Obec nad soutokem Jizery a Zábrdky je poprvé písemně zmiňována v roce  1144 a  v jejich dějinách se odehrály i takové „nepříjemnosti“ jako je totální likvidace nádherného kláštera husitskými oddíly v dubnu roku 1420 nebo přeměna hodnotného renesančního zámku v pivovar (i když toto se dá tak nějak pochopit, že ano), který koncem 19.  století patřil – údajně - mezi sedm největších pivovarů v českých zemích. Ten zůstává - nad obcí se pyšně tyčící – dominantou kraje dodnes a některými svými částmi dodnes připomíná spíše ten zámek.  

Cisterciácký klášter zde stával již na konci 12. století, ale dnes se z něj dochovaly jen nepatrné (ovšem nezanedbatelné) fragmenty.  V 15. století byl dobyt a vypálen a na jeho místě byl později vystavěn renesanční zámek. A do tohoto komplexu byl v polovině 19. století nastěhován pivovar. Klášter se již od svého vzniku nazýval Hradiště, i když se v průběhu 13. století  jednalo o Grandis, Greisch, Gradisch nebo Grandicensis a od roku 1351 o Gredis Monachorum. Z tohoto názvu pak vzniká jméno nově vzniklého města, tedy Mnichova Hradiště.

Za nejdůležitější momenty existence kláštera můžeme považovat roky 1145 (tehdy byl klášter zřejmě založen, uvádí se ale i letopočet 1177), 1184 (první dochovaná písemná zmínka), 1281 (rozpuštění konventu), 1420 (likvidace kláštera Orebity, při které shořela i bohatá klášterní knihovna, údajně jedna z nejvýznamnějších na území Českého království., 1556 (Jiří Labouňský z Labouně zahajuje - na ruinách kláštera - stavět renesanční zámek s malým pivovarem), 1612 (ozšíření zámku zahájil Václav Budovec z Budova, po bitvě na Bílé Hoře je však zámek předán Albtrechtu z Valdštejna), 1852 (přestavba zámku na pivovar rodem Waldstein-Wartenberg), 1921 (areál pivovaru rozšířen a přebudován, zahájeny archeologické průzkumy, které – s přestávkami – pokračovaly až do roku 1999).

Jednou z nejzajímavějších klášterních staveb býval opatský chrám ze 13.  století. Jednalo se o trojlodní kostel, pravděpodobně  75 metrů  dlouhý a  40 metrů  široký. Po vypálení husity 30. 4. 1420 (dnes má tato událost tedy výročí) nebyl klášter již nikdy obnoven. Z jeho původní architektury se zachoval severní portál příčné lodi konventního kostela s bohatě zdobeným rostlinným dekorem, pocházející z období okolo roku 1260, část zdiva konventního chrámu a laický kostel. O obnovené krásné kryptě bude řeč později. Velkolepý klášter – vystavěný ve stylu francouzské gotiky – svého času patřil k nejvýznamnějším církevním objektům ve střední Evropě. Jeho vypálení a vyplenění husity v sobě skrývá jeden paradox. Nedlouho předtím se totiž v klášteře pohyboval Mistr Jan Hus, takže se nabízí myšlenka, že tady byl Jeník předchůdcem dnešních tipařů.

Pivo vařil v Klášteře jako první Jiří Labouňský z Labouně, majitel zámku. Jeho pivovar vznikl v roce  1570 a  stál u úpatí kopce, na kterém se nachází ten současný. V roce 1864 zde pak Valdštejnové nechali zbudovat jeden z nejmodernějších pivovarů své doby a tehdy postavené budovy slouží výrobě piva dodnes. A dodnes se zde také používají středověké – dvacet metrů hluboké – sklepy.

V dobách, kdy pivovaru ještě nevládl neschopný bolševik ani všehoschopný pseudokapitalista (toto není myšleno proti současnému majiteli, berte to, prosím, jako slovní obrat), staly se zdejší provozy předchůdcem kogeneračních jednotek i moderních technologií využívání odpadního tepla. Součástí pivovaru bylo totiž také několik skleníků, vytápěných párou a horkou vodou, tedy odpadními produkty pivovarské výroby. Poddaní „zlého“ feudála si tak o Vánocích domů odnášeli finanční odměnu i čerstvé ovoce a zeleninu.

