Naše oblast Sudet byla poznamenána odsunem původních obyvatel. Noví osadníci většinou neměli k zdejším obydlím ten citový vztah, tak si domy upravovali podle vlastních představ a zvyklostí. K tomu velice dopomohla kvalitní omítka zvaná břizolit, pak smělé bruselské vzory a naše vesnice tím patřičně „zkrásněly“. (Ještě jsem zapomněl na vynález šumperáku architekta Vaňka).

Naštěstí sem tam se něco nepodařilo zbourat, někdo snad i usoudil, že je potřeba objekt zachovat. Podobné štěstí měla snad brána u statku, spíše usedlosti čp. 12 v Novém Malíně, dříve Frankštátě. V ulici stoupající ke kostelu vypadá objekt skoro nepatřičně. Jedná se o honosnou bránu do dvora usedlosti. V r. 1863 si ji nechal údajně dle vlastního návrhu postavit majitel Josef Lukas. Suma 410 zlatých, kterou celá věc stála asi nebyla v té době k zahození. Podle vzhledu s rozetami z pálené hlíny je spíš pravděpodobnější, že autorem i stavitelem je spíše zedník Franz Lukas (proto asi záměna jména) z Dolní Olešné (dnes součást Hrabišína). Brána se žlábkovanými polosloupy, postranními atikami a zmiňovanými rozetami působí vskutku jako vjezd do nějakého panského sídla. Sousedící budova usedlosti je daleko skromnější a bohužel již opatřena novější omítkou, naštěstí poměrně decentní.

Původní opevnění města pochází z II. poloviny 13. století (po roce 1259) a po husitských válkách bylo postupně doplněno parkánovou (neplést s bývalou ministryní obrany a dalších rezortů, zvanou Pějící Vlasta) hradbou s baštami a dalšími – na svou dobu progresivními - prvky aktivní obrany, například barbakánem. Hradby historické jádro města obepínají ze tří stran (severozápadní část opevnění zanikla) a jejich nejzajímavějšími částmi Mikulovická brána, barbakán a katovna s Katovou (Katovskou) uličkou. Druhá část hradeb byla vybudována ve II. polovině 14. století a městské opevnění bylo kompletně dostavěno koncem 15. stolertí

Hradby byly původně prolomeny čtyřmi městskými branami, z nichž se dochovala jediná. Je to vnitřní brána, nazývaná Mikulovická nebo též Svatá. Ostatní brány „padly za vlast“ v rámci demolicí při rozšiřování města v I. polovině 19. století (roku  1831 padla Prunéřovská brána, o rok později Žatecká brána a v roce 1838 Vodní brána). Oprava opevnění, které svůj význam definitivně ztratilo po třicetileté válce, proběhla převážně v 70. až 90. letech minulého století, ale již po II. světové válce došlo ke stržení několika domů - zejména na Špitálském předměstí – za účelem odhalení hradeb a zpřístupnění parkánu. Některé dochované bašty dnes slouží jako obytné domy, v některých jsou provozovány restaurace a parkán slouží jako venkovní galerie a pěší vycházková zóna

Na závěr pár informací o některých zajímavých částech městského opevnění v Kadani.

Mikulovická (Svatá) brána je věží, která byla součástí vnitřního pásu hradeb, postaveného ve II. polovině 14. století. Na vnějším průčelí Mikulovické brány se dochovala kladka a drážky pro spouštění padací mříže. Na rozdíl od svých tří sester byla tato brána kompletně opravena již v letech 1877–1878.

Katova ulička, tedy nejužší ulička ČR, vede z hlavního – tedy Mírového - náměstí k fortně parkánového hradebního systému a ke katovně v domku čp. 190, který je rovněž součástí hradeb. Ulička je dochovaná ve své gotické podobě s původními okny a prampouchy. Fortna, u které ulička ústí, byla součástí nejstarší části hradebního pásu z poloviny 14. století.

Bašta v Sokolovské ulici je pozůstatkem velké dostavby městského opevnění v období pozdní gotiky. Jedná se o třípodlažní objekt podkovitého půdorysu s obvodovým zdivem o síle až  4 metry. Jedná se o významný obranný prvek opevnění Kadaně. Bašta byla restaurována v roce  1997 a  její interiér je dnes využíván pro podnikatelské ú­čely.

Barbakán byl předsunutým opevněním Žatecké (nebo též Kovářské) brány, zbořené v roce 1832. Patří k druhému pevnostnímu pásmu, tedy k tzv. vnitřní hradební linii. Tento fortifikační prvek umožňoval střelbu do všech stran, jak dokládají zachované klíčové střílny. Barbakán, který je hradebním pásem spojen s kadaňským hradem, byl rekonstruován v roce  1995.

