Je to překrásný objekt a až se divím, že se o něm na stránkách Turistiky dosud s nadšením nezmínil "svatý" Marek a Aleš ze Šumperka, ale tito pánové jsou na rozdíl ode mne odborní znalci sakrální architektury a asi už dávno znají fakt, že stavba chrámu není původní. Od doby svého vzniku byl totiž kostel mnohokrát opravován a přestavěn, protože za válek husitských a pak také v té "30 - leté" vyhořel !! Největší přestavba chrámu se uskutečnila v 19. století a arch. Anton Arche mu vtiskl novogotickou přestavbou na první pohled téměř původní vzhled. Bohužel se dneska už ani přesně neví, které části kostela se po všech těch válečných a ohnivých katastrofách dají ještě označit jako původní ...

   Chrám sv. Mořice se nachází v historickém centru města . z jedné strany  má za souseda Arcibiskupské gymnázium a  ze strany druhé Mlýnskou bránu, která je součástí kroměřížského zámku. Krásnou starobylou uličkou je to z Velkého náměstí na náměstí Stojanovo - ze kterého se kostel vypíná k nebesům - jen kousek cesty. Chrám je i přes absenci původní originality přesto skvostný a neměl by při návštěvě města Kroměříže ujít vaší pozornosti ...

Tento pozdně gotický síňový chrám byl postaven v letech 1590-1596.  Na místě staršího dřevěného kostela jej vybudoval Petr Vlach z Medulánu – tedy z Milána. Donátorem stavby byl Oldřich Felix z Lobkovic, který – spolu se svým synem Václavem – věnoval kostelu mnoho cenností, například zlatou gotickou monstranci nebo bohatě ilustrovaný a zdobený graduál. Kostel je dnes již tak trošku směsicí všech možných slohů, protože věž je renesanční, její zastřešení empírové a mobiliář chrámu barokní. Cenné vnitřní zařízení pochází z období okolo roku  1740 a  bylo vyrobeno ve známé dílně Jelínků v Kosmonosech. Obraz sv. Maří Magdaleny na hlavním oltáři  bývá připisován J. P. Molitorovi a vznikl v roce 1752. Po jeho stranách stojí sochy sv. Václava a sv. Anny. Ze stejné doby pochází také kazatelna, zdobená sochami čtyř evangelistů, Krista Vítězného a reliéfem Posledního soudu (J. Jelínek). Funkční jsou i rokokové varhany z roku 1748 od varhanáře Tuchmanna z Labského Týnce s bohatou figururální výzdobou, rovněž z dílny Jelínků. 

V presbytáři kostela se nacházejí tři zajímavé renesanční náhrobky (1581 a  1596) lobkovických dětí,  které se později staly inspirací pro vznik Gutfreundova sousoší Babička s vnoučaty v Babiččině údolí. Vysoká kostelní věž byla v roce 1828 snížena. V roce 1885 se zřítila klenba lodi, která byla nejprve nahrazena dřevěným stropem a poté - v letech 1936-1940 – klenbou železobetonovou.  V 19. století – v době snížení věže - byly také zbourány kaple. Kostel byl po roce 1885 částečně regotizován podle návrchu arch. Josefa Mockera.

Krypta pod kostelem slouží jako rodinná hrobka významné části rodu Netolických, což byli jedni z majitelů zdejšího panství. Mezi pohřbenými najdeme i Václava Kazimíra Netolického,  ministra Marie Terezie a autora pozemkové reformy v 18. století (pohřben roku 1760) nebo Eugena Vratislava z Mitrovic – Netolického, slavného rakouského vojevůdce (pohřben 1867). 

Kostel, bohužel, nebývá běžně volně přístupný. Mimo času bohoslužeb ho lze navštívit jen při příležitosti hudebních koncertů, které se zde konají během letní turistické sezony. Nepravidelně je však návštěvníkům Sobotky umožněno do něj alespoň nahlédnout „přes mříž“.

