Areál Panského dvora se řadí k významným objektům Lichtenštejnského panství. Památková hodnota spočívá zejména v takřka nezměněné dispozici areálu, zachování historických konstrukcí, kleneb a krovů, které odpovídají stavebním etapám jednotlivých traktů. Za nejstarší (z konce 16., či první třetiny 17. století) a nejcennější objekty je považován trakt D s dochovanými původními hřebínkovými klenbami na pilířích a krovovou barokní konstrukcí a dále samostatně stojící sýpka.

K hodnotným dochovaným detailům lze počítat veškerá technická zařízení či jejich fragmenty, zachované v původních prostorách a souvisejících s historickou stavbou. Dne 15. 9. 1995 byl prohlášen kulturní historickou památkou.

Dnes zde najdete restauraci.

http://www.vychodni-morava.cz/sluzba/4163/

Tou nejvýraznější památkou je místní zámek. Názory na dataci jeho vzniku se různí. Některé prameny uvádějí, že jej nechal v roce 1700 postavit hrabě František Josef Šlik, jiné hovoří o období před rokem  1660 a  hraběti Jindřichu Šlikovi. V každém případě se však jedná o jednoduchou jednopatrovou barokní stavbu na půdorysu písmene U, přičemž boční křídla zámku směřují k východu. Střed průčelí zámku zvýrazňuje rizalit se šlikovským erbem, nad kterým se nachází hodiny a malá věžička nad valbovou střechou. Budovu částečně obklopuje zámecký park, ohraničený kamennou zdí. Kolem zámku jsou postaveny hospodářské budovy, kterým dominují dvě třípatrové sýpky na západní straně. Ta starší pochází ze stejného období jako zámek (jako její architekt bývá uváděn slavný Jean Baptista Mathey), ta mladší byla postavena v roce 1831.

Zámek byl někdy kolem roku 1820 empírově upraven. Z období empírových úprav pochází také zajímavá malá stavba, nacházející se v neudržovaném zámeckém parku. Nejčastěji bývá představována jako sala terrena, někdy jako altán. Nejvíce však připomíná kapli a dnes je asi nejpoškozenější stavbou celého zámeckého areálu ve Vokšicích.

Od roku 1913 sídlilo na zámku ředitelství velkostatku, který je v roce 1948 jednou nejmenovanou třešňovou stranou zabaven a zlikvidován. Od této doby už zámek jen  chátrá. Je sem umístěna ubytovna zaměstnanců státních statků (od roku 1957) a prodejna potravin, od roku 1974 zde hospodaří JZD. Po roce 1989 je zchátralý objekt vokšického zámku navrácen původním majitelům, tedy rodině Šliků, a dnes jsou zde, s nejvyššší pravděpodobností, byty.

Přímo naproti zámku je umístěn areál firmy Kovošrot Vokšice. Na tom by nebylo celkem nic mimořádně zajímavého, kdyby se zde nenacházela opravdu pozoruhodná galerie (převážně) skulptur, vytvořených z vykoupeného materiálu. Všem zdejším exponátům dominuje – hned u vjezdu do areálu se nacházející – sedící těhotná saň. Toto muzeum pod širým nebem určitě stojí za krátkou prohlídku.

Na tomto místě se totiž nachází hromadný hrob občanů Vilémovic, kteří zemřeli při poslední evropské morové ráně roku 1715. Jen v Čechách tehdy zemřelo na 200 tisíc lidí. Po této epidemii už žádná další nenastala, protože začaly fungovat opatření měst proti infekcím, zejména městské kanalizace, které kdysi vůbec neexistovaly. 

Občané Vilémovic, kteří přežili se svým mrtvým druhům zavázali, že k odvrácení morových ran budou vykonávat každoroční pouť na Svatý Kopeček u Olomouce. 

Jednoduší to lidé...  Ale mysleli to dobře a taková to byla doba.

