Morava na tomto místě není žádný veletok, spíše bystrá podhorská říčka. Udávaná délka Moravy je 353 km, jsme tady vlastně necelých 20km od pramene, který najdeme na jižním temeni Králického Sněžníku.

Jubilejní kilometr se nachází na katastru Vojtíškova, místo tedy spravuje obec Malá Morava, jak nakonec i hlásá malá tabulka. Odtud má řeka ještě celou slávu před sebou. Zde její údolí odděluje pohoří Králického Sněžníku od Hanušovické vrchoviny, kterou nakonec dál protéká, pak ji čeká Mohelnická brázda, za Třesínským prahem Hornomoravský úval, pod Otrokovicemi kde se k řece přimykají zprava  Chřiby, zleva Vizovické vrchy pak následuje Dolnomoravský úval. Na jihu Morava tvoří hranici se Slovenskem, pod Lanžhotem kde je hraniční řekou Slovenska a Rakouska pak Moravu vlevo lemují Malé Karpaty a vpravo Moravské pole (to je v Rakousku) až pod Děvínem splyne s Dunajem. Vlastně tady někde na jihu Morava získala své jméno. To znamená mokřinu, či bažinu. Původ názvu Moravy je prastarý, údajně ještě předkeltský, od řeky pak jméno dostala celá země, jejíž vodní osu řeka tvoří.

Jak jsem již uvedl, Holý vrch není rozhodně žádná velehora, vypíná se nějakých 50 metrů nad hladinou řeky Ploučnice, která ho obtéká z pravé strany a potokem Sporkou, tekoucí po levé straně. Tyto toky se také nedaleko stékají v bažinaté oblasti v okolí Dubických rybníků.

Sám název Holý vrch napovídá, že kopec býval vždy nezarostlý, v podstatě se jedná o čedičovou vyvřelinu. Pustý ale vrch nebyl, od počátku 18.století stávala na vrcholové plošině prostá poustevna pro dva poustevníky, kteří měli za úkol pomáhat při mších v Mariánském kostele. Při morové epidemií v roce 1712 se zde musel usadit barvíř Patz se svou dvanáctičlenou rodinou a strávil zde čtyřicetidenní karanténu, než mohl i s rodinou vstoupit do bran České Lípy. Jako poděkováni za záchranu nechal barvíř na Holém vrchu postavit kamennou kapli zasvěcené Všem svatým. Za nedlouho byla okolo přístupové cesty vybudovaná i Křížová cesta,- kalvárie. Výnosem císaře Josefa ale byla poustevna zrušená a za nedlouho ztratila svůj význam i kaple, byla uzavřená a počala chátrat.

O Holý vrch opět počal stoupat zájem až v druhé polovině 19.století, kdy českolipský Okrašlovací spolek dostal od města úkol učinit z tohoto opuštěného místa centrum zábavy pro měšťany České Lípy. Na svazích vrchu a v okolí bylo vysázeno na 100 000 stromů a okrasných dřevin. V roce 1885 bylo rozhodnuto radou města, vybudovat na vrcholku výletní restauraci v alpském švýcarském stylu. Restaurace byla v provozu až přes obě světové války, svůj dlouholetý provoz ukončila až v padesátých letech minulého století. Opuštěný objekt rychle chátral a zarůstal, ještě v roce 1968 byl na krátkou dobu učiněn pokus vzkřísit jeho slávu, když byl svěřen do péče místnímu mysliveckému svazu. Ale po okupaci bratrskými armádami byl objekt opět a definitivně uzavřen a krátce na to byl i pro jistotu "vyhořen". Zbylé kameny byly z větší části použité na stavbu garáží pod Holým vrchem.

Vrch znovu ožil až v poslední době, byly zrekonstruovány přístupové cesty, u nich se objevili nové lavičky a informační tabule, začalo se i hovořit o znovu vybudování výletní restaurace. Vrch sice neskýtá k vůli zalesnění téměř žádný výhled do kraje, ale přesto vždy byl, a zda se že opět bude, zájmem česklipských občanů i milovníků turismu a zajímavých míst.

Jedná se o hydrogenuhličitanovou kyselku s obsahem oxidu uhličitého. K objevu údajně došlo náhodou, její zvláštní chuti si všiml místní kovář Legler cestou z práce. Nicméně pověsti tvrdí, že pramen byl známý už dávno předtím, neboť ji místní obyvatelé používali jako preventivní ochranu při epidemii moru na konci 16. století. Kdoví. Zajímavostí je i to, že v roce 1903 byl přístup k pramenům přísně zakázán. Proti tomu se zvedla vlna odporu a zákaz byl později odvolán.

Současná podoba pramene pochází z roku 1937. Zastřešení bylo několikrát opravováno. Přesto, že pramen je od Nového Města vzdálen více jak 1 km, určitě cestou potkáte někoho s batohem nebo vozíkem s lahvemi mířícího načerpat si tuto kyselku do zásoby. Není divu, je opravdu hodně chutná a osvěžující.

