Areál Panského dvora se řadí k významným objektům Lichtenštejnského panství. Památková hodnota spočívá zejména v takřka nezměněné dispozici areálu, zachování historických konstrukcí, kleneb a krovů, které odpovídají stavebním etapám jednotlivých traktů. Za nejstarší (z konce 16., či první třetiny 17. století) a nejcennější objekty je považován trakt D s dochovanými původními hřebínkovými klenbami na pilířích a krovovou barokní konstrukcí a dále samostatně stojící sýpka.

K hodnotným dochovaným detailům lze počítat veškerá technická zařízení či jejich fragmenty, zachované v původních prostorách a souvisejících s historickou stavbou. Dne 15. 9. 1995 byl prohlášen kulturní historickou památkou.

Dnes zde najdete restauraci.

http://www.vychodni-morava.cz/sluzba/4163/

Jaroslav Hašek /1883 až 1923/ v Lipnici nad Sázavou a jejím okolí strávil poslední část života. V hostinci U České koruny napsal tři ze čtyř dílů svého proslulého románu Osudy dobrého vojáka Švejka. Na lipnickém hřbitově je spisovatel pohřben a v obci je také Haškovo muzeum.

Žulový portrét vytvořil sochař R. Dvořák. Osmnáctitunový pomník vysoký 2,65 metru je složený z osmi částí, přičemž segmenty levého oka a úhlopříčné části temene hlavy jsou sejmuté a leží opodál. Na hladkých vnitřních stěnách segmentů je vysekaný citát z Haškova nejslavnějšího díla Osudy dobrého vojáka Švejka v deseti jazycích.

Pomník s názvem Hlava XXII odkazuje na světoznámý protiválečný román Josepha Hellera Hlava XXII. Literární kritici prý Hellera po vydání románu upozornili na to, že se dostal blízko ke Švejkovi. V pokračování Hlavy XXII, románu Zavíráme, nechal Heller svého hrdinu se Švejkem debatovat.

Sýpka postavena v tereziánské době,1789 na základě patentu Josefa II.Kopec na kterém stojí se nazývá Maxberk.

Tou nejvýraznější památkou je místní zámek. Názory na dataci jeho vzniku se různí. Některé prameny uvádějí, že jej nechal v roce 1700 postavit hrabě František Josef Šlik, jiné hovoří o období před rokem  1660 a  hraběti Jindřichu Šlikovi. V každém případě se však jedná o jednoduchou jednopatrovou barokní stavbu na půdorysu písmene U, přičemž boční křídla zámku směřují k východu. Střed průčelí zámku zvýrazňuje rizalit se šlikovským erbem, nad kterým se nachází hodiny a malá věžička nad valbovou střechou. Budovu částečně obklopuje zámecký park, ohraničený kamennou zdí. Kolem zámku jsou postaveny hospodářské budovy, kterým dominují dvě třípatrové sýpky na západní straně. Ta starší pochází ze stejného období jako zámek (jako její architekt bývá uváděn slavný Jean Baptista Mathey), ta mladší byla postavena v roce 1831.

Zámek byl někdy kolem roku 1820 empírově upraven. Z období empírových úprav pochází také zajímavá malá stavba, nacházející se v neudržovaném zámeckém parku. Nejčastěji bývá představována jako sala terrena, někdy jako altán. Nejvíce však připomíná kapli a dnes je asi nejpoškozenější stavbou celého zámeckého areálu ve Vokšicích.

Od roku 1913 sídlilo na zámku ředitelství velkostatku, který je v roce 1948 jednou nejmenovanou třešňovou stranou zabaven a zlikvidován. Od této doby už zámek jen  chátrá. Je sem umístěna ubytovna zaměstnanců státních statků (od roku 1957) a prodejna potravin, od roku 1974 zde hospodaří JZD. Po roce 1989 je zchátralý objekt vokšického zámku navrácen původním majitelům, tedy rodině Šliků, a dnes jsou zde, s nejvyššší pravděpodobností, byty.

Přímo naproti zámku je umístěn areál firmy Kovošrot Vokšice. Na tom by nebylo celkem nic mimořádně zajímavého, kdyby se zde nenacházela opravdu pozoruhodná galerie (převážně) skulptur, vytvořených z vykoupeného materiálu. Všem zdejším exponátům dominuje – hned u vjezdu do areálu se nacházející – sedící těhotná saň. Toto muzeum pod širým nebem určitě stojí za krátkou prohlídku.

K nejzajímavějším zdejším památkám patří barokní - památkově chráněné -  sousoší sv. Josefa Pěstouna. Jedná se o velmi zdařilou práci, pocházející z roku  1729, a  najdete ji před další zdejší dominantou, kostelem sv. Vavřince. Všeobecně bývá uváděno, že se jedná o sousoší svatého Josefa s andílky. Podle mého názoru se jedná o zobrazení sv. Josefa s křížem, lilií (jeden z jeho atributů) a Ježíškem v náručí. U jeho nohou se nachází andělíček, přidržující kříž.

