3 - 8 den Makarská a Baška voda

další dny na Makarské trávíme jako klasickou dovolenou . Počasí nám opravdu přeje . teploty se přes den šplhají ke 40 C  a na jachtě bez klimatizace je k nevydržení. Většinu dne tedy trávíme ve stínu někde na pláži nebo ježděním na moři kolem pobřeží.  Stravování řešíme návštěvami stánku u Frantíka a stravujeme se hlavně grilovaným kuřetem. Asi nejhezčí koupání je na plážích známého střediska Baška Voda , kousek od našeho přístaviště. Vzhledem k počasí nemají ostatní ani zájem o nějaké výlety po okolí a tak čas ubíhá pomalu. Makarská riviéra je v tuto dobu opravdu zaplněna turisty a i večerní život je opravdu hektický. Moře zde je opravdu krásné ,ale trochu zklamán jsem z místních pláží. Rozhodně písečné pláže v Bulharsku se mi líbili mnohem víc i když díky písku nebylo moře tak průzračné. A hlavně mořská hladina, kromě malých vlnek ,které byly jediný den,  byla stále jak na rybníku. Hlavně děti si dovolenou užívaly, ale ke konci dovolené již byly hlavně z horka dost unaveni.  Celkově mohu za sebe říct ,že z naší první dovolené v Chorvatsku byl nejzajímavější náš prvníden při pobytu v parku Plitvice.

Foto 1 den  zde

jako většina mých vrstevníků jsem v mládí miloval všechny filmy o slavném náčelníkovi  Vinetuovi. Nejen kvůli Vinetuovi,ale samozřejmě i kvůli prostředí kde velká část těchto filmů vznikala. Proto když jsme si na jaře 2007 domlouvali se známými náš první pobyt v Chorvatsku , bylo jasné,že se na cestě na dalekou Makarskou zastavíme i na místě kde se natáčelo. Představě ,že se podívám na známé Stříbrné jezero se nedalo odolat. I samotná dovolená na Makarské by měla být zajímavá . Budeme žít 8 dní na malé jachtě zakotvené asi 2 km od Makarsé v přístavišti. Jedná se o novou ,ale menší jachtu kde mohou spát pohodlně tři lidé v podpalubí. Ostatním zůstanou místa na lehátkách na horní palubě. Jedeme však pouze dva chlapi a 3 děti ,takže to vezmeme dobrodružně. Jako bonus budeme mít i vodní skůtr , abychom si užili i trochu adrenalinu.

Plán výletu:

2.7.2007 večerní odjezd z Brna přes Vídeň, Slovinsko s ranním příjezdem na Plitvice.

3.7.2007 prohlídka národního parku a odpoledne odjezd centrálním Chorvatskem do Makarské.

4 – 9.7.2007 Užívání si Chorvatských pláží

10.7.2007 návrat domů.

1 den cesta na Plitvice.

Naše cesta na Plitvice probíhá po trase , kterou jsem již několikrát projížděl při návštěvě Slovinska. Průjezd přes Vídeň i následný průjezd přes Alpy směrem na jih utekl velmi rychle. Poněkud problémové místo v té době byly hranice do Slovinska. Probíhali zde tehdy ještě klasické prohlídky a tak zde pravidelně docházelo ke zdržení. Vzhledem k noční době však nebylo aut tak mnoho jako přes den a my jsme mohli pokračovat přes Slovinsko dále směr Zagreb. Stejná situace byla na Chorvatských hranicích. Noční průjezd se však ukázal jako ideální varianta a před pátou ranní již přijíždíme na parkoviště Plitvického parku. Již zde stojí několik aut. Je tedy jasné,že podobný záměr má více turistů. Park se otevírá v 7 30 hod. Máme tedy trochu času na nepříliš pohodlný odpočinek. Krátce po 7 hodině začínají přijíždět první autobusy a je jasné,že je potřeba se postavit do vznikající fronty u pokladen. Je před námi asi 40 lidí ,ale ihned po nás začíná fronta již nyní pěkně narůstat. Krátce po otevření brány již vstupujeme a pomalu přicházíme na místa ,která známe z filmů. Již nyní je teplota přes 25 C a je jasné,že volba na ranní prohlídku byla nejlepší variantou. Přichází první pohled z vyhlídky na jezera, pak druhý . Prostě nádhera. Ihned chápu ,proč si filmaři toto místo vybrali. Vždy jsem si myslel, že ve filmu jsou barvy jezera a okolí nějak upravovány pro efekt. Není tomu tak. I z fotografií je patrné ,že příroda zde vytvořila unikátní oblast. Postupně sestupujeme až do údolí k jezerům. Jezer je zde v kaskádách opravdu mnoho a jako celek působí neuvěřitelně. Naštěstí jsme vešli mezi prvními návštěvníky a tak si užíváme i naprostého klidu . Po dřevěných chodnících přecházíme přes jezera na druhou stranu .Krásně jsou vidět ryby a další vodní živočichové. Zanedlouho přicházíme k další známé atrakci z filmů. A to k velkému vodopádu.. Bohužel je aktuálně období sucha a tak se dá říct,že je vodopád pouze vysoký. To hlavní ,voda, mu však chybí. Procházíme dále po druhé straně jezer. Na protější straně u vchodu do parku vidíme,že davy dalších proudících turistů se začínají zvětšovat. My však máme náskok,a proto si užíváme klidu a pohody. Každý pohled, každá zátoka je jiná. Stačí stín nebo naopak jiný úhel dopadu slunce a jezerní voda je pokaždé jiná. Již je mi jasné,že jet do Chorvatska a nenavštívit zdejší park by bylo velkou chybou. A potom přicházíme opravdu ke Stříbrnému jezeru. Stojím na přírodní hrázi ,ze které odplouvali na voru do jeskyně a opravdu naproti ve skále je vidět otvor. K jeskyni se dostáváme za několik minut chůze podél jezera. Nemuseli jsme se těžko šplhat do jeskyně jako ve filmu ,neboť tam vedou schody . Po vstupu do jeskyně se nám naskýtá pohled zpět na jezero a opravdu. Přesně jako ve filmu . Teplota neustále stoupá a i když je teprve 9 dopoledne je jasné,že dnes bude velké vedru. Včera bylo téměř 35 a dnes to bude asi ještě horší. Ještě ,že jsme volili variantu ranního vstupu. Zde v údolí je ještě velice příjemně a hlavně bez davu,který postupně narůstá. Prohlídka parku pokračuje plavbou přes prostřední velké jezero. Zde je větší hloubka a i barva vody je daleko tmavší.. Blíží se 11 hodin a část naší výpravy je unavena a rozhodne se dále odpočívat . Já s mladší dcerou jako obvykle nemáme dost a pokračujeme parníkem až k dalšímu jezeru . Z plánku je vidět ,že se po druhé straně dá projít až na konec a pak se vrátit autobusem k parkovišti. Ještě,že jsme se nenechali přesvědčit,že dál to už tak zajímavé není. Naopak. Řekl bych , že okolí vrchního jezera je co do přírodních krás nejzajímavější. Množství turistů však rapidně narůstá. Později zjišťujeme,že do parku je totiž několik vstupů, aby se davy turistů vůbec sem dostali a my tak míjíme turisty přicházející od vrchního jezera. Kolem 12 hodiny se dostáváme až na konec jezera. Nad tímto jezerem pokračuje park dalším, ještě větším. To si necháme na nějakou další návštěvu tohoto přírodního unikátu. Sedáme na autobus,který nás doveze až k parkovišti. Po cestě přistupuje druhá část a za 30 min se blížíme k autu. To co vidíme ve předu nás ohromilo. Parkoviště je naprosto ucpané auty a autobusy a fronta před vstupem do parku má alespoň 300 m ve trojstupu. Navíc teplota se zvedla přes 35 C .Ještě že jsme šli ihned ráno. Příjezd nyní ,určitě bychom se otočili a odjeli pryč. Takže celkové hodnocení. Park Plitvice určitě stojí za návštěvu bez ohledu zda jste milovníci filmů o Vinetuovi nebo ne. Takových přírodních skvostů na zemi mnoho není a množství turistů to samozřejmě potvrzuje.

Odjíždíme z přeplněného parkoviště směr Makarská. Dále projíždíme centrálním Chorvatskem a čím více se blížíme k hranici se Srbskem , tím více se setkáváme s pozůstatky nedávné války. Mnoho rozbombardovaných domů, některé kompletně vypálené a nápisy na zdech vypovídají o tom,že nedávná situace zde byla opravdu velmi složitá. Vše umocní naše zastávka na parkovišti a zdejší výstražné cedule zakazující vstup mimo parkoviště z důvodů možného zaminování . Nyní již mnoho nebezpečí nehrozí ,přesto si uvědomujeme jaké máme štěstí, že jsme podobnou událost nezažili. Jedeme však odpočívat a užívat si slunce. Teplota vyšplhala na 38 ve stínu,takže rychle sedáme do auta a pokračujeme směr Makarská.. Ještě jedna zajímavost před naší příjezdem. Když jsme se již blížili k moři krajina se změnila a silnice se stala jedna dlouhotrvající zatáčka. O tom jak tyto úseky jsou nebezpečné nejlépe vypovídá několik vraků aut ,které zůstali vyset na útesu nad mořem kam sjeli se silnice. Toto vraky nikdo nevytahoval a tak jsou turistickou atrakcí, výstrahou a památníkem zároveň. PO 19 hodině vjíždíme přes kemp až do přístavu kde se nachází náš domov na další týden. Jachta nebo spíše jachtička se krčí mezi množstvím dalších plavidel , které proti naší vypadají jako zaoceánské lodě. Je jasné,že pobyt bude opravdu dobrodružný a už se těšíme.

Cesta:
Praha – Strakonice – Pasov – Salzburg – Schonau (Konigsee) – Kehlstein – Radstadt - Marchlhof (jezera, vodopád) – Obertauren - Rennweg am Katschberg – Villach – Podkoren - Cave del Predil (Lago del Predil) - Bovec (Kanin, Soča) – Trenta - Kranjska Gora – Jesenice – Gorje - Bled (Souteska Vintgar, Pokljuka, Bled) - Bohinj (vodopád Savica) – Cerkno – Idrija – Postojna – Pivka Jama – Predjamski Grad – Postojna – Senožeče – Divača – Škocjan (Škocjanské jeskyně) – Kozina – Koper – Stinjan – Pula – Labin – Rijeka – Baška – Punat – Stara Baška – Crikvenica – Selce – Senj – Otočac – Plitvička jezera – Grabovac (camp kousek před Grabovcem, po levé straně od Pl. jezer) – Karlovac – Záhřeb – Ptuj – Trnovska vas – Lenart – Mureck – Graz – Vídeň – Mikulov – Brno – Praha

Podtržené = místo spaní
Cca 2500km
Nejlevnější tankování (nafta)- Slovinsko cca 32,5,-/l, Chorvatsko cca 33,5,-/l

Dálniční poplatky:
Rakousko 2x 10 denní = 2x8 E, Chorvatsko – ze slovinskochorvatských hranic k Pule (24 Kun – Vodnjan jih), z Karlovace do Záhřebu (16 Kun) a ze Záhřebu na slovinskochorvatské hranice (42 Kun). Slovinskou dálniční známku jsme nekupovali a objížděli jsme dálnice. Objížděli jsme dva rakouské tunely Taurentský a Katschsbergský přes Radstadt, Obertauren a Rennweg am Katschberg.

Hlavní pamětihodnosti a příroda po cestě:
Pasov, Salzburg, Konigsee, Kehlstein (Hitlerovo Orlí hnízdo – 15 E), Obertauren, Lago del Predil (koupání), Kanin (lanovkou a výšlap na Kanin nebo k „oknu“), kaňon řeky Soči, jezero a hrad Bled (koupání, brusle), soutěska Vintgar a Pokljuka, jezero Bohinj (koupání), vodopády Savica, Predjamski Grad, Škocjanské jeskyně, Pula, Plitvická jezera

1. den
Vyrazili jsme z Prahy kolem 10. hodiny. První zastávku jsme plánovali v Salzburgu, jeli jsme nejkratší cestou, přes Strakonice, Strážný a směr Pasov, který stojí za shlédnutí, centrum je malé a na hodinku se vyplatí zastavit nebo ho alespoň objet autem. Cesta z Pasova na Salzburg vede kousek po dálnici, ale před rakouskýma hranicemi jsme sjeli na Pocking a Brannau am Inn, dále se sice nejede po dálnici, ale cesta je dobře značená. V Salzburgu jsme se řídili podle navigace, která nás dovedla kousek od centra a jelikož jsme nechtěli platit za parkování v centru, tak jsme auto nakonec nechali u supermarketu Lidl (SterneckStrase) i přesto, že tam měli napsáno, že zdarma jsou pouze dvě hodiny. Do centra to bylo do 15 minut. Naštěstí jsme měli mapu Salzburgu, kterou nám zdarma zaslali z Rakouské národní turistické centráli (http://www.austria.info/cz_b2b), kde o ní můžete požádat. Centrum Salzburgu jsme prošli přibližně za 3 hodinky, se zastávkami na hlavních náměstích u
Mozartova domu a prohlídkou kostelů, do kterých byl vstup zadarmo. Jediné kam jsme se nevydali byl hrad nad městem, na který se dostanete lanovkou (kolem 10e za osobu). Historické centrum plné kostelů a klášterů a klikatých úzkých uliček odděluje průzračná řeka od novější části města. Po prohlídce města jsme se vydali směrem k jezeru Konigsee, které je také dobře značeno a cesta trvá přibližně hodinku. První kemp, v kterém jsme přespali je ve městě Schonau. Od Berchtesgadenu se jede stále po ukazatelích na jezero Konigsee, až se dojede k velkému záchytnému parkovišti a McDonaldu, před kterým se zahne doprava a sjede se ke kempu (
http://www.camping-grafenlehen.de/frame_uk.htm). Po první kempové večeři jsme se vydali k jezeru Konigsee, je vzdálené asi 15 minut pěšky, po ukazatelích jsme se vydali na vyhlídku asi 25 minut z přístavu, z kterého vyjíždějí vyhlídkové loďky. Horské jezero obklopené horami je krásné a lze se na něj podívat i z vrcholu hory, na kterou vede lanovka od parkoviště. Od jezera nás vyhnala blížící se blesky v dálce, ale naštěstí se nám bouřka vyhnula a první den byl za námi.

