Po včerejěku jsou všichni nějak utahaní, navíc přes noc sprchlo a ráno nevypadá o moc líp. Mám naplánovanou spíš nějakou vyjížďku do Jičína a podle situace se uvidí. Mareček nechce čekat na zbytek výpravy a objíždí si okolí sám, já jakožto vedoucí musím vést zbytek (beztak jsem se cítil ráno nějak choře). Vyrážíme tedy kolem tradiční půl desáté nicméně po částech, ve městě se třebas někde slezeme. Jičín je celkem nedaleko a z Hlásné Lhoty je to mírně z kopce. Kola zaparkujeme u morového sloupu na náměstí. Jičínské náměstí je konečně opravené, když jsme tu byli naposledy (2009), zrovna probíhala rekonstrukce, dlažby chyběly, všude ploty a jiná omezení. Takovému městu náměstí celkem závidíme, je daleko větší než u nás, navíc ho nehyzdí uprostřed nějaká stavba, jako radnice u nás, která vlastně celý plac zabere a tím život na náměstí znemožní. Tady je permanentní trh, kolem podloubí, sem tam zahrádka a vůbec. Jižní části dominuje zámek, který si stavěl vévoda Albrecht (nestihl to), stejně tak je nedostavěný katedrální kostel sv. Jakuba, i tak je to dosti honosné baroko. Jedinou zachovanou bránou je Valdická brána, kam se dá i vylézt na vyhlídku (už je to asi 15 let, co jsem ji slezl, tak až bude hezky a budu-li přítomen, možná se uskuteční). Za branou pokračuje pěší zóna, tak prolézáme obchody, Milan nějaké telefonní, chybí mu kabel, my různé sporty. V jednom nás zaujme jakési tričko, které 14 dní prý nesmrdí – no když stojí 1400,- Kč, tak kdo si ho koupí, tak ho ani neobleče, takže nesmrdí vůbec...

Na náměstí se připojí opět Marek, takže větší polovina nachází útulek v jedné z přilehlých restaurací. Po občerstvení míříme do Valdic, při tom nacházíme zbytek výpravy nedaleko v hospodě u kovového draka (či saně), prý ještě posedí. Po malém pátrání najdeme lipovou alej, která je jednou z dominant Jičína (momentálně trošku prořezaná a omlazená). Zastávkou je zbytek parku u Valdštejnské logie s několika dosti vzrostlými stromy – tady by se hodila i nějaká tabulka, jak jsou stromy staré. A opodál je jedna z největších zajímavostí, kriminál ve Valdicích. Tam ovšem běžně prohlídka nebývá a ani nemáme zájem o pobyt. Ovšem pomník politických vězňů s brutálním dobrmanem zaujme dostatečně. Protože hospoda nedaleko je ještě zavřená, pokračujeme do nedaleké Železnice. Někteří chtějí obědvat, jiní pokračují v jízdě. Bohužel se brzy přihnala fronta, takže nás déšť uvěznil v Mikulovském šenku. Naštěstí strava byla ucházející, výzdoba lokálu pak připomínala naši poslední společnou výpravu loni na podzim na Pálavu. Nicméně po několikahodinové přestávce přece jen usuzujeme, že je čas k návratu. Tudíž si vyzkoušíme, jakou má kdo kvalitní pláštěnku. Nevymýšlím nic speciálního, přímo zpět do Jičína a na druhý pokus i odbočka do našeho bydliště. Ovšem přece jen, jedna veselá příhoda se naskytla, v lipové aleji proti nám běžela sportovně naladěná dívčina a smála se na celá ústa. Zřejmě podle Š+G: “Jak můžete sedět v hospodě, když venku tak krásně prší.“

11.5.2013

Naštěstí kluci zatopili, čili večer po příjezdu jsme se mohli usušit, takže ráno jsou všichni zbylí členové (2 mezi tím odjeli) hotovi vyrazit na výpravu. Tentokrát to nemáme daleko, vlastně jen přejedeme Ostružnem do Dolního Lochova, přejedeme hlavní silnici a už jsme na turistické značce, která nás přivede k hotelu Pod Šikmou věží. Pod stromem parkujeme bicykly a protože sympatická servírka slibuje že něco přinese, stavíme se na malé občerstvení. Pak už pěšky do skalního města Prachovských skal. Šikmá věž je jednou z vyhlídek na okraji skal, dál volíme okruh po zelené značce k Buku, Mírové vyhlídce a dále, který v podstatě obkružuje hlavní atrakce zdejšího skalního města. Po průchodu chodbami na Masarykově cestě se mi celkem hodí, že mám sebou širokáč, tak ty velké skály celkem vlezou do objektivu. Po obchvatu skal slézáme dolů k rozcestí Točenice, je to vlastně centrum skalního města. Mám pocit, že jsem tady byl někdy coby malý hošík a zdálo se mi, že tady byla tma, dnes je tu les dosti vykácený, je tedy dosti světlo i přes zataženou oblohu. Bohužel na některé výletníky začalo krápat, tak pomalu Císařskou chodbou zpět. Naštěstí déšť se nevyrovnal tomu včerejšímu. I tak jsme se ve skalách zdrželi něco přes dvě hodiny, a to by toho bylo určitě ještě víc k prolezení, někdy příště. Pozdní oběd tedy uskutečníme v hotelu, kde parkujeme. Později se loučíme s dalšími odpadlíky, takže na večer zůstáváme v Hlásné Lhotě už jen v sedmi. Pan domácí má udělaný gril s lávovým kamenem, který poslouží k přípravě večeře a večer padne většina zbývajících zásob.