Mnohými historiky je zřízení moderního pivovaru roku 1852 považováno za horší katastrofu, než byli husité. Neodbornými zásahy do komplexu zámeckých budov a budováním dalších sklepů v pískovci dochází k úplnému zničení původních zbytků kláštera. Pohromy pokračovaly a v roce 1869 dochází k mohutnému požáru, po kterém jsou strženy další části zámku a zbytků kláštera. Smutný osud je dokonán roku 1921, kdy byla pobořena část severního zdiva chrámu a kapitulní síň. Až poté je zahájen archeologický výzkum, který prokázal pozoruhodnost opevněného komplexu kláštera.

Některé nálezy pozůstatků klášterních budov jsou uloženy v Městském muzeu v Mnichově Hradišti, v Národním muzeu v Praze nebo v Severočeském muzeu v Liberci.  V roce 1995 byl ve východní části opatského chrámu prováděn archeologický průzkum, který odkryl unikátní původní kryptu této raně gotické stavby. Stavba krypty byla zřejmě započata již ve 12. století, protože nese jasné stopy románského slohu, jak je vidět z dochovaných románských oken s opěrnou zdí. Sklepení bylo původně dřevěné, kamenná klenba byla vybudována dodatečně až počátkem 13. století. Při dalším průzkumu bylo odkryto také několik skalních hrobů

Současně s kryptou bylo zpřístupněno zastřešené torzo presbytáře s fragmenty původní kamenické výzdoby. Tyto objekty se – naštěstí - nacházejí stranou výrobních provozů pivovaru. Celý prostor krypty je dlouhý  28,6 metru  a široký asi  8 metrů. Krypta byla rekonstruována v roce 1997, presbytář kostela byl zastřešen  v letech 2003 – 2004, kdy byla vybudována i lávka, zpřístupňující turistům vyhlídkový ochoz na obvodu klášterních budov. Návštěvu krypty je nutno si domluvit na obecním úřadu, kde jsou k dispozici klíče.

V pivovaru Klášter je dnes možno si také objednat prohlídku ležáckých sklepů a výrobních oddělení pivovaru i významných pozůstatků někdejšího kláštera. Objednat se dá (povinná skupinová rezervace) i posezení v pivovarské unikátní skalní pivnici Skalka. Vedle pivovaru se nachází malý parčík se vzácnou lískou tureckou, farním kostelem Narození Panny Marie, sochou sv. Jana Nepomuckého (hodnotná barokní práci z roku 1730) nebo figurálním pomníkem padlým. Od roku 1996 se zde konají - nyní každý lichý rok - sochařská sympózia. Výtvory ze sympozií zdobí okolí Kláštera Hradiště, najdeme zde například Vodníka od Jana Koblasy (areál koupaliště na břehu Zábrdky).

Pár slov si jistě zaslouží filiální kostel Narození Panny Marie. Jedná se o jednolodní stavbu s věží v západním průčelí. V severní stěně je zazděn unikátní portál se zdobeným tympanonem ve stylu “cisterciácké“ rané gotiky. V jednolodním interiéru kostela jsou dochovány dva gotické náhrobky zdejších opatů Pavla a Mikuláše, které pocházejí ze 14. století, několik zajímavých náhrobníků je zazděno také v jižní stěně kostela. Kostel byl původně hřbitovní, o čemž svědčí ohradní zeď.

Na historii kostela nejsou jednotné názory. Jedna varianta tvrdí, že se jedná o raně gotickou (možná i částečně románskou) stavbu původního laického chrámu, umístěného mimo areál kláštera. Gotický portál má být – v tomto případě – původní.  Druhá varianta předpokládá vznik kostela až v období okolo roku 1560 s tím, že zmíněný gotický portál zde byl použit až druhotně.  Pokud však kostel pochází ze 13. století, byl v tom 16. goticko-renesančně přestavěn. V 19. století dochází k další úpravě, kdy je chrám doplněn o novogotickou věž, která nahradila starší, samostatně stojící, zděnou zvonici.

