Přechod Madeiry (7) - Útěk z hor před deštěm.

Cestopisy, Portugalsko




Příjezd do Ribeira Bravy.
Příjezd do Ribeira Bravy.
lupa

Čtvrtek (25.8.2016)

Už v noci je je slyšet bubnování kapek na naše stany, které nepovuje ani po rozednění. Pohled ze stanu rozptýlí naši představu, že jde opět jen o pár kapek vysrážených na okolních stromcích. Venku vítr žene mraky od severu, dohlednost žádná a naprosto regulérně prší. Z vyhřátých stanů se nám do deště vůbec nechce. Nakonec déšť ustává a my vylézáme ze stanů. V mlze je však velká vlhkost a navíc než stihneme zabalit, tak se opět rozprší.
Stany balíme mokré, oblékáme nepromokavé bundy, nasazujeme pláštěnky na batohy a vyrážíme po cestě k sedlu Encumeáda. Tímto sedlem prochází silnice spojující pobřežní města Sao Vicente na severu a Ribeira Brava na jihu.





Palmy, slunce, moře.
Palmy, slunce, moře.
lupa

Cesta nás vede hustou vegetací, kteá se nám otírá o nohy až do výše pasu a někdy i výš. Voda z mokrých rostlin nám teče rovnou do bot. Kromě Jirky jdeme všichni bez návleků, kdo by si je bral na Madeiru v měsíci, kdy je tu déšť téměř vyloučený. Jenže ta vyloučenost se týká pouze jižního pobřeží ostrova. V horách ve vnitrozemí a na severní straně ostrova může pršet prakticky kdykoliv. Brzy máme boty promočené a v jednu chvíli se mi nacucaná větev vyždíme mezi batoh a záda, čímž mine ochranou pláštěnku a kompletně mi předá veškerou svou zásobu vody. Cítím jak studený proud postupuje podél batohu níž a vím, že se právě vsakuje do obsahu batohu.

Západ Slunce nad mořem.
Západ Slunce nad mořem.
lupa

Po nějaké době pochodu míjíme křížení cest s PR2 Vereda do Urzal, kde nás ukazatel překvapí tím, jaká vzdálenost nám ještě chybí na Encumeadu. To jsme si včera mysleli, jak postupujeme rychle. Cesta se ještě mnohokrát stočí a přejdeme mnoho schodů nahoru i dolů. V jednom místě potkáme pár cizích turistů, se kterými si anglicky postěžujeme na Bad weather a pokračujeme dál každý svou cestou.

Konečně se před námi objevuje silnice a my po ní míříme rovnou k místnímu baru. Kromě Jirky, kterému se dovnitř příliš nechce, vcházíme rovnou dovnitř. Bar je prázdný a zdejší obsluha, sedící zrovna u stolu, na nás moc přívětivě nehledí. Stojíme mokří u dveří, voda z nás kape na podlahu a ptáme se v kolik jede nějaký autobus do Ribeiry Brava na jihu nebo do Sao Vicente na severu. Preferujeme jih, kde očekáváme, že by mohlo být počasí přeci jen lepší. Dozvídáme se, že autobus jede až v 16h. Buď tedy počkáme, nebo si můžeme zavolat taxika, který nás za 5E na osobu odveze dolů. Je něco po 12té hodině a tak se chvíli rozmýšlíme co dál. Nakonec se přikloníme k rozhodnutí, se tu naobědvat, trochu usušit a počkat na bus o čtvrté. Honza informuje Jirku čekajícího venku, který po chvíli talé přichází dovnitř mezi nás. Chápeme, že 4 hodiny se mu venku stát nechce.