12.5.2013

Dopoledne odjezd, tentokrát tradičně někam na vlak – tedy i ti, co nechtěli směrem sem. Cíl máme Pardubice. Čili sbalit, věci nám berou kluci (a holka), co jedou autem, ve třech vyrážíme na cestu. Zajímavou plastiku nacházíme ve Vokšicích, jedná se o sběrnu starého železa a reklamu či potač tvoří jakási sedící kobyla mamutích rozměrů ze starého železa. Jak jedu kolem skoro lituji, že jsme se nezdrželi, majitel tady má celkem solidní železnou galerii všeho možného, byl by to i pěkný turistický cíl. Ve Staré Místě jsem chtěl najít zkratku přes koleje do Vítěněvsi, ovšem po dešti je cesta natolik bahnitá, vracíme se na hlavní č. 32 a až v Jičíněvsi odbočujeme na vedlejší cestu naším směrem. Trasa je celkem rovinatá, nebo spíš mírně pahorková, původně jsem to sice měl vymyšlené jinak, ale směr celkem držíme. Vesničky Češov, Vysoké Veselí či Volanice. Ve Smidarech je jakási pouť, tak si dáme malý oddych. Obědvat chceme v Novém Bydžově. Přesto, že je to město, hospodu kde vaří najdeme až po značném úsilím na stadioně. Dál se držíme Cidliny k osadě Vysočany s památkovým kostelíkem, do Mlékosrb a Chlumce nad Cidlinou. Doposud se vše celkem dařilo, terén rovný až placatý, slunečno, žádný vichr. Z Chlumce je to do Pardubic relaticně kousek, prot chceme dál použít nějako cyklotrasu, ať se vyhneme prvotřídce. Jenže ouha, vybrali jsme tuším číslo 4199 do Starého Města. Ta zpočátku i vedla po asfaltu, později kousek po zpevněné polní cestě, načež po méně zpevněné a najednou do bláta! To jsou tedy nápady vést silniční značení do pole. V okamžiku se kola přestala pohybovat. Tak vyšťourat z brzd a řetězů nánosy a zpět. Poněkud nás to zdrželo, takže nakonec musíme tu prvotřídku použít (č. 46). Naštěstí je celkem široká, provoz nebyl tak hrozný. Poslední úsek z Bohdanče do Pardubic je navíc po cyklostezce, takže tam už klídek. Na rychlo opláchneme kola v automyčce a na nádraží dorážíme 17.40, cca 20minut do odjezdu. Jak stojíme ne peróně, zrovna začalo krápat.

Více foto:

https://picasaweb.google.com/114618530849847762962/CeskyRaj1302#

Tuto nedlouhou (zhruba 7km) a nenáročnou trasu, jsme absolvovali již nesčíslněkrát, stále se na ní vracíme, stále nás něčím novým překvapí. V létě si náš výlet navíc spestřujeme i sběrem lesních plodin, nebo si ve finále přidáme i koupání v Radvaneckým rybníku.

Byl krásný, přímo vzorový prvomájový den, všechno okolo kvetlo a vonělo tak intenzivně, že jsem vyvinul veškeré úsilí, abych co nejdříve splnil své pracovní úkoly a přitom jsem navigoval ostatní rodinné příslušníky k příjezdu do Svoru. Když jsem dostal vyrozumění, že již dorazili na nádraží, rychle jsem jim vyrazil vstříc.

Svor je nevelká, ale docela roztažená ves v podhůří Lužických hor, na úpatí dominantní hory Klíč(759m.nm.). Ještě nedávno zdebyl dosti rozvinutý sklářský průmysl, ale dnes zbývalého podniku Severosklo, zůstaly pouze rozlehlé, hýzdící rujny,kde by se tak jedině dal natáčet nějaký válečný film. Vyfuněl jsem tedy táhlý kopec k nádraží, kde jsem se setkal s Janou a mladším synem Kubou. Vydali jsme se jako obvykle po staré silnici, která ještě před čtyřiceti lety vedla do České Lípy. O kousek dál silničku přetíná další dopravní památka na staré časy, již sotva znatelná bývalá železniční trať do Jablonného v Podještědí, k jejiž zrušení také došlo v sedmdesátých letech minulého století.

Za nedlouho Jana objevila planou třešinku rostoucí u cesty a tak se mohlo uskutečnit naplnění naše mise. Když jsme si odbili tradiční líbání, mohli jsme pokračovat v putování. Sluníčko příjemně hřálo na blankytně modré obloze, dole u hlavní silnice postávala děvčata již v lákavých minisukničkách a zřejmě tak také slavili svátek práce prací. Díky cípu vytěženého lesa, se nám naskytl kouzelný pohled na Klíč a na násep tratě do České Lípy. Zdařilo se nám přejít rušnou hlavní silnici, chvíli jsme kráčeli souběžně s ní,pak jsme s úlevou odbočili do lesa. S potěšením jsme zjistili, že úroda borůvek pro letošní rok vypadá více než lákavě a v duchu jsme se modlili, aby to nedopadlo jak před třemi lety, kdy nadějnou úrodu totálně zničila nenadálá chumelenice.

Uhnuli jsme vpravo na asfaltovou účelovou komunikaci, která se ještě několikrát spojovala a křížila s obdobnými, stále jsme udržovali jihozápadní směr, po levé straně bublal potůček, proplétající se mezi mokřady nad strmými skalními stěnami. To už jsme se napojili na zeleně značenou turistickou cestu, která nás po chvíli přivedla na dohled Havraních skal.

Havraní skály tvoří devět skalních útvarů, dle pověsti to jsou zkamenělí zbrojnoši rytíře sídlícího na tvrzi nad Radvancem, kteří na jeho rozkaz pronásledovali krásnou pannu, aby byli za své činy nakonec proměněni její kletbou. Na nejvyšší vrcholové sklaní plošině byla vybudována nedávnou rekonstruovaná vyhlídka, doplněná o informační tabule. I my jsme se pokochali dalekým výhledem nejenom na pohoří Lužických hor, ale i na nedaleké obce Radvanec a Sloup, s vrcholy Ortelu,Slavíčku,Tisového vrchu,Špičáku, až po vzdálenější vrchy Vlhoště a Ronova.Na rozcestníku u křížku jsme se napojili na modře značenou cestu, která nás posléze přivedla do Radvance, půvabné rekreační osady, ležící asi 3km od Nového Boru a Sloupu v Čechách.