2. den
Druhý den jsme měli v plánu navštívit Kehlstein – Hitlerovo Orlí hnízdo. Počasí se vyvedlo a tak to napadlo asi hodně lidí. Kolem 10. Hodiny už nebylo téměř kde zaparkovat, ale povedlo se. Z parkoviště (3eura) odjíždějí autobusy na Kehlstein, vyvezou vás k výtahu, který vás dostane k Orlímu hnízdu, ale nakonec nás vedle ceny (15e osoba) odradilo hlavně množství lidí, kterých bylo jak na Spartakiádě a plné autobusy odjížděli asi v minutových intervalech. V okolí jsou vyšší kopce, než je ten, na kterém stojí Hitlerovo letní sídlo, ale i tak musí být výhled jistě parádní. Ale pro návštěvu by bylo určitě lepší si přivstat a vyrazit na začátek otevírací doby. Naštěstí se na okolních silnicích zrovna konali závody do vrchu historických aut, takže jsme neodjeli úplně naštvaní. Proháněli se tam parádní historické Ferrari, Porsche, Aston Martiny, Jaguary a desítky dalších aut. Poté jsme se už vydali směr Slovinsko, najeli jsme na dálnici u Salzburgu směrem na Villach. Na dálnici je povinná dálniční známka a také je zde navíc placený úsek dvou tunelů Tauernský a Katschbergský (10e/auto). My jsme to objeli přes Radstadt, Obertauren, Mauterndorf a v Rennweg am Katschberg jsme se vrátili na dálnici. Objiždka vede po silnici 99 a cestou jsme se zastavili u vesnice Untertauern u jezer, v kterých se chovají ryby a kousek odtud je i pěkný vodopád. Dále cesta vede krásnými sceneriemi v okolí Obertauernu. Po dálnici jedeme dále na Villach, u kterého jedeme po dálnici směr Itálie. Po přibližně deseti kilometrech sjedem z dálnice a jedeme směr Wurzenpas, kde se konečně podíváme do Slovinska. S přechodu sjedeme do vesnice Podkoren, z které se dá jet buď přes Kranjsou Goru a nebo přes Itálii do Bovce. My jsme omylem zvolili cestu přes Itálii, časově to vyjde asi stejně. Přes vesnici Cave de Predil jsme se u silnice zastavili u jezera Lago de Predil, které se schovává v za stromami a zde jsme se parádně vykoupali, než nás vyhnala bouřka. V bouřce jsme pokračovali do Bovce. Kdyby nebylo tak špatné počasí tak se na italsko-slovinských hranicích dá zastavit u pevnosti, která je přímo u cesty, ale my jsme bohužel pokračovali dál, až jsme se dostali do Bovce. Ubytovali jsme se v kempu (http://www.camp-vodenca.com/) kousek od řeky Soči, ale dále od města. Naštěstí prudká bouřka s kroupami, přestala po našem příjezdu do kempu, v kterém byli až na pár výjimek ubytováni pouze Slováci a Češi, takže večerní zábava trvala déle než v jiných kempech. V kempech poblíž řeky Soči se vyráží hlavně na rafting, z kterého se při naší procházce ke korytu řeky všichni vraceli.

3. den
I přesto, že se ráno po obloze objevovali občas mraky, jsme se rozhodli vydat na Kanin. Dojeli jsme k lanovce, která je na západním konci města. Dostali jsme se k ní po okruhu kolem Bovce, směrem na
Kobarid a na konci města jsme zahli zpět směr centrum a ihned za benzinkou byla odbočka doleva k lanovce (17e osoba, z toho 15% sleva student). Lanovka jezdí v každou celou hodinu a moc lidí se tam nechystalo, protože mraků bylo víc a víc, ale to nás neodradilo, což byla chyba. Po výjezdu lanovkou do přibližně 2070 m.n.m. se nám naskytl pohled přibližně do deseti metrů daleko. Úplně bílo, že jsme nevěděli, jakým směrem se máme vydat. Občas mraky zmizeli, atak se nám naskytly krásné pohledy a hlavně jsme zjistili jakým směrem se vydat na Kanin, ikdyž jsme omylem zvolili delší cestu přes chatu DOM PETRA SKALARJA. Cesta po vlhkých kamenech a nad sněhem připomínala spíše ferratu než nenáročnou cestu. Počasí stále nebylo lepší a moc jsme toho neviděli, naštěstí ani srázy do údolí, nad kterými jsme šli. Jelikož to i asi po 40 minutách bylo stejné, rozhodli jsme se vrátit, protože bychom s nasazeným tempem nestihli dojít na Kanin a zpátky. Proto jsme se vrátili na rozcestí a zvolili krátkou cestu ke skalnímu oknu Prestreljenik, ke kterému se od lanovky dostanete do hodiny. Naštěstí se na chvilku rozestoupily mraky, aspoň jsme tak mohli shlédnout na italskou stranu Julských Alp. Poté jsme už sestupovali zpátky a jelikož se blížily černé mraky, tak jsme se rozhodli sednout do lanovky a jet zpátky, takže jsme se toulali v okolí lanovky přibližně čtyři hodiny. Rozhodnutí vrátit se na parkoviště bylo na poslední chvíli. Přišla prudká bouřka, která schovala horní stanici lanovky do mraků a asi po osmi zastaveních lanovky kvůli větru jsme se dostali se štěstím zpět do Bovce a začala bouřka s kroupami. Po přečkání bouřky jsme se vydali přes Trentu kolem koryta řeky směrem na Kranjskou Goru přes průsmyk Vršič (1611 m.n.m.), ke kterému vedou nekonečné serpentiny, ale poté se nabízí krásný výhled. Projeli jsme Kranjskou Gorou a přes Jesenici jsme se vyhnuli dálnici. V Jesenici odbočujeme na Kočnu a Spodne Gorje na silnici č. 634 a přijíždíme k jezeru Bled, které je velmi turisticky oblíbené a také je obklopeno řadou velkých hotelů. Ubytujeme se v kempu Bled (
http://www.camping-bled.com/en-pricelist.html), na který jsou časté ukazatelé. Kemp je velmi slušně vybavený, proto je také dražší než jinde. Večerním koupáním na menší pláži, která je přímo u kempu jsme zakončili další den.

4. den
Dopoledne prvního dne jsme se vydali na bruslích kolem jezera Bled. Od kempu jsme vyrazili na bruslích po stezce, která byla plná běžců a cyklistů. Pod hradem jsme narazili na cestu, která vedla od jezera po schodech až na kopec k hradu. Hrad je celkem malý a vstupné je 7 euro. Místo prohlídky hradu jsme se vydali po úzké cestě za parkoviště a za hradem se schovává velmi pěkný výhled na jezero s kostelíkem uprostřed a okolní hory. Z obhlídky jezera jsme se vrátili zpět na stezku pod hradem a jeli jsme na bruslích dále do města. Město je plné turistů s kolonádou obklopenou velkými hotely. Cesta není pro brusle extra vhodná, na protější straně než je hrad, asfaltová cesta skončila a museli jsme táhnout brusle v rukách. Alespoň jsou zde pěkná místa na koupání s výhledem na hrad a město s horami v pozadí. Odpoledne už jsme měli naplánovány výlety na dvě místní soutěsky. První jsme zvolili soutěsku Pokljuka, která není příliš známá, ale procházka je to velmi pěkná s průsmykem mezi vysokými skalními bloky. Najít tuto soutěsku nám, ale dalo zabrat, vyrazili jsme s Bledu směrem na Gorje, po cestě jsme potkali ukazatele na Pokljuku. Bohužel to jsou ukazatele, které vedou na lyžařské centrum v horách. K soutěsce, na kterou ukazuje velmi malá cedule ve vesnici Krnica, vede polní cesta, na kterou se odbočuje doprava naproti autobusové zastávce. Pokud se začnete šplhat do kopce, tak je jisté, že jste odbočku přejeli. Soutěska na fotkách láká na zavěšenou lávku na skále, k té se dojde přibližné po 25 minutách. Po tomto zajímavém úseku, kde se prochází velmi úzkou průrvou, je cesta vedená lesem a zpět k autu to trvá přibližně hodinu a půl. Proto bych klidně po prohlídnutí zavěšené lávky a průrvy ve skále otočil a vrátil se na rozcestí a vydal se druhou cestou, kde je hned na začátku jeskyně a to je celé co skrývá tato soutěska. Je přístupná zdarma a turistů je zde velmi málo.
Po návratu k autu nás nechtěli nechat odjet krávy, které stáli na mostě. Pak jsme se vydali na známější soutěsku Vintgar, která je lépe dostupná a od sebe jsou tyto soutěsky maximálně 15 minut autem. Vstupné do soutěsky je 3 eura za osobu a soutěska je vedená po dřevěných lávkách po stranách řeky. Částečně to připomíná Hřensko, ikdyž je to zajímavější a řeka je divočejší. Ke konci cesty, která je jedním směrem asi 1600 metrů, se už zdá, že nás nečeká nic zajímavého, ale na konci nás překvapil asi 16 metrový vodopád. Vstoupit do soutěsky se dá z obou stran. Pokud přijdete asi po 18. hodině tak už nemusíte platit vstupné, protože kasy jsou zavřené.

5. den
Pátý den jsme se vydali autem z kempu k jezeru Bohinj, cesta trvá asi 25 minut až do města Ribčev Laz, které je přímo u jezera. Auto jsme nechali přibližně pět minut chůze od jezera na louce, která sloužila jako záchytné parkoviště zdarma a při příjezdu je hned u silnice po pravé ruce. Ostatní parkoviště blíž jezeru jsou placená. Vydali jsme se po levé straně, po silnici k lanovce Vogel. Cesta není příliš příjemná, protože se jde vedle frekventované silnice, která odděluje stezku pro pěší od jezera. K lanovce je to z města asi hodinka cesty, ale k lanovce se dá zajet autem a neplatí se parkoviště. Cena za lanovku Vogel je 10 euro za osobu. I přesto, že z vrcholu musí být krásný výhled, jsme se na ní nevydali, protože se přes vrcholky proháněly mraky. Šli jsme proto na další atrakci, vodopády Savica, které jsou největšími vodopády ve Slovinsku, 78 metrů. K vodopádům vede stezka pro pěší, převážně do mírného kopce v lese. Od lanovky Vogel jsme šli kolem kempu Zlatorog, ve kterém se může člověk vykoupat. K vodopádům je to od kempu asi 45 minut. Přístup k vodopádům po turistické stezce je zpoplatněn 3 euro za osobu a je zde i placené parkoviště, od kterého se šlape převážně po schodech až na vyhlídku. Bylo zde plno lidí, přes které je problém udělat hezkou fotku, ale i tak určitě Savica stojí za návštěvu. Cesta zpátky k jezeru už bylo znatelně rychlejší a tentokrát jsme se vydali po druhé straně, po které vede úzká cestička, občas neprůjezdná pro kola. Ale u cesty se schovávají desítky malých plážiček. Naštěstí jsme narazili na jednu parádní pláž, na kterou jsme se vešli jenom ve dvou. Pláže jsou kamenité a na většině s dobrým přístupem do vody. Mezi městy Stara Fužina a Ribčev Laz je na polích veliká pláž, kterou využívají především místní. Odpolední odjezd jsme naplánovali nejkratší cestou do Postojny, přes Cerkno a Idriju. Ikdyž jsme sebou měli navigaci, občas velice zmatenou, a mapu, i tak se nám povedlo se ztratit mezi Bohijnem a Cerknem v horách. Serpentin s prudkým stoupáním jsme zdolali velmi mnoho a nakonec nás museli vysvobodit několikrát místní, kteří nám poradili, kde zrovna bloudíme. V horách se nedá moc spoléhat na ukazatele, protože většinou ani nejsou. Od Cerkna už je cesta bez problémů a přes Postojnu, která je založena hlavně na turistickém ruchu z nedalekých jeskyní, u kterých to vypadá jak v zábavním parku, se dostáváme do kempu Pivka Jama (http://www.venus-trade.si/eng/info_map.html). Kemp je ukryt v lese a je velmi dobře vybaven s krásnými místy pro stan i karavan. Ke kempu se dostanete z Postojny po ukazatelích na Predjamski Grad, projedete vesnicí Veliki Otok a pak se zahýbá doprava podle ukazatele na kemp.