Venkovní galerii v parkánu by také neměl žádný z návštěvníků Kadaně vynechat. Zejména pánové jistě ocení některá zajímavá díla, představující například různé anatomické anomálie ženského těla (viz. foto).

   Někdy před rokem 1270 si jakýsi pan Záštita vybral nejvyšší návrší - v tehdy už více jak 100 let fungující vesnici - ke stavbě své tvrze. Stavba to byla skromná a na dnešní poměry jednoduchá, neboť tu po dokončení vznikla jen čtyřhranná obytná věž s hospodářským dvorem. Pevnůstka také nijak zvlášť nepřevyšovala své okolí, neboť tento "kopec" v centru Tlumačova dosahuje nadmořské výše celých 191 m a okolní terén je pouze o 2 metry nižší !

  Před koncem 15.století, kdy osada přináležela rodu Stošů z Kounic, bylo k věži - kvůli luxusnějšímu bydlení - přistavěno jižní palácové křídlo a obranná zeď, která obkroužila také blízký kostel. ( Protože tehdy ještě nebyl vynalezen cement, stavělo se z lomového kamene a namísto malty se jako pojivo používal jíl ).

   V následujícím století přestává tvrz - ( díky rozvoji palných zbraní a změně bojové taktiky ) - plnit svoji obrannou funkci. Městečko Tlumačov s opevněným sídlem dostává v roce 1495 nové "pány" - panstvo Bilíků se píše z Kornic. A je to rod činorodý a budovatelský, neboť záhy přistupuje k radikální přestavbě tvrze : vzniká zde nové palácové křídlo, zdivo věže je sneseno na úroveň ostatních obytných částí, hlavní průčelí paláce dostává kolem oken nové renesanční ostění a celý areál se mění na tzv. "panský dům", označovaný též zámečkem ...

   Okolo roku 1665, kdy Tlumačov vlastní hrabě z Rottálu, přichází tato stavba definitivně o své privilegium být obýváno pouze majiteli s "modrou krví" a stává se z něj panský dvůr s nájemním hostincem. Pivo se do něj dodávalo z dnes už neexistujícího pivovaru a též zaniklé tlumačovské čtvrti Klevetova. K panskému dvoru tehdy patřil také rybník a tlumačovský ovčín.

  ( Budova "zámečku" je teprve v polovině 18.století navýšena o patro, stavěné z nepálených cihel - ( vepřovic ) - a zhruba tuto podobu si udržela až do vzorné rekonstrukce v současnosti ...)

    ( K článku použity informace z webových stránek obce Tlumačov ).

V místech dnešního centra Žatce bylo již v 8.století slovanské hradiště. V 10. století zde stojí hrad Satzi s osadou a tržištěm v podhradí. Ve 13. století udělil král Přemysl Otakar II.Žatci městská privilegia. Město je obehnáno mohutnými hradbami, které byly dokončeny v roce 1463 a Žatec se tak stal jedním z nelépe opevněných měst v Čechách. V 19. století hradby bránily dalšímu rozvoji města a tak byly postupně bourány. Ze čtyř městských bran se dochovaly pouze dvě - Kněžská brána a Libočanská branka.

Libočanská branka

Věž s průchodem tvořila část předsunutého opevnění hradeb, umožňovala přístup z Dolního Předměstí do vnitřního města. Od poloviny 19. století se využívá k bydlení.

Kněžská brána

Předsunutá obraná věž s průchodem do kterého směřovaly cesty od západu. V blízkosti věže stával klášter minoritů. Odtud tedy její název Kněžská brána. Měla ještě další názvy - Ženská brána, Dolní brána.

Na panství ve Víceměřících uherský hrabě proslul různými sportovními výkony se svými čtyřnohými přáteli. Traduje se, že do své zámecké komnaty v prvním poschodí přijel po vnitřním schodišti na koni. Údajně s koněm skákal ze zámeckého pokoje na trávník pod oknem. Díky této, buď smyšlené nebo pravdivé historce byl Moritz Sándor na víceměřickém zámku nazýván hanáckým Horymírem.

Dnes viceměřický zámek slouží jako Domov u rybníka pro osoby se zdravotním postižením a domov pro seniory a je veřejnosti nepřístupný.

Byla postavena v druhé polovině 11. století za vlády knížete Vratislava II., který panoval v letech 1061 až 1092. V té době plnila patrně funkci farního kostela vyšehradského předhradí.

