Na tomto místě se totiž nachází hromadný hrob občanů Vilémovic, kteří zemřeli při poslední evropské morové ráně roku 1715. Jen v Čechách tehdy zemřelo na 200 tisíc lidí. Po této epidemii už žádná další nenastala, protože začaly fungovat opatření měst proti infekcím, zejména městské kanalizace, které kdysi vůbec neexistovaly. 

Občané Vilémovic, kteří přežili se svým mrtvým druhům zavázali, že k odvrácení morových ran budou vykonávat každoroční pouť na Svatý Kopeček u Olomouce. 

Jednoduší to lidé...  Ale mysleli to dobře a taková to byla doba.

Ale dost teorií a statistik. Skutečností zůstává, že zdejší Vesnickou památkovou rezervaci lidové architektury tvoří ojediněle dochovaná česká okrouhlice, konkrétně soubor 18 – většinou - roubených staveb, které představují převážně usedlosti "soboteckého typu pojizerského roubeného domu". Hlavním znakem těchto objektů jsou sdružená okna v průčelí, která jsou téměř všude v původním stavu. Obytná stavení – tedy někdejší statky a domkářské usedlosti - obklopují zpravidla hospodářské budovy. Usedlosti jsou uspořádány kolem – téměř kruhové - návsi, uprostřed které se nachází rybník. A najdete na ní i zajímavou nástěnku s „reklamami“ na úrazy elektrickým proudem (viz. fotogalerie).

Zajímavostí obce je také dvojice děl sochařských. Jefdná se o sochu sv. Jana Nepomuckého a zejména práci lidového umělce Josefa Zeman ze Žernova, tedy o jeho sousoší Nejsvětšjší trojice z roku 1834, kde Bůh otec klečí na zeměkouli. Dřík a sokl pak zdobí reliefy s legendami o sv. Starostě, portugalské světici, ukřižované vlastním otcem za neposlušnost a nošení plnovousu.

Co se týče stáří jednotlivých usedlostí, tak ty současné pocházejí převážně z období 18–19. století. Za použití několika informací z místní kroniky a záklopních nápisů zjistíme, že např. grunt čp. 15  pochází z roku 1787, čp. 11 z roku 1808 nebo čp. 7 z roku 1833.

Vesec je však také skutečným českým Hollywoodem, protože jeho podobu znají – mnohdy nevědomky – především milovníci filmových představení a televizních obrazovek. Své filmy zde natáčeli mnozí čeští i zahraniční režiséři, čemuž jistě napomohla i malá vzdálenost od hlavního města. Jako první se zde natáčely filmy Léto (1948) a Vzbouření na vsi (1949). Po delší pauze následoval dětský muzikál Přijela k nám pouť (1973) a zahraniční filmy Porážka, Syn třinácti otců a Johanes. A přibývaly další filmy jako Před bouří, Komediant, Podzemí nebo divácky velmi oblíbené kopmedie a pohádky. Stačí jmenovat tituly Jak dostat tatínka do polepšovny a Čertův švagr. Skutečným – zde natočeným – klenotem naší kinematografie pak byl kultovní film Jára Cimrman ležící, spící.  Vpomeňme muzeum peří, nacházející se v čp. 19.

Natáčela zde mnohokrát i Československá (Česká) televize. Točily se zde například některé povídky z cyklu Bakaláři, V zámku a podzámčí,  Psohlavci nebo dokument Jana Bonaventury Svatba v Českém ráji aneb Jak to bylo dál s Prodanou nevěstou. V 90. letech přibyly dva snímky; jeden  díl seriálu Dlouhá cesta Lukáše Bímana a část filmu Haliny Pawlovské Díky za každé nové ráno. Naposledy sem zavítali filmaři v roce 2001, kdy se zde natáčel seriál O ztracené lásce.  Obliba Vesce mezi filmaři je – kromě dostupnosti – přičítána zejména tomu, že se zde nacházejí většinou přízemní nebo patrové domy s pavlačí, které se vyznačují přibližně stejnou velikostí.

Návštěva Vesce u Sobotky je vždy romantická, velmi příjemná a uklidňující. Není se - koneckonců - čemu divit ... vždyť se nacházíme v Českém ráji.

Na kamennou zdí ohrazené ploše o výměře 7.525 m2 se nachází přibližně 600 náhrobků a je tak zaplněn přibližně z poloviny. Najdeme tu převážně náhrobky barokní a klasicistní, nejstarší pochází z roku 1694. V rohu je situována obřadní síň postavená ve druhé polovině 19. století v maursko orientálním stylu. Nachází se v ní menší expozice o historii židovské obce. Komunita židů v Podivíně zanikla roku 1940.

