Pokud chceme odkrýt alespoň část pravdy o půvabech Ondřejovska, musíme zvolit procházku po jeho hřebeni. Naše - ( neznačená ) - procházka má místo startu ve výrazném sedle, kterým prochází zelená a žlutá tur.značená trasa a rozděluje východní a o 2 m vyšší východní vrchol s Přírodní rezervací od toho mnohem delšího - skoro neznámého - hřebene západního. V sedélku je na stromě umístěn svatý obrázek a od něj vybíhá po hřebenu směrem na západ výrazný kamenitý chodníček. Už po prvních desítkách ujítých metrů budeme překvapeni, jak je vrcholový hřbítek uzoučký a jak ostře od něj spadají k jihu a severu jeho svahy ! ( Tento téměř 1.5 km dlouhý vrcholový hřeben je totiž orientován přesně od západu na východ ). Dalším překvapením bude okolní, místy pralesovitý les. Chodníček tudy kličkuje nejen mezi buky a duby, ale i mezi kmeny jasanů, habrů, jeřábů a jilmů. Místy řídší porost starých velikánů dovolí průhled mezi stromy na rusavskou krajinu.

   Už krátce po vykročení po chodníčku procházíme po vrcholku skalního výchozu, který je prvním "korálkem" na předlouhé šňůrce ondřejovského vrcholového skalního růžence. Jednotlivé stěny netvoří souvislý pás, ale jsou od sebe odděleny lesnatým kamenitým terénem. Všechny tyto skalní výchozy mají svá čela obrácena k jihu. Pokud si budeme chtít prohlédnout hezky zblízka - ( asi 6 m vysokou ) - stěnu nejvyššího mrazového srubu, asi nás překvapí její vzhled. V prvních ondřejovských skalních výchozech západního vrcholku totiž výrazně převažují slínovce, vápnité jílovce a prachovce nad mnohem kvalitnějším materiálem z flyšových vrstev a tak tato velmi nevzhledná skalní stěna připomíná zbylou stěnu domu, která zůstala stát po zásahu demoliční čety a má proto spíše odpudivý zevnějšek.

  Dál směrem k západu je to naštěstí přesně naopak, ve "zdivu" skalních stěn začíná přibývat kvalitního pískovce a slepence a podoba skalních výchozů začíná mít mnohem líbivější líc.

   Míjíme mělké sedélko s lavičkou a zavěšenou dřevěnou tabulkou, oznamující nám, že se nacházíme v recesisticky pojatém místě, nazvaném "Baďurovým průsmykem". Nedaleko za ním nás pak čeká velmi hezká vyhlídka na bájný kopec s typickou kopulí poutního chrámu a točícími se lopatkami větrné elektrárny, po němž dostala okolní překrásná vrchovina své jméno.

   Dále se nám terén začíná mírně zvedat a my procházíme okolo nejhezčích skalních útvarů v této části Ondřejovska. Tvoří je oddělené bloky jen asi 3.5 m vysokých skalek, ale jejich jižní stěny nabízejí pohled na vcelku působivou přírodní skalní galerii : stěny, místy z nad sebou vyskládaných slepencových lavic, kde díky odnosu měkčího pískovce vznikla skalní žebra ... a stěny jiné, členěné římsami a skalními výklenky - nabízejí vašemu oku i náznaky voštin a nějakou tu dutinku ... tak to už je, panečku, docela jiná podívaná !!! ( Tady bych se chtěl zmínit, že nejvyšší takto formovaná skála v oblasti leží jen pár set metrů ze svahu severním směrem. Členité a stupňovitě až 12 m vysoké skalisko leží poblíž lesní cesty a nazývá se Františkův kámen ).

