Areál Panského dvora se řadí k významným objektům Lichtenštejnského panství. Památková hodnota spočívá zejména v takřka nezměněné dispozici areálu, zachování historických konstrukcí, kleneb a krovů, které odpovídají stavebním etapám jednotlivých traktů. Za nejstarší (z konce 16., či první třetiny 17. století) a nejcennější objekty je považován trakt D s dochovanými původními hřebínkovými klenbami na pilířích a krovovou barokní konstrukcí a dále samostatně stojící sýpka.

K hodnotným dochovaným detailům lze počítat veškerá technická zařízení či jejich fragmenty, zachované v původních prostorách a souvisejících s historickou stavbou. Dne 15. 9. 1995 byl prohlášen kulturní historickou památkou.

Dnes zde najdete restauraci.

http://www.vychodni-morava.cz/sluzba/4163/

Tou nejvýraznější památkou je místní zámek. Názory na dataci jeho vzniku se různí. Některé prameny uvádějí, že jej nechal v roce 1700 postavit hrabě František Josef Šlik, jiné hovoří o období před rokem  1660 a  hraběti Jindřichu Šlikovi. V každém případě se však jedná o jednoduchou jednopatrovou barokní stavbu na půdorysu písmene U, přičemž boční křídla zámku směřují k východu. Střed průčelí zámku zvýrazňuje rizalit se šlikovským erbem, nad kterým se nachází hodiny a malá věžička nad valbovou střechou. Budovu částečně obklopuje zámecký park, ohraničený kamennou zdí. Kolem zámku jsou postaveny hospodářské budovy, kterým dominují dvě třípatrové sýpky na západní straně. Ta starší pochází ze stejného období jako zámek (jako její architekt bývá uváděn slavný Jean Baptista Mathey), ta mladší byla postavena v roce 1831.

Zámek byl někdy kolem roku 1820 empírově upraven. Z období empírových úprav pochází také zajímavá malá stavba, nacházející se v neudržovaném zámeckém parku. Nejčastěji bývá představována jako sala terrena, někdy jako altán. Nejvíce však připomíná kapli a dnes je asi nejpoškozenější stavbou celého zámeckého areálu ve Vokšicích.

Od roku 1913 sídlilo na zámku ředitelství velkostatku, který je v roce 1948 jednou nejmenovanou třešňovou stranou zabaven a zlikvidován. Od této doby už zámek jen  chátrá. Je sem umístěna ubytovna zaměstnanců státních statků (od roku 1957) a prodejna potravin, od roku 1974 zde hospodaří JZD. Po roce 1989 je zchátralý objekt vokšického zámku navrácen původním majitelům, tedy rodině Šliků, a dnes jsou zde, s nejvyššší pravděpodobností, byty.

Přímo naproti zámku je umístěn areál firmy Kovošrot Vokšice. Na tom by nebylo celkem nic mimořádně zajímavého, kdyby se zde nenacházela opravdu pozoruhodná galerie (převážně) skulptur, vytvořených z vykoupeného materiálu. Všem zdejším exponátům dominuje – hned u vjezdu do areálu se nacházející – sedící těhotná saň. Toto muzeum pod širým nebem určitě stojí za krátkou prohlídku.

Na tomto místě se totiž nachází hromadný hrob občanů Vilémovic, kteří zemřeli při poslední evropské morové ráně roku 1715. Jen v Čechách tehdy zemřelo na 200 tisíc lidí. Po této epidemii už žádná další nenastala, protože začaly fungovat opatření měst proti infekcím, zejména městské kanalizace, které kdysi vůbec neexistovaly. 

Občané Vilémovic, kteří přežili se svým mrtvým druhům zavázali, že k odvrácení morových ran budou vykonávat každoroční pouť na Svatý Kopeček u Olomouce. 

Jednoduší to lidé...  Ale mysleli to dobře a taková to byla doba.

Roku 1762 získali Velké Pavlovice Habsburkové a za nich byla tvrz přestavěna na barokní zámek, který byl využíván pro správu dvora.

Zámek již roku 1918 přešel do majetku státu, později jej vlastnil státní statek. Po roce 1989 byl z části komerčně využíván a sídlila zde soukromá společnost.

Původní zahrada za zámkem se podle pamětníků podobala Lednickému parku s několika rybníky a altánem. Místo zahrady zde najdete hřiště a z rybníků již zůstal jen jeden.

