Jestlipak víte, co to byla „gysárna“, uhádnete, co se asi dělalo v „prenárně“, kdo to byl „prubíř“? Odpovědi na všechny tyto otázky se dozvíte v nové expozici „Královská mincovna“ v kutnohorském Vlašském dvoře. Vlašský dvůr se dočkal rozsáhlé renovace expozice po dlouhých 13 letech.

Hlavním cílem expozice je vyprávět poutavý příběh dějin Vlašského dvora, který se dá bez nadsázky nazvat „českou centrální bankou středověku“.

Expozice je rozdělena na tři tematické okruhy: dějiny stavby, proces výroby mince a Pražský groš.

Návštěvník se nejprve pomocí názorných 3D modelů seznámí se stavebně historickým vývojem objektu. Proces přípravy a výroby mince ve Vlašském dvoře představuje poutavá edukativní animace, která vznikla „rozpohybováním“ postav vyobrazených na proslulé Kutnohorské Iluminaci z konce 15. století, jejíž originál je uložen v Galerii Středočeského kraje (GASK).

Divák se při sledování animace zábavnou formou seznámí s fungováním jednotlivých procesů v královské mincovně. Průvodcovský okruh (prohlídka bude vždy doprovázena výkladem školeného průvodce), zakončí výkladem o významu finálního produktu mincovny – Pražském groši, v původní královské pokladnici. Pan pregéř je tu připraven návštěvníkovi názorně ukázat, jak probíhala vlastní ražba mince.

Zapomeňte na zaprášené skleněné vitríny, exponáty v „Královské mincovně“ jsou umístěné ve volném prostoru, pro edukační animaci je vyčleněn zvláštní prostor „kinosálu“. Expozice plně využívá moderních vizuálních prostředků a technologií, jako je velkoplošná obrazovka nebo LED diodové osvětlení a svým konceptem si nezadá s nejmodernějšími muzejními expozicemi v Evropě.

Autorem expozice je historik umění a kutnohorský památkář PhDr. Aleš Pospíšil, např. autor projektu Zmizelá Kutná Hora (www.zmizelakutnahora.cz). Architektonické řešení navrhl architekt MgA. Miroslav Vavřina, žák profesorky Evy Jiřičné.

Expozice vznikla ve spolupráci s Českým muzeem stříbra a Galerií Středočeského kraje a za finanční podpory Města Kutná Hora a společností Skanska, a. s., a Metrostav, a. s.

Po zrušení "železné opony" se v sutinách stavby našly dva dochovalé pískovcové reliéfy představující lov na kance a lov na jelena, které původně zdobily průčelí hájenky. Ty jsou dnes umístěny v přízemí chodby valtického zámku.

V zarostlém křoví lze najít základy objektu se vstupními schodišti, studnu a pozůstatky zdejších sklepů. Na okraji bývalého sadu je i informační tabule podrobně popisující historii tohoto kdysi významného saletu. Orientačním bodem je boží muka nacházející se u silnice z Valtic do Katzelsdorfu přímo u státní hranice. Odtud je to při okraji lesa severním směrem k sutinám objektu asi 250 m.

Turistické mapy: KČT 1:50 000 č.88 Pavlovské vrchy a dolní Podyjí, GOL 1:25 000 Zahrada Evropy

Souřadnice Moučkova domu: 49°33'47.772"N, 15°56'16.764"E

Nejsnadnější přístup k hrádku je, když se vydáte západním směrem po silnici z Drnholce směrem na obec Litobratřice. Za místním letištěm, které je na konci městyse, pak odbočit vlevo na polní cestu a po ní se dát k lesíku. Podél něho klesnout do plochého údolí a při kraji lesa dojít až k vyvýšené prosvětlené ostrožně, kde na jejím vrcholu mezi stromy již probleskují terenní tvary siluety hrádku. Trasa vycházky k hrádku je zobrazena zde.

Turistické mapy: KČT 1:50 000 č.88 Pavlovské vrchy a dolní Podyjí/B1, GOL 1:25 000 Zahrada Evropy

   Někdy před rokem 1270 si jakýsi pan Záštita vybral nejvyšší návrší - v tehdy už více jak 100 let fungující vesnici - ke stavbě své tvrze. Stavba to byla skromná a na dnešní poměry jednoduchá, neboť tu po dokončení vznikla jen čtyřhranná obytná věž s hospodářským dvorem. Pevnůstka také nijak zvlášť nepřevyšovala své okolí, neboť tento "kopec" v centru Tlumačova dosahuje nadmořské výše celých 191 m a okolní terén je pouze o 2 metry nižší !

  Před koncem 15.století, kdy osada přináležela rodu Stošů z Kounic, bylo k věži - kvůli luxusnějšímu bydlení - přistavěno jižní palácové křídlo a obranná zeď, která obkroužila také blízký kostel. ( Protože tehdy ještě nebyl vynalezen cement, stavělo se z lomového kamene a namísto malty se jako pojivo používal jíl ).