Prošli jsme Radvancem, protože nás už sužovala žízeň a nakonec i nožičky škemrali po dlouhém zimním půstu o odpočinek, zastavili jsme se v hospůdce U mlýna na nezbytné občerstvení. Hospoda byla plná cyklistů, někteří už byli zjevně dosti unaveni, přesto se nám zdařilo se mezi ně vmáčknout. Když jsme nabrali dostatek sil a ukojili žízeň, pokračovali jsme podél břehu Radvaneckého rybníka k našemu cíli, do Sloupu, kde jsme akorád stihli náš autobus na Českou Lípu.

Náš letošní prvomájový výlet se ku spokojenosti všech účastníku po všech stránkách zdařil a dá se říci, že plně odstartoval naši nastávající turistickou sezónu.

Čtvrtek 9.5.2013

Jedeme po červené TZ a – alespoň z počátku – už to není ani ten cyklokros. Spíše se střídají  závody mountain bike a překážkový běh (v našem případě samozřejmě chůze) se závažím v podobě kola. Spadlé stromy, cesta přes potok a další atraktivity způsobí i lehlé pády některých členů výpravy. Blátu a mokřadům se už ani nevyhýbáme, stejně by nebylo kam. Pocit pevné půdy pod nohama získáme až v obci Libošovice, která je významná zejména tím, že její součástí je i VTR Vesec u Sobotky.

Pokračujeme dál a skal v stále přibývá; jsme v Podtroseckém údolí a teď už si Frantu zavzpomínal i Bob. Další „kochací“ pauzička nás čeká až u – údajně – nejkouzelnějšího rybníku Českého ráje, tedy u Věžického rybníku, všeobecně nazývaného Věžák. Škoda jen, že nebyl čas si zajít na vyhlídkovou plošinu na vrcholku pískovcových skal, jejichž podoba se – s důstojností věků – odraží na vodní hladině. Vzápětí potkáme menší skupinku cyklistů, které „potěšíme“ popisem bahenních lázní, které je čekají. Zejména dámy v nových bílých značkových teniskách se netváří nijak nadšeně. Snažím se jim zvednout náladu konstatováním, že kdyby se znečistily jiným – méně důstojným -  způsobem, nikdo si toho ani nevšimne, ale moc jim to zřejmě nepomohlo.

My se vydáváme na další úsek cesty. Po lesní cestě se jede příjemně, ale je to pořád do kopce a míč proti trudomyslnosti s sebou – výjimečně - nemáme. Proto raději opět vytáhnu placku s ovocným energetickým nápojem a nálada je hned o hodně procent lepší. Jenom Milan jede dál, protože ho začíná nekamarádsky škádlit noha. Stoupáme dál do míst, kde tušíme Hrubou Skálu (to je – samozřejmě – jen básnický obrat, my totiž dobře víme, že tam na nás čeká). V těchto místech už jsem jako doma, protože jsem tady koncem 90. let minulého století putoval s chotí a dětmi při opakované návštěvě tohoto krásného koutu naší banánové republiky.

Tempo výpravy se s blížícím vrcholem stupňuje … nebo tak alespoň usuzuji z toho, že jsme bez problémů předjeli jakési koňské spřežení (to, že nám vozka uhnul, i skutečnost, že kůň, jeho majitel s chotí i vůz museli pamatovat už tatíčka Masaryka, taktně vynechávám). Ještě pár snímků vyhořelé zříceniny mohutného stromu, kousek asfaltu a jsme na Hrubé Skále. Přichází osvěžení, individuální prohlídka areálu, temná obloha a zpráva, že zřejmě všude kolem nás už prší. To nic nemění na tom, že v klidu dopijeme pivo, prohlédneme si zámecké nádvoří, kostelík sv. Josefa i slavné Bajajovo, vlastně Adamovo, lože.

Následuje debata o dalším směru jízdy. Vedoucí výpravy neuposlechne dobrých rad zkušené turistky Zdeny, a tak si ještě trošku – a samozřejmě do kopce - zajedeme. Poté rychle zpět k Adamovu loži a chytnout správný směr. Čas se nám krátí, do toho Pepův defekt, takže už si neužijeme ani všech vyhlídek a spokojíme se s tou Na Kapelu. Stejně je asi nejkrásnější a přesto, že jsem tady už párkrát byl, je to pohled, který se neomrzí. Zbývá nám už jen krátká pauza na Valdštejně (musím konstatovat, že něco tak odporného, jako je modrá pokladna na přístupovém mostě, jsem už dlouho neviděl) a sjezd k turnovskému vlakovému nádraží.

Ten den máme opravdu štěstí. Banán (vlak, vyráběný v šumperské PARSce, tedy dnes už Škodovce) na Jičín nám bez problémů vzal všechna kola, sedli jsme si (až na zástupce naší „juniorky“, který u kol oblboval dvě – dle velmi ojedinělých názorů – půvabné cyklistky) a do našeho přechodného domova jsme dojeli ve chvíli, kdy začínalo drobně pršet.

Déšť byl nakonec vytrvalejší než jsme čekali, ale v té době už nám to bylo celkem jedno. Hokej s Dány jsme – zaplať ten nahoře – neviděli a všichni se začali připravovat na večerní grilování. Vzhledem k tomu, že jsem vůbec neměl chuť na tunu uzenin a byl jsem částečně zádumčivý, všeobecného veselí u ohně a nezdravé žranice jsem se nezúčastnil. Díky tomu jsem v klidu viděl zápas Kanaďanů ze Švédy a ten opravdu stál za to. Večerního veselí u kytary jsem se však – na rozdíl od mnoha jiných, stravou a mokem zmožených – opět zúčastnil.

