zároveň duchovní čajový styl sice prozatím příliš neovlivnil honosná čajová shromáždění provozovaná šlechtou, avšak nalezl silnou odezvu mezi prosperující vrstvou obchodníků, kteří velmi rychle přejímali principy šógunské kultury. Z jejich řad vzešli přední čajoví mistři, jakými byli Takenó Džoó a Sen no Rikjú.
KRÁL ČAJOVÝCH CHÝŠÍ
Sen no Rikjú je nepochybně největší postava japonské čajové historie. Vyšel z obchodnické rodiny, studoval u slavného mistra Takenó Džoóa a ve dvaceti letech už byl úspěšným a uznávaným čajovým mistrem. Nesporný talent a neobyčejné kouzlo osobnosti ho během života vynesly na samý vrchol čajového umění i politického vlivu. V jednom z nejdrsnějších a nejkrvavějších období japonské historie dokázal ve své čajové chýši vytvořit ostrůvek klidu, míru a sociální rovnosti. Stal se čajovým mistrem i přítelem dvou vojenských vládců Japonska. O to horší a krutější byl jeho pád.
Na počátku 16. století byla země rozdělena mezi dvě stě padesát válčících knížat - daimjóů, nad kterými neměl císař ani poslední ašikagský šógun Jošiaki pražádnou moc. Neustálé krvavé bitvy a šarvátky krutě sužovaly celé Japonsko. Příležitosti stát se sjednotitelem a vládcem rozvrácené říše se chopil mladý a ctižádostivý Oda Nobunaga, daimjó malého panství Owari. V roce 1568 Nobunaga ovládl téměř celé střední Japonsko a zatoužil si podmanit i bohaté přístavní město Sakai. Podle deníku čajového mistra Cúdy Sógjúa se zpočátku sakaiští obyvatelé nechtěli Nobunagovi poddat a chystali se k obraně. V pečlivě vedených zápiscích se lze dočíst, že bylo nejprve evakuováno cenné čajové náčiní, teprve pak ženy a děti.
Naštěstí vše skončilo dohodou přijatelnou pro obě strany. Na smírném řešení se významně podílel sakaiský čajový mistr Imai Sókjú, jenž mocného nepřítele osobně navštívil a věnoval mu skvostné čajové náčiní. Na Nobunagu dar udělal patřičný dojem. V té době se umění čaje stalo ve vybrané společnosti téměř nezbytnou součástí života a znalci čaje byli váženými a vítanými hosty všech znesvářených stran, čehož Nobunaga dovedl skvěle využít k výměně informací i politickým jednáním. Mezi sakaiskými čajovými mistry, kteří vstoupili do Nobunagových služeb, byl i Sen no Rikjú.
Naskýtá se otázka, proč vlastně Nobunaga, libující si v přepychu a okázalosti, nalezl zalíbení v Rikjúově čajové estetice, jež dávala přednost prostotě a jednoduchosti. A co Rikjú? Čím mohl krutý a megalomanský Nobunaga imponovat vzdělanci, který při svých čajových setkáních zavedl princip rovnosti a pokorného souznění s přírodou? Oba byli velcí znalci čajového umění, ale existují doklady, které dokazují, že jejich vztah měl i politický rozměr - Sen no Rikjú sloužil Nobunagovi mimo jiné jako informátor, jehož mohl bez nebezpečí poslat ke kterémukoliv znepřátelenému daimjóovi...
V roce 1582 se Nobunaga stal obětí zrady. Na jeho místo nastoupil generál Hidejoši, také velký znalec čajového umění a přítel Sen no Rikjúa.
ODLOŽ MEČ, SKLOŇ HLAVU
Z dnešního pohledu lze těžko pochopit, jak se mohlo umění čaje, zaměřené na prožitek krásy a souznění s přírodou, stát součástí krvavých a krutých válek. Japonští vojevůdci a válečníci neznali soucit a slitování, poražené nepřátele většinou nemilosrdně vyvraždili i s celou rodinou, včetně nemluvňat. Zároveň však byli fanatickými hledači krásy a smyslu bytí. Rádi se obklopovali jedinečnými uměleckými výtvory člověka i přírody. Například Hidejoši s sebou všude vozil obrovský kámen zvaný Fudžito.
Pečlivě zabalený do hedvábí a střežený skupinou samurajů. Z kamene vyzařujícího tajemné kouzlo prošlých věků čerpal sílu a vnit
Oblast mají v oblibě (2)
Doporučujeme od našich turistů a cestovatelů
- Jsem zde poprvé
- Naše vize
- Reklama
- Kontakt
- Volná místa
- Partneři
- Praktické odkazy
- Články redakce
- Články od profesionálů
- Oblasti
- © 2007-2013 Turistika.cz s.r.o.
- Akce.cz
- Filmy.cz
- PřehledSlev.cz
- Sousedé.cz
- Spoluhráči.cz
- Slevy.cz
- Turistika.sk
Partneři: wellness pobyty • Ušní svíčky • Dětská kosmetika • Last Minute • CK Alpina • Boty, bundy, mikiny • Poznávací zájezdy • Chaty a chalupy • Dovolená, hrady a zámky, tipy na výlety • Skateshop •
Použití textů, fotografií a dalších dat ze stránek turistika.cz je možné pouze se souhlasem provozovatele stránek a autora příspěvku nebo fotografie!