nejen k Šútovskému vodopádu a Mojžíšovým pramenům

V rámci každoroční akce 100 jarních kilometrů jsme letos zavítali také na Slovensko, respektivně do oblasti nejvyššího vrcholu Malé Fatry. Předpověď HS slibovala pouhý 2. stupeň lavinového nebezpečí a tak jednu túru chceme věnovat i horám. Již před celou akcí máme jasno – Šútovský vodopád a Mojžíšovy prameny. Pro celý okruh, který jsme absolvovali, jsme se rozhodli na místě – byl krásný den, občas mráček. A tak naše putování začíná na začátku Šútovskej doline u bufetu Fatranka 478 m.n.m. …

V Šútovské dolině teče stejnojmenný potok – je jaro a na horách taje sníh, vody je dosti a tak cesta je příjemnější, vpravo teče potok, vlevo občas nějaká ta skála, bez sněhové pokrývky. K samotnému vodopádu vede cesta nenáročná, s mírným stoupání – dovolím si konstatovat, že tuto 4 km trasu zvládne každý.

Než jsme došli k samotnému vodopádu, míjíme chatu Vodopád (k naší smůle zavřeno). Zmínil bych zde jednu zajímavost – přes potok vede asi 15m lanový most, jehož zdolání vyžaduje trochu odvahy. Kdo si na to netroufne, může použít silnici kousek výše. Neodolali jsme tuto možnost využít a zdolání mostu byl nevšední zážitek, stačilo jen šlápnout mimo střed a most se rozhoupal. Ale oba jsme to zvládli bez újmy.

Pokračujeme dále stále po modré značce k vodopádu až k rozcestníku „Odbočka k Šútovskému vodopádu“ – 765 m.n.m. K samotnému vodopádu je to už jen skok – asi 3 minuty – otevřel se nám krásný pohled na 50metrový vodopád, který považuji zatím za ten nejkrásnější už tím, že je celý vidět, je volně přístupný až k samotné vodě a voda padá bez zlomu. Na tomhle místě jsem se zdrželi asi 20 minut, samozřejmě focení a točení na kameru nesmí chybět. Náš další cíl, který jsme chtěli zdolat byly tzv. „Mojžíšovy prameny“ – podle informací jde o místo, kde ze skály vytéká voda a tak jsme oba zvědaví, jak to vypadá. Nastává druhá část výletu a sněhu si určitě užijeme.

Od vodopádu se vracíme zpět k rozcestníku a pak do prudkého kopce, vpravo máme stále vodopád a nezapomeneme zdokumentovat i horní část vodopádu. Po chvíli již modrá značka opouští potok a vede příkrým svahem v lese. Od nadmořské výšky zhruba 1000 metrů začíná sníh – s kombinací prudkého svahu jde o poměrně namáhavý úsek zvláště když je sníh zmrzlý. Naštěstí tento úsek v lese již netrvá dlouho, les končí a před námi se otvírá krásná krajina s výhledy a také objevujeme kousek místa beze sněhu s květenou – již nyní zde kvetl koniklec. Samozřejmě zde končí i modrá značka, která se skrývá někde pod sněhem, studiem mapy však víme, kterým směrem se dát, navíc troje stopy turistů, které jsme potkali cestou k vodopádu, nás utvrdili ve správnosti směru. Podle výškoměru jsem již nedaleko pramenů a tak vyrážíme na namáhavou chůzi ve sněhu – sníh se občas boří, svah je prudčí a prudčí – náš cíl neměníme, bojujeme statečně.

Náhle se v dáli objevuje kousek místa, kde není sníh – ano, jsme u Mojžíšových pramenů 1140 m.n.m. Skutečně bylo vidět, jak voda vyvěrá ze skály a celkový pohled tohoto potůčku do údolí je nádherný, zvláště teď se sněhem. Nezbytný odpočinek a dokumentace je samozřejmostí. A nyní se rozhodujeme, kudy dále – jsou dvě možnosti – cesta zpět nebo k chatě pod Chlebom, která je ve výšce 1415 m.n.m. – tj. 275 metrů převýšení. Je dobré počasí, času je také dosti a tak naše rozhodnutí je Jdeme dále až k chatě.

Další rozcestník je sedlo pod Úplatzom, cesta k němu je příkrá ještě více než závěrečná bývalá sjezdovka na Lysé hoře, za to se nám otvírá pohled na Velký Rozsutec, cesta ubíhá pomalu, náš další cíl je v dohledu, přesto cesta trvá asi 1,5 hodinu. To, že se boříme ve sněhu snad již nemusím zdůrazňovat.

Jsme v sedle pod Úplatzom, před námi se otevřel nádherný výhled, ať na vrcholek Chleb – 1645 m.n.m., či na Úplatz – 1450 m.n.m., či na nedalekou spadlou lavinu – podle mapy je chata zhruba 500 metrů a bez převýšení. A tak se posilňujeme a nabíráme síly na závěrečnou etapu k chatě. Troje stopy jsou stále vidět. Vydáváme se k chatě - cesta vede před spadlou lavinu – je to poprvé, co jí vidím takhle „naživo“, nebyla velká, přesto při přechodu pozoruji ty kvádry sněhu a uvědomuji si, jakou musí mít ten sníh sílu.

Sluníčko krásně svítí, sníh se naštěstí boří mírně a tak nám umožňuje udržovat větší stabilitu na sněhu. Za lavinou jde teprve vidět, jak je svah příkrý, takže našlapujeme opatrně a zdoláváme i tento úsek bez problému. V dálce jde vidět jen výčnělek rozcestníku „Pod Chlebom“ 1445 m.n.m a k chatě je to jen 8 minut. Při tomto přechodu také občas hodím „oko“ do krajiny a vskutku – nádherné výhledy, přesně jak říká průvodce.

Chata Pod Chlebom - 1415 m.n.m. - nás přivítala přívětivě – byla zavřena pro zásobování. Inu, na našich jarních putování nás to příliš nepřekvapuje, chtěli jsme zde doplnit stravu a tekutiny a tak nám nezbývá, než šáhnout pro železné zásoby. Kocháme se při tom výhledy nejen na Velký Kriváň, ale také na Tatry, Velkou Fatru i Malou Fatru. Jen škoda, že fotografie neumí zachytit to, co lidské oko.

Po malém občerstvení náš čeká sestup zpět do údolí k bufetu Fatranka, čistý čas trasy je přes 6 hodin a trasa měří 16 km. Je konec dnešního výletu a je třeba se připravit na další den – na Súlovské skály.

Zážitky to byly vskutku výborné a já se jen těším na srpen, kdy tuto trasu zdolám „na sucho“ při mém „Peťánkově týdne divů“

Ostatní cestopisy zde publikované

Ostatní tipy na výlety zde publikované