V roce 2012 byla dokončena rekonstrukce budovy zámku. Místo skladiště zde bylo vybudováno Ekocentrum Trkmanka s environmentální vzdělávací zahradou. Vytvořilo tak zázemí pro realizaci ekologického vzdělávání, výchovy, osvěty a environmentálního poradenství pro děti, žáky a studenty, rodiny s dětmi, pracovníky veřejné správy, zemědělce (i vinaře a ovocnáře), i pro širokou veřejnost jak na úrovni regionu, tak Jihomoravského kraje a České republiky.

Projekt na podporu vytvoření zázemí pro environmentální vzdělávání byl Městu Velké Pavlovice schválen v rámci Operačního programu Životní prostředí, a je podporován EU s rozpočtem ve výši téměř 40 milionů Kč.

Zámeček proslavil datum 16. července 1866. Tohoto dne sem přijelo okolo 400 mužů jízdy a pěchoty, byl to generál štáb I. armády Pruské se všemi důstojníky, úřady, váleční kasou, přes 60 důstojníků, generálů a osobně korunní pruský princ Bedřich Karel z rodu Hohenzollernů - velitel této armády. Vojsko bylo rozloženo mezi okolní obce a statkářstva. Nejvyšší důstojníci byli ubytováni na Velkopavlovickém zámku. Dostalo se jim zde toho nejlepšího zaopatření ve věci bydlení i stravy.

http://www.hrady.cz/index.php?OID=3064

http://www.ekocentrum-trkmanka.com/

Náklady na stavbu činily 26.000,- korun. V radnici byly zřízeny úřední místnosti, jedna školní třída, byt pro učitele, byt a ordinace s čekárnou pro obvodního lékaře. Později tam byla i pošta.

Před postavením nové radnice úřadoval starosta Mutěnic doma, buďto ráno, jednu nebo dvě hodiny 2x týdně, anebo po večerech, kde se také scházela obecní rada. Někdy se pracovalo i v hospodě. Tam vyřizovali a projednávali různé obecní záležitosti. Jinak se starosta věnoval hospodaření doma. Plat starosty nebyl velký, ale v obci to byla čest!

Že se v obci i dříve úřadovalo bez Radnice, o tom svědčí pečetě - razítka, které měl starosta u sebe. První pečeť má nápis - „WES MUTIENICZE“ z r. 1523, symbol ostrva a 4 hrozny. Druhá pečeť má nápis - Peczet diedini Mutienitz se 4 květy a rok 1626. Třetí pečeť z r. 1869 má nápis GEMEINDE - OBEC MUTENIC. V tomto roce byla obec povýšena na městečko a užívala razítka - OBECNÍ PEČEŤ MĚSTEČKA MUTĚNICE.

HISTORIE MUTĚNIC

Obec Mutěnice  vznikla díky templářům, jimž Mutěnice náležely ve 13. století společně s Čejkovicemi. Toto panství patřilo do roku 1312 Johanitům, kteří jej pronajímali. První písemná zmínka o obci pochází z roku 1367.

V 15.století Mutěnice patřily k panství hodonínskému a toto období bylo plné pustošivých válek, zejména válka mezi Jiřím z Poděbrad a uherským králem Matyášem Korvínem znamenala zničení památek v kraji. Někteří obyvatelé se zachránili v lesích a po válce zbudovali nové osady. Roku 1512 se stal dědičným majitelem města Hodonína Vilém z Pernštejna a sňatkem s Vilémovou dcerou získal Hodonín Jindřich z Lipé , kteří Mutěnice vlastnili do roku 1594. V Mutěnicích se tehdy připomíná tvrz a popluží. Nastalo velké rozšiřování vinic a rostla a bohatla i obec.

Největšího rozmachu dosáhlo vinařství v 17.století , ale po bitvě na Bílé Hoře obec zchudla. Neustálé války s Uherskem obci bránily v rozmachu. Do dějin hodonínského panství se významně zapsal hrabě Oppersdorf , který uspořádal majetkové poměry a které platily až roku 1848. Hrabě prodal panství v roce 1692 Lichtensteinům, kteří jej vlastnili do roku 1919.

http://www.soupispamatek.com/okres_hodonin/foto/mutenice/historiemutenic.htm

Plány vypracoval architekt Antonín Turek, který pocházel z Pražských Vinohrad a podílel se na řadě staveb nejen na Vinohradech, ale i v dalších českých městech.

