Normandie, Paříž
„NEJSME NA DOVOLENÉ, ALE NA TURISTICKÉM ZÁJEZDU!“ – motto celého týdne
NORMANDIE – PAŘÍŽ
1.den
Sraz na pardubickém nádraží mají Aileen a Mike v 13h, tj. o hodinu dřív než je plánovaný odjezd. Aby předešli tomu, že někdo z nich přijde na poslední chvíli, tak se dohodli na společném obědě. Mike dorazí o 5 minut dřív, takže když Aileen přijíždí se svým obrovským zavazadlem, stojí před budovou nádraží a významně si poklepává na hodinky, čímž jí dává najevo, že jde pozdě a on na ní čeká (mimochodem – tímto si vybral svou dochvilnost po dobu zájezdu!). Jdeme do restaurace, sedíme u otevřeného okna a vzájemně si sdělujeme, co máme a vezeme. Objednáváme si oba kuřecí maso s ananasem, opečené brambory s tatarkou. Nádherně svítí sluníčko, 25 stupňů tepla a nám právě začíná dovolená….
Když přicházíme na místo srazu, Mike si nejdříve dělá pořádek ve věcech, třídí, co si vezme s sebou do autobusu a co zůstane v kufru. Ukazuje Aileen, jak na ní myslel, veze totiž 30 cd a 4 kazety, aby si mohli cestu zpříjemňovat muzikou. Zuřivě se přehrabuje v kufru, nemůže najít rozdvojku, aby mohli poslouchat spolu. V tuto chvíli je to pro něj strašně důležité a mrzí ho, když ji nenachází. Aileen ho uklidňuje, že nic tak hrozného se nestalo, nechává ho zabalit rozházené věci, jde radši na místo srazu. Přešlapuje tu 10 lidí, jenže autobus nikde. Mike trpí – je zvyklý, když lidi čekají na něho a ne, aby on čekal na jiné. Tak si jde na internet poslat vzkaz, potom ho Aileen posílá na výzvědy – jestli už otevřeli novinový stánek, který měl polední pauzu, aby se zabavil. Nakonec jde koupit zmrzlinu (sobě čokoládovou, jí smetanovou) … až konečně autobus přijede. Na první pohled nic moc – typická stará Karosa, k našemu překvapení řidiči nejprve zajeli do Chrudimi, protože „zapomněli“ naložit 2 účastníky. Paní se silně rozčilovala na řidiče, manžel ji trochu krotil (sedí vepředu – daleko od nás). Později jsme se dozvěděli, že pořádající cestovka, vůbec řidičům nenahlásila, že cestou do Prahy mají nabírat postupně cestující v CR, PA a HK. Měli informace (navíc i vystavené doklady), že v 17h mají odjezd z Prahy. Ještě štěstí, že jedna Chrudimačka volala do cestovky, jestli na ně nezapomněli a oni narychlo zjistili, že jsou po cestě svozy. Tohle tedy nevystihli!!! Nás tady nastupovalo 10, tak jsme byli v pohodě, že se bus prostě někde zdržel. V 15 hodin znovu projíždíme Pardubicema, míříme na Hradec, pak na Prahu. Autobus je zatím poloprázdný, Aileen si strategicky zabírá pětku pro sebe. Vylila se jí láhev s pitím do baťůžku, tak suší věci na podlaze, kde je teplo od motoru. Mike jí minimálně 5x upozorňuje, že má s sebou muškátový květ.
17,50 odjíždíme z Prahy (máme hodinové zpoždění), Aileen už nemá pětku pro sebe. Jede 38 lidí, Květa byla nucena přesednout si dozadu, vyšel na ni velice korpulentní soused, který by ji na sedadle utiskoval (ani se jí nedivíme).
Průvodce – dali jsme mu přezdívku děda – nám rozdává materiály o Normandii a věnuje každému eukalyptový bonbon z vlastních zásob.
