Téměř po celé délce hřebínku, vyzdviženého jen mírně nad okolí a orientovaného směrem od západu na severovýchod - vystupuje přerušovaná soustava skalních výchozů. Směrem od západu napřed míjíme menší skalky a velikánské balvany, ale ty záhy uvolní místo členité stěně mrazového srubu. Při pohledu na její bohatou geomorfologickou "výzdobu" nás možná napadne, že se při její tvorbě Příroda nespokojila jen s působením eroze, mechanických a chemických vlivů, ale přibrala si k tomu ještě kladivo a majzlík ! Tento nevysoký, ale docela pěkný mrazový srub tvoří "předkrm", "hlavní chod" nás čeká jen kousek opodál - na vrcholku kamenitého hřebínku nám tu vyrostla poměrně vysoká skalní věž ! No ... vyrostla - ( skály přece nerostou ) - tady tomu bylo samozřejmě naopak a zemina kolem skály se v minulosti ztratila v důsledku odnosu a eroze.

  Každopádně se tu překvapený návštěvník setkává se skalním útvarem homolovitého či falického tvaru a téměř symetrických rozměrů. Skalní věž "Homole" se od svého úpatí zvedá do výše bezmála 10 metrů a několik v ní zatlučených zrezivělých skob nám prozradí, že o ni kdysi projevili zájem i zbloudilí horolezci. Skalní věž je propojena se stěnou mrazového srubu, která dosahuje sotva poloviční výše a která je - ( jako u toho předchozího sroubku, sloužícího jako uvítací delegace ) - otočena k údolí rusavské Ráztoky, směrem k severu. Stěna skalní věže je z této strany protkána sítí rozestupujících se puklin a malým skalním oknem. Před "Homolí" se nachází hluboké jámy, které jsou postupně zanášeny "odpadlíky" ze skalních stěn. Směrem k jihu vystupuje skalní věž nad okolní terén sotva do 6 metrové výše. Její až malebně divoké okolí doplňují vkusně "naaranžované" menší skalky, balvany a kameny. Na východní straně za věží z hřebínku vystupuje ještě několik drobných skalních výchozů a hřeben pak velmi prudce klesá do údolí mezi vidlici lesních cest. Není to ale údolí Ráztoky, ale to, které se proti toku potoka zvedá k Ondřejovsku a kterým prochází žlutě značená turistická trasa.

   Jak už jsem se zmínil, nedaleko "Homole" prochází souběžná lesní cesta, která směrem k jihozápadu prochází těsně pod exponovaným srázem vrcholového hřebene západního Ondřejovska ( 632 m) a ten celý obchází po jakési přírodní "terase". Komunikace vede terénem téměř po vrstevnici a asi po 1 km chůze se napojuje na cestu, doprovázenou modrými a zelenými značkami turistických tras.

    Skalní věž "Homole" a okolní útvary si při vaší případné návštěvě zadních skal určitě zaslouží vaši pozornost ...

Ovšem zřejmě zajímavější je samotné okolí odpočinkového místa. To se totiž nachází v místě bývalého lomu. Po přerušení těžby v lomu zůstal ojedinělý úkaz. Téměř hladká jednolitá kamenná stěna. Je otázkou, zda to byla náhoda nebo záměr, ale svor zde vytěžený vytvořil rovnou plochu. Stěna je prudce skloněná a vysoká cca 15m. Kamenná stěna nese název Kolafovičova plotna (po prvolezci?). Skála je využívaná k technickému lezení na tření. Prvními lezce byli členové horolezeckého oddílu z Lipové–Lázní, kteří utvořili 10 prvních základních cest v plotně. Na vrcholu plotny najdeme jistící karabinu, další jištící skoby jsou i na nejtěžších místech přímo v plotně.

