Areál Panského dvora se řadí k významným objektům Lichtenštejnského panství. Památková hodnota spočívá zejména v takřka nezměněné dispozici areálu, zachování historických konstrukcí, kleneb a krovů, které odpovídají stavebním etapám jednotlivých traktů. Za nejstarší (z konce 16., či první třetiny 17. století) a nejcennější objekty je považován trakt D s dochovanými původními hřebínkovými klenbami na pilířích a krovovou barokní konstrukcí a dále samostatně stojící sýpka.

K hodnotným dochovaným detailům lze počítat veškerá technická zařízení či jejich fragmenty, zachované v původních prostorách a souvisejících s historickou stavbou. Dne 15. 9. 1995 byl prohlášen kulturní historickou památkou.

Dnes zde najdete restauraci.

http://www.vychodni-morava.cz/sluzba/4163/

Tou nejvýraznější památkou je místní zámek. Názory na dataci jeho vzniku se různí. Některé prameny uvádějí, že jej nechal v roce 1700 postavit hrabě František Josef Šlik, jiné hovoří o období před rokem  1660 a  hraběti Jindřichu Šlikovi. V každém případě se však jedná o jednoduchou jednopatrovou barokní stavbu na půdorysu písmene U, přičemž boční křídla zámku směřují k východu. Střed průčelí zámku zvýrazňuje rizalit se šlikovským erbem, nad kterým se nachází hodiny a malá věžička nad valbovou střechou. Budovu částečně obklopuje zámecký park, ohraničený kamennou zdí. Kolem zámku jsou postaveny hospodářské budovy, kterým dominují dvě třípatrové sýpky na západní straně. Ta starší pochází ze stejného období jako zámek (jako její architekt bývá uváděn slavný Jean Baptista Mathey), ta mladší byla postavena v roce 1831.

Zámek byl někdy kolem roku 1820 empírově upraven. Z období empírových úprav pochází také zajímavá malá stavba, nacházející se v neudržovaném zámeckém parku. Nejčastěji bývá představována jako sala terrena, někdy jako altán. Nejvíce však připomíná kapli a dnes je asi nejpoškozenější stavbou celého zámeckého areálu ve Vokšicích.

Od roku 1913 sídlilo na zámku ředitelství velkostatku, který je v roce 1948 jednou nejmenovanou třešňovou stranou zabaven a zlikvidován. Od této doby už zámek jen  chátrá. Je sem umístěna ubytovna zaměstnanců státních statků (od roku 1957) a prodejna potravin, od roku 1974 zde hospodaří JZD. Po roce 1989 je zchátralý objekt vokšického zámku navrácen původním majitelům, tedy rodině Šliků, a dnes jsou zde, s nejvyššší pravděpodobností, byty.

Přímo naproti zámku je umístěn areál firmy Kovošrot Vokšice. Na tom by nebylo celkem nic mimořádně zajímavého, kdyby se zde nenacházela opravdu pozoruhodná galerie (převážně) skulptur, vytvořených z vykoupeného materiálu. Všem zdejším exponátům dominuje – hned u vjezdu do areálu se nacházející – sedící těhotná saň. Toto muzeum pod širým nebem určitě stojí za krátkou prohlídku.

Ale dost teorií a statistik. Skutečností zůstává, že zdejší Vesnickou památkovou rezervaci lidové architektury tvoří ojediněle dochovaná česká okrouhlice, konkrétně soubor 18 – většinou - roubených staveb, které představují převážně usedlosti "soboteckého typu pojizerského roubeného domu". Hlavním znakem těchto objektů jsou sdružená okna v průčelí, která jsou téměř všude v původním stavu. Obytná stavení – tedy někdejší statky a domkářské usedlosti - obklopují zpravidla hospodářské budovy. Usedlosti jsou uspořádány kolem – téměř kruhové - návsi, uprostřed které se nachází rybník. A najdete na ní i zajímavou nástěnku s „reklamami“ na úrazy elektrickým proudem (viz. fotogalerie).

Zajímavostí obce je také dvojice děl sochařských. Jefdná se o sochu sv. Jana Nepomuckého a zejména práci lidového umělce Josefa Zeman ze Žernova, tedy o jeho sousoší Nejsvětšjší trojice z roku 1834, kde Bůh otec klečí na zeměkouli. Dřík a sokl pak zdobí reliefy s legendami o sv. Starostě, portugalské světici, ukřižované vlastním otcem za neposlušnost a nošení plnovousu.