Za Prahou jde Aileen „navštívit“ Mike na jeho dvousedadlo a on se jí svěřuje, že postrádá pas – už je smířen s tím, že se budou přerovnávat všechny kufry v zavazadlovém prostoru, protože ten jeho je samozřejmě uprostřed, tím pádem budeme mít skluz a nestihneme prohlídku Paříže. Aileen se to nezdá, když se na nádraží tak zuřivě přehraboval v kufru, pasu by si určitě všimli, radši ho donutila vysypat všechny věci z baťohu – a jejda – pas se našel pár vteřin před zastavením v Plzni (Aileen nevěřícně kroutí hlavou, pro Mikeho to byla jediná spása, ona by totiž stěží rozdejchávala, kdyby ho opravdu šel hledat do kufru a ten pas tam nakonec nebyl!). Za Plzní Mike zase hledá mobil, nejdříve se ptá paní, která je nyní na sedadle, kde předtím seděl, ale tam nic není. Tak začínáme prohledávat všechny naše věci, jestli někam nezapadl. Toho si už všímají i ostatní spolucestující a ochotně „radí“, kde by asi mohl být. Jedinou jejich jistotou je, že po celou dobu nevystoupili z autobusu, takže tu někde musí být. Nakonec Mike dochází k závěru, že mobil musel zůstat v té síťce. Znovu požádá paní, jestli by se nemohla ještě jednou podívat do svých věcí, zda někam nezapadl – tak ona dotčeně vysype obsah kabelky, aby dokázala, že se mýlíme – a mobil se objevuje – to byl pro ni hrozný trapas. Dozvěděli jsme se, že má svoje tři mobily (všechny stříbrné a podobné), nějaký v síťce viděla, jenže v domnění, že je její, tak ho vypnula (protože na něj chodili zprávy) a uklidila. Paní se hrozně omlouvala a ještě dva dny z toho byla nešťastná. Aileen ji uklidňuje: aspoň si Mike bude dávat větší pozor na svoje věci. Hlavně vzrůšo, nesmí být nuda. Díky tomuto incidentu se Mike postaral o to, aby si nás ostatní lidi zapamatovali a to autobus zatím neopustil republiku. Krátká zastávka na Kateřině, doplnění nutných zásob (voda, sušenky) a v 21h projíždíme hranicemi, kde nás ani nekontrolujou.
Ukládáme se k spánku, máme tu jednu televizi, na kterou stěží vidíme a hlavně Aileen špatně slyší (šumí tu nad ní reprák), půjčuje si walkmana a poslouchá Annu K. a písně z pohádek (2x). Mike dává přednost Madonně na diskmanovi. Krásně jsme se podělili – toto byl dobrý nápad.
2.den
O půlnoci odjíždíme z německé zastávky, další máme kolem 4,30 – jsou tam záhadně splachující turecké záchody (postříkají dotyčnou osobu). Mike zkroucený na dvousedadlu, prospal zastávky, jinak si ráno stěžuje, že se moc nevyspal a poslouchal většinu noci svou oblíbenou zpěvačku. V 6,10 máme zastávku na Autogrilu 100km od Rouenu, tady už snídáme (housku s rajčetem + jogurt) a banány. Protahujeme ztuhlé kosti, je pod mrakem, ideální počasí na přejezdy. Na mapě studujeme cestu, kterou máme před sebou. A jéjej - sotva vyjíždíme z odpočívadla, zatáhlo se a začalo pršet. Pročítáme informace stažené z internetu (Aileen má s sebou 20 vytištěných – hustě popsaných stránek ohledně navštěvovaných míst).
