Na tomto místě se totiž nachází hromadný hrob občanů Vilémovic, kteří zemřeli při poslední evropské morové ráně roku 1715. Jen v Čechách tehdy zemřelo na 200 tisíc lidí. Po této epidemii už žádná další nenastala, protože začaly fungovat opatření měst proti infekcím, zejména městské kanalizace, které kdysi vůbec neexistovaly. 

Občané Vilémovic, kteří přežili se svým mrtvým druhům zavázali, že k odvrácení morových ran budou vykonávat každoroční pouť na Svatý Kopeček u Olomouce. 

Jednoduší to lidé...  Ale mysleli to dobře a taková to byla doba.

Na kamennou zdí ohrazené ploše o výměře 7.525 m2 se nachází přibližně 600 náhrobků a je tak zaplněn přibližně z poloviny. Najdeme tu převážně náhrobky barokní a klasicistní, nejstarší pochází z roku 1694. V rohu je situována obřadní síň postavená ve druhé polovině 19. století v maursko orientálním stylu. Nachází se v ní menší expozice o historii židovské obce. Komunita židů v Podivíně zanikla roku 1940.

Hřbitov je od roku 1958 chráněn jako kulturní památka České republiky. Chcete-li se na hřbitov podívat, zajděte na nedaleký Městský úřad na Masarykově náměstí, kde si u starosty můžete půjčit zdarma klíče.

http://www.atlasceska.cz/jihomoravsky-kraj/zidovsky-hrbitov-podivin/

Ostatky obětí byly exhumovány již 16. ledna 1946 (a později pohřbeny na vesnických hřbitovech u kostelů v Hradečné a Medlově), v roce 1965 zde byl postaven památník obětem II. světové války (u kterého vždy v květnu pamětníci zasmutnili i zavzpomínali a politici na všech koncích politického spektra předvedli svou výmluvnost a umělou slzu) a to bylo vše. Až teď, najednou a nečekaně, se na stromu vedle památníku objevila dřevěná šipka s „pestrobarevným optimistickým“ nápisem HROMADNÝ HROB a vzdálenostní douškou  500 M.    

Vydávám se tedy kolem závory do prostor někdejší střelnice a nestačím se divit. Malý panelák, který zde ještě nedávno stával – coby připomínka někdejšího „vůdcova hlavního stanu“, odkud podplukovník „Ni-Ni-Ni-Ni-Nikitičenko“ se svými nohsledy pozorovali pevné ruce a bystré oko svých milých soudruhů nižších až nejnižších hodností. Místo této hrůzy zde vyrůstá něco jako psí útulek. Jdu podle dřevěných šipek dál do lesa, kde je cesta k hrobu čerstvě vysekána a ze skolených olší jsou na několika místech vytvořeny schůdky pro jednodušší zdolávání terénních nerovností. Po chvíli narazím na jistou kuriozitu, kterou si pamatuji již z minulosti … v lese stojí čtveřice – paralelně zapojených – schodišť. Celkem se divím, že Japonci a Američané sem už dávno nejezdí na exkurze, to přece hned tak někde nenajdou …

Ještě pár desítek metrů a jsem na místě. Je vidět, že tato „atrakce“ je opravdu horkou novinkou. Čerstvě zabetonovaná lavička a několik odpočinkových špalků, nápisuprostý „náhrobní“ kámen a – rovněž čerstvý – „pamětní“ strom. Jen – mírně - v terénu propadlé místo s několika kameny dává tušit, kde bylo den před popravou vykopáno „místo posledního odpočinku“ pro 16 zadržených z Troubelic, Pískova, Bludova, Dolních Studének, Moravičan a Králové.

Popravu lidí ve věku 21 až 43 let řídil – a místo jejího konání určil - Wilhelm Prellberg, velitel šumperského gestapa. Tradiční ranou do týla je popravili gestapáci Hufer a Tilg a hned poté byl hrob zasypán a zamaskován. O popravených se dlouho nic  nevědělo, vše přiznal až Wilhelm Prellberg, který byl objeven v liberecké věznici. Jednoho z vrahů - N. Hufera – vydali o dva roky později Američané

Když potom budete – stejně jako já – pokračovat lesem vzhůru, velmi brzy narazíte na zajímavé skalní útvary i turistické značení.