Velkolepý sál - obdélníkového půdorysu s rozměry 62 x16 metrů- je  13 metrů  vysoký a pyšní se krásnou pozdně gotickou krouženou klenbou o pěti polích i - již raně renesančními – okny. S Vladislavským sálem sousedí Sál Zemských desek a Jezdecké schody, další Rejtova díla ve stylu tzv. jagellonské nebo vladislavské gotiky. Vladislavský sál, který vznikl spojením tří starších místností ve 2. poschodí tzv. Karlova paláce, je největší slavnostní prostor středověké části Pražského hradu a ve své době byl největším světským klenutým sálem v Praze a možná i celé střední Evropě.

V dobách dávno minulých sál sloužil jako místo korunovačních hostin českých králů i jezdeckých rytířských turnajů. Dnes je využíván pro reprezentační shromáždění, slavnostní zasedání Parlamentu nebo velmi významné výstavy. Vystavován zde byl například Maurův relikviář, ale i rakev s ostatky prezidenta Havla.

Na jižní straně sálu se nachází kamenný balkon s krásnou vyhlídkou na město, na severní straně je sál Staré sněmovny a Jezdecké schody, historický vstup do prostor sálu. Z východní strany k sálu přiléhá kostel Všech svatých (bližší informace: http://www.turistika.cz/mista/praha-kostel-vsech-svatych-prazsky-hrad).

Sál, ve kterém se mohlo až 100 jezdců najednou projíždět na koních, proslul zejména svou neobvykle složitou, převýšenou klenbou s krouženými žebry bez použití středových opěr. Do současnosti se Vladislavský sál zachoval ve své původní podobě.

Jezdecké schody byly vybudovány jako nový vstupní trakt proto, aby po nich mohli přijíždět čeští rytíři na svých koních přímo do prostor Vladislavského sálu. Ten nesloužil jen jako zasedací místnost, ale hlavně jako místo rytířských turnajů (v sále mohlo údajně kroužit najednou až sto jezdců), plesů i veselých oslav. Celý hrad, včetně této vstupní části, utrpěl při velkém požáru v roce 1541, takže zdejší lodžie dnes proto nese nižší renesanční klenbu. Většina schodiště je však stále zaklenuta nádhernou původní Rejtovou krouženou klenbou s přetínanými žebry.

Schody ústí na jižní straně hradního náměstí mezi katedrálou sv. Víta a bazilikou sv. Jiří.  Jejich podobu vytvořil v rámci jagellonské přestavby velký pozdně gotický architekt a stavitel Benedikt Rejt (Riedl) v roce 1500. Mnozí odborníci tvrdí, že kvalitou provedení konkuruje menší prostor Jezdeckých schodů i vznešenému a vysoce ceněnému Vladislavskému sálu. Klenební žebra jsou tu kroužena v ohebných obloukových křivkách. Mají podobu krátkých segmentů, které se navzájem protínají a prostupují. Dynamizace gotických forem tu dosáhla své krajní meze. Vlastní schodiště má devět nízkých stupňů, je široké  3,5 metru  a dlouhé  8,35 metru. Mezi schody a sálem je krásný portál ve tvaru tzv. oslího hřbetu.

Síně Zemských desek ve své domě sloužily jako soudní archiv legislativních předpisů a katastrální úřad s pozemkovým fondem dohromady. Místnost Starých zemských desek se nachází se pod Jezdeckými schody a pochází. z doby Přemysla Otakara II. Její těžká klenba je podpírána dvěma nízkými válcovými sloupy. Místnost sloužila k uchování majetkových zápisů a rozhodnutí zemského soudu o državách českých šlechticů. Listiny shořely při požáru v roce  1541 a nějaký čas později světnice sloužila hradním klíčníkům, kteří směli šenkovat pivo. Místnosti se proto říkalo také Hospoda. Dnes je zde umístěna exposice "Areál Pražského hradu před rokem 918".               Místnosti Nových zemských desek přiléhají k severní straně Vladislavského sálu, přesněji k jeho nadokenní části. Jejich stěny i strop zdobí malované znaky nejvyšších státních úředníků 16. až 18. století. Ti zde začali pracovat od 60. let 16. století. Nachází se zde i vyřezávané skříně z doby Rudolfa II. Cenná je zejména renesanční skříň s letopočtem 1562, která je nejstarším kusem nábytku ve sbírkách Pražského hradu. V sousedství se nachází barokní přístavek, kde se zasedalo a byl zde umístěn trezor s korunovačními klenoty.