Zastávka GIVERNY – zahrada a domek malíře Clauda Moneta. Nádherná japonská zahrada protkaná vodními kanály a jezírky s rozkvetlými lekníny, ostatní kytky jsou bohužel odkvetlé. Drobně prší, pod tou spoustou keřů a stromků ani deštník nepotřebujeme. Obytný dům je přizpůsoben malířovým časům – malé místnosti, každý pokoj má jinou barvu, na nás to celkově působí ponuře, barvy jsou takové vybledlé. Návštěvníci chodí ve štrúdlu za sebou, přízemí je příšerně přecpané, první patro je trochu volnější. Je tu hodně obrazů, krajinky jsou asi nejlepší. Venku Mike potkává své známé z Ameriky, zatímco Aileen navštěvuje WC a kupuje si pohledy, prochází obchodem, aniž by si ji všiml, myslí si, že šla napřed. Když zjišťuje, že není na místě srazu, začíná se po ní poohlížet, kdepak asi je. Ta naopak viděla jedny manžele z autobusu, tak se k nim přidala, protože bez hodinek se těžko orientuje v čase. Sešli se tedy až v autobusu. Když Aileen nastupovala, tak jí děda říká: ten Váš Vás musí mít rád, hrozně se po Vás sháněl. Překvapilo ji to a zároveň zalichotilo. Mike ji dodatečně oznamuje, že měl strach, kde je a příště si ji musí víc hlídat. Tak toto jí také udělalo velkou radost.
Během přejezdu Mike objevuje v kapsičce tašky s jídlem ztracenou rozdvojku, Aileen se šíleně směje a není k zastavení, ostatní cestující nechápou co se zase děje. Mike ji domlouvá, ať přestane, že mu kazí reputaci. Na to mu ona odpovídá, že tady si určitě každý o nich svůj obrázek už udělal.
ROUEN – 3.největší přístav Francie, sídlil tady soudní dvůr, město je však známější díky historii Johanky z Arku. Vystupujeme z busu na rušné ulici před náměstím s radnicí – mají tu na zemi znamení zvěrokruhu. Město má dvě stránky: první architektonickou přiměřeně zajímavou (část památek opravujou) – hrázděné domy a fasády; druhou příšerně nesympatickou – je hodně cítit moč a musí se dávat pozor na výkaly od psů (a ne málo!). Okružní cesta – kostel sv. Quena, katedrála Notre Dame (1h volno), orloj, justiční palác opravujou, náměstí Johanky (1h rozchod). V těchto místech byla roku 1431 upálena, dnes je na tomto místě pamětní deska a opodál modlící se postavička vzhlížející k nebi, u nohou místo plamenů jsou červené macešky. Tam, kde kdysi stála hranice, je nyní udržovaný záhon kvetoucích rostlin. Procházíme uličkami, Mike má krizi u památníku, Aileen naopak v ulicích, bolí ji nožičky. Mike začíná používat francouzská slovíčka a má z toho obrovskou radost. Chceme si koupit Grepes, ale prodavači si nás nevšímají, tak to nakonec vzdáváme.
V 17,30h odjíždíme společně metrem k hotelu Premiere Classe – stanice metra La Petit Quévilly. Vyzvedáváme si na recepci klíč č.110, máme pokoj v 6.patře s výhledem na budovu BMW.
Padáme únavou, máme toho oba až až. Budeme tu spát 2 noci, zítra odpadá stěhování a balení kufrů. Když si začíná Mike vytahovat svoje zásoby jídla, aby se pochlubil, že během cesty opravdu neumře hlady, má Aileen ohromné záchvaty smíchu – mimochodem 20 kalíšků se smetanou ji zcela odrovnalo. Potom sprcha, abychom zregenerovali naše síly a v 20h vyrážíme zpět do víru velkoměsta. Mike má nejprve nápad jít pěšky, je to 8 stanic, nakonec dělá Aileen ústupek, která se chce svést metrobusem. Míříme na Rue Gare Verte (zmatkujeme, jestli jsme dobře, jestli se nemáme vrátit), nakonec ne, že to sejdeme. Po 100m objevujeme Věž Johanky z Arku – místo, kde byla vězněna – takže úspěšně nacházíme svůj cíl. Potom se vydáváme uličkama, lidi moc nepotkáváme – připadá nám to nezvyklé. Každopádně nám to vyhovuje, aspoň se nebrodíme davy. Chodíme do úplného vyčerpání, posléze Aileen stávkuje na lavičce, že už neujde ani metr. Mike jí vysvětluje, že není na žádné dovolené, ale na turistickém zájezdu – tuto větu slyší několikrát během pobytu, Mike ji s radostí a rád opakuje. Přesto se přiklání k tomu, že zítra je taky den, tak se s trochu delší oklikou přesouváme k metru. Jedeme 7 stanic zpátky k hotelu.