Hřbitov je od roku 1958 chráněn jako kulturní památka České republiky. Chcete-li se na hřbitov podívat, zajděte na nedaleký Městský úřad na Masarykově náměstí, kde si u starosty můžete půjčit zdarma klíče.

http://www.atlasceska.cz/jihomoravsky-kraj/zidovsky-hrbitov-podivin/

Naše oblast Sudet byla poznamenána odsunem původních obyvatel. Noví osadníci většinou neměli k zdejším obydlím ten citový vztah, tak si domy upravovali podle vlastních představ a zvyklostí. K tomu velice dopomohla kvalitní omítka zvaná břizolit, pak smělé bruselské vzory a naše vesnice tím patřičně „zkrásněly“. (Ještě jsem zapomněl na vynález šumperáku architekta Vaňka).

Naštěstí sem tam se něco nepodařilo zbourat, někdo snad i usoudil, že je potřeba objekt zachovat. Podobné štěstí měla snad brána u statku, spíše usedlosti čp. 12 v Novém Malíně, dříve Frankštátě. V ulici stoupající ke kostelu vypadá objekt skoro nepatřičně. Jedná se o honosnou bránu do dvora usedlosti. V r. 1863 si ji nechal údajně dle vlastního návrhu postavit majitel Josef Lukas. Suma 410 zlatých, kterou celá věc stála asi nebyla v té době k zahození. Podle vzhledu s rozetami z pálené hlíny je spíš pravděpodobnější, že autorem i stavitelem je spíše zedník Franz Lukas (proto asi záměna jména) z Dolní Olešné (dnes součást Hrabišína). Brána se žlábkovanými polosloupy, postranními atikami a zmiňovanými rozetami působí vskutku jako vjezd do nějakého panského sídla. Sousedící budova usedlosti je daleko skromnější a bohužel již opatřena novější omítkou, naštěstí poměrně decentní.

Ostatky obětí byly exhumovány již 16. ledna 1946 (a později pohřbeny na vesnických hřbitovech u kostelů v Hradečné a Medlově), v roce 1965 zde byl postaven památník obětem II. světové války (u kterého vždy v květnu pamětníci zasmutnili i zavzpomínali a politici na všech koncích politického spektra předvedli svou výmluvnost a umělou slzu) a to bylo vše. Až teď, najednou a nečekaně, se na stromu vedle památníku objevila dřevěná šipka s „pestrobarevným optimistickým“ nápisem HROMADNÝ HROB a vzdálenostní douškou  500 M.    

Vydávám se tedy kolem závory do prostor někdejší střelnice a nestačím se divit. Malý panelák, který zde ještě nedávno stával – coby připomínka někdejšího „vůdcova hlavního stanu“, odkud podplukovník „Ni-Ni-Ni-Ni-Nikitičenko“ se svými nohsledy pozorovali pevné ruce a bystré oko svých milých soudruhů nižších až nejnižších hodností. Místo této hrůzy zde vyrůstá něco jako psí útulek. Jdu podle dřevěných šipek dál do lesa, kde je cesta k hrobu čerstvě vysekána a ze skolených olší jsou na několika místech vytvořeny schůdky pro jednodušší zdolávání terénních nerovností. Po chvíli narazím na jistou kuriozitu, kterou si pamatuji již z minulosti … v lese stojí čtveřice – paralelně zapojených – schodišť. Celkem se divím, že Japonci a Američané sem už dávno nejezdí na exkurze, to přece hned tak někde nenajdou …

Ještě pár desítek metrů a jsem na místě. Je vidět, že tato „atrakce“ je opravdu horkou novinkou. Čerstvě zabetonovaná lavička a několik odpočinkových špalků, nápisuprostý „náhrobní“ kámen a – rovněž čerstvý – „pamětní“ strom. Jen – mírně - v terénu propadlé místo s několika kameny dává tušit, kde bylo den před popravou vykopáno „místo posledního odpočinku“ pro 16 zadržených z Troubelic, Pískova, Bludova, Dolních Studének, Moravičan a Králové.

Popravu lidí ve věku 21 až 43 let řídil – a místo jejího konání určil - Wilhelm Prellberg, velitel šumperského gestapa. Tradiční ranou do týla je popravili gestapáci Hufer a Tilg a hned poté byl hrob zasypán a zamaskován. O popravených se dlouho nic  nevědělo, vše přiznal až Wilhelm Prellberg, který byl objeven v liberecké věznici. Jednoho z vrahů - N. Hufera – vydali o dva roky později Američané

Když potom budete – stejně jako já – pokračovat lesem vzhůru, velmi brzy narazíte na zajímavé skalní útvary i turistické značení.

