Informace čerpány z Průvodce naučnou stezkou Lovoš.

Manufakturu na výrobu trippu a manšestru, ve které pracovalo až 300 zaměstnanců,  zde založil bohatý vídeňský obchodník Johann E. Klapperoth. I díky němu se poté Šumperk stal centrem textilní výroby, ze kterého – svého času - pocházela třetina veškeré moravské produkce plátna určeného na export. I v dnešní době má tato budova své prvenství. Je totiž považována za stavbu, která by nejvíce z celého Olomouckého kraje potřebovala „krabičku poslední záchrany“. V tomto případě by se však již jednalo o celkovou obnovu, včetně statického zabezpečení.

V roce 2012 byla na – v současnosti „obytný“ dům - uvalena exekuce. A je pravdou, že si objekt pamatujeme ještě bez rozpadlé ohradní zdi, uhnilých dveří a opadaných svodů i částí fasády.  Ale o všech možných rekonstrukcích i o tom, že by této oblasti slušela nějaká zajímavá expozice textilní výroby, se již mluví desítky let.

   Tato větší koncentrace roubených stavení sestává ze čtyř obytných stavení a dále z hospodářských budov : k vidění jsou tu větší i menší stodoly, seníky, komory, přístodůlky, chlévy a ovčírny, dřevníky, sýpky atd., někde i "výminek", kam odcházeli bydlet rodiče, když přenechali grunt svému prvorozenému. Naprostou raritou je fakt, že celý tento soubor, zahrnující 26 dřevěnic -( 3 byly na toto místo převezeny odjinud ) - patřil jednomu jedinému rodu, rodu Orságů. Možná vám zní toto jméno málo valašsky ... a máte naprostou pravdu ! Prapředek rodu, křestním jménem Michal, se totiž na Valašsko zatoulal až z Maďarska.

   Psal se rok 1640, když tento maďarský "ogar" vstupuje do manželského svazku s Annou Zbrankovou, dcerou pozdějšího novohrozenkovského fojta. Mladí manželé napřed bydlí v dědině Hovězí, později se přesídlují na východ do Hrozenkova, velké valašské obce. Vsetínské panství v té době získává nového majitele - hraběte Illésházyho. Nevíme sice, kdy se maďarský gróf se svým poddaným krajanem setkali poprvé a co si přitom řekli, jisté ale je, že Michal Orság se brzy stal jeho oblíbencem a dočkal se od pana hraběte množství přidělených pozemků a také privilegií. K tomu všemu ale přibyly i  povinnosti, neboť pan Michal byl jmenován fojtem. Zajímavé je, že k tomu získal právo převodu fojtství na všechny svoje syny. Potomci Michala Orsága pak vykonávali tuto funkci až do r.1848, kdy byla zrušena. Nedlouho po tom přichází rok 1862, kdy v této východní části Nového Hrozenkova - tehdy se mu říkalo Nová dědina - byly založeny Salomonem Reichem sklárny na užitkové sklo a veliká pila. Odloučené obci teď už nikdo neřekne jinak, než Karolinina huť a nedlouho po II.světové válce - ( 1951) - se obec definitivně odtrhne od Hrozenkova a získává finální název - Karolinka.

   Prosperující sklárny a pila jistě přinesli chudým Valachům vítané pracovní příležitosti a zvýšovaly jejich životní úroveň. Však také až do té doby se lidé živili jen zemědělstvím a to na zdejší chudé půdě neposkytovalo žádné zvláštní výnosy. A ta mechanizace !! Až do vynálezu pluhu zapřáhali i ti  bohatší gazdové za koně jen jakýsi postroj s "valašským dřevěným hákem" a také vynález takového obyčejného nástroje, jakým je kosa, pronikl na Valašsko velice pozdě. Do té doby se nízké obilí žalo - obyčejným srpem ! Také plodiny, které dříve staří Valaši pěstovali, asi už jen málokde uvidíme : byl to hlavně "ber" ( rostlina podobná pohance), na čerstvá rubaniska se selo 2 - leté žito zvané "křibica", hojně se pěstovalo konopí ( samozřejmě ne ke kouření ) a dále se na pole sel stejný díl žita a pšenice a tomuto se říkalo  "suržica". Nezbytná byla pohanka a len.

   Z takovéhoto zemědělství bylo velmi těžké uživit početnou rodinu a tak se všichni museli pěkně ohánět. Vítaným přívydělkem byl vývoz ovoce v sušeném i tekutém stavu - nejpopulárnější ovocný strom byl pochopitelně trnka, ale kromě "slivovice" šla dobře na odbyt i taková doma uvařená povidla ! Všechno ostatní ovoce se sušilo, sušárny na ně dřív stávaly u každého baráku. Dále si Valaši - ( kromě výroby kozího a ovčího sýra) - zlepšovali svůj blahobyt také výrobou dřevěného nářadí i nádobí do domácností, z vlny, lnu a kůže šili a tkali oděvy, valašskou obuv a jiné věci. Přesto tato činnost kolikrát pro obživu mnoha hladových krků nestačila a tak se museli živitelé rodin i odrostlí synové vydávat za prací do "světa"...