Úvod předchozí věty bych měl raději blíže vysvětlit. Je pravda, že v Šumperku vždy rudí vládli pevnou rukou. V dobách, kdy soudruh Mamula v Ostravě zavedl pracovní subbotnik každý kvartál, jeho šumperský spolustraník Švéda ho nařídil každý měsíc … a nebezpečí imperialismu bylo opět o něco menší. Přesto lid šumperský nebyl tak otupělý, aby na Kotli v takovém počtu slavil při popíjení vodky a za zvuků garmóšky vítězství Rudé armády (tím ovšem nijak nezpochybňuji dějinný význam ukončení 2. světové války). Na Šumperský kotel se prostě vždy chodilo na motokros a – později hlavně – sidekarkros, který zde vždy počátkem května odstartoval Mistrovství republiky. Návštěvy kolem pětadvaceti tisíc diváků byly samozřejmostí, stejně jako velká vítězství domácích borců.

Šumperský kotel byl jednou z nejkrásnějších a nejnáročnějších tratí v celé tehdejší ČSSR a pohled do bubnu – dnes již zcela zarostlého – terénního zlomu, který byl tehdy nazýván Skála, dodnes zvedne tep nebo naopak po zádech probíhá známé ochlazení. Však se také jednalo o místo nejsledovanější, kde koncentrace diváků běžně převyšovala dnešní průměrnou návštěvnost prvoligových fotbalových zápasů ve stotisícovém městě. Pro fanoušky motosportu ze zbytku republiky bylo smůlou, že sestřih nebo – nedejbože – přímý přenos z této trati v televizi nikdy shlédnout nemohli (alespoň, co já pamatuji), protože hrozilo nebezpečí, že by mohli zahlédnout část kasáren, kde sovětší vojáci zrovna nacvičovali pochod za zpěvu bojových písní. A tím by mohly být životy všech občanů zemí Varšavské smlouvy navždy zpečetěny.

Kotel měl být dokonce místem koncertu australské heavyrockové skupiny AC/DC, ale tomu asi nikdy nikdo neuvěřil. Že zde mělo původně stát skokanské centrum olympijského vítěze a šumperského občana Aleše Valenty, je ovšem neoddiskutovatelným faktem. Šumperská radnice se v té chvíli změnila v zesnulého chrobáka, držícího navíc bobříka mlčení, a bylo po projektu. Ve Štítech mají z nemoudrosti šumperských radních dodnes velkou radost a světovou špičku v akrobatickém lyžování (akrobatické skoky na lyžích do vody) už tam mohli vidět nesčetněkrát.

Šumperský kotel se nachází na okraji města a jistě není náhodou, že téměř sousedí s areálem Sanatorky, o kterém jsem již na Turistice psal a o kterém šumperští konšelé také raději „nevědí. Dlouho slibovaný krásný lesopark pro všechny je zatím (už téměř dvě desetiletí) stále v nedohlednu a oblíbený šumperský „lesní“ podnik Koliba, kam snad chodili i kluci s klukama a holky s holkama, už také bude za chvíli vypadat spíše jako Stalingrad nebo Drážďany na konci – doufejme, že skutečně poslední – světové války.  A tak jedinou iniciativou, kterou zde může pozorný návštěvník zaznamenat je několik nových stromků se známým kanadským listem (ne na vlajce, ale na větvoví) a totálně zrezivělé sloupy elektrického vedení. Trochu málo na dvacet let keců a velkolepých plánů ... 

Přitom je nezpochybnitelné, že by Kotel mohl být opravdu krásným relaxačním místem nejen pro obyvatele Šumperka. Klidné prostředí místa, ležícího mezi Šibeničním vrchem a zahrádkářskou kolonií Na Vyhlídce je lákavé a lehce dosažitelné. Jenom k tomu musíte přidat ono všudypřítomné slůvko ALE.

Rád bych ještě – v souvislosti s desítkami úžasných závodů na Kotli – zmínil alespoň pár jmen, spojených s AMK Šumperk a Temenice a rozdávajících v 70. a 80. letech (atraktivní terénní sidekarkros se zde začal jezdit hned po okupaci v roce 1968) minulého století radost a pocit hrdosti téměř celému městu. Hvězdnými závodníky, okupujícími pravidelně stupně nejvyšší (nebo alespoň skoronejvyšší) byli například Miroslav Hroch se spolujezdcem Hlockým nebo  bratři Jaroslav a Miroslav Zatloukalové. Další dvojicí, která se vždy bila o titul mistra ČSSR, byli Jiří Vybíral a Bohumil Šmoltas (nesympatičtí Peták s Kamenárem – tuším, že – z AMK Ouběnice ale občas bývali o kousíček … řekněme šťastnější, takže „jen“ dvojnásobní vícemistři republiky, ale hlavně dvojnásobní vítězové mezinárodního sidekarkrosu na Přerovské rokli v letech  1977 a  1978). Poté již přichází éra mistrů republiky z let  1978 a  1979, dvojice „osiřelého“ Jaroslava Zatloukala, doplněného Milanem Gažíkem, který ještě o mnoho a mnoho let později – ve svých téměř osmapadesáti letech – získal na českém šampionátu post vícemistra.