6. den
Další den jsme se rozhodli navštívit Predjamski Grad. Od Postojny je dobře značený a není daleko. Hrad je vybudován ve skále, před skalní průrvou, která se využívala pro ochranu obyvatel. U hradu je celkem malé parkoviště a hrad je přístupný za 9 euro (7,2 euro student). Hrad jsme si prohlídli a vyfotili z kolbiště, které je pod hradem. Pak už jsme zamířili mimo dálnici přes Postojnu, Senožeče do Škocjanských jeskyní. Projede se kolem Divači a odtud už jsou jeskyně značené. Parkoviště se neplatí a vstup do jeskyní je na obě části (stará a nová) pro studenty za 15 euro. Od parkoviště se jde asi 15
minut s průvodcem pěšky, poté se chodbou projde do jeskynního systému. Nejdříve obdivujeme krasové útvary, o kterých se dozvídáme něco anglicky od průvodkyně. Poté nás už dovede do obrovské jeskyně, která je vyhloubená protékající řekou. Byli jsme opravdu fascinováni, obrovská jeskyně hlubokých až 100 metrů, s mostem přes řeku, která teče asi 70 metrů pod námi. Opravdu úžasný zážitek, který ale nesmí být fotografován. Po prvním úseku následuje druhý, nově zpřístupněný, který je ovšem oproti prvnímu slabým odvarem. Jde o nižší jeskyni s protékající řekou, která má pár set metrů na délku a stále je vidět světlo, které prostupuje druhou stranou. Myslím, že stačí navštívit první část a určitě bychom byli stejně ohromeni jako po absolvování celého úseku. Určitě jde o parádní přírodní výtvor. Dále už jsme se vydali opět mimo dálnici přes Kozinu do Koperu a odtud už na slovinsko-chorvatské hranice. Pak jsme najeli na chorvatskou dálnici a mířili k Pule. Sjeli jsme na sjezdu č. 9 (nemají číslování podle kilometrů jako u nás) a vydali se po silnici č. 21 směrem k Pule. Poté podle ukazatele na camp Brioni (dříve camp Puntižela,
http://www.puntizela.hr/), který leží kousek od Puly a přímo u moře. Ubytovali jsme se a vydali se prozkoumat centrum Puly. Z kempu je to asi 10 minut autem až k centru, zaparkovali jsme zdarma v jedné z ulic u druhého kruhového objezdu, ke kterému se sjíždí s mírného kopce. Velký kruhový objezd má asi pět výjezdů a jedním z nich je slepá ulice do kopce, v které se dá zaparkovat. Blíž k centru už jsou parkovací zóny a hodiny. Od tohoto místa je to k amfiteátru asi pět minut a od něj vede hlavní ulice, která vede kolem pevnosti na kopci. V této ulici jsou nejvíce slyšet naháněči do restaurací, kteří jsou občas dost otravní. Centrum obejdete do hodiny i se zastávkami u antických památek, které jsou hlavními pamětihodnostmi Puly. Samotný amfiteátr je v noci krásně nasvícen a placený vstup dovnitř je ze strany od moře, ikdyž pokud si ho obejdete okolo, tak vidíte to samé i bez vstupenky. Na vrcholu kopce uprostřed centra je pevnost, která má kořeny až v 17. Století a vstup do ní je zpoplatněn. Pod tímto kopcem je zpřístupněné také podzemí, také placené. Snažili jsme se také sehnat jednodenní výlet do Benátek, ale nakonec nás odradila mimo ceny, také dlouhá cesta lodí v takovém vedru. Cesta by trvala jedním směrem nejrychlejší lodí 3 hodiny za cenu 450 kun.

7. den
Další den byl hlavně odpočinkový, takže válení se u moře kousek od kempu kde nebylo tolik lidí. Jsou zde hlavně kamenné pláže, v kterých se schovává mnoho krabů. Ale jinak na šnorchlování to není moc bohaté místo. Z kempu jsou vidět ostrovy patřící do Národního parku Brijuni, na které jezdí mnoho výletních lodí. Večer jsme se vydali opět do centra Puly na večeři. Okukovali jsme různé hospůdky a nakonec jsme vybrali tu, která vypadala nejpříjemněji a navíc měli akci na rybí menu pro dvě osoby (cca 150 kun, pivo 20 kun). Nakonec domácí atmosféru hospody jsme neodhadli dobře a zas tak příjemná restaurace to nebyla a rybí menu bylo v akci asi kvůli starým rybám, na kterých jsme si moc nepochutnali. Alespoň jsme si zpravili chuť zmrzlinou (cca 6 kun kopeček), kterou mají snad na každém rohu.

8. den
Následující den jsme dopoledne vyrazili přes Pulu, Barba, Labin a Rijeku na ostrov Krk. Nejeli jsme po dálnici, cesta byla příjemná v podstatě podél pobřeží, ale až na předměstí Rijeky nás potkali zácpy způsobené hlavně rekonstrukcemi komunikací. Rijeku jsme projeli přes centrum, které nám nepřipadalo moc zajímavé. Poté už jsme jeli podle ukazatelů na Zadar, Krk. Sice nás to odvedlo na dálnici, ale nebyla to ještě placený úsek a tak jsme po chvíli sjeli k mostu vedoucímu na Krk, ten je zpoplatněn 35 kunami za auto za přejezd, ale pouze jedním směrem, cestou zpátky už se tento poplatek neplatí. Krk je jediný chorvatský ostrov, na který se můžete dostat po silnici, je tedy velmi
oblíbený a proto plný lidí. Jeli jsme přes celý ostrov až do města Baška, kde jsme hledali kemp, podle turistických informací se jeden skrýval za kopcem u města. Když jsme k němu dorazili, zjistili jsme, že je to Naturist camp. Na recepci nám vysvětlili pravý význam. V kempu (Naturist camp Bunculuka) se musí chodit úplně všude bez věcí, na pláži, u restaurace, u stanů, karavanů atd. Navíc ceny byly oproti všem plavkám dost vytažené. Poslali nás tedy do druhého kempu v okolí Bašky, ten je přímo uprostřed města blízko pláže a ta byla obsypaná lidmi. Proto jsme vyrazili zpět k Punatu, kde měli být další kempu. Bohužel jsme narazili opět na naturist camp a tak jsme skončili až kousek před vesnicí Stara Baška. Zde jsme zůstali v kempu (
http://www.skrila.hr) hned u moře, který byl ale dost nepřehledný a ne moc dobře vybavený. Ceny byly opět značně navýšeny oproti pevnině. Z prostoru pro stany bylo navíc dost obtížné trefit ze začátku k sociálnímu zázemí kempu. Alespoň koupání bylo bez lidí na pěkné malé pláži v kempu.

9. den
Ne moc spokojení jsme vyrazili dopoledne z kempu na pláž, která byla ukryta asi kilometr od kempu a ke které se sestupovalo od silnice, kde jsme nechali auto jako všichni ostatní. Na pláži byl i malý bar ale hlavně klídek a celkem málo lidí. Odpoledne jsme vyrazili k Punatu, kde jsme se rozhodli zkusit ještě jeden kemp, ale i ten nás zklamal svojí polohou u přístavu a cenou. Rozhodli jsme se tedy, že se u města vykoupeme a na pozdější odpoledne vyrazíme zpět na pevninu. Projeli jsme tedy Punatem zpět k hlavní silnici, která vede zpátky přes ostrov a je zde kruhový objezd. U tohoto objezdu jsme zaparkovali bez poplatku na přilehlém parkovišti a šli se koupat hned vedle na volně přístupnou pláž s restaurací. Později odpoledne jsme vyrazili zpátky na pevninu. Po návratu na pevninu jsme jeli podél pevniny směrem na Crikvenici a Senj. V Crikvenici jsme zkusili štěstí v jediném kempu, o kterém věděli v informačním centru. Kemp byl na krásném místě, ale ceny byly skoro třikrát dražší, než jsme platili jinde. Jeli jsme dále po pobřeží až jsme dojeli do Selce, zde jsme potkali pěkný kemp, který byl dobře vybavený a rozkládal se na svahu až k moři, kde tedy není nijak dobře přístupné moře. Přístup je téměř v celém Selci pouze z vybetonovaných ploch. Zábavní agentury zde nabízejí většinu populárních vodních sportů. V noci vede od kempu až do centra města cesta kolem moře, která je plná obchodů, restaurací a barů a žije to zde dlouho do noci.

10. den
Další den jsme trávili hlavně u moře, užívali si vln a skoků do moře.

11. den
Od moře jsme se dopoledne vydali k Plitvickým jezerům. Od města Senj jsou už ukazatele na Národní park. Jede se přes Otočac po dobrých silnicích a po necelých dvou hodinách míjíme první z parkovišť u jezer. Zastavujeme až u druhého parkoviště, všechny jsou placená (cca 7kun za hodinu) a když jsme přijeli kolem druhé hodiny, tak bylo parkoviště velmi plné, ale místo jsme našli. Lidí zde bylo opravdu hodně. Cena za vstup, 110 kun dospělí a 80 student. Plitvická jezera nabízejí několik okruhů, od 2-3 hodinových po 7-8 hodinové, přičemž se u většiny přejíždí vláčky a lodí, které jsou v ceně. Ikdyž jsme dorazili celkem pozdě, zvolili jsme 5-6 hodinový. Po krátké cestě k vláčku jsme asi po 20 minutách byli vyvezeni na začátek Plitvických jezer, odkud se vydáváme po dřevěných lávkách vedoucích nad jezery. Krásné barvy jezer a všudypřítomné vodopády jsou hlavní náplní. Po sešlapání přibližně poloviny cesty, asi 1,5 hodiny čekáme na loď, která nás převeze přes jezero na druhou stranu, kde začíná další část prohlídky. Po cestě je i jeskyně, ale hlavně krásné vodopády, které na konci cesty vrcholí největším 78 metrů vysokým chorvatským vodopádem. Odtud se již vydáváme po cestě zpět na vláček, který nás doveze zpět na parkoviště. I přes časté zastávky na focení a okukování, čekání na
loď a zastávku v občerstvení jsme okruh zvládli asi za 4,5 hodiny. Park je opravdu krásný, na závěr cesty jsme měli i krásné výhledy ze skal, kterými jsou jezera obklopeny. Výhodou jsou také vláčky a lodě (jsou v ceně vstupenky), na kterých jsme si mohli odpočinout a je to i zajímavé zpestření a zkrácení cesty. Po návratu na parkoviště jsme byli již jedni z mála, kteří zde byli, proto je lepši si na procházku vyhradit opravdu většinu dne a nestrachovat se o to, abyste se ještě dostali z parkoviště, které je otevřeno asi jenom do osmi hodin. Od parkoviště jsou ukazatele na kempy, my jsme se vydali směrem na Karlovac a kemp Korana. Po cestě nás po levé straně zaujal jiný kemp, malý rodinný, kde bylo asi 30 míst pro karavany a stany. Kemp je asi 2 kilometry před hotelem Grabovac, kam nás poslali pro hotovost, protože se zde nedalo platit kartou. Ceny byli nižší než v kempu Korana (
http://www.np-plitvicka-jezera.hr/en/index.php?option=com_content&view=article&id=50&Itemid=65), ale samostatné webové stránky jsme nenašli.

12. den
Poslední den naší letní dovolený jsme měli naplánovaný se zastávkou v Záhřebu. Cesta z kempu do Karlovace, vede po dvouproudých silnicích a míst na předjíždění moc nebylo. Proto se cesta celkem táhla, ale zvládnout se to dalo. Od Karlovace jsme jeli již po dálnici až do Záhřebu. Z dálnice jsme sjeli na centrum a po těchto ukazatelích jsme mířili stále blíž centru, až jsme se začali obávat parkování, jelikož všude už byli zóny a parkovací hodiny. Nakonec jsme u větší křižovatky ulic Savska cesta a ul. Grada Vukovara, kde na rohu byl supermarket Billa, zaparkovali v postranní uličce Ul. Florijana Andrašeca bez placení. Ulicí Savska cesta jsme šli asi 20 minut, než se začali objevovat první starší budovy, většinou muzea. Po bloudění po centru, kde v neděli bylo opravdu mrtvo, jsme to asi po dvou hodinách vzdali a vydali se zpátky na zastávku v pizzerii, která byla naproti supermarketu Billa u našeho parkování. To je nakonec naše nejlepší vzpomínka na Záhřeb, jelikož historické památky nám toto město nejspíš ukrylo. Poté jsme se vydali přes město opět na dálnici, na chorvatsko-slovinských hranicích dálnice končí a kousek ve Slovinsku se jede bez dálnice. Jelikož jsme se i dále chtěli vyhnout placení slovinské dálnice, sjeli jsme na město Ptuj. Dále jsme jeli po silnici č. 229 na Trnovskou vas a Lenart. Z Lenartu už dále na rakouské hranice a město Mureck po silnici č. 433. Cesta mimo dálnici nebyla nijak složitá a nepříjemná. Časově tak o 20-25 minut delší. Chtěli jsme ještě natankovat levnou naftu ve Slovinsku, ale od města Ptuj jsme benzinku už ani neviděli, takže jsme tankovali až v rakouském Murecku, kde byla nafta oproti ČR také levnější. Dál už jsme se vrátili na rakouskou dálnici a přes Graz jsme dorazili do Vídně. Z Vídně jsme se vydali na Brno a zpátky do Prahy a tím jsme zakončili naši dovolenou.

V pěti lidech jsme vybrali Sun Odysey 35 (nejsem jachtař, bylo mi to fuk, pouze jsem si vyguglil, jak vlastně vypadá). Po nočním přejezdu z Jičína do Šibeniku v narvané oktávce jsme se přesunuli na loď a vypluli. Nejsem na lodi ani hodinu a už se drápu na stěžeň. Hlavní plachta byla nějak špatně svinutá a nechtělo se jí ven, takže mne navlékli do čehosi, co nejvíc připomínalo pampersky a vyzbrojen vařečkou jsem stoupal vzhůru, abych zmačkané faldy plachty zatlačil zpět do stěžně. V té době jsem sotva stál jistě na palubě, natož abych se drápal na špičku stožáru, takže v půlce stěžně mne vystřídal kapitán. Po chvíli byla plachta úspěšně napnuta a už jsme ve slušném náklonu pluli směr ostrov Šolta.