Hřbitov vznikl v roce 1917 po rozsáhlé epidemii skvrnitého tyfu, která vypukla mezi židovskými uprchlíky z Haliče a Bukoviny, kteří byli internováni ve sběrném táboře v prostoru dnešní psychiatrické léčebny. Oběti tyfu byly nejdříve pohřbívány na židovském hřbitově v centru města, po jeho zaplnění ale bylo nutné najít nový prostor pro pohřbívání - vybrán byl prostor poměrně daleko od města.

Na hřbitov bylo pohřbíváno pouze do konce 1. světové války. Přestože již hřbitov nebyl využíván, i nadále byl udržován městem i židovským obyvatelstvem. Druhá světová válka a holokaust ale znamenaly konec péče i o tento hřbitov. Situace došla dokonce tak daleko, že se na hřbitov v podstatě zcela zapomnělo. Až do roku 2004 hřbitov chátral, v roce 2004 byly provedeny alespoň základní opravy. 

Na hřbitově najdeme 86 náhrobků, všechny ve stejném stylu. Jen na malém množství náhrobků jsou jména pohřbených uvedena latinkou, většinou jsou informace zapsány pouze hebrejsky. Prostor s náhrobky dnes zabírá jen asi čtvrtinu háje.

Pozor! Ke hřbitovu nevede žádná přístupová cesta - aby se k němu návštěvník dostal, je nutné přejít pole. Pro návštěvu proto doporučuji zimu, kdy jsou pole pod sněhem a nehrozí poškození plodin, na poli pěstovaných.

V září roku 1950 byly v českých zemích zrušeny všechny ženské kláštery a řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů - jedním z vybraným míst byla právě Bílá Voda. V roce 1951 byly mladší sestry odvezeny na jiná místa a Bílá Voda sloužila k internaci starších a práce neschopných sester. Postupně se zde shromáždila snad největší církevní komunita v Evropě, čítající až 450 řeholnic najednou; vystřídalo se zde asi 1000 sester, z nichž mnohé jsou pohřbeny na místním hřbitově. Za 40 let nuceného pobytu zde byla pohřbena většina sester, které zde žily. Hrobů je zde až 700.

Dále je zde hrobka rytmistra Ludvíka hraběte d'Ambly, společný hrob obětem pochodu smrti z koncentračního tábora Osvětim. Na neoznačeném a neznámém místě na hřbitově jsou pochováni dva sovětští vojáci a příslušník jednotek SS.

Pokud zavítáte do Bílé Vody nebo okolí , doporučuji zajet k sousedům do Polska. Ve městě Zloty Stok najdete velmi atraktivní turistický cíl pro děti i dospělé - bývalý důl na zlato. Více se dozvíte v mém článku o této technické památce, najdete tam i desítky fotografií a velmi praktické informace.

http://www.jesenik.org/jesenicko/37751-bila-voda-hrbitov-radovych-sester.html

Jednou z nejzajímavějších zdejších památek je židovský hřbitov. Pochází pravděpodobně z přelomu  17. a  18. století – i když některé prameny datují jeho založení již do 14. století - a má rozlohu téměř  7.400 m2. Hřbitov leží tradičně mimo město (necelý kilometr západně od něj, na konci Komenského ulice), je chráněnou kulturní památkou a údajně patří k nejcennějším židovským hřbitovům v Čechách (čemuž bych i věřil).

Na hřbitově se dochovalo asi 1500 náhrobních kamenů, tzv. macev, barokního a klasicistního typu, tři rabínské tumby a obřadní síň, pocházející z let 1871-1873. Je zde pochován i rabín Aaron Kornfeld, významný židovský učenec, který ve městě založil talmudskou školu, poslední školu svého druhu v Čechách. Uzavřena byla po rabínově smrti roku 1881.