Pátek 10.5.2013

Den odjezdu (alespoň mého) nezačal (alespoň pro mě) zrovna nejlépe. Šel jsem spát a z našeho pokoje se ozývaly již z dálky zvuky, za které by se nemuselo stydět ani početné stádo statných kňourů, a tak jsem se raději odstěhoval na divan na chodbě. Byl by to dobrý nápad, kdyby dole nezůstali – ve skvělé náladě – dva zástupci naší juniorky. A je pravdou, že tolikrát jsem Svěrákovu „bílou“ píseň Včelích medvídků a oslavné chorály jednoho slezského fotbalového klubu v životě neslyšel.

            Jako obvykle, když vyrazím s mojí partou ženských na výlet, je to jen taková menší procházka, neboť poslední dobou sebou berou malá vnoučata, a tak jak je možnost a něco k posezení, hned se tam uvelebí.

            Ač jsem dala jasně najevo naší „šéfce“, která si vždycky vymyslí nějakou tu trasu, kam zas vyrazíme, že tentokrát zdoláme určitě hrad Oparno, tak jsme opět na něj nevystoupali, tak jako posledně. Já tam sice byla již několikráte, ale jít opárenským údolím a nezačít výstupem na hrad anebo jeho ukončením je pro mě divné. No, musím tolerovat, že se k nám v poslední době přidávají i malí caparti, které jejich babičky hlídají a tak s tím nic nenadělám. Ale hrad bychom vystoupali, protože kolik my jen udělali zastávek a podle mě zbytečných.

            No, zkrátka i když i já už nechodím, jako jsem kdysi chodívala, léta holt přibývají a síly se ztenčují, tělo zkrátka ochabuje, s tím nic nenadělám, tak jsem přece jen za to ráda, že s někým mohu jít do lesních lokalit a nemusím jít sama. I když o opárenském údolí se nedá říci, že je opuštěné, tam je docela rušno.

            Při výstupu z vlaku v Malých Žernosekách jsme se vydali od zastávky ke vsi Oparno, kde se hned na kraji sportovního hřiště moje parta uvelebila na lavičkách a rozbalila svačinku, jako kdyby ráno nesnídala. Ale byla záminka k odpočinku, proč nechat stát ladem lavičky, které vybízely k odpočinku, že? Mě to po chuti tedy nebylo, ale trhat partu jsem nechtěla a tak jsem usedla taky a po půl hodině už jsem musela trochu násilně zasáhnout, jak tu ještě budeme dlouho sedět, vždyť jsme ještě nic neušli, ale tak to bylo i posledně, když jsme tu byli. Naší “šéfové“ se to asi nelíbilo, ale viděla jsem, že již činí přípravy k balení svršků a zbytků nedojedených svačinek - no konečně!

            Zapomněla jsem se ještě zmínit, že se nám při výstupu z vlaku v Žernosekách krásně zobrazoval vrch Radobýl, dokonce bylo tak jasno, že byl vidět i dost zostra kříž na vrcholu. Žlutilo se to na poli řepkou mezi námi a tratí, taky i vinné sklípky nám kynuly za řekou na cestu. Šli jsme okolo vinic a došli k již zmiňovanému sportovnímu hřišti, kde jsme spočinuli vůbec ne po unavené chůzi.

No, ale všechno má svůj konec, tak i po mém „rejpnutí“, že už by bylo na čase se zvednout a jít dál jsme se zvedli z laviček a pokračovali směrem k opárenskému údolí. Šli jsme okolo vilek, kde začínaly zdobit zahrady skalky s rozkvetlými květinami. Obdivovala jsem vistárii, která musela být hodně stará podle propleteného kmínku, jež dával zvážení, zda to nebyla v jejím útlém mládí propletená pomlázka a tak zasazená do země. Byla rozprostřena do širokého růstu nad laťovím ke vchodu do domu. Po pár metrech chůze nám milešovský potok  již tekl naproti a malým vodopádkem nás vítal po svém proudu malebným údolím.

Došli jsme do „Senior-parku“, jak teď bylo napsáno na ukazateli, což při naší poslední návštěvě nebylo - bylo tam značení jiné - „Dědský“ park. Dumali jsme nad tím a zřejmě podle našeho uvážení byly námitky proti tomuto názvu a tak jej pozměnili. Pár žen si sportovní zařízení tohoto areálu vyzkoušelo, ale protože bychom tam zase uvízli bůhví jak dlouho, šli jsme dvě z naší party již dál, abychom neprodlužovali zas jejich sice aktivní, ale opět další odpočinek. Možná se jim to nelíbilo, ale děti na zařízení nedosáhli a tak nač se tam zdržovat….

            Pokračovali jsme dál, potok se nám bublavě vinul naproti a vytvářel malé kaskádky. Za ním jsme viděli pár domů, či chatek s políčky, což vytvářelo krásnou scenérii. Opět se nám zjevil ukazatel, co všechno můžeme spatřit cestou a také i poučení, kdy byl vybudován obcí sportovní areál. Opravdu se obec snaží, neboť oproti naší minulé loňské návštěvě těchto míst jsme zaznamenali dost změn. A jak jsem tak šla poslední a snažila se foťákem zachytit krásná místa v okolí, najednou jsem zase zhlédla, že ta moje parta došla k odpočinkovému místu - stolu a lavicím a už zasedala - já se z nich picnu - namouduši, to je děs. No, co jsem měla dělat, když jsem nechtěla trhat partu a jít sama. Usedla jsem k nim. Ale příroda mě byla nápomocna, neboť místo, kam usedli, bylo chladné, slunce tam nesvítilo a foukal i vánek. Takže se posezení opravdu zkrátilo jen na chvilinku a pokračovali jsme dál, až jsme došli k morovému kameni, který před lety ležel ještě na zemi u potoka a zarůstal travou. Vloni již byl ale restaurován, postaven o pár metrů dál na menší prostranství, vykládané plochým kamenem a pomník byl oplocený plůtkem. Nyní před něj přibylo ještě i poučení, zasazené na desce o restaurování tohoto kamene a o částce, která byla na celou restaurátorskou práci věnována - 89 tisíc. Je to dost, ale s přihlédnutím k tomu, že kámen ležel roky na zemi v hlíně a ničen povětrnostními vlivy se není čemu divit.

