Z Roštína přes hlavní hřeben Chřibů do Střílek
Povánoční povalování mi už leze na mozek, a protože to venku kvůli absenci sněhu vypadá jak na pozdní podzim, rozhoduji se pro delší výšlap po Chřibech. Tentokrát svoji pouť začnu v místech, která ještě neznám. Dálkový bus mne ještě za hluboké tmy veze do Kroměříže a po přestupu pokračuji dalším spojem podél „odvrácené strany“ Chřibů. (No, jak se to vezme – pro místní leží ta odvrácená strana zase na jejich opačném neviditelném konci, že...)
Ještě za šera projíždíme přes Zdounky s hezky nasvíceným kostelem i zámkem a zanedlouho už se za okénkem mihne cedulka s nápisem Roštín a já se připravuji k výstupu. Že je tahle obec jednou z bran do Chřibů, je mi dobře známo. Však odtud na vrcholy pohoříčka směřují hned dvě turistické značky. Ale než se tam po jedné z nich vydám, zkouknu ještě pouličními lucerničkami osvícený kostelíček. Je zasvěcen sv.Anně, hlavní vchod do chrámu je přístupný po monumentálním schodišti a nad vstupním průčelím jsou umístěny hodiny, které bychom ale na kostelní věži hledali marně.
Není se čemu divit – Roštín býval chudou dědinkou a dlouho neměl ani vlastní kostel. Místní museli chodit do chrámu sv.Jakuba, vzdáleného 1 km směrem na Cetechovice, což se jim za podzimních plískanic či za mrazů určitě zajídalo. Proto si ve středu obce napřed vystavěli kapli a položení základních kamenů většího svatostánku - kostela, se dočkali až roku 1847. Jak už jsem se zmínil, místní byli chudí a jeho interiéry se proto zařizovaly (se sbírek a darů) postupně.
Pikantní je historka o hlavním oltářním obraze: za celoživotní úspory (85 zlatých) jej zakoupila a chrámu věnovala chudá domkářka Anna Vrbenská.
Roštín tehdy spadal pod stříleckou vrchnost – hraběte Kuenburka a jeho choť Annu. Ale poddaní k nim neměli žádnou úctu. Hraběnka totiž nebyla šlechtičnou, ale tehdejší zlatokopkou a modrou krev získala až po sňatku. Což bývalé mlynářské dceři notně stouplo do hlavičky. Nejenže za svého chotě vše řídila, ale byla z ní taková potvora, že se poddaní stříleckého panství zbavili roboty až jako poslední na celé Moravě!
Milostpaní se přitom na veřejnosti ukazovala moc ráda a poddaným vždy zalepila hubu nějakým drobným dárkem. Když pak byla požádána o finanční dar do nového kostela, roštínským slíbila dodat k oltářnímu obrazu rám. Jenže se na něj muselo čekat několik let, a když pak byl s velkou slávou na opentleném voze přivezen, na dar chudé prosté chalupářky se mezitím úplně zapomnělo!
Zelená značka mne rychle vyvede za humna obce a mým zrakům se zjeví pohled na horizont hlavního hřebene. Díky mlze nejvyšší chřibské vrcholky vypadají málem jak velehory!
Zablácený chodníček mne svede k silničce do jakési místní čtvrti.
Za jejím horním koncem míjím areál letního kina, který byl umístěn do opuštěného pískovcového lomu. Bohužel – dny své největší slávy má dávno za sebou a nezadržitelně chátrá. Tady by snad už jen pomohlo prohlásit objekt za technickou či historickou památku... anebo zázrak! To by se za něj ale musela přimluvit Bohorodička z nedaleké roštínské kaple.
Škoda toho letního kina: budovy jsou v dezolátním stavu, řady bývalých sedadel zmizely a zub času se zatím nejméně dotkl jen toho betonového širokoúhlého ekranu. Kdyby měl kámen paměť, určitě by si rád vzpomněl na své nejšťastnější oživotní okamžiky. Třeba na okamžik, kdy v roce 1968 poprvé zobrazil děj promítaného filmu (kupodivu to nebyl žádný budovatelský snímek, ale Angelika, královna markýzů) anebo na rok 1985, kdy se v areálu natáčel rodinný film „Pětka s hvězdičkou“ a spousta místních zde hrála v komparsu.
Zelené značení pokračuje po okraji lesa k rozcestí. Zleva se k nám od bývalého pánského dvora (nyní rekreační areál Kamínka) připojí modrá a společně pokračujeme k hezkému prostranství. Jeho středobodem je upravený vodní pramen a ve svahu nad ním kaple. Protože je napodobeninou té lurdské, zevnitř se na nás kouká socha Panny Marie. Člověku by se chtělo věřit, že na tak pěkném místě stojí to sakrální staveníčko odnepaměti a že se zde udál nějaký ten div. Ale nic takového se nestalo – prostá kaple zde byla vystavěna až v roce 1907.