V předsíni věže je dvojitý renesanční portál, v lodi se nachází tzv. vtažené opěráky, které jsou sklenuty křížovou klenbou a vyzdobeny plastickými růžemi. Presbytář je zaklenut síťovou klenbou s dekorativními žebry. Po stranách vítězného oblouku jsou namalovány erby Jiřího Labaunského a jeho dvou manželek. Barokní hlavní oltář, nesený anděly, pochází z roku 1740. Na něm se nachází obraz Narození Panny Marie, po stranách stojí sochy sv. Josefa a sv. Antonína. Boční oltáře jsou zasvěceny sv. Janu Nepomuckému a sv. Václavovi. Barokní kazatelna ve tvaru anděla, nesoucího nádržku na vodu, pochází z období okolo roku 1730. Kruchta je renesanční a - na 14 arkádových obloucích - obíhá loď ze tří stran.

Současné vybavení kostela však může být ještě chudší, protože kostel byl od 90. let minulého století nepravidelně opakovaně vykrádán.

Komplex kláštera snad původně vystavěli benediktíni, i když později se častěji zmiňovali cisterciáci. Dnešní komplex pivovaru je sice viditelný už z dálky, ale zůstává běžně nepřístupný. Od plotu nebo závory u vrátnice je vidět historická brána s portálem, při cestě ke zpřístupněné kryptě je možno vstoupit na vyhlídku, ze které je vidět až na zámek Mnichovo Hradiště.  Je pravda, že z místa, kde stával jeden z nejmocnějších a největších klášterů své doby, toho moc nezůstalo, přesto však stojí rozhodně za návštěvu.

Již tehdy byl portál pod ochranou ostrahy vrátnice pivovaru a již tehdy mě nadchnul. Zaujala mě ovšem zejména informace, že se na portál jezdí (ne)pravidelně dívat Američané (Japonci, samozřejmě, také), protože portál je na jiných kontinentech součástí encyklopedií o perlách evropské gotiky. Z našich luhů a hájů se prý o tuto památku dlouho nikdo nezajímal a zřejmě jsme svou přítomností domorodce mile překvapili. V této souvislosti je potřeba zmínit, že v roce 1999 jsem ještě neměl internet ani doma ani v práci (to mě postihlo až v roce 2001), takže mnohé informace se sháněly tak nějak dobrodružněji. A již tehdy jsem si slíbil, že se sem jednou vrátím tak, abych měl více času a lepší fotoaparát. Obé se povedlo až téměř o deset let později, tedy v květnu roku 2009.

Za nejdůležitější momenty existence cisterciáckého kláštera můžeme považovat rok 1145, kdy byl klášter pravděpodobně založen, rok 1184, kdy je klášter poprvé písemně zmiňován a rok 1420, kdy jej vypálili a zlikvidovali Orebité. Přitom velkolepý klášter, postavený ve stylu francouzské gotiky, tehdy patřil k nejvýznamnějším církevním objektům ve střední Evropě.

Původní opatský chrám ze 13. století byl pravděpodobně  75 metrů  dlouhý a  40 metrů  široký. Jednalo se o trojlodní stavbu s hlavní chrámovou lodí vysokou  15 metrů  a dvěmi bočními loděmi, vysokými asi  8 metrů. Po vypálení husity se z jeho původní architektury zachoval pouze velkolepý severní portál příčné lodi konventního kostela s bohatě zdobeným rostlinným dekorem. Raně gotický portál pocházející z dob největšího stavebního rozkvětu kláštera, tedy z období okolo roku 1260, v každém případě však po roce 1250.

Překrásný ústupkový portál – doklad bohaté výzdoby chrámu - se dnes nalézá v areálu pivovaru v podobě městské vstupní brány a z dálky silně připomíná vítězný oblouk. Když si uvědomíte, že tento portál byl vlastně jen bočním vchodem do příčné lodi, tak budete zřejmě souhlasit s názorem mnoha odborníků, že zdejší cisterciácký klášter patřil před svým zničením k nejvýstavnějším řádovým stavbám – nejen - u nás. Některé další nálezy pozůstatků klášterních budov jsou uloženy v Městském muzeu v Mnichově Hradišti, v Národním muzeu v Praze nebo v Severočeském muzeu v Liberci.