Ale Kotel nebyl vždy jen místem závodů sajdkár. Závodilo se zde i na sólo motocyklech, a to již ve II. polovině padesátých let minulého století. Od počátku zde vysoce atraktivní dráha lákala motoristy k velkým výkonům a desetitisícové návštěvy k nadšenému aplauzu, zejména při dlouhých skocích ze „Skály“. Ze šumperských jezdců byli nejúspěšnější Václav Bojko, který vítězil téměř ve všech závodech, Oldřich Hloch (Kotel vyhrál třikrát za sebou a závodil až do 88 let) a Jaroslav Riedl. Později se objevila jména jako  Miroslav Hroch, Václav Syrovátka nebo Milan Riedl. Z důvodu atraktivity závodiště  a dobré organizace se zde konaly i kontrolní a přípravné závody české motokrosové reprezentace za mezinárodní účasti, například i mistrů světa Kavinova a Mojsejeva ze SSSR. Z českých jezdců se v Šumperku „ukázali“ i takoví velikáni motokrosového sportu, jakými určitě byli Jaroslav Falta, Antonín Baborovský, Jiří Churavý nebo Zdeněk Velký. Závodiště na Šumperském kotli bylo zrušeno po roce 1990.

Netvrdím, že bych zrovna já upřednosťoval vůni benzínu před zajímavou přírodní lokalitou, ale těch krásných závodů je prostě škoda, stejně jako je škoda absence Valentova areálu. Na nově vybudovanou motokrosovou trať Rapotínská stráň si prostě místní nikdy nezvykli a zájem o tento sport – víceméně – zmizel.

Měl bych však dodat ještě pár slov na závěr. Přesto, že jsem dnešní podobu tohoto místa nostalgicky zkritizoval – a mnozí z místních mocipánů by se mnou jistě nesouhlasili – jeho návštěvu bych všem klidně doporučil. Jednak zelená prý uklidňuje (nevím, byl jsem dva roky a pár dní na vojně) a jednak se dá přes Kotel projít k oblíbené výletní restauraci Na Nových domkách nebo k rozcestníku Tulinka, odkud můžete po značených cestách dojít například k zajímavým skalním útvarům Kokeš a Městské skály.

   I tento na první dojem nezajímavý chaos všude okolo nás má svůj skrytý divoký půvab a řád. Svah pod úbočími zbylých stěn mrazových srubů není totiž pokryt jen sesouvajícími se kameny a ohromnými balvany, ale v různé úrovni svahu ze země trčí i menší skalky, o které se místy padající kamení zastavilo. Celá tato - pro někoho nevzhledná divočina - je velmi cennou ukázkou učebnicového rozpadu mrazových srubů a vzniku kamenitých sutí. Nahoře nad námi na temeni hřbetu se totiž kdysi dávno pravděpodobně rozkládaly daleko vyšší skaliska a možná i skalnaté hradby, do kterých se ale za ty věky zakousla s mimořádnou chutí věčně hladová eroze a rozcupovala je napadrť. Pod úbočími kamenných a balvanitých sutí se dá při trošce opatrnosti celkem snadno projít východním směrem až pod poslední ukázku "kamenného zmaru". A nejspíš to nebude procházka vykonaná svižným krokem, neboť vás zcela určitě zaujmou mnohé bizarní útvary a patvary, vystupující z toho chaosu nad zemský povrch.