Mike nachází v posteli mrtvou mouchu, opět něco hledá – tentokrát kartáček, který zůstal v autobuse. V 22,30h uléháme spinkat. Aileen usíná okamžitě, Mike má praktickou výuku francouzštiny, dole pod námi hulákají místní.
3.den
Mobil začíná pískat v 7,15. Aileen vaří vodu na čaj a kávu, Mike se nemůže probrat, jeho probouzecí rituál by jistě uspěl v pořadu „Neváhej a toč“. Třídíme, co si vezmeme s sebou, nezbytné zásoby vody pro žíznivou Aileen a velkou svačinku pro věčně hladového Mikeho. Ranní obloha nic moc, zamračeno prší, přesto je dusno. V 8,30 odjezd (přicházíme o 2 minuty dříve), Květa sedí vepředu, Aileen má pětku pro sebe a může trávit přejezdy pohodlně vleže. Průvodce něco povídá, tady vzadu mu není rozumět. „Napravo jste mohli vidět typický normandský hřbitov“ – po té, co už byl z dohledu, trefný výklad. Lidi si sdělují zážitky, někteří se šli projít jen v okolí hotelu, my triumfujeme tím, že jsme vyrazili do centra.
Hrad z 11. století GAILLARD – Richarda Lví Srdce, dominanta nad městem LES ANDELYS a řekou Seinou, Richard ho nazýval roční dítě, neboť byl postaven za rok. Mají tu latrínovou zeď. Neodoláme a za 3 eura si kupujeme vstup. Mike si bere tištěný výklad v AJ, debatuje s průvodcem, co je tu k vidění. Aileen volí ruštinu, připadá ji víc srozumitelná a jednodušší na pochopení. Zachovalá památka, část zdí opravujou, část je původní, mají tady panely s vysvětlivkama a popsané obrázky. Mikemu imponuje mříž, ochotně několikrát visící pózuje. Parkoviště je na druhém kopci, ostatní mají vůči nám náskok, protože nešli na prohlídku jako my. Mike všetečka všude vleze, prozkoumává různá zákoutí hradu. V okamžiku, kdy ostatní účastníci si dávají kávu v autobuse, tak si ještě v pohodě obchází hrad. Na tohle už Aileen nervy nemá a míří pomalu zpátky.
JUMIÉGES, autobus nám zastavuje u přívozu na řece Seině, my pak plujeme na druhou stranu, pak zhruba 1km dlouhá cesta ke zřícenině. Jdeme za dědou, Mike má hroznou chuť na bonbon, tak nutí Aileen, ať ho požádá. Dokonce žebrá dětským hláskem, že chce bonbon. Děda se otáčí, zaslechl něco neobvyklého, tak Aileen pohotově odvádí řeč na památku, kterou hodláme navštívit. Mike potom znovu neodbytně požaduje bonbon, a když Aileen není ochotná mu vyhovět, nakonec spokojuje se svým, který má v batůžku. V ohradě se pase osel, když k němu lidi jdou, aby si ho vyfotili, tak začíná hlasitě hýkat a vedle se rozštěkal hlídající pes. Lidi honem couvají od plotu, takový respekt v nich ten pes vyvolává.