Do zálivu na Šoltě, kde jsme plánovali přespat, jsme dorazili těsně před setměním. Stejný nápad mělo několik dalších posádek, tak kapitán rozhodl spustit kotvu uprostřed a zadek lodi přivázat někde na břehu. Plán dobrý… Komedie, kterou tu v příštích minutách sehrajeme, začíná problémy s nastartováním člunu. Starý motor made in někde v Asii se ne a ne udržet v chodu. Po mnoha pokusech se chytil a dva v něm vyrážíme ke břehu, táhnouc lano. Po prudkém nárazu do skály u břehu se chytám lana sousední lodě, v druhé ruce naše lano a čekám, co se bude dít. Mezi tím na lodi se snaží zachytit kotvu na dně, podle výkřiků, které k nám doléhají, zjišťujeme, že se nedaří tak, jak by bylo chtěno, navíc musí odtlačovat loď od sousední, protože se nebezpečně blíží. Já tedy v jedné ruce skálu, ke které bychom se rádi přivázali, v druhé ruce lano naší lodi, která se pomalu vzdaluje a skála se nechce hnout z místa. Zatímco si svítíme čelovkami do očí, jsem trhán těmito silami a po zralé úvaze :o) se pouštím skály a vracíme se k lodi. Nakonec zachytíme kotvu, na uvázání k břehu kašlem a pro jistotu necháme jednoho z posádky (mne) spát na palubě, kdybychom se utrhli a měli snahu vrazit do některé ze sousedních jachet. Odvážně se soukám do tepláků, bundy, připravím čelovku a lezu do spacáku. Jak tak koukám na hvězdy nad sebou, tak koukám, že spím. Skoro do rána, to se nechávám vystřídat a mizím v kajutě pod peřinou, kterou manželka celou noc zahřívala. To byl první den a první noc…

Druhý den ráno opouštíme zátoku, kterou jsme večer asi slušně bavili a míříme na Hvar do stejnojmenného města. Dorážíme před polednem a kotvíme u bójky v městském zálivu. Město vypadá už z lodi moc hezky, takže se těšíme na procházku a manželka naopak příliš netěší na výstup k pevnosti nad ním. Opět chvíli startujeme člun a následně v pěti míříme k molu. Člun dostává zabrat, nad vodu vykukuje možná 15 cm, takže suší nevystoupíme :o) Prošli jsme si okolí přístavu a zamířili úzkou uličkou vzhůru k pevnosti. Nakonec to není tak hrozný výšlap a výhled stojí za to. Když už jsme nahoře, tak zaplatíme i přibližně 75 Kč za vstup do pevnosti, abychom protočili kolečka na paměťových kartách foťáků. Z pevnosti je super výhled na celé město a blízké ostrůvky. Rozhodně vhod přišly i zdejší toalety – přeci jen je ta na lodi dost stísněná. Jak tak fotím, nekoukám kam šlapu a najednou mne jeden ze schodů příšerně kopl do palce u nohy. V tu ránu žabka plná krve, manželka naštvaná kam že koukám a já – nic. To přejde :o) Poté, co jsme se vrátili dolů do města, jsme nakoupili nějaké ovoce na loď a sedli si na promenádě se sladoledem (zmrzlinou). Pak už následovalo další divadlo pro turisty – a určitě i místní. Již tradiční zdlouhavé startování člunu a poté vděčný obrázek pro fotící cizince, jak obtěžkaný člun, sotva vystupující nad hladinu, vleče pět Čechů k lodi. Na palubě následoval oběd a pak zvednout kotvu a pokračování v plavbě. Tentokrát je cílové místo zátoka na ostrově Ščedro.

Kotvili jsme ještě za světla a bez větších problémů. S uchycením kotvy kapitán sice nebyl spokojený a lano od zádi k pacholíku na břehu jsme tentokrát pro jistotu vezli pomocí pádel. I tak jsme byli zpestřením pro posádku vedlejší lodi, protože jsme přeci jen měli problém s přímým směrem. Stojíme tak tedy dva u pacholíka a řešíme, kdo z nás vlastně umí uvázat lano :o) No, já to nejsem, tak jsem to s radostí přenechal zkušenějšímu námořníkovi. Z poklidného sledování hopající se naší lodě mne najednou vyrušila rána komentovaná slovy: „Tři jednou ranou“. Otočím se a koukám, že nad námi krouží ohromné hejno komárů, kteří dosud útočili pouze na kolegu, ale nyní, jako na povel, se vrhli i na mne. Rychle uvázat a pryč! Jenže část těch potvor nás doprovází. Naštěstí jsme je na lodi vybili a rychle se začali mazat čímsi zvaným Fenistil nebo tak něco. Noc probíhá v klidu. Na to, že kapitán několikrát za noc vykoukne na palubu a zkontroluje okolí, jsme zvyklí, takže pohoda. Až do dvou ráno… Po větě „vstávejte, pojďte mi pomoct“ jsem okamžitě na nohou a nějak podvědomě tuším, že mne čeká člun, takže se rovnou soukám do kalhot vhodných do vlhka. Manželka ráno ani neví, že mi ze spaní podává bundu a já už letím po schodech na palubu, kde už kapitán s přítelkyní čekají. Za chvíli jsme čtyři a jdeme překotvovat. Dodatečně se dovídáme, že kapitán při jednom ze svých vykouknutí s hrůzou zjistil, že sousední loď se posunula a se změnou větru se kolébala přímo na nás. Odstrčil ji, aby nenarazila do naší lodi a šel nás vzbudit. Opět sedíme v člunu, po zkušenostech si stíníme čelovky, abychom se neoslňovali a po laně se přitahujeme k pacholíku. Lano odvázané od lodi si vezeme s sebou. Chyba… Komáři spí, takže v klidu čekáme, až loď zachytí kotvu na novém místě a poté vyrážíme s lanem zpět k lodi. Ale byla by to nuda, kdyby to šlo tak hladce. Takže nám chybí k lodi pár metrů :o) Vracíme se k pachlíku, protože u něho máme ještě několik metrů lana za uzlem k dobru. Loď musí samozřejmě opět zachytit kotvu, takže opět čekáme a potom opět vyrážíme, už s prodlouženým lanem k lodi. Hotovo a spát. Tak to byl druhý den a druhá noc…

Říkáme si, že teď už ostudu nikde dělat nebudeme, tak vypouštíme do vzduchu českou vlajku a opouštíme Ščedro. Cílem třetího dne je marina ve městě Korčula na stejnojmenném ostrově.

Plavba plyne pohodově, je i dobrý vítr, takže si to křižujeme mezi Korčulou a Pelješacem. Nakonec na motýla proplouváme kolem města Korčuly a vplouváme do maríny. Město samotné na mne z lodi působí podobným dojmem jako Primošten. Stejně tak stojí historická část města na kruhovitém poloostrově a stejně tak na vrcholku stojí kostel. Zakotvení v maríně bylo ukázkové. Předem jsme dostali od kapitána pokyny, co dělat i pro případ nebezpečí kontaktu s jinou lodí. Stejné pokyny asi nedostala paní na německé lodi, která následně marínu opouštěla. Naši loď minula o centimetry a od sousední se jen tak tak odtlačili a člun, který zapomněli na vodě, se mezi loděmi protáhl jako přesýpacími hodinami. Napojili jsme se na elektřinu, doplnili vodu a po sprše vyrazili do města. Osobně se mi více líbil Hvar, ale i Korčula má něco do sebe. Úzké uličky uvnitř hradeb, příjemná promenáda a nakonec výborná večeře. Na loď jsme se vrátili až v hluboké noci a spali až do rána. Tak to byl den třetí, z pohledu dnů předchozích vlastně skoro nuda :o)

Myšlenky na Dubrovník jsme už kvůli nedostatku větru pustili k vodě a z Korčuly jsme zamířili na západ k ostrovu Lastovo. Dopoledne vítr spíše nic, takže jsme pluli na motor, akorát jsme k němu vytáhli hlavní plachtu. Zpestřením rána bylo pouze proplutí mělčinou kousek za Korčulou a sledování, jak si s ní poradí ostatní lodě. Někteří z ní byli poměrně dost překvapení. Pak už jsme nechali tento ostrov za sebou a pluli vstříc bývalému vojenskému prostoru, nyní národnímu parku Lastovské ostrovy. V dálce za námi, nad Pelješacem se honily mraky, ale zdálo se, že se ženou na jih… Odpoledne kapitán rozhodl vytáhnout genu – prostě tu velkou plachtu vpředu – s tím, že se zlepšil vítr, tak vypneme motor. Tento pokyn platil přibližně čtvrt minuty, náhlé prudké zesílení větru ho vetovalo. Následoval pokyn, abychom šli naopak pomoct se stažením hlavní plachty. Zatím v klidu. Ten klid trval také maximálně čtvrt minuty a následoval řev, který bych interpretoval „ALE HNÉÉÉD!“. To už se nám vítr snažil položit stěžeň na hladinu, déšť bičoval palubu a my tahali lana jak diví. Když se podařilo srolovat plachtu, byla už pohoda a na motor jsme bouřce pomalu ujížděli. Zakotvili jsme na Lastovu ve Skrivene Luce, zaplatili jsme poplatek strážcům národního parku a vydali se na procházku k místnímu majáku. Tak skončil den čtvrtý.

Ráno jsme přepluli na druhou stranu ostrova do zálivu na Prežbě, kde jsme si dali snídani, vykoupali se a prozkoumali místní bunkr pro ponorky. Pak už jsme pluli k ostrovu Vis. Cesta to byla poměrně dlouhá, nefoukal příliš vítr, takže i jednotvárná. Zpestřením byli skotačící delfíni v dálce a impozantní skok mečouna přímo vedle lodi. Bez nějakého dalšího vzrušení jsme odpoledne dopluli na Vis, do zátoky u vesničky Stončica. V téhle romantické zátoce proběhlo opět koupání a pak procházka – opět k místnímu, velmi fotogenickému, majáku. Večer jsme zašli do jediné místní restaurace na oběd. Zde vařící rodinu jsme oslnili článkem v časopise, který právě o nich loni napsali a za odměnu nás čekala flaša travarice, místní rakije. Po poměrně veselé noci následoval předposlední den.

Vypluli jsme hned ráno směrem k pevnině, kde jsme chtěli doplout do Primoštenu. Vypadalo to opět na dlouhou, jednotvárnou plavbu, ale příroda se rozhodla jinak. Po pár mílích z ničeho nic padla hustá mlha a my kromě vlastní přídě viděli pouze pár metrů moře. Po krátkém přemýšlení a vyhodnocení vzdáleností kapitán zavelel k ústupu. Obsadili jsme strategická místa na lodi a civěli do bílé tmy, zatímco jsme pomalu pluli zpět na Vis. Schovali jsme se do zátoky u městečka Rogačič. I zde je kryt pro ponorky – prý největší v Chorvatsku, takže jsme opět měli co prozkoumávat. Z lenošení na palubě nás vytrhl gumový člun, který kolem nás osamoceně proplul a v dálce plavec, který si bláhově myslel, že ho doplave. Následovalo tradiční zdlouhavé startování našeho člunu a vyrazili jsme na záchranu zatoulaného gumáku. Nakonec to skoro vypadalo na záchranu statečného plavce, kterého jsme cestou zpět nabrali a sotva se vydrápal na člun. Nu, opadla mlha a my vyrazili na Primošten. Někdo kormidloval, někdo pil, někdo spal – spící osoba na palubě pod peřinou vypadala naprostě :o)

K večeru kotvíme u Primoštenu, na člunu vezeme odpadky z lodi a vyrážíme na obhlídku města. Zmrzlinář za branou historického města holkám vytvořil z řady kornoutků a kopečků zmrzliny prazvláštní útvary a s těmi jsme se vydali vzhůru ke hřbitovu na vrchu bochánku, na kterém historické město stojí. Očekávali jsme koukatelný západ slunce, ale mraky na obzoru z něho udělaly oranžovou šmouhu na obloze. Jdeme spát…

Zbývá nám poslední den na moři, odplouváme z Primoštenu do Šibeniku, to už je celkem kousek, tak nikam nespěcháme. Sem tam se nám předvede delfín a takto doplujem až do města, kde dotankujeme naftu, kterou jsme spálili, když jsme nepluli na plachty. U pumpy je obsazeno, tak kroužíme kolem a právě ve chvíli, když přirážíme ke stojanu, se zvedá vítr. Trochu tedy bojujeme s lany – hlavně při odplouvání od pumpy se zlehka potíme při odstrkování lodi od betonového mola.

Zbývá už jen v poměrně silném větru zakotvit v maríně, předat loď a vyrazit vodním taxi do Šibeniku. Za dvacet kun na osobu (běžná cena 25, ale že prý nejsme Němci, tak tichá sleva) jsme převezeni asi dva kilometry – po souši je to několikrát více. Historické centrum města je docela zajímavé, když přeskočím kostely, náměstíčka, staré domy, křivolaké uličky, tak mne zaujaly schody po vnější straně domu nad náměstím – kamenné, bez zábradlí a mezi jednotlivými kvádry, které je tvořily, slušné fuky. Nic pro závratěmitrpící. Nad historickým centrem se tyčí zbytky pevnosti, nemožno vynechat, takže šplháme vzhůru – platí se vstupné, ale lze obejít přes hřbitov. Ne, že bychom úmyslně tuto cestu vyhledávali, ale když už jsme na ni náhodně narazili… No a pak vidíme, že když se vydáme ještě výš nad město, dostaneme se k další pevnostní rujně. Takže zase šplháme. A výhled je vážně gut. Na historické centrum, pevnost nad ním, okolní město, velké asi jako Mladá Boleslav a průliv, kterým do místního přístavu vplouvají lodě.