    Selektivní zvětrávání pískovců a slepenců totiž pokračuje nepřetržitě i v našem osvíceném věku a mnohé balvany a skalky tak byly "upraveny" téměř do podoby sochařských děl, jak se můžete na vlastní oči přesvědčit v mé Fotopříloze. Jejich stěny dokonce místy pokrývají zajímavé geomorfologické jevy, jaké by člověk na povrchu rozpadlých balvanů ani nečekal.Fotogalerie je tentokrát bohatší, neboť předpokládám, že zrovna na tomto místě se turistické fronty asi nikdy tvořit nebudou - přesto ale místo stojí za vidění alespoň na obrázcích. Třeba pro představu toho, jak vypadá takové "kamenné peklo" ...

Dle pověsti čert, který letěl s těžkým břemenem, již v tomto místě nemohl, a tak si chtěl odpočinout. Uviděl skalní výchoz a zastavil se na něm. Jak tam stál, tak pod tíhou břemene obtiskl své kopyto do skály. A opravdu nyní je na vrcholku skalního výchozu důlek jako pozůstatek po čertově zastávce.

Podle Čertova břemene se označuje typ granitoidů vyskytující se v jihovýchodní části Středočeského plutonu. Jedná se o durbachity (tj. na tmavé minerály bohaté syenity až granity).

   Rozsáhlý komplex Předních Ondřejovských skal, nacházejících se asi 0.5 km severně od PR, jsem už turistické veřejnosti na těchto stránkách představil v mini seriálu jednotlivých článků více než dostatečně. Všechny zájemce nyní zvu na návštěvu další rozlehlé skalní oblasti na Ondřejovsku - neboť jak už vám napověděl samotný název "Přední skály", někde v této oblasti musí existovat i jejich "Zadní" protějšek ...

   Zadní skály tvoří přerušovaný pás skalních výchozů, dosahujících délky asi 600 m a je orientován od západu severovýchodním směrem. Vystupují z dlouhé ploché terasy pod prudkými svahy vrcholového hřebene Západního Ondřejovska ( 632 m), která je rozčleněna na množství skalnatých návrší. Od skalních výchozů na hraně terasy spadá k blízkému údolí rusavské Ráztoky extrémně prudký sráz. Od zmiňovaného vrcholu Ondřejovska je dělí vzdušná vzdálenost asi 500 m. Zdálo by se, že se jedná o skály zcela nepřístupné, ale není tomu tak. Až k místu, odkud začíná nad své okolí výrazně stoupat vrcholový hřeben západního Ondřejovska, se dostaneme po zeleně a modře značené turistické trase, vedoucí od rozcestí U dubu nad Lukovečkem k rozcestí Pod Ondřejovskem. Od rozcestí U dubu trasa šplhá lesní cestou přes kratší hřeben na spočinek pod hlavním vrcholem Ondřejovska. Nachází se tu rozcestí - značená cesta odbočuje vpravo, my se vydáme po neznačené lesní cestě vlevo. Zprvu vede po vrstevnici těsně pod srázným ondřejovským úbočím, z něhož místy nad cestou vystupují zajímavé skalky. Následuje další rozcestí, my se nyní musíme držet cesty, která se mírně odklání od hřebene kopce a po naší levici míjí dvě návrší. Jako orientační bod nám poslouží typická konstrukce mysliveckého posedu na druhém z nich. Další kupa vlevo už je skalnatá a když se k zajímavým skalkám přijdeme podívat blíž, stojíme u nejzápadnějšího skalního útvaru Zadních skal - "Kaskády".

   Toto návrší je ve svahu pod skalními výchozy částečně odlesněno a ze spodního okraje paseky se nám odkrývá kouzelný pohled na velmi originální skalní seskupení, které právě z tohoto odstupu připomíná zkamenělou "Kaskádu". Při detailním průzkumu brzy zjistíme, že se nejedná o celistvou skálu, ale tento útvar vznikl chaosovitým rozpadem skalního hřebene. Jednotlivé - selektivním zvětráváním pískovců - zatím jen nahrubo opracované skalní bloky a ohromné balvany, poskládané na sebe, působí neodolatelně syrově, (a přírodně). Prozatím tu chybí  "načinčanost" skalních stěn od geomorfologických tvarů, které známe odjinud, ale než jednou dojde k destrukci celé "Kaskády", možná to Příroda ještě dožene. Celková výše stupňovitého skalního shluku dosahuje od úpatí po temeno převýšení asi 7 m. Za těmito většími bloky spadá od vrcholu návrší balvanitý proud, který tvoří skalnímu útvaru působivý "chvost" a prodlužuje jeho délku o několik desítek metrů.