Co se týče stáří jednotlivých usedlostí, tak ty současné pocházejí převážně z období 18–19. století. Za použití několika informací z místní kroniky a záklopních nápisů zjistíme, že např. grunt čp. 15  pochází z roku 1787, čp. 11 z roku 1808 nebo čp. 7 z roku 1833.

Vesec je však také skutečným českým Hollywoodem, protože jeho podobu znají – mnohdy nevědomky – především milovníci filmových představení a televizních obrazovek. Své filmy zde natáčeli mnozí čeští i zahraniční režiséři, čemuž jistě napomohla i malá vzdálenost od hlavního města. Jako první se zde natáčely filmy Léto (1948) a Vzbouření na vsi (1949). Po delší pauze následoval dětský muzikál Přijela k nám pouť (1973) a zahraniční filmy Porážka, Syn třinácti otců a Johanes. A přibývaly další filmy jako Před bouří, Komediant, Podzemí nebo divácky velmi oblíbené kopmedie a pohádky. Stačí jmenovat tituly Jak dostat tatínka do polepšovny a Čertův švagr. Skutečným – zde natočeným – klenotem naší kinematografie pak byl kultovní film Jára Cimrman ležící, spící.  Vpomeňme muzeum peří, nacházející se v čp. 19.

Natáčela zde mnohokrát i Československá (Česká) televize. Točily se zde například některé povídky z cyklu Bakaláři, V zámku a podzámčí,  Psohlavci nebo dokument Jana Bonaventury Svatba v Českém ráji aneb Jak to bylo dál s Prodanou nevěstou. V 90. letech přibyly dva snímky; jeden  díl seriálu Dlouhá cesta Lukáše Bímana a část filmu Haliny Pawlovské Díky za každé nové ráno. Naposledy sem zavítali filmaři v roce 2001, kdy se zde natáčel seriál O ztracené lásce.  Obliba Vesce mezi filmaři je – kromě dostupnosti – přičítána zejména tomu, že se zde nacházejí většinou přízemní nebo patrové domy s pavlačí, které se vyznačují přibližně stejnou velikostí.

Návštěva Vesce u Sobotky je vždy romantická, velmi příjemná a uklidňující. Není se - koneckonců - čemu divit ... vždyť se nacházíme v Českém ráji.

Roku 1762 získali Velké Pavlovice Habsburkové a za nich byla tvrz přestavěna na barokní zámek, který byl využíván pro správu dvora.

Zámek již roku 1918 přešel do majetku státu, později jej vlastnil státní statek. Po roce 1989 byl z části komerčně využíván a sídlila zde soukromá společnost.

Původní zahrada za zámkem se podle pamětníků podobala Lednickému parku s několika rybníky a altánem. Místo zahrady zde najdete hřiště a z rybníků již zůstal jen jeden.

V roce 2012 byla dokončena rekonstrukce budovy zámku. Místo skladiště zde bylo vybudováno Ekocentrum Trkmanka s environmentální vzdělávací zahradou. Vytvořilo tak zázemí pro realizaci ekologického vzdělávání, výchovy, osvěty a environmentálního poradenství pro děti, žáky a studenty, rodiny s dětmi, pracovníky veřejné správy, zemědělce (i vinaře a ovocnáře), i pro širokou veřejnost jak na úrovni regionu, tak Jihomoravského kraje a České republiky.

Projekt na podporu vytvoření zázemí pro environmentální vzdělávání byl Městu Velké Pavlovice schválen v rámci Operačního programu Životní prostředí, a je podporován EU s rozpočtem ve výši téměř 40 milionů Kč.

Zámeček proslavil datum 16. července 1866. Tohoto dne sem přijelo okolo 400 mužů jízdy a pěchoty, byl to generál štáb I. armády Pruské se všemi důstojníky, úřady, váleční kasou, přes 60 důstojníků, generálů a osobně korunní pruský princ Bedřich Karel z rodu Hohenzollernů - velitel této armády. Vojsko bylo rozloženo mezi okolní obce a statkářstva. Nejvyšší důstojníci byli ubytováni na Velkopavlovickém zámku. Dostalo se jim zde toho nejlepšího zaopatření ve věci bydlení i stravy.