   V následujícím století přestává tvrz - ( díky rozvoji palných zbraní a změně bojové taktiky ) - plnit svoji obrannou funkci. Městečko Tlumačov s opevněným sídlem dostává v roce 1495 nové "pány" - panstvo Bilíků se píše z Kornic. A je to rod činorodý a budovatelský, neboť záhy přistupuje k radikální přestavbě tvrze : vzniká zde nové palácové křídlo, zdivo věže je sneseno na úroveň ostatních obytných částí, hlavní průčelí paláce dostává kolem oken nové renesanční ostění a celý areál se mění na tzv. "panský dům", označovaný též zámečkem ...

   Okolo roku 1665, kdy Tlumačov vlastní hrabě z Rottálu, přichází tato stavba definitivně o své privilegium být obýváno pouze majiteli s "modrou krví" a stává se z něj panský dvůr s nájemním hostincem. Pivo se do něj dodávalo z dnes už neexistujícího pivovaru a též zaniklé tlumačovské čtvrti Klevetova. K panskému dvoru tehdy patřil také rybník a tlumačovský ovčín.

  ( Budova "zámečku" je teprve v polovině 18.století navýšena o patro, stavěné z nepálených cihel - ( vepřovic ) - a zhruba tuto podobu si udržela až do vzorné rekonstrukce v současnosti ...)

    ( K článku použity informace z webových stránek obce Tlumačov ).

Velkolepý sál - obdélníkového půdorysu s rozměry 62 x16 metrů- je  13 metrů  vysoký a pyšní se krásnou pozdně gotickou krouženou klenbou o pěti polích i - již raně renesančními – okny. S Vladislavským sálem sousedí Sál Zemských desek a Jezdecké schody, další Rejtova díla ve stylu tzv. jagellonské nebo vladislavské gotiky. Vladislavský sál, který vznikl spojením tří starších místností ve 2. poschodí tzv. Karlova paláce, je největší slavnostní prostor středověké části Pražského hradu a ve své době byl největším světským klenutým sálem v Praze a možná i celé střední Evropě.

V dobách dávno minulých sál sloužil jako místo korunovačních hostin českých králů i jezdeckých rytířských turnajů. Dnes je využíván pro reprezentační shromáždění, slavnostní zasedání Parlamentu nebo velmi významné výstavy. Vystavován zde byl například Maurův relikviář, ale i rakev s ostatky prezidenta Havla.

Na jižní straně sálu se nachází kamenný balkon s krásnou vyhlídkou na město, na severní straně je sál Staré sněmovny a Jezdecké schody, historický vstup do prostor sálu. Z východní strany k sálu přiléhá kostel Všech svatých (bližší informace: http://www.turistika.cz/mista/praha-kostel-vsech-svatych-prazsky-hrad).

Sál, ve kterém se mohlo až 100 jezdců najednou projíždět na koních, proslul zejména svou neobvykle složitou, převýšenou klenbou s krouženými žebry bez použití středových opěr. Do současnosti se Vladislavský sál zachoval ve své původní podobě.

Jezdecké schody byly vybudovány jako nový vstupní trakt proto, aby po nich mohli přijíždět čeští rytíři na svých koních přímo do prostor Vladislavského sálu. Ten nesloužil jen jako zasedací místnost, ale hlavně jako místo rytířských turnajů (v sále mohlo údajně kroužit najednou až sto jezdců), plesů i veselých oslav. Celý hrad, včetně této vstupní části, utrpěl při velkém požáru v roce 1541, takže zdejší lodžie dnes proto nese nižší renesanční klenbu. Většina schodiště je však stále zaklenuta nádhernou původní Rejtovou krouženou klenbou s přetínanými žebry.

Schody ústí na jižní straně hradního náměstí mezi katedrálou sv. Víta a bazilikou sv. Jiří.  Jejich podobu vytvořil v rámci jagellonské přestavby velký pozdně gotický architekt a stavitel Benedikt Rejt (Riedl) v roce 1500. Mnozí odborníci tvrdí, že kvalitou provedení konkuruje menší prostor Jezdeckých schodů i vznešenému a vysoce ceněnému Vladislavskému sálu. Klenební žebra jsou tu kroužena v ohebných obloukových křivkách. Mají podobu krátkých segmentů, které se navzájem protínají a prostupují. Dynamizace gotických forem tu dosáhla své krajní meze. Vlastní schodiště má devět nízkých stupňů, je široké  3,5 metru  a dlouhé  8,35 metru. Mezi schody a sálem je krásný portál ve tvaru tzv. oslího hřbetu.