Od kaple pokračuju dál po zelené a žluté. Po pár minutách chůze se v lesním svahu vlevo otevře ústí většího lomu. Zatímco sousední Cetechovice se mohou pochlubit těžbou vápence a mramoru, jež se stal ozdobou např. kroměřížského zámku, olomouckého dómu či vídeňských šlechtických domů, tady se těžil „jen“ obyčejný (byť kvalitní) pískovec.
No a pak už mne čeká stoupáníčko nahoru k Brdu. V polovině míjím turistické odpočívadlo a nad ním turistickou trasu kříží vrstevnicová lesní asfaltka. Nad kamenným mostem, pod nímž protéká titěrný potůček, je upravený zastřešený pramen. Studánka má dvě jména – buď se jí říká u Škaredého dubu anebo Drahuška. Musím se přiznat, že se mi to druhé líbí víc...
Pokračuji vlevo po silničce k stejnojmenné lovecké chatě, před níž se vysoko ve svahu nacházejí obtížně dostupné pískovcové skalní výchozy. Průzkum mi zpříjemňuje štěkot psů a halekání podnapilé omladiny z chaty (asi příprava na Silvestra). Další skalní útvary se mají dle mapy nacházet v tak husté mlazině, že by do ní nevlezl ani láskou pojašený jelen, a tak to odpískám a valím svahem přímo vzhůru na hřeben.
Zanedlouho stojím na silničce, lemované červeným značením, která je jakousi hřebenovou dálnicí Chřibů a rozhoduju se ještě pro krátký odskok k jedné technické památce. Napřed ale musím počkat, než po cestě přejede kolona šesti osobních aut, plných myslivců.
Asi 1.5 km od Bunče se v mělkém sedélku pod komunikací nachází mohutné betonové pilíře. Když jsem tu před víc jak 25 lety šel poprvé, myslel jsem si, že se jedná o nějaký rozestavěný vodojem. Přitom se jedná o nedostavěný most Baťovy dálnice, která měla protnout republiku od západu na východ až na Zakarpatskou Ukrajinu a v této částo Moravy měla vést po hlavním chřibském hřebeni!
Kdyby se tak stalo, bylo by tohle překrásné pohoříčko rozděleno na dvě části a navždy by přišlo o svou půvabnou krásu. Naštěstí se tento megalomanský projekt nikdy nedotáhl do konce....
Od technické památky se vracím na místo, kde jsem na cestu předtím vylezl z lesa a pokračuji pod Brdo. Pod ním u cesty stojí velký altán, kde si nějací turisté grilují maso. Vůně je to tak lákavá, že raději prchám pryč a utěšuji se myšlenkou, že se stavím na něco dobrého v motorestu, ke kterému mi zbývá překonat už jen pár mil. Přece ale jen neodolám a jdu kousek po chodníku k vrcholu Brda, abych si mohl vyfotit jeho dominantní rozhlednu. Ten nižší kopec za Brdem, který po pravici míjím o kousek dál, je také Brdem. Ale pro změnu Malým.
Jeho zarostlý pralesovitý vrchol nezdobí žádná rozhledna, ale pozůstatek staré dřevěné triangulační věže, která se – sešlá věkem – opírá o sousední stromy. A také drobné skalní výchozky. O ten nejrozložitější si drbe záda pitoreskní buk. Odtud klesá chodníček do sedélka s dalšími pískovcovými výchozky. Na sever spadá strmý lesní svah, z něhož se vypínají spletité stromy, hodících se k natáčení temných filmových hororů.
Z Malého Brda se vracím na silničku a mířím k Vlčáku. Na tomto úseku potkávám nejen jednotlivce, ale i celá hejna turistů, kteří dnes dali (tak jako já) přednost přírodě před lenošením.
Poslední úsek cesty před Vlčákem je tak rozbahněný, že jdu radši lesem. Na Vlčáku chybí turistický přístřešek! (Že by jej někdo ukradl?!?)
Směrem k motorestu Samota vede pevná asfaltová silnička, doprovázená modrým značením. Míjí Studený žleb, kde se někde pod námi ukrývá pramen Litavy a kousek před pohostinným zařízením také dvě malebné Skalky s výhledem na část Chřibů a protější Litenčické vrchy. Větší pískovcový výchoz jsem pojmenoval Srdíčkovou Skalkou.
Ne podle jeho vzhledu, ale podle množství do něj vyrytých podob lidských aort, které zde dle hesla JMÉNA HLOUPÝCH NA VŠECH SLOUPÍCH zanechali neznámí (pravděpodobně zamilovaní) vandalové...