Roku 1714 se olomoucký kanovník Jakub Arnošt hrabě z Lichtenštejn-Kastelkornu rozhodl na svém panství v Bílé Vodě, zřídit piaristickou kolej. Piaristé přišli do Bílé Vody již 18. února 1724 a začali s výstavbou koleje (dokončena byla roku1733) u stávajícího poutního kostela Navštívení Panny Marie. Ten jim byl svěřen do duchovní správy a roku 1727 u něj byla zřízena farnost. Po několika odkladech začala roku 1755 i přestavba kostela, která se protáhla do roku 1777.

Kostel byl slavnostně vysvěcen 14.září 1777 vratislavským biskupem Filipem Gotthardem Schaffgotschem. Hlavním účelem příchodu piaristů bylo zřízení škol - triviální školy a gymnázia - ve kterých také roku 1727 zahájili vyučování. Poté však působení koleje poznamenaly osvícenské školské reformy a začátkem 19. století navíc znehodnocení peněžních nadací, které tvořily hlavní majetkové zázemí konventu, v důsledku rakouského státního bankrotu roku 1811. Postupně zanikly všechny školy i gymnázium. Přesto zde piaristé zůstali do roku 1938, i když už jen jako správci místní fary.

Působení piaristů v Bílé Vodě představuje poměrně krátké období, přesto si dokázali získat věhlas po nejširším okolí, a to nejen svou pedagogickou aktivitou. Vyučování bylo zahájeno už v roce 1727 a to na triviální (základní) škole a na šestitřídním gymnáziu. Kromě výuky se  piaristický seminář stal vyhledávaným místem také jako centrum múzických umění. Vedle blízkého Jánského Vrchu to bylo významné místo hudebních koncertů a divadelních představení.

V září roku 1950 byly v českých zemích zrušeny všechny ženské kláštery a řeholnice různých řádů a kongregací byly násilně svezeny do sběrných klášterů; jedním z vybraným míst byla právě Bílá Voda. V roce 1951 byly mladší sestry odvezeny na jiná místa a Bílá Voda sloužila k internaci starších a práce neschopných sester. Pro ně byl v listopadu 1951 zřízen v Bílé Vodě Charitní domov pro řeholnice. V jeho čele stál správce, bez jehož vědomí a souhlasu nesměly sestry opustit vesnici, musely mu též hlásit všechny návštěvy či trpět, aby jim kontroloval poštu. Později se původně uzavřený ústav se zákazem vycházení přece jen stal "klasickým" domovem důchodců, z něhož mohly řeholnice po ohlášení i odjíždět či přijímat návštěvy. Postupně se zde shromáždila snad největší církevní komunita v Evropě, čítající až 450 řeholnic najednou. Vzhledem k tomu, že v domově žily sestry různých kongregací, musely se vzájemně přizpůsobit i v bohoslužbách v jediné kapli. Od roku 1950 žilo ročně v Bílé Vodě průměrně 300-400 řeholnic třinácti různých kongregací. V tomto "zastrčeném" koutě země se postupem doby vytvořila zvláštní církevní komunita, která přečkala všechny překážky i útrapy a nesmazatelně se vepsala do historie Bílé Vody. Řeholnice zůstaly v domově v Bílé Vodě až do roku 1991, kdy se sestry postupně odstěhovaly do svých klášterů v Čechách a na Slovensku. Bohužel jich zde kolem 700 zemřelo.

Bílá Voda je nejsevernější obcí v Jeseníkách. V této obci, kam vede jen jedna silnice, lze najít několik zajímavých památek - klášter, zámek či kulturní památku hřbitov, kde byly pohřbívány řeholnice z kláštera.