Zasedací síň a některé kanceláře zdobí obrazy akademických malířů Otakara Moravce a Jaromíra Seidla.

Na kamennou zdí ohrazené ploše o výměře 7.525 m2 se nachází přibližně 600 náhrobků a je tak zaplněn přibližně z poloviny. Najdeme tu převážně náhrobky barokní a klasicistní, nejstarší pochází z roku 1694. V rohu je situována obřadní síň postavená ve druhé polovině 19. století v maursko orientálním stylu. Nachází se v ní menší expozice o historii židovské obce. Komunita židů v Podivíně zanikla roku 1940.

Hřbitov je od roku 1958 chráněn jako kulturní památka České republiky. Chcete-li se na hřbitov podívat, zajděte na nedaleký Městský úřad na Masarykově náměstí, kde si u starosty můžete půjčit zdarma klíče.

http://www.atlasceska.cz/jihomoravsky-kraj/zidovsky-hrbitov-podivin/

Nejbližší okolí města bylo poprvé osídleno až v průběhu 10. nebo 11. století, přičemž první písemná zmínka o Jeníkově pochází z roku 1150. Obec v té době ležela na jižní straně dnešního náměstí nebo v místě  kostela sv. Markéty. Další zmínky pocházejí z různých soupisů majetku z období Arnošta z Pardubic, tedy z let 1344-1350. Počátkem 14. století se zde usazují první Židé, o sto let později husité a o dalších padesát Slavatové z Chlumu a Košumberka. V 16. století zde zpočátku vládne bohatý rod Trčků z Lípy a na Lipnici, později se majitelé rychle střídají. Na počátku třicetileté války bylo město vypáleno, což si v následujících letech – zřejmě pro velký úspěch – několikrát zopakovalo. Na druhé straně je třeba přiznat, že právě voják, přesněji císařský generál, Martin Maxmilián von und zu der Goltz položil základy většiny zdejších historicky významných budov. Tento polský šlechtic, který město obdržel císařským darem za své služby, neb osvobodil Prahu od Švédů. Generál Goltz zůstal natrvalo. Vybudoval si zde věžovitou tvrz  a ihned se – i s manželkou (a předtím vdovou po jiném generálovi) - začal  podílet na obnově panství zničeného válkou. Za jejich působení zažilo městečko hospodářský i kulturní vzestup, takže svůj přívlastek Golčův dostalo plným právem.

Goltzovi nejprve roku 1640 opravili zpustlý kostel sv. Kříže, poté dal generál Goltz postavit kamennou radnici, loretánskou kapli a jezuitskou rezidenci (ze známých jezuitů zde působili např. český básník  Bedřich Bridel nebo Antonín Koniáš, ale jejich příchodu do města se už generál nedožil).. Jezuité zde zajistili vyučování ve škole založené Šimonem Šanovským a v roce 1753 otevřeli na náměstí apotheku, tedy lékárnu (část jejího původního vybavení byla v roce 1950 odvezena do lékárnického muzea v Praze).

Po Goltzově smrti v roce 1653  pokračovala ve zvelebování městečka jeho manželka Marie Magdalena, která dokončila stavbu jezuitské rezidence a vymohla na císaři Leopoldovi právo pořádat dva výroční trhy. Poté panství získává její synovec, hrabě Ledebour. Začínají jeho neúspěšné spory s jezuity a panství brzy získává rod  Caretto-Millesimo, a poté Krakovští z Kolovrat. Po roce 1766 zde Filip Krakovský hrabě z Kolovrat vybudoval v místě dnešního zámku státní továrnu na tabák. Jeho syn Leopold pak zřizuje ve městě státní továrnu na jehly, první svého druhu v celé Evropě. Zavedl také moderní postupy v zemědělské výrobě a začal ve velkém pěstovat okrasnou rostlinu zvanou později „chléb chudých“, tedy brambory. V roce 1773 obdržel Leopold od Marie Terezie zkonfiskovaný majetek jezuitů, bylo to však spojeno se podmínkou zajistit fungování církve a školství na jeníkovském panství. Leopold z Kolovrat ještě zařídil obnovení zdejší farnosti (1775) i její povýšení na děkanství (1783) a také přestavbu věže se zvonicí po požáru v roce 1784, při kterém vyhořela i loretánská kaple a budova děkanství.