V době husitské byla v oblasti Vyšehradu většina církevních staveb zbourána, rotunda sv. Martina však tomuto osudu unikla. Roku 1757 si udělali Prusové z Prahy střelnici a podařilo se jim strefit také do rotundy. Při následné opravě těžce poškozené stavby byla do její zdi vezděna jedna z pruských dělových koulí, kterou tam lze vidět dodnes. V roce 1784 císař Josef II. zrušil užívání rotundy jako církevního objektu. Další neblahé období zažila rotunda za vlády Ferdinanda III., který ji při stavbě vyšehradského opevnění využíval jako prachárnu a skladiště. Namále měla také v roce 1841, kdy se stavěla silnice z Nového Města na Pankrác. Následně byla také po určité období pronajímána k bydlení, přičemž z těchto důvodů byl probourán nový vstup a do klenby proražen otvor pro komín.

Naštěstí všechny útrapy rotunda přežila a tak ji roku 1845 zakoupila Vyšehradská kapitula a v letech 1878 – 1880 opravila. Návrh architekta Antonína Bauma obsahoval i jisté změny. Například na jižní vnější straně objektu byl vytvořen novorománský portál a uvnitř rotundy realizovali Antonín König a Jan Heřman nástěnnou malbu Krista. V obou případech převzali tvůrci motivy z Vyšehradského kodexu. Novorománský oltář byl zhotoven ze sliveneckého mramoru, autorem oltářního obrazu je František Sequens. Dále byly doplněny štukové římsy a v oknech se objevily nové barevné vitráže.

Centrální stavba rotundy je doplněna apsidou. Většinou se jedná o půlkruhový oltářní výklenek, který však má v tomto případě neobvyklý parabolický tvar. Původní obvodové zdivo je z nevysokých kvádříků, členěné na apsidě lizénami (plochý svislý architektonický prvek).  Loď rotundy je sklenuta kupolí, apsida konchou (typ kulové klenby).

Majitelem a správcem této památky je Královská Kolegiální kapitula sv. Petra a Pavla na Vyšehradě a na jejich stránkách (http://www.kkvys.cz/) je možno se dočíst aktuální informace, například o bohoslužbách. Při nich může člověk také nahlédnout do interiéru, jinak je objekt uzavřen.

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku:         http://bubinga.blog.cz/

 Procházku po hradbách můžete začít od městské knihovny. Otevře se vám krásný pohled na řeku Ohři a plochý kopec Úhošť na protilehlém břehu. Pod vámi bude začátek Fíkova nábřeží. Při procházce budete míjet sochařská díla kadaňských umělců.

Dojdete k železné bráně, to ale ještě není konec, přejdete přes úzkou uličku a procházka po hradbách pokračuje. V další části je mimo jiné i restaurace a výhled na barokní kostel sv. Rodiny a sv. Alžběty.

Cesta vás dovede k další bráně. Za ní se cesta rozděluje, doprava vede směrem na panelové sídliště, vlevo je Katova ulička, držitelka rekordu o nejužší českou ulici, kterou můžete projít na Mírové náměstí. Střední cesta – opět s železnou brankou - vede do posledního úseku hradeb.

Na rtomto místě jsou také dva zajímavé stromy: gingko biloba a pavlovnie plstnatá.

Hradby končí u restaurace Bašta, což je místo, které by stálo za to navštívit, protože je umístěna přímo v prostoru bývalé bašty, jsou tu neomítnuté kamenné stěny, což se mě osobně velmi líbí. Bohužel restaurace je v prosinci 2012 – v době naší procházky – zavřená.

Naše procházka končila u budovy archivu, tedy u jeho zadní strany, kde jsme ještě nakoukli brankou na nádvoří se sochou sv. Františka. U jeho paty jsou prý pohřbeni dva čtyřnozí přátelé archivu: kocour a pejsek.

Hradby jsou otevřené v letním období (duben – září) od šesti ráno do osmi večer, v zimním období (říjen – březen) od osmi ráno do čtyř hodin odpoledne.

Na protějším návrší proti němu existoval ještě Horní dvůr a pod ním - přímo na návsi – pak tzv.  Dolní dvůr. Samostatně existovaly až do roku 1772, kdy je oba  koupil opat nedalekého (cca  22 km) Sázavského kláštera Leandr Kramář a spojil je v jeden komplex. Ten se od té doby nazývá Sázavský dvůr.

Při Dolním dvoře nechává opat ihned barokně přestavět starší obytnou budovu, která se stává centrem tohoto statku. Současně nechává barokně upravit i obytnou budovu bývalého Horního dvora. Dolní budova získává podobu barokního zámečku, horní slouží pro administrativ­ní účely.

