Turecko – VI. část (Ağullu, Kaş, Gelemiş, Patara, Fethiye)
Do pondělního rána vstáváme v sedm hodin. Teplota je stejná jako večer. Snídáme, balíme věci a odcházíme. Pár minut po osmé dole na křižovatce u restaurace dobíháme dolmuş. Za volantem vidíme poprvé ženu. Ale styl jízdy i výběr peněz je stejný. Za dvacet minut (asi 6 km) vysedáme v městě Kaş a platíme za svezení 6 TL za oba.
Procházíme se po městě a v 9 hodin, kdy otevírají banku Ziraat Bankasi, Franta mění peníze. K této činnosti sice slouží venkovní bankomaty, ale komunikují pouze v turečtině, proto je vhodná asistence úředníka. Poté odcházíme po hlavní ulici do kopce na autobusové nádraží, kde nastupujeme do dolmuşu a ihned odjíždíme. Silnice vede na západ podél pobřeží a my se dostáváme ven z mapy „Turecká Riviéra 1:150.000“. Pět minut po desáté hodině vystupujeme trochu překvapeni na hlavní silnici u odbočky za městem Kalkan. Ale zdejší organizace funguje bezchybně a tak za chvíli odjíždíme v dalším dolmuşu, přičemž jízdné (18 TL za oba) je již v ceně. Viděli jsme, že si řidiči předali nějaké peníze, asi se vyrovnali. Zajímavé a pro cestující příjemné a bezstarostné.
Za pět minut vystupujeme v turistickém městečku Gelemiş. Nic nás zde nezaujalo, tak se moc nezdržujeme a pokračujeme pěšky po asfaltové silnici. Brzy přicházíme podle ukazatelů ke vstupní boudě se závorou. Tady nám nabízejí k zakoupení vstupenku do archeologického areálu za 5 TL a za dalších 5 TL vstup na pláž. Volíme pouze první možnost a pokračujeme ještě kousek po silnici, kde začínají první památky. Zdejší místo, ve kterém je cítit čas, je podstatně rozlehlejší než jsme čekali. Kdo to tady chce projít celé a pečlivě si vše prohlédnout, měl by především v parném létě počítat s dostatečnou zásobou pitné vody a dobrá je také přikrývka na hlavu. Skoro nikde zde není stín ani žádná turistická infrastruktura.
Patara, to jsou především ruiny, kdysi slavného a prosperujícího města včetně významného námořního i obchodního přístavu ve starobylé Lýkyi. Většinu z nich museli archeologové náročnou prací doslova vyhrabat z písku. Podle dosavadních nálezů je založení města datováno do 5. stol. př. n.l. V době své největší slávy byla Patara jedním ze šesti hlavních měst Lýkie a měla okolo dvaceti tisíc obyvatel. Konec její existence přišel především s nájezdy arabů a pirátů. Z dominantního města se stala vesnice a lidé již neměli síly a prostředky na boj s pískem, který postupně stavby zanášel.
Patara se nachází v blízkosti ústí řeky Xantos a oblast byla vyhlášena za národní park. Okolní krajina je zajímavá a proto jdeme na nedaleké návrší, abychom si ujasnili, kam se vydat. Nachází se zde informační tabule s fotografií a popisem památek. První stavbou, kterou si důkladněji prohlížíme, jsou lázně. Objevili jsme je u skupiny datlových palem. Patara vzhledem ke svému významu měla lázně čtyři. Ty, u kterých se nacházíme, se nazývají Harbor Bath, tedy by to měly být přístavní lázně. Dnes je sice moře trochu dále, ale dřív to zde vypadalo jinak. Především písek přetvořil tuto krajinu během uplynulých téměř dvou tisíc let.
Dále přicházíme k částečně zrekonstruované hlavní třídě bývalé Patary. Před námi je stoa, impozantní ulice lemovaná honosným sloupořadím. Některé sloupy mají zachovalé hlavice či nápisy. Hlavní ulice je velká a rozlehlá, jak se sluší na město tohoto významu. Její část je však ještě stále pod vodou a čeká na své odhalení. Ulice vedla určitě na jedné straně až k přístavu a na druhé minimálně k divadlu. V místě, kde stojí sloupy, jsou na jedné straně ulice vidět velké vstupní otvory, patrně do původních obchodů. Představuji si, jak asi vypadala tehdejší Agora, což bylo shromaždiště svobodných občanů uprostřed starověkého města, kde se odehrával veřejný život.