            Takže jsme se zastavili, přečetli si poučení a směřovali dál okolo Campu Jordán. Ještě musím podotknout, že cestou, jak jsme vstoupili do opárenského údolí, tak jsme míjeli spoustu aktivních turistů v našem podobném věku a nejen ty, ale i cyklisty, ať jeli proti nám, nebo opačným směrem. Ten den bylo zkrátka v opárenském údolí velice rušno. Příroda a místo jsou tu vskutku kouzelné, chodí tu i maminky s kočárky…. Je tu poklidno, ticho, jen zpěv ptáčků nás doprovázel cestou, jejichž trylky rušily, nebo spíš lépe řečeno tuto poklidnou atmosféru osvěžovaly. Cestou jsme míjeli již odkvétající rozrazil, který jsme vloni zažili v plném počátečním rozkvětu.

            A za chvíli se již před námi zjevil černodolský mlýn, taktéž v plné kráse. Když jsem sem začala chodit po mém nastěhování do Teplic každý rok, tak byl skoro v dezolátním stavu, ale i tak poskytoval občerstvení. Ale pak byl uzavřen a začala jeho renovace a teď tu vybízí ke své návštěvě turisty, aby poseděli nejen uvnitř, ale i venku, kde je posezení pod plátěnou střechou v případě horšího počasí. Okolo jsou různé atraktivity, jezírka s rybičkami, zkrátka je tu ráj i pro děti, jen ty ceny bych řekla, že jsou trochu nadsazené. Taková obyčejná bramboračka za 30 Kč, je myslím dost předražená a chuť, jak mě řekly kolegyně, které si ji daly nic extra. No jo, no, podnikání je dost ošidné……Já si dala jen na uhasení žízně černého lahvového Kozla, který ve mně jen zašuměl.

            A tak když se blížila hodina našeho odjezdu vlaku, zvedli jsme se všichni a vydali se k vlakové zastávce. Na hrad jsme samozřejmě nevyšli a samotné by se mě do osamělých míst nechtělo. Necítím se bezpečně. No, už jsem si zvykla, a i když se občas ozvu, že se mě něco nelíbí, tak vidím nepochopení….takže buď vyrážím sama, kam se chci podívat a kde je to bezpečné, anebo se musím přizpůsobit. Vím, že toho již tolik neujdu, léta se hlásí, ale ještě něco bych vidět chtěla.

            A tak jsme dojeli do Teplic a zase vyrazíme za týden někam do okolí.

Údolí ticha je asi 3 km dlouhé a vede podél Pařezového a Kublovského potoka ze silnice (cyklo 0005) u Stroupínského Mlýna mezi obcemi Hředle a Březová západně od Zdic severozápadně ke Kublovu.

Je to romantická procházka v každé roční době ale v čase pozdního jara je nic než nádherná. Od Prahy je řekl bych nejvhodnější přístup vlakem do Zdic a z náměstí doleva po modré a cyklo 0005, které se držíme přes Hředle a asi 1750m za návsí nepřehlédneme v levotočivé zatáčce nástup do údolí (viz obr.14 mapa).

Údolí vede podél Pařezového a Kublovského potoka který se několikrát  (pokud není extrémě velká voda) bez problémů přechází. Asi v polovině údolí se připojuje žlutá od Točníku a Březové. Ta nás dovede k rozcestí Pod Kamencem (kde mohou slabší kusy odbočit a vrátit se) nebo na silnici ke Kublovu a tam doprava na zelenou přes Hájovnu Kolna, Polesí Jestřáb a rozcestí V Potocích na modrou přes Knížkovice do Zdic.

Komu by se to zdálo málo může to střihnout přes Kublov a Velíz ale je to opravdu výživný kopeček. Pak přes rozc.Uhlířka, tam po červené na Zelený kříž a Polesí Jestřáb.

To jsou jenom nástřely protože možností je spousta, krajina je turistickými značkami prošpikována, Údolí ticha bych ale určitě nevynechal. Jen bych si dovolil malou vsuvku že za rozcestím V Potocích se blátu asi nevyhneme a když, tak podél rozježděné lesní cesty lesem. Byl jsem tam koncem dubna.

No a Točník a Žebrák nezmiňuju protože jsou notoricky známé ale jde to zkombinovat taky.

Vlakem zpátky na Prahu přímým rychlíkem nebo courákem s přestupem v Berouně.

Zdrávi došli. 15.5.2013  Seventy

Večerní hýření bylo v mezích slušnosti, tak jako obvykle vstáváme s Markem mezi prvními. Kupodivu velice brzy se objeví i čerstvě dorazivší zbývající trojice (že se jim chce vstávat někdy ve 4 ráno). Nic tedy nebrání včasnému vyjetí. Tomu ovšem předchází obligátní společné foto. Směr je pro mě už jasný – na Ostružno, tudy jsem včera přijel, pak do Dolního Lochova, kousek po hlavní cestě (kolem nedávno přejetého srnce). Směr Blata, Zámostí. Sice by to bylo kousek do skal, ale ty přijdou později. Při následující jízdě se promícháme s nějakou místní skupinou (z Jičína), po malém váhání je následujeme do Hubojed. První zastávka v osadě Plhov, kde ke svezení láká svérázné vodní kolo. Odvážlivci jsme se našli dva. Přestože má kolo blatníky, moc proti ostříkání nebrání, proto musím opatrně. Mladší Marek do toho šlapal víc (a je i víc zamokřený).