   Od úpatí "Kaskády"vidíme pokračování skalního pásu Zadních skal na návrší napravo od nás. Od nás je ale oddělen hlubokým zářezem roklinky, kterou protéká půvabná horská bystřina ...

   ( Vzdálenost tohoto skalního útvaru od rozcestí cest pod hřebenem západního Ondřejovska činí asi 1 km.)

Ke studánce se dostaneme tak, že odbočíme na konci Želče ze silnice směřující do Chválkovic na Hané doprava do uličky, která přechází v záhumení cestu.Jedná se o kamennou studánku zbudovanou pod mírným svahem osázeným dřevinami, který přechází jižním směrem v pole. Studánka je uzavřena kovovou mříží.

Želečská studánka V hájku je registrována od 10. 3. 2012 v Národním registru pramenů a studánek pod záznamovým číslem 5464. O studánku se stará obec Želeč. Chcete-li zjistit výskyt studánek ve vašem okolí nebo poskytnout informace o poloze vám známé studánky, doporučuji odkaz na : www.estudánky.eu

   Když vystoupáme do svahu a po hřebeni přijdeme až k ní, asi budeme velmi překvapeni skvostným přírodním výtvorem. Skály, tvořené pískovcem a slepencem lukovských vrstev račanské flyšové jednotky, v podstatě tvoří jediná skalní hradba. Spadá prudce ze svahu do údolí, nedosahuje větší délky než 25 m a její čelní stěna na konci návrší má výšku sotva 6 m. Na tom by asi nebylo nic až tak pozoruhodného, kdyby tato skalní hradba nebyla díky selektivnímu zvětrávání vypreparována do podoby, připomínající dokonalé sochařské dílo.

   Skalní hradbička prochází pozvolným rozpadem a je po celé své délce rozčísnuta velkou svislou puklinou, která ji rozděluje na - ( zatím ještě spojené ) - hradby dvě. Puklina dosahuje svou šířkou při skalním úpatí parametrů menší jeskyně s otevřeným stropem. Ostatní vertikální pukliny hradbu člení na větší počet pomalu se oddělujících skalních věží. Na spodním konci skal se tak už stalo a nalezneme tu jeden osamělý skalní pilíř s doprovodnými balvany. Skalní stěny jsou členěny drobnými převisky, římsami a lištami, Typickou síť voštin a skalní dutiny bychom ve zdejším odolném "stavebním materiálu" hledali marně, všechno nám ale dostatečně vynahradí pitoreskní tvar tohoto uměleckého přírodního sousoší. Pohled na ně je umocněn přímo úměrným odstupem z částečně nezalesněného svahu a do hledáčku objektivu nakukujícímu jehličím okolních krásných borovic.

   I když bude pro nejednoho z vás existence těchto půvabných skal překvapením, nacházejí se kupodivu správně zakresleny i na mapě KČT. Velmi dobře je samozřejmě také znají domorodci, od nichž skály dostaly své pojmenování. Možná i vás zarazí fakt, že největší koncentraci "Čertových skal" nalezneme vždy právě tam, kde žilo nejvíce bohabojné katolické obyvatelstvo. Možnou příčinu tohoto jevu shledávám ve velmi kvalitní práci farářů a kazatelů, kteří dštili z kazatelen kostelů na vystrašené poddané "síru a plameny pekelné" tak sugestivně, že tito chudáci pak viděli v noci raracha pomalu i pod  svou postelí ...

    V případě tohoto skalního útvaru se ale není čemu divit ! Ač pohan jak Brno a bez vlivu jakékoliv "povzbuzující" tekutiny - i já, když jsem navštívil Čertovy skály u Fryštáku poprvé, ve zvláštním úhlu osvětlení jsem tady namísto čelního skaliska viděl ... hlavu SATANA !!