V rámci možností a slušnosti rozkládáme mokré věci kolem a usedáme ke stolu. Objednáváme si 3 piva Coral Cerveja, které sice nezahřejí, ale i tak nám přijdou velice k chuti. K jídlu si kluci dávají steaky, Péťa tuňáka a já místní specialitu - hlubinou rybu Espadu (Tkaničnici Atlantskou). Je tu nezaheslovaná wi-fi a tak kontrolujeme předpověď počasí na další dny. Na severním pobřeží je dnes i zítra hlášen občasný déšť a potom by se mělo vyčasit. Na jižním pobřeží by mělo být lépe. Venku sice déšť ustává, ale čerstvým větrem hnané chuchvalce mlhy přívětivě zrovna nevypadají a z tepla místnosti nás ven nic netáhne.
Po jídle si ještě objednáváme jako sladkou tečku místní koláčky. Čas utíká poměrně rychle a v půl čtvrté se pomalu začínáme balit, aby nám autobus do Ribeiry nakonec neujel před nosem. Před čtvrtou jsme před barem, kde snadno nalézáme místní zastávku na druhé straně silnice vedoucí tímto směrem dolů z kopce. Již tu čekají dva starší turisté. Ze zatáčky vyjíždí autobus a zastavuje až za zatáčkou. Přestože turisti stojí dál a ujišťují nás, že to není ten náš, jsme trochu nervózní. Během chvíle se z autobusu vysypou turisté a přebíhajíc mezi projíždějícími auty, berou bar útokem. Uklidňujeme se, že se opravdu jedná o nějaký organizovaný zájezd.
Nečekáme dlouho a už je tu i náš autobus, nastupujeme a usedáme v zadní části. Řidič je zjevně místní profesionál, jednou rukou zvládá úzkou silnici s množstvím prudkých zatáček a u toho ještě stíhá druhou rukou telefonovat. S ubývající výškou ubývají mraky a nakonec se objevuje i Slunce. Přestože jsme doufali, že dole nebude pršet, vyloženě slunné počasí nás mile překvapuje. Nálada se zvedá a už se těšíme na podvečerní koupačku v moři. Z okének autobusu se snažíme trochu vytipovat v terénu nějaká místa na spaní, ale všude kolem ve svahu jsou buď domy, vegetace, nebo skály - tedy místa k spaní nevhodná.

Vystupujeme pouhých dvě stě metrů od moře v Ribeira Bravě. Je tu polojasno až skoro jasno a hlavně krásně teplo, jaká změna oproti sychravě nevlídnému počasí na Encumeádě a v horách. Okamžitě se přemísťujeme na kamenitou pláž a na valu kamení rozkládáme mokré oblečení. Vypadá to, jakoby přijeli cikáni - všude kolem rozložené stany, spacáky, boty, kalhoty, trička, mikiny a podobně. Zatímco se věci suší, jdeme se koupat. Voda je krásně čistá a teplá. Bereme si plavecké brýle a zkoumáme život pod hladinou.

Po nasycení se vodními radovánkami se na střídačku s klukama vypravujeme po dvojicích prozkoumat město a jeho okolí - nakoupit něco k večeři (pečivo, jogurty, ovoce,...), najít vodu a pokud možno nějaké to místo k noclehu. Nalézáme nejen pítko, ale i zadarmo otevřené toalety. Nakupujeme vše na co máme chuť a k tomu na večer i vyhlášené madeirské víno. Žádné vhodné místo k noclehu nenalézáme a proto se nakonec rozhodujeme, že až lidi zmizí z pláže, tak se přesunem na vedlejší pláž hned za valem. Lehneme si pod palmové slunečníky na dřevěné chodníčky. Lidé se naštěstí vytrácí brzy a tak si vybíráme nejodlehlejší slunečník od pobřeží a důkladně kontrolujeme, jestli z dřevěné konstrukce chodníků netrčí vruty, které by mohly ohrozit naše nafukovačky. Z ešusů popíjíme víno Madeira, které je nejen designem etikety, ale i chutí, podobné vínu Portskému. Nakonec pokládáme batohy do středu našeho čtverce a ukládáme se ke spaní. Pod slunečníky z palmových listů postupně usínáme.

Pokračování příště...

Všechny (zatím zveřejněné) díly našeho přechodu:





Diskuse k cestopisu Přechod Madeiry (7) - Útěk z hor před deštěm.

Nadpis: (nepovinný)

Vaše jméno:

Email: (nezobrazí se)

Text:

Email:
Heslo:
Vytvořit účet Zapomenuté heslo
Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. další informace