Zpět do maríny vyrážíme taxíkem, neřeší, že nás nastupuje pět a v porovnání s vodním taxi po nás chce poloviční cenu. Čeká nás poslední noc na lodi a ráno cesta domů. A na té už není nic extra…

Vladimír Chilčenko

Text a foto autor

Mnoho   českých turistů projelo za  pár desítek let cestou na Jadranské pobřeží  chorvatským lázeňským  městem Daruvarem. Ale  pouze někteří z nich si z nich uvědomili, že  se ocitli ve městě, které je centrem české menšiny  v Chorvatsku. Jinak by se zde asi ve větším množství  nakrátko  zastavili a pohovořili  si v rodném jazyce s českými  krajany , ochutnali zdejší Češko pivo ,nebo se vykoupali  v  místním  termálním koupališti.Omluvou pro mnohé, proč  tak obvykle neučinili, byla  i  jejich malá informovanost  vlivem  oficiálního přístupu tehdejších československých úřadů  k  emigrantským  menšinám, které jsou dnes rozptýlené po všech kontinentech. Ten byl přinejmenším  macešský.  Emigrace   byla  považována  za něco nežádoucího, a její  úředně nepovolená  podoba  se  stala od  konce druhé světové války až  do roku 1989 trestným  činem. Přes  tehdejší  Jugoslávii  se podařilo neoficiálně emigrovat na Západ značnému počtu československých občanů. Teprve v devadesátých letech minulého  století , po pádu komunistického režimu,  české úřady navázaly všestranné vztahy  s českými krajany po celém světě  a nyní  vzájemná spolupráce probíhá  úspěšně ve všech oblastech.

Krajanské organizace nezapomínají  na starou vlast

Pokud si někdy před 15O lety český mládenec  navlečený do uniformy vojína c.k. Rakouska-Uherska vyšel z kasáren v Daruvaru  na místní taneční zábavu, mohlo mu to osudově změnit další život. Stávalo se totiž, že padl do náruče místní temperamentní Chorvatky, oženil se s ní a posléze se  rozhodl už  tady zůstat  natrvalo .Dojemný příběh pro současné telenovely  však byl romantice obvykle dost  vzdálen. Spíše přicházeli od poloviny 18.století čeští přistěhovalci s vírou lepšího života, v naději  na rychlé   udělení  tržního práva, osvobození od vojenské povinnosti ,nebo z důvodu možnosti nakupovat  lacinou a snadno  dostupnou kvalitní  půdu .Důvodem byla i touha po náboženské svobodě nebo odmítání vojenské služby ,zejména  za vlády Josefa II. Přistěhovalectví vrcholilo po napoleonských válkách, kdy úřady povolily založení zcela české osady Ivanovo Selo. Velké množství českých přistěhovalců přišlo také v sedmdesátých a osmdesátých letech 19.století a tato vystěhovalecká vlna  občas i pokračovala dalším  stěhováním v následné již druhotné emigraci na americký kontinent. Usazování  Čechů v Chorvatsku, Srbsku a Bosně pokračovalo až do konce druhé světové války, kdy řada  krajanů jak z Balkánu tak i z tehdejšího Sovětského svazu  reemigrovala zpět do Československa. Někteří krajané z Chorvatska odešli  ale také do Austrálie.   Při  pracovním  uplatňování usazených Čechů sehrála významnou roli chorvatská a uherská šlechta,  v samotném Da-  ruvaru  pak hraběcí rodina  Jankovićů,  která na panství preferovala trvalé usazení  kvalifikovaných a  talentovaných manufakturních odborníků různých oborů, hlavně pak  sklářů, vyučených řemeslníků ale  také   pracovitých zemědělců . Většinu krajanů doprovázela  ale i přes  různé podoby zvýhodnění, namáhavá a těžká práce po celý jejich život. Na  rodnou vlast ale v převážné většině  nezapomněli.

Krajanské organizace  pomáhají udržet vztah k původní vlasti.

Udržet si pocit „češství“  by pro přistěhovalce bylo mnohem těžší  bez existence různých krajanských  organizací . Především  v Českých besedách se oživoval český jazyk  a rozvíjela se jak oblast osvěty  a  vědy ,tak i umění  a sportu .Je zajímavé, že inspirace  k vytvoření  Českých besed přišla z Prahy  a od začátku  zde  bylo rovněž  spojení s vlasteneckým hnutím ve staré vlasti. První Česká beseda byla založena v Praze  v roce 1841 ve Svatováclavských lázních, v Záhřebu pak  v roce 1874 a v Daruvaru  a okolí až kolem roku 192O.České besedy  se staly  organizačnímmístem různorodé kulturní činnosti ,společenské  zábavy, výměny šlechetných myšlenek  a  seznamování lidí, kteří  by se jinak neměli příležitost  potkat. V české tradici se dbalo, aby se nikdo, bez ohledu na majetkové poměry a společenské postavení, nepovyšoval nad ostatní krajany .Ale  také na vesnicích se  nezapomínalo na různé  radovánky  , jakými bylo posvícení, hody a různé  pouti. Od roku 1925 jsou každým druhým rokem pořádány  dožínky,  oslava konce žní  u   předpokládané bohaté úrody .Činnost současných Českých besed je ale velmi různorodá. Organizují folklórní, taneční a pěvecké vystoupení, divadelní činnost, pomáhají výtvarníkům  i  počítačovým a technickým klubům. Některé mají  také svoje knihovny.  V Daruvaru  se může pochlubit řadou  archivních publikací. Radio  Daruvar  má od roku 1968 každý den svoje půlhodinové vysílání v češtině. Dosah možného příjmu na FM vlnách je asi 8O kilometrů. Což znamená, že krajané v Zagrebu a Rijece ho poslouchat již nemohou.

               Česká škola  udržuje po generace národní identitu.

První česká soukromá škola byla v Daruvaru otevřena v roce 1922.V roce 1939 byla pak zprovozněna  nová školní budova v rámci Českého domu a poslední, zcela moderní budovou je navazující přístavba,dokončená v roce 1999.Dnes jsou v Bjelovarské –bilogorské župě dvě ústřední české základní školy a další obvodní jsou v okolních vesnicích. V samotném  Daruvaru  je Česká základní škola J.A.Komenského, dále Česká mateřská škola Ferdy a mravence a v místním gymnáziu jsou česká oddělení. Vyučování na školách je v rámci chorvatské ústavy podle osnov pro menšiny. Zajímavé je hodnocení žáků ,kdy se hodnotí chování vzorné jako chvalitebné a nejhorší je nezákonné. Navíc se hodnotí i  píle a vnější úprava písemných prací .Prospěch má stupnici podobnou jako na českých školách. Nové školní osnovy, pro národnostní menšiny jsou z roku 1999 a na českých školách vyučuje okolo 4O učitelů. Jejich platové podmínky jsou podobné jako v Čechách. Dnes existuje stálá  vzájemná spolupráce s českými školami. V době rozpadu Jugoslávie v roce 1991,při   tzv.domovinské válce se srbskou armádou, odjelo na 15OO žáků a matek s dětmi do tří let na pět měsíců do českého bezpečí. Na oplátku zase pomohli krajané finančními sbírkami na pomoc obětem povodní, které postihly Českou republiku v roce 1997.

Krásná krajina a pohostinní lidé

Okolí Daruvaru nabízí také spoustu turistických možností. Ve zdejších termálních lázních se léčí revmatická onemocnění, poruchy pohybového ústrojí a také neplodnost žen . V novém  wellness  centru AQUAE BALISSAE, mohou relaxovat v teplé vodě návštěvníci, kteří zatím ještě lázeňskou léčbu nepotřebují. V zimě je možné lyžovat na sjezdovkách v devět kilometrů vzdáleném kopci Papuku. Krajina, ekologicky velmi čistá, nabízí možnosti rybolovu, loveckou turistiku a  zvládnutí jízdy na koních. Vesnická turistika umožňuje v okolí  Daruvaru  krásné podhorské vycházky i selskou turistiku,  včetně ubytování na statcích. Tradiční je kvalita zdejší kuchyně a místních vín. A pivo? Staročeško pivo, skvělý světlý ležák českého typu se vyrábí v Daruvaru od roku 184O.Dopřát si můžete i množství i medového cukroví, ve kterém je použit znamenitý med zdejších včelařů. Dvoudenní cesta skupinky pražských novinářů, kteří se orientují na cestovní ruch, byla seznámením nejense současným životem české menšiny, ale i s turistickými možnostmi v západní Slavonii. Obyvatelé jsou vstřícní natolik, že  podle slov starosty Daniela Rohlíčka poskytnou českým návštěvníkům lázní, aquparku i dalším rekreačním zařízením až 1O  slevu. Včetně statku rodiny Kovačovičových s báječnými kapřími specialitami a selským typem ubytování ,Pro  české návštěvníky tedy nabízí Daruvarsko atraktivní všestrannou dovolenou. Navíc za velmi přijatelné ceny.

           ..                                                  

Spolu s přítelem Radkem jsme dorazili k Pavlovu domu první, široko daleko nikdo. Po nějakých patnácti minutách se objevila Blanka a pak i zbytek naší skupiny - Michal, Martin, Jitka, Standa a Helena. Nacpali jsme Martinův mikrobus a Standovu malou škodovku vším potřebným na cestu - jídlem, pitím, osobními věcmi, kytarami atd. V 19:40 jsme se konečně vydali na cestu, první zastávkou bylo centrum Brna, kde jsme nabrali posledního člena naší výpravy - Zdeňka. Poslední zastávka na čerpací stanici a pak hurá směrem na jih do Rakouska. Cesta přes noc byla příjemná, protože nebylo tak děsivé horko jako ve dne. Přes všechny celnice (českou, rakouskou, slovinskou i chorvatskou) jsme projeli téměř nepozorováni.

Den druhý, 24.června 2006

Do mariny Tankerkomerc v Zadaru jsme dorazili tak v 10:00 dopoledne. Obě skupiny, které tu již týden byly, měly lodě zakotvené u mola. Takže jsme si to vyměnili. Oni do aut a my na lodě. Museli jsme zkontrlovat nádrže s pitnou vodou a s palivem a pochopitelně nacpat někam všechny svoje "krámy". Obě lodi byly typu Bavaria 37 a jejich jména byla Katina a Revera. Kapitánem Revery byl Pavel a posádkou jeho žena Radka, Michal, Standa, Helena, Blanka, Martin a Jitka. Kapitánem Katiny byl Víťa a posádkou Pepa, Zdeněk, já a Radek. Protože nás bylo méně, měli jsme víc prostoru, ale zase jsme nemohli vzít spinakr. Tahle plachta, totiž potřebuje alespoň pět lidí na manipulaci a to byl náš celkový počet i s kapitánem, takže by pak neměl kdo řídit loď.

Katina opustila marinu poměrně brzy. Pluli jsme pomalu a čekali na druhou skupiny, ale brzy jsme se z vysílačky dozvěděli, že mají problém s palivem. Nějak se jim do nádrže dostala voda, nikdo netuší jak. Takže musí vypustit celou nádrž a znova natankovat, trochu se to prodraží... Takže jsme se potkali mnohem později.

Cestou ze Zadaru jsme potkali pár těch obrovských výtelních parníků. Víťa jim říká paneláky na vodě .

Tož jsme teda začali naši cestu po Kornátech. První dojem z nich byl - zelený. Počasí bylo pěkné, vítr foukal tak akorát a sluníčko svítilo. Kapitán nám vysvětlil, že za takové krásné počasí je nezbytné poděkovat Neptunovi a přinesl na palubu šest panáků s rumem, pět pro nás a jeden pro Neptuna. Později večer jsme zakotvili v jedné z tichých zátok, kde jsme se vykoupali a uvařili večeři.

Den třetí, 25.června 2006

Dnes jsme se vypravili s oběma našimi plachetnicemi k ostrovu Dugi Otok a tudíž do Národního parku Telaščica. Zakotvili jsme v zátoce, vzali foťáky, zanechali Pepu hlídat lodě a vydali se na vrcholek útesu pozorovat překrásný západ slunce. Pepovi to nebylo nijak líto, už tu byl a nahoru se mu stejně znova šplhat nechtělo. Zapadající sluníčko měnilo barvu z citrónově žluté na krvavě rudou, až konečně zmizelo ve vlnách. Radši jsme se rychle vydali dolů, než bude úplná tma tmoucí a my se zřítíme někam do propasti.

Den čtvrtý, 26.června 2006

Ráno jsme se vydali osvěžit k jezeru Mir a cestou jsme obdivovali podivuhodné kamenné stavby i přírodní krásy. Načež jsme se opět vydali na moře. Připluli jsme k ostrůvku s dalšími podivuhodnými stavbami. Ty tu však nezanechali žádní z původních obyvatel, ale filmaři, kteří zde v roce 1959 natáčeli film. Nebyl nijak zvláštní a ve filmové historii zcela zapadl.

Pro ty z vás, koho by to přece jen zajímalo, jmenoval se As the Sea Rages a natočil ho Horst Hächler s Cliffem Robertsonem v hlavní roli. Stavby na ostrově se však dochovaly až do dnešních dnů, tedy alespoň částečně a slouží jako zajímavá turistická atrakce.

Den pátý až osmý uplynuly v příjemné pohodě plachtění po moři, vaření na moři, koupání se a dovádění ve vlnách. Také jsme navšívili jednu ostrovní hospůdku s úžasnou atmosférou a skvělým chobotničkovým salátem, mňam.

Den devátý, 1.července 2006

Po návratu do Zadaru, vrácení a kontrole lodí jsme se vydali na cestu domů, loučilo se nám s mořem jen velmi těžce. I když se z nás za ten týden rozhodně nestali ostřílení námořníci, rozhodně nám lodě i mořské vlny přirostly k srdci. Rozhodli jsme se cestou domů navštívit ještě alespoň "sladkou" vodu v NP Krka. Vstupné stálo 70 Kuna. A ke vstupu do NP vás doveze ze Skradinského Buku parníček. Vodopády, které uvidíte téměř ihned po vstupu do parku vás ohromí. Cestou proti proudu říčky si můžete prohlédnou kromě naprosto úchvatné přírody i pár lidských staveb - kostel Sv. Mikuláše, kovárnu, obchůdek se suvenýry, oslíka, mlýnek na mouku, dokonce i něco jako primitivní pračku prádla poháněnou malým vodopádem.