První zmínka o židovském obyvatelstvu v Lošticích je z roku 1544, která souvisí s vypovídáním Židů z moravských markrabských měst. Samostatná obec byla ustavena roku 1581. V 16. a 17. století se počet obyvatel židovského vyznání dále rozrůstal o uprchlíky z Ukrajiny a Dolních Rakous. Počet domů v židovské osadě se pohyboval kolem dvaceti.

Císař v prosinci 1726 nařídil, aby se Židé přestěhovali od kostela na jiné místo. Vrchnost a město navrhlo, že postaví nový kostel na jiném místě, ale toto bylo zamítnuto. Proto ve dnech 5. a 6. června 1727 proběhla unikátní stěhovací akce, při které bylo židovské obyvatelstvo přesídleno do 17-ti domků na západním okraji města. Křesťanské obyvatelstvo naopak získalo domky židovské.

Nedlouho poté byla přemístěna i tehdejší dřevěná synagoga, v pořadí druhá. Ta byla postavena roku 1651 po zničení první loštické synagogy za třicetileté války. Svému účelu na novém místě sloužila do konce 18. století, kdy začala stavba zděné budovy. V letech 1805 - 1806 došlo k rozšíření nové synagogy a k její úpravě v klasicistním stylu. V této podobě se dochovala do současnosti.

V polovině 19.století žilo v Lošticích 483 židů. Synagoga fungovala do násilného rozehnání zdejší obce za II. světové války. Z vyhlazovacích táborů se do Loštic vrátili jen tři členové jediné židovské rodiny.

Synagoga sloužila jako skladiště, od roku 1958 zde působila lidová škola umění, v letech 1966–80 současně i museum. Stavba zchátrala a byla uzavřena. Po roce 1990 začala její důkladná rekonstrukce.

V červnu 2003 byla v synagoze odhalena pamětní deska holocaustu.

V roce 2006 byla zahájena 1.etapa stavebních úprav. Při opravách střechy našli dělníci za trámem fragmenty dvou knih z osmnáctého století. Podle odborníků jde o texty v hebrejštině vytištěné na ručním papíru. První spisek obsahuje text Bible, druhá knížka je modlitební.

V roce 2011 zde byla otevřena stálá muzejní expozice a knihovna, která se jmenuje dle židovského chlapce z Mohelnice Otty Wolfa. Ten se v letech 1942 – 1945 ukrýval v lese před nacisty a psal si i deník, který vyšel až mnoho let po válce. Při jednom zátahu byl objeven a přes obrovské mučení, kdy mu byl i vyřezán jazyk, neprozradil ani slovo. Sice byl sám popraven, ale zachránil všechny, kteří ho ochraňovali, i zbytek své rodiny.

Pravidelně se zde konají výstavy, koncerty a besedy. Téměř zničená stavba opět ožívá.....

Synagoga je přístupná o víkendech a o svátcích od 13 - 17 hodin.

http://www.hrady.cz/index.php?OID=7449

Která z duší, slavných osobností mocného rodu Rožmberků a Vítkovců náleží nebi a která peklu? To je otázka, kterou bude muset rozhodnout sám poslední člen tohoto rodu - Petr Vok z Rožmberka. Svatý Petr a kníže pekel mu připomenou hrdinské činy i lidské poklesky jeho slavných předků a příbuzných jakými byli např. Záviš z Falkenštejna, Oldřich II. z Rožmberka či legendární Perchta - Bílá paní Rožmberská. Na Petru Vokovi a divácích pak bude rozhodnout, která z duší patří do pekla a která do nebe. Přijďte vladaři pomoci rozluštit tuto nelehkou záhadu na některou z nočních prohlídek hradu Rožmberk.

