Tou nejvýraznější památkou je místní zámek. Názory na dataci jeho vzniku se různí. Některé prameny uvádějí, že jej nechal v roce 1700 postavit hrabě František Josef Šlik, jiné hovoří o období před rokem  1660 a  hraběti Jindřichu Šlikovi. V každém případě se však jedná o jednoduchou jednopatrovou barokní stavbu na půdorysu písmene U, přičemž boční křídla zámku směřují k východu. Střed průčelí zámku zvýrazňuje rizalit se šlikovským erbem, nad kterým se nachází hodiny a malá věžička nad valbovou střechou. Budovu částečně obklopuje zámecký park, ohraničený kamennou zdí. Kolem zámku jsou postaveny hospodářské budovy, kterým dominují dvě třípatrové sýpky na západní straně. Ta starší pochází ze stejného období jako zámek (jako její architekt bývá uváděn slavný Jean Baptista Mathey), ta mladší byla postavena v roce 1831.

Zámek byl někdy kolem roku 1820 empírově upraven. Z období empírových úprav pochází také zajímavá malá stavba, nacházející se v neudržovaném zámeckém parku. Nejčastěji bývá představována jako sala terrena, někdy jako altán. Nejvíce však připomíná kapli a dnes je asi nejpoškozenější stavbou celého zámeckého areálu ve Vokšicích.

Od roku 1913 sídlilo na zámku ředitelství velkostatku, který je v roce 1948 jednou nejmenovanou třešňovou stranou zabaven a zlikvidován. Od této doby už zámek jen  chátrá. Je sem umístěna ubytovna zaměstnanců státních statků (od roku 1957) a prodejna potravin, od roku 1974 zde hospodaří JZD. Po roce 1989 je zchátralý objekt vokšického zámku navrácen původním majitelům, tedy rodině Šliků, a dnes jsou zde, s nejvyššší pravděpodobností, byty.

Přímo naproti zámku je umístěn areál firmy Kovošrot Vokšice. Na tom by nebylo celkem nic mimořádně zajímavého, kdyby se zde nenacházela opravdu pozoruhodná galerie (převážně) skulptur, vytvořených z vykoupeného materiálu. Všem zdejším exponátům dominuje – hned u vjezdu do areálu se nacházející – sedící těhotná saň. Toto muzeum pod širým nebem určitě stojí za krátkou prohlídku.

Manufakturu na výrobu trippu a manšestru, ve které pracovalo až 300 zaměstnanců,  zde založil bohatý vídeňský obchodník Johann E. Klapperoth. I díky němu se poté Šumperk stal centrem textilní výroby, ze kterého – svého času - pocházela třetina veškeré moravské produkce plátna určeného na export. I v dnešní době má tato budova své prvenství. Je totiž považována za stavbu, která by nejvíce z celého Olomouckého kraje potřebovala „krabičku poslední záchrany“. V tomto případě by se však již jednalo o celkovou obnovu, včetně statického zabezpečení.

V roce 2012 byla na – v současnosti „obytný“ dům - uvalena exekuce. A je pravdou, že si objekt pamatujeme ještě bez rozpadlé ohradní zdi, uhnilých dveří a opadaných svodů i částí fasády.  Ale o všech možných rekonstrukcích i o tom, že by této oblasti slušela nějaká zajímavá expozice textilní výroby, se již mluví desítky let.

Základy rotundy byly objeveny uvnitř chrámu jen 23 cm pod tehdejší dlažbou z vnější západní strany současného kněžiště. Zachovalá část je základem kruhovité lodi z lomového pískovce vázaného malým množstvím vápenné malty o výšce 1 m. Se základem se zachovala nepatrná část nadzemního zdiva (22 cm) z vnitřní strany omítnutá bílou omítkou. Nezachovala se zbývající část základů lodi i kruhovitého kněžiště, která byla mimo vnitřní část kostela, protože byla rozebrána a použita při přestavbě rotundy na nový kostel. Ze základů kněžiště byly nalezeny jen nepatrné stopy kamenných zbytků pod novou sakristií postavenou v roce 1939.