Nejstarší čitelný náhrobek pochází z počátku 18. století. Některé informační zdroje sice zmiňují čitelné nápisy v hebrejštině, češtině a němčině na náhrobcích, pocházejících již ze 16. století, ale předchozí věta je pro mě podstatně pravděpodobnější. V každém případě ty nejstarší náhrobky se nacházejí ve východní části hřbitova, neboť odsud se začínalo pohřbívat.

Hřbitov byl - v 60. letech 19. století - rozšířen (obsazeny jsou dnes asi dvě třetiny až téměř tři čtvrtiny jeho plochy) a užíván byl do roku 1940 nebo 1942, kdy došlo k přesunu jeníkovských židů do koncentračních táborů a zdejší židovská komunita zanikla.

Zdejší židovský hřbitov je ohrazen - více než dva metry vysokou - zdí se vstupní bránou. V roce 1993 se stal terčem útoku vandala a zřejmě i proto je v současné době židovský hřbitov v Golčově Jeníkově trvale uzamčen. Přístupný je pouze na požádání.

Ve městě Golčův Jeníkov se nacházejí i další připomínky působení židovské obce, například synagoga.

Původní opevnění města pochází z II. poloviny 13. století (po roce 1259) a po husitských válkách bylo postupně doplněno parkánovou (neplést s bývalou ministryní obrany a dalších rezortů, zvanou Pějící Vlasta) hradbou s baštami a dalšími – na svou dobu progresivními - prvky aktivní obrany, například barbakánem. Hradby historické jádro města obepínají ze tří stran (severozápadní část opevnění zanikla) a jejich nejzajímavějšími částmi Mikulovická brána, barbakán a katovna s Katovou (Katovskou) uličkou. Druhá část hradeb byla vybudována ve II. polovině 14. století a městské opevnění bylo kompletně dostavěno koncem 15. stolertí

Hradby byly původně prolomeny čtyřmi městskými branami, z nichž se dochovala jediná. Je to vnitřní brána, nazývaná Mikulovická nebo též Svatá. Ostatní brány „padly za vlast“ v rámci demolicí při rozšiřování města v I. polovině 19. století (roku  1831 padla Prunéřovská brána, o rok později Žatecká brána a v roce 1838 Vodní brána). Oprava opevnění, které svůj význam definitivně ztratilo po třicetileté válce, proběhla převážně v 70. až 90. letech minulého století, ale již po II. světové válce došlo ke stržení několika domů - zejména na Špitálském předměstí – za účelem odhalení hradeb a zpřístupnění parkánu. Některé dochované bašty dnes slouží jako obytné domy, v některých jsou provozovány restaurace a parkán slouží jako venkovní galerie a pěší vycházková zóna

Na závěr pár informací o některých zajímavých částech městského opevnění v Kadani.

Mikulovická (Svatá) brána je věží, která byla součástí vnitřního pásu hradeb, postaveného ve II. polovině 14. století. Na vnějším průčelí Mikulovické brány se dochovala kladka a drážky pro spouštění padací mříže. Na rozdíl od svých tří sester byla tato brána kompletně opravena již v letech 1877–1878.

Katova ulička, tedy nejužší ulička ČR, vede z hlavního – tedy Mírového - náměstí k fortně parkánového hradebního systému a ke katovně v domku čp. 190, který je rovněž součástí hradeb. Ulička je dochovaná ve své gotické podobě s původními okny a prampouchy. Fortna, u které ulička ústí, byla součástí nejstarší části hradebního pásu z poloviny 14. století.

Bašta v Sokolovské ulici je pozůstatkem velké dostavby městského opevnění v období pozdní gotiky. Jedná se o třípodlažní objekt podkovitého půdorysu s obvodovým zdivem o síle až  4 metry. Jedná se o významný obranný prvek opevnění Kadaně. Bašta byla restaurována v roce  1997 a  její interiér je dnes využíván pro podnikatelské ú­čely.