Vstupenky pouze na předběžné rezervace.

1)      Pá 28. 6. 2013                                   21:00 / 22:00 / 23:00

2)      Pá 5. 7. 2013                          21:00 / 22:00 / 23:00

3)      Pá 12. 7. 2013                                   21:00 / 22:00 / 23:00

4)      Pá 19. 7. 2013                                    21:00 / 22:00 / 23:00

5)      Pá 26. 7. 2013                                    21:00 / 22:00 / 23:00

6)      Pá 9. 8. 2013                          20:00 / 21:00 / 22:00 / 23:00

7)      Pá 16. 8. 2013                                   20:00 / 21:00 / 22:00 / 23:00

8)      So 14. 9. 2013                                    20:00 / 21:00 / 22:00 / 23:00

9)      Pá 20. 9. 2013                                   20:00 / 21:00 / 22:00 / 23:00

10)  Pá 27. 9. 2013 derniéra         20:00 / 21:00 / 22:00 / 23:00

Agentura Kultur-Kontakt

Krajisnká 7

České Budějoivce 370 01

387 310 412, 777 113 433

mares@kultur-kontakt.cz

Vstupné: Dospělí 220,-

Děti, studenti a senioři nad 60 let 180,-

Na stavbě chrámu, zahájené v roce 1388, se podíleli nejznámější, v Čechách působící, stavitelé té doby. S jistotou lze konstatovat, že na stavbě pracoval Jan Parléř, ale je pravděpodobné, že na prvních projektech chrámu se podílel i jeho otec Petr. Síťová klenba, dokončení triforia a opěrný systém je již dílem Matěje Rejska.  

Ke změnám ve stylu pozdní gotiky dochází až v průběhu I. třetiny 16. století, kdy dochází - pod vedením uznávaného stavitele Benedikta Rejta - k výstavbě „horního“ síňového trojlodí s pozoruhodnou hvězdicovou klenbou. 

Barokizace stavby v 17. století je z dnešního pohledu nedůležitá, výrazných úprav se chrám sv. Barbory dočkal teprve v letech 1884 – 1905, kdy dochází k regotizaci stavby pod vedením Josefa Mockera a Ludvíka Láblera. Součástí této iniciativy bylo i restaurování opěrného systému a všech kamenných prvků, včetně pozdně gotických chrličů. V rámci rekonstrukce byla většina opěrných oblouků, zhotovených původně z kutnohorského vápence, nahrazena novými, z pískovce hořického. Celá sochařská výzdoba presbyteria se stala kopiemi z téhož materiálu. Současně bylo dostavěno jedno klenební pole a celá stavba byla ukončena západním průčelím s portálem. Chrám byl také opět opatřen stanovými střechami.

U všech staveb podobného typu poutají velkou pozornost turistů kamenné chrliče na odvod dešťové vody.  Bývají, na rozdíl od jiných architektonických prvků "horních pater" katedrál, viditelné „ze země“ i pro běžného pozorovatele, který nemá přístup do věže nebo na střešní ochoz příslušné stavby. Ve většině případů mají chrliče podobu nestvůr nebo pitvorných lidských či zvířecích postav. Vzhledem k tomu, že často představují neřesti, zůstávají venku mimo katedrálu.

Koncem 20. století bylo zahájeno další restaurování sochařských prvků, zejména silně poškozených chrličů. Bylo zjištěno, že – Mockerem použitý - hořický pískovec nebyl zřejmě ideálním materiálem. Chrliče byly za jedno století opět značně poškozeny, a to přes další zjištěnou skutečnost: na přelomu  19. a  20. století byly všechny chrliče na katedrále vyměněny, s výjimkou jediného. Tou výjimkou byl kamenný chrlič nad bočním vchodem, zobrazující dva anděly nesoucí znak horníků. Chrlič pochází z přelomu  15. a  16. století a byl v dezolátním stavu již při regotizaci chrámu na konci 19. století. Z finančních důvodů však tehdy již vyměněn nebyl a kopie se na jeho místě nachází až od posledních úprav chrámu.