   Vraťme se ale zpět na začátek doliny Raťkov ke stavením, které patřily rodu Orságů. Jak už jsem napsal na začátku - všechny se nacházejí v různém stadiu zbědovanosti i stádiu rekonstrukce. Naštěstí není osud této vzácné památky lidové architektury lhostejný ani dnešnímu Zlínskému krajskému zastupitelstvu : ocitly se na seznamu ohrožených památek Zlínského kraje a jejich noví majitelé mohou k rekonstrukci budov využít peněz z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón. Budeme proto držet vlastníkům těchto krásných starých usedlostí palce, ať jim to vše k plné spokojenosti vyjde ... a my se při naší příští návštěvě budeme těšit na další opravené objekty.  Jen kousek proti proudu potoka leží u cesty zbrusu nová roubenka a velmi vhodně doplňuje tento malebný kout, připomínající skanzen. K veliké radosti všech poutníků se v této dřevěnici ukrývá stylová restaurace s penzionem, hospoda se jmenuje "Raťkovský šenk" a všem návštěvníkům poskytne občerstvení v podobě valašských specialit a jiných dobrot každý den v roce v době od dopolední 11. hodiny.

   Na dohled od šenku stojí dřevěnice a stavení, která už se také dočkala obnovy anebo se na nich pracuje a tady někde, v tom velmi malebném shluku stavení starého rodu Orságů, se v jedné z jizeb domů, majících dosud vzhled z 18. - 19. století, ukrývá středový trám s letopočtem 1746. Bohužel tuto vzácnost zatím běžný turista neuvidí, neboť všechna stavení jsou v soukromých rukou, nad dvory visí nápisy "Nevstupovat - soukromý pozemek" a tak nezbývá, než se pokochat pohledem na jednotlívé dřevěnice pouze od silničky. I tak je tady ale toho k vidění víc než dost !!

  ( K článku byly čerpány informace z webových stránek Karolinky a Nového Hrozenkova).

Ale dost teorií a statistik. Skutečností zůstává, že zdejší Vesnickou památkovou rezervaci lidové architektury tvoří ojediněle dochovaná česká okrouhlice, konkrétně soubor 18 – většinou - roubených staveb, které představují převážně usedlosti "soboteckého typu pojizerského roubeného domu". Hlavním znakem těchto objektů jsou sdružená okna v průčelí, která jsou téměř všude v původním stavu. Obytná stavení – tedy někdejší statky a domkářské usedlosti - obklopují zpravidla hospodářské budovy. Usedlosti jsou uspořádány kolem – téměř kruhové - návsi, uprostřed které se nachází rybník. A najdete na ní i zajímavou nástěnku s „reklamami“ na úrazy elektrickým proudem (viz. fotogalerie).

Zajímavostí obce je také dvojice děl sochařských. Jefdná se o sochu sv. Jana Nepomuckého a zejména práci lidového umělce Josefa Zeman ze Žernova, tedy o jeho sousoší Nejsvětšjší trojice z roku 1834, kde Bůh otec klečí na zeměkouli. Dřík a sokl pak zdobí reliefy s legendami o sv. Starostě, portugalské světici, ukřižované vlastním otcem za neposlušnost a nošení plnovousu.

Co se týče stáří jednotlivých usedlostí, tak ty současné pocházejí převážně z období 18–19. století. Za použití několika informací z místní kroniky a záklopních nápisů zjistíme, že např. grunt čp. 15  pochází z roku 1787, čp. 11 z roku 1808 nebo čp. 7 z roku 1833.

Vesec je však také skutečným českým Hollywoodem, protože jeho podobu znají – mnohdy nevědomky – především milovníci filmových představení a televizních obrazovek. Své filmy zde natáčeli mnozí čeští i zahraniční režiséři, čemuž jistě napomohla i malá vzdálenost od hlavního města. Jako první se zde natáčely filmy Léto (1948) a Vzbouření na vsi (1949). Po delší pauze následoval dětský muzikál Přijela k nám pouť (1973) a zahraniční filmy Porážka, Syn třinácti otců a Johanes. A přibývaly další filmy jako Před bouří, Komediant, Podzemí nebo divácky velmi oblíbené kopmedie a pohádky. Stačí jmenovat tituly Jak dostat tatínka do polepšovny a Čertův švagr. Skutečným – zde natočeným – klenotem naší kinematografie pak byl kultovní film Jára Cimrman ležící, spící.  Vpomeňme muzeum peří, nacházející se v čp. 19.

Natáčela zde mnohokrát i Československá (Česká) televize. Točily se zde například některé povídky z cyklu Bakaláři, V zámku a podzámčí,  Psohlavci nebo dokument Jana Bonaventury Svatba v Českém ráji aneb Jak to bylo dál s Prodanou nevěstou. V 90. letech přibyly dva snímky; jeden  díl seriálu Dlouhá cesta Lukáše Bímana a část filmu Haliny Pawlovské Díky za každé nové ráno. Naposledy sem zavítali filmaři v roce 2001, kdy se zde natáčel seriál O ztracené lásce.  Obliba Vesce mezi filmaři je – kromě dostupnosti – přičítána zejména tomu, že se zde nacházejí většinou přízemní nebo patrové domy s pavlačí, které se vyznačují přibližně stejnou velikostí.

Návštěva Vesce u Sobotky je vždy romantická, velmi příjemná a uklidňující. Není se - koneckonců - čemu divit ... vždyť se nacházíme v Českém ráji.

   Když bylo v květnu roku 2005 zdejší soukromé Divadlo slavnostně otevřeno, stal se patronem při jeho křtu dokonce známý herec Jan Čenský.

   ( K článku použity informace z web,stránek majitelky Divadla).