Hrad byl zastaven Janem Lucemburský Půtovi z Frýdlantu, poté ho vlastnili Vartemberkové, Jiří z Poděbrad nebo Mikuláš starší Trčka z Lípy. Okolo roku 1500 byl hrad pozdně goticky přestavěn a další úpravy zde proběhly v polovině a na konci  16. století. Po bitvě na Bílé hoře hrad připadl Albrechtovi z Valdštejna (koneckonců jako téměř vše v této oblasti neb Albi byl neskromný), který zde chtěl založit františkánský klášter. Po Valdštejnově smrti odkoupil celé panství hrabě Šlik. Během třicetileté války hrad opakovaně odolal útokům Švédů, a možná i proto ho v roce 1658 nechává císař Leopold I. pobořit (některé prameny sice uvádějí císaře Ferdinanda II., ale silně pochybuji, že by 21 let mrtvý člověk měl ještě takové slovo). Šlikové tuto katastrofu dovedně oddalují ještě dalších dvacet let, byť je hrad již v roce 1660 uváděn jako zpustlý. Kámen z hradu je poté používán jako stavební materiál v širokém okolí,  posloužil i při výstavbě zámku v Milíčevsi nebo dvorů ve Vokšicích a Starém Místě. Definitivní zkázu hradu přineslo 19. století, kdy byl až do areálu poničeného hradu rozšířen čedičový lom, který se zde nacházel již od počátku 17. století.

Hlavní část původního hradu byla tvořena velkou hranolovitou věží s cimbuřím, ke které byly připojeny dva paláce. Hrad chránilo pozdně gotické dělostřelecké opevnění s několika polookrouhlými a jednou polygonální baštou. Měl tři vstupní brány a současná přístupová cesta v podstatě kopíruje tu středověkou. Horní hrad využíval i úzkého parkánu. Svého času se jednalo o jeden z nejvýznamnějších hradů ve východních Čechách. Nedobytná pevnost dokonce sloužila sto let jako schránka basilejských kompaktát, tedy písemného smíru mezi husity a katolíky v Čechách.

Dnes z hradu zůstaly zachovány jen nepatrné zbytky zdiva (bašty, věž, západní palác), terasovitě upravený jižní vrchol a ohromná propast (asi 25 metrů  hluboká rokle) mezi skálami. I tyto nepatrné fragmenty jsou vedeny jako kulturní památka. Na vrchol Veliše Vás z Podhradí i z Jičína bezpečně dovede žlutá TZ. Za hezkého počasí je odsud nádherný výhlws na Český ráj, Krkonoše a panorama Jičína. Zahlédnout prý můžete i Jizerská hory, Ještěd, České Středohoří nebo dokonce Orlické hory (takto jsem to četl, ne viděl). Skutečným vrcholem Veliše a - z daleka viditelnou - dominantou kraje je dnes observační pilíř trigonometrického bodu, postavený pravděpodobně v místě někdejšího hradního arkýře nebo věžního ochozu. Pilíř je vlastně věžičkou z uskakovaného cihelného zdiva, vysokou 10,5 metru. Byl postaven - na půdorysu kříže - za použití kolejového výtahu v roce 1942. V této souvislosti je zajímavé, že mnozí domorodci i některé informační prameny hovoří v souvislosti s pilířem o bývalé německé vojenské pozorovatelně, napodobenině hradní hlásky nebo těžební věži bývalého čedičového lomu. Zájemcům o bližší informace mohu doporučit článek V. Daněčka "Tajemství observačního pilíře na zřícenině hradu Veliše", který byl publikován v roce 2009 (Archeologie ve středních Čechách).    

Pozoruhodný je rovněž kaňon mezi skálami, pozůstatek to těžby čediče, který je - na vlastní nebezpečí - volně přístupný. A musím se přiznat, že moc bezpečný jsem si tam nepřišel, takže jsem jeho důkladné prozkoumání brzy vzdal. Jednak tam bylo nadstandartní vlhko, jednak občas odpadl kus skály nebo hradu. 