Zajímavou myšlenku v souvislosti s poslední úpravou katedrály pronesl jeden z odborníků, kteří ji vedli, tedy BcA. Ďoubal. Při restaurování silně poškozených chrličů se dostal k jejich „bratříčkům“ z pražské svatovítské katedrály a zjistil, že jsou takřka totožné. Domnívá se proto, že dnešní chrliče, pravděpodobně nejsou – ve většině případů -  přesnou kopií svých pozdně gotických předchůdců, ale jen – v nadsázce řečeno - v 19. století vytvořeným sériovým výrobkem pro oblíbené regotizace katedrál a větších kostelů. Dokládalo by to i puristický přístup tvůrců jednotného neogotického stylu 19. století.

Ty nejúžasnější výjevy „horních sfér“ chrámu sv. Barbory tedy zůstávají běžným návštěvníkům skryty. Ale i tak se turista, vybavený silnější „přibližovací“ optikou, může obdivovat fantaskní, takřka „Boschovské“ fauně, tvořené chimérami, netopýry, démony, harpyjemi, žábami nebo okřídlenými berany.

Unikátem kutnohorské katedrály je skutečnost, že na jednom z jižních pilířů naleznete - anatomicky poměrně věrně zachycenou - opici s pomerančem v ruce (viz. snímek ve fotogalerii. Jedná se o historicky první plastické vyobrazení tohoto ovoce u nás a zřejmě i ve střední Evropě.

Leží ve městě, jen malý kousek od centrálního kadaňského Mírového náměstí.

Na hrad vstoupíme krásnou bránou, po pravé straně je galerie Karla Havlíčka, která ale není běžně otevřená, je třeba požádat o vstup v nedalekém informačním centru. Původně byla věnována Josefu Lieslerovi, rodákovi z nedalekých Vidolic, který tu byl – již v pokročilém věku - na první vernisáži.

Objekt nyní slouží jako dům s pečovatelskou službou, jsou zde byty pro seniory a v nádvoří je také vinotéka s venkovním posezením.

Část objektu slouží jako obřadní síň a knihovna, vstup do těchto míst není z nádvoří, ale z levé strany, kde je železná brána. V přízemí knihovny (v antikvariátě) je veřejný internet za cenu 20 Kč za každou započatou půlhodinu (pro děti a studenty 15 Kč).

Na kadaňský hrad navazují hradby. Ani k nim není přístup k nádvoří. Je třeba vyjít branou ven, dát se doprava a po pár desítkách metrů narazíte na železnou bránu. Tou projdete na malé nádvoří a uvidíte průchod na hradby.

Synagogální lavice, pocházející z někdejší synagogy v Olomouci, jsou symbolickým památníkem obětem holocaustu Židů z Loštic, Mohelnice, Úsova a Litovle.  Jsou uzamykatelné a nacházejí se zde památky na někdejší  návštěvníky synagogy.

Židé se v Lošticích vyskytují zřejmě nejpozději od počátku 16. století, v polovině 19. století jich zde žije téměř 500, což představuje přibližně 17 % obyvatel. Po II. světové válce se však do obce už vrátila pouze jediná rodina.

V obci se nachází také židovský hřbitov, který byl založen v 16. století a v jeho areálu bylo registrováno přibližně 650 náhrobků z období od 18. do 20. století.

Rekonstrukce synagogy byla zahájena v roce 2006 (dosud nebyla zcela dokončena) a v roce 2011 zde byla otevřena stálá muzejní expozice a knihovna Otty Wolfa. V jižní části synagogy se nachází ženská galerie. Zde byly restaurovány původní nástěnné malby, zejména originální zobrazení dudka.

V synagoze se v současnosti pořádají různé výstavy, besedy, vzdělávací akce i koncerty. Již v roce 2006 zde byla odkryta pamětní deska obětem holocaustu.