Barbakán byl předsunutým opevněním Žatecké (nebo též Kovářské) brány, zbořené v roce 1832. Patří k druhému pevnostnímu pásmu, tedy k tzv. vnitřní hradební linii. Tento fortifikační prvek umožňoval střelbu do všech stran, jak dokládají zachované klíčové střílny. Barbakán, který je hradebním pásem spojen s kadaňským hradem, byl rekonstruován v roce  1995.

Venkovní galerii v parkánu by také neměl žádný z návštěvníků Kadaně vynechat. Zejména pánové jistě ocení některá zajímavá díla, představující například různé anatomické anomálie ženského těla (viz. foto).

   Někdy před rokem 1270 si jakýsi pan Záštita vybral nejvyšší návrší - v tehdy už více jak 100 let fungující vesnici - ke stavbě své tvrze. Stavba to byla skromná a na dnešní poměry jednoduchá, neboť tu po dokončení vznikla jen čtyřhranná obytná věž s hospodářským dvorem. Pevnůstka také nijak zvlášť nepřevyšovala své okolí, neboť tento "kopec" v centru Tlumačova dosahuje nadmořské výše celých 191 m a okolní terén je pouze o 2 metry nižší !

  Před koncem 15.století, kdy osada přináležela rodu Stošů z Kounic, bylo k věži - kvůli luxusnějšímu bydlení - přistavěno jižní palácové křídlo a obranná zeď, která obkroužila také blízký kostel. ( Protože tehdy ještě nebyl vynalezen cement, stavělo se z lomového kamene a namísto malty se jako pojivo používal jíl ).

   V následujícím století přestává tvrz - ( díky rozvoji palných zbraní a změně bojové taktiky ) - plnit svoji obrannou funkci. Městečko Tlumačov s opevněným sídlem dostává v roce 1495 nové "pány" - panstvo Bilíků se píše z Kornic. A je to rod činorodý a budovatelský, neboť záhy přistupuje k radikální přestavbě tvrze : vzniká zde nové palácové křídlo, zdivo věže je sneseno na úroveň ostatních obytných částí, hlavní průčelí paláce dostává kolem oken nové renesanční ostění a celý areál se mění na tzv. "panský dům", označovaný též zámečkem ...

   Okolo roku 1665, kdy Tlumačov vlastní hrabě z Rottálu, přichází tato stavba definitivně o své privilegium být obýváno pouze majiteli s "modrou krví" a stává se z něj panský dvůr s nájemním hostincem. Pivo se do něj dodávalo z dnes už neexistujícího pivovaru a též zaniklé tlumačovské čtvrti Klevetova. K panskému dvoru tehdy patřil také rybník a tlumačovský ovčín.

  ( Budova "zámečku" je teprve v polovině 18.století navýšena o patro, stavěné z nepálených cihel - ( vepřovic ) - a zhruba tuto podobu si udržela až do vzorné rekonstrukce v současnosti ...)

    ( K článku použity informace z webových stránek obce Tlumačov ).

V místech dnešního centra Žatce bylo již v 8.století slovanské hradiště. V 10. století zde stojí hrad Satzi s osadou a tržištěm v podhradí. Ve 13. století udělil král Přemysl Otakar II.Žatci městská privilegia. Město je obehnáno mohutnými hradbami, které byly dokončeny v roce 1463 a Žatec se tak stal jedním z nelépe opevněných měst v Čechách. V 19. století hradby bránily dalšímu rozvoji města a tak byly postupně bourány. Ze čtyř městských bran se dochovaly pouze dvě - Kněžská brána a Libočanská branka.

Libočanská branka

Věž s průchodem tvořila část předsunutého opevnění hradeb, umožňovala přístup z Dolního Předměstí do vnitřního města. Od poloviny 19. století se využívá k bydlení.

Kněžská brána

Předsunutá obraná věž s průchodem do kterého směřovaly cesty od západu. V blízkosti věže stával klášter minoritů. Odtud tedy její název Kněžská brána. Měla ještě další názvy - Ženská brána, Dolní brána.