V 19. století končí pro město éra dobrých časů. Napoleonské války, zřízení vojenského špitálu,  opakovaná epidemie tyfu a nekonečný spor o dědictví po zesnulém Leopoldovi Krakovském z Kolovrat . Továrna na tabák je přemístěna do Sedlce u Kutné Hory a jehlárna zaniká úplně. Město chudne. Další změny nastávají až poté, co jej zdědí nezletilý hrabě Otto Herberstein. Jeho poručník Hugo von Eger nechal vedle loretánské kaple vystavět kostel sv. Františka Serafínského a budovu tabákové továrny přestavěl na zámek, vedle něhož zřídil anglický park. Roku 1830 kupuje panství hraběnka Terezie z Trautmannsdorfu, která zřídila v zámeckém areálu moderní pivovar. Rokem 1838 přechází panství do majetku Bedřicha, rytíře von Neupauer. Za „vlády“ Neupauerů se panství rozrostlo i o majetek bývalého vilémovského kláštera a město se tak rozvíjí ještě i v polovině 19. století. Počátkem  20. století je Golčův Jeníkov malebné prosperující městečko s necelými 2,5 tisíci obyvateli. V roce 1913 dochází k očekávanému povýšení městýse Golčúv Jeníkov na město.

V první části „procházky“ po jeníkovských památkách se zaměříme na zámecký areál, jehož nejstarší částí je tzv. Golčova tvrz. Tato věžovitá stavba byla vybudována v letech 1650-1653 vedle místa, kde stávala – do roku 1580 (nebo 1624) zábělčická tvrz, zvaná Staré opatství. Jedná se o prostou raně barokní obytnou stavbu s řadou fortifikačních prvků (i několika prvků pozdní renesance), v horní části dokonce uvidíte střílny. Ve tvrzi se nachází jedna velká přízemní místnost, točité schodiště a tři obytné místnosti v patře. Najdeme zde i renesanční krb z bílého mramoru. Jedná se určitě o jednu z posledních věžovitých tvrzí na našem území; dvoupatrová obytná věž má půdorys cca 10,5 x 12,5 metru. Později budova slouží jako pivovarský sklad chmele, od roku 1912 tvrz chátrá a po rekonstrukci v roce 2004 se stává galerií.

V místech, kde se nacházela ves Zábělčice, se rozkládá celý dnešní „Zámecký areál“. Komplex tvoří v podstatě tři budovy. Nejstarší z nich je – jak již bylo uvedeno – věžovitá Goltzova tvrz. Druhou budovou je tzv. Starý zámek, prostá jednopatrová barokní budova na půdorysu podkovy. Doba jeho vzniku není přesně známa, ale určitě byl postaven až po roce 1703.  Obdélná trojkřídlá patrová „zámecká“ budova od počátku sloužila  jako správní centrum panství. Když tuto úlohu převzal tzv. Nový zámek, byl Starý zámek přeměněn na byty. Ve druhé polovině 18. století zde sídlila „solidní tabáková továrna“, pozdější Tabák Kutná Hora a dnes Philip Morris ČR. V současnosti v jeho prostorách můžete navštívit Restauraci Na zámku.

Nejmladší stavbou je – celkem logicky - Nový zámek. Vznikl zřejmě v letech 1768-1769, tedy krátce poté, co zde Filip Krakovský z Kolovrat zřídil – již zmíněnou - státní továrnu na tabák (jina verze říká, že továrna vznikla až v letech 1774-1775, tedy již zásluhou Leopolda Kolovrata Krakovského, po jehož smrti končí nájemní smlouva a továrna je přestěhována do Sedlce u Kutné Hory).  V roce 1817 kupuje majetek hraběte Leopolda jeho dcera Louisa Herbersteinová, rozená z Kolovrat. Ta nechává v letech 1827-1828 přestavět tabákovou továrnu na zámek, který je ihned po její smrti rekonstrurovaný v empírovém stylu a sloužil jako správní budova. Má bohatě zdobená průčelí se třemi rizality, které vrcholí střešními štíty. A je paradoxem, že ani Nový zámek nakonec vlastně zámkem nikdy nebyl.