Ale dost teorií a statistik. Skutečností zůstává, že zdejší Vesnickou památkovou rezervaci lidové architektury tvoří ojediněle dochovaná česká okrouhlice, konkrétně soubor 18 – většinou - roubených staveb, které představují převážně usedlosti "soboteckého typu pojizerského roubeného domu". Hlavním znakem těchto objektů jsou sdružená okna v průčelí, která jsou téměř všude v původním stavu. Obytná stavení – tedy někdejší statky a domkářské usedlosti - obklopují zpravidla hospodářské budovy. Usedlosti jsou uspořádány kolem – téměř kruhové - návsi, uprostřed které se nachází rybník. A najdete na ní i zajímavou nástěnku s „reklamami“ na úrazy elektrickým proudem (viz. fotogalerie).

Zajímavostí obce je také dvojice děl sochařských. Jefdná se o sochu sv. Jana Nepomuckého a zejména práci lidového umělce Josefa Zeman ze Žernova, tedy o jeho sousoší Nejsvětšjší trojice z roku 1834, kde Bůh otec klečí na zeměkouli. Dřík a sokl pak zdobí reliefy s legendami o sv. Starostě, portugalské světici, ukřižované vlastním otcem za neposlušnost a nošení plnovousu.

Co se týče stáří jednotlivých usedlostí, tak ty současné pocházejí převážně z období 18–19. století. Za použití několika informací z místní kroniky a záklopních nápisů zjistíme, že např. grunt čp. 15  pochází z roku 1787, čp. 11 z roku 1808 nebo čp. 7 z roku 1833.

Vesec je však také skutečným českým Hollywoodem, protože jeho podobu znají – mnohdy nevědomky – především milovníci filmových představení a televizních obrazovek. Své filmy zde natáčeli mnozí čeští i zahraniční režiséři, čemuž jistě napomohla i malá vzdálenost od hlavního města. Jako první se zde natáčely filmy Léto (1948) a Vzbouření na vsi (1949). Po delší pauze následoval dětský muzikál Přijela k nám pouť (1973) a zahraniční filmy Porážka, Syn třinácti otců a Johanes. A přibývaly další filmy jako Před bouří, Komediant, Podzemí nebo divácky velmi oblíbené kopmedie a pohádky. Stačí jmenovat tituly Jak dostat tatínka do polepšovny a Čertův švagr. Skutečným – zde natočeným – klenotem naší kinematografie pak byl kultovní film Jára Cimrman ležící, spící.  Vpomeňme muzeum peří, nacházející se v čp. 19.

Natáčela zde mnohokrát i Československá (Česká) televize. Točily se zde například některé povídky z cyklu Bakaláři, V zámku a podzámčí,  Psohlavci nebo dokument Jana Bonaventury Svatba v Českém ráji aneb Jak to bylo dál s Prodanou nevěstou. V 90. letech přibyly dva snímky; jeden  díl seriálu Dlouhá cesta Lukáše Bímana a část filmu Haliny Pawlovské Díky za každé nové ráno. Naposledy sem zavítali filmaři v roce 2001, kdy se zde natáčel seriál O ztracené lásce.  Obliba Vesce mezi filmaři je – kromě dostupnosti – přičítána zejména tomu, že se zde nacházejí většinou přízemní nebo patrové domy s pavlačí, které se vyznačují přibližně stejnou velikostí.

Návštěva Vesce u Sobotky je vždy romantická, velmi příjemná a uklidňující. Není se - koneckonců - čemu divit ... vždyť se nacházíme v Českém ráji.

Roku 1762 získali Velké Pavlovice Habsburkové a za nich byla tvrz přestavěna na barokní zámek, který byl využíván pro správu dvora.

Zámek již roku 1918 přešel do majetku státu, později jej vlastnil státní statek. Po roce 1989 byl z části komerčně využíván a sídlila zde soukromá společnost.

Původní zahrada za zámkem se podle pamětníků podobala Lednickému parku s několika rybníky a altánem. Místo zahrady zde najdete hřiště a z rybníků již zůstal jen jeden.

V roce 2012 byla dokončena rekonstrukce budovy zámku. Místo skladiště zde bylo vybudováno Ekocentrum Trkmanka s environmentální vzdělávací zahradou. Vytvořilo tak zázemí pro realizaci ekologického vzdělávání, výchovy, osvěty a environmentálního poradenství pro děti, žáky a studenty, rodiny s dětmi, pracovníky veřejné správy, zemědělce (i vinaře a ovocnáře), i pro širokou veřejnost jak na úrovni regionu, tak Jihomoravského kraje a České republiky.