Pak už jsme zase u hlavní cesty, kolem ale vede stará asfaltka, do Sobotky je to z kopce. Městečko je velmi příjemné, za poslední dobu jsem tu už po několikáté, tak ani nefotím (je trošku pod mrakem). Kluci našli pěknou zahrádku, kde jsme jako cyklisté vítáni. Než odejdeme, je dosti nabito. Dál pokračujeme k jihu do Dolního Bousova přes osadu Trní, kde nikdo nepíchl. V městečku bysme možná našli jakýsi zámek, ale kolem přezdobeného rybníku hledáme modrou značku, která by nás měla dovézt do Vlčího Pole. Nevím proč, ale někomu se nelíbila terénní vložka přes kopec a les do Veselic, stačilo jen potlačit, druhá starna byla daleko mírnější. Navíc v lese najdeme pěknou studánku, u ní téměř jediná skála tohoto dne. V Bačalkách odbočíme dál na jih, abychom narazili k druhotřídce, která nás dovede do Dětěnic. Zdejší zámek s pivovarem je značně proslulý. Velkorysá rekonstrukce šlechtického sídla a svérázná hospoda je lákadlem, ale spíše pro turisty, vyžadující veškerý komfort včetně zábavy až pod nos. Zábava spočívá v poněkud obhroublé mluvě personálu (číšník mě okamžitě poznal a oslovil „Kořalo“). Zajímavější je zřejmě program v pozdějších hodinách v interiéru lokálu, teď odpoledne je uvnitř téměř vymeteno a většinou se sedí venku. Zastávku jsme brali spíš jako povinnou vložku, jedno nefiltrované celkem stačilo, a jak jsme se dohodli, příště až tak za 30 let...

Ovšem nedaleká Libáň je daleko příjemnější. Už včera mě tu zaujaly 3 hospody vedle sebe. V jedné z nich se nakonec i celkem dobře, přes pozdější dobu, i naobědváme. Vlastně součástí města jsou nedaleké Staré Hrady. Dnes je otevřeno, na státní svátek je tu i nějaký program, I to nádvoří nevypadá špatně. A to se prý uvažovalo o demolici zámku. Poslední úsek je částečně shodný s mou včerejší příjezdovou trasou, ovšem vynechávám terénní úseky, hlavně kolem Mordýře. Dosud máme kola celkem čistá. Postupně projedeme vesničky Sedliště, Hřmenín a Rakov až vrcholu Čakan. To je tedy spíš taková placka bez vrcholu , ale má pod ním pramenit Mrlina. Za osadou Příchvoj bych měl najít zelenou cyklotrasu, včera jsem ji neobjevil, tak dáváme pozor (nakonec jedeme v protisměru). Trasa tam je, ale odbočka je tedy vyznačena dosti nevýrazně, ani se nedivím, že jsem ji přehlídl. Klesání není tak hrůzostrašné, jak se zdá na mapě (kolmo na vrstevnice). V závěru se lesní cesta napojí na jakousi asfaltku. Míjíme kapli Sv. Trojice – vtipně vystavěná na trojúhelníku, pak už je tu rybník Vyplatil, za ním Ostružno. Ještě není pozdě, tak si uděláme i pěkné snímky skvostného baroka. Škoda, že tu většinou všude mají kostely silně zabedněné (i okolní hřbitov), takže se nedá ani přes mříž.

9.5.2013

Večer mě starší Marek navrhl, ať vedu vymyšlenou trasu obráceně (aby nám vydrželo počasí). Nějak se mi nechtělo, ale ráno jsem si ještě projel předpověď, která byla taková nejednoznačná. Oproti původnímu tedy nejedeme do Jičína na vlak, ale hned do Sobotky. Musíme to tedy vydržet kus po prvotřídce (mě to nevadí, ale ne všichni zájezdníci jsou pravidelní kolaři). Na vrcholu před Sobotkou mladší Marek sděluje defekt na kole (ráno přefoukl). Nemá cenu, aby 12 lidí opravovalo duši, tak sjedeme do města, že počkáme na náměstí. (Na opravu zůstalo, nevím proč, 6 lidí). Tentokrát zůstaneme u občerstvení u místního řezníka (asi před 7 lety jsem tam měl držkovou, teď boršč). Opraváři dorazí asi po 15 minutách, ale ještě si chtějí posedět. Tak jim sděluji směr – kolem Humprechtu do Vesce. Na ten se ovšem dosti těšíme. Jak tedy kolega v konkurenčním článku poznamenává, je to takový malý Hollywood. Ovšem fotogeničnost je značná. Na kraji osady je k použití provazová houpačka na stromě, kterou s nadšením využívá ženská část výpravy. A Pepa má o práci postaráno (Edita: „Proč to ještě nemáme na zahradě“). Já konečně vytahuju polarizační filtr, dnes je na to počasí.

Následuje sjezd do údolíčka zvaného Vesecký Plakánek. Zprvu běžná polní cesta přechází v dobrodružnější úzkou pěšinou, ovšem lemovanou prvními skalami. Na kraji údolí je i vidět jakýsi zbytek skalního obydlí, protější skála s pravoúhlými zářezy naznačuje, že se tu i kámen těžil. Po pár stech metrech pěšina přechází přece jen v solidnější cestu. Ovšem letos je jaro i zde celkem deštivé a přestože se pohybujeme v oblasti pískovců, i zde najdeme místy bahnité úseky. Občas je pak jednodušší kolo tlačit než na něm jet. Skutečně exkluzivní bažina je pak již téměř v závěru Plakánku. Kupodivu se zde najde dosti odvážlivců i s dětmi v kočárku, kteří chtějí bažinami projet, tak jim to radši rozmlováme.