Sousoší bylo renovováno ve II. polovině 19. století. Jeho součástí je i reliéfní výzdoba, kde můžete vidět – mimo jiné – Josefa, vedoucího osla, na jehož hřbetě sedí Panna Marie s Ježíškem. Skutečnost, že „venkovní“ sochy sv. Josefa jsou v této oblasti relativně vzácné, ještě zvyšuje jedinečnost této památky.

V obci se nacházejí také sochy Panny Marie, sv. Jana Nepomuckého a sousoší Kalvárie.

   Je to překrásný objekt a až se divím, že se o něm na stránkách Turistiky dosud s nadšením nezmínil "svatý" Marek a Aleš ze Šumperka, ale tito pánové jsou na rozdíl ode mne odborní znalci sakrální architektury a asi už dávno znají fakt, že stavba chrámu není původní. Od doby svého vzniku byl totiž kostel mnohokrát opravován a přestavěn, protože za válek husitských a pak také v té "30 - leté" vyhořel !! Největší přestavba chrámu se uskutečnila v 19. století a arch. Anton Arche mu vtiskl novogotickou přestavbou na první pohled téměř původní vzhled. Bohužel se dneska už ani přesně neví, které části kostela se po všech těch válečných a ohnivých katastrofách dají ještě označit jako původní ...

   Chrám sv. Mořice se nachází v historickém centru města . z jedné strany  má za souseda Arcibiskupské gymnázium a  ze strany druhé Mlýnskou bránu, která je součástí kroměřížského zámku. Krásnou starobylou uličkou je to z Velkého náměstí na náměstí Stojanovo - ze kterého se kostel vypíná k nebesům - jen kousek cesty. Chrám je i přes absenci původní originality přesto skvostný a neměl by při návštěvě města Kroměříže ujít vaší pozornosti ...

Ale dost teorií a statistik. Skutečností zůstává, že zdejší Vesnickou památkovou rezervaci lidové architektury tvoří ojediněle dochovaná česká okrouhlice, konkrétně soubor 18 – většinou - roubených staveb, které představují převážně usedlosti "soboteckého typu pojizerského roubeného domu". Hlavním znakem těchto objektů jsou sdružená okna v průčelí, která jsou téměř všude v původním stavu. Obytná stavení – tedy někdejší statky a domkářské usedlosti - obklopují zpravidla hospodářské budovy. Usedlosti jsou uspořádány kolem – téměř kruhové - návsi, uprostřed které se nachází rybník. A najdete na ní i zajímavou nástěnku s „reklamami“ na úrazy elektrickým proudem (viz. fotogalerie).

Zajímavostí obce je také dvojice děl sochařských. Jefdná se o sochu sv. Jana Nepomuckého a zejména práci lidového umělce Josefa Zeman ze Žernova, tedy o jeho sousoší Nejsvětšjší trojice z roku 1834, kde Bůh otec klečí na zeměkouli. Dřík a sokl pak zdobí reliefy s legendami o sv. Starostě, portugalské světici, ukřižované vlastním otcem za neposlušnost a nošení plnovousu.

Co se týče stáří jednotlivých usedlostí, tak ty současné pocházejí převážně z období 18–19. století. Za použití několika informací z místní kroniky a záklopních nápisů zjistíme, že např. grunt čp. 15  pochází z roku 1787, čp. 11 z roku 1808 nebo čp. 7 z roku 1833.

Vesec je však také skutečným českým Hollywoodem, protože jeho podobu znají – mnohdy nevědomky – především milovníci filmových představení a televizních obrazovek. Své filmy zde natáčeli mnozí čeští i zahraniční režiséři, čemuž jistě napomohla i malá vzdálenost od hlavního města. Jako první se zde natáčely filmy Léto (1948) a Vzbouření na vsi (1949). Po delší pauze následoval dětský muzikál Přijela k nám pouť (1973) a zahraniční filmy Porážka, Syn třinácti otců a Johanes. A přibývaly další filmy jako Před bouří, Komediant, Podzemí nebo divácky velmi oblíbené kopmedie a pohádky. Stačí jmenovat tituly Jak dostat tatínka do polepšovny a Čertův švagr. Skutečným – zde natočeným – klenotem naší kinematografie pak byl kultovní film Jára Cimrman ležící, spící.  Vpomeňme muzeum peří, nacházející se v čp. 19.

Natáčela zde mnohokrát i Československá (Česká) televize. Točily se zde například některé povídky z cyklu Bakaláři, V zámku a podzámčí,  Psohlavci nebo dokument Jana Bonaventury Svatba v Českém ráji aneb Jak to bylo dál s Prodanou nevěstou. V 90. letech přibyly dva snímky; jeden  díl seriálu Dlouhá cesta Lukáše Bímana a část filmu Haliny Pawlovské Díky za každé nové ráno. Naposledy sem zavítali filmaři v roce 2001, kdy se zde natáčel seriál O ztracené lásce.  Obliba Vesce mezi filmaři je – kromě dostupnosti – přičítána zejména tomu, že se zde nacházejí většinou přízemní nebo patrové domy s pavlačí, které se vyznačují přibližně stejnou velikostí.

Návštěva Vesce u Sobotky je vždy romantická, velmi příjemná a uklidňující. Není se - koneckonců - čemu divit ... vždyť se nacházíme v Českém ráji.