Hrad byl zastaven Janem Lucemburský Půtovi z Frýdlantu, poté ho vlastnili Vartemberkové, Jiří z Poděbrad nebo Mikuláš starší Trčka z Lípy. Okolo roku 1500 byl hrad pozdně goticky přestavěn a další úpravy zde proběhly v polovině a na konci  16. století. Po bitvě na Bílé hoře hrad připadl Albrechtovi z Valdštejna (koneckonců jako téměř vše v této oblasti neb Albi byl neskromný), který zde chtěl založit františkánský klášter. Po Valdštejnově smrti odkoupil celé panství hrabě Šlik. Během třicetileté války hrad opakovaně odolal útokům Švédů, a možná i proto ho v roce 1658 nechává císař Leopold I. pobořit (některé prameny sice uvádějí císaře Ferdinanda II., ale silně pochybuji, že by 21 let mrtvý člověk měl ještě takové slovo). Šlikové tuto katastrofu dovedně oddalují ještě dalších dvacet let, byť je hrad již v roce 1660 uváděn jako zpustlý. Kámen z hradu je poté používán jako stavební materiál v širokém okolí,  posloužil i při výstavbě zámku v Milíčevsi nebo dvorů ve Vokšicích a Starém Místě. Definitivní zkázu hradu přineslo 19. století, kdy byl až do areálu poničeného hradu rozšířen čedičový lom, který se zde nacházel již od počátku 17. století.

Hlavní část původního hradu byla tvořena velkou hranolovitou věží s cimbuřím, ke které byly připojeny dva paláce. Hrad chránilo pozdně gotické dělostřelecké opevnění s několika polookrouhlými a jednou polygonální baštou. Měl tři vstupní brány a současná přístupová cesta v podstatě kopíruje tu středověkou. Horní hrad využíval i úzkého parkánu. Svého času se jednalo o jeden z nejvýznamnějších hradů ve východních Čechách. Nedobytná pevnost dokonce sloužila sto let jako schránka basilejských kompaktát, tedy písemného smíru mezi husity a katolíky v Čechách.

Dnes z hradu zůstaly zachovány jen nepatrné zbytky zdiva (bašty, věž, západní palác), terasovitě upravený jižní vrchol a ohromná propast (asi 25 metrů  hluboká rokle) mezi skálami. I tyto nepatrné fragmenty jsou vedeny jako kulturní památka. Na vrchol Veliše Vás z Podhradí i z Jičína bezpečně dovede žlutá TZ. Za hezkého počasí je odsud nádherný výhlws na Český ráj, Krkonoše a panorama Jičína. Zahlédnout prý můžete i Jizerská hory, Ještěd, České Středohoří nebo dokonce Orlické hory (takto jsem to četl, ne viděl). Skutečným vrcholem Veliše a - z daleka viditelnou - dominantou kraje je dnes observační pilíř trigonometrického bodu, postavený pravděpodobně v místě někdejšího hradního arkýře nebo věžního ochozu. Pilíř je vlastně věžičkou z uskakovaného cihelného zdiva, vysokou 10,5 metru. Byl postaven - na půdorysu kříže - za použití kolejového výtahu v roce 1942. V této souvislosti je zajímavé, že mnozí domorodci i některé informační prameny hovoří v souvislosti s pilířem o bývalé německé vojenské pozorovatelně, napodobenině hradní hlásky nebo těžební věži bývalého čedičového lomu. Zájemcům o bližší informace mohu doporučit článek V. Daněčka "Tajemství observačního pilíře na zřícenině hradu Veliše", který byl publikován v roce 2009 (Archeologie ve středních Čechách).    

Pozoruhodný je rovněž kaňon mezi skálami, pozůstatek to těžby čediče, který je - na vlastní nebezpečí - volně přístupný. A musím se přiznat, že moc bezpečný jsem si tam nepřišel, takže jsem jeho důkladné prozkoumání brzy vzdal. Jednak tam bylo nadstandartní vlhko, jednak občas odpadl kus skály nebo hradu. 

