Zimní výdrap na Kozákov

Letošní poměrně mírná zima – alespoň co se týče sněhové pokrývky v nížině – přála pěším výšlapům. Na horách, i na těch nižších, ale napadlo sněhu docela dost, takže pěší pohyb po nich (vyjma prošláplých cest) nebyl příliš možný. Ostatně jako každou zimu.

Neplatí to ale pro lidi, kteří mají chuť vyrazit zimním horským terénem buď na běžkách (což ale ne všude jde) nebo na sněžnicích, což je sice tak trochu dřina, ale člověk se na nich dostane v podstatě všude, vyjma neprostupných lesních partií.

Druhý únorový týden pořádně přimrzlo, ráno klesaly teploty i u nás v Polabí k -20°C. Přes den bylo však slunečno a poměrně teplo. A tak jsme se s přítelkyní rozhodli, že si vyrazíme někam do kopečků na sněžnicích. Vytipoval jsem několik možných tras v různé vzdálenosti od domova. Vyjeli jsme po liberecké dálnici s tím, že „vezmeme“ první z těchto tras, kde bude dost sněhu pro pohyb na sněžnicích.

Dlouho to vypadalo, že vezeme sněžnice zbytečně, protože sněhu spíše ubývalo, než přibývalo. Ani Mužský a Příhrazské skály se netvářily, že by byly kdovíjak pod bílou čepicí. Teprve před Turnovem se začínalo bělet a tak nám zůstala jediná rozumná varianta, ta nejvzdálenější: Kozákov.

Auto jsme nechali ve Vesci a v podstatě hned nazuli sněžnice. Vypravili jsme se po zasněženém poli směrem k Loktuši, nad níž jsme se napojili na turistickou značku. Cesta byla prošláplá, tak jsme sněžnice po chvíli vyzuli, popravdě úplně zpoceni, protože hlavně do kopce to byla pekelná dřina. Strmou zalesněnou strání jsme se pak vydrápali k Radostné studánce. Tam jsem – z tréninkových důvodů – opět nazul sněžnice a závěrečnou nejprudší pasáž stoupání absolvoval na nich. Měl jsem chvílemi pocit, jako bych sebou vláčel pytel kamení, taková to byla fuška. I moje láska, která si sněžnice nechala na zádech, měla s příkrým stoupáním po kluzké cestě co dělat.

Odměnou nám byl nádherný výhled. Dostali jsme se totiž těsně nad čáru inverze, ze které vykukoval na jedné straně Ještěd a na straně druhé Krkonoše. Nebe bylo překrásně modré a viditelnost ostrá. Zážitek, na který se nezapomíná …

Když jsem byl na Kozákově naposled – pravda dost dávno – byla Riegrova chata zavřená. Tentokrát pro nás bylo milým překvapením, že je zrekonstruovaná, otevřená, mají výborný Rohozec a vaří chutné obědy za rozumný peníz. S velikou vděčností jsme se tam zašli najíst. Pravda, se sněžnicemi v rukou jsme tam vzbudili docela rozruch …

Zpátky jsme pak sestupovali přes Drábovnu a skály nad Měsíčním údolím. Většinu cesty jsem zase ťapal na sněžnicích, přítelkyně už zvolila pohodlnější cestu vyšlapanou pěšinou. Dole jsme pak měli pocit, že ačkoli to nebylo kdovíkolik kilometrů – určitě ne o moc víc, než 10 – tak jsme se rozhodně neflákali. Domů jsme jeli moc příjemně unaveni a už se těšili na večer, na vínko, sýry a slaninku jako odměnu za sportovní výkon.