Nejvýznamnější z nich je krásná pozdně renesanční pohřební kaple a hrobka Bukůvků z Bukůvky, pocházející z roku 1592, o které jsem již na Turistice psal. Za součást této památky bývá považován také pískovcový krucifix, nacházející se před hrobkou směrem k silnici, spojující Postřelmov s okolním světem, tedy zejména zmíněnými Šumperkem a Zábřehem. V souvislosti s renesančními památkami Postřelmova je potřeba také upozornit na náhrobník, umístěný na zdi kostela sv. Matouše.

Další – tentokrát státem chráněnou – památkou Postřelmova je velmi kvalitní barokní socha sv. Jana Nepomuckého, pocházející z roku 1732. Zajímavou sochu – v tomto případě spíše sousoší - s neobyčejnou ikonografií, která původně stávala u železniční trati, dnes najdete u vchodu na místní hřbitov. Památkou je již od roku 1958, ale do státního seznamu těch kulturních byla zapsána až o 30 let později.

Relativně nenápadnou, ale také pozoruhodnou, drobnou památkou u postřelmovského kostela sv. Matouše je pískovcový sloup s ženskou postavou na vrcholu. Zdobí jej i zlacený reliéf, jehož podoba tvarově částečně připomíná Pražské Jezulátko (jedná se však o „madonu s dítětem“). U této památky jsou jakékoliv informace takřka nedostupné. Nakonec jsem vypátral, že se – údajně – jedná o druhotně přemístěnou sochu sv. Filomény, patronky všech dětí. Sochu nechal vytvořit po  roce 1857 první postřelmovský starosta Petr Kvapil poté, co jeho dcera Pavlínka vypila muchomůrkami otrávené mléko, které se tehdy používalo jako mucholapka.

Této sochy jsem si nikdy moc nevšímal, ale tentokrát na ni nějak zvláštně dopadly sluneční paprsky a mě okamžitě napadla slova textu slavné písně Scotta McKenzieho San Francisco (Be Sure To Wear Flowers In Your Hair), která začíná slovy „If you're going to San Francisco, be sure to wear some flowers in your hair“. A sv Filoména zde má skutečně rozpuštěné dlouhé vlasy a věnec květin na hlavě. Tehdejší umělec si už asi tenkrát dokázal představit příchod legendárního léta známého jako Summer of Love …

Více o škole  a její historii naleznete na jejich stránkách http://www.zshronov.cz/index.php/historie

Manufakturu na výrobu trippu a manšestru, ve které pracovalo až 300 zaměstnanců,  zde založil bohatý vídeňský obchodník Johann E. Klapperoth. I díky němu se poté Šumperk stal centrem textilní výroby, ze kterého – svého času - pocházela třetina veškeré moravské produkce plátna určeného na export. I v dnešní době má tato budova své prvenství. Je totiž považována za stavbu, která by nejvíce z celého Olomouckého kraje potřebovala „krabičku poslední záchrany“. V tomto případě by se však již jednalo o celkovou obnovu, včetně statického zabezpečení.

V roce 2012 byla na – v současnosti „obytný“ dům - uvalena exekuce. A je pravdou, že si objekt pamatujeme ještě bez rozpadlé ohradní zdi, uhnilých dveří a opadaných svodů i částí fasády.  Ale o všech možných rekonstrukcích i o tom, že by této oblasti slušela nějaká zajímavá expozice textilní výroby, se již mluví desítky let.

   Tato větší koncentrace roubených stavení sestává ze čtyř obytných stavení a dále z hospodářských budov : k vidění jsou tu větší i menší stodoly, seníky, komory, přístodůlky, chlévy a ovčírny, dřevníky, sýpky atd., někde i "výminek", kam odcházeli bydlet rodiče, když přenechali grunt svému prvorozenému. Naprostou raritou je fakt, že celý tento soubor, zahrnující 26 dřevěnic -( 3 byly na toto místo převezeny odjinud ) - patřil jednomu jedinému rodu, rodu Orságů. Možná vám zní toto jméno málo valašsky ... a máte naprostou pravdu ! Prapředek rodu, křestním jménem Michal, se totiž na Valašsko zatoulal až z Maďarska.

