Stojí tu hezký turistický altánek a velká a turistická mapa. Zprava k nám přichází nějaká manželská dvojice a když se na tu stranu lépe podívám, tož tam vidím hraniční kameny. Běžím se na ně podívat a pak volám na Janu, ať sem jde taky. Fotíme se před cedulí s nápisem " Vítejte v Gorach Stolowych" a nemůžeme si dostatečně vynachválit Schengenskou dohodu. Od nynějška už žádný nákaz, zákaz, příkaz a rozkaz, ale člověk si může přes hranici svobodně jít kam a kudy chce, jen musí mít u sebe alespoň platný občanský průkaz. Myslím, že od převratu a od doby, kdy jsme vrátili ruské Ivany zpět k jejich mamušám a Natašám, tož to bylo zatím v rámci EU nejrozumnější politické rozhodnutí ... ( Zrovna včera večer nám soused v kempu - ten z Hlučínska - popisoval příhodu, kdy si vyjel za mlada autem s milenkou k polským hranicím. Když si vybírali místečko, kde se budou moci oddat naplno erotickým hrátkám, tak se dostali na území sousedního státu. Samozřejmě je hned zadrželi bdělí a ostražití polští pohraničníci a protože sebou neměli žádné doklady - občanky si nechali v autě - tak je sebou vzali na výslech a po četných telefonátech do Československa pustili až na druhý den. U nás z toho měli průšvih jak hrom a následné popotahování a to jsem ještě z jeho hlučínského "hutorení" nepochopil, jestli to měl sebou jen "galánku", anebo už byl tehdy ženatý a opravdu to byla jeho milenka ... )

   Chvíli si povídáme s tou dvojicí u altánku. Dozvídáme se, že se byli na dva dny podívat do Polska a přespali tam v jednom kempu, kde dostali i snídani a celá ta sranda jich vyšla asi na 700 korun. Loučíme se a vyrážíme dál : napřed po kamenité cestě, ale její povrch se neustále zlepšuje a zanedlouho stojíme na náhorní rovině u dalšího altánku a rozcestí Pánův kříž. Po žluté značce se jdeme podívat na začátek skalního bludiště na Signálu a na Junáckou vyhlídku. Tak na ní a z ní se ještě i přes vzrostlé stromy fotit dá a výhled je také pěkný. Jana tu s foťákem zůstává dál blbnout a já proto chvátám kus cesty do skalního bludiště. Ale tady je to všude všechno beznadějně zarostené a zvěčnit se tu nedá lautr nic !! ( Kdyby to tu tak Jana viděla tenkrát před dvaceti lety, jaká to tu byla romantika a paráda !! )

   Vracíme se na rozcestí k altánku a protože má Jana čím dál větší problémy s nohou, dává si delší oddech. Já si beru i její digitál a prchám na okruh druhým bludištěm na temeni Božanovského Špičáku - to je tady ve Stěnách se svými 783 m  nejvyšší kopec... Tentokrát vede moje cesta skrze zdejší kamenné ZOO. A znovu zažívám obrovské zklamání : 50 % všech bizarních a pitoreskních skalních "hříček" je náletovými dřevinami zacloněné tak, že se tu také skoro vůbec nedá fotit anebo vám k tomu chybí patřičný odstup ! Je to hrozná škoda, protože zdejší nevysoké skalní útvary mají fantastické tvary a hodně z nich vypadá jako zkamenělé zvířátka. Vidět tu můžeme Velblouda, Kočku, Varana, Želvu, Kačenku a další... Výskyt takovýchto skalek s podobou zvířat v tak velké  koncentraci a na tak malé ploše u nás myslím nemá obdoby ... Vážení páni lesníci, obracím se na Vás jménem svým a jménem nejširší turistické veřejnosti s prosbou : opravdu by to tu nešlo trošku prořezat a udržovat odlesnění aspoň na několik metrů od těchto zajímavých a fenomenálních skalních útvarů ? My - vděční romantici bychom Vám za to líbali paty !!!

   Vracím se k Janě, oba posvačíme a pak vystupujeme jen velmi mírným sklonem lesem na další rozcestí. Ke Koruně se podívat nejdeme - není čas - a pro naše další putování si vybíráme cestu v barvě žluté. Kratším stoupáním se dostáváme pod vrchol skalního hřebene s mohutnými a velice malebnými pískovcovými útesy. Pak už mírně zestupujeme mezi početnými skalními hradbami a nižšími stěnami - i nějaký ten hřib se kolem najde, ale tyto jsou nejedlé,protože jsou to všechno houby z kamene.. ( Snad kdybychom měli apetýt a schopnosti obra Kamenožrouta z pohádkového filmu Nekonečný příběh, tak to bychom si na nich určitě s chutí smlsli ... )

   Mezi skálami obcházíme povalové chodníky z uschlých a prohnilých "kůláčů" - na nichž hrozí přinejmenším vyvrtnutí nohy - a přecházíme přes vyschlé močály a malá rašeliniště, která jsem tu viděl ještě před těmi dvaceti lety. Pak o něco prudším a mnohem divočejším terénem zestup pod hodně vysokými skalními stěnami na rozcestíčko a odtud už je to jen kousíček ke Kamenné bráně. Tento nádherný skalní útvar by se mohl klidně být jedním ze symbolů Broumovských stěn !! A nejenom že je to přírodní úkaz mimořádně malebný, romantický a fotogenický, ale je od něj i moc hezká vyhlídka na celou Broumovskou kotlinu s "hlavním" městem Broumovem hezky uprostřed !!!  Odpočívá tu jedna dost unavená paní, která dnes podnikla výšlap až od Hvězdy a zatímco tady fotíme a obdivujeme Bránu, vystřídá se tu i dosti značné množství dalších turistů...

    Od Brány nás čeká ostrý a nepříjemný zestup na lesní cestu. Míjíme studánku a pak dalším nechutně strmým klesáním na dno skalní rokle. Po vrstevnici ocbcházíme jeden skalnatý výběžek "Stěn" do další hluboké strže. Když od ní stoupáme lesem nahoru, tak potkáváme toho kluka a dvě holky, co jeli vedle nás ve vlaku do Adršpachu - ( vede je ta holka napřed "s" a pak "bez" těch černých plavek ! ) Ptáme se, jak to máme daleko do Slavného a oni zase vytěžují informace od nás : " Na "Bránu" je to jenom hodina ... no to je paráda - na Špičák jenom dvě hoďky ... no to je SUPER !!" rozplývá se nadšením to ukecané děvče...

   Pod stožáry vysokého napětí procházíme roklí s ohromnými balvany na dně a pak podnikáme průstup částí Zaječí rokle a zde si zvolíme zkratku přes její nejstrmější část a je to tzv. "cesta pro dobytek". A já se pak nahoře tluču do hlavy, jaké jsme to telata, protože jít jen o 0.5 km dál, tak jsme mohli vidět jednu z nejhezčích roklí Broumovských stěn !! No - snad někdy příště ...

   Pořádně zpocení a vyfluslí se konečně vyškrábeme na vrcholové temeno kopčiska a já tady zbystřím zrak : Hrome - tady jsem přece předevčírem fotil skalní město nad Zaječí roklí shora ! A fakt !! Po sto meterch jsme u prvních Slavenských hřibů a odtud spěcháme dolů do Slavného na bus. Jede s námi i ta paní od "Kamenné brány", bydlí v Praze a přítel v Olomouci, takže je skoro pořád na cestách !

   V Polici n. M. opět přestup a v Náchodě si v "naší" hospodě Jana dává na večeři smažené žampióny s oblohou a já zase žampiony se šunkou a těstovinou a krmím se po domácku lžící a je to moc dobré a je toho dost ! Potom se odplazíme do kempu na kafé a pod sprchu a spát... A ráno nám sousedé říkají, jaká byla o půlnoci hrozná bouřka a my ji vůbec neslyšeli !!!

   Pak mne čeká stoupání po žluté značce a po úzké silničce s mnoha serpentinami pořád nahoru do kopce až pod zalesněný okraj našeho největšího skalního velkoměsta. To stoupáníčko má délku téměř 3 km a dost mi to připomíná, jak jsem v Jeseníkách stoupal z osady Vidly nahoru na Lyru. Tehdy ale aspoň nebylo takové horko ! Na jedné louce usedám zchvácený do stínu stromu a doplňuji pohonnou kapalinu a taky s chutí pořádně posvačím. Pak už vede cesta mimo dosah protivných slunečních paprsků - kráčím ve stínu lesa - a pak nechám silnici pokračovat do osady Skály a já na rozcestí odbočuju po modré a lesní cestě vpravo. Tato vede velmi pohodlně po vrstevnici napřed hvozdem a pak po jeho okraji nad rozsáhlým lánem obilí, až přicházím na křižovatku cest s turistickým rozcestníkem. Stojí tam kluk a dvě holky a zdraví mne : " Ahóój !"

   Chvíli na ně trochu nedůvěřivě koukám - na čundráky zrovna moc nevypadají - a tak dáme řeč. A oni to jsou Poláci a chtějí se dostat do Teplického skalního města a tak máme před sebou - pokud budou chtít - kus společné cesty. Protože jsou obě strany "PRO", tak je na několik hodin "adoptuju" a beru Jacka ( 15 let), jeho sestru - černovlasou a ukecanou Marlenu ( 19 let), a jejich tichou blonďatou kamarádku Evelýnu ( 17 let a je to ještě takové "telátko") - pod svá "ochranná křídla". Po zelené značce prudce stoupáme lesem k vyhlídkovému skalnímu útvaru Lokomotiva.

   Marleně furt jede klapačka : dozvídám se, že sem přijeli stopem až od nich od moře, že jsou ubytováni v Teplicích u známého faráře a že ona sama studuje slovanskou kulturu a jazyky a já jsem byl zvolen za "studijní objekt" !!!

   Najednou radostně zvolá : " Jéé, jagody !"  Já se ptám: " Kde ??", protože kolem sebe nic takového nevidím a ony jsou polsky jagody naše borůvky ! Borůvka je zase brusinka a jahoda už nevím jak ... O kousek dál mi holka ukazuje rozkvetlý vřes. U nich v Polsku je prý podle něj pojmenovaný jeden měsíc a ten se po našem jmenuje " žáží"... Já ji zase na oplátku názorně a za pomoci rukou a nohou vysvětluju, proč se u nás měsíc prosinec po staročesku jmenoval prasinec atd... atd... a srandy je kopec !! Dostáváme se na temeno jakési náhorní planiny a další cesta nás vede horem po lávkách přes hluboké skalní rokle. Zatímco tu kratší - prvou - překonáváme po dvou kládách, z nichž ta jedna je prohnilá a namísto zábradlí je tu jen opřený strom, přes tu druhou propast vede 20 metrů dlouhý a propadlý mostek, ještě že aspoň tady je zábradlí solidní ... UFFF !!!