Z dalších pamětihodností v Podhradí najdete kapli Andělů strážců, sousoší sv. Jana Nepomuckého se sv. Vavřincem a sv. Donátem, sousoší Krista Eupatora nebo boží muka. Návštěva tohoto místa, které najdete i na turistické známce, je – zejména pro skutečné dobrodruhy a nadšence – jistě povinností.

Jak jsem již uvedl, Holý vrch není rozhodně žádná velehora, vypíná se nějakých 50 metrů nad hladinou řeky Ploučnice, která ho obtéká z pravé strany a potokem Sporkou, tekoucí po levé straně. Tyto toky se také nedaleko stékají v bažinaté oblasti v okolí Dubických rybníků.

Sám název Holý vrch napovídá, že kopec býval vždy nezarostlý, v podstatě se jedná o čedičovou vyvřelinu. Pustý ale vrch nebyl, od počátku 18.století stávala na vrcholové plošině prostá poustevna pro dva poustevníky, kteří měli za úkol pomáhat při mších v Mariánském kostele. Při morové epidemií v roce 1712 se zde musel usadit barvíř Patz se svou dvanáctičlenou rodinou a strávil zde čtyřicetidenní karanténu, než mohl i s rodinou vstoupit do bran České Lípy. Jako poděkováni za záchranu nechal barvíř na Holém vrchu postavit kamennou kapli zasvěcené Všem svatým. Za nedlouho byla okolo přístupové cesty vybudovaná i Křížová cesta,- kalvárie. Výnosem císaře Josefa ale byla poustevna zrušená a za nedlouho ztratila svůj význam i kaple, byla uzavřená a počala chátrat.

O Holý vrch opět počal stoupat zájem až v druhé polovině 19.století, kdy českolipský Okrašlovací spolek dostal od města úkol učinit z tohoto opuštěného místa centrum zábavy pro měšťany České Lípy. Na svazích vrchu a v okolí bylo vysázeno na 100 000 stromů a okrasných dřevin. V roce 1885 bylo rozhodnuto radou města, vybudovat na vrcholku výletní restauraci v alpském švýcarském stylu. Restaurace byla v provozu až přes obě světové války, svůj dlouholetý provoz ukončila až v padesátých letech minulého století. Opuštěný objekt rychle chátral a zarůstal, ještě v roce 1968 byl na krátkou dobu učiněn pokus vzkřísit jeho slávu, když byl svěřen do péče místnímu mysliveckému svazu. Ale po okupaci bratrskými armádami byl objekt opět a definitivně uzavřen a krátce na to byl i pro jistotu "vyhořen". Zbylé kameny byly z větší části použité na stavbu garáží pod Holým vrchem.

Vrch znovu ožil až v poslední době, byly zrekonstruovány přístupové cesty, u nich se objevili nové lavičky a informační tabule, začalo se i hovořit o znovu vybudování výletní restaurace. Vrch sice neskýtá k vůli zalesnění téměř žádný výhled do kraje, ale přesto vždy byl, a zda se že opět bude, zájmem česklipských občanů i milovníků turismu a zajímavých míst.

Vrch Úhošť vznikol v treťohornej dobe asi pred 60 milionmi rokov ako časť veľkej sopky - stradovulkánu, ktorý vytvoril Doupovské hory. Stradovulkán je tzv. zmiešaná sopka, kde kľudný výtok lávy je prerušovaný exploziami. Ich produkty sú nesúvislé sopečné vyvreliny - popol, prach a drobné úlomky hornín, ktoré potom tvoria vrstvy tufu a tufových aglomerátov.

Pre svoju polohu prirodzenými svahami bol kopec Úhošť už od praveku vyhľadavaným miestom k osídleniu. Podľa nálezov keramiky sa odhaduje, že planina Úhoště bola osídlená v strednej a neskôr v mladšej dobe brondzovej 12. - 8. storočie pred Kristom. Kamenný val a rozľahlá plocha vypálenej hliny dokazujú, že tu kedysi stála opevnená plocha. Osídlenie pokračovalo i v neskorej dobe Halštatskej 7. - 6. storočia pred Kristom a v dobe Latenskej 3. - 2. storočia pred Kristom.

Od 8. storočia po Kristovi sa na Úhošti usídlili Slovania, podľa legendy tu stálo slovanské hradisko Wogatisburg a slovanský kráľ Samo v roku 631 porazil franského panovníka Dagoberta.