Ruiny jsou prostě ruiny a pozůstatky kolosálního benediktinského kláštera ze 11. století (kdysi možná věhlasného – jeho vysvěcení byl přítomen i Vilém Dobyvatel) mají větší význam pro modlící se postavičky s růžencema než pro zaryté ateisty. Na obloze krouží kavky, prý vyhledávají opuštěná místa. Procházíme se rozsáhlým areálem, objevujeme hrací pole s dámou, tak si dáváme partičku – Mike chce předčasně skončit, že je to nerozhodně, Aileen to chce dohrát do konce, cítí, že má blízko k vítězství. Mike dokonce straší i tím, že přijdeme pozdě. Aileen se nakonec podařilo vyhrát, potom rychle posbírat naše věci a honem utíkáme tou dlouhou cestou k přívozu – zájezd je roztahaný po celé silnici, ale my už nejsme poslední a o to přece jde. Osel se už nepase v zahradě, je zalezlý v kůlně. Naloďujeme se, vezou nás dva sympatičtí Francouzi, kteří pokukují po Aileen. Mike jí radí, aby ulovila telefonní čísla, a ochotně se nabízí jako tlumočník.
Zajížďka k Parklonskému mostu, 48 m vysoký, 1400 m dlouhý, pro zpestření nám udělali řidiči fotostop, 4 fotografové sprintem běží k řece, protože tam právě proplouvá loď, tak aby snímek byl zajímavější. Vracíme se zpět silnicí, kterou jsme přijeli, řidiči údajně nemají aktuální mapu a děda se ztratil v navigaci (maják na kopci vidíme 2x), v dáli před námi Normandský most – největší ve Francii – dojeli jsme k němu, je 2.141 m dlouhý. Doškové střechy, na kterých rostou kosatce – místní stavební specialita.
HONFLEUR – přístav, odkud kdysi vyplouvali zaoceánské lodě, nyní slouží pro rybáře a pro jachty. Náměstíčko, velice sympatické, hrázděné domy, uličky kouzelné. Hromadně se vydrápeme ke kostelu sv. Kateřiny (celý zájezd se pomalu táhne za námi), z výšky je pěkný pohled na město a Normandský most v povzdálí, pak sestupujeme zpět a jedeme se podívat ke kostelu Notre Dame – je postaven jako 2 lodě. Stavitelé neuměli postavit kostel, ale dokázali zhotovit loď, tak ji obrátili dnem vzhůru, aby měli stánek Páně. Pak nám děda dává vytoužený rozchod, rychlostí blesku procházíme okolím, Mike se rozhodl přijít o 10 minut později, je to první město, které se nám oběma líbí. Aileen si chce ještě koupit Cidre – jablečnou šťávu s bublinkama. Když hodiny odbíjejí 18 hodin, rázem pochopila, že to s pozdním příchodem myslel vážně, přestože furt tvrdil, že máme dost času. Všichni na nás samozřejmě čekají, Aileen se omlouvá dědovi, že si chtěli ještě koupit alkohol a to je zdrželo. Jen co jsme vyjeli, tak řidiči zajíždí k Lídlu, abychom si mohli nakoupit a doplnit zásoby.
Dnes se pohybujeme na Květinovém pobřeží, zítra budeme na Alabastrovém. Cote = pobřeží.