   U skalky a výhledu na Kraví hoře se k našemu česko - polskému turistickému kroužku připojuje polský cykloturista - ( kolo má dole v Teplicích ) - se zelenomodrým šátkem na hlavě a jmenuje se Andřej a má 50 let. Pochází z Vambeřic a je to veliký sympaťák a moc ho rozesměju, když mu nabídnu cigaretu se slovy : " Poď, dáme spolu bafku !"

   Procházíme Údolí Tří mušketýrů se zajímavými skalními útvary a pak jím zestupujeme a kecáme a kecáme. Probíráme české a polské filmy - jemu se moc líbí náš Menzel, pak naši a jejich literaturu - já zase zbožňuju jejich Sienkiewicze - a další a další věci a je to hrozně fajn. ( Mně polština připadá jako směsice ruštiny a slovenštiny s mnoha českými výrazy - na 75 % si rozumíme a co nee, tož to si buď domyslíme anebo si to názorně nakreslíme do písku... Určitě to nebude náhoda, že podle starých Českých pověstí byli praotcové Čech a Lech rodní bratři !! )

   Pak už přicházíme ke spojovací rokli k Teplickému skalnímu městu a mně nezbývá, než se s Jackem a holkami rozloučit. Ještě fota na památku a Marlena mi pak dává svoji webovou adresu s tím, že její rodiče vlastní u Pomorských jezer kemp s jednou chatkou a že kdybychom k nim s Janou přijeli, tak ji máme "grátys"... Ještě mohutné : " Čaóóó !!" na rozloučenou a my s Andřejem pokračujeme dál ...

   Čeká nás prudký - ( ale krátký ) - výstup nahoru na Čáp, který je se svými 786 m nejvyšším bodem Adršpašsko - Teplických skal. Z jeho skalnatého vrcholu je moc krásný výhled nejen na Broumovsko, ale i kus za hranice na Gory Stolowe a Hejšovinu - po polsky Sczeliniec - a dokonce jsou odsud vidět i Krkonoše !! Nahoře na skalní plošině tu posedává docela dost lidí a pak přichází chlapeček s maminkou blondýnou, celou v bílém, a trošku zakřiknutým tatínkem. Krásná a notně sebevědomá mamina strčí Andřejovi do rukou fotoaparát s tím, aby je vyfotil. Ten nerozumí, co po něm ta kočka chce a tak se hlásím : " Já rozuměla česky ! Já Moravák !"         Pak mi děkují, loučí se a ten chlapeček na mne při odchodu volá : " Děkujeme, hodný pane Moraváku !!" a Andřej nechápe, proč se od smíchu válím po zemi ...

   Zestup z Čápu už je pohodlnější a zanedlouho se ocitáme na rozcestí u silnice, kde vysedává spousta cyklistů. Loučíme se s Anřejem jako rodní bratři, objímáme se a navzájem si říkáme, že to byla paráda - pogoda - a ti cykloturisté jsou z toho vyvalení jak pojistky a kroutí hlavami a absolutně to nechápou ... ( Asi si o nás mysleli, že oba patříme k sexuální menšině a že jsme asi oba ... no fujtajbl !! )

    Já scházím po silničce směrem k osadě Skály a protože už mám hlad jak spisovatel  - tož rychlosvačina. Pak přicházím ke krásnému lesnímu rybníčku - správný název zní "Černé jezírko", a to je obklopeno velmi romantickými skálami. Dokonce se tu v něm koupe několik lidí ... Obcházím jezero pod nádherně modelované skalní bloky a věže dalšího skalního města - těch skalních věží je tu tedy jinde neviděné množství ! Pak lezu nahoru na spodní nádvoří hradu Skály. Jsou tu tabule s popisem a uřvaní Němci a tož honem odsud pryč do vlastního hradu ! Hrad Skály ( Bišofštejn ) je vzornou ukázkou toho, jak má vypadat pořádný skalní hrad. Většina skalních bloků tu měla funkci obranných bašt a do nejvyššího místa skal stavitel zakomponoval hradní palác a mohutnou věž. Tento hrad byl založen až při konci 14.století a už v roce 1447 ho vykoupili Slezané a nechali jej zbořit. Byl ale znovu obnoven a protože jeden z majitelů byl i jakýsi pán jménem Kočka, říkalo se feudálnímu sídlu i "Kočkovštejn". Po bitvě na Bílé hoře se tu tajně scházeli evangelíci s českobratským biskupem Matoušem Ulickým. Kdo jste někdy četl vícero děl od spisovatele A.Jiráska, tak budete vědět, že tuto skutečnost ztvárnil v románu Skály...

   Procházím se velmi malebnou a romantickou zříceninou. V několika skalních věžích jsou vytesány místnosti a úplně nahoru na nejvyšší skálu vede i přes malý skalní tunýlek upravené schodiště. Z vrcholové plošiny, zajištěné zábradlím, je nádherný kruhový rozhled nejen na hřeben se skalním městem, plným věží za hradem, ale i daleko do kraje. Chvilku po mně leze nahoru holka s copánky a velkým psem - fenou Britou. Děvče na Britu mluví jako na svou kamarádku a já se jí ptám, zdali neví, kolik je hodin. Když mi oznámí přesný čas, zjištuju, že sebou musím už trochu hodit ! Když lezeme z vyhlídky dolů, tak mi Brita zacpe svým zadkem průchod skalním tunelem a bojí se pohračovat dolů po schodech ! Na chvilku zakoketuju s myšlenkou, že ji budu muset prdélku pohladít špičkou svojí tenisky, naštěstí ale fenka poslechne paničku a zleze dolů sama ...

   Hned pod zříceninami hradu se nachází povědomá stavba z obrázků a ilustrací - je to zámeček Skály, který byl vystavěn na místě bývalého hospodářského dvora a býval letním sádlem kanovníků a dokonce i biskupa. Od roku 1950 zde až do r.1974 fungovalo muzeum, to ale bylo pak zrušeno a zámeček byl přestavěn na rekreační objekt. I dnes je z něj pohostinné zařízení - funguje jako penzion - původní dvojramenné schodiště do prvního - a posledního patra zámečku s mansardovou střechou - ale zůstalo zachováno. Když procházím okolo něj na zahradu s bufetem, vidím, jak jednu stěnu zámku opravují dělníci až z daleké Ukrajiny. Vedle bufetu je ve stínu stromů hospodská "zahrádka" a tak si tu dávám na pití velikou kofolu. Ta copánková holka si přijde odpálit a já když pak za chvilku odcházím, tak k ní a její psici prohodím : " Na shledanou, slečny !"      A dostane se mi odpovědi : " Na shledanou, mladý pane ..."

   No nic, čas běží a tak valím po červené značce lesem dolů, směr Dědov a když pak vycházím na louky s krásným a dalekým výhledem, tak podle rozcestníku zjišťuju, že to mám o 0.5 km blíž do Teplic. Okolo překrásné Hubertovy studánky a lesního rybníčka se přes elektrický ohradník dostávám na travnatý  výběh s několika kusy ležícího a přežvykujícího tura. Když k němu přijdu blíž, tak kravičky povstanou, aby mne pozdravili a zblízka si mne hezky prohlédli. A já vidím, že z těch struků, kterých je nějak podezřele málo a co se jim pohupují mezi nožičkama, ani slza mlíčka nikdy neukápla !!! : "Franto, ty vole, šak to sú býci !!!!!"    A tak se staženou prdýlkou pomalu přes louku pryč od nich. Naštěstí je vedro takové, že se znavenému skotu dnes na honěnou s procházejícím blbcem hrát nechce ...

   Lesem dolů z kopce na hlavní silnici a zpět na Teplické nádraží. Stojí tam vlak, ptám se průvodčího : " Jede to do Náchoda ?"     Prý jede a jen co vlezu do vagónu, tak výpravčí píská odjezd a bylo to doslova na vteřinku a mohlo mně to ujet, ale já se ničemu nedivím, protože dneska mám "svůj den" ...

    Janka mne čeká na nádru a jdem do Sportu na výborný guláš a já se přitom "vykecávám" ze zážitků a to samé pokračuje i v kempu s jeho "obyvateli" při vaření kávy a při večeři. Pozdě večer pak ještě posedíme u ohně s našimi sousedy, kteří byli dnes též na výletě .A jejich kluk se pak jde s námi do umývárny umýt a vykládá nám, jak si zase pochutnal na obědě - měl zase svíčkovou, protože on nic jiného nejí ...

   Takže : napřed asi 300 m po silnici a pak už lesní cestou se žlutým turistickým značením nahoru do kopce a do skal. Jana sebou dneska má i svoje trekingové hole - no myslím, že dnes si je užije do sytosti !

   Zanedlouho stojíme pod Strážní horou. Nahoru ke skalní věži Kačence nejdeme, místo toho děláme vpravo vbok a "rasí" stezkou, jejíž výškový profil připomíná mořskou vlnku - je to pořád jen nahoru a dolů a vlevo či vpravo - se probíjíme vpřed mezi skálami. Tady na začátku "hřbetu draka" zatím jejich výška není zvlášť vysoká. To až o kus dál se ocitáme na hraně skal, které směrem na Broumovsko spadají v podobě vysokých skalních stěn. Na opačnou stranu je svah ale povlovný a tady se skály bez zábran rozrůstají do značného prostoru. Za Hvězdou jsou místa, kde tato nádherná skalní města dosahují šířky až 1.5 km. Délka Broumovských stěn přitom dosahuje asi 12 km - znáte u nás v republice nějaké delší skalní město ?!? ( Tady se musím přiznat, že Broumovské stěny jsou mojí velkou "srdeční" záležitostí. Ze všech skalních měst, které jsem kdy v životě navštívil, jsou pro mne tyto skály u nás ty NEJ a není to jen kvůli jejich přepestré geomorfologii, ale také proto, že kromě několika rušnějších míst se jinde pohybujete sami a můžete si tak v klidu a pohodě vychutnat jeden z nejúžasnějších přírodních zázraků, který se Přírodě v naší malé zemičce podařilo vytvořit ...)

   Je jen hrozná škoda, že se nám zrovna dneska nebe zatahuje a taky mne štve, že jsou téměř všechny nádherné vyhlídky - ze kterých jsem se "kochal" před dvaceti lety - zarostlé a výhled dolů na Broumovsko je tím pádem "skoro žádný" ! Na jednom sympatickém místě nás pěšina svádí do úzké soutěsky a pokračování cesty je nahoře na skále. S velkou radostí si oprašuju svoje horolezecké základy. Když nahoru tahám za pomoci jejích tyček i Janičku, nemůžu se na tento úkon plně soustředit, protože mne rozptylují její "nadšené" výkřiky ! Proč má ale od radosti tak vytřeštěné zraky, tak to tedy nechápu... I dál je to ještě chvilkama pro Janu makačka, ale z jednoho vyvýšeného místa vidím, že už jsme blízko u Hvězdy. Při odpočinku odhazuju fotoaparát a batoh do trávy a když přijdeme k turistické chatě, kde chovají ve výběhu divoké prase a chci si ho vyfotit, tak s hrůzou zjišťuju, že nemám čím. milá Lízo !!!

