Úvod předchozí věty bych měl raději blíže vysvětlit. Je pravda, že v Šumperku vždy rudí vládli pevnou rukou. V dobách, kdy soudruh Mamula v Ostravě zavedl pracovní subbotnik každý kvartál, jeho šumperský spolustraník Švéda ho nařídil každý měsíc … a nebezpečí imperialismu bylo opět o něco menší. Přesto lid šumperský nebyl tak otupělý, aby na Kotli v takovém počtu slavil při popíjení vodky a za zvuků garmóšky vítězství Rudé armády (tím ovšem nijak nezpochybňuji dějinný význam ukončení 2. světové války). Na Šumperský kotel se prostě vždy chodilo na motokros a – později hlavně – sidekarkros, který zde vždy počátkem května odstartoval Mistrovství republiky. Návštěvy kolem pětadvaceti tisíc diváků byly samozřejmostí, stejně jako velká vítězství domácích borců.

Šumperský kotel byl jednou z nejkrásnějších a nejnáročnějších tratí v celé tehdejší ČSSR a pohled do bubnu – dnes již zcela zarostlého – terénního zlomu, který byl tehdy nazýván Skála, dodnes zvedne tep nebo naopak po zádech probíhá známé ochlazení. Však se také jednalo o místo nejsledovanější, kde koncentrace diváků běžně převyšovala dnešní průměrnou návštěvnost prvoligových fotbalových zápasů ve stotisícovém městě. Pro fanoušky motosportu ze zbytku republiky bylo smůlou, že sestřih nebo – nedejbože – přímý přenos z této trati v televizi nikdy shlédnout nemohli (alespoň, co já pamatuji), protože hrozilo nebezpečí, že by mohli zahlédnout část kasáren, kde sovětší vojáci zrovna nacvičovali pochod za zpěvu bojových písní. A tím by mohly být životy všech občanů zemí Varšavské smlouvy navždy zpečetěny.

Kotel měl být dokonce místem koncertu australské heavyrockové skupiny AC/DC, ale tomu asi nikdy nikdo neuvěřil. Že zde mělo původně stát skokanské centrum olympijského vítěze a šumperského občana Aleše Valenty, je ovšem neoddiskutovatelným faktem. Šumperská radnice se v té chvíli změnila v zesnulého chrobáka, držícího navíc bobříka mlčení, a bylo po projektu. Ve Štítech mají z nemoudrosti šumperských radních dodnes velkou radost a světovou špičku v akrobatickém lyžování (akrobatické skoky na lyžích do vody) už tam mohli vidět nesčetněkrát.

Šumperský kotel se nachází na okraji města a jistě není náhodou, že téměř sousedí s areálem Sanatorky, o kterém jsem již na Turistice psal a o kterém šumperští konšelé také raději „nevědí. Dlouho slibovaný krásný lesopark pro všechny je zatím (už téměř dvě desetiletí) stále v nedohlednu a oblíbený šumperský „lesní“ podnik Koliba, kam snad chodili i kluci s klukama a holky s holkama, už také bude za chvíli vypadat spíše jako Stalingrad nebo Drážďany na konci – doufejme, že skutečně poslední – světové války.  A tak jedinou iniciativou, kterou zde může pozorný návštěvník zaznamenat je několik nových stromků se známým kanadským listem (ne na vlajce, ale na větvoví) a totálně zrezivělé sloupy elektrického vedení. Trochu málo na dvacet let keců a velkolepých plánů ... 

Přitom je nezpochybnitelné, že by Kotel mohl být opravdu krásným relaxačním místem nejen pro obyvatele Šumperka. Klidné prostředí místa, ležícího mezi Šibeničním vrchem a zahrádkářskou kolonií Na Vyhlídce je lákavé a lehce dosažitelné. Jenom k tomu musíte přidat ono všudypřítomné slůvko ALE.