http://www.hrady.cz/index.php?OID=3064

http://www.ekocentrum-trkmanka.com/

Nejbližší okolí města bylo poprvé osídleno až v průběhu 10. nebo 11. století, přičemž první písemná zmínka o Jeníkově pochází z roku 1150. Obec v té době ležela na jižní straně dnešního náměstí nebo v místě  kostela sv. Markéty. Další zmínky pocházejí z různých soupisů majetku z období Arnošta z Pardubic, tedy z let 1344-1350. Počátkem 14. století se zde usazují první Židé, o sto let později husité a o dalších padesát Slavatové z Chlumu a Košumberka. V 16. století zde zpočátku vládne bohatý rod Trčků z Lípy a na Lipnici, později se majitelé rychle střídají. Na počátku třicetileté války bylo město vypáleno, což si v následujících letech – zřejmě pro velký úspěch – několikrát zopakovalo. Na druhé straně je třeba přiznat, že právě voják, přesněji císařský generál, Martin Maxmilián von und zu der Goltz položil základy většiny zdejších historicky významných budov. Tento polský šlechtic, který město obdržel císařským darem za své služby, neb osvobodil Prahu od Švédů. Generál Goltz zůstal natrvalo. Vybudoval si zde věžovitou tvrz  a ihned se – i s manželkou (a předtím vdovou po jiném generálovi) - začal  podílet na obnově panství zničeného válkou. Za jejich působení zažilo městečko hospodářský i kulturní vzestup, takže svůj přívlastek Golčův dostalo plným právem.

Goltzovi nejprve roku 1640 opravili zpustlý kostel sv. Kříže, poté dal generál Goltz postavit kamennou radnici, loretánskou kapli a jezuitskou rezidenci (ze známých jezuitů zde působili např. český básník  Bedřich Bridel nebo Antonín Koniáš, ale jejich příchodu do města se už generál nedožil).. Jezuité zde zajistili vyučování ve škole založené Šimonem Šanovským a v roce 1753 otevřeli na náměstí apotheku, tedy lékárnu (část jejího původního vybavení byla v roce 1950 odvezena do lékárnického muzea v Praze).

Po Goltzově smrti v roce 1653  pokračovala ve zvelebování městečka jeho manželka Marie Magdalena, která dokončila stavbu jezuitské rezidence a vymohla na císaři Leopoldovi právo pořádat dva výroční trhy. Poté panství získává její synovec, hrabě Ledebour. Začínají jeho neúspěšné spory s jezuity a panství brzy získává rod  Caretto-Millesimo, a poté Krakovští z Kolovrat. Po roce 1766 zde Filip Krakovský hrabě z Kolovrat vybudoval v místě dnešního zámku státní továrnu na tabák. Jeho syn Leopold pak zřizuje ve městě státní továrnu na jehly, první svého druhu v celé Evropě. Zavedl také moderní postupy v zemědělské výrobě a začal ve velkém pěstovat okrasnou rostlinu zvanou později „chléb chudých“, tedy brambory. V roce 1773 obdržel Leopold od Marie Terezie zkonfiskovaný majetek jezuitů, bylo to však spojeno se podmínkou zajistit fungování církve a školství na jeníkovském panství. Leopold z Kolovrat ještě zařídil obnovení zdejší farnosti (1775) i její povýšení na děkanství (1783) a také přestavbu věže se zvonicí po požáru v roce 1784, při kterém vyhořela i loretánská kaple a budova děkanství.

V 19. století končí pro město éra dobrých časů. Napoleonské války, zřízení vojenského špitálu,  opakovaná epidemie tyfu a nekonečný spor o dědictví po zesnulém Leopoldovi Krakovském z Kolovrat . Továrna na tabák je přemístěna do Sedlce u Kutné Hory a jehlárna zaniká úplně. Město chudne. Další změny nastávají až poté, co jej zdědí nezletilý hrabě Otto Herberstein. Jeho poručník Hugo von Eger nechal vedle loretánské kaple vystavět kostel sv. Františka Serafínského a budovu tabákové továrny přestavěl na zámek, vedle něhož zřídil anglický park. Roku 1830 kupuje panství hraběnka Terezie z Trautmannsdorfu, která zřídila v zámeckém areálu moderní pivovar. Rokem 1838 přechází panství do majetku Bedřicha, rytíře von Neupauer. Za „vlády“ Neupauerů se panství rozrostlo i o majetek bývalého vilémovského kláštera a město se tak rozvíjí ještě i v polovině 19. století. Počátkem  20. století je Golčův Jeníkov malebné prosperující městečko s necelými 2,5 tisíci obyvateli. V roce 1913 dochází k očekávanému povýšení městýse Golčúv Jeníkov na město.