Tak se měj krásně Chorvatsko a někdy příště na shledanou!

Jachtu jsme sháněli vlastně až skoro na konci prázdnin, tím víc jsme uvítali možnost pronájmu stejně jako vloni v marině Jezera na ostrově Murter. Moc se nám tam líbilo a doufali jsme, že nám vítr umožní dostat se tentokrát víc na jih.

Začátek byl stejný. Seznamovací večírek byl skoro zbytečný. Jeli jsme téměř ve stejném složení jako vloni (Milan s Mirkou, Já s Otou, Láďa a již také z dřívější doby známá plavčice Drahuška), ale přátelské posezení při pivu je vždy příjemné. Ve čtvrtek jsme nakoupili zásoby jídla a samozřejmě i pití a na pátek 2.9. na 20. hodinu naplánovali odjezd.

Bohužel už tady nastaly první problémy. Ota se v práci zdržel – domů přišel v době, když už jsme měli vyzvedávat natočené víno a téměř odjíždět. Ale naštěstí to byl jediný problém. Situaci zachránila Drahuška - pro víno zajela a my všichni jsme vyjeli sice s hodinovým zpožděním, ale o to lépe naladěni na společnou dovolenou. V Plzni bylo teplo, ale hlásili ochlazení, na jihu předpovídali poměrně teplé letní počasí, které se sice na severu Chorvatska mělo uprostřed týdne trochu zkazit, ale my chceme na jih, tak snad to vše vyjde.

Máme svoji oblíbenou trasu, kdy se snažíme v mezích možností co nejvíce vyhnout placeným úsekům. Takže z Plzně přes Budějovice do Rakouska. Dálniční známka na 10 dnů stojí 239,- Kč, takže tady není co řešit a jinak to ani nejde. Přes Linz, odbočit na Graz a kousek před hranicí se Slovinskem na Mureck, kde se přejíždí hranice. V Rakousku jsme ještě projeli dva tunely, kde se za oba letos (ale i vloni) zaplatilo 12 Euro.

Slovinskem projíždíme mimo dálnici přes Lenart a Ptuj a pak už je směrovka Zagreb/Maribor. Tak se dostaneme poměrně bez problémů do Chorvatska, kde se už dálničním poplatkům na dvou úsecích nevyhneme. Jedeme dál na jih – na Zágreb, Karlovac (zde končí 2. úsek dálnice – dohromady jsme letos zaplatili 91 kuna), a dál přes Plitvická jezera, Gračac, Obrovac, Benkovac, Pirovac, Murter.

Trasu jsme si vytáhli na Maps.google.cz a bylo to fajn. Tři řidiči se střídali pravidelně vždy po dvou hodinách, i v noci bylo poměrně teplo, všechny odbočky jsme vždy dobře našli i bez navigace, nic jsme nepřehlédli a tak se nám podařilo naprosto bez problémů dojet až do cíle. Jediné, co bylo trochu méně příjemné, bylo horko, které se v sobotu s každou hodinou stupňovalo. Bohužel náš Tranzit nemá klimatizaci a ani proudění vzduchu otevřenými okny moc nepomáhalo. Ale přesto jsme to přežili a odpoledne, okolo půl druhé jsme byli na místě.

Na převzetí jachty Bavaria 36 MUNA byl ještě čas, tak jsme se ještě šli vykoupat a hlavně zchladit na naši oblíbenou pláž. Je to kousek od maríny, pozvolně klesající kamínková pláž a hlavní je, že se nechá posedět i ve stínu. Kapitán Milan se po čase vypravil podívat se, jak to s jachtou vypadá, Ota a Láďa se vydali za ním. Když se nikdo nevracel, podezírali jsme je, že už někde v hospůdce splachují prach z cesty, ale mýlili jsme se. Když jsme je šli hledat, už se chystali pro nás zajít, abychom společně přeložili věci z auta na jachtu.

A pak už to šlo jedna radost – ovoce, zelenina a pití šlo do prostoru pod lavičkami na palubě, něco do lednice a zbytek, kde bylo místo. Na lodi jsme něco málo pojedli – v tom horku ani nebyl hlad - a rozhodli se, že marínu opustíme až ráno. Měli jsme žízeň, naše pivo bylo teplé a byli jsme přece jen docela utahaní a ospalí. A tak jsme se ještě vyrazili vykoupat, vybrali si příjemnou hospůdku, s hodně otevřeným posezením, aby to aspoň lehce protahovalo. Sice jsme si původně chtěli dál vyzkoušené místní pivo Karlovačka, ale tam, kde ho měli, bylo naprosto nedýchatelno. A tak jsme zkusili jiné – dánský Tuborg. České pivo to nebylo, bylo lehčí, ale osvěžující, ale určitě nebylo horší než Karlovačka. Posezení s výhledem na jachty bylo skutečně příjemné, a tak jsme k údivu servírky dali ještě druhé pivo (údiv neskrývala již při objednávce prvních šesti velkých piv), zaplatili a šli spát. Bylo vidět, že se mění posádky na lodích, v přístavu bylo živo, veselo.

Naši jachtu jsme dobře našli, ještě chvilku poseděli pro změnu při sklence červeného vína, ale brzy jsme opravdu odpadli a za chvilku už spali.

Neděle 4.9.

Vstáváme poměrně brzy a ještě před snídaní odplouváme. Chceme se najíst někde na moři, vykoupat se a prostě si užívat. Odplouváme na jih, respektive na jihovýchod. Vytahujeme plachty a pomalu směřujeme k východnímu pobřeží ostrova Kaprije - k ostrovu Oštrica. Snídaně se chystá za jízdy. Kotvíme na 5 metrech, moře je klidné, koupání nádherné a tak jsme domluveni, že se zdržíme až do oběda.

S Otou máme sice službu, ale času je dost, oběd není náročný a tak vyrážíme do vnitrozemí ostrova. Na břeh jsme doplavali a po cestě se vydali do kopečka, až jsme se dostali na vrchol - přímo snad do středu městečka Kaprije. Vlála tam nějaká místní vlajka, takže snad někde mohlo být něco jako obecní úřad, ale ceduli jsme na žádném domku neviděli. Zato se nám otevřel pohled na moře na druhé straně ostrova. Tyhle pohledy miluju. Všude je řada malých ostrůvků a pohled shora na moře je nádherný. Zdálo se, že pokud se vydáme ještě kousek vlevo, otevře se nám další pohled na moře. A tak jsme neodolali a ještě kousek vyrazili. A musím říct, že už tady mne mrzelo, že jsem si nevzala foťák. Na kraji města nad mořem stál na zdejší poměry poměrně větší kostelík s velkým hřbitovem. Již jsme viděli několik chorvatských hřbitovů, ale něco takového skutečně ne. Nebyl to hřbitov s klasickými hroby, ale spíš zde byly hrobky, zda se to tak nechá nazvat. Prostě poměrně velké stavby z kamene nebo mramoru se čtyřmi uzamčenými otvory, kam se pravděpodobně ukládali urny. Ale také opravdové zdobené hrobky – podle toho by se dalo říct, že se jedná alespoň o dříve bohaté městečko, i když vlastní město tomu nyní nenasvědčovalo. Ale už jsme se museli přestal udivovat a raději myslet na rychlý návrat. Začal foukat příjemný větřík, takže cesta zpátky byla docela fajn.

Posádka na lodi se trochu nudila a tak uvařili alespoň polévku a protože vítr zesiloval, bylo rozhodnuto, že na celý oběd se čekat nebude a odplujeme, abychom využili větru a užili jsme si trochu plachtění. Vytáhli jsme obě plachty, plulo se proti větru, takže jsme odborně řečeno křižovali. To znamená neodborně, že jsme jeli cik cak - občas se musela gena přehodit, aby nabrala vzduch z druhé strany a tím změnila jachta směr. Náklon byl někdy docela pěkný, ale odpovídala tomu i rychlost plavby. Bylo to super. Sice bylo trochu složitější při tom dodělat oběd, ale měli jsme jen bramborovou kaši z pytlíku a trochu opečená uzená kuřecí stehna. Když teď nad tím přemýšlím, tak nevím, proč mi to dalo tolika práce. Jenže když se loď střídavě naklání na obě strany, tak je skoro problém se udržet na nohou, natož při tom ještě vařit. Ale povedlo se, posádka se postupně nakrmila, nic se nerozbilo, ani nespadlo z paluby do moře.

Z východní strany obplouváme ostrov Žirje a v 16 hodin vplouváme do zátoky Velká Stupica, kde chceme zůstat přes noc. Je poměrně brzy a tak si můžeme vybrat bójku, ke které se přivážeme. Kapitán Milan doporučuje bójku více vlevo – takže západně, kde podle jeho zkušeností bude větší klid, bude té méně foukat, méně houpat. Ale my se těšíme, že si večer budeme moct zazpívat, že nebudeme muset brát ohledy na sousední jachty a tak si prosazujeme bójku ve východní části zátoky, kde je bójek výrazně méně. Už večer jsme kapitánovi v duchu dali za pravdu. Naše jachta se se zatím ještě krásně pohupovala na vlnách, zatímco jachty na opačné straně zátoky se téměř nehnuly. Večer jsme si krásně zazpívali a spokojeně šli spát. Ale spaní bylo trochu horší. Houpalo to trochu víc, než je na spaní příjemné.

Pondělí 5.9.

Už v noci v dálce blýskalo, ráno bylo zataženo, nad pevninou se blýskalo stále, bouřilo a byla vidět pěkná dešťová clona. Ale bylo teplo, bouřka byla daleko, tak jsme se ještě koupali a nikam nepospíchali. Bouřka nás minula, ale směřovala dál k jihu a tak jsme nakonec před polednem vyrazili. Z jihu jsme obepluli ostrov Žirje a zamířili při západním břehu k severu. Na oběd jsme zůstali v zátoce Tratinska – opět na bójce. Po obědě celá posádka naprosto odpadla a dospávala noční houpání.

K životu jsme se probrali až okolo 16. hodiny. Dali jsme si ještě kávu, a protože nebe se vyčistilo, vyrazili jsme zpátky okolo zátoky Velká Stupice a pak na severovýchod okolo ostrova Mažirina. Proti všem pravidlům plachtíme, ale na malé otáčky máme zapnutý i motor, protože nám špatně chladí lednice. Pivo se nám nestíhá vychladit, ale nejen pivo. Máme strach, aby se nám potraviny v tom horku nezkazily, ani máslo tam moc neztuhne.

A najednou koukáme, v moři plavou kousky lodě – dveře, kuchyňské skřínky, a další vnitřní vybavení z jachty. Není to příjemný pohled. A pak to vidíme - u majáku Bakul, který upozorňuje na nebezpečí skoro uprostřed moře, jsou dvě záchranné motorové lodě, jeden záchranný vodní skútr a trosky čehokoli. Původně jsme z dálky mysleli, že je to převrácená motorová loď, ale když jsme přijeli blíž, zjistili jsme, že je to rozlomená jachta, už bez stěžně. Opatrně jsme toto problémové místo objeli a samozřejmě jsme se neustále otáčeli. Až jsme viděli, že motorové čluny zbytky jachty stáhly do hloubky, tím ji potopili a místo opustili. Těžko říct, co se stalo, zda posádka nastavila autopilota a víc si nevšímala, kam loď jede. To se asi už nedozvíme.

Trochu zaražení plujeme dál na sever okolo ostrova Zmajan k ostrovu Tijat. V 19. hodin v zátoce Tijaščica konečně spouštíme ve 13,5 m kotvu. Ale protože na této jachtě není skoro nic stoprocentního, tak jsou problémy i s kotvou. Jeden problém je, že se jí nechce dolů, vždy se jí musí pomoci nakopnutím, ale je také trochu křivá, takže se špatně chytá dna. Ale nakonec se na 3. pokus povedlo. Sice pro jistotu na palubu připravujeme ještě rezervní 2. kotvu, ale snad to bude stačit. Naštěstí to tu nefouká.

Po večeři jsme si zase zazpívali při kytaře - ostatně dá se říct, že zpíváme často i přes den. Je až neuvěřitelné, kolik písniček známe. Kolikrát se stane, že se o něčem zmíníme a již někdo spustí písničku k danému tématu, s daným slovem. A je jedno, jestli je to lidovka, country, dechovka nebo jiná písnička. Zpíváme vše, rádi, i když občas i někteří jedinci (já obzvlášť) falešně. Ale parta je perfektní, nikdo mi neříká, že jim to kazím a tak je nálada stále super.

Úterý 6.9.