Kostel je jedinou sakrální stavbou tohoto architektonického typu ve Starém Městě – Velkomoravském Velehradě. Prvním archeologickým dokladem o „letitém stáří“ této sakrální stavby bylo zjištění tří vrstev chrámové dlažby ve velké hloubce v roce 1887 při opravě kostela. Rotunda svatého Michaela existovala i po pádu Velkomoravské říše a tuto skutečnost potvrzuje nález denáru Otty Sličného z let 1061 – 1086. V 1. polovině 13.století byla rotunda přestavěna velehradskými cisterciáky na větší kostel s obdélníkovou lodí a pravoúhlým kněžištěm.

Farní kostel svatého Michaela měl v tehdejší době významné postavení na základě listiny krále Přemysla Otakara II. vydané v Plasích 15.října 1257 po dohodě s cisterciáckým opatem Jindřichem. V listině je stanoveno, že starší kostel svatého Jiří z nového královského města Hradiště se stává filiálním kostelem farního kostela svatého Michaela ve Veligradu (Starém Městě) a jeho patronem je velehradský klášter.

V roce 1645 při obléhání Uherského Hradiště švédskými vojáky došlo ke zničení kostela. Vojáci vypálil celou vesnici i s kostelem. Chrám byl v roce 1734 z trosek obnoven a přestavěn do dnešní podoby.

Na začátku 20.století usilovala obec o obnovení farnosti s cílem postavit nový kostel. Jednání o zřízení farnosti se stále protahovala a k ustavení prozatímní farnosti došlo až 14.2.1939. Kostel svatého Michala se stal opět farním až v roce 1951. Archeologickým výzkumem uskutečněným v roce 1962 byla narušena statika kostela, který byl kolem roku 1970 po obvodě stažen ocelovými předpjatými pruty, a tím zpevněn. Při kompletní výměně střechy i s věžičkou v roce 1976 byla zpevněna ocelovými profily a šrouby klenba kněžiště i lodi kostela.

Při velké povodni v roce 1997, kdy byla zatopena třetina obce, došlo následkem vysoké spodní hladiny vody k podmáčení spodní části kostela, a to způsobilo narušení podpěrných sloupů kůru a propadnutí podlahy. Při opravě byl proveden kontrolní archeologický průzkum a zviditelnění části zachovalých základů včetně nadzemního zdiva rotundy jejich osvětlením a pokrytím průhlednou skleněnou deskou. Dne 25.6.1999 byl kostel slavnostní bohoslužbou za účasti olomouckého arcibiskupa J.Graubnera předán k používání.

Kostel svatého Michaela je jediným místem v České republice, kde se koná slavení liturgie nejméně po 1100 let.

Kolem kostela se nachází hřbitov, na kterém se nepřetržitě pochovává už více než 11 století. Hřbitovní kaple sv. Jana Křtitele je pozdně románskou kaplí, původně kostnicí z poloviny 13. století.

http://www.farnoststaremesto.cz/

Kostel i obec byly zničeny při vpádu Tatarů na Moravu kolem roku 1241, dále ve druhé polovině 16. století při nájezdu Turků a v roce 1605 vojsky Bočkajovců. Tragické události v historii obce završila třicetiletá válka. Při každém vyplenění obce byl zničen i kostel.

Stavba současného kostela začala v roce 1680 z darů věřících a za přispění  tehdejšího majitele bořetického panství hraběte Bedřicha z Oppersdorfu. Kvůli nedostatku peněz se však zastavila. Pro konání bohoslužeb byla provizorně zastřešena jen část zahrnující kněžiště. Dodnes je patrný na boční straně provizorní zazděný vchod s klenutým obloukem.

Stavební práce pokračovaly až po roce 1712, kdy po smrti Jana Adama z Lichtenštejna zdědila bořetické panství jeho dcera Marie Antonie. Za jejího života byl také kostel dostavěn. Hraběnka jej vybavila i varhanami.