Původně jsme i někteří uvažovali o návštěvě Kosti, nicméně přece jen jsme trošku ve skluzu, díky poruše kola i pomalejšímu průchodu bahnem. Posedíme tedy chvíli u místního hotelu Helikar (podle vyprávění spolumajitelky tu její rod působí snad 300let).

Dál pokračujeme do Prokopského údolí, Libšovic a pomalu k Poddtroseckým údolím, což je jedno z nejhezčích míst Českého ráje. Ozdobou údolí je Věžický rybník či Věžák se zrcadlícími se skalisky, ale kousek za ním je odbočka do lesa. Lesní cesta se nezdá nijak blátivá, takže se rozhodneme trasu použít. Je to část tzv. Zlaté stezka Českého ráje, červená TZ je zároveň i cyklistickou trasou a ta nás vyvádí vcelku mírným stoupáním na Hrubou Skálu (doposud jsem sem jezdil z druhé strany po asfaltce, ta je daleko prudší). Většina tady samozřejmě už byla, ale nakonec rádi se podíváme na nádvoří a vyhlídky. Odpoledne už není tak jasné, v chytrém telefonu se díváme na radar, srážky se zdají nedaleko, ale nakonec nás nezasáhly. Tak pak takový ten obligátní průjezd nad Skalákem, čili Hruboskalským skalním městem, s návštěvou Adamova lože (zase je ošoupanější), pak Arboretum, a snad nejhezčí vyhlídka Českého ráje – neboli Kapela a kapelník. Když to spočítám, určitě jsem Kapelníka viděl min. 7x, ale nikdy se nemůžu vynadívat, ostatní jsou na tom asi podobně. Tady je ta Zlatá stezka skutečně dosti dobrá, cyklotrasa i pěší trasa jsou těsně u sebe, takže kolař může občas kolo někde opřít a hned je u skal. Bohužel se nám chýlí čas a u Valdštejna už jsme relativně v pozdní dobu, tak akorát na 1 a pomalu dolů k Turnovu. Naštěstí zastávka není daleko, ještě je trošku času na návštěvu nedalekého Penny. Žlutý banán, který se nazývá Regionova je tak akorát na přepravu 12 kol (ještě si v Sedmihorkách přistoupily dvě cyklistky) a je to zodpovědný courák. Cca 29 km z Turnova do Jičína jede asi 49 minut. Od nádraží do Hlásné Lhoty to je něco málo přes 5 km. Cestou sice chytám malou přeháňku, ale celkem je to v suchu.

Více foto:

https://picasaweb.google.com/114618530849847762962/CeskyRaj1301

Bylo to takové rychlé rozhodnutí... na webu jsem objevil, že v Nechorech je krásný cyklosklep U Jeňoura a jelikož byl svátek, tak nebylo co řešit. Po obědě jsme vytáhli kola i když počasí moc pohodovou jízdu neslibovalo, ale snad mám nahoře nějaké známosti a po pár hoďkách už bylo krásně slunečno a 23°C.

Cyklosklep je parádní areál s hotelem. Sklepení bylo ještě uzavřeno, ale přesto nás ochotný číšník provedl a musím říci, že to nejsou sklepy, ale přímo katakomby... :-) 
Po občerstvení a koupení turistické známky No.1914 Vinařská obec Prušánky, jsme pokračovali na rozhlednu Na Podluží. Myslím, že schody na rozhlednu nám daly více zabrat než stoupák k rozhledně, ale za ten krásný rozhled to určitě stálo.
A teď hurááá na větrný mlýn Starý Poddvorov. Zajímavá stavba s pěkným a klidným areálem. Po načerpání sil se vracíme přes kopcovitý Poddvorov k domovu.
A aby cesta nebyla nudná, tak před D. Bojanovicemi nás čeká místo cyklostezky bahenní tankodrom... opravdu nechápu kdo to značení vymýšlí?? A samozřejmě to nezůstalo bez následků a Majka zjistila, že přední kolo "vypustilo duši". No, aspoň jsem si vyzkoušel výměnu duše v terénu... 
Pěkná, nenáročná trasa (teda až na těch pár kopečků) o celkové délce 38km.
Odloveny 3 TZ No.1914, No.1913, No.1939.

Více informarmací, fotek a trasu najdete na blogu: http://pospecom.blogspot.cz/2013/05/852013-cyklotoulani-k-jenourovi-do.html

V úterý prchám z práce o něco dřív, abych stihl poobědní vlak, v Zábřehu si přisedám do kupé k nějakému utajenému cyklistovi (z Ústí nad Labem), takže se brzy rozvede plodná konverzace. Po nových kolejích koridoru to jede celkem rychle, brzy přesedám v Kolíně na courák, což je ovšem Elephant, do Nymburka je to kousek. Pak už následuje jízda kolmo. Odbočka na požadovaný směr je kousek od nádraží a v rovině to jede samo. První míjenou obcí jsou sice Bobnice, ale nic důležitého mě nezaujalo, ovšem následující obec už ano. Jedná se samozřejmě o Hrubý Jeseník, který jakožto rodák z Hrubého Jeseníku (ovšem jiného) nemohu nenavštívit. Navíc je tu k vidění celkem zajímavá rozhledna Romanka (z poloviny vysílač mobilní sítě). Ve všední den je sice zamčená, ale z úpatí je určitý výhled (beztak bylo oblačno). Nutností ovšem bylo i navštívit zdejší pohostinství a pobesedovat s „krajany“. Navíc zde mají pravé Postřižinské (nymburské) pivo.