   Zatímco manželka zůstává fotit divočáka, já prchám přes "hory a doly" asi půl kilometru nazpět. Naštěstí moji milovanou - a odpočinutou - Prakticu nacházím a tak s dvojnásobným elánem  za Janou zpět... Chatu otvírají až v 11 hodin, mají tady ale v provozu bufet. Vychutnáváme si zaslouženou kávičku, zapijeme ji limonádou a ještě pohlednici na památku a můžeme zase dál . Napřed ke  kapli Hvězda, která zde stojí už od roku 1733 a má poněkud zvláštní a  zajímavou architekturu. A taky od ní máme dneska první pořádný výhled na celé Broumovsko !! Pak po širokém chodníku chvilku po plochém hřebenu skal, abychom se pak spustili po schodech skalní průrvou do "Království divočiny". Mineme Kočku a Bumbrlíčka a přicházíme na vyhlídku Skalní divadlo. Chtělo by to změnu názvu, protože tento je málo pompézní a dostatečně nevystihuje to, co spatří naše udivené zraky : stojíme vysoko nad Kovářovou roklí, což je obrovský kaňon, jehož skalní stěny dosahují neuvěřitelné výše až 110 m a jehož délka přesahuje 1.5 km !!! Tady v závěru je kaňon odlesněný a nám se nabízí neuvěřitelný pohled nejen na monumentální skalní útesy, ale i na desítky - spíš ale stovky ! - skalních věží - ( jedna hezčí jak druhá ) - v našem nejbližším okolí ! Připadá nám to, jako by někdo v USA odřízl kousek Skalnatých hor a vsadil je tu k nám do srdce střední Evropy !!!

   Když si do sytosti vychutnáme tu krásu, zestupujeme dolů na dno rokle. Míjíme tu rodinku s uvřeštěným dítkem a pak jen krok sun krok kaňonem stále dolů a fotíme a fotíme ... Přibližně v polovině rokle procházíme skalní průrvou - tzv. "Kovárnou". Prý zde kdysi opravdu sídlil kovář, ale veškerý svůj um vložil do služeb loupežníkům - sám byl totiž jedním z nich - kteří odtud podnikali výpady do širého okolí. A jak to s nimi dopadlo ? No přece jako v pohádce : dobro zvítězilo nad zlem, které bylo po zásluze potrestáno... a možná zvítězila i láska nad lží a nenávistí... kdo ví ?? 

   Za Kovárnou nás čeká opět zestup dolů a pak je to ještě o něco krkolomnější, ale to už se blížíme k ústí rokle. Proti nám jde nahoru další rodinka s dívenkou v největším rozpuku puberty, ta kráčí kousek za rodiči a zplna hrdla v Národní přírodní rezervaci ječí : " Dál nejdúú !! Je mi horkóó !!!" A nám nezbývá, než ty rodiče alespoň v duchu upřímně politovat ...

   Se zvlhlým zrakem se loučím s tímto fantastickým kaňonem a aby to Jana neslyšela, tak si jen v duchu šeptám : "Nashle někdy příště !"

   Scházíme na okraj lesa na křižovatku cest a turistických značek - stojí tu i odpočinkový altánek - a tady děláme vlevo vbok a dál pokračujeme po žluté značce a po lesní asfaltce stoupáme nahoru dalším úžasným kaňonem. Úplně na jeho začátku vlevo nad námi je odlesněný svah, kterému dominuje hezká skalní stěna a na samém vršíčku z ní "roste" skalní hřib. Za zatáčkou vpravo je zase převysoko nad námi na skalním útesu chata, která vypadá jako pravé "orlí hnízdo". Rokle se střídavě zužuje a zase do šířky rozpíná a nabízí nám stále nové a nové vzrušující výhledy na roztodivné skalní útvary. Opravdu je tu na co se koukat a co fotit !! Daleko horší ale je, že se nám obloha zatahuje ocelově zbarvenými mraky a zdáli se ozve zvuk hromu.

  Naše žlutá značka náhle odbočuje ze dna kaňonu po cestě s prastarým dlážděním - je to slavná "Pánova cesta" - vlevo nahoru do prudkého svahu. Asi v polovině stoupání míjíme další nádherné a bizarní skaliska a věže a pak dosahujeme vrcholového hřebene. Protože zde nikde nevidíme žádný případný úkryt před přicházející bouřkou, raději rychle vyměníme naši žlutou značku za červenou a prcháme po hřebeni dál. Po několika zákrutech objevujeme nad jednou roklinou malý skalní převis. Fotíme se a lezeme se pod něj schovat, začíná pršet a pak do etéru práskne jeden blesk a ... je po bouřce ! Zrovna jdou okolo nějací turisté, zdravíme se a oni s obdivem volají : " No vy jste si to ale uměli zařídit !" ( No nevím, nevím - podle statistik nejsou jeskyně a převisy v bouřkách tím nejvhodnějším úkrytem, ale všechno taky Janě na nos věšet nemusím ...)

   Jak rychle bouřka přišla, tak i odešla a tak se loučíme s naším "azylem" a chvátáme dál. V dalším úseku cesty překračujeme napříč tři skalní rokle. Zatímco do té první, nejširší, je to docela pohodlně dolů a po 50 m široké plošince pak zase nahoru, přes tu poslední se mezi balvany prodírá dole i hore pěšina sklonu vodní skluzavky ! Ale našim útrapám už se blíží konec, protože přicházíme na rozlehlou "náhorní plošinu" se skalkama a hned o kousek dál přicházíme ke Slavenským hřibům.      Milí houbaři - věřím, že jste teď zbystřili pozornost, ale tady by vám byly vaše košíky opravdu k ničemu ! Tyto hřiby by se vám do nich stejně v žádném případě nevlezly - jsou to totiž nádherné hříčky přírody, vytvořené z pískovců !!

   Janu nechám odpočívat, beru si i její digitál a hrnu se do řídkého lesa pod cestu - kde jich vidím alespoň dvacet ! Každý skalní hřib má jiný tvar, někde stojí osamoceny a o kousek dál jich jsou celá "hnízda" a jejich výše nepřesahuje 4 - 6 metrů. Protože je tu ale také částečně odlesněný terén, tak jsou tyto hřiby i velmi dobře fotitelné ! ( Pochopitelně za dnešního podmračeného nebe to není úplně ideální ...) Pod skalními hřiby je také krásný útvar, který připomíná obří kovadlinu a níž ve svahu vidím ústí četných skalních roklí. Je tu pode mnou vlastně další velké skalní bludiště a i na dálku vidím spoustu dalších útvarů, které aspoň vzdáleně hřiby připomínají... Takže je jich tu opravdu jak naseto, jen je pohledat !

   S Janou pak po chodníku na bezlesé temeno kopce nad námi, kde jsou hned u pěšiny další nádherné  a veliké "exempláře". Ty jsou nádhernými ukázkami toho, co dokáže Příroda, když se jí zachce si zasochařit ! Já nechávám Janu fotit a jdu se podívat k vyhlídce na překrásné skalní město u "Čertovy tchýně". Bohužel je tady spousta souběžných hřebínků a vyšlapaných chodníčků, z nichž některé vedou do "slepých" roklinek a tak se až na tu úplně správnou vyhlídku nedostávám. Pak odcházím k další vyhlídce - ta se nachází nad Zaječí roklí a skalní město pod ní tak trochu připomíná Prachovské skály... Pokračování impozantního hřebene Broumovských stěn směrem ke Koruně je odtud velmi dobře viditelný - ( ale tento úsek nás čeká až jiný den)...

   Loučíme se se Slavenskými hříby, přejeme jim další hezkou - ale jemně probíhající - erozi, ať se nám pozvolna rozpadají dál do krásy a my jdeme na rozcestí Slavný a pak dolů dědinou. Bus nám před chvilečkou ujel a hospoda je jak na sviňu zrovna dnes zavřená. Zkoušíme proto jeden penzion, ale ten je veřejnosti prý otevřen jenom o víkendech. A tak nezbývá, než z obce polní cestou s výhledy dolů do Suchého dolu. Tady si v hospůdce dáváme kafé a pivko a limo a dalším busovým spojem se dostáváme do městečka Police nad Metují. ( Cestou k němu hned nad městem míjíme nádherné koupaliště, ale my na letošní dovolené, kdy toho chceme tolik vidět, prostě na koupání nemáme čas ! Však my to u nás ve Zlíně v městských lázních všechno doženeme ...)

   V Polici mají hezké náměstí a radnici a mají tu také jednu raritu - Muzeum stavebnice Merkur. Když čekáme v parčíku na bus zpět do Náchoda, prochází se kolem nás zamilovaný párek seniorů opravdu už v požehnaném věku a v patách je následuje mourovatý kocourek. Děda vleče bábrle vždy asi 20 m tam, pak prudký obrat a jdou zase zpátky a tak dokola ... kočičí mládenec dělá obraty zároveň s nimi jako cvičený voják, ale je z toho tak uondaný, že se musí napít vody z kaluže !

   Před 20. hodinou nám přijíždí spoj a ve Sportu tentokrát už jen jídla na objednávku a tak si pochutnáváme na žebírku s oblohou. Jana si ho dala s rýží a já s opeky ...

Kompletní fotogalerie:

http://horalezhane.rajce.idnes.cz/Chriby%2C_Vandr_po_Moravskych_piscich_-_brezen_2011/

Naše další kroky míří k nedalekému Zbojníkovi. Dvojice horolezců se tu pokouší vylézt novou sedmičku. Oproti naší minulé návštěvě před mnoha lety konstatujeme, že tu přibylo pár nových cest i jištění.

Od Zbojníka se vracíme kousek zpět a pak uhýbáme na lesní cestu a i tu brzy opouštíme a sbíháme lesem zpět dolů do údolí, kolem dvou vodních ok, za kterými se napojujeme znovu na žlutou značku. Ta nás dovádí na rozcestí Na Pile. Je tu spousta lidí a koní. Na rozcestí se vydáváme po cyklistické cestě č. 5155 a asi po kilometru máme po pravé straně na vrcholku výraznou skálu, které se říká Cvičitelská. Na lehko k ní dojdeme a potěšeně konstatujeme, že to je to, co by nás příště z lezeckého hlediska mohlo zajímat.

Abychom mohli pokračovat dál, musíme se vrátit zpět na rozcestí a po červené značce pokračujeme směrem na Kazatelny, ale tak kilometr a půl před nimi uhýbáme z cesty a následujeme cyklistické značení vedoucí do Osvětiman. Asi po kilometru opět vcházíme do lesa a Zdenda naprosto přesně natrefí Osvětimanské skály.