   Psal se rok 1640, když tento maďarský "ogar" vstupuje do manželského svazku s Annou Zbrankovou, dcerou pozdějšího novohrozenkovského fojta. Mladí manželé napřed bydlí v dědině Hovězí, později se přesídlují na východ do Hrozenkova, velké valašské obce. Vsetínské panství v té době získává nového majitele - hraběte Illésházyho. Nevíme sice, kdy se maďarský gróf se svým poddaným krajanem setkali poprvé a co si přitom řekli, jisté ale je, že Michal Orság se brzy stal jeho oblíbencem a dočkal se od pana hraběte množství přidělených pozemků a také privilegií. K tomu všemu ale přibyly i  povinnosti, neboť pan Michal byl jmenován fojtem. Zajímavé je, že k tomu získal právo převodu fojtství na všechny svoje syny. Potomci Michala Orsága pak vykonávali tuto funkci až do r.1848, kdy byla zrušena. Nedlouho po tom přichází rok 1862, kdy v této východní části Nového Hrozenkova - tehdy se mu říkalo Nová dědina - byly založeny Salomonem Reichem sklárny na užitkové sklo a veliká pila. Odloučené obci teď už nikdo neřekne jinak, než Karolinina huť a nedlouho po II.světové válce - ( 1951) - se obec definitivně odtrhne od Hrozenkova a získává finální název - Karolinka.

   Prosperující sklárny a pila jistě přinesli chudým Valachům vítané pracovní příležitosti a zvýšovaly jejich životní úroveň. Však také až do té doby se lidé živili jen zemědělstvím a to na zdejší chudé půdě neposkytovalo žádné zvláštní výnosy. A ta mechanizace !! Až do vynálezu pluhu zapřáhali i ti  bohatší gazdové za koně jen jakýsi postroj s "valašským dřevěným hákem" a také vynález takového obyčejného nástroje, jakým je kosa, pronikl na Valašsko velice pozdě. Do té doby se nízké obilí žalo - obyčejným srpem ! Také plodiny, které dříve staří Valaši pěstovali, asi už jen málokde uvidíme : byl to hlavně "ber" ( rostlina podobná pohance), na čerstvá rubaniska se selo 2 - leté žito zvané "křibica", hojně se pěstovalo konopí ( samozřejmě ne ke kouření ) a dále se na pole sel stejný díl žita a pšenice a tomuto se říkalo  "suržica". Nezbytná byla pohanka a len.

   Z takovéhoto zemědělství bylo velmi těžké uživit početnou rodinu a tak se všichni museli pěkně ohánět. Vítaným přívydělkem byl vývoz ovoce v sušeném i tekutém stavu - nejpopulárnější ovocný strom byl pochopitelně trnka, ale kromě "slivovice" šla dobře na odbyt i taková doma uvařená povidla ! Všechno ostatní ovoce se sušilo, sušárny na ně dřív stávaly u každého baráku. Dále si Valaši - ( kromě výroby kozího a ovčího sýra) - zlepšovali svůj blahobyt také výrobou dřevěného nářadí i nádobí do domácností, z vlny, lnu a kůže šili a tkali oděvy, valašskou obuv a jiné věci. Přesto tato činnost kolikrát pro obživu mnoha hladových krků nestačila a tak se museli živitelé rodin i odrostlí synové vydávat za prací do "světa"...