V první části „procházky“ po jeníkovských památkách se zaměříme na zámecký areál, jehož nejstarší částí je tzv. Golčova tvrz. Tato věžovitá stavba byla vybudována v letech 1650-1653 vedle místa, kde stávala – do roku 1580 (nebo 1624) zábělčická tvrz, zvaná Staré opatství. Jedná se o prostou raně barokní obytnou stavbu s řadou fortifikačních prvků (i několika prvků pozdní renesance), v horní části dokonce uvidíte střílny. Ve tvrzi se nachází jedna velká přízemní místnost, točité schodiště a tři obytné místnosti v patře. Najdeme zde i renesanční krb z bílého mramoru. Jedná se určitě o jednu z posledních věžovitých tvrzí na našem území; dvoupatrová obytná věž má půdorys cca 10,5 x 12,5 metru. Později budova slouží jako pivovarský sklad chmele, od roku 1912 tvrz chátrá a po rekonstrukci v roce 2004 se stává galerií.

V místech, kde se nacházela ves Zábělčice, se rozkládá celý dnešní „Zámecký areál“. Komplex tvoří v podstatě tři budovy. Nejstarší z nich je – jak již bylo uvedeno – věžovitá Goltzova tvrz. Druhou budovou je tzv. Starý zámek, prostá jednopatrová barokní budova na půdorysu podkovy. Doba jeho vzniku není přesně známa, ale určitě byl postaven až po roce 1703.  Obdélná trojkřídlá patrová „zámecká“ budova od počátku sloužila  jako správní centrum panství. Když tuto úlohu převzal tzv. Nový zámek, byl Starý zámek přeměněn na byty. Ve druhé polovině 18. století zde sídlila „solidní tabáková továrna“, pozdější Tabák Kutná Hora a dnes Philip Morris ČR. V současnosti v jeho prostorách můžete navštívit Restauraci Na zámku.

Nejmladší stavbou je – celkem logicky - Nový zámek. Vznikl zřejmě v letech 1768-1769, tedy krátce poté, co zde Filip Krakovský z Kolovrat zřídil – již zmíněnou - státní továrnu na tabák (jina verze říká, že továrna vznikla až v letech 1774-1775, tedy již zásluhou Leopolda Kolovrata Krakovského, po jehož smrti končí nájemní smlouva a továrna je přestěhována do Sedlce u Kutné Hory).  V roce 1817 kupuje majetek hraběte Leopolda jeho dcera Louisa Herbersteinová, rozená z Kolovrat. Ta nechává v letech 1827-1828 přestavět tabákovou továrnu na zámek, který je ihned po její smrti rekonstrurovaný v empírovém stylu a sloužil jako správní budova. Má bohatě zdobená průčelí se třemi rizality, které vrcholí střešními štíty. A je paradoxem, že ani Nový zámek nakonec vlastně zámkem nikdy nebyl.

Původně zde stávala gotická tvrz, písemně doložená roku 1429. Ta je v období  let 1463–1468 přestavěna (Jaroš ze Svojovic) na hrad, jehož dominantním znakem byla šestiboká vysoká věž. Ve II. polovině 16. století byl hrad „upraven“ v renesanční zámek, jehož poslední přestavba proběhla v letech 1890–1894. Součástí rozsáhlého zámeckého areálu je také kostel a bývalý hospodářský dvůr.

Hlavní přestavba (gotického hradu v renesanční zámek) je připisována Berkům z Dubé, Biberštejnům a Slavatům. V roce 1767 nachal Jan Václav z Příchovic upravit renesanční sýpku a vodárenskou věž na kostel sv. Václava. V roce 1864 získává zámecký areál rod Waldstein-Wartenberg, za nichž dostal zámek svou dnešní podobu. Autorem projektu přestavby byl Josef Schulz.

V roce 1948 je zámek zabaven posledním majitelům (rodina Šimonkova, nejstarší Josef – prezident Škodových závodů a senátor – jej získal v roce 1917) a je moudře předán do rukou těm nejpovolanějším. Hospodářskou část - včetně kostela - od té chvíle spravuje místní JZD, v zámecké budově je umístěno rekreační středisko příslušníků SNB a od roku 1955 dětský domov. Tím se samozřejmě zcela mění vnitřní dispozice zámku, ale „technicky“ stavba přežila. Kolchozníci to vzali do svých rukou pevněji, několik objektů jim zcela zmizelo a kostel vyhořel. Po roce 1990 se větší část areálu vrátila do rukou Šimonkových, kteří později zahájili rekonstrukci zámku i kostela.