Cestou není mnoho možností občerstvení, zvlášť mimo sezonu, takže naše další kroky vedou kolem ranče Vlčák, sjezdovky se zbytky sněhu do Osvětiman. Tam narazíme na hospůdku, kde se rozhodneme pro odpočinek. Dáme si smažák a pivo a pak zase stoupáme vzhůru na hřebínek, který nás má dovézt zpět k rozcestí Dlouhá Řeka.

U rozcestí se rozhodujeme, že budeme pokračovat dál, i když jsme to původně neměli v plánu. Jdeme po zelené značce a přibližujeme se k hradu Buchlov. Asi kilometr a půl od hradu nás zastihujeme drobná přeháňka, tak nacházíme vhodné místo k noclehu a stavíme stan pod nasvětleným Buchlovem.

Ráno se budíme sice do mrazivého, ale slunečného dne. Vyjdeme k hradu Buchlov, kde si na lavečkách vaříme snídani. Je tu spousta koní a „kovbojů“, kteří tu nocovali ve stanu. Vůbec v okolí hradu zaznamenáme větší počet různých trampů. Od hradu pokračujeme ke Kapli Sv. Barbory a pak dále po zelené značce přes Čertovo sedlo po hřebínku pod Břesteckou skálu. Nahoru na Břesteckou skálu vede turistické značení. Na skalách se zdržíme docela dlouho, prolezeme je řádně a potěšeně konstatujeme, že nějaké cesty bychom tu vylézt snad i mohli.

Kolem poledne jsme znovu pod skalami, kde si v otevřené hospůdce dáváme jedno pivko a pokračujeme zpět k Barborce, tentokrát ale po červené značce. Pod Barborkou lesem vystoupáme ke skalám, zase si je prolezeme a pak už mažeme dolů do Buchlovic a zpět do Smraďavky, kde náš letošní jarní vandr končí.  

Sobota:                                                                                                                 24 km

Smraďavka – Dlouhá Řeka – Karlova skála – Zbojník – údolí Dlouhé řeky – Na Pile – Cvičitelská skála – Osvětimanské skály – Osvětimany – Nad Spářovy – Dlouhá Řeka – Pod Holým kopcem – Pod Buchlovem                         

Neděle:                                                                                                                    14 km

Pod Buchlovem – Kaple Sv. Barbory – Čertovo sedlo – Pod Břesteckou skálou – Břestecká skála – Pod Břesteckou skálou – Pod Barborkou – Skály pod Barborkou – Buchlovice - Smraďavka       

   Po hodně opožděné snídani jdeme s Janou na procházku do blízkých lázní v Bělovsi. Část jejich areálu vypadá velmi zdevastovaně. Jak jsme se později dozvěděli, došlo k jejich umělému vytunelování, což není případ jen těchto lázní. Něco podobného, ale v daleko větším rozsahu a hrůze jsme viděli i v Jánských lázních pod Kružberskou přehradou. Je to děs a hrůza, co se v této době děje ! Nezbývá než doufat, že se časem vše v dobré obrátí ... Jenom aby pak už nebylo na jejich záchranu příliš pozdě !! Snažíme se najít veřejnosti volně přístupný minerální pramen Idu, ale nějak se nám to nedaří. ( Že se nachází přímo na břehu Metuje, tak to se dozvídáme až dodatečně v kempu při diskuzi se sousedy u večerního kafé ...) Já ještě táhnu Janu kousek za Běloves a chci jí ukázat kdysi krásný a romantický červený lom. Ten je ale totálně zarostený a  jeho dno místo jezírka vyplňuje velice škaredá bažina...

   A tak si jdeme spravit "pocuchané nervy" do restaurace Sport a na oběd si dáváme velice dobrou svíčkovou. Pak pomalu nahoru do kopce na zámek. Přístup k němu naštěstí nevede jen po schodech z náměstí - tak tudy v tom sparnu ani náhodou ! - ale i po příjemné cestě ve stínu lesa. Náchodský zámek je ohromně rozsáhlým komplexem budov a jeho silueta už z veliké dálky jednoznačně vévodí panorámatu města. Původně zde na návrší vznikl ve 13.století hrad s mohutnou válcovovou věží - bergfritem. Když přešel do majetku rodu Smiřických, ti hrad přestavěli na renesanční zámek. Po bitvě na Bílé hoře jej chvilku vlastnili Trčkové z Lípy, ale po zavraždění Valdštejna jim byl majetek zabaven a připadl O.I. Piccolominimu. Ten zámek ještě více opevnil a začal s jeho barokní přestavbou, ale pak přišla Švédská vojska, která jej při neúspěšném dobývání aspoň pořádně poškodila. Následovaly - jak jinak - velmi rozsáhlé opravy a protože se na "obzoru" vyskytlo další nebezpečí v podobě Turka, který se hrnul k Vídni, došlo k dalšímu opevňování zámeckého areálu. V 18.století následovaly další stavební fáze : tentokrát nejen na zámku, ale i pod ním, kde v podzámčí vyrostla budova nové sýpky, objekt, kde bylo ubytováno služebnictvo a nad zámeckým příkopem vznikla okrasná zahrada ve francouzském stylu. V dobách, kdy zámek vlastnil Petr Biron, stal se tento zámek tak důležitým kulturním centrem, že se o něm hovořilo až v Praze. No posuďte sami - nejenže se zde ve velké Španělském sále pořádaly pravidelné koncerty, ale fungovalo zde i zámecké divadlo a v tom se hrála představení až několikrát týdně !!  Od r.1800 náchodský zámek a statky zdědila nám všem velmi dobře známá krásná vévodkyně Kateřina Vilémina Zaháňská. Ano, zalovili jste dobře ve své paměti - s jejím příchodem se nedaleko zámku v Ratibořicích, na samotě zvané Staré bělidlo, objevila i rodina Panklů s Barunkou - pozdější slavnou a sličnou spisovatelkou Boženou Němcovou...

   My postupně procházíme přes 5 zámeckých nádvoří s arkádami. Ty vidíme i na ochozu vysoké gotické věže, jejíž vrchol je zakončen dvojitou bání. V pokladně si vybíráme ze tří okruhů ty první dva. Ten nejatraktivnější, pojmenovaný na dvoře Vévodském, jsme "pochopitelně" vynechali. Pak už vcházíme do zámeckých pokojů a sálů a kromě mnoha jiných zajímavostí můžeme obdivovat hlavně proslulou sbírku zdejších tapisérií ... Mají tu velmi sympatické průvodce i průvodkyně - každý z okruhů jsme pochopitelně absolvovali s někým jiným. Že by tu bylo zrovna narváno, tak to opravdu říct nemůžeme -  většina národa asi dala v tom dnešním dnu, kdy teplota teploměru "hupsla" až ke 33 stupňům, přednost vodním radovánkám ...

  Oklikou scházíme dolů do města a napřed si dáváme pivo a zmrzlinu a pak si pořádně procházíme historické centrum města. Hlavnímu náměstí vévodí budova Nové a Staré radnice, před kterou stojí starobylý pranýř. Dále vám určitě padne do oka polodřevěný kostel sv.Vavřince  s báněmi na věžích a hotel a divadlo Beránek. Samozřejmě tu mají i "kášňu" a nějaké ty sochy svatých mučedníků ...

    "Hlavní třídou" s mnoha obchody a obchůdky znovu do restaurace Sport a tentokrát si dáváme Moravského vrabca a pod rozžhavenou oblohou se velmi líně plazíme zpět do kempu. Jsme tak "unaveni", že si musíme dát šlofíka... Večer pak při kafi rozhovor s našimi novými sousedy. Hlavou rodiny je nějaký řezník - podnikatel odkudsi z Hlučínska, který mluví zvláštní směsí českoněmeckopolštiny. Jeho manželka s červenými vlasy a jejich jediný synek jsou spíše mlčenlivější. Kluk se s námi skamarádí a chválí se, že na každý oběd si dává jen svíčkovou, protože nic jiného rád nemá a ani nejí !! Hlavním tématem večera je vyčerpávající popis jejich prohlídky Dobrošovských pevností a jaké "útrapy" tam v podzemí zažili ...

   Pak večerka a my se moc těšíme na zítřek, protože nás čeká pochoďáček po překrásném hřebenu Broumovských stěn ...

Během následujících třech dnů nepochybně vydáme spoust energie a na to je třeba se pořádně připravit a nic neponechat náhodě. Do batohů cpeme několik druhů čokolád, sladkých tyčinek, sojových špalků a pro zpestření nesmějí chybět klobásy, arašídy a celá štangle vysočiny. Přece nemůžeme riskovat, že bychom ohrozili svůj život v důsledku nedostatku potravy. A pro dobré nastartování metabolismu musíme začít akci nějakou dobrou a pořádnou snídaní – tvarohové knedlíky plněné nugátem jsou, myslíme, dobrou volbou.   

Trable nejpomalejšího

Autobus nás vyplivuje v sobotu ráno na zastávce Horní Maršov – most, kde také začíná naše skialpové putování po hřebeni Krkonoš.

V  Maršově nás vítá zamračené počasí, což ovšem nikomu z nás nevadí. Vidina třech dní strávených v horách je silnější. A navíc se řídíme heslem, že v horách umí být vždycky krásně.

Naše předpoklady, že lyže poneseme zpočátku na zádech, se naplňují. Po zledovatělé silnici „dokloužeme“ ve skialpových botách kousek nad Maršov a pokračujeme směrem na Rýchorky. S povděkem zjišťujeme, že zanedbatelné sněžení v posledních dnech zase až tak zanedbatelné nebylo. Ty dva až tři centimetry sněhu pokryly zledovatělé cesty. Díky tomu můžeme sundat lyže z batohu a připnout si je k nohám už po jednom kilometru. Nebýt tohoto „zanedbatelného“ sněžení nesli bychom lyže na zádech minimálně polovinu dnešní etapy, což čítá kolem deseti kilometrů.

Poté, co v lese nad Maršovem nasazujeme lyže, využívám situace a honem vyrážím kupředu. Alespoň první tři kilometry si tak užívám pocit, jaké je to být v čele a nevidět stále jen něčí záda. Většinou s vyplazeným jazykem a sípavým dechem doháním své rychlejší kolegy. Jsem totiž takový outsider naší party. Pyšním se samými nej: jsem nejpomalejší, nejnešikovnější, nejbojácnější, ale také nejroztomilejší.

První kilometry na Rýchorky upaluji na čele naší skupiny. Neustále se otáčím a říkám si, že snad ani není možné, že mě pořád nikdo nedohání. Před Rýchorkami už v dáli zpozoruji první postavičky, které mě dohání rychleji, než bych si přála. „Alespoň na Rýchorky dojít první,“ přeji si a z mozku přichází pokyn – „mákni!!!“ A já také máknu. K Rýchorské boudě docházím s několikavteřinovým náskokem první. A tímto je také odzvoněno mému místu v čele. Pak už se jen spořádaně zařadím na chvost naší party a toto místo spolehlivě až do konce akce neopustím. 