Projekt na podporu vytvoření zázemí pro environmentální vzdělávání byl Městu Velké Pavlovice schválen v rámci Operačního programu Životní prostředí, a je podporován EU s rozpočtem ve výši téměř 40 milionů Kč.

Zámeček proslavil datum 16. července 1866. Tohoto dne sem přijelo okolo 400 mužů jízdy a pěchoty, byl to generál štáb I. armády Pruské se všemi důstojníky, úřady, váleční kasou, přes 60 důstojníků, generálů a osobně korunní pruský princ Bedřich Karel z rodu Hohenzollernů - velitel této armády. Vojsko bylo rozloženo mezi okolní obce a statkářstva. Nejvyšší důstojníci byli ubytováni na Velkopavlovickém zámku. Dostalo se jim zde toho nejlepšího zaopatření ve věci bydlení i stravy.

http://www.hrady.cz/index.php?OID=3064

http://www.ekocentrum-trkmanka.com/

Na kamennou zdí ohrazené ploše o výměře 7.525 m2 se nachází přibližně 600 náhrobků a je tak zaplněn přibližně z poloviny. Najdeme tu převážně náhrobky barokní a klasicistní, nejstarší pochází z roku 1694. V rohu je situována obřadní síň postavená ve druhé polovině 19. století v maursko orientálním stylu. Nachází se v ní menší expozice o historii židovské obce. Komunita židů v Podivíně zanikla roku 1940.

Hřbitov je od roku 1958 chráněn jako kulturní památka České republiky. Chcete-li se na hřbitov podívat, zajděte na nedaleký Městský úřad na Masarykově náměstí, kde si u starosty můžete půjčit zdarma klíče.

http://www.atlasceska.cz/jihomoravsky-kraj/zidovsky-hrbitov-podivin/

Nejbližší okolí města bylo poprvé osídleno až v průběhu 10. nebo 11. století, přičemž první písemná zmínka o Jeníkově pochází z roku 1150. Obec v té době ležela na jižní straně dnešního náměstí nebo v místě  kostela sv. Markéty. Další zmínky pocházejí z různých soupisů majetku z období Arnošta z Pardubic, tedy z let 1344-1350. Počátkem 14. století se zde usazují první Židé, o sto let později husité a o dalších padesát Slavatové z Chlumu a Košumberka. V 16. století zde zpočátku vládne bohatý rod Trčků z Lípy a na Lipnici, později se majitelé rychle střídají. Na počátku třicetileté války bylo město vypáleno, což si v následujících letech – zřejmě pro velký úspěch – několikrát zopakovalo. Na druhé straně je třeba přiznat, že právě voják, přesněji císařský generál, Martin Maxmilián von und zu der Goltz položil základy většiny zdejších historicky významných budov. Tento polský šlechtic, který město obdržel císařským darem za své služby, neb osvobodil Prahu od Švédů. Generál Goltz zůstal natrvalo. Vybudoval si zde věžovitou tvrz  a ihned se – i s manželkou (a předtím vdovou po jiném generálovi) - začal  podílet na obnově panství zničeného válkou. Za jejich působení zažilo městečko hospodářský i kulturní vzestup, takže svůj přívlastek Golčův dostalo plným právem.

Goltzovi nejprve roku 1640 opravili zpustlý kostel sv. Kříže, poté dal generál Goltz postavit kamennou radnici, loretánskou kapli a jezuitskou rezidenci (ze známých jezuitů zde působili např. český básník  Bedřich Bridel nebo Antonín Koniáš, ale jejich příchodu do města se už generál nedožil).. Jezuité zde zajistili vyučování ve škole založené Šimonem Šanovským a v roce 1753 otevřeli na náměstí apotheku, tedy lékárnu (část jejího původního vybavení byla v roce 1950 odvezena do lékárnického muzea v Praze).