Samotný hrad  byl stavěn již bez většího apelu na jeho obranyschopnost, ale roubenné patro  gotické vstupní brány  pochází až z období přestavby v letech 1850-1880, kdy bylo nutné věž brány snížit kvůli statice. Původní gotická věž měla dvě kamenná patra, z boků ji pravděpodobně chránily ještě dvě předsunuté dělostřelecké bašty. V zámeckém areálu jistě zaujme také  barokní sýpka, staré lípy, dvouřadá platanová alej a – nedávno - opravený kostel sv. Václava s někdejší vodárenskou věží.

Do zámku, který je postaven na půdorysu lichoběžníka, vstupujeme po barokním kamenném mostu. Míjíme gotickou věž a vidíme, že všechny ostatní budovy, zejména jižní arkádové křídlo, už opravdu pochází převážně z novorenesanční přestavby. Podobu interiérů pak silně poznamenaláy úpravy ve II. polovině 20. století.

Věž si dodnes zachovala řadu pozdně gotických detailů, například klenby a ostění, pod novodobou jehlancovou střechou se dokonce ukrývá původní kamenná helmice a v nejvyšším patře se stále nachází vodní reservoár.

Provozovatelé zámku nabízí jeho návštěvníkům prohlídku zámeckých interiérů s výkladem o historii stavby, samostatný výstup na gotickou hradní věž s vyhlídkou do údolí řeky Jizery (údajně jsou vidět i okolní hrady a zámky, např. Bezděz, Trosky, Krnsko, Starý Stránov a Mladá Boleslav,  a za krásného počasí také Krkonoše a Jizerské hory) nebo výstavy současných umělců (např. fotografie).

Zámek je v současnosti přístupný jen v období březen až září a vstupné do zámeckých interiérů je 60,- Kč (děti a důchodci polovic). Za své peníze uvidíte hlavní sál s gotickou kaplí, entomologické sbírky, soubor historických kočárků a panenek nebo repliky historického nábytku. K tomu jako bonus gotickou věž s vyhlídkou. Samostatný výstup na věž je za dvacku a v ceně je i právo vstoupit na renesanční arkády a do parkánu. Kostel sv. Václava – pokud je otevřen – máte zdarma.

Zajímavá je i procházka předzámčím, tedy dříve hospodářským dvorem a ještě dříve předhradím. Zde nás čeká gotická vstupní brána, kostel sv. Václava (z roku 1767, významný pražský architekt Filip Heger), památník Miroslava Tyrše, francouzský a anglický park (nebo spíše prostory, kde se zde dříve nacházely – ale zase tu je sekvojovec obrovský), zřícenina zvěřince (kde údajně bydlel i lev paní Baťové), tvrz Vtelno (která je dnes vyhlídkovým a odpočinkovým místem) nebo obora Podčejk (fotolovy muflonů a daňků, zřícenina mlýna).

Své pozoruhodnosti nabízí i předzámčí (předhradí). Je to určitě zřícenina hradu Starý Stránov (viz. http://www.turistika.cz/mista/zamosti-zricenina-gotickeho-hradu-hradek-stary-stranov-myskuv-hradek) a železobetonový železniční vidukt Stránov – Krnsko (jeden z nejmohutnějších viaduktů v Čechách s délkou  152 metrů a výškou  27 metrů; dnešní podoba je z roku 1924).

Samotný zámek Nový Stránov je - pod šestibokým bergfritem se „krčící“ - trojkřídlá dvoupatrová budova s rustikovou sgrafitovou omítkou. Vnitřní nádvoří zámku na jižní straně uzavírají dvoupatrové - v přízemí slepé - arkády. Původní gotické paláce jsou zabudovány v hmotě západního a východního křídla, kde býval i arkýř kaple. Schodišťová věž v severozápadním koutě nádvoří je již novodobá..

Po architektonické stránce zaujmou v interiérech zámku zejména částečně dochované gotické křížové klenby, několik pozoruhodných gotických kamenických prvků (např. pozdně gotický portál bývalé zámecké kaple z konce 15. století) nebo nástěnné malby s motivy květů a ptáků z přelomu  16. a  17. století, které se nacházejí ve spodní části věže. Z období barokních úprav pochází například zámecká pískovcová kašna.