Ono to má své výhody jít poslední. Nejpomalejší má vždy prošlápnutou stopu a nemusí hlídat trasu. Na druhou stranu je takový outsider výpravy ochuzen o přestávky. Rychlejší kamarádi na něj vždy solidárně po nějakém čase a na vhodném místě k odpočinku počkají. To jim nelze upřít. Jenže, když je loudal z posledních sil dojde a chystá se s úlevou také chvíli vydechnout, berou oni tento okamžik jako signál k tomu, aby se vyrazilo dál. A tak loudal „stáhne ocas mezi nohy“ a začíná opět stíhat své rychlejší kolegy.

Přes Roh hranic na krkonošské kyselo

Z Rýchorek pokračujeme lehce zvlněným terénem na Roh hranic a přes Čepel k bývalému celnímu přechodu mezi Polskem a Českem, kde opouštíme červenou značku a pokračujeme dál po zelené. U přechodu je postavený dřevěný přístřešek, do kterého zalézáme a skoro všichni měníme první pár ponožek, protože se u některých začínají objevovat otlaky a náznaky puchýřů. Tuhle větší zastávku využíváme k občerstvení. Každý vyloví ze svého batohu nějakou tu sladkost. Na začátku túry se vždycky na ni těšíme, ale postupně sladké čokoládky, tyčinky a oplatky raději nahrazujeme něčím slaným. Třeba takové slané arašídy jsou ke konci akce vynikající a žádanou pochoutkou.

Po krátkém odpočinku jdeme dál po státní hranici. Na rozcestí zelené s červenou se rozhodujeme, kterou cestou se dát. Pomezní hřeben kvůli nedostatku sněhu zamítáme. Zelená značka nás dovádí k Lysečinské boudě, kterou míjíme skoro bez povšimnutí. Když ale zazní nesmělá hláška, že je potřeba pravidelně doplňovat tekutiny, jako na povel odepínáme všichni lyže a honem míříme dovnitř, kde se uspokojujeme polévkou. Dámská část se svorně shodne na krkonošském kyselu, pánové už tak jednotní nejsou a objednávají si vývar a drštkovou.

Není nad zkratky

Z Dolní Malé Úpy do Pomezních Bud to bereme zkratkou. Už klasik se vyjádřil o zkratkách jasně –  je to sice dál, za to horší cesta. „Neříkal tady někdo, že je to zkratkou na Pomezní Boudy kilometr? To bych ten kilometr chtěl vidět. Šlapu už přinejmenším čtvrtý a Pomezky nejsou ani na dohled,“ lamentuje jeden z parťáků, který na tom není po zdravotní stránce zrovna nejlépe. Jeho oblíbené místo se totiž momentálně nejčastěji nachází mezi klečí a s rolí papíru v ruce. „Kdo z vás ten nesmysl o kilometru pronesl,“ zkracuje svůj proud nadávek po ujetí dalších stovek metrů. „Jak by mi bylo v Káhiře,“ hodnotí situaci po dalším půl kilometru. V okamžiku, kdy jsou střechy hotelů a penzionů v Pomezních Boudách již vidět, vyjde z jeho hrdla už jen zoufalé: „s vámi přátelé, už nikdy více!“  Pak již beze slova sjede k silnici, na chvíli hodí lyže na ramena a míří do první hospůdky, kterou míjí a kde se hodlá zabít stravou. Ne že by v restauraci nevařili dobře, jen kombinace bramboráků, utopenců, palačinek se šlehačkou a piva nepatří zrovna k nejvhodnějším receptům, jak se střevních potíží zbavit.   

Na Jelenku nám zbývají poslední čtyři kilometry a za světla tam určitě všichni dojít nestihneme. Navíc chvíli na Pomezkách bloudíme, protože nemůžeme natrefit červenou značku. Po deseti minutách tápání a nejistoty už šlapeme správně po Cestě česko-polského přátelství. Drobným oříškem se nám jeví přejití sjezdovky. Samo o sobě by to asi žádný problém nebyl, ale za mlhy a šera natrefit to správné místo se nám daří spíše náhodou. Pak už na nás nečeká žádná problém. Asi dva kilometry před Jelenkou už zatmíme zcela, a protože jsme líní vytáhnout z batohu čelovku, sjíždíme do Sovího sedla místy docela divoce. Do sedla dorážím s menším náskokem a z rozcestníku se snažím po tmě přečíst vzdálenost na Jelenku. Zdá se mi, že tam vidím napsáno Jelenka - půl kilometru. Nadšeně volám za sebe, že za půl kiláčku už budeme v cíli. Za zády se mi ozve: „půl kilometru – to znám. Takže až se bude rozednívat, dorazíme na chatu.“ Na chatu je to skutečně jen půl kilometru, což bude mimo jiné asi i tím, že nejdeme žádnou zkratkou, ale spořádaně po turistickém značení. Brzy vycházíme z lesa a mezi větvemi stromů spatříme světýlka, která jsou vidět i přes hustou mlhu. Jelenka je tady. Dnešní etapa přechodu Krkonoš končí. Při přesunu do chaty jen zběžně mrknu na teploměr visící u vchodu – mínus šest stupňů. „Začíná se ochlazovat, jsem zvědavá, jestli se předpověď naplní a další dva dny budou ve znamení slunce a silného mrazu,“ řeknu si jen tak pro sebe a mizím v teple chaloupky.

Krkonošská klasika se všemi jejími krásami

Druhý den je před námi krkonošská klasika. Tento úsek je bohatý na výhledy a zdá se, že nám nebudou utajeny.

Stoupání od Jelenky na Svorovou horu nás zahřeje a s povděkem zjišťujeme, že únava z předchozího dne není tak velká a nohy nás ani moc nebolí. Na pásech se suneme k vrcholu a příroda nám ukazuje, jak umí čarovat. Scenérie, kdy spolu „bojují“ mlha a slunce, je úchvatná. A kousek za Svorovou horou na Obřím hřebeni se na malou chvíli poodhalí vrchol Sněžky. Okamžiků, kdy sluníčko vyhrává je stále víc a čím více jsme k vrcholu, sílí i vítr. V momentě, kdy narazíme na cestu vedoucí z Polska, se naše šestičlenná parta trhá. Třetina se rozhoduje, že lepší než vystoupit na vrchol Sněžky bude její traverz. Zbývající dvě třetiny pokračují nahoru. Na vrcholu se opět naše cesty rozdělují. Zatímco pánská část se rozhoduje pro sjezd Sněžky, dámská je pro sestup pěšky s lyžemi na zádech, i když každá z jiného důvodu. Zatímco já, mám v plánu sejít dolů na mačkách, když už je s sebou táhnu, Eva má zase obavy z případného pádu při sjezdu. Nemá totiž brzdy, takže v případě pádu by lyže mohla skončit někde v polské hlubině.

S Evou dorazíme k poské boudě pod Sněžkou poslední. Ostatní se už hřejí uvnitř a pořádají zásoby. Původní plán pokračovat směrem na Špindlerovy boudy podél Malého a Velkého Stavu měníme a rozhodujeme se jít na Luční a odtud po zimní cestě na Špindlerovky.

Na Luční chvíli odpočíváme a zdá se nám skoro neuvěřitelné, že webkamera ukazuje minus dvanáct a půl stupně. V tu chvíli nám přestane chutnat i chlazené pivko, na které jsme se sem tak těšili.

Po nekonečných pláních Stříbrného návrší a Čertovy louky s úchvatnými Kozími hřbety po levé straně se posouváme pomalu ke Špindlerovkám. V místě, kde se nám zdá, že nás čeká už jen sjezd, sundáváme pásy a děláme dobře. Až na Špindlerovy boudy, tedy s menšími, ale skutečně jen menšími stoupáními, dojíždíme za mlhy, větru a drobného sněžení ke Špindlerově boudě. Hlavně závěrečný sjezd docela širokou cestou a v prašanu byl úchvatný. Na Špindlerovce se zastavujeme a dáváme, tentokrát až na jednoho všichni krkonošské kyselo. A hlavně se rozhodujeme, kudy půjdeme dál. Dvě třetiny jsou pro hřeben, jedna třetina spíše pro traverz k Martinově boudě. Takže nakonec jdeme ve čtyřech hřebenovku přes Dívčí a Mužské kameny, zbývající dva spodem po modré s tím, že se sejdeme na Martinovce. Na hřebeni vyfukuje a řádně přituhuje, přesto jsme rádi, že jsme se nenechali zviklat a zvolili hřebenovku. U Mužských kamenů opět sundáváme pásy, protože je před námi asi kilometr a půl sjezdu. Sjezd je vskutku úchvatný, užíváme si dobrý sníh a západ slunce. Jen tam zima je stále větší. Kapuce nás sice chrání před větrem, ale studená látka dotýkající se prochlazené tváře nám způsobuje bolest, která se skoro nedá ani vydržet. Ještě že se nám do cesty staví Martinova bouda, která zachrání naše obličeje před jistými omrzlinami. Vzpomenu si na kuklu, která by se mi hodila a která zůstala doma ve skříni. Jak je jí tam asi dobře.

Na Martinovce, když honem zalézáme dovnitř, nenápadně mrknu na teploměr – minus 18,5 stupňů. Teplá sprcha, teplé jídlo a čaj s griotkou naše těla příjemně prohřejí. Večer už jen počítáme puchýře a triumfujeme se, kdo je má větší a pak upadáme do hlubokého „bezvědomí“.

Symbolický přípitek u pramene Labe

Ráno nemůžeme nedočkavostí dospat a už po šesté hodině otevíráme okno, kdy nás zchladí třeskutý mráz kolem mínus dvaceti stupňů a vykukujeme z okna, abychom si nenechali ujít východ slunce nad Krkonošemi.

Po snídani svižně zabalíme věci a vyrazíme směrem k betonové Labské boudě. Tlačí nás totiž čas, protože musíme dorazit včas na autobus ze Špindlerova Mlýna, abychom stihli večerní třešničku na dortu – představení Divadla Járy Cimrmana. Stylové by jistě bylo Dobití Severního pólu, ale i Hospoda Na Mýtince patří ke skvělým kusům tohoto úžasného divadelního souboru.

Traverzujeme svahy Velkého Šisáku a kocháme se pohledem do Labského dolu. Letmým pohledem na hodinky kousek před Labskou boudou zjišťujeme, že máme docela dobrý čas, proto si ještě zajdeme k prameni Labi. Tam vytahujeme z batohu chlazenou slivovičku a každý svůj kalíšek a připíjíme si zcela osamoceni, jen obklopeni vrcholky Krkonoš, na úspěch této akce. Zbývajících pár kilometrů po Pančavské louce přes rozcestí U čtyř pánů na Zlaté návrší k mohyle Hanče a Vrbaty už jdeme bez zastávky. Jen u pomníku chvíli vzpomeneme tragédii, která se tu stala před mnoha lety a vyžádala si lidské životy.