Z dalších pamětihodností v Podhradí najdete kapli Andělů strážců, sousoší sv. Jana Nepomuckého se sv. Vavřincem a sv. Donátem, sousoší Krista Eupatora nebo boží muka. Návštěva tohoto místa, které najdete i na turistické známce, je – zejména pro skutečné dobrodruhy a nadšence – jistě povinností.

Jak jsem již uvedl, Holý vrch není rozhodně žádná velehora, vypíná se nějakých 50 metrů nad hladinou řeky Ploučnice, která ho obtéká z pravé strany a potokem Sporkou, tekoucí po levé straně. Tyto toky se také nedaleko stékají v bažinaté oblasti v okolí Dubických rybníků.

Sám název Holý vrch napovídá, že kopec býval vždy nezarostlý, v podstatě se jedná o čedičovou vyvřelinu. Pustý ale vrch nebyl, od počátku 18.století stávala na vrcholové plošině prostá poustevna pro dva poustevníky, kteří měli za úkol pomáhat při mších v Mariánském kostele. Při morové epidemií v roce 1712 se zde musel usadit barvíř Patz se svou dvanáctičlenou rodinou a strávil zde čtyřicetidenní karanténu, než mohl i s rodinou vstoupit do bran České Lípy. Jako poděkováni za záchranu nechal barvíř na Holém vrchu postavit kamennou kapli zasvěcené Všem svatým. Za nedlouho byla okolo přístupové cesty vybudovaná i Křížová cesta,- kalvárie. Výnosem císaře Josefa ale byla poustevna zrušená a za nedlouho ztratila svůj význam i kaple, byla uzavřená a počala chátrat.

O Holý vrch opět počal stoupat zájem až v druhé polovině 19.století, kdy českolipský Okrašlovací spolek dostal od města úkol učinit z tohoto opuštěného místa centrum zábavy pro měšťany České Lípy. Na svazích vrchu a v okolí bylo vysázeno na 100 000 stromů a okrasných dřevin. V roce 1885 bylo rozhodnuto radou města, vybudovat na vrcholku výletní restauraci v alpském švýcarském stylu. Restaurace byla v provozu až přes obě světové války, svůj dlouholetý provoz ukončila až v padesátých letech minulého století. Opuštěný objekt rychle chátral a zarůstal, ještě v roce 1968 byl na krátkou dobu učiněn pokus vzkřísit jeho slávu, když byl svěřen do péče místnímu mysliveckému svazu. Ale po okupaci bratrskými armádami byl objekt opět a definitivně uzavřen a krátce na to byl i pro jistotu "vyhořen". Zbylé kameny byly z větší části použité na stavbu garáží pod Holým vrchem.

Vrch znovu ožil až v poslední době, byly zrekonstruovány přístupové cesty, u nich se objevili nové lavičky a informační tabule, začalo se i hovořit o znovu vybudování výletní restaurace. Vrch sice neskýtá k vůli zalesnění téměř žádný výhled do kraje, ale přesto vždy byl, a zda se že opět bude, zájmem česklipských občanů i milovníků turismu a zajímavých míst.

Vrch Úhošť vznikol v treťohornej dobe asi pred 60 milionmi rokov ako časť veľkej sopky - stradovulkánu, ktorý vytvoril Doupovské hory. Stradovulkán je tzv. zmiešaná sopka, kde kľudný výtok lávy je prerušovaný exploziami. Ich produkty sú nesúvislé sopečné vyvreliny - popol, prach a drobné úlomky hornín, ktoré potom tvoria vrstvy tufu a tufových aglomerátov.

Pre svoju polohu prirodzenými svahami bol kopec Úhošť už od praveku vyhľadavaným miestom k osídleniu. Podľa nálezov keramiky sa odhaduje, že planina Úhoště bola osídlená v strednej a neskôr v mladšej dobe brondzovej 12. - 8. storočie pred Kristom. Kamenný val a rozľahlá plocha vypálenej hliny dokazujú, že tu kedysi stála opevnená plocha. Osídlenie pokračovalo i v neskorej dobe Halštatskej 7. - 6. storočia pred Kristom a v dobe Latenskej 3. - 2. storočia pred Kristom.