Jak již bylo uvedeno; romantická novorenesanční podoba zámku vznikla v letech 1890-1894, kdy podle plánu Josefa Schultze zámek – a dle požadavku Marie z Valdštejna a Vartemberka (a zase ty ženy …) – přestavěl Josef Mráz. Erby, které u vstupu uvidíte, patří Janu V. Příchovskému (husí hlavy) a jeho manželce Róze s Lisova.

Za zajímavost lze považovat i fakt, že spolumajitelkou zámku bývala i pravnučka slavného astrologa Rudolfa II. Tycha de Brahe, Alžběta Lidmila, provdaná z Lisova.

K zámku se dá dojet autem (parkoviště je, snad i bezplatné), na kole (nechali nás zaparkovat na nádvoří) nebo dojít pěšky (třeba po žluté). Nejbližší vlaková zastávka je vzdálena necelé  2 kilometry, autobusová ještě méně. Zámek se stále – a dlouhodobě - rekonstruuje, ale je veřejnosti přístupný.

Od roku 1954 je zámek využit pro potřeby psychiatrické léčebny a léčí se v něm lidé ze závislosti na alkoholu, drogách a jiných závislostech, čili jeho interiéry jsou běžně nepřístupné.

Zámek je patrová dvojkřídlá barokní budova s malou věžičkou. Původní stavba byla pouze přízemní, k nástavbě patra došlo za princezny Marianny Nizozemské. U zámku se nachází pomník císaře Josefa II., v jeho okolí park.

Autem se dá dostat na parkoviště přímo před zámkem. Jediná silnice do Bílé Vody vede z Javorníku směrem na Bílý Potok, před nímž odbočte vlevo na Bílou Vodu a pokračujte dále asi 7 km až do Bílé Vody, tuto projeďte po hlavní silnici kolem kláštera a pokračujte ještě asi 2 km až k zámku na konec obce. Dál silnice nevede....

Pokud zavítáte do Bílé Vody nebo okolí , doporučuji zajet k sousedům do Polska. Ve městě Zloty Stok najdete velmi atraktivní turistický cíl pro děti i dospělé - bývalý důl na zlato. Více se dozvíte v mém článku o této technické památce, najdete tam i desítky fotografií a velmi praktické informace.

http://www.hrady.cz/index.php?OID=9849

V roce 1734  byl hrabětem Janem Karlem Kryštofem z Nostic rozšířen a také přestavěn v barokním stylu.

Rokytnický zámek stojí na východní vyvýšené straně náměstí. Je to jednopatrová čtyřkřídlá budova se čtvercovým dvorem, jejíž ochoz je v přízemí otevřen velikými oblouky, které jsou v patře zazděny. Průčelí zdobí alianční erb hrabat Nosticů. Ze severního křídla vystupuje čtyřboký rivalit s barokní zámeckou kaplí apoštolů Petra a Pavla. Místnosti v přízemí jsou klenuté, v patře jsou stropy ploché.

Ze zámeckých místností v poschodí stojí za zmínku velký sál ve tvaru podkovy s bohatě štukovanými zdmi a stropem ze 17. století. Chodby zdobí dvoje vzácná kamna ze 17. století s barevnými figurálními kachlemi. Jeden z pokojů je opatřeni intarzovanou parketovou podlahou. V jižním křídle jsou čtyři tapetované pokoje z poloviny 19. století.

V roce 1918 byly na krátký čas v přízemí zámku umístěny české menšinové školy. V majetku rodiny Nostic – Rieneck zůstal rokytnický zámek až do roku 1945. Zámek dlouhou dobu sloužil školským účelům. Před rokem 1989 byl jeho majitelem a uživatelem podnik ČSD Praha.

http://www.hrady.cz/?OID=4519

http://www.zamek-rokytnice.cz

Zámek byl postaven v letech 1749–1750 a poté - v letech 1766–1774 - dostavěn rokokově Ignácem Janem Nepomukem Palliardim. Najdete zde nástěnné malby Josefa Hagera a Josefa Redelmayera z roku 1774 nebo plastiky Ignáce Františka  Platzera. Zámek je od počátku stavbou se čtyřkřídlou dispozici  a západním vstupním průčelím. Tříosý středový rizalit vrcholí tympanonem s hodinami. Zámek zůstal v původní barokní podobě, jen východní křídlo je již rokokové. Nachází se v něm velký reprezentační taneční sál a kaple sv. Michaela s Redelmayerovým freskovým oltářem, která prostupuje přízemím i prvním patrem. K zámku náleží také park, poblíž stojí hospodářský dvůr s pozdně barokní vstupní bránou z roku 1766.