Ráno je v zátoce opět krásně, ale na otevřeném moři je vidět nějaká divočina. Některé jachty odjely už ráno dřív, ale americká jachta, která odjela později se po chvíli vrátila do bezpečných vod zátoky. To nás utvrdilo v tom, že není kam pospíchat. A tak jsme se rozhodovali vyrazit na procházku na pobřeží. Kromě malého občerstvení na břehu byla nedaleko na kopci vidět nějaká mohyla. Tentokrát se k nám (ke mě a k Otovi) přidal i kapitán - ten to vlastně tentokrát i vyprovokoval. Ostatní odradilo sálající slunce. Nás ne. Naštěstí v divočině vedla úzká cestička, sice se občas ztrácela a my museli hledat jinou, ale nakonec jsme došli bezpečně k malé kovové "rozhledně" kousek pod mohylou. Samozřejmě jsme na ni vylezli a již se nám opět otevřel pohled do další zátoky na druhé straně ostrova. Ještě jsme sešli kousek níž na druhou stranu, ale tam již cestičky nevedli a tak jsme se raději zase vrátili. Samozřejmě jsme si vymysleli, jak krásná to byla cesta, ve stínu stromů, na cestě že byly lavičky, že nám tam nabízeli zmrzlinu. A že jsme se jen vrátili pro Irish Cream Baileys, kterým jsme si vylepšovali kávu, to že bylo to jediné, co nám tam k té zmrzlině chybělo. Dokonce jsme si nechali Baileys podat do člunu a vyrazili jsme zpět ke břehu. Ale protože se to neshledalo s nějakou velkou odezvou (což nás samozřejmě trochu zamrzelo), tak jsme jen objeli jachtu a vrátili se zpátky k posádce.

Ta mezitím připravila oběd, tak jsme se najedli, vykoupali a odpoledne ve 14 hodin vypluli již na klidné moře. Tentokrát míříme už konečně zase k jihu. Chceme doplout až k ostrovu Rogoznica, kde je nedaleko malá zátoka Gradina. Údajně je tam pěkně a nechalo by se tam přespat. Zátoka je ale opravdu malá a tak je prý otázka, zda tam bude místo. Je to tak pro 3 - 4 jachty.

A cestou máme další zážitek. Už ráno se nám zdálo, že kdesi na jihu asi hoří. K nebi stoupal šedivý dým. Nebylo to prvně, v Chorvatsku hoří dost často a tak jsme tomu nevěnovali moc pozornosti. Až když jsme vypluli mezi ostrovy Zmajan a Zlarin na otevřenější moře, najednou přiletělo hasicí letadlo, prohlídlo si požár, nabralo v moři vodu a začalo hasit. Po chvíli mu na pomoc přiletělo ještě druhé letadlo. Hořelo v údolí nedaleko od obce Primošten. A tak jsme při plavbě – opět na plachty – pozorovali, jakým způsobem hašení probíhá. Bylo to docela zajímavé, protože letadla nalétávala z různých stran a jak se oheň zmenšoval, nalétávala čím dál níž, dokud požár nebyl uhašen.

V té době jsem již převzala kormidlování i já a docela si to užívala. Čím víc jsme se blížili k jihu, vítr zesiloval a jachta nabírala na rychlosti, ale samozřejmě i na náklonu. Přesvědčovala jsem sama sebe, že zvládnu jachtu dovést až k zátoce, ale vítr byl nárazový, jachtou si docela pohazoval a tak jsem raději kormidlování v závěru plavby přenechala zkušenějším. Bylo to přece jen jistější.

Do zátoky Gradina na jihu poloostrova připlouváme až kolem půl šesté, ale je to super. Jsou tu jen motorové čluny a i ty se chystají odjet. A zátoka v zapadajícím slunci je nádherná. Ženská posádka se vrhá do moře, abychom si ještě užily posledních slunečných paprsků, chlapi si jdou hrát s přední plachtou - gemou. Nějak se jí nechce úplně se smotat. Kotvíme na 4,5 m a chlapi pro jistotu dávají ještě druhou kotvu. Zátoka je úzká, kotva všelijaká a tak ať raději pořádně držíme.

Po koupeli byla navrhnuta procházka do Rogoznice. Já s Otou jsme se dobrovolně přihlásili, že na lodi zůstaneme. Hrozně se mi zátoka v zapadajícím slunci líbila a najednou se mi vůbec nechtělo jít někam do města. Motorové čluny odpluly a my tam zůstali sami. Po chvíli připlula ještě jedna menší jachta, ale v zátoce byl stále nádherný klid. Když se již téměř setmělo, naše posádka se konečně vrátila. Už jsme začínali mít strach, zda v lese zvládnou po tmě najít tu správnou cestu. Ale dobře to dopadlo. Společně jsme povečeřeli. Ani se nám nechtělo ten nádherný klid rušit zpěvem, bylo trošku chladněji a tak jsme v podpalubí hráli karty.

Naší oblíbenou hrou na jachtě je hra Chuj. A nyní se musím vrátit na chvilku k naší sobotní cestě do Chorvatska. Tato hra se hraje s mariášovými kartami a Milan slíbil, že je vezme s sebou. Jenže je zapomněl doma. A tak aby to napravil a nepřipravil nás o tuto zábavu, rozhodl se je obstarat cestou. Když jsme zastavili již v Chorvatsku na malém odstavném parkovišti k povinné odpočinkové zastávce, najednou se Milan zničeho nic rozhodl stopnout první české auto, které směřovalo od moře na sever, bylo tedy jasné, že jim skončila dovolená a že se vrací domů. Nikdo jsme nechápali, co se děje, ale k našemu úžasu auto skutečně zastavilo. Milan na nás jen zavolal: „No, sháním ty karty!“ a rozeběhl se k autu. K úžasu všech mladá paní z auta vystoupila, karty po chvilce našla a Milanovi je podala. Nakonec si vzali i finanční náhradu, i když se tomu bránili. A Milan – ten se vrátil se šťastným výrazem. A my – my jsme se z toho šoku nějak nemohli stále vzpamatovat. Takže kdyby tohle náhodou četli původní majitelé karet, tak jim tímto ještě jednou děkujeme.

Středa 7.9.

Večer se nám nechtělo jít spát, ráno se nám nechtělo vstávat. Je fakt, že jsme tentokrát i v noci dost často kontrolovali polohu jachty, jak se někdo trochu probral, už vyrazil. Nechali jsme kvůli tomu celou noc i rozsvícený hloubkoměr. Přece jen to ke břehu bylo docela blízko. Ale kotva byla jak přikovaná, jen vítr jachtu v noci otočil na druhou stranu od kotvy.

A tak než jsme se nasnídali, vykoupali, bylo půl dvanácté. Vítr na otevřeném moři docela pofukoval a tak jsme vytáhli plachty a směřovali dál na jih. Chtěli jsme objet poloostrov a na noc zajet do maríny v Trogiru. Oběd jsme naplánovali ve velké zátoce u města Vinišče u ostrova Veliki Drvenik. A právě zde jsme zažili docela horké chvilky. Do zátoky je vhodné připlout vždy na motor se staženými plachtami. Jenže gema tentokrát nechtěla jít stáhnout vůbec. Ota vyrazil na předek, myslel, že se mu podaří roll fock odblokovat a plachtu ručně stáhnout, což bylo u větrem napnuté plachty nemožné. Milan proto jachtu trochu pootočil, aby vypnutí povolilo a šlo to lépe, jenže to dopadlo zcela jinak. Doslova během mžiku se plachta snad zauzlovala – tak se mi to aspoň jevilo. Prostě se nějak zamotala, vítr s ní lomcoval a ručně se s ní nedalo dělat vůbec nic. Milan otočil loď zpátky k zátoce, doufal, že tam se snad vítr utiší. Otovi už šla pomoct na příď i odvážná Mirka, ale zatím tam nebyli moc platní. Jediné na chvilku klidnější moře bylo v místě, kde bylo zakázáno kotvit, ale v zátoce klid nebyl, zamotaná plachta se zase vzdouvala. A tak jsme se otočili zpátky, že proti všem zákazům zakotvíme tam, ale najednou se stal snad zázrak. Otočením jachty se uzel na plachtě na chvilku trochu uvolnil, Mirka vystihla tento okamžik, na plachtu se snad okamžitě pověsila a s Otou se jim pak společnou silou podařilo ji narovnat a ručně natočit na stěh. Všichni jsme si oddechli. Plachta záškuby vydržela, nepotrhala se, Ota s Mirkou to taky ve zdraví přežili. A tak jsme vrátili zpátky do zátoky, kde jsme zakotvili, abychom si mohli dát zasloužený oběd. Ještě jsme zajistili plachtu, aby se nerozmotala. Zjistili jsme, že roll fock se zcela rozlomil. Teď jsme jen doufali, že alespoň vydrží motor, abychom se mohli vrátit zpátky na sever do naší mateřské maríny. Tahle jachta se nám tedy letos moc nepovedla.

Aby toho nebylo málo, kotva nás ve větrné zátoce neudržela a my ještě museli během jídla 2x překotvovat, abychom ještě nenabourali do ostatních lodí. Tentokrát jsme měli službu opět my s Otou, k obědu jsme udělali brambory, vaječnou omeletu s pórkem a rajčatový salát. Dle mého názoru docela obyčejný oběd, ale pravděpodobně po tom všem prožitém vypětí si všichni oběd pochvalovali, jakoby se stravovali v prvotřídní restauraci. Než jsme umyli nádobí, zbytek posádky se trochu prospal.

Do Trogiru jsme odjeli až po 17. hodině a během hodinky jsme tam byli. I když na lodi je možno se vždy osprchovat sladkou vodou, přece je nutno trochu šetřit a tak jsme všichni uvítali možnost pořádně se v maríně osprchovat a umýt si hlavu. Dali jsme se tedy všichni do gala (tedy v mezích možností) a vyrazili na prohlídku starého města. Také jsme si chtěli dát zdejší zmrzlinu. Jediný, kdo zde ještě nebyl, byla Drahuška, ale i my jsme si to užili. Procházeli jsme starými úzkými uličkami, které jsme při naší minulé návštěvě zde ani neobjevili. Je to moc hezké staré městečko s pevností.

Dlouho jsme se ve městě nezdrželi. Protože jsme pozdě obědvali, večeři jsme odložili na pozdější dobu, ale žaludky se již hlásili o svůj příděl. Vraceli jsme se už za tmy, měsíc se blížil k úplňku – ale mělo okolo sebe hodně výrazné kolo. Že by byla změna počasí? Říká se do tří dnů, tak třeba nám to vydrží.

Po večeři jsme zase hráli karty. Tentokrát byla změna - pili jsme rum s colou, chlapi samozřejmě v poměru 1:1. A když si šli na palubu dát jednu kuřáckou, tak jsem rychle do jedné lahve od rumu uvařila čaj. Hodně silný jsem zchladila a zředila studenou vodou, barva se mi docela povedla, ale nepatrně to v lahvi napěnilo. Takže Láďa, který si první chtěl nalít další dávku, si po otevření toho všiml, ale nakonec ani nenadával a všichni jsme se tomu srdečně zasmáli. Ale Láďa překvapil – čaj vypil (samozřejmě se skutečným rumem) a domáhal se další dávky čaje. A protože mi tam zbyl ještě zbytek toho silného čaje, tak jsem mu to opět naředila do lahve od rumu. Láďa zvládl vypít i druhých půllitru čaje, karty jsme vydrželi hrát do jedné a šli spát.

Čtvrtek 8.9.

V noci bylo trochu zataženo, takže ranní východ slunce neměl chybu. Dokonce to bylo tak hezké, že Ota, který si chtěl ráno odskočit na WC, se nakonec vrátil i pro foťák. Tím mne vzbudil, že jsem se nakonec přinutila se probrat a jít se taky podívat. Ale stálo to za to. A nejlepší na tom bylo to, že jsme ještě mohli zalehnout a spát dál.

Nakonec jsme vstali všichni poměrně dlouho, ale už do krásného slunného rána. Jen Láďa se přiznal, že po tom velkém množství silného černého čaje nemohl večer usnout a spal hodně mizerně. Po snídani v maríně jsme už vyrazili zpátky na sever. Bylo klidné moře a tak nás ani nijak zvlášť nemrzelo, že nemůže vytáhnout plachty. Počasí se přece jen trochu změnilo, na otevřeném moři byl vidět v dálce mlžný opar, sluníčko zdaleka tak nepálilo. Jak jsme jeli proti slabému větru, na chvíli jsme vytáhli i trička.

Vraceli jsme se přibližně stejnou cestou do nám již známé malé zátoky Gradina nedaleko ostrova Rogoznica. Tentokrát Mirka připravila k obědu vynikající rizoto a pro Milana to byl další kulinářský zážitek, který stejně jako předcházející den musel zapsat i do lodního deníku. Když jsme viděli ceny jídel v místních restauracích, museli jsme uznat, že si žijeme absolutně nad poměry.

Unaveni "nočním životem", plaváním a asi i horkem jsme po obědě téměř všichni zase usnuli. Počasí se vybralo, sluníčko prorazilo lehký opar a zase bylo nádherně. Kotva pořádně držela, plachtit jsme nemohli, nebylo kam spěchat a tak jsme se rozhodli zde zůstat přes noc. A tak jsme se tentokrát na ostrov vydali my dva, já s Otou. Člunem jsme se přeplavili na břeh, kousek lesem přes malý kopeček jsme se dostali na druhou stranu poloostrova - do velké maríny v Rogoznici. Přes moře byl vidět stejnojmenný ostrov se starým městem, který byl s pevninou spojen pouze "náspem" se silnicí. Po břehu jsme prošli přístavem i městečkem a po silnici na ostrov. Již z dálky byl vidět na kopečku kostelík a tak jsme se za mostem vydali vlevo úzkými uličkami do kopečka. Ani se nedá říct uličkami, spíš to byli úzké chodníčky, které vedly mezi starými domky. Zpočátku jsme měli obavy, že skončíme u někoho na dvorku, ale nakonec jsme došli rovnou ke kostelíku. A měli jsme štěstí, zrovna otevřeli a chystali se na mši. A protože tam bylo teprv pár jedinců, mohli jsme si vnitřek v klidu prohlédnout i nafotit. Ke kostelu vedlo z města široké schodiště, ale my raději zvolili pro cestu zpátky další z mnoha úzkých křivolakých chodníčků. Na pobřeží jsme neodolali, koupili zmrzlinu a již se vydali na zpáteční cestu. Tentokrát jsme dorazili o chvilku dřív než minulá parta, ale do setmění už také nebylo daleko.