Od 8. storočia po Kristovi sa na Úhošti usídlili Slovania, podľa legendy tu stálo slovanské hradisko Wogatisburg a slovanský kráľ Samo v roku 631 porazil franského panovníka Dagoberta.

Úhošť je výraznou dominantou kraja a je miestom krásných výhľadov do okolia ako na mesto Kadaň, Doupovské hory a Krušné hory. Za pekného počasia je na Krušných horách vidieť Klínovec 1244 m, Meluzínu 1094 m, Křížovú horu 1027 a Mědník s kaplnkou 910 m. Na vrchole je umiestnená socha kadaňského umelca Herberta Kisza.

Svahy kopca, trávnaté pastviny a prirodzené lesné a stepné spoločenstvá vytvárejú výborné podmienky pre rastlinstvo, stepné a lesostepné teplomilné kvetiny. V tejto lokalite sa nachádza až 1000 druhov rastlin z 3000 evidovaných v Českej republike. Rastie tu napríklad ľalia zlatohlavá, kavyl Ivanov, alebo náprstník veľkokvetý, ktorý je jedovatou bylinou so žltými zvoncami vo vnútri s hnedými škvrnami a rastie medzi lesmi a kamenitou stráňou. Na jar sa sa na úpätí kopca zabelejú koberce sasanky jarnej a hojne sa tu vyskytuje i jaterník trojlaločný.

Úhošť je i významným vtáčím územím IBA - Importand Bird Area Doupovské hory. Doupovské hory sú hniezdišťom 148 hruhov vtákov, typických predstaviteľov lesných a lúčných spoločenstiev. Toto územie je charakteristické travinobylinnými spoločenstvami, porastov kríkov a listnatých lesíkov, ktoré vznikli na opustených neobrábaných  poľnohospodárských plochách. Žijú tu napríklad orol morský, orlovec morský, luňák červený, sokol sťahovavý, výr veľký, sojka, králiček obecný, drozd a iné.  Z vysokej zveri je to srnec, občas tu zavíta i jelenia zver, ďalej tu žije prasa divoké, kuna lesná, lasica alebo plch, nory tu majú i líšky a jazvece.

Lesy i travnaté pastviny vytvárajú ideálne podmienky pre rast hub. Že sa im tu hojne darí svedčí i prieskum z minulosti, keď v roku 1987 ich tu našli 190 druhov. Rastú tu napríklad kozák brezový, václavka obecná, křemenáč  osíkový, žampiony, bedle, pichavky, hríb žltomasý alebo napríklad i jedovatá závojenka olovnatá a zvonovka jarná.

Všetky podrobné informácie o Národnej prírodnej rezervácii sa dozviete v jednotlivých zastaveniach náučného chodníka, ktorý má dlžku 5,5 kilometra a prevýšenie asi 270 metrov.

Na Úhošť vedie červeno značený turistický chodník z Klášterce a z Kadaně. Ja som tento jesenný pekný výlet absolvoval z Kadane a naspäť.

Blšanský Chlum je jako ostatní vrcholy Českého středohoří vulkanického původu. Ještě počátkem minulého století se zde těžil kámen. Díky této lomové činnosti je kopec tak rozeklaný.

Z vrcholu je nádherný kruhový výhled. V popředí je město Louny, za ním vrcholky Českého středohoří a dál hradba Krušných hor. Když se pootočíme máme pod sebou obce Chlumčany a Blšany, v dáli pak dominantní zříceninu hradu Hazmburk. O kousek dál pak zalesněnou krajinu přírodního parku Džbán.

Je zde patrná sloupcovitá a kulovitá odlučnost vulkanické horniny, vyskytují se zde vzácné druhy rostlin a živočichů. Proto byl v roce 2004 Blšanský Chlum registrován jako významný krajinný prvek a v roce 2005 vyhlášen jako evropsky významná lokalita.

Na vrchol vede z Loun žlutě značená cesta.