V dalších letech prošel kostel několika opravami. Při silné bouři v roce 1863 strhl vítr celou střechu a vrhl ji vstupní bránu. Koncem 70. let minulého století se začaly objevovat trhliny ve stropě a stěny musely být staženy ocelovými lany.

Interiér kostela je vymalován příjemnými pastelovými barvami. Ozdobou celého svatostánku je bohatý, avšak ne kýčovitě přezdobený barokní oltář, nad nímž každého příchozího zaujme nápis ve tvaru oblouku utvrzující zasvěcení kostala sv. Anně s prosebným textem "Svatá Anno, oroduj za nás". 

Kostel se nachází na okraji hřbitova, který je obklopen zdí nepravidelného půdorysu (18. stol.). Spolu s barokní branou tvoří výrazný architektonický celek. Do dnešních dnů se dochovalo jen 20 metrů původní zdi, většina byla zničena při rekonstrukci hřbitova.

http://www.boretice.cz/

Jedná se o třílodní stavbu s čtyřbokou věží, i přes pozdní přestavbu zde jasně převládají barokní prvky. V nikách po stranách průčelí najdeme sochy patronů sv. Václava a sv.Blažeje, náhrobní deska na jižní straně patří dle nápisu děkanovi Wilczekovi a je dátována rokem 1771. Vlivem modernizace městské zástavby,byly ke kostelu postupně přistavěny kaple, které se nacházely původně na jiných místech. Barokní kaple Panny Marie Pomocné (1726) stávala původně na druhé straně ulice,kde byla součástí starého hřbitova a na své dnešní místo byla přestavěná v roce 1927. Stejně tak kaple sv.Anny, vstavěná k severní stěně kostela v roce 1939, stávala původně v nedaleké Anenské ulici.

Od padesátých let min.století přestal kostel složit svému účelu, opuštěný objekt sloužil co by skladiště československé paroplavební společnosti a dosti utrpěl. Teprve v devadesátých letech došlo k postupné rekonstrukci celého objektu. Dnes se zde opět slouží mše a čas od času se zde pořádají hudební koncerty.

   Tato větší koncentrace roubených stavení sestává ze čtyř obytných stavení a dále z hospodářských budov : k vidění jsou tu větší i menší stodoly, seníky, komory, přístodůlky, chlévy a ovčírny, dřevníky, sýpky atd., někde i "výminek", kam odcházeli bydlet rodiče, když přenechali grunt svému prvorozenému. Naprostou raritou je fakt, že celý tento soubor, zahrnující 26 dřevěnic -( 3 byly na toto místo převezeny odjinud ) - patřil jednomu jedinému rodu, rodu Orságů. Možná vám zní toto jméno málo valašsky ... a máte naprostou pravdu ! Prapředek rodu, křestním jménem Michal, se totiž na Valašsko zatoulal až z Maďarska.

   Psal se rok 1640, když tento maďarský "ogar" vstupuje do manželského svazku s Annou Zbrankovou, dcerou pozdějšího novohrozenkovského fojta. Mladí manželé napřed bydlí v dědině Hovězí, později se přesídlují na východ do Hrozenkova, velké valašské obce. Vsetínské panství v té době získává nového majitele - hraběte Illésházyho. Nevíme sice, kdy se maďarský gróf se svým poddaným krajanem setkali poprvé a co si přitom řekli, jisté ale je, že Michal Orság se brzy stal jeho oblíbencem a dočkal se od pana hraběte množství přidělených pozemků a také privilegií. K tomu všemu ale přibyly i  povinnosti, neboť pan Michal byl jmenován fojtem. Zajímavé je, že k tomu získal právo převodu fojtství na všechny svoje syny. Potomci Michala Orsága pak vykonávali tuto funkci až do r.1848, kdy byla zrušena. Nedlouho po tom přichází rok 1862, kdy v této východní části Nového Hrozenkova - tehdy se mu říkalo Nová dědina - byly založeny Salomonem Reichem sklárny na užitkové sklo a veliká pila. Odloučené obci teď už nikdo neřekne jinak, než Karolinina huť a nedlouho po II.světové válce - ( 1951) - se obec definitivně odtrhne od Hrozenkova a získává finální název - Karolinka.