Ostatky obětí byly exhumovány již 16. ledna 1946 (a později pohřbeny na vesnických hřbitovech u kostelů v Hradečné a Medlově), v roce 1965 zde byl postaven památník obětem II. světové války (u kterého vždy v květnu pamětníci zasmutnili i zavzpomínali a politici na všech koncích politického spektra předvedli svou výmluvnost a umělou slzu) a to bylo vše. Až teď, najednou a nečekaně, se na stromu vedle památníku objevila dřevěná šipka s „pestrobarevným optimistickým“ nápisem HROMADNÝ HROB a vzdálenostní douškou  500 M.    

Vydávám se tedy kolem závory do prostor někdejší střelnice a nestačím se divit. Malý panelák, který zde ještě nedávno stával – coby připomínka někdejšího „vůdcova hlavního stanu“, odkud podplukovník „Ni-Ni-Ni-Ni-Nikitičenko“ se svými nohsledy pozorovali pevné ruce a bystré oko svých milých soudruhů nižších až nejnižších hodností. Místo této hrůzy zde vyrůstá něco jako psí útulek. Jdu podle dřevěných šipek dál do lesa, kde je cesta k hrobu čerstvě vysekána a ze skolených olší jsou na několika místech vytvořeny schůdky pro jednodušší zdolávání terénních nerovností. Po chvíli narazím na jistou kuriozitu, kterou si pamatuji již z minulosti … v lese stojí čtveřice – paralelně zapojených – schodišť. Celkem se divím, že Japonci a Američané sem už dávno nejezdí na exkurze, to přece hned tak někde nenajdou …

Ještě pár desítek metrů a jsem na místě. Je vidět, že tato „atrakce“ je opravdu horkou novinkou. Čerstvě zabetonovaná lavička a několik odpočinkových špalků, nápisuprostý „náhrobní“ kámen a – rovněž čerstvý – „pamětní“ strom. Jen – mírně - v terénu propadlé místo s několika kameny dává tušit, kde bylo den před popravou vykopáno „místo posledního odpočinku“ pro 16 zadržených z Troubelic, Pískova, Bludova, Dolních Studének, Moravičan a Králové.

Popravu lidí ve věku 21 až 43 let řídil – a místo jejího konání určil - Wilhelm Prellberg, velitel šumperského gestapa. Tradiční ranou do týla je popravili gestapáci Hufer a Tilg a hned poté byl hrob zasypán a zamaskován. O popravených se dlouho nic  nevědělo, vše přiznal až Wilhelm Prellberg, který byl objeven v liberecké věznici. Jednoho z vrahů - N. Hufera – vydali o dva roky později Američané

Když potom budete – stejně jako já – pokračovat lesem vzhůru, velmi brzy narazíte na zajímavé skalní útvary i turistické značení.

Hřbitov vznikl v roce 1917 po rozsáhlé epidemii skvrnitého tyfu, která vypukla mezi židovskými uprchlíky z Haliče a Bukoviny, kteří byli internováni ve sběrném táboře v prostoru dnešní psychiatrické léčebny. Oběti tyfu byly nejdříve pohřbívány na židovském hřbitově v centru města, po jeho zaplnění ale bylo nutné najít nový prostor pro pohřbívání - vybrán byl prostor poměrně daleko od města.

Na hřbitov bylo pohřbíváno pouze do konce 1. světové války. Přestože již hřbitov nebyl využíván, i nadále byl udržován městem i židovským obyvatelstvem. Druhá světová válka a holokaust ale znamenaly konec péče i o tento hřbitov. Situace došla dokonce tak daleko, že se na hřbitov v podstatě zcela zapomnělo. Až do roku 2004 hřbitov chátral, v roce 2004 byly provedeny alespoň základní opravy. 

Na hřbitově najdeme 86 náhrobků, všechny ve stejném stylu. Jen na malém množství náhrobků jsou jména pohřbených uvedena latinkou, většinou jsou informace zapsány pouze hebrejsky. Prostor s náhrobky dnes zabírá jen asi čtvrtinu háje.

Pozor! Ke hřbitovu nevede žádná přístupová cesta - aby se k němu návštěvník dostal, je nutné přejít pole. Pro návštěvu proto doporučuji zimu, kdy jsou pole pod sněhem a nehrozí poškození plodin, na poli pěstovaných.