Před námi je závěrečná část našeho přechodu. Sundáme pásy a sjíždíme na Medvědín. Tam se loučíme tabulkou čokolády s Krkonošemi a řadíme se mezi stovky sjezdařů, kteří brázdí sjezdové tratě. 

   Sraz s Janou máme na "nádru". Zde ještě zakoupit zpáteční lístky do "Ádru" a pak už odjezd. Vedle sedí kluk a dvě dívky. Ta hezčí se pořád předvádí, ani na chvilku se jí po celou cestu nezavře klapačka a nakonec vytahuje z batohu a svým kamarádům a vlastně všem okolo předvádí, jaké má krásné nové černé plavky. Když potom ve stanici Adršpach vystupujeme z vlaku, tak se venku průvodčí cestujících vyptává, zdali něco neztratili. Prý něco černého vypadlo ven oknem ! A chuděrka krasavice jen zalapá po dechu a konečně jí dojde řeč ...

    Mezi davy lidí napřed na WC a pak si kupujeme pohledy a lístky do skalního velkoměsta. Ty stojí 60 kč na jednoho ! ( Když jsem tu byl naposledy - to ještě bylo za "totáče", tak to bylo za 5 "těžkoslovenských" korun !! ) Vstupné ale platí i pro Teplické skály, pokud se použije cesta přes Vlčí rokli - ještě že tak ... A tož s veselou vyrážíme. Vzápětí stojíme u břehů velice romantického jezera v lůně skal. Je to bývalá zatopená pískovna, okolo vodní plochy vede vyznačená okružní stezka a my blbouni tam nejdeme - prý až na zpáteční cestě  - ta naše ale nakonec vede úplně jinam !! Po několika snímcích na památku spěcháme skalním předměstím kolem Džbánu a Homole cukru mezi davy lidí do centrálního kaňonu. Což o to - je to tu všude okolo nás moc krásné a ÚŽASNÉ, ale tyto pískovcové skály jsou hrozně moc vysoké - fotit se tu téměř vůbec nedá - a při pohledu na tu krásu vás po chvilce bolí za krkem !! Netrvá to ani tak dlouho a stojíme na rozcestí uprostřed skalního města a odbočujeme do Nových partií. Jdeme jen přes jeho malou část - po nádherný útvar Milenců. Pak se "ústupovou" cestou vracíme k pseudogotické brance na začátku kaňonu a tentokrát se k rozcestí vprostřed skal prodíráme mezi houfy polských školáků, z nichž každý má v ruce foťák nebo mobil a všichni fotí a fotí ... O něco dál míjíme početnou delegaci německých důchodců, které provádí jakýsi dědek Tyrolák s holí. Asi je jeho výklad velmi vtipný, protože se všichni smějí, až se za břicha popadají ! ( Já být německým seniorem, tak taky od radosti kvičím jak pouťová řehtačka - myslím že je zcela zbytečné úvažovat nad tím, kolik peněz pobírá český a kolik německý důchodce ...)

   Jdeme s Janou okouknout "Malý" vodopád a pak na lavičce posvačíme banány a rohlajze se salámem. Do velmi romantické skalní průrvy se jdeme podívat i na ten "Velký" vodopád a Janě se tu povede jedna velmi dobrá fotka. Obcházíme davy, kteří tu čekají ve frontě na schodech na to, aby se mohli svézt na lodičce po jezírku - odhadujeme to čekání tak na 2 hodiny a tak projížďku velice rychle odstraníme z našeho programu. Naše další kroky povedou přes Vlčí rokli do Teplických skal...

   Po schodech a žebřících překonáváme skalnatý hřeben a poté zestupujeme za pomoci úplně stejných technických pomůcek na dno rokle k jezírku. Tady zádrhel : cesta kupodivu nepokračuje dnem údolí, ale místo toho nás schody a žebříky vedou nahoru na další skalnatý hřebínek. Cestou děláme místo zestupujícím turistům a jejich "vedoucí" se rozčiluje : " Tady je to skoro jako ve Slovenském ráji !! Ale Slováci to mají aspoň udržované !!!"

   Na vrcholku skal nás předbíhá párek dam a jedna řve na tu druhou : " Ukaž mi na mapě tu vrstevnici !!"   Slasti dosud popisovaných úseků nás čekají ještě jednou a při posledním zestupu už nadáváme zároveň s davy, protože "šprušle" na žebřících buď chybí nebo jsou ve stavu těsně před upadnutím a o naprosto prohnilé zábradlí je lepší se neopírat, pokud nechcete strávit notně zkrácený zbytek života cestou na dno kaňonu v kotrmelcích !! No - je to opravdu nevšední a vzrušující zážitek - zvláště pro Janu, která si své "trekingové" hole nechala v Bělovsi v chatce ...

   Jediné, co nás těší, je - že je nás šetřílků na vstupném víc ... Konečně se ocitáme v centrální rokli. Další cesta vpřed vede po chodnících z kulatiny přes močály a bažiny, pak už se to jen lepší a když vidíme ty davy, které kráčí proti nám a netuší, co za "hrůzy" je čeká, vjede do nás jakási rozjařenost a pravá a nefalšovaná škodolibá českomoravská radost ! Nevidím nikoho, kdo by jim zastoupil cestu a upozornil je : " Dál nechoďte a raději se vraťte - je to tam strašné a na zabití !!!"   To tedy rozhodně ne : každý si to necháváme pro sebe a naše ubohé maličké české dušičky se z toho potutelně radují... Notně mi to připomíná jednu známou a výstižnou povídku od J.Haška. Nevím co všechno si o sobě jako národ myslíme, ale za spoustu pěkně hnusných vlastností - které máme bohužel hluboko v genech - bychom se měli pořádně zastydět ... Samozřejmě je i moje a Janino jednání úplně stejné jak u všech ostatních - holt patříme ke stejnému kmeni a nic s tím zrovna teď neuděláme ...

   Jdeme dál. Tady už mizí lávky a chodníky z kulatiny a tam, kde je údolí širší anebo na pasekách, vidíme ve strmých svazích kolem nás další krásné skalní útvary. Pak přecházíme přes uzounký tok potůčku, kde přes něj úplně nesmyslně tři kluci sbíjejí novou lávku z kůláčů - přitom to jde lehce překročit ... Přicházíme k dalšímu rozcestí turistických značek. Zprava a shora ze skalní rokle schází po modrém značení chlapík a vřele nám cestu tam nedoporučuje. Původně jsem zrovna na tato místa chtěl Janu táhnout, teď ale rychle "obracím list" a místo toho pokračujeme po žluté dál směrem do Teplického údolí. Už je to jenom kousek cesty, my ještě míjíme hezkou Stříbrnou studánku a nabíráme si z ní chladnou vodičku do Pet láhve.

   Na dalším rozcestí stojí turistický altánek a tak napřed znovu řádně posvačit a odpočinout si a pak teprve na cestu hore Teplickým kaňonem. Potok v rokli pod námi je ztracen pod sesutými balvany a kameny - pod nimi se nachází nejdelší pseudokrasová jeskyně v Čechách s kořenovými stalaktity ! - nás ale víc zajímá čím dál větší počet bizarních skalních útvarů okolo chodníku a na protějším svahu. Fotíme si pitoreskní Řeznickou sekeru a jiné skály a pak přichází Strážce kaňonu a Jana, která je tu poprvé v životě, se převelice diví, že to není konec. A já jí vysvětluju, že to hlavní a nekrásnější nás teprve čeká ...

   Okolo horolezecké chaty po kamenných schodech nahoru a tady nás čeká 2 km dlouhý okruh Teplickým skalním městem, které je naprosto FANTASTICKÉ - a dodnes se mi o něm zdává ... Tady už je na mnoha místech a hlavně v širokém Anenském údolí od skal slušný odstup a tak si je člověk může vychutnávat nejen svýma očima, ale určitě si na té kráse rád smlsne i ten váš fotoaparát ... ( Tomu mému tady hrozí, že mu asi brzo praskne čočka !!! )

   Napřed nás čeká Chrámové náměstí a Chrámové stěny, kde výška skalních bloků a stěn dosahuje v českých pískovcích vůbec těch nejvyšších cifer. Obdivujeme Krakonošův míč, další skalní náměstí a monumentální "Skalní chrám". Pak nás stezka vede po louce a my po ní v podstatě obcházíme veliký skalní ostrov. Jsou tu k vidění přenádherné skalní scenérie a taky spousta známých a pojmenovaných skalních útvarů. ( Jenom se na mne, prosím vás, nezlobte, že vám nepapouškuji jejich jména - vždyť vy si je určitě sami a rádi najdete  v četných turistických encyklopediích a průvodcích - děkuji ...)

   Úplně nakonec se chladíme v úzkých roklích Podsvětí a Sibiře, kudy vede jen uzounký chodník a kde hlavně ta druhá dělá čest svému jménu. Noa pak už se ocitáme opět u té horolezecké chaty. Oproti " Ádru" chodí Teplické skály obdivovat tak desetina lidí a tak je tu nějak volněji a o to víc hezky ! Nadšeni krásnými prožitky zastupujeme hlavním kaňonem dolů do Teplic. Cestou míjíme už bez povšimnutí odbočku na skalní hrad Střmen. Jana by tam určitě nelezla a já, když se ptám svojich nožiček, zdali by se tam se mnou nepodívaly - tak mne pošlou ... však víte kam ... a že už toho bylo za ty tři dny víc jak dost a jestli zítra nebude odpočinkový den, tak mám utrum !!!

   Procházíme skrze pokladnu ven ze skal, ještě si kupujeme jakýsi ten pohled  a taky dvoje fotoskládanky. Nejsou na nich jen Teplickoadršpašské skály, ale i snímky z Broumovských stěn. Z bufetu si ven vynášíme každý jednoho krásně vychlazeného bírela a vychutnáváme si půlhodinový odpočinek, než musíme jít k vlaku. Přes stanici Teplice nad Metují jedeme přes Hronov zpět do Náchoda. Tady si ve Sportu každý převelice pochutnáme na výborné krkovičce se zelím a bramborovými knedlíky. Pak mažem do "tábora" pod sprchu a ona už tak pozdě večer prý neteče teplá voda ! Taky máme vedle nové sousedy, kteří dost hulákají a dupou i po večerce - ještě že sebou máme špunty do uší ...