   Od skalek terén mírně vystoupá k vlastnímu západnímu vrcholu Ondřejovska ( 632 m), kóta samotná je bohužel bez výhledu. Směrem k jihu mu brání stěna vzrostlého jehličnatého lesa, na sever pak stromy mnohem staršího lesa smíšeného. Že tomu tak nebylo vždy, dokazuje nález "patníku", na němž je dobře rozpoznatelná výhledová růžice. Tento kámen je svědectvím toho, že kdysi v minulosti byl západní vrchol velmi oblíbeným výletním a rozhledovým cílem - bohužel v jaké přesné době tak tomu bylo, nevím, neboť jsem - já hlupák jedna stará - zapomněl na "patníku" popátrat po vyrytém datu jeho umístění ...

   Odškodněni za vrcholový výhled budeme jen o pár desítek metrů dál, kdy vrcholový hřeben prudce klesá k západu po horním okraji velké nové mýtiny. Toto místo ale umožňuje rozhled jen jižním směrem. Za pasekou chodník vkročí do hustého smrkového lesa a v sousedství mnoha skalek a balvanů na okraji lesa se mění na lesní cestu, která čím dál prudčeji klesá z hřebene až k rozcestí . Po lesní cestě vlevo od nás prochází již zmiňovaná modře a zeleně značená tur.trasa pod strmým úbočím Ondřejovska a nedaleko odtud míjí starou kamennou studánku ...

   ( Já jsem pro sestup ale zvolil trochu jinou trasu, neboť jsem na Mapách.cz našel souběžné umístění ikonek, označujících skalní výchozy jen o několik desítek metrů severněji : když jsem se prodral přes hustou a téměř nepropustnou mlazinu, skutečně jsem tu narazil na skalnatý hřeben. Stará pěšina po něm klesá přes několik překrásných travnatých palouků s balvany a okolo mnoha skalek až na lesní cestu. Po ní jsem směrem vlevo zanedlouho přišel na již zmíněné rozcestí a ke značkám turistických tras ).

    Pokud absolvujete popsanou procházku, budete mít na konci cesty po hřebenu Ondřejovska za sebou "v nohách" téměř 2.5 km hodně členitým a kamenitým terénem, budou vás asi trošku bolet nožky ... ale možná mi dáte za pravdu v tom - že tato procházka "půvabnými" partiemi Ondřejovska pro vás byla vskutku mimořádným zážitkem ...)

Palouk má přibližný tvar trojúhelníka o délce strany asi 150 m. Pozoruhodné na tomto místě je to, že zde bylo v rámci Masarykova lesa - Lesnického Slavína vysázeno několik netradičních okrasných dřevin, dnes již velkých stromů. Jedná se o kryptomerii japonskou, borovici žlutou, cypřišek Lawsonův, jedli ojíněnou, ale zejména o dominantní dub bahenní. Ten zastiňuje malou prohlubeň, na jaře plnou vody, podlé které dostal palouk jméno. Na západní straně se nachází pomníček lesníků Havelky a Zieglera, spoluautorů knihy o lese.  

Střed palouku protíná zpevněná lesní cesta Bílovice - Útěchov, jsou zde asi 4 lavičky. Na východní straně se otevírá pohled do údolí Svitavy a na stranu k obci Babice nad Svitavou. 

Na místě probíhá každoroční folklorní rituál Vítání jara, kterého se pravidelně účastní dětský folklorní soubor Bystrouška z Bílovic a pěvecký sbor dospělých z Brna. 

Místo určitě stojí za vidění, občerstvit se můžete na kraji Bílovic v Chaloupce  U Komína nebo v Útěchově Za Sedmero, není však od věci si vzít všechno s sebou a U Luže si udělat třeba piknik.

Je to součást Adamovské vrchoviny, která je zase podcelkem vrchoviny Drahanské. Kopec je porostlý nádhernou bučinou, takže kdo si chce vyčistit hlavu, tak vřele doporučuji. No a o barvách buků na podzim snad ani psát nemusím.

Na kopci je vrcholová kniha, kde můžete udělat záznam, že jste zde byli a zúčastnit se hry Brněnská výškovnice.

Přestože se o tomhle kopci moc neví, určitě stojí za to se na něj podívat.