Po Goltzově smrti v roce 1653  pokračovala ve zvelebování městečka jeho manželka Marie Magdalena, která dokončila stavbu jezuitské rezidence a vymohla na císaři Leopoldovi právo pořádat dva výroční trhy. Poté panství získává její synovec, hrabě Ledebour. Začínají jeho neúspěšné spory s jezuity a panství brzy získává rod  Caretto-Millesimo, a poté Krakovští z Kolovrat. Po roce 1766 zde Filip Krakovský hrabě z Kolovrat vybudoval v místě dnešního zámku státní továrnu na tabák. Jeho syn Leopold pak zřizuje ve městě státní továrnu na jehly, první svého druhu v celé Evropě. Zavedl také moderní postupy v zemědělské výrobě a začal ve velkém pěstovat okrasnou rostlinu zvanou později „chléb chudých“, tedy brambory. V roce 1773 obdržel Leopold od Marie Terezie zkonfiskovaný majetek jezuitů, bylo to však spojeno se podmínkou zajistit fungování církve a školství na jeníkovském panství. Leopold z Kolovrat ještě zařídil obnovení zdejší farnosti (1775) i její povýšení na děkanství (1783) a také přestavbu věže se zvonicí po požáru v roce 1784, při kterém vyhořela i loretánská kaple a budova děkanství.

V 19. století končí pro město éra dobrých časů. Napoleonské války, zřízení vojenského špitálu,  opakovaná epidemie tyfu a nekonečný spor o dědictví po zesnulém Leopoldovi Krakovském z Kolovrat . Továrna na tabák je přemístěna do Sedlce u Kutné Hory a jehlárna zaniká úplně. Město chudne. Další změny nastávají až poté, co jej zdědí nezletilý hrabě Otto Herberstein. Jeho poručník Hugo von Eger nechal vedle loretánské kaple vystavět kostel sv. Františka Serafínského a budovu tabákové továrny přestavěl na zámek, vedle něhož zřídil anglický park. Roku 1830 kupuje panství hraběnka Terezie z Trautmannsdorfu, která zřídila v zámeckém areálu moderní pivovar. Rokem 1838 přechází panství do majetku Bedřicha, rytíře von Neupauer. Za „vlády“ Neupauerů se panství rozrostlo i o majetek bývalého vilémovského kláštera a město se tak rozvíjí ještě i v polovině 19. století. Počátkem  20. století je Golčův Jeníkov malebné prosperující městečko s necelými 2,5 tisíci obyvateli. V roce 1913 dochází k očekávanému povýšení městýse Golčúv Jeníkov na město.

V první části „procházky“ po jeníkovských památkách se zaměříme na zámecký areál, jehož nejstarší částí je tzv. Golčova tvrz. Tato věžovitá stavba byla vybudována v letech 1650-1653 vedle místa, kde stávala – do roku 1580 (nebo 1624) zábělčická tvrz, zvaná Staré opatství. Jedná se o prostou raně barokní obytnou stavbu s řadou fortifikačních prvků (i několika prvků pozdní renesance), v horní části dokonce uvidíte střílny. Ve tvrzi se nachází jedna velká přízemní místnost, točité schodiště a tři obytné místnosti v patře. Najdeme zde i renesanční krb z bílého mramoru. Jedná se určitě o jednu z posledních věžovitých tvrzí na našem území; dvoupatrová obytná věž má půdorys cca 10,5 x 12,5 metru. Později budova slouží jako pivovarský sklad chmele, od roku 1912 tvrz chátrá a po rekonstrukci v roce 2004 se stává galerií.

V místech, kde se nacházela ves Zábělčice, se rozkládá celý dnešní „Zámecký areál“. Komplex tvoří v podstatě tři budovy. Nejstarší z nich je – jak již bylo uvedeno – věžovitá Goltzova tvrz. Druhou budovou je tzv. Starý zámek, prostá jednopatrová barokní budova na půdorysu podkovy. Doba jeho vzniku není přesně známa, ale určitě byl postaven až po roce 1703.  Obdélná trojkřídlá patrová „zámecká“ budova od počátku sloužila  jako správní centrum panství. Když tuto úlohu převzal tzv. Nový zámek, byl Starý zámek přeměněn na byty. Ve druhé polovině 18. století zde sídlila „solidní tabáková továrna“, pozdější Tabák Kutná Hora a dnes Philip Morris ČR. V současnosti v jeho prostorách můžete navštívit Restauraci Na zámku.