V pozdějších dobách se kolem agory stavěly důležité veřejné budovy jako bouleuterion nebo prytaneion či lázně. K prvně jmenované stavbě brzy přicházíme. Nejdřív však musíme na konci sloupové části ulice projít skrz zeď impozantním průchodem. Z druhé strany zdi zkoušíme rozluštit nápis na kamenech, ale na to jsou naše znalosti nedostatečné. Proto raději směřujeme náš zrak k budově bouleuterionu. Jedná se o místo pro zasedání městského sněmu, které však v tomto případě vzhledem k významu Patary sloužilo také pro setkávání zástupců Lýkijské ligy. Tudíž to byl vlastně parlament. Budova je to nejenom svým významem, ale také rozměry větší než bývá průměrný bouleuterion.
V průvodci jsem četl, že se jedná o celkem zachovalý objekt, ale já bych řekl, že se zde památkáři pěkně vyřádili. To, co mám před sebou je sice krásné, avšak vypadá to jako novostavba. Řady kamenných sedadel uspořádaných do půlkruhu, stěny i kamenné klenuté hlavní vstupy jsou neporušené. Uspořádání sedadel je tady jako u menšího divadla. Na jednom ze zdejších informačních panelů je napsáno: „Nápis cti Lyciánské ligy městu Patara“. Dozvídám se, že v 1. stol. n.l. Lyciánská liga znovu ocenila, v rámci dobročinnosti, lid Patary, kterému věnovala zlatý věnec a ohromnou bronzovou sochu, neboť tito lidé už od počátku budovali politickou moc Lyciánské ligy tím nejlepším způsobem a významně se podíleli na získání dobré vůle božského Augusta.
Po prohlídce bouleuterionu pokračujeme k divadlu, které bylo postavené na severní straně malého kopce. Svými rozměry se řadí mezi největší divadla v Turecku. Jeho průměr se uvádí 265 stop a počet řad 30. Vznik divadla se datuje do helénistické doby, jeho rozšíření a úpravy proběhly během římské nadvlády. Také tato budova, i když se to nezdá, byla po dlouhou dobu skoro celá ukrytá v písku. Stavba působí opravdu mohutně, když člověk stojí dole. Z horní části divadla se pro změnu nabízejí úžasné výhledy na celý areál i do okolí. Na některých kamenech v prostoru divadla jsou reliéfy zobrazující patrně vojenské symboly. Podle některých odborníků by to mělo znamenat, že divadlo bylo užíváno také pro gladiátorské zápasy.
Vracíme se zpět na začátek agory a všímáme si, že na jednom místě se neustále střídají slečny, paní či dámy, něčeho se dotýkají a nechávají se zvěčnit fotoaparátem. Nachází se totiž zde falus. Myslím, že většina z nich ani neví, proč je ztvárněn právě tady a že v dobách před Kristem nebyl symbolem boha kříž, ale častěji falický symbol! Byl v domech, na chrámech i na ulicích. Uctívání falusu má dlouhou historii a falický kult byl rozšířený na celém světě. Ještě dnes lze objevit místa, kde má své ctitele a rozhodně není na něj pohlíženo jako na prostředek šíření pornografie, jak by se mnozí mohli domnívat. Slovo falický je fénického původu. Posvátný Falus (fallos, phallos, fallus – řecky, penis – latinsky) jako symbol mužské plodivé síly přírody a lidstva. S jeho všemohoucností a vírou v kouzelnou moc souvisely různé obřady i magie. Postavy se ztopořeným penisem měli mimo jiné odvracet neštěstí. Dnes se lidé pokřižují – vytvoří symbol kříže. V době, o které se zmiňuji, vytvořili pomocí rukou falický symbol, což by v současnosti u nás mohlo být chápáno jako nemravný symbol. To, čím by dnes mohl člověk druhého urazit, sloužilo dříve k požehnání.
Necháváme dámy, ať si hrají a pokračujeme ke zřícenině Vespasian Bath. Lázně, které nechal podle nápisu postavit Flavius Vespasianus, byly svými rozměry 38 x 27 metrů největší v Pataře. O kousek dál by se měly napravo od cesty nacházet Central Bath. Tyto kdysi hlavní nebo centrální lázně jsou bohužel schované pod hustou vegetací. A tak náš zrak zaujala jiná stavba, pro změnu vlevo od pěšiny. Četl jsem, že v Pataře bylo několik menších chrámů a před námi by měly být zříceniny jednoho z nich, pocházejícího z druhého století. K tomuto svatostánku není však jednoduché se dostat.
Archeologové předpokládají, že by Patara měla také skrývat velký Apollonův chrám. Doposud však nebyl nalezen a vypadá to, že ani my ho dnes neobjevíme. Pokračujeme tudíž přibližným směrem k moři a za chvíli před sebou vidíme zajímavou kruhovou budovu na menším návrší. Podle archeologických zjištění se jednalo o maják, který se nacházel na severním vjezdu do přístavu. Byla to vysoká stavba o minimálně pěti podlažích. Odborníky zaujaly také v kamenech vytesané nápisy, kterých je zde nezvykle mnoho. Podle některých lze usuzovat, že se dnes v Pataře nachází jeden z nejstarších dochovaných majáků na světě. Stáří je uvažováno okolo 2000 let.