Těla popravených byla exhumována již 16. ledna  1946 a  o čtyři dny později se v Šumperku konal symbolický státní pohřeb, kterého se – údajně – zúčastnilo asi dvacet tisíc lidí. Po smutečním rozloučení před radnicí se pohřební průvod vydal k železničnímu nádraží, odkud byly ostatky jednotlivých obětí odvezeny do jejich domovských obcí (oběti z Troubelic a Pískova byly nakonec převezeny na hřbitov k farnímu kostelu v Hradečné, oběti z Králové ke kostelu v Medlově).

Jistou kuriozitou tohoto pomníku je fakt, že na pamětní desce se jmény obětí (ve věku 21 až 43 let) je uvedeno datum 31. března 1945, zatímco v horní části památníku vidíme datum 30.III.1945. Kromě jmen obětí a data je na desce uveden nápis „VZDEJTE ČEST PAMÁTCE 16 SEVEROMORAVSKÝCH VLASTENCŮ, KTEŘÍ BYLI 31. BŘEZNA 1945 NA NÁSPU ZDEJŠÍ STŘELNICE ZÁKEŘNĚ ZAVRAŽDĚNI GESTAPEM“.  Z pamětní desky je také zřejmé, že Šumperk a Bratrušov byly obcemi německými. I ty odsouzence sem museli Němci dovézt z vesnic, nacházejících se již téměř v rovinách „české“ Hané, např. z Troubelic, Dolních Studének nebo Pískova.

V každém případě měli být zavraždění členy ilegálního Národního sdružení československých vlastenců, které přes velké ztráty pokračovalo v odbojové činnosti až do jara roku 1945. Tehdy byli na základě udání, provokace a nešťastné shody náhod (konkrétně se partyzán Miloš Vítek pokusil ukrást zbraně a střelivo v šumperské opravně vojenských vozidel, byl zajat a při mučení promluvil) mnozí příslušníci tohoto hnutí pozatýkáni a 31. března hromadně zavražděni.

Hřbitov vznikl v roce 1917 po rozsáhlé epidemii skvrnitého tyfu, která vypukla mezi židovskými uprchlíky z Haliče a Bukoviny, kteří byli internováni ve sběrném táboře v prostoru dnešní psychiatrické léčebny. Oběti tyfu byly nejdříve pohřbívány na židovském hřbitově v centru města, po jeho zaplnění ale bylo nutné najít nový prostor pro pohřbívání - vybrán byl prostor poměrně daleko od města.

Na hřbitov bylo pohřbíváno pouze do konce 1. světové války. Přestože již hřbitov nebyl využíván, i nadále byl udržován městem i židovským obyvatelstvem. Druhá světová válka a holokaust ale znamenaly konec péče i o tento hřbitov. Situace došla dokonce tak daleko, že se na hřbitov v podstatě zcela zapomnělo. Až do roku 2004 hřbitov chátral, v roce 2004 byly provedeny alespoň základní opravy. 

Na hřbitově najdeme 86 náhrobků, všechny ve stejném stylu. Jen na malém množství náhrobků jsou jména pohřbených uvedena latinkou, většinou jsou informace zapsány pouze hebrejsky. Prostor s náhrobky dnes zabírá jen asi čtvrtinu háje.

Pozor! Ke hřbitovu nevede žádná přístupová cesta - aby se k němu návštěvník dostal, je nutné přejít pole. Pro návštěvu proto doporučuji zimu, kdy jsou pole pod sněhem a nehrozí poškození plodin, na poli pěstovaných.

V září roku 1950 byly v českých zemích zrušeny všechny ženské kláštery a řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů - jedním z vybraným míst byla právě Bílá Voda. V roce 1951 byly mladší sestry odvezeny na jiná místa a Bílá Voda sloužila k internaci starších a práce neschopných sester. Postupně se zde shromáždila snad největší církevní komunita v Evropě, čítající až 450 řeholnic najednou; vystřídalo se zde asi 1000 sester, z nichž mnohé jsou pohřbeny na místním hřbitově. Za 40 let nuceného pobytu zde byla pohřbena většina sester, které zde žily. Hrobů je zde až 700.

Dále je zde hrobka rytmistra Ludvíka hraběte d'Ambly, společný hrob obětem pochodu smrti z koncentračního tábora Osvětim. Na neoznačeném a neznámém místě na hřbitově jsou pochováni dva sovětští vojáci a příslušník jednotek SS.

Pokud zavítáte do Bílé Vody nebo okolí , doporučuji zajet k sousedům do Polska. Ve městě Zloty Stok najdete velmi atraktivní turistický cíl pro děti i dospělé - bývalý důl na zlato. Více se dozvíte v mém článku o této technické památce, najdete tam i desítky fotografií a velmi praktické informace.

http://www.jesenik.org/jesenicko/37751-bila-voda-hrbitov-radovych-sester.html