Na lodi na nás čekali s připravenou večeří a jak jinak i se skoro připravenými kartami. Láďa provokoval, že chce opět uvařit čaj, ale to už měl smůlu. Drahuš nebylo nějak dobře, tak si šla dřív lehnout, nakonec odpadl i Milan, ale my jsme vydrželi hrát opět až do půlnoci. Naši odpočívající kamarádi měli bohužel trochu smůlu, při hře Chuj neumíme být ticho, i když jsme se o to snažili. Vždycky jsme propukli v nehorázný chechtot, ale Drahuš i Milan byli fajn a vůbec nám nepřišli vynadat, i když spát se při tom skoro nedalo. A když už jsme se konečně rozhodli, že se uklidníme a půjdeme taky spát, tak Láďa při poslední kuřácký pauze celý rozradostněný vrazil na palubu, kde si ve tmě neuvědomil, že není složený palubní stolek a řádně ho nabral a samozřejmě pochroumal. Jenže to jsme zjistili až ráno - za světla. Teď měl zatím jen pocit, že má díru v noze.

Pátek 9.9.

Vstáváme poslední ráno na volném moři a nezvládáme se radovat. Večer a v noci padala rosa tak silně, že bylo vlhko všude - i pod stříškou. Jak Láďa prohlásil, rosa padala šikmoidně a strašně se divil, že tento výraz neznáme. Ale ráno nás zase vítá sluníčko a slibuje opět hezký den. Jen pohled na pochroumaný stolek nám a hlavně kapitánovi trochu pokazil dobrou náladu. Ale Láďa je šikovný chlap a po snídani se pustil do opravy. Drahušce se podařilo někde najít i šroubeček a než jsme se vykoupali, už se podávala ranní káva na opraveném stolku.

V 10,40 odplouváme, moře je klidné - úplný rybník, ale jen v zátoce. Na volném moři už to trochu fouká a tak jako jedni z mála nejedeme na plachtu. Na oběd jsme se zastavili v další nám již známé zátoce Tijaščica na ostrově Tijat. A protože jsme snad problémy přitahovali, tak ani zde se zakotvení neobešlo bez problémů. V poledne zde bylo hodně lodí, ale naštěstí dvě odplouvaly a tak jsme si vybrali jedno uvolněné místo. Naše pochroumaná kotva opět vypovídala poslušnost a při skluzu se zachytila o kotvu obrovské motorové jachty. Samozřejmě si toho všimla dřív posádka zmiňované jachty, ale byli fajn. Kotvu vytáhli, tím se naše uvolnila a byli jsme všichni spokojení. Nakonec jsme zakotvili poměrně blízko u břehu, kde se konečně na 3. pokus zasekla. Vítr s námi točil na všechny směry a tak jsme se střídali a poctivě hlídali, kdyby se kotva uvolnila. Ale tentokrát vydržela.

Po odpočinku a poslední koupačce okolo 15. hodiny jsme vyrazili do naší domovské mariny Jezera. Vítr foukal, to by se to plachtilo. A my museli na motor. Řada lodí, se kterými jsme se potkávali, se podivovali, proč nejedeme na plachty a pracně jsme na dálku gestikulovali, že plachta není OK. A aby toho nebylo málo, službu vypověděl i měřák rychlosti. Naštěstí aspoň motor nás nezradil a tak již před 17. hodinou jsme doplňovali naftu do nádrže a zakrátko jsme se přivazovali u mola.

A protože ještě byli v přístavu i pracovníci maríny, tak ještě večer loď převzali, smířili se s rozlomeným roll fockem a my mohli již druhý den kdykoli opustit loď. Bylo to poprvé, co jsme předávali loď večer. Zatím vždy jsme ji předávali ráno, když už jsme byli sbalení a čekali jsme na ně, abychom mohli odjet. Takže konečně nějaká výhoda. Až se vyspíme, nasnídáme a sbalíme, můžeme odjet.

Jen ještě jedna věc nás trošku zamrzela. Když jsme spali v maríně v Trogiru, měli jsme zaplatit poplatek jen ve výši 50 % běžné ceny, protože se jednalo také o marínu ACI. Ačkoli si vzali veškeré papíry k jachtě, tak nám naúčtovali poplatek ve výši 100 %. To jsme zjistili až zde v Jezerech, kde visel ceník. Kapitán tedy požadoval vrácení poloviny ze zaplacené částky, ale protože je binec všude, tak samozřejmě i tam. V Trogiru nám nevystavili řádný daňový doklad a my měli smůlu. Sice nám doporučili si to do Trogiru zajet vyřídit, ale co bychom ušetřili na poplatku, to bychom projeli na naftě a ještě ztratili spoustu času. Takže tohle je poznatek pro příště.

Po večeři jsme ještě vyrazili na krátkou večerní procházku. Ve srovnání se sobotou, zde byl úžasný klid, hospůdky zely prázdnotou. Řada lidí již jachty opustili a odjeli domů, ostatní balili a chystali se na ranní odjezd. Již žádné bujaré veselí. I my se brzy vrátili na jachtu, chvilku poseděli při pivku, kapitán dopsal lodní deník, zjistil, že jsme 70 mílí pluli na motor a 35 mílí plachtili. Shrnuli jsme zážitky a již v 10 hodin jsme zalehli.

Sobota 10.9.

V noci bylo neskutečné horko, ale naštěstí klídek. Vstáváme v půl sedmé, snídáme, balíme. Ještě jsme se zašli naposledy zaplavat na nedalekou pláž a v 9 hodin dle plánu odjíždíme. Ještě jsme se zastavili cestou v jednom trochu větším marketu něco nakoupit - olivy, víno a pod. Ani jsme nevěděli, že mezi 9,00 a 9,30 se v Tisně zvedá most, který spojuje ostrov s pevninou. Vyšlo to tedy úplně akorát - nečekali jsme ani 5 minut a už jsme mohli vyrazit na cestu domů.

Držíme se naší známé trasy, ale tentokrát nás potkává jeden problém za druhým. V Chorvatsku musíme přes dva úseky dálnice, poplatek se platí vždy při výjezdu. Na prvním jsme čekali asi 20 minut, na druhém to vypadalo hrozně. Vždy se 10 minut stálo, kousek pomalu popojíždělo a takhle to bylo asi 4x. Problém byl nejspíš na hranici mezi Chorvatskem a Slovinskem, která je těsně za 2. dálničním výjezdem, kde vůbec nestíhali. No hrůza. A přitom jsme ještě viděli, že v opačném směru - při vjezdu do Chorvatska - probíhá mohutná policejní razie. Kontroly vozidel, osobní kontroly lidí - podle toho to vypadalo, že pravděpodobně hledali drogy. Ještě že mi při cestě na dovolenou jsme nic podobného nezažili.

Po hodinovém zpoždění nakonec projíždíme hranicí a doufáme, že už bude vše bez problémů. Nebylo. V Rakousku byl pravděpodobně nějaký problém na úseku Graz – Liezen, a tak jsme museli tento úsek objíždět po rychlostních komunikacích. Sice jsme ušetřil za průjezd tunelem, ale časová ztráta to byla velká. A další objížďka na nás čekala u nás, i když už zdaleka ne tak dlouhá. Z Budějovic do Plzně jsme jeli přes Horažďovice. Takže místo plánovaného příjezdu okolo jedné hodiny ranní jsme domů dorazili až po čtvrté. Ale naštěstí dorazili v pořádku a spokojení z nádherné dovolené. A to bylo to nejdůležitější.

Pag – ostrov dvou tváří

Na straně od Jadranské magistrály je vidět z ostrova Pag jen pustina
a holé kamení. Jediný život představují trajekty plující v sezóně sem a
tam ve čtvrthodinových intervalech. Na toho, kdo se nenechá odradit,
však čeká na odvrácené straně příjemné překvapení – zelené oázy se
vzrostlými borovicemi, olivovníky a smokvoněmi, úhledné zahrádky
a vinohrady.

Také návštěvníci ostrova Pag se dělí na dvě skupiny, na ty, kteří ostrov
zatracují, a na ty, kteří se stali jeho milovníky. Před naší návštěvou nás
někteří přátelé a známí odrazovali, jiní nadšeně Pag doporučovali. Před
cestou jsme byli lehce nervózní, zda jsme letos vybrali prázdninovou
destinaci správně, a byli zvědaví na to, co nás vlastně čeká.

Chtěli jsme eliminovat všemožné nepříjemnosti, proto jsme se rozhodli
vyjet už ve čtvrtek, abychom se vyhnuli kolonám na silnicích. Přespali
jsme dvakrát ve Slovinsku, užívali si jeho krás a pohostinnosti
místních obyvatel. Odpočinutí a plní dojmů jsme vyrazili k moři.
Dopravním zácpám jsme se nakonec nevyhnuli, ale nebylo to tak
strašné. Na trajekt jsme čekali asi dvě hodiny, které jsme strávili focením
ostrovů a pohoří Velebity, občerstvováním, pozorováním křižujících se
prámů.

Pohled na letovisko Stara Novalja (pro milovníky historie něco
málo o historii města Novalja a ostrova Pag), které jsme si vybrali
k prázdninovému odpočinku, nás nadchl. Mile jsme byli překvapeni i
novým domem, v němž se nacházel náš prostorný apartmán. K dispozici
jsme měli dva pokoje s novým nábytkem, dobře vybavenou kuchyň
s jídelnou, koupelnu, balkón a na druhé straně velkou terasu se schody
do příjemné zahrady s lehátky. Dům měl taky vlastní upravenou pláž,
kde se vydováděly děti i dospělí. Mezi zahradami a mořem vedl chodník,
po kterém se dalo dojít pro čerstvé pečivo, běhat pro zdraví, venčit
domácí miláčky.

Dovolená v Chorvatsku na ostrově Pag patřila pro nás k těm
nejpříjemnějším. Určitě se tam rádi ještě vrátíme.

            Vydala jsem se do Chorvatska na dovolenou do Starigradu.

Starigrad je malé kouzelné letovisko a přístav. Nachází se pod jižními srázy pohoří Velebitu a je vzdáleno asi 2 km od Národního parku Paklenica, který vznikl v r.1949. Pohoří Paklenica se skládá za dvou kaňonů, Velká Paklenica a Malá Paklenica.A co je zajímavé pro milovníky filmů Vinnetoua, že zde byly natáčeny některé jeho scény.

Ve Starigradu jsem byla se synem v kempu,povozil mě po vzdálenějším okolí,abych jej lépe poznala a viděla jeho krásy. I do Národního parku Paklenica jsme párkrát spolu zavítali a někdy jsem šla i sama,ale jen na jeho okraj.

            U moře je  ruina malé Strážní věže, u které je taky pomníček padlého vojína z jugoslávské války.

Procházky po pobřeží okolo Jadranu jsou kouzelné. Brzo ráno jsem chodívala okolo Strážní věže po oblázkové pláži, která mě trochu vadila na ležení,přece jen písek je lepší. Chodila jsem hodně daleko od kempu, kde bylo prázdno a nikde nic, jen moře tiše šumělo a vlny omývaly moje bosé nohy…. a večer zase opačným směrem, kam zapadalo slunce, které bylo jak rudý kotouč na obloze. Nemohla jsem se vynadívat na tu krásu.Výběžky pevniny vybíhaly do moře,okolo spousta vinných sklípků, hospůdek (taveren), apartmánů a kempů.

Starigrad bylo římské opevnění.Osídlen byl už v dobách Říma, až později byl osídlen chorvaty. Bylo tu vybudováno opevnění, z něhož do dnešních dnů nezbylo nic než ruina Strážní věže,protože tu v 16.století byla činěna neustálá turecká přepadení a tak to tu zůstalo opuštěno na sto let. Znovu byla pak osada založena v 17.století.

Když to shrnu tak musím napsat, že se mě ve Starigradu moc líbilo,každé letovisko je jiné a každé má svůj půvab.I když jsem se těšila již zase domů,tak na něj moc ráda vzpomínám,zvlášť když se probírám fotkami.

            Toto malé městečko-nebo spíše letovisko se nachází na Istrijském poloostrově, v zálivu, s oblázkovými plážemi. Leží v jižní části Kvarnerské riviéry. Koupání je tu ideální,my se chodili koupat v různých místech okolo celého zálivu.Kdo má rád samotu a ne plné pláže,tak najde svoje místo za prachárnou,to je z pravé strany zálivu, je to sice trošku dál,výlet bych spíš doporučovala na celý den, ale je tam ticho a klid a my tam lovili i mušle a šneky…..

            V Rabatu jsou kempy,hotely i apartmány, ubytováni můžete být i v soukromí……

Navečer jsou zas nádherné procházky okolo celého přístavu,kde kotví lodě,můžete jít po pobřeží až dozadu k hotelům,kde hraje hudba,která se nese široko-daleko….  rostou tam různě pokroucené dřeviny, jsou tam borové lesíky, kamenité útesy a mezi nimi mini- plážičky, moře je tam zbarvené do petrolejova, prostě pohádka…..

Můžete se vydat i druhým směrem k starobylému městečku Labin, nebo kdo je tu vozem,tak se dají odtud pořádat výlety do širokého okolí,zkrátka všude okolo je nádherně.My jsme chodili jak pěšky,tak jezdili vozem a musím napsat,že je opravdu co vidět….

Jednou týdně se tu pořádaly chorvatské večerní slavnosti,kde se předváděli jejich muzikanti v chorvatských krojích i s děvčaty,hudba hrála,zpívalo se,bylo to kouzelné….

Rabac je nádherné místo k relaxování,opalování,pohodě i ke koupání…

Je to velmi oblíbené místo,kdysi to byla rybářská obec,ale postupem času se změnila na vyhledávané letovisko.