Pokud zavítáte do Bílé Vody nebo okolí , doporučuji zajet k sousedům do Polska. Ve městě Zloty Stok najdete velmi atraktivní turistický cíl pro děti i dospělé - bývalý důl na zlato. Více se dozvíte v mém článku o této technické památce, najdete tam i desítky fotografií a velmi praktické informace.

http://www.bilavoda.cz/informace-o-obci/farnost-bila-voda-/

Ve stejném roce byly v Karlově postaveny ještě další dva domy, v následujícím šest. Výstavbou rodící se osady pověřil Ditrichštejn vrchního hejtmana panství Jiřího Hasníka z Weissenfeldu, který osobně řídil její rozběh. Se jménem tohoto hejtmana je spojeno i první zdejší posvícení, které se konalo už 31. srpna 1682.

V dubnu 1685 si zakoupil dědičný rychtář Tobiáš Zimmer rychtu se šenkem za 250 zlatých. Ditrichštejnský úřad počal ve stejnou dobu prodávat i parcely majitelům domů na nich postavených.

Rychta s č. p. 8 byla dědičná. Rychtáři, kteří tu působili až do roku 1848, se však poměrně často střídali. Tobiáše Zimmera vystřídal už v roce 1689 Jan Preis, v řadě pokračovali Vavřinec Mathera a Bernard Riedl. Teprve rychtáři z rodu Schneiderů zřídili obec v několika generacích. Jako první je uveden Melchior, a to od roku 1724. Po jeho smrti se vdova provdala a tenkrát řešil obecní problémy její druhý manžel Augustin Hartwigwr. V letech 1739 – 1745 je znám Ondřej Hofmann, od r. 1754 Antonín Schneider. Ten však zemřel poměrně mlád. Vnuk Jan Schneider tuto funkci převzal teprve po dosažení plnoletosti. A právě jeho dcera si vybrala za manžela drátaře Jana Olbricha, čímž přešlo rychtářské právo na tuto rodinu, která je držela až do zániku instituce dědičného rychtářství.

Výčet majetku, zapsaného v pozůstalostním řízení po smrti rychtáře Antonína Schneidera, vypovídá o vybavení domácnosti poměrně dobře situované karlovské rodiny v 2. polovině 18. století. Nábytku nebylo mnoho, zmíněn je pouze červený stůl z měkkého dřeva. Dále tu byla jedna španělská stěna, truhla-moučnice, spižní almárka, staré nástěnné hodiny a další dřevěné hodiny. Na stěnách viselo devět obrázků malovaných na skle. Z kuchyňského nádobí, které rychtářova rodina používala, jsou vyjmenovány pánve, deset talířků a dvacet lžic, různé láhve atd. Ve chlévě stálo pět krav, kůň, tažný vůl, jalovice a kozy.

Do dnešní doby se uchovalo v Karlově mnohem méně domů roubených ze dřeva než v Malé Morávce. Nejstarší obydlí zanikla, ačkoliv ve třicátých letech minulého století tu ještě stály domky většinou jenom dřevěné.

Dnes rychta slouží jako restaurace a penzion. Penzion patří mezi chráněné památky Malé Morávky. Je zde zaveden celoroční provoz, česká kuchyně, domácí prostředí a příjemný personál, který se vždy snaží vyhovět pro spokojenost všech. Prostředí restaurace zdobí krb. Penzion na Rychtě je v centru Malé Morávky naproti odbočce směrem na Karlov pod Pradědem, kam dojedete autobusem nebo autem.

http://www.malamoravka.cz

Toto místo, které bylo nazýváno „Posvátný okrsek“ mělo v minulosti na mále. Od padesátých let 20. století zde totiž sídlil vojenský útvar. Objekty chátraly a kdo si pamatuje jejich stav v té době a přijde sem dnes, přirovnává výsledky nedávno provedené rozsáhlé rekonstrukce klášterního areálu k zázraku.

V barokním komplexu klášterního areálu, který získal po rekonstrukci zpět svou podobu ze 17. století, lze obdivovat například Piaristický klášter včetně kostela, Einsiedelnskou kapli, Kapli sv. Floriána, Kostel Zvěstování Panny Marie nebo Pohřební kapli.