Nejmladší stavbou je – celkem logicky - Nový zámek. Vznikl zřejmě v letech 1768-1769, tedy krátce poté, co zde Filip Krakovský z Kolovrat zřídil – již zmíněnou - státní továrnu na tabák (jina verze říká, že továrna vznikla až v letech 1774-1775, tedy již zásluhou Leopolda Kolovrata Krakovského, po jehož smrti končí nájemní smlouva a továrna je přestěhována do Sedlce u Kutné Hory).  V roce 1817 kupuje majetek hraběte Leopolda jeho dcera Louisa Herbersteinová, rozená z Kolovrat. Ta nechává v letech 1827-1828 přestavět tabákovou továrnu na zámek, který je ihned po její smrti rekonstrurovaný v empírovém stylu a sloužil jako správní budova. Má bohatě zdobená průčelí se třemi rizality, které vrcholí střešními štíty. A je paradoxem, že ani Nový zámek nakonec vlastně zámkem nikdy nebyl.

Ostatky obětí byly exhumovány již 16. ledna 1946 (a později pohřbeny na vesnických hřbitovech u kostelů v Hradečné a Medlově), v roce 1965 zde byl postaven památník obětem II. světové války (u kterého vždy v květnu pamětníci zasmutnili i zavzpomínali a politici na všech koncích politického spektra předvedli svou výmluvnost a umělou slzu) a to bylo vše. Až teď, najednou a nečekaně, se na stromu vedle památníku objevila dřevěná šipka s „pestrobarevným optimistickým“ nápisem HROMADNÝ HROB a vzdálenostní douškou  500 M.    

Vydávám se tedy kolem závory do prostor někdejší střelnice a nestačím se divit. Malý panelák, který zde ještě nedávno stával – coby připomínka někdejšího „vůdcova hlavního stanu“, odkud podplukovník „Ni-Ni-Ni-Ni-Nikitičenko“ se svými nohsledy pozorovali pevné ruce a bystré oko svých milých soudruhů nižších až nejnižších hodností. Místo této hrůzy zde vyrůstá něco jako psí útulek. Jdu podle dřevěných šipek dál do lesa, kde je cesta k hrobu čerstvě vysekána a ze skolených olší jsou na několika místech vytvořeny schůdky pro jednodušší zdolávání terénních nerovností. Po chvíli narazím na jistou kuriozitu, kterou si pamatuji již z minulosti … v lese stojí čtveřice – paralelně zapojených – schodišť. Celkem se divím, že Japonci a Američané sem už dávno nejezdí na exkurze, to přece hned tak někde nenajdou …

Ještě pár desítek metrů a jsem na místě. Je vidět, že tato „atrakce“ je opravdu horkou novinkou. Čerstvě zabetonovaná lavička a několik odpočinkových špalků, nápisuprostý „náhrobní“ kámen a – rovněž čerstvý – „pamětní“ strom. Jen – mírně - v terénu propadlé místo s několika kameny dává tušit, kde bylo den před popravou vykopáno „místo posledního odpočinku“ pro 16 zadržených z Troubelic, Pískova, Bludova, Dolních Studének, Moravičan a Králové.

Popravu lidí ve věku 21 až 43 let řídil – a místo jejího konání určil - Wilhelm Prellberg, velitel šumperského gestapa. Tradiční ranou do týla je popravili gestapáci Hufer a Tilg a hned poté byl hrob zasypán a zamaskován. O popravených se dlouho nic  nevědělo, vše přiznal až Wilhelm Prellberg, který byl objeven v liberecké věznici. Jednoho z vrahů - N. Hufera – vydali o dva roky později Američané

Když potom budete – stejně jako já – pokračovat lesem vzhůru, velmi brzy narazíte na zajímavé skalní útvary i turistické značení.

Její historie je nicméně spojena podobně jako u ostatních horských objektů s rozvojem turistiky v Jeseníkách v 2. polovině 19. století a ve svých počátcích hlavně s činností německého Moravsko-slezského sudetského horského spolku. Ten se z počátku zabýval úpravou a označením horských cest, s čímž souviselo i budování různých útulen, skrýší a posléze i chat, pokud nebyly přebudovány z původně hospodářských objektů, salaší ap. Na přelomu století pak stavební činnost spolku vrcholila výstavbou vyhlídkových věží na nejvýznamnějších vrcholech Jeseníků i přilehlých pohoří.