Rád bych ještě – v souvislosti s desítkami úžasných závodů na Kotli – zmínil alespoň pár jmen, spojených s AMK Šumperk a Temenice a rozdávajících v 70. a 80. letech (atraktivní terénní sidekarkros se zde začal jezdit hned po okupaci v roce 1968) minulého století radost a pocit hrdosti téměř celému městu. Hvězdnými závodníky, okupujícími pravidelně stupně nejvyšší (nebo alespoň skoronejvyšší) byli například Miroslav Hroch se spolujezdcem Hlockým nebo  bratři Jaroslav a Miroslav Zatloukalové. Další dvojicí, která se vždy bila o titul mistra ČSSR, byli Jiří Vybíral a Bohumil Šmoltas (nesympatičtí Peták s Kamenárem – tuším, že – z AMK Ouběnice ale občas bývali o kousíček … řekněme šťastnější, takže „jen“ dvojnásobní vícemistři republiky, ale hlavně dvojnásobní vítězové mezinárodního sidekarkrosu na Přerovské rokli v letech  1977 a  1978). Poté již přichází éra mistrů republiky z let  1978 a  1979, dvojice „osiřelého“ Jaroslava Zatloukala, doplněného Milanem Gažíkem, který ještě o mnoho a mnoho let později – ve svých téměř osmapadesáti letech – získal na českém šampionátu post vícemistra.

Ale Kotel nebyl vždy jen místem závodů sajdkár. Závodilo se zde i na sólo motocyklech, a to již ve II. polovině padesátých let minulého století. Od počátku zde vysoce atraktivní dráha lákala motoristy k velkým výkonům a desetitisícové návštěvy k nadšenému aplauzu, zejména při dlouhých skocích ze „Skály“. Ze šumperských jezdců byli nejúspěšnější Václav Bojko, který vítězil téměř ve všech závodech, Oldřich Hloch (Kotel vyhrál třikrát za sebou a závodil až do 88 let) a Jaroslav Riedl. Později se objevila jména jako  Miroslav Hroch, Václav Syrovátka nebo Milan Riedl. Z důvodu atraktivity závodiště  a dobré organizace se zde konaly i kontrolní a přípravné závody české motokrosové reprezentace za mezinárodní účasti, například i mistrů světa Kavinova a Mojsejeva ze SSSR. Z českých jezdců se v Šumperku „ukázali“ i takoví velikáni motokrosového sportu, jakými určitě byli Jaroslav Falta, Antonín Baborovský, Jiří Churavý nebo Zdeněk Velký. Závodiště na Šumperském kotli bylo zrušeno po roce 1990.

Netvrdím, že bych zrovna já upřednosťoval vůni benzínu před zajímavou přírodní lokalitou, ale těch krásných závodů je prostě škoda, stejně jako je škoda absence Valentova areálu. Na nově vybudovanou motokrosovou trať Rapotínská stráň si prostě místní nikdy nezvykli a zájem o tento sport – víceméně – zmizel.

Měl bych však dodat ještě pár slov na závěr. Přesto, že jsem dnešní podobu tohoto místa nostalgicky zkritizoval – a mnozí z místních mocipánů by se mnou jistě nesouhlasili – jeho návštěvu bych všem klidně doporučil. Jednak zelená prý uklidňuje (nevím, byl jsem dva roky a pár dní na vojně) a jednak se dá přes Kotel projít k oblíbené výletní restauraci Na Nových domkách nebo k rozcestníku Tulinka, odkud můžete po značených cestách dojít například k zajímavým skalním útvarům Kokeš a Městské skály.

Ke studánce se dostaneme tak, že odbočíme na konci Želče ze silnice směřující do Chválkovic na Hané doprava do uličky, která přechází v záhumení cestu.Jedná se o kamennou studánku zbudovanou pod mírným svahem osázeným dřevinami, který přechází jižním směrem v pole. Studánka je uzavřena kovovou mříží.