   Od turistického rozcestníku u zastávky busu na dolním konci dědiny se k ní pohodlně dostaneme po červené značce pro pěší a také po cyklotrase, neboť Držkovskou Ráztokou prochází asfaltová silnička. Tato tzv. "Nová cesta" je spojnicí mezi Držkovou a další rekreační obcí Rusavou, na jejímž okraji se komunikace vine - ( jaká to náhoda !) - údolím, taktéž zvaným Ráztoka...

   Asfaltová cesta nás napřed provede mezi okrajovou zástavbou držkovských rodinných domků a asi po 200 m přicházíme k dalšímu tur.rozcestníku. Červená značka nás vede doprava do širší údolní nivy horního toku Dřevnice, která se poutníkovi v těchto místech jeví jen jako o něco širší potok. Projdeme přes areál zdejší pily, mineme lyžařský svah s vlekem a pak už vidíme, jak se okolní svahy s pastvinami k sobě přibližují a po 1 km chůze stojíme před ústím vlastní Ráztoky.

   Říčka Dřevnice se tu ve své pradávné geologické minulosti hluboce zavrtala do vrstev magurského flyše a mezi poslednímy výběžky vrchu Kuželek a svahy kóty Skály tu prořezala sice krátkou, ale hlubokou soutěsku. Strmé údolní svahy se tu k sobě přibližují tak, že se mezi ně vejde jen silnička, tok Dřevnice a úzký pozemek usedlosti s rybníčkem a dvorem s hospodářskými zvířaty. Divoký ráz soutěskovitého hrdla Ráztoky podtrhují výrazné skalní výchozy, které vidíme v odlesněném lesním svahu vlevo. Pás skal, který stoupá do extrémně strmého srázu a do tmavého smrkového lesa nad roubenkou vpravo od nás, připomíná divoké a naprosto neschůdné bradlo, jaká známe ze slovenské krajiny. ( Zdejší skály ale nejsou vápencové, ale jsou tvořeny slepenci a pískovci flyšového pásma ).

   Malebnost tohoto místa doplňují okolní pestrá stavení. Kromě několika domů, obývaných doposud starousedlíky, jsou ta ostatní přeměněna na rekreační objekty. Mezi starými dřevěnými chalupami jsou tu ale k vidění i roubenky zbrusu nové.

   Za skalnatým hrdlem se údolí Ráztoky maličko rozšiřuje a za pravotočivou zatáčkou na nás čeká další turistický rozcestník. Záleží už jen na vás, kterou trasu si vyberete ke svému dalšímu putování ... Zelená značka prudce vystoupá vysoko nad údolí k osadě U Juránků a okolo "skalní dědinky" a vrchu Kuželek se zaniklou pasekářskou osadou a skalkami u osady trampské vás přivede až do sedla na Okluku. Pokračování zelené vpravo vede přes velikou a nádhernou horskou louku s výhledy, vystoupá do sedla mezi kótou Skály  ( s Držkovskými Předními skálami ) a Horním Lázkem, ( kde se pro změnu nacházejí skály Zadní a skály Holíkovy rezervace ) - a mezi rekreačními staveními za stálých výhledů seběhne ke kempu v Držkové. A značka červená pokračuje čarokrásným údolím proti toku Dřevnice k místu zvanému Hutě - ( kdysi zde krátce fungovaly sklárny, nyní rekreační objekty ) - a pak stoupá napřed po silničce a dále lesními cestami - vyššími a vyššími "horami" - až na Tesák ...

Nejlepší přístup je od hřbitova u Solan. Je zde malé parkoviště. Vede odtud cesta podél sadu přímo ke kopci a pak již dál pěšinou přímo na vrchol k vrcholové tyči.

Malý Kvítel je holý,  porostlý stepní vegetací. Je vykotlaný starým lomem a je z něho pěkný kruhový výhled i na vrcholy, které nejsou z hlavního vrcholu vidět. Na Hradišťany, Kuzov, Blešenský vrch, Solanskou horu a zříceniny Oltářík a Košťálov. 

