Na tomto místě se totiž nachází hromadný hrob občanů Vilémovic, kteří zemřeli při poslední evropské morové ráně roku 1715. Jen v Čechách tehdy zemřelo na 200 tisíc lidí. Po této epidemii už žádná další nenastala, protože začaly fungovat opatření měst proti infekcím, zejména městské kanalizace, které kdysi vůbec neexistovaly. 

Občané Vilémovic, kteří přežili se svým mrtvým druhům zavázali, že k odvrácení morových ran budou vykonávat každoroční pouť na Svatý Kopeček u Olomouce. 

Jednoduší to lidé...  Ale mysleli to dobře a taková to byla doba.

Na kamennou zdí ohrazené ploše o výměře 7.525 m2 se nachází přibližně 600 náhrobků a je tak zaplněn přibližně z poloviny. Najdeme tu převážně náhrobky barokní a klasicistní, nejstarší pochází z roku 1694. V rohu je situována obřadní síň postavená ve druhé polovině 19. století v maursko orientálním stylu. Nachází se v ní menší expozice o historii židovské obce. Komunita židů v Podivíně zanikla roku 1940.

Hřbitov je od roku 1958 chráněn jako kulturní památka České republiky. Chcete-li se na hřbitov podívat, zajděte na nedaleký Městský úřad na Masarykově náměstí, kde si u starosty můžete půjčit zdarma klíče.

http://www.atlasceska.cz/jihomoravsky-kraj/zidovsky-hrbitov-podivin/

Ostatky obětí byly exhumovány již 16. ledna 1946 (a později pohřbeny na vesnických hřbitovech u kostelů v Hradečné a Medlově), v roce 1965 zde byl postaven památník obětem II. světové války (u kterého vždy v květnu pamětníci zasmutnili i zavzpomínali a politici na všech koncích politického spektra předvedli svou výmluvnost a umělou slzu) a to bylo vše. Až teď, najednou a nečekaně, se na stromu vedle památníku objevila dřevěná šipka s „pestrobarevným optimistickým“ nápisem HROMADNÝ HROB a vzdálenostní douškou  500 M.    

Vydávám se tedy kolem závory do prostor někdejší střelnice a nestačím se divit. Malý panelák, který zde ještě nedávno stával – coby připomínka někdejšího „vůdcova hlavního stanu“, odkud podplukovník „Ni-Ni-Ni-Ni-Nikitičenko“ se svými nohsledy pozorovali pevné ruce a bystré oko svých milých soudruhů nižších až nejnižších hodností. Místo této hrůzy zde vyrůstá něco jako psí útulek. Jdu podle dřevěných šipek dál do lesa, kde je cesta k hrobu čerstvě vysekána a ze skolených olší jsou na několika místech vytvořeny schůdky pro jednodušší zdolávání terénních nerovností. Po chvíli narazím na jistou kuriozitu, kterou si pamatuji již z minulosti … v lese stojí čtveřice – paralelně zapojených – schodišť. Celkem se divím, že Japonci a Američané sem už dávno nejezdí na exkurze, to přece hned tak někde nenajdou …

Ještě pár desítek metrů a jsem na místě. Je vidět, že tato „atrakce“ je opravdu horkou novinkou. Čerstvě zabetonovaná lavička a několik odpočinkových špalků, nápisuprostý „náhrobní“ kámen a – rovněž čerstvý – „pamětní“ strom. Jen – mírně - v terénu propadlé místo s několika kameny dává tušit, kde bylo den před popravou vykopáno „místo posledního odpočinku“ pro 16 zadržených z Troubelic, Pískova, Bludova, Dolních Studének, Moravičan a Králové.

Popravu lidí ve věku 21 až 43 let řídil – a místo jejího konání určil - Wilhelm Prellberg, velitel šumperského gestapa. Tradiční ranou do týla je popravili gestapáci Hufer a Tilg a hned poté byl hrob zasypán a zamaskován. O popravených se dlouho nic  nevědělo, vše přiznal až Wilhelm Prellberg, který byl objeven v liberecké věznici. Jednoho z vrahů - N. Hufera – vydali o dva roky později Američané

Když potom budete – stejně jako já – pokračovat lesem vzhůru, velmi brzy narazíte na zajímavé skalní útvary i turistické značení.

Hřbitov vznikl v roce 1917 po rozsáhlé epidemii skvrnitého tyfu, která vypukla mezi židovskými uprchlíky z Haliče a Bukoviny, kteří byli internováni ve sběrném táboře v prostoru dnešní psychiatrické léčebny. Oběti tyfu byly nejdříve pohřbívány na židovském hřbitově v centru města, po jeho zaplnění ale bylo nutné najít nový prostor pro pohřbívání - vybrán byl prostor poměrně daleko od města.