Jdu se k němu podívat blíž a rozhlížím se po okolí i po nejpřímější cestě na pláž. Směr je jasný, ale obtížnost chůze s těžkými batohy podstatně větší než jsme čekali. Postupně opouštíme krajinu, jejíž krása se snoubí se zajímavou historií a vyhlížíme přes zajímavé duny vstup na pláž. Pod nohama máme úžasný a příjemně vyhřátý písek, který je dnes přínosem pro místní lidi z hlediska finančního, ale v době starobylé Patary dělal lidem velké starosti. Městu a přístavu hrozilo neustálé zanesení.
Tak to je ta slavná pláž Patara Beach. Údaje o její délce se různí, četl jsem dvanáct i patnáct či dokonce osmnáct kilometrů. Ale na její kráse není asi problém se shodnout. Famózní písek, čisté moře a panenská příroda kolem. A dokonce na vzdálenějších místech, kde se poprvé koupeme, je minimum lidí a tudíž klid. V průvodci píší, že lidem by tato pláž měla patřit pouze od osmé hodiny ranní do sedmé večerní, jelikož přes noc zde želvy kladou vejce. Já jsem to však tady nikde napsáno neviděl.
Po osvěžující koupeli se vydáváme na procházku, vlny nám omývají nohy a my si to užíváme. Akorát s těmi těžkými batohy se trochu boříme a nožičky začínají bolet. Asi po čtvrt hodině přicházíme na hlavní část pláže, kde už je těch lidiček více než dost. Je však jedna hodina odpolední a tudíž se i zde zastavujeme a koupeme se. Následně využíváme zdejší sprchy a ve čtvrt na dvě odcházíme po silnici. Cestou si prohlížíme archeologické památky, tentokrát z druhé strany než dopoledne.
Kolem silnice vedoucí z pláže do Patary, na vnější straně původního města, je velké množství kamenných sarkofágů a různých typů hrobek. Dále jsou zde vidět pozůstatky dalších zajímavých budov, z nichž některé jsou provizorně zastřešené. Místu však dominuje a každého zaujme vítězný oblouk „Mettius Modestus“, který nese jméno podle římského konzula a guvernéra Lykie a Pamfylie. Tento triumfální oblouk byl po dlouhá staletí téměř jediným důkaz existence starého města, jelikož ostatní památky ležely pod nánosy písku nebo byly zarostlé vegetací. Trebonius Proculus Mettius Modestus nechal postavit vítězný oblouk v prvním století našeho letopočtu. Římská vstupní brána do města byla ozdobena sochami Modesta a jeho příbuzných. Na západní straně oblouku se zvedá malý pahorek, kde byla objevena hlava sochy Apollóna, což mnozí považují za důkaz toho, že někde v těchto místech se nacházel zmiňovaný Apollónův chrám. Na několika místech je vidět, že v Pataře pokračují archeologické práce, které odhalují zajímavé věci v pozoruhodném stavu. Mnoho památek jistě ještě čeká na své objevení. Brzy se ocitáme u placené brány, kde jsme si stopli auto. Mladý německý pár s vlastním dodávkou upravenou na cestování putuje již nějakou dobu Evropou i Tureckem. Bohužel má brzy konečnou a tak se vezeme asi jenom půl kilometru. Ale každý metr je dobrý v tomto vedru a s našimi batohy.
Vysedáme tedy v městečku Gelemiş (Patara), které je od pláže vzdálená necelé 2 km. Chvíli se tady procházíme, ale nic pozoruhodného neobjevujeme. Restaurace a penziony, obec se patrně rychle přeorientovala na turistický ruch. Zajímavé je na ní pouze to, že z jejího druhého konce než vede silnice k bráně, by měla vést pěšina na pláž asi do míst, kam jsme doputovali také my. Kdo se tudy vydá, tak patrně mine placenou bránu a cestou zpět z pláže si může v klidu prohlédnout památky. U brány již při zpáteční cestě nekontrolují vstupenky. Jak na pláži, tak i v městečku slyšíme okolo sebe ruštinu. Rusky mluvící turisté navštěvují toto místo mimo jiné kvůli tomu, že se ve zdejším římském městě narodil do křesťanské řecké rodiny Mikuláš. Stalo se tak mezi lety 280 až 286. Svatý Mikuláš je totiž především ve východních církvích druhým nejuctívanějším svatým po Panně Marii.