Předchůdce dnešní Barborky se nacházel podstatně výše - téměř na samém vrcholu Praděda, chráněn Tabulovými skalami. Zde zahájil jesenický odbor spolku výstavbu ochranné chýše již roku 1883, a to za velmi přísných podmínek. Plocha chýše nesměla překročit 16 m2, uvnitř mohla být jen dřevěná lavice a zastřešena směla být jen drny. Okna musela být obrácena k panskému lesu, aby bylo zdaleka vidět, zda v chýši někdo prodlévá. Od začátku podzimních lovů až do jara pak nesměla být využívána a majitelé panství ji měli právo kdykoliv zbořit. Tento typ stavby se však v drsných klimatických podmínkách Jeseníků stejně neosvědčil, a tak útulna brzy vzala za své. Místo však bylo přesto nějaký čas využíváno při výstavbě honosné kamenné rozhledny na vrcholu Pradědu v letech 1904 - 12, kdy zde byly zbudovány salaše pro koňské potahy, které z Koutů vyvážely stavební materiál.

Vlastní Barborka byla postavena v blízkosti pramene Bílé Opavy během 2.sv. války, ale už před ní stály nějaké přístřešky a stáje. Po její výstavbě sloužila pro důstojníky německé armády, jmenovitě pro štáb divize horských myslivců, pod který spadal i malý zajatecký pracovní tábor v místě dnešní Kurzovní chaty. Zajatci měli za úkol vybudovat na rovném hřebenu Vysoké hole ve výšce 1464 m útočné horské letiště, k čemuž nedošlo a po letišti zbyly jen trosky trafostanice a kabel vysokého napětí.

Po válce se chata dostává do vlastnictví Vysokoškolského sportu v Brně, který najímá jako prvního českého nájemce Václava Myšáka, který sem přišel s manželkou roku 1946. Jako zkušený horolezec, lyžař a záchranář již v květnu 1948 zakládá Horskou záchrannou službu Krkonoše - pobočka Jeseníky, která tehdy sdružovala pouze amatérské členy z místních horalů. V únoru 1950 havarovalo v prostoru Vysoké hole dopravní letadlo typu Dakota. Z blízké Ovčárny přispěchali na místo neštěstí vojáci a spolu s nimi V. Myšák. Z 38 cestujících zahynulo šest osob, 18 raněných však svou včasnou pomocí zachránili život. Po této události zakládá Záchrannou horskou službu Jeseníky a stává se jejím prvním a dlouholetým náčelníkem. V. Myšák, znechucen poměry na chatě v době socialismu, opouští místo chataře a plně se věnuje profesionální práci v Horské službě.

V roce 1954 sem přichází chatař Malina, který už měl za sebou činnost v Tatrách a na nedaleké Švýcárně. Na Barborce vydržel až do začátku 60. let, aby se sem znovu vrátil a pobyl zde v rozmezí let 1969 - 79 dalších deset let. Za jeho působení postihly Barborku celkem tři požáry; jednou hořela sauna, pak konírna a veranda.

Po panu Malinovi nastoupil na chatu Václav Tolda, za jehož působení dochází zatím k největší rekonstrukci chaty. V letech 1966 - 73 je přistavěna celá nová dvoupatrová část za dosavadním vchodem do chaty a také veranda je značně rozšířena, čímž se podstatně rozšířily její restaurační prostory. Celá chata byla současně zcela zmodernizována.

Koncem 80. let byl v souvislosti se stavbou Sporthotelu Kurzovní vybudován nový vodovod Praděd - Barborka - Kurzovní. Ještě předtím byla při výstavbě nové televizní a vyhlídkové věže na Pradědu vystavěna asfaltová silnice také k chatě Barborce, takže zde záhy vznikla potřeba vybudovat parkoviště aut. Počátkem 90. let pak bylo přistoupeno k výstavbě čističky vody a septiku.

Barborka 90. let minulého století měla pod vedením Šimona Bartfaye k dispozici 110 lůžek v 2 - 3lůžkových pokojích a 2 společné noclehárny se 6 lůžky. V restauraci je 50 míst, ve výčepu dalších 40. V případě potřeby je možno využít dalších 50 míst v jídelně „U krbu", která slouží současně jako klubovní místnost pro ubytované návštěvníky.