   Vraťme se ale zpět na začátek doliny Raťkov ke stavením, které patřily rodu Orságů. Jak už jsem napsal na začátku - všechny se nacházejí v různém stadiu zbědovanosti i stádiu rekonstrukce. Naštěstí není osud této vzácné památky lidové architektury lhostejný ani dnešnímu Zlínskému krajskému zastupitelstvu : ocitly se na seznamu ohrožených památek Zlínského kraje a jejich noví majitelé mohou k rekonstrukci budov využít peněz z Programu regenerace městských památkových rezervací a městských památkových zón. Budeme proto držet vlastníkům těchto krásných starých usedlostí palce, ať jim to vše k plné spokojenosti vyjde ... a my se při naší příští návštěvě budeme těšit na další opravené objekty.  Jen kousek proti proudu potoka leží u cesty zbrusu nová roubenka a velmi vhodně doplňuje tento malebný kout, připomínající skanzen. K veliké radosti všech poutníků se v této dřevěnici ukrývá stylová restaurace s penzionem, hospoda se jmenuje "Raťkovský šenk" a všem návštěvníkům poskytne občerstvení v podobě valašských specialit a jiných dobrot každý den v roce v době od dopolední 11. hodiny.

   Na dohled od šenku stojí dřevěnice a stavení, která už se také dočkala obnovy anebo se na nich pracuje a tady někde, v tom velmi malebném shluku stavení starého rodu Orságů, se v jedné z jizeb domů, majících dosud vzhled z 18. - 19. století, ukrývá středový trám s letopočtem 1746. Bohužel tuto vzácnost zatím běžný turista neuvidí, neboť všechna stavení jsou v soukromých rukou, nad dvory visí nápisy "Nevstupovat - soukromý pozemek" a tak nezbývá, než se pokochat pohledem na jednotlívé dřevěnice pouze od silničky. I tak je tady ale toho k vidění víc než dost !!

  ( K článku byly čerpány informace z webových stránek Karolinky a Nového Hrozenkova).

   Když bylo v květnu roku 2005 zdejší soukromé Divadlo slavnostně otevřeno, stal se patronem při jeho křtu dokonce známý herec Jan Čenský.

   ( K článku použity informace z web,stránek majitelky Divadla).

Sýpka má 5 pater a dokázala pojmout 12.000 až 14.000 měřic obilí, což odpovídá 250 vagónům. V přízemí byla dříve lisovna. Kontribuční sýpky byly stavěny za vlády císaře Josefa II.. Shromažďovaly povinné společné zásoby obilí (kontribuce) od všech poddaných pro léta neúrody.

Budova sýpky stojí ve volném prostoru obdélného půdorysu. Okna ve všech patrech jsou pravoúhlá s jednoduchou šambránou, pravoúhlé jsou i tři vchody. Podstřešní římsa nese sedlovou, ale zvalbenou střechu. 

Ještě v devadesátých letech byla stavba ve velmi špatném technickém stavu. Okamžitou opravu vyžadovaly zejména střecha a fasády. V roce 1993 zde dokonce vypukl požár a střecha poté zůstala na nějakou dobu zcela odkryta. V současné době je však střecha již zcela opravena včetně fasády stavby.

Od roku 2009 probíhala rekonstrukce a město má v plánu zde zřídit Centrum moravských tradic. Součástí projektu bude vybudování vinařského prodejního centra, kongresových prostorů s kapacitou až dvou set padesáti lidí, restaurace či hotel. Tímto okamžikem přestane budova po dlouhých 240 letech sloužit jako sklad obilí.

http://www.velke-pavlovice.cz/

V parčíku na náměstí Antoše Dohnala nás uvítá poválečný pomník T. G. Masaryka s bronzovou bustou prezidenta od olomouckého sochaře Karla Lenharta (1904-1978).

Před sousedním farním kostelem Nanebevzetí Panny Marie a sv. Jana Nepomuckého můžeme obdivovat dvojici protějškově pojatých pozdně barokních kamenných skulptur, představujících sv. Floriána a sv. Donáta, pocházejících z 3. čtvrtiny 18. století.

V nedaleké Horní ulici pak stojí na vysokém profilovaném podstavci ještě sv. Jan Nepomucký, jehož socha je datována chronogramem v nápisu na soklu do roku 1723.

Městečko ukrývá ještě dvojici drobnějších barokních kaplí, zasvěcených Panně Marii Pomocné (jižně od Kvasic na Mariánově, u odbočky do Nové Dědiny) a Panně Marii Bolestné (severozápadním směrem, u silnice ke Stražovicím).

B. Samek: Umělecké památky Moravy a Slezska, 2. svazek