Na hřbitov bylo pohřbíváno pouze do konce 1. světové války. Přestože již hřbitov nebyl využíván, i nadále byl udržován městem i židovským obyvatelstvem. Druhá světová válka a holokaust ale znamenaly konec péče i o tento hřbitov. Situace došla dokonce tak daleko, že se na hřbitov v podstatě zcela zapomnělo. Až do roku 2004 hřbitov chátral, v roce 2004 byly provedeny alespoň základní opravy. 

Na hřbitově najdeme 86 náhrobků, všechny ve stejném stylu. Jen na malém množství náhrobků jsou jména pohřbených uvedena latinkou, většinou jsou informace zapsány pouze hebrejsky. Prostor s náhrobky dnes zabírá jen asi čtvrtinu háje.

Pozor! Ke hřbitovu nevede žádná přístupová cesta - aby se k němu návštěvník dostal, je nutné přejít pole. Pro návštěvu proto doporučuji zimu, kdy jsou pole pod sněhem a nehrozí poškození plodin, na poli pěstovaných.

Jestlipak víte, co to byla „gysárna“, uhádnete, co se asi dělalo v „prenárně“, kdo to byl „prubíř“? Odpovědi na všechny tyto otázky se dozvíte v nové expozici „Královská mincovna“ v kutnohorském Vlašském dvoře. Vlašský dvůr se dočkal rozsáhlé renovace expozice po dlouhých 13 letech.

Hlavním cílem expozice je vyprávět poutavý příběh dějin Vlašského dvora, který se dá bez nadsázky nazvat „českou centrální bankou středověku“.

Expozice je rozdělena na tři tematické okruhy: dějiny stavby, proces výroby mince a Pražský groš.

Návštěvník se nejprve pomocí názorných 3D modelů seznámí se stavebně historickým vývojem objektu. Proces přípravy a výroby mince ve Vlašském dvoře představuje poutavá edukativní animace, která vznikla „rozpohybováním“ postav vyobrazených na proslulé Kutnohorské Iluminaci z konce 15. století, jejíž originál je uložen v Galerii Středočeského kraje (GASK).

Divák se při sledování animace zábavnou formou seznámí s fungováním jednotlivých procesů v královské mincovně. Průvodcovský okruh (prohlídka bude vždy doprovázena výkladem školeného průvodce), zakončí výkladem o významu finálního produktu mincovny – Pražském groši, v původní královské pokladnici. Pan pregéř je tu připraven návštěvníkovi názorně ukázat, jak probíhala vlastní ražba mince.

Zapomeňte na zaprášené skleněné vitríny, exponáty v „Královské mincovně“ jsou umístěné ve volném prostoru, pro edukační animaci je vyčleněn zvláštní prostor „kinosálu“. Expozice plně využívá moderních vizuálních prostředků a technologií, jako je velkoplošná obrazovka nebo LED diodové osvětlení a svým konceptem si nezadá s nejmodernějšími muzejními expozicemi v Evropě.

Autorem expozice je historik umění a kutnohorský památkář PhDr. Aleš Pospíšil, např. autor projektu Zmizelá Kutná Hora (www.zmizelakutnahora.cz). Architektonické řešení navrhl architekt MgA. Miroslav Vavřina, žák profesorky Evy Jiřičné.

Expozice vznikla ve spolupráci s Českým muzeem stříbra a Galerií Středočeského kraje a za finanční podpory Města Kutná Hora a společností Skanska, a. s., a Metrostav, a. s.

V září roku 1950 byly v českých zemích zrušeny všechny ženské kláštery a řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů - jedním z vybraným míst byla právě Bílá Voda. V roce 1951 byly mladší sestry odvezeny na jiná místa a Bílá Voda sloužila k internaci starších a práce neschopných sester. Postupně se zde shromáždila snad největší církevní komunita v Evropě, čítající až 450 řeholnic najednou; vystřídalo se zde asi 1000 sester, z nichž mnohé jsou pohřbeny na místním hřbitově. Za 40 let nuceného pobytu zde byla pohřbena většina sester, které zde žily. Hrobů je zde až 700.

Dále je zde hrobka rytmistra Ludvíka hraběte d'Ambly, společný hrob obětem pochodu smrti z koncentračního tábora Osvětim. Na neoznačeném a neznámém místě na hřbitově jsou pochováni dva sovětští vojáci a příslušník jednotek SS.