Růžová hora je nejsnadněji přístupná polní cestou směřující plochým údolím západním směrem od dunajovických sklepů. Zleva obtočí dominantní Malou Slunečnou a bočním údolíčkem vystoupá na vrchol k mohutnému topolu.

Turistické mapy: KČT 1:50 000 č.88 Pavlovské vrchy a dolní Podyjí/B2, GOL 1:25 000 Zahrada Evropy

V letech 1645 - 1648, tedy v době třicetileté války, sídlila v dnešní obci Branná na hradě Kolštejn císařská vojenská posádka. Ta se úspěšně ubránila švédským vojskům, které poté odtáhlo dále. Před švédy se místní obyvatelstvo často ukrývalo v lesích a tenkrát tomu nebylo jinak. Místní obyvatelé však byli objeveni Švédskými vojáky, kteří je v údolí povraždili. Voda ve zdejším potoce byla prý zbarvena krví tak, že byla úplně červená. Tato událost dala jméno i samotnému vodnímu toku a údolí, které je nazýváno také Mordová rokle.

Samotné údolí se nachází pouhý 1 kilometr od Ramzové a turisté jím prochází zejména když míří na vrchol Šeráku přes nádherné Obří skály, o kterých se můžete dočíst více v mém jiném článku. Stezka vede po kamenité cestě a po přechodu dřevěného mostku se mění na úzkou pěšinu.

Vražedný potok pramení v sedle mezi Mračnou a Šerákem ve výši 1215 m n.m. Na jeho toku byly postaveny kamenné přehrady, z nichž některé jsou vystavěny z několikametrových kamenných bloků. Je jich celkem sedm a slouží pro zmírnění rychlosti vodního toku při četných srážkách, které na extrémně prudkých svazích Šeráku a Mračné hory často dosahují značných hodnot. Zejména v létě musí koryto potoka pojmout velké množství srážek.

Soustava historických přehrážek byla stavěna již od roku 1908 jako první práce tohoto druhu v Hrubém Jeseníku. Po povodni v roce 1965 byly opraveny. V současnosti jsou přehrážky v dobrém stavu, poslední údržba proběhla v roce 2009.

Vražedný potok je pravostranným přítokem Ramzovského potoka, pramení pod horou Šerákem. Čtyři přehrážky se nacházejí na toku v souběhu s lesní cestou, po které vede turistická stezka, další se nacházejí na toku mimo turistické značení (blíže k soutoku s Ramzovským potokem).

Ještě jedna zajímavost. V údolí byla za doby vratislavského biskupa Hohenloha – Bartensteina založena sklárna, který ji roku 1804 pronajal skláři Josefu Kaplánkovi ze Střemošic na dobu 36 let za roční poplatek sto zlatých. Roku 1836 zde stály 3 domy se 49 obyvateli. O deset let později stálo ve zdejší sklárně šest pecí a vyrábělo se zde lité sklo. Roční produkce dosahovala výše 1600 kop. Roku 1880 je zmiňována osada jako součást nedaleké Horní Lipové pod názvem Hohenbartenstein. Po této sklárně však dnes nezůstaly žádné stopy.

http://www.turistika.cz/cestopisy/ramzova-serak-obri-skaly-udoli-vrazedneho-potoka-ramzova--1

   Naprostým unikátem je proto na Hradisku jeskyně, která do této kategorie rozhodně nepatří. Má doširoka otevřený vstupní portál a její interiér připomíná zaklenutou komoru s téměř rovným suchým dnem, na němž mohlo vedle sebe bez problémů ulehnout patero zbojníků i se svými klobouky,valaškami a případným lupem.

   Jeskyňka se nachází skoro v samém závěru hlavního Pulčínského údolí, kam proti toku potoka Pulčiňáku vybíhá od zákruty s červenou tur.značkou lesní cesta. Ta se posléze změní ve vyšlapaný chodník, který prudce stoupá lesem nad prameniště a po levici míjí divoký a rozervaný skalní blok, z jehož masívu se na vás už z dálky doširoka šklebí tajemný černý vchod jeskyně.