Samotná chata sice patří mezi nejmladší v této oblasti, ale již prošla několika rekonstrukcemi. Dnes nadále slouží svému účelu – občerstvení a jako útulek pro turisty, je zde i možnost ubytování po celý rok.

Horská chata Barborka se nachází na jižním úbočí nejvyšší hory Jeseníků Praděd ve výšce 1320 metrů nad mořem, kterou lze využít během přechodu hlavního hřebene Hrubého Jeseníku či během letní a nebo zimní dovolené. Chata je také ideální nejen k rodinným dovoleným, ale také k pořádání letních a zimních (lyžařských) kurzů. Součástí chaty je restaurace, fitness centrum, sauna, herna s kulečníkem, TV místnost (klubovna). 

V zimě mají návštěvnici k dispozici několik sjezdovek v okolí, včetně nabídky ideálních běžeckých podmínek a tras v okolí.  V letní sezóně patří mezi nejvyhledávanější část Jeseníku výšlap na horu Praděd a procházka kolem Bílého potoka, která zajisté potěší každého svou nádhernou přírodou, spoustou vodopádu a jezírek.

 K Barborce je možné se dopravit i autobusem, když z parkoviště Hvězda nad Karlovou Studánkou je zajištěna kyvadlová doprava. Autobus vozí turisty pouze před chatu Ovčárnu, odkud je však Barborka na dohled. Doprava je vcelku hustá, každou celou hodinu vyjíždí dle potřeby ze záchytného parkoviště Hvězda v Karlově Studánce několik ekologických busů (každou půlhodinu se pak vrací z Ovčárny zpět), většina turistů jde ale raději po svých

 http://barborka-praded.cz/

Zdroj:Jiří Koranda: Minulost a současnost jesenických horských chat. Vydalo v r. 1993 Vydavatelství a propagace Jiří Koranda Jeseník

Chata Kurzovní je jednou ze tří původních turistických chat v okolí Pradědu. V roce 1921 zde byly postaveny stáj, jenž sloužily různým účelům do 2.světové války.  V letech 1952 - 1955 byla postavena nová Kurzovní chata pro účely lyžařských výcviků, dle kterých získala i svůj název.

V roce 1980 byla stará Kurzovní chata opět stržena a nahrazena novou stavbou, zcela v duchu megalomanských projektů 80. let minulého století, kdy se v českých horách začalo se stavbou obřích hotelů. Dnes se takto předimenzované kapacity horských hotelů jen těžko daří obsazovat. Nová Kurzovní chata byla pro veřejnost otevřena v roce 1987.

V roce 2006 hotel prodělal částečnou rekonstrukci a nabízí 142 lůžek a 6 přistýlek ve 3 typech pokojů.  Hotel disponuje restaurací s dětským koutkem a kapacitou 130 míst, kavárnou s 25 místy, noční vinárnou s reprodukovanou hudbou o kapacitě 30 míst.

Blízko hotelu se nachází vlek Velký Václavák s kapacitou 650 lyžařů za hodinu. V areálu Ovčárna, který je od hotelu vzdálen cca 800m, je velký lyžařský vlek na úbočí Petrových kamenů, označovaný „A“ s kapacitou 900 lyžařů za hodinu. Ještě o kousek dál pod hotelem Ovčárna je dětský vlek Malý Václavák a vlek „C

V zimní sezoně  se zde kromě sjezdových tratí provozují i tratě běžecké. Začátek běžeckého areálu, který splňuje i náročné podmínky FIS, je přímo před naším hotelem. Běžecká magistrála Ovčárna – Praděd – Švýcárna – Červenohorské sedlo je strojově upravovaná.

Návštěvníkům je snadno dostupný jak blízký Praděd, tak Petrovy kameny, v minulosti opředené četnými pověrami o sjezdech čarodějnic.

V blízkém okolí je možné zorganizovat projížďku na koních, návštěvu přečerpávací elektrárny Dlouhé stráně, či zajistit procedury v lázních Karlova Studánka.

http://www.kurzovni.eu/