Příjezd do hotelu v 20h, nejprve probíhá vaření večeře. Mike tancuje a chytá druhý dech. Aileen odevzdaně leží na posteli a také chytá druhý dech, každý uznává jiný druh relaxace. Ještě osprchovat a pak vyrážíme do centra. Dnes vystupujeme o stanici dříve (u divadla) a jdeme se nejdřív podívat na 2 zříceniny, které Mike zahlédl, a teprve potom se projít po nábřeží Seiny, to si zas prosazuje Aileen. Začínají se rozsvěcet lucerničky a světýlka, ROUEN je nádherně osvětlený. Jdeme směrem k Johančině náměstí, kde je ohromné srocení davu, všichni upřeně sledují obří obrazovku, hodně lidí se tísní před výlohami, kde jsou umístěné televize. Odhadujem, že hospůdky mají jistě plno – Francouzi hrají důležitý fotbal. Vydáváme se k Notre Damu (v překladu První dáma), je otevřený a v něm probíhá koncert, tak se posadíme a vychutnáváme nádhernou hudbu. Potkáváme dědu s částí zájezdu, jsme rozhodnuti vzdát barevnou show a raději chceme jet posledním metrem zpět. Jenže nastává problém, z podzemní stanice nás vyhazují, francouzské mužstvo ten zápas vyhrálo, tak fanouškové trochu hodně zlobí. A do toho se spustil příšerný slejvák s bouřkou a bleskama. V místech, kde se schováváme před deštěm, se tísní spousta lidí, máme tady dobrý výhled na místní oslavy. Policajti regulují dopravu, jsou tu zátarasy, aby auta nenajížděla do centra. Přesto tu jezdí kolony aut s fanoušky, hlasitým troubením na sebe upozorňují, jsou vykloněni z oken a mávají vlajkami, déšť nedéšť, upřímně se radují z vítězství (postup do finále ME). Tak chvíli přestojíme to nejhorší pod stříškou, pak vyrážíme do deště a i za cenu promoknutí. Francouzi dělají rámus i v ulici, kudy jdeme, Mike na ně pokřikuje a raduje se s nimi.
O půlnoci dojdeme do hotelu, cesta nám trvala kolem 40 minut rychlejší chůze, kolem nás projelo to poslední prázdné metro, na které jsme původně čekali. Ostatní dorazili po nás kolem půl jedné, barevná show byla desetiminutové nasvěcování kostela, prý zajímavé, s nadšením nám to ale nikdo nelíčil.
0,20 uléháme. Aileen usíná okamžitě, Mike poslouchá dozvuky místních fandů, než se mu podaří zabrat.
4. den
Aileen se probouzí v 6,38, chvilku si poleží, pak vstává, začíná vařit vodu a potom balí. Mike zabalený do prostěradla, pořád upozorňuje, že má dost času. V době, kdy ona v pohodě snídá jahodový termix s houskou a popíjí vychladlý čaj, se s ledovým klidem výtečně baví nad Mikeho poznámkami, že on nic nestíhá, za pochodu jí své oblíbené müsli, upíjí horkou kávu a honem skládá věci do tašek. Na její radu: vstávej dřív – reaguje několika zdůvodněními, proč to nejde. Na 8,15 je plánovaný odjezd, v 8,14 odcházíme z pokoje, bohužel stávkuje výtah, naštěstí nejsme sami. V buse nám říkají, že tohle je opravdu blbá výmluva na to, že jsme se zpozdili o 1 minutu. Jsou tady moc vzorní cestovatelé, už 5 minut sedí na svých sedadlech. Mike prochází autobusem s úsměvem, zvesela zdraví lidi a omlouvá se jim francouzsky, tak je rázem zapomenuto – to zapůsobilo.
Poznámka: jen nás řidiči vidí přicházet, tak startují, už pochopili, že podle nás se řídí odjezd.
Jelikož Aileen nastupuje do autobusu poslední, než se prodere na svoje místo, Mike je již pohodlně rozvalen na sedadle a upozorňuje ji, že díky tomu, že se na ní musí čekat, tak i na něho mají lidi stejný názor, protože on tu nebyl poslední. Tohle ona nekomentuje, na to nemá sílu. Mike si spokojeně si nasadí sluchátka na uši a jen tak mimochodem se začne bavit o noční cestě Rouenem.
Krátká zastávka – překvapení – dub a v něm zařízená malá místnost, celá ze dřeva. Odhadujeme to na pozorovatelnu nebo útočiště bezdomovců, výklad jsme totiž neslyšeli. Na informacích mají hodně materiálů, tak je Aileen znárodňuje.