Piaristický klášter včetně kostela, který byl vysvěcen roku 1674, sloužil dříve jako chlapecké gymnázium. Studovalo zde také mnoho významných osobností, např. hudební skladatel J. C. F. Fischer nebo fyzik a chemik Josef Loschmidt. V dívčí škole Sester křesťanské lásky bydlela i herečka Zita Kabátová. Dnes je v konventu soubor nadstandardních městských bytů.

V historickém komplexu budov stojí ještě menší kaple Bolestné Panny Marie, gloriet (altánek) a grota (umělá jeskyně).

Součástí klášterního areálu je nyní také nově vystavěné Ekocentrum s více než dvěma stovkami zvířat.

Památky z doby raného baroka v klášterním areálu lze obdivovat zvenčí nebo může návštěvník navštívit koncert, výstavu či besedu, které se zde pořádají.

Provozní doba klášterního areálu je denně (od března do listopadu) mimo pondělí od 9.30 do 12.30 a od 13.00 do 18.00 hodin. Člověk může navštívit prostory sám nebo využít zkušeného průvodcovského personálu.

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku:         http://bubinga.blog.cz/

V místech dnešního centra Žatce bylo již v 8.století slovanské hradiště. V 10. století zde stojí hrad Satzi s osadou a tržištěm v podhradí. Ve 13. století udělil král Přemysl Otakar II.Žatci městská privilegia. Město je obehnáno mohutnými hradbami, které byly dokončeny v roce 1463 a Žatec se tak stal jedním z nelépe opevněných měst v Čechách. V 19. století hradby bránily dalšímu rozvoji města a tak byly postupně bourány. Ze čtyř městských bran se dochovaly pouze dvě - Kněžská brána a Libočanská branka.

Libočanská branka

Věž s průchodem tvořila část předsunutého opevnění hradeb, umožňovala přístup z Dolního Předměstí do vnitřního města. Od poloviny 19. století se využívá k bydlení.

Kněžská brána

Předsunutá obraná věž s průchodem do kterého směřovaly cesty od západu. V blízkosti věže stával klášter minoritů. Odtud tedy její název Kněžská brána. Měla ještě další názvy - Ženská brána, Dolní brána.

Velkolepý sál - obdélníkového půdorysu s rozměry 62 x16 metrů- je  13 metrů  vysoký a pyšní se krásnou pozdně gotickou krouženou klenbou o pěti polích i - již raně renesančními – okny. S Vladislavským sálem sousedí Sál Zemských desek a Jezdecké schody, další Rejtova díla ve stylu tzv. jagellonské nebo vladislavské gotiky. Vladislavský sál, který vznikl spojením tří starších místností ve 2. poschodí tzv. Karlova paláce, je největší slavnostní prostor středověké části Pražského hradu a ve své době byl největším světským klenutým sálem v Praze a možná i celé střední Evropě.

V dobách dávno minulých sál sloužil jako místo korunovačních hostin českých králů i jezdeckých rytířských turnajů. Dnes je využíván pro reprezentační shromáždění, slavnostní zasedání Parlamentu nebo velmi významné výstavy. Vystavován zde byl například Maurův relikviář, ale i rakev s ostatky prezidenta Havla.

Na jižní straně sálu se nachází kamenný balkon s krásnou vyhlídkou na město, na severní straně je sál Staré sněmovny a Jezdecké schody, historický vstup do prostor sálu. Z východní strany k sálu přiléhá kostel Všech svatých (bližší informace: http://www.turistika.cz/mista/praha-kostel-vsech-svatych-prazsky-hrad).

Sál, ve kterém se mohlo až 100 jezdců najednou projíždět na koních, proslul zejména svou neobvykle složitou, převýšenou klenbou s krouženými žebry bez použití středových opěr. Do současnosti se Vladislavský sál zachoval ve své původní podobě.

Jezdecké schody byly vybudovány jako nový vstupní trakt proto, aby po nich mohli přijíždět čeští rytíři na svých koních přímo do prostor Vladislavského sálu. Ten nesloužil jen jako zasedací místnost, ale hlavně jako místo rytířských turnajů (v sále mohlo údajně kroužit najednou až sto jezdců), plesů i veselých oslav. Celý hrad, včetně této vstupní části, utrpěl při velkém požáru v roce 1541, takže zdejší lodžie dnes proto nese nižší renesanční klenbu. Většina schodiště je však stále zaklenuta nádhernou původní Rejtovou krouženou klenbou s přetínanými žebry.