   Prosperující sklárny a pila jistě přinesli chudým Valachům vítané pracovní příležitosti a zvýšovaly jejich životní úroveň. Však také až do té doby se lidé živili jen zemědělstvím a to na zdejší chudé půdě neposkytovalo žádné zvláštní výnosy. A ta mechanizace !! Až do vynálezu pluhu zapřáhali i ti  bohatší gazdové za koně jen jakýsi postroj s "valašským dřevěným hákem" a také vynález takového obyčejného nástroje, jakým je kosa, pronikl na Valašsko velice pozdě. Do té doby se nízké obilí žalo - obyčejným srpem ! Také plodiny, které dříve staří Valaši pěstovali, asi už jen málokde uvidíme : byl to hlavně "ber" ( rostlina podobná pohance), na čerstvá rubaniska se selo 2 - leté žito zvané "křibica", hojně se pěstovalo konopí ( samozřejmě ne ke kouření ) a dále se na pole sel stejný díl žita a pšenice a tomuto se říkalo  "suržica". Nezbytná byla pohanka a len.

   Z takovéhoto zemědělství bylo velmi těžké uživit početnou rodinu a tak se všichni museli pěkně ohánět. Vítaným přívydělkem byl vývoz ovoce v sušeném i tekutém stavu - nejpopulárnější ovocný strom byl pochopitelně trnka, ale kromě "slivovice" šla dobře na odbyt i taková doma uvařená povidla ! Všechno ostatní ovoce se sušilo, sušárny na ně dřív stávaly u každého baráku. Dále si Valaši - ( kromě výroby kozího a ovčího sýra) - zlepšovali svůj blahobyt také výrobou dřevěného nářadí i nádobí do domácností, z vlny, lnu a kůže šili a tkali oděvy, valašskou obuv a jiné věci. Přesto tato činnost kolikrát pro obživu mnoha hladových krků nestačila a tak se museli živitelé rodin i odrostlí synové vydávat za prací do "světa"...

   Vraťme se ale zpět na začátek doliny Raťkov ke stavením, které patřily rodu Orságů. Jak už jsem napsal na začátku - všechny se nacházejí v různém stadiu zbědovanosti i stádiu rekonstrukce. Naštěstí není osud této vzácné památky lidové architektury lhostejný ani dnešnímu Zlínskému krajskému zastupitelstvu : ocitly se na seznamu ohrožených památek Zlínského kraje a jejich noví majitelé mohou k rekonstrukci budov využít peněz z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón. Budeme proto držet vlastníkům těchto krásných starých usedlostí palce, ať jim to vše k plné spokojenosti vyjde ... a my se při naší příští návštěvě budeme těšit na další opravené objekty.  Jen kousek proti proudu potoka leží u cesty zbrusu nová roubenka a velmi vhodně doplňuje tento malebný kout, připomínající skanzen. K veliké radosti všech poutníků se v této dřevěnici ukrývá stylová restaurace s penzionem, hospoda se jmenuje "Raťkovský šenk" a všem návštěvníkům poskytne občerstvení v podobě valašských specialit a jiných dobrot každý den v roce v době od dopolední 11. hodiny.

   Na dohled od šenku stojí dřevěnice a stavení, která už se také dočkala obnovy anebo se na nich pracuje a tady někde, v tom velmi malebném shluku stavení starého rodu Orságů, se v jedné z jizeb domů, majících dosud vzhled z 18. - 19. století, ukrývá středový trám s letopočtem 1746. Bohužel tuto vzácnost zatím běžný turista neuvidí, neboť všechna stavení jsou v soukromých rukou, nad dvory visí nápisy "Nevstupovat - soukromý pozemek" a tak nezbývá, než se pokochat pohledem na jednotlívé dřevěnice pouze od silničky. I tak je tady ale toho k vidění víc než dost !!

  ( K článku byly čerpány informace z webových stránek Karolinky a Nového Hrozenkova).