Jelikož je velké teplo a ještě větší žízeň, tak si v obchodě kupujeme pivo. Bumbáme a odpočíváme ve stínu stromu s granátovými jablky. Chceme vyčkat na dolmuş, ale sotva jsme stačili dopít nápoj a odebrat ze stromu vzorky plodů pro následný domácí výzkum, zastavuje jedno z projíždějících aut na moje akademické mávnutí. Dáváme se do řeči, jelikož řidič překvapivě po několika metrech zastavuje u rodinného domu. Odváží totiž odsud známou a svou ženu na autobus. Obě jsou trochu překvapeni, kdo že to již v autě sedí. Konečná je na nedaleké křižovatce u hlavní silnice, kde jsme již dnes jednou byli. Čekáme na zastávce a povídáme si. Dozvídáme se například také to, že pán má cestovní agenturu a pořádá zájezdy na horských kolech v okolním pohoří. Autobusem přijíždí ve 14 hodin 30 minut a s námi pokračuje malebnou cestu podél Středozemního moře směrem na západ pouze jejich rodinná přítelkyně, která následně cestuje do Gruzie.
Poprvé jedeme klasickým autobusem, ze kterého vysedáme v 15 hodin 45 minut na autobusovém nádraží v podmanivém městě Fethiye, které jsme již před čtyřmi dny na chvíli navštívili. Nyní však nehodláme pokračovat tak rychle dál, nýbrž chceme vyhledat nocleh. Novější „otogar“ se nachází asi 2 km východním směrem od centra města na křižovatce se silnicí vedoucí do Ölü Deniz.
Nejprve se ale chceme najíst a ochutnat něco z dobré místní kuchyně. Podle doporučení jdeme na hlavní ulici, kde objevujeme několik restaurací. Shodujeme, že jedna z nich přesně odpovídá našim představám. Jedná se totiž o podnik typu „lokanta“, který navštěvují místní. Jídlo je zde předvařené a udržované při správné teplotě na parou ohřívaných podnosech. Usedáme venku, když si předtím u samoobslužného pultu vybíráme a objednáváme jídlo. Opět volíme každý něco jiného, abychom si to v poločase vyměnili. Na jednom talíři je nám přineseno telecí, baklažán a rýže, na druhém se objevuje telecí s kuskusem a bramborem. Zajímavé bylo zjišťování druhu masa, které se ocitlo na našich talířích. Vepřové se v této zemi přirozeně nenabízí, na jehněčí ani kuřecí to nevypadá, a tak jsme se přes ukázky a zvuky dopracovali k telecímu. K jídlu náležela samozřejmě velká porce zeleniny a voda. Bylo to výborné, pochutnali jsme si. Za celou hostinu si naúčtovali 34 TL.
Po jídle pokračujeme podél říčky směrem k moři a do centra města, které je sice také prázdninovým letoviskem, ale stále si ještě zachovalo trochu té správné turecké atmosféry. Starověkých budov či středověkých domů zde však moc není, jelikož město postihla v letech 1857 a 1957 dvě velká zemětřesení. My se ale stejně rozhlížíme po možném ubytování. Určitě by zde měla být ubytovací zařízení všech možných typů, velikostí i cenových kategorií. Po přiměřeně dlouhé cestě nám padla do oka reklama na hotel NEHIR OTEL MUGLA. Je rozhodnuto. S těžkými batohy se nám již dále putovat nechce, cenu Franta také usmlouval na přiměřenou úroveň (120 TL za dvoulůžkový pokoj na dvě noci), a tak zůstáváme.
V podvečer odcházíme na procházku po městě. Na promenádě u moře si dáváme pivo a v jednom malém občerstvení na lodi ochutnáváme rybu. Město žije večer především turisty. Hledáme něco zajímavého, kam třeba chodí místní, ale moc se nedaří. Zato nás zaujal jeden pomník, který je věnován místním lidem, kteří položili život v různých ozbrojených konfliktech v různých dobách. Jejich jména a data úmrtí jsou vyryta na bocích pylonu. Vše je zajímavě nasvětleno.
Nakonec objevujeme uvnitř jednoho bloku domů zastřešené prostory, kde se skrývá tržnici se zeleninou, ovocem, kořením, masem, pečivem i suvenýry pro turisty. Nás však zaujaly zajímavé restaurace a s tím související prodej ryb. Obhlížíme to tady, dáváme si pivo a zjišťujeme potřebné informace. Jsme rozhodnuti, že sem zítra půjdeme na večeři. Následuje procházka městem, po které přicházíme na pokoj hodinu před půlnocí.
Předchozí část: https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-v-cast-finike-gokliman-demre-kale-myra-ucagiz-kekova-simena-teimiussa-agullu
Následující část:https://www.turistika.cz/cestopisy/turecko-vii-cast-fethiye-kayakoy-fethyijska-stezka-oludeniz-lykijska-stezka-fethiye
Přidat do oblibených uživatelů
Mapa
Ubytování
Počasí
Letenky Turecko
Půjčovna aut