   V Týništi nad Orlicí přestup a volná čtvrthodinka. Na panském WC stojí u pisoáru chlap v trenýrkách, gatě má spadlé na zemi - prý mu praskly kšandy ! Sedáme do dalšího vláčku a pokračujeme v cestě přes Častolovice a Doudleby nad Orlicí. Nejen v těchto dvou obcích se nacházejí další velmi atraktivní turistické cíle v podobě krásných zámků - bohužel všechno stihnout nelze a tak se může člověk těšit na ta další "příště" ... Zanedlouho nás na dálku zdraví hrad Potštejn, pak ještě chvilka cesty těsným údolím Divoké Orlice, tunel a to už vlak brzdí ve stanici Litice nad Orlicí. Mají tu moc hezkou novou nádražní budovu se žlutým "ohozem". My dva necháme všechny spěchající turisty, vystoupivší spolu s námi z vlaku, chvátat v "dál" a raději si na chvilku v klidu sedneme na lavičku a každý zobneme 2 řízky !

   Teprve pak pomalu okolo areálu, kde se zpracovává kámen z okolních velkých žulových lomů na most přes Orlici a k turistickému rozcestí u nějaké hospody a hezkých chalup. Nyní teprve nás čeká výstup do hradního vrchu, naštěstí jsou to jen dvě serpentiny vzhůru lesem a stojíme pod zříceninou hradu Litice. Tento hrad byl založen někdy koncem 13.století na vysokém skalnatém ostrohu. Jeho zvláštností je to, že ho řeka Divoká Orlice obtéká ze tří stan ! Za krále Jiříka z Poděbrad byl hrad ve velkém stylu přestavěn. Protože se ale nedaleký hrad Potštejn stal daleko významnějším sídlem, zůstaly Litice nedoceněné a v jeho"stínu" - později už na hradě sídlily jen úředníci, hrad se neopravoval a r.1652 se o něm píše jako o "hradu polozbořeném" ... Litice měly původně dvoupalácovou podobu, do dnešních časů se nám zachoval jen palác jižní a vysoká štíhlá 4 - hranná věž. Ta mívala klenuté interiéry a v jednom patře se dokonce nacházela i maličká hradní kaple. Do jednotlivých pater věže se vstupovalo po můstcích z paláce, který měl původně o 1 patro víc, než je tomu dnes. Za "první" republiky - letech 1933 - 35 - na hradě proběhla velkorysá rekonstrukce - dostavovaly se některé zchátralé části a novou podobu, hodně doplněnou betonem ! dostala i hradní věž. Palác pak přišel o některé cenné architektonické části. Nebudeme ale kritizovat tuto tak trochu nepodařenou rekonstrukci, neboť kdyby k ní tehdy nedošlo, nezachovalo by se nám do dnešních časů skoro nic. Po období 1.republiky přišla válka a pak období vlády "jedné strany" a ta nestíhala opravovat mnohem významnější a zachovalejší kulturní památky... Kromě jednoho zachovalého hradního paláce - ( ten severní je ve zříceninách ) a věže s vyhlídkovým ochozem na hradě Litice ještě uvidíme mohutné zříceniny hradeb, bran a hospodářských objektů. První hradní brána má dokonce i "výpadovku" pro pěší, nad brankou zajímavý erb ... Na prohlídku hradu jdeme bez průvodce - škoda jen, že je tu mezi hradními zdmi tak malý odstup - bez fotoaparátu se širokoúhlým objektivem tu lze fotit opravdu mizerně. Z nádvoří pak na prohlídku hradního paláce - Jana jen 1 patro. Já pak ještě až na vršek hradní věže, ale rozhled je kvůli vzrostlým stromům pokrytým listím velmi omezený. A tak ještě do 2.patra paláce - zde je instalována velice hezká výstavka fotografií a pod nimi verše. V pokladně si ještě kupujeme na památku pár hezkých pohlednic a následuje zešup z hradního vrchu do té hospůdky pod kopcem !

  Sedáme si na zahrádku a dáváme si kávičku a nealko pivečko. Číšnik kolem prochází za jedním svým známým - Slovákem - a ptá se ho : "Ahoj Jožo, tak co - ještě kradeš ?!?" Za chvilku tam přichází nějaký mladíček,co v okolí plní funkci nějakého "roznašeče" věcí - na první pohled rozumu trošku mdlého - a hostinský mu říká, že by moc potřeboval drobné peníze : "Vytáhni všechno, co ti hrká po kapsách - nutně potřebuji alespoň 20 korun !"    A ten mladíček mu říká : " Já opravdu nemám - já mám jenom 10 a 10 ..."

   Po odpočinku nás čeká moc krásný úsek cesty okolo Divoké Orlice. V jejím řečišti se nachází spousta malebně rozhozených kamenů a balvanů a její břehy zdobí přehršel všelijak pokroucených a moc fotogenických stromů. Je tu fakt moc hezky ... ( Bohužel léto není zrovna tím nejvhodnějším ročním obdobím pro fotografy - ani se neodvažujeme pomyslet na to, jak to tady asi vypadá na podzim ...) Pak se značka odklání od řeky a prudce vystupuje lesem na luka a po nich pak přicházíme k vesničce Brná s malým rybníčkem.Pak už klesáme k městečku Potštátu.

   Napřed vystoupáme už v docela slušném pařáčku nahoru pod les k parkovišti. Já tu zůstávám ve stínu stromů chvilku odpočívat, protože teplota nad 30 stupňů + "tropický" svit sluníčka moc nesvědčí mojí ubohé hlavičce ... Janča kupodivu valí do hradního vrchu, jak kdyby měla na místech, kde končí záda, zabudovánu vrtuli !! Po chvilce jdu po jejích stopách a když o něco výš vidím ty romantické hradby a výhledy, též vytahuju foťák... Kupuju lístky. Litice byly po 35 kč a Potštejn stojí 40 korun na osobu - to jsou tedy velice rozumné ceny !! Prohlídku hradu Potštejna lze vykonat jen s průvodcem a tak než k ní dojde, tak si dáváme v bufetu u opravené hradní brány skvělě chutnající, chladňoučké pivínko ...

   Na prohlídku velmi rozsáhlých zřícenin Potštejna nás vede mladá průvodkyně. Na nejvyšším místě se nachází budova hradního paláce, která je přestavěna na kostel, za Mini ZOO s kozlíky je zvláštní zastřešená křížová cesta  s kaplí tvaru rotundy. Nebe má dnes ten obzvlášť skvělý odstín tmavě modré - ( a dobré ) - barvy, vše velmi fotogenické a trošku nám tyto hradní zříceniny připomínají ty nad městem Boskovice. Tady ale máme skvělý výhled na oblast Podorlicka s tmavou hradbou hor na horizontu v pozadí ! A to nebe není jen překrásně modré, ale dnes po něm plují roztodivné obláčky a pozoruhodné mráčky ... Jak se dozvídáme od průvodkyně - Potštejn býval nejmohutnějším hradem na Podoorlicku a jako sousední Litice byl taktéž založen někdy před koncem 13.století. Měl ale daleko zajímavější historii : napřed jej vlastnil jakýsi Mikuláš z potštejna, který z něho nejraději ze všeho přepadával kupecké karavany a i jinak to byl takový "výlupek", že hrad muselo oblehnout vojsko Karla IV. Po jeho dobytí přišel lapka o život a hrad byl pobořen, na jeho místech ale vznikl hrad nový a protože jej později vlastnil význačný rod Pernštejnů, dočkal se hrad velice významného přistavování a přebudovávání svých objektů na největší obranné, správní a reprezentační místo v širém okolí.  Od r.1746 hrad přechází do rukou Jana L.H. de Chamaré, což byl docela významný průmyslník a v podhradním městečku vystavěl plátenickou manufakturu. Jeho syn Jan Antonín se zase "proslavil" tím, že od r.1762 hledal ve zříceninách hradu tajemný POKLAD, který samozřejmě nikdy nenašel, zato ale celou zříceninu hradu prošpikoval štolami a chodbami  a narušil statiku hradních zdí a přispěl tak k rozsáhlé destrukci kdysi majestátního hradu. Kromě prázdných, kdysi tajných chodeb, stejně žádné zlaťáky v truhlicích neobjevil - svým nesmyslným počínáním tak jen poskytl látku k románu Aloisi Jiráskovi a ke scenáři novějšího filmu Poklad Hraběte Chamaré ... R.1766 byl hraběnkou z výše zmiňovaného rodu na hradě vystavěn rokokový kostelík svatého Jana Nepomuckého a obydlí pro mnichy z řádu kapucínů - ti tato místa ale nikdy neobývali. O něco později zde vznikla kaple Božího hrobu. Hrad Potštejn byl po dlouhá léta rekonstruován a veřejnosti uzavřen, ta se jeho otevření dočkala až v roce 1994. Nejvýznamnější dominantou hradu je kromě kostela, kaple a zřícenin paláce opravená 4. hradní brána, která prochází skrze čtyřhrannou věž ...

   Cestou dolů z hradu ukecávám Janu na změnu trasy a z kopce tak zestupujeme úplně jinou, žlutě značenou cestou. Přivádí nás dolů k řece na obrovskou louku s malebnými skupinkami stromů a Western hospodě. Táboří tu spousta lidí a kromě normálních stanů zde vidíme dokonce i několik "Indiánských týpí" - včera tu údajně proběhla velkolepá Western Show !!

   Pochodem přes louku přicházíme na břehy Orlice a podél ní pak lesem pod srázné vršky i se skalinami a přes spoustu překrásných míst až k jezu, který rozděluje Divokou Orlici v divném úhlu napříč a dává tu vzniknout i peřejím. Jana si je běží vyfotit, já to vzdávám a sedám si na lavičku. Vím totiž, že to v tomto případě v žádném případě nelze a namísto zbytečného focení se snažím tento snad nejhezčí kout řeky co nejhlouběji vřezat do srdíčka a do paměti, protože tady je to opravdu BOŽÍ !!!!!!!!!!!!!!!!!!

   ( Tak tady na tato místa a nahoru na hrad se zcela určitě musíme ještě někdy vrátit ...)

   Alejí se 116 lípami - ( nepočítali jsme je, jsme oba důvěřivci a věříme informačním tabulím ) - přicházíme do městečka. V cukrárně se stavujeme na dobrou zmrzlinu, pak obdivujeme zvenčí opravené barokní fasády zámečku s jedním patrem, který je též veřejnosti přístupný - dnes už ale čas návštěv vypršel, za zámkem čeká na obnovu i zahrada ... V hotelu Slávia si nedáváme jen pivko a kofolu, ale každý i porci vynikající houbové polévky ...

   Pak už se blíží 19.hodina a tak odchod k vlaku a o 2 hodiny později už jsme "doma" a lezeme do sprchy v kempu v Náchodě - Bělovsi ...

   Ale začnu pěkně od "Adama" : celý týden před touto úžasnou cestou byl ve znamení dešťových přeháněk a takového ochlazení, že jsme v úterý vážně přemýšleli nad tím, že půjdeme do zaměstnání v zimních bundách ! Přišel ale čtvrtek, mraky se trhají a dál už má být podle předpovědí hezky ... no uvidíme - rádi se necháme překvapit ...