Schody ústí na jižní straně hradního náměstí mezi katedrálou sv. Víta a bazilikou sv. Jiří.  Jejich podobu vytvořil v rámci jagellonské přestavby velký pozdně gotický architekt a stavitel Benedikt Rejt (Riedl) v roce 1500. Mnozí odborníci tvrdí, že kvalitou provedení konkuruje menší prostor Jezdeckých schodů i vznešenému a vysoce ceněnému Vladislavskému sálu. Klenební žebra jsou tu kroužena v ohebných obloukových křivkách. Mají podobu krátkých segmentů, které se navzájem protínají a prostupují. Dynamizace gotických forem tu dosáhla své krajní meze. Vlastní schodiště má devět nízkých stupňů, je široké  3,5 metru  a dlouhé  8,35 metru. Mezi schody a sálem je krásný portál ve tvaru tzv. oslího hřbetu.

Síně Zemských desek ve své domě sloužily jako soudní archiv legislativních předpisů a katastrální úřad s pozemkovým fondem dohromady. Místnost Starých zemských desek se nachází se pod Jezdeckými schody a pochází. z doby Přemysla Otakara II. Její těžká klenba je podpírána dvěma nízkými válcovými sloupy. Místnost sloužila k uchování majetkových zápisů a rozhodnutí zemského soudu o državách českých šlechticů. Listiny shořely při požáru v roce  1541 a nějaký čas později světnice sloužila hradním klíčníkům, kteří směli šenkovat pivo. Místnosti se proto říkalo také Hospoda. Dnes je zde umístěna exposice "Areál Pražského hradu před rokem 918".               Místnosti Nových zemských desek přiléhají k severní straně Vladislavského sálu, přesněji k jeho nadokenní části. Jejich stěny i strop zdobí malované znaky nejvyšších státních úředníků 16. až 18. století. Ti zde začali pracovat od 60. let 16. století. Nachází se zde i vyřezávané skříně z doby Rudolfa II. Cenná je zejména renesanční skříň s letopočtem 1562, která je nejstarším kusem nábytku ve sbírkách Pražského hradu. V sousedství se nachází barokní přístavek, kde se zasedalo a byl zde umístěn trezor s korunovačními klenoty.

 Procházku po hradbách můžete začít od městské knihovny. Otevře se vám krásný pohled na řeku Ohři a plochý kopec Úhošť na protilehlém břehu. Pod vámi bude začátek Fíkova nábřeží. Při procházce budete míjet sochařská díla kadaňských umělců.

Dojdete k železné bráně, to ale ještě není konec, přejdete přes úzkou uličku a procházka po hradbách pokračuje. V další části je mimo jiné i restaurace a výhled na barokní kostel sv. Rodiny a sv. Alžběty.

Cesta vás dovede k další bráně. Za ní se cesta rozděluje, doprava vede směrem na panelové sídliště, vlevo je Katova ulička, držitelka rekordu o nejužší českou ulici, kterou můžete projít na Mírové náměstí. Střední cesta – opět s železnou brankou - vede do posledního úseku hradeb.

Na rtomto místě jsou také dva zajímavé stromy: gingko biloba a pavlovnie plstnatá.

Hradby končí u restaurace Bašta, což je místo, které by stálo za to navštívit, protože je umístěna přímo v prostoru bývalé bašty, jsou tu neomítnuté kamenné stěny, což se mě osobně velmi líbí. Bohužel restaurace je v prosinci 2012 – v době naší procházky – zavřená.

Naše procházka končila u budovy archivu, tedy u jeho zadní strany, kde jsme ještě nakoukli brankou na nádvoří se sochou sv. Františka. U jeho paty jsou prý pohřbeni dva čtyřnozí přátelé archivu: kocour a pejsek.

Hradby jsou otevřené v letním období (duben – září) od šesti ráno do osmi večer, v zimním období (říjen – březen) od osmi ráno do čtyř hodin odpoledne.