Silesia na karbonové krásce Merida Ninety Six

Stejně jako každý rok, tak i letos jsem se přihlásila na Silesiu. Jak už to tak bývá, tak před závodem chodí informační maily, kterak se včas přihlásit, jak správně zaplatit, jestli bude pršet nebo pršet, jestli jsou pořadatelé vareálu závodu, nebo si někde váli šunky u televize... :-). Docela se u takových mailů pobavím a říkám si, že ty pořadatele znás musí dřív nebo později klepnout, bo se stejně zase najde 321 lidí, kteří si nepřečtou propozice a budou se divit, že už se nemůžou při prezentaci přihlásit na krátkou trasu... :-) Vždycky si vzpomenu na řidiče autobusu zÚčastníků zájezdu. Znovu opakuji: „Vracejte nám ty hnědé podšálky!" ... já se ztoho zblázním, zase jich 6 chybí... :-)

No a vjednom ztakových mailů stálo, že kdo vyplní anketu na stránkách závodu, může vyhrát na závod zapůjčení topmodelu karbonového fulla Merida 96. Tož jsem hned otevřela internet, vygůglovala stránky Meridy a podívala se, jestli to bude vůbec stát za řeč. Kolo se mi líbilo (bylo takové pekné červeno-černé:-D), a tak jsem si řekla, že to zkusím. Vyplnila jsem dotazník, zmáčkla enter a nedoufajíc, že bych něco takového mohla vyhrát, jsem to pustila zhlavy.

A rup ty boty, vyhrála. Nemohla jsem uvěřit vlastním očím. Začla jsem detailně prozkoumávat komponenty a srdce mi začlo bušit. Už jsem se nemohla dočkat soboty. Sice ve mě trošku hlodal červík, jestli mi to bude sedět, jestli se na mě neurazí moje kolečko, jestli nebudu 90km hekat a nadávat, ale touha, proleťet se na karbonovém letadle, o kterém se mi nikdy ani nesnilo, byla silnější.

Sobota ráno 16.5.2009. Skládáme věci do auta. Raději si vezmu svojeho harleje, kdyby mi „nové" kolo nesedělo. Jedeme do Kylešovic, odprezentujeme se a jdu se podívat na to, co mě čeká. Když jsem to viděla, tak mi spadla čelist, nekacali, bylo tam. A nachystané pro mě :-). Domluvila jsem se spánama z Meridy, co a jak a už jsem sypala kautu pro svoje kolo, které jsem na chvilku vyměnila. Nastalo velké štelování. Pan mechanik velice ochotně vyhověl všem mým požadavkům. Měl se mnou fakt, trpělivost, klobouk dolů! Stihli jsme to tak akorát. Vyrážíme do Opavy na náměstí.

Start. Kolečko jede pěkně. Po pár kilometrech dostávám do ruky zamykání vidlice a tlumiče, což během závodu dost využívám. Je to paráda. První technický sjezd. Nestačím se divit, jak to pěkně žehlí. Zatáčka ... A sakryš, nezajeté kotouče moc nebrzdí, málem jsem skončila vkřáčí u cesty. Dopadlo to výborně, jsem jen trochu všoku :-). Pokračuju vcestě. Začínají se mi ozývat záda a nohy. Přece jen je posed trošku jiný než na mém kole a kliky kratší, což mě na kole nesedí nejvíc. Pěkně mi ztoho šmidlání tuhnou nohy. Taky řazení je pro mě trošku nezvyk. Narozdíl od mojeho kola to pěkně řadilo, takže můj gryf u kterého si vždy málem vykloubím palec, moc neplatil. Jsem řadila jak amatér. Stydím se. No, ale zuby zůstaly všechny :-).

Po cca 45km jsem ale nějak pookřála, zmizel hlaďák, přestaly bolet záda, nohy povolily a začala jsem si to opravdu užívat. Nejvíc ve sjezdech a vkamenitých trailech kolem řeky. Ještě, že nelítaly mouchy, bych jich měla plnou pusu, jak jsem měla hubu od ucha kuchu :-) Pomalu se blížila cílová rovinka. Najednou mi začalo být líto, že budu muset slízt zkola a vrátit ho zase zpátky... Mohlo to být delší :-) No třeba zase někdy vyhraju nějakou anketu...