Zámek, který si zahrál v úspěšném filmu Zapomenuté světlo s Bolkem Polívkou a Veronikou Žilkovou je – z pochopitelných důvodů - veřejnosti nepřístupný. Nevím, samozřejmě, jestli je Robert opravdu skoro panic, ale kdykoliv jsem projížděl kolem (bylo to dvakrát nebo třikrát), doma nebyl. Asi vydělával peníze v nějakém cizím studiu nebo na turné, protože tato stavba s šestadvaceti místnostmi musí být na finance kopií oné legendární černé díry. Ale všechna čest, rozhodně se Robert a jeho otec za odvedenou práci stydět nemusí. Robertův sen dát zámku původní podobu z 18. století je zřejmě již hodně blízko svého naplnění.

   Dovedete si ale představit proměnu bývalého pyšného panského sídla ... na takovou porodnici ?!?

   Asi dost dobře ne, že ?? ... No, vidíte a právě takový osud postihl nevelký zámek v obci Přílepy, která je vzdálena pouhé 3 km od Holešova a jejíž domky - mimo centrum - šplhají do posledních strání Hostýnských vrchů. Čtenářům, kteří milují historické památky, možná připadne role porodnice a ženské nemocnice pro historické zámecké interiéry ponižující ... ale zcela opačného názoru určitě bude těch téměř 21 000 lidí, kteří zde v letech 1955 až 1994 přišli na svět !

   I když vzal mobiliář v zámeckých interiérech dávno za své ještě před vznikem porodnice - ( napřed se tu roztahovaly 2 armády a pak objekt sloužil jako učňovský internát, ozdravovna a v té době se tu také promítalo kino a prostory přilehlého zámeckého parku sloužily k pořádání tanečních zábav ) - tak díky tomu, že byla budova obývána a občas i opravena, dochoval se její exteriér do časů dnešních v celkem slušné formě, podobě a zachovalosti.

   Samotný objekt je sice nepřístupný, ale alespoň jeho vnější podobu můžeme obdivovat ze všech světových stran, neboť zámek je umístěn v sv cípu volně přístupného zámeckého parku. Tady také vidíme, že zámek v Přílepech byl poněkud skromnějším panským sídlem, neboť jej tvoří jen jeden trakt jednoposchoďové budovy. Protože je ale neodmyslitelnou součástí zámeckého objektu také hranolová věž a protože toto vše je vystavěno v novorenesančním slohu, určitě procházka zámeckým parkem a okukování panského sídla neokouzlí jenom duše romantické. Ti "přirozeněji" založení jedinci si totiž povšimnou, že na zámecké věži jsou v atikách tří rohů umístěny kamenné erby rodu Seilernů, který se zasloužil o dnešní podobu zámku a že jsou tyto erby přizdobeny pěknými plastikami lvů.

   Zámek je v současnosti v majetku obce, která pro něj hledá využití a tudíž je veřejnosti nepřístupný. Té je ale volně umožněn vstup do zámeckého parku.

   ( Původně na těchto místech stávala tvrz, kterou založil Jindřich z Přílep. Vesnice, vzpomínaná poprvé r. 1278, stojí na místě zaniklé dědiny Hynčiny. Historie přílepské tvrze a osady je pak jakýmsi stále se zrychlujícím sledem obrázků v kaleidoskopu, kdy se tu jeden za druhým střídají majitelé a panstvo a který se zpomaluje až po polovině 18.století, kdy jej vlastní rod Komínků a tvrz byla ( už předtím ?)  přestavěna na renesanční zámek. Od roku 1778 až do konce II. světové války zámek na celých 167 let získává rod Seilernů - Aspagnů. Ti kolem r. 1885 přestavují zámek do tehdy módního neorenesančního slohu. Zároveň tu vzniká objekt hospodářských budov s konírnou, laboratorkou a celý areál budov se později čím dál více skrývá pod zvětšujícími se korunami stromů a rychle rostoucích dřevin nově zbudovaného zámeckého parku ...)