Síně Zemských desek ve své domě sloužily jako soudní archiv legislativních předpisů a katastrální úřad s pozemkovým fondem dohromady. Místnost Starých zemských desek se nachází se pod Jezdeckými schody a pochází. z doby Přemysla Otakara II. Její těžká klenba je podpírána dvěma nízkými válcovými sloupy. Místnost sloužila k uchování majetkových zápisů a rozhodnutí zemského soudu o državách českých šlechticů. Listiny shořely při požáru v roce  1541 a nějaký čas později světnice sloužila hradním klíčníkům, kteří směli šenkovat pivo. Místnosti se proto říkalo také Hospoda. Dnes je zde umístěna exposice "Areál Pražského hradu před rokem 918".               Místnosti Nových zemských desek přiléhají k severní straně Vladislavského sálu, přesněji k jeho nadokenní části. Jejich stěny i strop zdobí malované znaky nejvyšších státních úředníků 16. až 18. století. Ti zde začali pracovat od 60. let 16. století. Nachází se zde i vyřezávané skříně z doby Rudolfa II. Cenná je zejména renesanční skříň s letopočtem 1562, která je nejstarším kusem nábytku ve sbírkách Pražského hradu. V sousedství se nachází barokní přístavek, kde se zasedalo a byl zde umístěn trezor s korunovačními klenoty.

Na panství ve Víceměřících uherský hrabě proslul různými sportovními výkony se svými čtyřnohými přáteli. Traduje se, že do své zámecké komnaty v prvním poschodí přijel po vnitřním schodišti na koni. Údajně s koněm skákal ze zámeckého pokoje na trávník pod oknem. Díky této, buď smyšlené nebo pravdivé historce byl Moritz Sándor na víceměřickém zámku nazýván hanáckým Horymírem.

Dnes viceměřický zámek slouží jako Domov u rybníka pro osoby se zdravotním postižením a domov pro seniory a je veřejnosti nepřístupný.

První zmínka o židovském obyvatelstvu v Lošticích je z roku 1544, která souvisí s vypovídáním Židů z moravských markrabských měst. Samostatná obec byla ustavena roku 1581. V 16. a 17. století se počet obyvatel židovského vyznání dále rozrůstal o uprchlíky z Ukrajiny a Dolních Rakous. Počet domů v židovské osadě se pohyboval kolem dvaceti.

Císař v prosinci 1726 nařídil, aby se Židé přestěhovali od kostela na jiné místo. Vrchnost a město navrhlo, že postaví nový kostel na jiném místě, ale toto bylo zamítnuto. Proto ve dnech 5. a 6. června 1727 proběhla unikátní stěhovací akce, při které bylo židovské obyvatelstvo přesídleno do 17-ti domků na západním okraji města. Křesťanské obyvatelstvo naopak získalo domky židovské.

Nedlouho poté byla přemístěna i tehdejší dřevěná synagoga, v pořadí druhá. Ta byla postavena roku 1651 po zničení první loštické synagogy za třicetileté války. Svému účelu na novém místě sloužila do konce 18. století, kdy začala stavba zděné budovy. V letech 1805 - 1806 došlo k rozšíření nové synagogy a k její úpravě v klasicistním stylu. V této podobě se dochovala do současnosti.

V polovině 19.století žilo v Lošticích 483 židů. Synagoga fungovala do násilného rozehnání zdejší obce za II. světové války. Z vyhlazovacích táborů se do Loštic vrátili jen tři členové jediné židovské rodiny.

Synagoga sloužila jako skladiště, od roku 1958 zde působila lidová škola umění, v letech 1966–80 současně i museum. Stavba zchátrala a byla uzavřena. Po roce 1990 začala její důkladná rekonstrukce.

V červnu 2003 byla v synagoze odhalena pamětní deska holocaustu.

V roce 2006 byla zahájena 1.etapa stavebních úprav. Při opravách střechy našli dělníci za trámem fragmenty dvou knih z osmnáctého století. Podle odborníků jde o texty v hebrejštině vytištěné na ručním papíru. První spisek obsahuje text Bible, druhá knížka je modlitební.

V roce 2011 zde byla otevřena stálá muzejní expozice a knihovna, která se jmenuje dle židovského chlapce z Mohelnice Otty Wolfa. Ten se v letech 1942 – 1945 ukrýval v lese před nacisty a psal si i deník, který vyšel až mnoho let po válce. Při jednom zátahu byl objeven a přes obrovské mučení, kdy mu byl i vyřezán jazyk, neprozradil ani slovo. Sice byl sám popraven, ale zachránil všechny, kteří ho ochraňovali, i zbytek své rodiny.

Pravidelně se zde konají výstavy, koncerty a besedy. Téměř zničená stavba opět ožívá.....

Synagoga je přístupná o víkendech a o svátcích od 13 - 17 hodin.

http://www.hrady.cz/index.php?OID=7449