   Naprostým unikátem je proto na Hradisku jeskyně, která do této kategorie rozhodně nepatří. Má doširoka otevřený vstupní portál a její interiér připomíná zaklenutou komoru s téměř rovným suchým dnem, na němž mohlo vedle sebe bez problémů ulehnout patero zbojníků i se svými klobouky,valaškami a případným lupem.

   Jeskyňka se nachází skoro v samém závěru hlavního Pulčínského údolí, kam proti toku potoka Pulčiňáku vybíhá od zákruty s červenou tur.značkou lesní cesta. Ta se posléze změní ve vyšlapaný chodník, který prudce stoupá lesem nad prameniště a po levici míjí divoký a rozervaný skalní blok, z jehož masívu se na vás už z dálky doširoka šklebí tajemný černý vchod jeskyně.

   Skály jsou obklopeny řídkým bukovým lesem a k jeskyni míří pěšinka, která klikatě vystoupá až na zápraží této "azylové ubytovny".

   ( Závěrem bych chtěl poprosit všechny ty, kteří dobře znají Pulčínské skály a používají pro všechny skalní útvary mnou popisované názvy jiné, o shovívavost a pochopení : každý z nás přece vidí svět kolem nás jinýma očima a jak známo, lidské fantazii se meze nekladou !)

    Pokud tedy hledáte výhled na Praděd nový a neotřelý, pokud jste milovníky překrásné a neporušené přírody a nemáte komplex z toho, že veškerá svá přibližovadla musíte nechat na okraji civilizace a na vyhlídku se dopravíte jen po vlastních nožkách a pokud se v takové zatím neporušené přírodě umíte chovat jako kulturní lidé - ( jimiž většina z nás zajisté je, jen to mnozí neumí dát najevo ) - pak vám doporučuji celkem nenáročný výstup na Žárový vrch.

   Nachází se asi 4 km severně od Karlovy Studánky a jeho severozápadní až severovýchodní úbočí "obtéká" zpevněná Zámecká cesta, vedoucí od sedla u Lyry přes svahy Žárového vrchu, Plošiny a Zámeckého vrchu až do Vrbna pod Pradědem a po níž vede známá a krásná vyhlídková cyklotrasa. Na pěší turisty se v této oblasti zapomnělo, ale to je v tomto případě jenom dobře. Neboť kde jinde v samém srdci Hrubého Jeseníku můžete obdivovat veškeré jeho krásy bez hlučících davů ?!? Stačí jen trochu umět číst v mapě a vydat se od výrazného sedla s tábořištěm a Sedlovou boudou průsekem k severovýchodu k čelu 20 m vysoké skalní hradby do svahů jinak vcelku nevýrazného Žárového vrchu. Od skály cesta k vrcholu stoupá pěšinou, místy se ztrácející ve vysoké trávě zarůstající paseky. Při výstupu doporučuji přečasté otáčení, neboť při získávání vašich výškových metrů se za vašimi zády taky razantně zvyšují kulisy okolních horských vrcholů, z nichž ten za skalnatou Lyrou je z celého Hrubého Jeseníku ten nejvyšší !

  Před koncem paseky chodník mění směr vlevo a mezi stěnamí rychle rostoucího jehličnatého lesa přicházíte k vrcholové pasece, kterou zdobí shluky překrásných skalisek, útesů, stěn a torů skalního města na Žárovém vrchu. Tyto skály jsou tvořeny ortorulami a migmatity, na jejich stěnách můžeme obdivovat neskutečně krásné vrásy a jejich profily nám mohou připomínat líce našich bližních. ( Všimněte si, že hlavní vrcholová skála z povzdálí připomíná strýce s baretkou na hlavě ! ) Nás ale bude hlavně zajímat vrcholová skalní hradbička za ní, z níž se vašim zrakům otevře tak krásný kruhový výhled, který by jste tady nečekali ani ve svém nejtajnějším snu :

    Kromě vrcholů hlavního hřebene Hrubého Jeseníku a jejich krále Praděda, nám převážnou část obzoru vpravo vyplňují zalesněné a skalami poseté kóty vrcholů Medvědské hornatiny - jen temeno nejvyššího Orlíka je holé po polomech - hluboko pod námi se nachází údolí Střední Opavy, směrem k Vrbnu pod Pradědem pokračuje skalnatý hřeben plošinou a Zámeckou horou, jen pohled k Ludvíkovu a Karlově Studánce čím dál více omezují stromy mladých smrků. Je odtud dobře vidět město Bruntál, přehradní nádrž Slezská Harta a veliká výseč krajiny Nízkého Jeseníku.

   Výhled ze Žárového vrchu je vpravdě božský a věřím, že pro vás bude nezapomenutelným zážitkem.

   ( Cesta od Sedlové boudy - kde si můžete u tábořiště, pokud nejste pěší, zanechat svůj bicykl či koběžku - k vrcholu Žárového vrchu měří asi 1 km ).