Želečská studánka V hájku je registrována od 10. 3. 2012 v Národním registru pramenů a studánek pod záznamovým číslem 5464. O studánku se stará obec Želeč. Chcete-li zjistit výskyt studánek ve vašem okolí nebo poskytnout informace o poloze vám známé studánky, doporučuji odkaz na : www.estudánky.eu

   Pokud chceme odkrýt alespoň část pravdy o půvabech Ondřejovska, musíme zvolit procházku po jeho hřebeni. Naše - ( neznačená ) - procházka má místo startu ve výrazném sedle, kterým prochází zelená a žlutá tur.značená trasa a rozděluje východní a o 2 m vyšší východní vrchol s Přírodní rezervací od toho mnohem delšího - skoro neznámého - hřebene západního. V sedélku je na stromě umístěn svatý obrázek a od něj vybíhá po hřebenu směrem na západ výrazný kamenitý chodníček. Už po prvních desítkách ujítých metrů budeme překvapeni, jak je vrcholový hřbítek uzoučký a jak ostře od něj spadají k jihu a severu jeho svahy ! ( Tento téměř 1.5 km dlouhý vrcholový hřeben je totiž orientován přesně od západu na východ ). Dalším překvapením bude okolní, místy pralesovitý les. Chodníček tudy kličkuje nejen mezi buky a duby, ale i mezi kmeny jasanů, habrů, jeřábů a jilmů. Místy řídší porost starých velikánů dovolí průhled mezi stromy na rusavskou krajinu.

   Už krátce po vykročení po chodníčku procházíme po vrcholku skalního výchozu, který je prvním "korálkem" na předlouhé šňůrce ondřejovského vrcholového skalního růžence. Jednotlivé stěny netvoří souvislý pás, ale jsou od sebe odděleny lesnatým kamenitým terénem. Všechny tyto skalní výchozy mají svá čela obrácena k jihu. Pokud si budeme chtít prohlédnout hezky zblízka - ( asi 6 m vysokou ) - stěnu nejvyššího mrazového srubu, asi nás překvapí její vzhled. V prvních ondřejovských skalních výchozech západního vrcholku totiž výrazně převažují slínovce, vápnité jílovce a prachovce nad mnohem kvalitnějším materiálem z flyšových vrstev a tak tato velmi nevzhledná skalní stěna připomíná zbylou stěnu domu, která zůstala stát po zásahu demoliční čety a má proto spíše odpudivý zevnějšek.

  Dál směrem k západu je to naštěstí přesně naopak, ve "zdivu" skalních stěn začíná přibývat kvalitního pískovce a slepence a podoba skalních výchozů začíná mít mnohem líbivější líc.

   Míjíme mělké sedélko s lavičkou a zavěšenou dřevěnou tabulkou, oznamující nám, že se nacházíme v recesisticky pojatém místě, nazvaném "Baďurovým průsmykem". Nedaleko za ním nás pak čeká velmi hezká vyhlídka na bájný kopec s typickou kopulí poutního chrámu a točícími se lopatkami větrné elektrárny, po němž dostala okolní překrásná vrchovina své jméno.

   Dále se nám terén začíná mírně zvedat a my procházíme okolo nejhezčích skalních útvarů v této části Ondřejovska. Tvoří je oddělené bloky jen asi 3.5 m vysokých skalek, ale jejich jižní stěny nabízejí pohled na vcelku působivou přírodní skalní galerii : stěny, místy z nad sebou vyskládaných slepencových lavic, kde díky odnosu měkčího pískovce vznikla skalní žebra ... a stěny jiné, členěné římsami a skalními výklenky - nabízejí vašemu oku i náznaky voštin a nějakou tu dutinku ... tak to už je, panečku, docela jiná podívaná !!! ( Tady bych se chtěl zmínit, že nejvyšší takto formovaná skála v oblasti leží jen pár set metrů ze svahu severním směrem. Členité a stupňovitě až 12 m vysoké skalisko leží poblíž lesní cesty a nazývá se Františkův kámen ).