Úhošť je výraznou dominantou kraja a je miestom krásných výhľadov do okolia ako na mesto Kadaň, Doupovské hory a Krušné hory. Za pekného počasia je na Krušných horách vidieť Klínovec 1244 m, Meluzínu 1094 m, Křížovú horu 1027 a Mědník s kaplnkou 910 m. Na vrchole je umiestnená socha kadaňského umelca Herberta Kisza.

Svahy kopca, trávnaté pastviny a prirodzené lesné a stepné spoločenstvá vytvárejú výborné podmienky pre rastlinstvo, stepné a lesostepné teplomilné kvetiny. V tejto lokalite sa nachádza až 1000 druhov rastlin z 3000 evidovaných v Českej republike. Rastie tu napríklad ľalia zlatohlavá, kavyl Ivanov, alebo náprstník veľkokvetý, ktorý je jedovatou bylinou so žltými zvoncami vo vnútri s hnedými škvrnami a rastie medzi lesmi a kamenitou stráňou. Na jar sa sa na úpätí kopca zabelejú koberce sasanky jarnej a hojne sa tu vyskytuje i jaterník trojlaločný.

Úhošť je i významným vtáčím územím IBA - Importand Bird Area Doupovské hory. Doupovské hory sú hniezdišťom 148 hruhov vtákov, typických predstaviteľov lesných a lúčných spoločenstiev. Toto územie je charakteristické travinobylinnými spoločenstvami, porastov kríkov a listnatých lesíkov, ktoré vznikli na opustených neobrábaných  poľnohospodárských plochách. Žijú tu napríklad orol morský, orlovec morský, luňák červený, sokol sťahovavý, výr veľký, sojka, králiček obecný, drozd a iné.  Z vysokej zveri je to srnec, občas tu zavíta i jelenia zver, ďalej tu žije prasa divoké, kuna lesná, lasica alebo plch, nory tu majú i líšky a jazvece.

Lesy i travnaté pastviny vytvárajú ideálne podmienky pre rast hub. Že sa im tu hojne darí svedčí i prieskum z minulosti, keď v roku 1987 ich tu našli 190 druhov. Rastú tu napríklad kozák brezový, václavka obecná, křemenáč  osíkový, žampiony, bedle, pichavky, hríb žltomasý alebo napríklad i jedovatá závojenka olovnatá a zvonovka jarná.

Všetky podrobné informácie o Národnej prírodnej rezervácii sa dozviete v jednotlivých zastaveniach náučného chodníka, ktorý má dlžku 5,5 kilometra a prevýšenie asi 270 metrov.

Na Úhošť vedie červeno značený turistický chodník z Klášterce a z Kadaně. Ja som tento jesenný pekný výlet absolvoval z Kadane a naspäť.

Má 4 zastávky a je 2,5 km dlouhá.

První zastávka „ V Bosně“ je na okraji Chlumčan.  Jde o místní název části obce, kde v minulosti stávaly rybářské domky a bažinatá krajina se podobala krajině na Balkáně. Proto ten název. Stezka vede okolo starého mlýna proti proudu potoka.

Zastávka č.2  „ U viaduktu“. Upravená část toku potoka, který podchází pod železniční tratí. Je zde turistické odpočívadlo.

Zastávka č.3 „U lesa“. Informační tabule seznamuje s místní faunou a florou.

Zastávka č.4 „Brloh“. Stezka vychází u starého statku v Brlohu a pokračuje k Vernerovu mlýnu.

Blšanský Chlum je jako ostatní vrcholy Českého středohoří vulkanického původu. Ještě počátkem minulého století se zde těžil kámen. Díky této lomové činnosti je kopec tak rozeklaný.

Z vrcholu je nádherný kruhový výhled. V popředí je město Louny, za ním vrcholky Českého středohoří a dál hradba Krušných hor. Když se pootočíme máme pod sebou obce Chlumčany a Blšany, v dáli pak dominantní zříceninu hradu Hazmburk. O kousek dál pak zalesněnou krajinu přírodního parku Džbán.