Klášteru patří statek až do 1785, kdy je Sázavský klášter císařem Josefem II. zrušen. Novým majitelem se stává Václav Milner, který zde zřizuje byty a kanceláře. Od roku 1884 pak zámek vlastní Lichtenštejnové, po pozemkové reformě v roce 1924 okresní úřad v Kouřimi. V letech 1949 - 1991 se zde nacházel internát zemědělského učiliště. Poté je zámecká budova nevyužívána a pustne. Až v roce 1995 je odprodána do soukromého vlastnictví a novým majitelem byla upravena pro obytné účely.

Zámek je dnes již zrekonstruován; jedná se o  dvoukřídlou jednopatrovou budovou s průjezdem v bočním křídle. Nad průjezdem se  dochoval znak Sázavského kláštera. V interiéru zámku byla obnovena nástropní malba Ježíše, jedoucího ve voze po nebesích.

Zámek je soukromým majetkem a je veřejnosti zcela nepřístupný. Autor příspěvku se na jeho „nádvoří“ ocitnul takřka neúmyslně a měl štěstí, že psi zrovna nebyli puštěni „na volno“. Majitel zámku je sice zřejmě komunikativní člověk, ale to by mi už asi bylo celkem jedno …

    Středobodem hezky upraveného prostranství pak je tak trochu zvláštní veliká dřevěná stavba s ozdobami - vyřezávaný balkon a nad zelenou střechou malá věžička - celek připomíná nějaký  zámeček. Však on to také v minulosti právě lovecký zámeček byl. Když v roce 1815 zakoupil vizovické panství šlechtický rod Stillfriedů z Ratěnic, panstvo, které holdovalo lovu, si oblíbilo oblast s hlubokými lesy a množstvím lovné zvěře poblíž Pozděchova a nechalo si zde někdy po polovině 19.století vybudovat malý dřevěný zámeček a podle potoka, protékajícího údolím, jej nazvalo Trubiska.

  Kromě lovu sloužil samozřejmě příslušníkům rodu tento objekt také k zábavě a relaxaci. Na blízkém informačním panelu NS 6 obcí se můžeme seznámit nejen s historií Trubisek, ale je zde také několik historických fotografií, kde vidíme jak zámeček původně vypadal a jak se ještě jinak bavilo panstvo kromě lovu zvěře. Poblíž byly totiž zbudovány také 2 rybníky se jmény Hubertek a větší Kačeňák a právě na něm byla oblíbenou kratochvílí jízda na lodičce s dámou svého srdce.

  Šlechtickým radovánkám utnul tipec rok 1945, kdy byl rodu Stillfriedů celý jejich majetek zabaven a zkonfiskován. Bezprizorní dřevěný zámeček pak dlouhá léta chátral a když jej v roce 1968 odkoupilo již zmiňované Myslivecké sdružení z Pozděchova, byla z Trubisek téměř ruina. Myslivci ale naštěstí začali s postupnou rekonstrukcí a opravou nejen zámečku, ale celého areálu a musím říct, že se to tady od doby, kdy jsem tu kdysi byl poprvé, v porovnání se současným stavem změnilo téměř k nepoznání !

   Údolí Trubisek je velmi oblíbeným výletním cílem nejen pro turisty na kolech, ale i pro ty pěší. Kromě nedalekých - ( též zrekonstruovaných rybníků ) - se u Neratova nalézá další větší rybník, který je dokonce přírodní rezervací. V polovině překrásné doliny se už dlouhá léta nachází areál pro letní dětské tábory. Okolní kopce jsou velmi malebné a pro toho, kdo už jednou ve Vizovických vrších byl, dávno není tajemstvím fakt, že tyto kopce mají kromě své nejvýchodnější části dosti fádní hřeben - ( a navíc téměř bez výhledů ) - ale o to hezčí jsou všechna údolí, vybíhající od hřebene severním či jižním směrem.

   Poblíž loveckého zámečku je upravený pramen pitné vody, ale není to ten sirný, který je stále dokola umisťován na všechny turistické mapy - sirné prameny totiž u Trubisek buď nikdy nebyly -( anebo dávno zanikly ) - ten nejbližší se nachází až u Neratova.

   Trubiska se mohou stát východiskem k mnoha pěkným výletům : síť značených cest nabízí po zelené procházku dolů údolím anebo naopak výstup na hlavní hřeben Vizovických vrchů. Žlutá značka vás vyvede na rozcestí Láz, odkud můžete pokračovat po modré k Čertovým skalám do Lidečka, k blízkým Lačnovským skalám a přes Lačnov a rybníky do Horní Lidče vede novější žluté značení, ( modrá značka tu vede na opačnou stranu po hlavním hřebeni k Vařákovým pasekám a dál na východ ). A značka modrá, vedoucí z Trubisek, vás bezpečně po 2 km členitou krajinou přivede na okraj velmi hezké obce Pozděchov ...