Před městečkem Křinec je k viděný zajímavý vrch Chotuc (poměrně velehora v rovině), z infotabule se dá zjistit, že se jedná o přírodní rezervaci. Samotné město je ovšem poměrně zajímavé, kromě barokního kostela (na portále jsem četl něco u Rudolfu II.) tu mají i most se sochařskou výzdobou. Není to ovšem žádný středověk, spíš první polovina 20. století, což naznačuje betonový oblouk, který, jak se zdá potřebuje již generálku.

Říčka, která tu teče (Mrlina) mě pak zpovzdálí provází přes Podlažany k dalšímu městečku Rožďalovice. Ty jsou už zdaleka nápadné skvostným dvouvěžovým průčelím kostela sv. Petra a Pavla. Mimo to je to k vidění zachovaný dřevěný dům s podloubím. Sídlo Melantrichovy galerie. Jedním z místních rodáků byl Jiří Černý, známější jako Jiří Melantrich z Aventina, přední tiskař renesanční doby.

Za městečkem už krajina začíná měnit svůj charakter, není to lautr rovina, objevují se častěji pahorky a návrší, za rybníkem Hasina již nacházím hranici jičínského okresu. V osadě Křešice za rybníkem měla být snad tvrz, v místech chalupy s číslem 1. Následující Psinice se mi z kraje nezdály nějak zajímavé ovšem na konci ouha, kostelík s velmi pěknou dřevěnou zvonicí, to u nás nemáme. Následuje městečko Libáň, kde na první pohled nic důležitého není, ovšem na náměstí vedle sebe tři hospody (už jsem potřeboval zavodnit). Průjezd kolem Starých Hradů se starým hradem (zámkem) – tady se ještě podíváme. Pak už jsem si to potřeboval zkrátit, čili po polní cestě do Važic a za Batínem odbočka k Mordýři. Nejedná se ovšem o masového vraha, ale o rybník, jinak další přírodní rezervaci. A potok co z něj teče je již zmíněnou Mrlinou. Bohužel nedávno zde asi řádili dřevorubci a LKT tu dosti poničil cestu (zablátil jsem si poprvé kolo). Ovšem následující Nadslav potěšil dalším kostelíkem se zvoničkou. Ta sice není nijak zvláštní, ale u toho kostela se asi jedná o pravou gotiku.

Poslední (spíše první velké) stoupání přes Štidlu a už je vidět ráj. Český. Bohužel jsem neviděl zelenou cykloznačku (trošku utajená), tak jsem to sjel až na hlavní cestu Sobotka – Jičín. V Dolním Lochově odbočka do Ostružna s dalším skvostným kostelem, za ní odbočka k Homoli (rekreační středisko) a po 250m jsem U Vendy. Toť vše.

Chodím občas přes Pyšely a Loretu vždycky vynechávám. Tak plánuju na sobotu trasu z Čerčan přes Pyšely a Popovice do Říčan. Na poslední chvíli jí koriguju přes cyklotrasy protože v pátek celý den prší.

Ráno to vypadá, že se počasí trochu umoudří. Vystupujeme s kamarádem v Čerčanech po osmé z vlaku a v právě otevřeném bufetu za nádražím dáváme turka. Jdeme po červené přes lávku kolem Pyšelky a nádraží a do Pyšel jdeme po silnici. Ve Vysoké Lhotě míjíme muzeum kočárů a jezdeckého vybavení pro filmaře. Na náměstí v Pyšelích jsem chtěl něco fotit ale zrovna tam natáčeli nějaký filmový šot, kolem spousta lehkoživků, sekuriťáků a kdybych vytáhl foťák tak by mě snad zastřelili a hodili do rybníka.

Vyrážíme z náměstí od rozcestníku po modré k Loretě. Počasí je zatím fajn a žluté lány kvetoucí řepky pěkně kontrastují se svěže zelenou trávou.Tak fotím. Od Lorety pokračujeme po cyklo 0028 která nás dovede až k Brtnici. Kousek za Loretou odbočujeme ze silnice doleva a pokračujeme po polní cestě, nádherné výhledy a občas louže.

První osada na kterou narazíme se jmenuje Dub a jestli někde dávají lišky dobrou noc, tak je to určitě tam. Hned za Dubem se na chvíli zprava připojuje červená která pak odbočuje na Mokřany a Ládví.

My stále po cyklo 0028 do Lojovic kolem zámku a po silnici k Brtnici. Moc hezké partie s výhledy na typickou středočeskou krajinu v jarním kostýmu. Moc jí to sluší. Na louce se pase stádo skotu a šéf velitel statný býk, široce rozkročen nedívá se na nás moc přívětivě tak přidáváme do kroku. Taky proto že začíná drobně ale vytrvale pršet.

Na Brtnici se chytáme modré do Popovic. Jdeme kolem pivovaru a Kozlovny, zahýbáme doprava kolem kostela Panny Marie sněžné do Masarykovy a stavujeme se v Kozlovce skoro na konci obce. Dáváme pivo a kafe a jdeme ještě kousek po modré. Schovávám definitivně foťák, prší drobně avšak stále alébrž furt. Zbylých pár fotek je z archivu, ale mého z nedávného výšlapu. Pokračujeme kousek po modré, ale kde uhýbá doprava do přírody pokračujeme po silnici přes Todice a asi po 1km před fotovoltaickou elektrárnou (že jich ale vyrostlo, bodejď by ne, je to byznys světovýho formátu) uhýbáme ze silnice doprava a polní cestou se napojujeme na modrou na Horní Lomnici. Prší stále tak se rozhodujeme že to zapíchneme v Mnichovicích, protože odtud do Říčan už známe každý kámen tak nemá cenu si to dokazovat v dešti. Takže Dolní Lomnice, Všešímy, v Mnichovicích máme pět minut do odjezdu tak není co řešit.

I přes ten déšť hezká vycházka, cca 20 km, zvládne to každý.

Zdrávi došli. 13.5.2013 Seventy