Je zde patrná sloupcovitá a kulovitá odlučnost vulkanické horniny, vyskytují se zde vzácné druhy rostlin a živočichů. Proto byl v roce 2004 Blšanský Chlum registrován jako významný krajinný prvek a v roce 2005 vyhlášen jako evropsky významná lokalita.

Na vrchol vede z Loun žlutě značená cesta.

Nejlepší přístup je od hřbitova u Solan. Je zde malé parkoviště. Vede odtud cesta podél sadu přímo ke kopci a pak již dál pěšinou přímo na vrchol k vrcholové tyči.

Malý Kvítel je holý,  porostlý stepní vegetací. Je vykotlaný starým lomem a je z něho pěkný kruhový výhled i na vrcholy, které nejsou z hlavního vrcholu vidět. Na Hradišťany, Kuzov, Blešenský vrch, Solanskou horu a zříceniny Oltářík a Košťálov. 

Dojeli jsme tramvají 22 do stanice Hostivařská. Jezdí sem i tramvaj 26. Vydali jsme se po červené značce kolem tvrze Toulcův dvoru z roku 1364. Dnes je sídlem Ekologického centra města Prahy. Chvíli jsme šli Hostivaří, kde je stará zástavba v okolí Kozinova náměstí s kostelem sv.Jana Křtitele. Opustili jsme Hostivař a pokračujeme po červené značce podle Botiče. Prošli jsme chráněnou přírodní památkou Meandr Botiče.Je až neuvěřitelné, že taková krásná příroda je vlastně uprostřed města. Břehy jsou porostlé křovinami. Vyskytují se zde chráněné rostliny i živočichové. Prý se zde dá zhlédnout i ledňáček. Značka nás dovedla až k hrázi Hostivařské přehrady. Bohužel nádrž byla tou dobou vypuštěná, asi kvůli nějaké údržbě. Jen u hráze bylo jezírko a dále tekl Botič. Jinak má vodní plocha .43 ha a maximální hloubka je 12 m. Byla dokončena v roce 1962 a její břehy a okolní lesopark je rekreačním místem Pražanů. Meandry Botiče jsou hezky vidět i na dně vypuštěné nádrže.

Přišli jsme, pořád po červené, k Petrovicům. Míjíme ragbyové hřiště nad kterým je vidět opuštěný zámek. Jdeme vedle petrovického jezu, kde je vidět vodní náhon. Vpravo za Botičem je vidět zbytky Fantova mlýna. Docházíme k soutoku Botiče a Pitkovickým potokem u Dobré Vody. Tady se loučíme s Botičem a červenou značkou, kteří pokračují do Průhonic. My ale vyrážíme po zelené značce divokou přírodou po pravém břehu proti proudu Pitkovického potoka. Pěšinkou krásnými loukami, plnými lučních květů, které už moc není v přírodě vidět. Kvetoucí louky. Je neuvěřitelné, že jsme uvnitř velkoměsta. Asi po kilometru jdeme podle Pitkovické stráně, která je přírodní památkou. Je to nejcennější lokalitě Pitkovického potoka.Poloha a umístění stráně umožňuje zde růst kolem 100 druhů rostlin. Najde se zde koniklec luční, chrpa chlumní i křivatec český a další. Je zde i plno živočichů. Tato stráň je tu prý od poslední doby ledové.

Pokračujeme dále podle potoka přes louky a naučnou stezkou až do Pitkovic. Člověk jde Prahou a zároveň divokou přírodou. Díky za tato krásná místa. Přidáváme si tuto cestu k Prokopskému údolí a Šárce. Budeme objevovat další taková místa v Praze. Z Pitkovic už jen třešňovkou  do Pitkoviček, 232 ke stanici metra „C“ Háje. Celkem něco přes 20 km, bez hospůdek, ale krásnou přírodou. Zajděte si tam také, když to vše kvete.

Růžová hora je nejsnadněji přístupná polní cestou směřující plochým údolím západním směrem od dunajovických sklepů. Zleva obtočí dominantní Malou Slunečnou a bočním údolíčkem vystoupá na vrchol k mohutnému topolu.

Turistické mapy: KČT 1:50 000 č.88 Pavlovské vrchy a dolní Podyjí/B2, GOL 1:25 000 Zahrada Evropy