A pak už se přede mnou objeví členitá silueta motorestu Samota. Jelikož jsem tu už nějaký pátek nebyl, jsem překvapen jeho „novým“ okolím: nejen pro děti, ale i pro radost dospělým zde vznikla jakási fantaskní zahrada s dětskými prolézačkami a skluzavkami v podobě pohádkových bytostí. Uprostřed se nachází umělá skála, z níž stéká voda do jezírka s vysazenými rybami a potůčky do níže položených nádrží. Vodní toky jsou přemostěny a podél nich se pod romantickými svítilničkami kroutí chodníčky s odpočinkovými lavičkami. Stezky jsou lemovány postavami zvířat či pohádkových bytostí, vyřezaných ze dřeva.
Kromě budovy Motorestu a pohádkové zahrady jsem ale vykulen pohledem na zbrusu novou stavbu, klenoucí se nad kaňonem rychlostní silnice. Zatímco byl dříve přechod téhle silnice noční múrou mnoha turistů, vše se od roku 2011 změnilo! Přes komunikaci byla položena nová krásná lávka pro pěší, a tak se ta bývalá děsivá silnice E50 dá nyní překročit bez hrůzy v očích a bez ztráty na cti.
Notně zklamán jsem ale interiéry Motorestu. Ne že by nebyly pěkné (pravý opak je pravdou) – ale dnes je restaurace spolu s přilehlými salonky obsazena hladovými hosty a na mne už žádné volné místečko nezbylo! Protože se mi čekat nechce, utěším bouřící se žaludek důraznou domluvou a prchám odtud přes tu novou lávku pryč.
Jen co vkročím naproti do lesa, narazím na stromě na cedulku, oznamující, že se zde někomu ztratil pes. No, to je mi, vážení majitelé opravdu moc líto... ale myslím, že kdybyste jej měli na vodítku, tak se to nestalo!
O něco dál se od modré trhám a odbočuji na blátivou lesní silničku, klesající pod svahem kopce Komárec. Přibližně po desíti minutách přicházím pod velkou pasekou na rozcestí, odkud na mne z hloubi lesa radostně pomrkává zapomenutá skalní věž. Je to jakoby zmenšenina známé skály Kozel, ale co se týče pitoresknosti, nijak si za svým slavným jmenovcem nezadá. O tohle hezkém kamínku, který nenajdete ani na mapách, jsem se dozvěděl z článku ve Slováckém deníku, do kterého přispívá informacemi o svých chřibských skalních objevech párek turistů z Nedakonic. (Jenže oni skalám nedávají žádní jména a já ji proto křtím na Malého Kozla.)
Vracím se zpět na hřeben s modrou značkou a jen o kousek dál odbočuju dolů u kopce k blízkému Ctiborovu dubu. Z památného stromu je dnes už jen vykotlané, devět metrů vysoké torzo. Ve čtyřicátých letech minulého století z něj totiž dva místní hoši chtěli vykouřit sovy a ohněm strom velmi poškodili. Název dostal po statečném zbrojnoši z Cimburka. Ctibor byl bodyguardem hradního pána, a když je jednou při lovu napadl rozzuřený medvěd, statečný zbrojnoš se na rozdíl od pána nepodělal – ze země vytrhl mladý doubek a jím zlého méďu zneškodnil!
Na jeho počest byl dub znovu zasazen a pojmenován, ujal se a dnes je prý starý asi 600 let!
Po návštěvě zimního dubu pokračuji opět po hřebenové cestě. Míjím odbočku ke zřícenině hradu Střílky a přicházím na rozcestí U Zeleného obrázku, kde se kříží trasy turistických cest a kde je vybudován i přístřešek. Dolů do cíle cesty – do Střílek – už to mám, jen co by člověk několikrát kamenem dohodil...
Ano – jméno Střílky je pojmem. Od poslední zákruty stezky nad lomem, kde se něco staví a od nějž trčí nad cestou k prvním domům obce něco jako hladová zeď, se na městys odkrývá velmi líbezný pohled. A z ptačí perspektivy také vyniknou jeho památky.
Tou nejznámější je samozřejmě unikátní střílecký barokní hřbitov (zrovna je v rekonstrukci), ale určitě nás upoutá i dominantní chrám Nanebevzetí Panny Marie, vypínající se z návrší hned naproti němu! Je postaven rovněž ve skvostném barokním stylu a škoda jen, že mimo bohoslužeb jsou jeho nádherné interiéry nepřístupny...
No, co už... nezbývá, než se pokochat pohledem alespoň na jeho exteriér, a poté už zamířit z kopce dolů do centra Střílek. Zde se naproti zámku nachází busové nádraží, odkud mne autobusek odveze zpět k domovu.
Ale než se tak stane, určitě si zasloužím jedno pivečko v protější restauraci...
Přidat do oblibených uživatelů
Cetechovice
Mapa
Ubytování
Počasí
Chaty a ChalupyPříspěvky z okolí Z Roštína přes hlavní hřeben Chřibů do Střílek