Pramen Vltavy se nachází v pohraničním pásmu Šumavy, pod jihovýchodním svahem Černé hory v nadmořské výšce 1.172 metrů. V současnosti je tato oblast začleněna do I. zóny Národního parku Šumava. Vlastní místo je označeno ukazatelem a přehlednými tabulemi, které informují o zdejší přírodě a historii. Životodárnou tekutinu prýštící ze země zde ale člověk neuvidí (v zimě vůbec ne). Uvedený pramen je totiž jen symbolický, voda je do kamenné studánky svedena dřevěným potrubím. Skutečných pramenů je samozřejmě více a nacházejí se vysoko v nepřístupném terénu jihovýchodního svahu Černé hory (1.315 m n.m.).

V červenci roku 2010 byla zpřístupněna nová 120 metrů dlouhá stezka vedoucí k jednomu z přírodních vývěrů Vltavy ve svahu Černé hory. Podél stezky byly rozmístěny informační panely na téma "Fenomény horské přírody". Následujícího roku se však objevily nějaké právní problémy ohledně legalizace stavby a v srpnu 2012 poničily chodník padající suché stromy, a proto před koncem roku 2012 rozebrala Správa Národního parku Šumava dřevěnou stezku a naučný chodník k prameništi Vltavy zrušila.

Kdysi dávno se musel člověk k prameni prodrat pralesem podél říčky. Dnes jsem však putoval po komunikaci s davem lidí. Místo je to hodně navštěvované, a tudíž zde moc klidu není.

Zpět je možné se vydat po stejné cestě nebo si výlet prodloužit a pokračovat dále po modré. Tak jsem učinil i já a po necelém půl kilometru jsem se ocitl u turistického rozcestníku s názvem „U Pramene Vltavy“. Odtud se člověk může vydat třeba do Německa. Roku 2009 byl přibližně jeden kilometr odsud otevřen nový hraniční přechod Siebensteinkopf (Sedmiskalí), pojmenovaný po blízkém vrcholu stejného jména. Já jsem zvolil jízdu po perfektně upravené stopě po červené turistické značce směr Modrava. No jízda to ani tak moc není jako spíše stoupání úbočím Černé hory. Asi po jednom kilometru je odbočka doprava, která byla označena jako „Vyhlídka nad prameny Vltavy“. To jsem samozřejmě nemohl nechat bez povšimnutí. Následuje ještě přibližně půlkilometrové stoupání a člověk se ocitne na místě, kde Správa Národního parku Šumava vybudovala a v srpnu 2012 slavnostně otevřela dřevěnou vyhlídku. Skládá se z vyvýšené plošiny, stolu a lavic. Dle příznivosti počasí se odsud nabízí zajímavý pohled na centrální část Národních parků Šumava a Bavorský les.

Podle nejstaršího písemného záznamu z roku 872, který zapsali franští mniši do tzv. Fuldských kronik, se řeka nazývá Fuldaha, později je uváděno Wultha. V roce 1125 je napsáno v Kosmově kronice Wlitaua. Slovo „wilth“ by mělo být markomanské označení pro divoký, dravý a slovo „alwa“ značí vodu, proud či řeku. Otázkou však je, zda germánští Markomané sídlící v České kotlině v prvních šesti stoletích našeho letopočtu vůbec řeku Vltavu znali.

Asi největší zásluhu na určení pramene Vltavy má Franz Xaver Maxmilian Zippe, první mineralog Národního muzea v Praze. Tento pán prováděl měření pro Sommerův místopis Čech a Černý potok pramenící v slatinném sedle mezi Černou horou a vrchem Postberg (dnešní Stráž) určil jako počátek řeky Vltavy. Stalo se tak v roce 1840.

Vltava by tedy měla pramenit jako Černý potok, který pokračuje přibližně severním směrem ke Kvildě. Zde k ní přidává své vody Kvildský potok, říčka se obrací na východ a voda teče k obci Borová Lada. Na mapě je však název Teplá Vltava používán již od místa, kde pramení. Tím by ale Černý potok v těchto místech vůbec neexistoval. Na internetu se lze dočíst, že by se název Teplá Vltava měl užívat až od obce Kvilda nebo dokonce až od soutoku Černého a Vydřího potoka u obce Borová Lada. Za touto obcí se Teplá Vltava vydává na další pouť jihovýchodním směrem přes Lenoru k Mrtvému luhu, kde se spojuje s druhým hlavním pramenným tokem, Studenou Vltavou a vzniká tím řeka Vltava.

Na Povodí Vltavy mi sdělili, že podle strukturálního modelu sítě toků Vltava vzniká soutokem Teplé a Studené Vltavy na říčním kilometru 376,65 (kilometráž se počítá od soutoku Vltavy a Labe směrem proti proudu). Avšak jelikož byl za pramen Vltavy historicky považován pramen Teplé Vltavy, pokračuje kilometráž této řeky podél obce Lenora, Horní Vltavice, Borové Lady až na úpatí Černé hory, kde na říčním kilometru 430,7 Vltava pramení. Pojem Černý potok ve strukturálním modelu sítě toků v tomto případě nepoužívají.

Ať je to tak nebo tak, jedno je jisté. Zdejší šumavská příroda je úžasná a putování okolo vod Vltavy a k jejímu prameni je zajímavé a tento výlet mohu pouze doporučit.

Blog o dalších navštívených místech a cestách autora článku:         http://bubinga.blog.cz/