Pokud zavítáte do Bílé Vody nebo okolí , doporučuji zajet k sousedům do Polska. Ve městě Zloty Stok najdete velmi atraktivní turistický cíl pro děti i dospělé - bývalý důl na zlato. Více se dozvíte v mém článku o této technické památce, najdete tam i desítky fotografií a velmi praktické informace.

http://www.jesenik.org/jesenicko/37751-bila-voda-hrbitov-radovych-sester.html

Jednou z nejzajímavějších zdejších památek je židovský hřbitov. Pochází pravděpodobně z přelomu  17. a  18. století – i když některé prameny datují jeho založení již do 14. století - a má rozlohu téměř  7.400 m2. Hřbitov leží tradičně mimo město (necelý kilometr západně od něj, na konci Komenského ulice), je chráněnou kulturní památkou a údajně patří k nejcennějším židovským hřbitovům v Čechách (čemuž bych i věřil).

Na hřbitově se dochovalo asi 1500 náhrobních kamenů, tzv. macev, barokního a klasicistního typu, tři rabínské tumby a obřadní síň, pocházející z let 1871-1873. Je zde pochován i rabín Aaron Kornfeld, významný židovský učenec, který ve městě založil talmudskou školu, poslední školu svého druhu v Čechách. Uzavřena byla po rabínově smrti roku 1881.

Nejstarší čitelný náhrobek pochází z počátku 18. století. Některé informační zdroje sice zmiňují čitelné nápisy v hebrejštině, češtině a němčině na náhrobcích, pocházejících již ze 16. století, ale předchozí věta je pro mě podstatně pravděpodobnější. V každém případě ty nejstarší náhrobky se nacházejí ve východní části hřbitova, neboť odsud se začínalo pohřbívat.

Hřbitov byl - v 60. letech 19. století - rozšířen (obsazeny jsou dnes asi dvě třetiny až téměř tři čtvrtiny jeho plochy) a užíván byl do roku 1940 nebo 1942, kdy došlo k přesunu jeníkovských židů do koncentračních táborů a zdejší židovská komunita zanikla.

Zdejší židovský hřbitov je ohrazen - více než dva metry vysokou - zdí se vstupní bránou. V roce 1993 se stal terčem útoku vandala a zřejmě i proto je v současné době židovský hřbitov v Golčově Jeníkově trvale uzamčen. Přístupný je pouze na požádání.

Ve městě Golčův Jeníkov se nacházejí i další připomínky působení židovské obce, například synagoga.

Souřadnice Moučkova domu: 49°33'47.772"N, 15°56'16.764"E

Nejsnadnější přístup k hrádku je, když se vydáte západním směrem po silnici z Drnholce směrem na obec Litobratřice. Za místním letištěm, které je na konci městyse, pak odbočit vlevo na polní cestu a po ní se dát k lesíku. Podél něho klesnout do plochého údolí a při kraji lesa dojít až k vyvýšené prosvětlené ostrožně, kde na jejím vrcholu mezi stromy již probleskují terenní tvary siluety hrádku. Trasa vycházky k hrádku je zobrazena zde.

Turistické mapy: KČT 1:50 000 č.88 Pavlovské vrchy a dolní Podyjí/B1, GOL 1:25 000 Zahrada Evropy

Velkolepý sál - obdélníkového půdorysu s rozměry 62 x16 metrů- je  13 metrů  vysoký a pyšní se krásnou pozdně gotickou krouženou klenbou o pěti polích i - již raně renesančními – okny. S Vladislavským sálem sousedí Sál Zemských desek a Jezdecké schody, další Rejtova díla ve stylu tzv. jagellonské nebo vladislavské gotiky. Vladislavský sál, který vznikl spojením tří starších místností ve 2. poschodí tzv. Karlova paláce, je největší slavnostní prostor středověké části Pražského hradu a ve své době byl největším světským klenutým sálem v Praze a možná i celé střední Evropě.

V dobách dávno minulých sál sloužil jako místo korunovačních hostin českých králů i jezdeckých rytířských turnajů. Dnes je využíván pro reprezentační shromáždění, slavnostní zasedání Parlamentu nebo velmi významné výstavy. Vystavován zde byl například Maurův relikviář, ale i rakev s ostatky prezidenta Havla.

Na jižní straně sálu se nachází kamenný balkon s krásnou vyhlídkou na město, na severní straně je sál Staré sněmovny a Jezdecké schody, historický vstup do prostor sálu. Z východní strany k sálu přiléhá kostel Všech svatých (bližší informace: http://www.turistika.cz/mista/praha-kostel-vsech-svatych-prazsky-hrad).

Sál, ve kterém se mohlo až 100 jezdců najednou projíždět na koních, proslul zejména svou neobvykle složitou, převýšenou klenbou s krouženými žebry bez použití středových opěr. Do současnosti se Vladislavský sál zachoval ve své původní podobě.