   Od skalek terén mírně vystoupá k vlastnímu západnímu vrcholu Ondřejovska ( 632 m), kóta samotná je bohužel bez výhledu. Směrem k jihu mu brání stěna vzrostlého jehličnatého lesa, na sever pak stromy mnohem staršího lesa smíšeného. Že tomu tak nebylo vždy, dokazuje nález "patníku", na němž je dobře rozpoznatelná výhledová růžice. Tento kámen je svědectvím toho, že kdysi v minulosti byl západní vrchol velmi oblíbeným výletním a rozhledovým cílem - bohužel v jaké přesné době tak tomu bylo, nevím, neboť jsem - já hlupák jedna stará - zapomněl na "patníku" popátrat po vyrytém datu jeho umístění ...

   Odškodněni za vrcholový výhled budeme jen o pár desítek metrů dál, kdy vrcholový hřeben prudce klesá k západu po horním okraji velké nové mýtiny. Toto místo ale umožňuje rozhled jen jižním směrem. Za pasekou chodník vkročí do hustého smrkového lesa a v sousedství mnoha skalek a balvanů na okraji lesa se mění na lesní cestu, která čím dál prudčeji klesá z hřebene až k rozcestí . Po lesní cestě vlevo od nás prochází již zmiňovaná modře a zeleně značená tur.trasa pod strmým úbočím Ondřejovska a nedaleko odtud míjí starou kamennou studánku ...

   ( Já jsem pro sestup ale zvolil trochu jinou trasu, neboť jsem na Mapách.cz našel souběžné umístění ikonek, označujících skalní výchozy jen o několik desítek metrů severněji : když jsem se prodral přes hustou a téměř nepropustnou mlazinu, skutečně jsem tu narazil na skalnatý hřeben. Stará pěšina po něm klesá přes několik překrásných travnatých palouků s balvany a okolo mnoha skalek až na lesní cestu. Po ní jsem směrem vlevo zanedlouho přišel na již zmíněné rozcestí a ke značkám turistických tras ).

    Pokud absolvujete popsanou procházku, budete mít na konci cesty po hřebenu Ondřejovska za sebou "v nohách" téměř 2.5 km hodně členitým a kamenitým terénem, budou vás asi trošku bolet nožky ... ale možná mi dáte za pravdu v tom - že tato procházka "půvabnými" partiemi Ondřejovska pro vás byla vskutku mimořádným zážitkem ...)

Palouk má přibližný tvar trojúhelníka o délce strany asi 150 m. Pozoruhodné na tomto místě je to, že zde bylo v rámci Masarykova lesa - Lesnického Slavína vysázeno několik netradičních okrasných dřevin, dnes již velkých stromů. Jedná se o kryptomerii japonskou, borovici žlutou, cypřišek Lawsonův, jedli ojíněnou, ale zejména o dominantní dub bahenní. Ten zastiňuje malou prohlubeň, na jaře plnou vody, podlé které dostal palouk jméno. Na západní straně se nachází pomníček lesníků Havelky a Zieglera, spoluautorů knihy o lese.  

Střed palouku protíná zpevněná lesní cesta Bílovice - Útěchov, jsou zde asi 4 lavičky. Na východní straně se otevírá pohled do údolí Svitavy a na stranu k obci Babice nad Svitavou. 

Na místě probíhá každoroční folklorní rituál Vítání jara, kterého se pravidelně účastní dětský folklorní soubor Bystrouška z Bílovic a pěvecký sbor dospělých z Brna. 

Místo určitě stojí za vidění, občerstvit se můžete na kraji Bílovic v Chaloupce  U Komína nebo v Útěchově Za Sedmero, není však od věci si vzít všechno s sebou a U Luže si udělat třeba piknik.

Je to součást Adamovské vrchoviny, která je zase podcelkem vrchoviny Drahanské. Kopec je porostlý nádhernou bučinou, takže kdo si chce vyčistit hlavu, tak vřele doporučuji. No a o barvách buků na podzim snad ani psát nemusím.

Na kopci je vrcholová kniha, kde můžete udělat záznam, že jste zde byli a zúčastnit se hry Brněnská výškovnice.

Přestože se o tomhle kopci moc neví, určitě stojí za to se na něj podívat.