   V sobotu ráno na nás budík a oba mobily halekají už ve 3.30 !! Po ranní kávě odcházíme s těžkými krosnami - ( Jana už má sbaleno skoro měsíc ) -  a s taškou s řízky a jiným proviantem na Zlínský Expres. Tento vlak kupodivu nestaví ani v Zábřehu. Za tímto městem z oken sledujeme nám dosud neznámé údolí Moravské Sázavy, tonoucí v ranní mlze. Ano, dneska má svátek Anna a lidová pranostika se rozhodně ani letos nemýlí - "svatá Anna, chladno zrána" ...Projíždíme též několika tunely, zanedlouho jsme v České Třebové a zde si musíme vystoupit. Mají tu krásně opravené nádraží a před ním nové info tabule s fotografiemi města. Musí to tu být velice hezké...Bohužel - my máme čas pouze na vykouření jedné cigaretky a pak pokračujeme rychlíkem Matalík do Chocně. Zde supernové podchody se stanicí v přízemí. A protože nám další spoj jede až za hodinu, rozbalujeme řízky a k tomu si pak kupujeme kávu z automatu. Černý mok ale pijeme venku, neboť mlha se už protrhala a vytlačilo ji úžasně modré nebe se zářícím "Oskárkem" !

   Sedáme do dalšího vlaku a ten nás veze přes Týniště nad Orlicí a Opočno do Náchoda. Přijíždíme tu už před 10.hodinou a nad městským centrem nás vítá  silueta náchodského zámku. Zatímco si ho Janka fotí, já si z jízdního řádu opisuju několik nejdůležitějších vlakových spojů. Autobusové nádraží tu mají hned vedle a tak ještě s blokem a propiskou tam. Odskakuju si na WC, kde nahlas hřímá rocková muzika a když jsem na odchodu, tak se mne sympatický vousáč, který tomu šéfuje, starostlivě ptá : " Je to Oukej ?"

   Pak znovu ty proklatě těžké krosny na ramena a po hlavní výpadovce se plazíme okolo restaurace Sport do kempu v Bělovsi. Do "tábora" to řežeme zkratkou přes lávku přes říčku a po širokém chodníku lesem. Protože je manželka vzpurná a odmítá zlézt dolů kousek po strmém chodníku, tak si musíme asi 1 km zajít po silničce oklikou přes okraj lázniček v Bělovsi. V kempu "vyfasujeme" na 11 nocí chatku, která ale není samostatná - každá má 2 pokojíky a tak budeme mít i sousedy. Vedle umýváren v kuchyňce chybí vybavení, ještě že jsou nám od správců kempu zapůjčeny na dobu pobytu alespoň lžíčky a hrnky na kávu. Bufet, který tu kdysi dávno plnil funkci jakési společenské místnosti je zrušený, na jeho místě lze spatřit jen základy, škoda.. Poté si urychleně vybalujeme věci a vracíme se do centra Náchoda na busové nádraží. Odsud po chvilce odjíždíme do neznáma na první náš výlet a tím je návštěva Nového Města nad Metují. Nachází se jen asi 10 km daleko a cestou máme z jednoho návrší překrásný výhled na obrovitou vodní nádrž Vášeň ... pardon, co to plancu - Rozkoš ...

    Vystupujeme na Rychtě a pak pomalu procházka do úžasně krásného historického centra města. Fascinující a v jednotném renesančním stylu sladěné štíty všech domů na náměstí září svou bělobou a nejednomu návštěvníkovi při pohledu na ně až zaskočí od úžasu v dýchacích trubkách !! I my si myslíme, že ten zdejší rynek zcela jistě patří k těm nejhezčím v naší vlasti a jako by to  Novoměstským nestačilo, tak je třeba ještě uvést, že se nachází vysoko na malebném skalnatém ostrohu nad řekou Metují a ještě tu mají hned u náměstí nádherný zámek !!! Jana fotí jak o život a pak se jdeme podívat do Infocentra a vybíráme si tam i nějaké prospekty a brožurky ...

  Po prohlídce náměstí a části chodníku,klesajícího mezi skálami až dolů k řece - ( i tajemná dívčí socha je tu k vidění ) - spěcháme na zámecké nádvoří a kupujeme si lístky na velký okruh. Zdejší zámek vznikl na místě bývalé tvrze a největší dominantou jeho budov je masivní válcová věž zvaná "Máselnice" s vyhlídkovým ochozem. Interiéry zámku prošly velikou úpravou na začátku 20.století, k nimž byl přizván slavný architekt Dušan Jurkovič a myslíme si, že se mu tady podařilo vytvořit nejslavnější dílo jeho života : při této přestavbě se mu podařilo propojit renesanci a baroko se secesí a dekorativismem tak, že se spolu žádný sloh "nebije" a navíc tomu všemu vtiskl svůj nezaměnitelný styl a rukopis !! Takové barvy a výzdobu, jakou jsme v zámeckých sálech viděli, by  snad nikdo soudný k sobě nikdy nepřiřadil... Tady se to ale spolu všechno snese ! A navíc je to vše velice hezké a vkusné, ale už se to nachází na samé hranici toho, kam se dá ještě jít - stačilo by maličko a je z toho všeho jen jeden obrovský kýč !!! Krásných zámeckých sálů a komnat je tu k vidění dost. My dva s Janou ale budeme mít až do smrti před očima pohled na Žebrový sál, kterým se podle nás geniální Jurkovič zařadil do "Síně Slávy" těch nejlepších světových architektů !!!

   Bohužel si tu krásu ale nemůžeme vychutnat v klidu - kromě několika jiných návštěvníků s námi jde i rodinka se dvěma kluky dvojčaty - jako by z oka vypadli těm raubířům z filmové série o rodince Homolkových - tito ale mají tak 5 let. Kluci chvilku nepostojí, podlézají šňůry, vymezující prohlídkovou trasu, sahají na vystavené předměty a ustavičně vyrušují. Kupodivu je nikdo - a zejména vlastní rodiče - ani jednou neokřiknou ! Když stojíme při závěru prohlídky na vyhlídkovém ochozu nejvyšší zámecké věže a kocháme se vyhlídkou jak na město a okolí, tak na zámeckou zahradu pod námi, tak ti dva "lumpíci" běhají po ochozu do kolečka, vždycky křiknou s dovolením a běží dál okolo nás. Když ale zrovna fotím a jeden z nich do mne vrazí, tak už to nevydržím, chytím ho a něco mu pošeptám do ouška. Klučina běží za svým tátou a nahlas žaluje : "Tati, ten pán žíkal, že ještě raz, tak mi dá na prdel !" Podívám se na tatínka takovým "milým"pohledem, že událost radši ani nekomentuje a potom prohlídka končí a my scházíme dolů z věže. ( Myslím, že jsem to trochu přehnal - ne děti, ale někteří rodičové by potřebovali na "prdel", aby se naučili pořádně vychovávat svoje potomky !! )

   Poté kráčíme přes unikátní krytý dřevěný most do zámecké zahrady, obdivujeme terasy s květinami a sochy trpaslíků a stavujeme se v jedné hospůdce na čepovanou kofolu, neboť už od žízně málem lekneme ! Při ní se shodujeme s Janou na tom, že ten zdejší zámek patří mezi 3 nejkrásnější, které jsme kdy viděli !!

  Vracíme se na Rychtu na autobus a v Náchodě se pak stavujeme v Lídlu, kde si dokupujeme nějaké potraviny a hlavně čerstvé pečivo. Následuje "průzkum" krásně rekonstruovaného hostorického náchodského centra. Je maličké, kromě hlavního náměstí s radnicí, polodřevěným kostelem s velkými báněmi na věžích a jinými historickými budovami tu najdeme už jen menší náměstí Karlovo. Další starobylé domy už kromě hlavní třídy a několika uliček nikde kolem nevidíme... Ale i to"málo" je moc krásné a opravdu je tu na co se koukat !

   V restauraci Sport se pak stavujeme na velice chutnou večeři a je to moravský vrabec zapitý nealko pivečkem. A protože tu údajně mívají hotová jídla dlouho do večera a ty se pohybují v cenové relaci od 50 - 60 kč, jednoznačně od "teď "prohlašujeme Sport za naši domácí hospodu !! Pak už přesun do kempu a " první noc v novém měste" ...

Z červeňáku je tradičně cesta vyrolbovaná, dnes dokonce čerstvě, sníh má stabilní teplotu, modrý vosk pod patu je v teplotě kolem -5° ideální. Záplavy sněhu jsou ovšem impozantní a skulptury, které sníh a vítr na některých stromech vytvořily stojí za to. Z rozhovoru se skialpinistou se dozvídám, že horská služba měřila výšku na Červené hoře (je tam lavinový svah ve Sněžné kotlině), výška 3,3 m, to už tedy stojí za to. Vřesovka je taky celá obalená sněhem, starý kříž z kostelíku vyčnívá v úrovni stopy, to je tedy dílo. Na Červené hoře rolba končí, dál už je tedy jen stopa od běžkařů. I kamenné okno je daleko víc zapadané, než jak jsme tu byli třeba loni. Sjezd do sedélka Pod Vřesovkou je sice prudký, naštěstí se dá objet ve slalomu po loukách. Stoupání na Trojmezí je dosti muldovité, takže nic moc. Je škoda, sem rolba nesmí, že alespoň občas Horská služba sem nedojede skútrem, ten by alespoň část nerovností srovnal. Ovšem – za mlada jsme tak jezdili pořád, tak nevím proč si stěžuju.

Kupodivu výstup na Keprník není už tak obtížný (na Trojmezí jsem domazal), nahoře sice fouká, ale není to na zmrznutí. Je trošku opar, takže výhledy nejsou dnes úplně čisté, nicméně zdá se, že za Kraličákem je nějaký bílý flek, to by mohly být i Krkonoše, na východě toho k vidění (mimo Jeseníků) moc není, je vlastně to severovýchodní proudění, ačkoliv suché, přeci jen nějaký mráček přižene a Jesníky to vše zadrží. Takže po čase je inverze v Jeseníku, u nás na jihu je jasno. Část sjezdu s Keprníku taky objíždím po horské louce, zbytek po cestě, samozřejmě je dost krkolomná, ale to už bude chata na Šeráku, místo k oddychu. U projíždějících běžkařů jsem se informoval, jak vypadá cesta na Černavu- údajně je potlapaná od pěších, takž to vezmu po sjezdovce, první úsek na Mračnou je vlastně rovinka, pak je sjezdovka -červená. Jak to jde tak traverzem, kousek pěšky a zase na lyžích. To se mi ještě u dojezdu pletla nějaká starší sjezdařka, kterou jsem na běžkách předjížděl. Z Černavy pak sjezd po turistické cestě, naštěstí dosti projeté od lyžařů, tak se dá i dobře plužit. Na nádraží dorážím včas, asi 10 minut před vlakem...