   Skály jsou obklopeny řídkým bukovým lesem a k jeskyni míří pěšinka, která klikatě vystoupá až na zápraží této "azylové ubytovny".

   ( Závěrem bych chtěl poprosit všechny ty, kteří dobře znají Pulčínské skály a používají pro všechny skalní útvary mnou popisované názvy jiné, o shovívavost a pochopení : každý z nás přece vidí svět kolem nás jinýma očima a jak známo, lidské fantazii se meze nekladou !)

    Pokud tedy hledáte výhled na Praděd nový a neotřelý, pokud jste milovníky překrásné a neporušené přírody a nemáte komplex z toho, že veškerá svá přibližovadla musíte nechat na okraji civilizace a na vyhlídku se dopravíte jen po vlastních nožkách a pokud se v takové zatím neporušené přírodě umíte chovat jako kulturní lidé - ( jimiž většina z nás zajisté je, jen to mnozí neumí dát najevo ) - pak vám doporučuji celkem nenáročný výstup na Žárový vrch.

   Nachází se asi 4 km severně od Karlovy Studánky a jeho severozápadní až severovýchodní úbočí "obtéká" zpevněná Zámecká cesta, vedoucí od sedla u Lyry přes svahy Žárového vrchu, Plošiny a Zámeckého vrchu až do Vrbna pod Pradědem a po níž vede známá a krásná vyhlídková cyklotrasa. Na pěší turisty se v této oblasti zapomnělo, ale to je v tomto případě jenom dobře. Neboť kde jinde v samém srdci Hrubého Jeseníku můžete obdivovat veškeré jeho krásy bez hlučících davů ?!? Stačí jen trochu umět číst v mapě a vydat se od výrazného sedla s tábořištěm a Sedlovou boudou průsekem k severovýchodu k čelu 20 m vysoké skalní hradby do svahů jinak vcelku nevýrazného Žárového vrchu. Od skály cesta k vrcholu stoupá pěšinou, místy se ztrácející ve vysoké trávě zarůstající paseky. Při výstupu doporučuji přečasté otáčení, neboť při získávání vašich výškových metrů se za vašimi zády taky razantně zvyšují kulisy okolních horských vrcholů, z nichž ten za skalnatou Lyrou je z celého Hrubého Jeseníku ten nejvyšší !

  Před koncem paseky chodník mění směr vlevo a mezi stěnamí rychle rostoucího jehličnatého lesa přicházíte k vrcholové pasece, kterou zdobí shluky překrásných skalisek, útesů, stěn a torů skalního města na Žárovém vrchu. Tyto skály jsou tvořeny ortorulami a migmatity, na jejich stěnách můžeme obdivovat neskutečně krásné vrásy a jejich profily nám mohou připomínat líce našich bližních. ( Všimněte si, že hlavní vrcholová skála z povzdálí připomíná strýce s baretkou na hlavě ! ) Nás ale bude hlavně zajímat vrcholová skalní hradbička za ní, z níž se vašim zrakům otevře tak krásný kruhový výhled, který by jste tady nečekali ani ve svém nejtajnějším snu :

    Kromě vrcholů hlavního hřebene Hrubého Jeseníku a jejich krále Praděda, nám převážnou část obzoru vpravo vyplňují zalesněné a skalami poseté kóty vrcholů Medvědské hornatiny - jen temeno nejvyššího Orlíka je holé po polomech - hluboko pod námi se nachází údolí Střední Opavy, směrem k Vrbnu pod Pradědem pokračuje skalnatý hřeben plošinou a Zámeckou horou, jen pohled k Ludvíkovu a Karlově Studánce čím dál více omezují stromy mladých smrků. Je odtud dobře vidět město Bruntál, přehradní nádrž Slezská Harta a veliká výseč krajiny Nízkého Jeseníku.

   Výhled ze Žárového vrchu je vpravdě božský a věřím, že pro vás bude nezapomenutelným zážitkem.

   ( Cesta od Sedlové boudy - kde si můžete u tábořiště, pokud nejste pěší, zanechat svůj bicykl či koběžku - k vrcholu Žárového vrchu měří asi 1 km ).