Přejezd na FÉCAMP – poutní místo – mají tu kostel svaté Trojice se vzácnou Kristovou krví, nyní je pod lešením. Zajímavější je však návštěva benediktinského paláce, kde je výrobna benediktinky – likéru z 27 druhů koření. Od roku 1898 je zde obnovena výroba, kterou započali mniši. Hned v úvodu máme videoprojekci s AJ titulkama. Procházíme jednotlivými veřejnosti zpřístupněnými odděleními. Je tu nádherný sál s gotickou klenbou, tam visí portrét papeže Klementa VI., který byl učitelem kralevice Václava (později Karel IV.), a který mu pak pomohl k arcibiskupství v Praze a k samotnému rozvoji města. V ceně vstupu je i ochutnávka koktejlu, dáváme si každý jiný, abychom jej mohli porovnat – Sunny day (benediktinka s pomerančovou šťávou) a Rainbown (s grepfruitem – působil silněji).
Mike je unaven, bolí ho hlava, má červené kruhy pod očima. Jdeme se projít k moři, cestou Aileen nabádá, aby si vzala svetr, neboť může nastydnout, u moře fouká – už mu otrnulo. Dáváme si Grepes – palačinku s čokoládou – taková ňamka. Sbíráme kamínky, fotíme se s oceánem v zádech a majákem v pozadí, potom míříme ke křídovým útesům, jde se špatně, pochod po šutrech je namáhavý, ještě, že máme botasky. Stranou ostatních lidí usedáme a odpočíváme, vidíme pouze 3 nadšence ve vodě. Aileen si hází kamínky, legračně od sebe odskakují, Mike jí napomíná, že musí furt blbnout, má si vychutnat siestu jako on.
V 13,15 odjezd, přejezd 17km – po cestě starý holubník z cihel a pazourků – další normandská zvláštnost – Aileen vidí jen stádo krav, leží na pětce a má snížený výhled. Mike opět sleduje dění se sluchátky na uších.
ETRETAT – návštěva kozí farmy. Pan Bernard nás provádí, děda překládá. Mají tu jednoho kozla a 60 koziček, nesmějí se hladit, pouze majitel může, aby ho všechny respektovaly. Kozy tu mají tak 2 roky, pak probíhá obměna stáda. Překvapují nás čisté a zametené chlívky (vevnitř jsou muškáty v truhlíkách), koberec s dezinfekcí, nikdy tu neměli žádnou nemoc, důsledně dbají na hygienu. „Buk“ = francouzsky kozel. Dostáváme ochutnat kozí sýr (Mike nášup – chutná prý jako lučina) + kalíšek vína na zapití. Dělají tu čokoládu a zmrzlinu z kozího mléka, Bernardova manželka je alergická na kravské mléko, tak proto.
Přejíždíme k pobřeží – vyrážíme bez plavek k moři, na pláži se rozhodujeme, jestli se vrátit nebo jít dál. Mike si stanovuje cíl: vyjít dva útesy, Aileen volí jen jeden. Stoupání však není tak hrozné, schodovitě upravená cesta. Nahoře se před námi otevírá úžasný výhled, nádherná scenérie Alabastrového pobřeží, putujeme dál, nad námi lítají chechtaví rackové. Scházíme cestičkou po jednom s tím, že ho obejdeme a dojdeme na pláž. Až dole zjišťujeme, že je to nemožné. Ještě vnikáme stezkou nitrem skály – na vlastní nebezpečí, pod námi je ta pláž, kam jsme se chtěli dostat. Dál je tu jen zrezavělý žebřík, který ani nevede úplně dolů, končí o dobré dva tři metry nad zemí, po něm Aileen odmítá sejít. Nezbývá tedy než se vrátit zpátky – tentokrát i Mike usoudí, že tudy cesta nevede. Nahoře si posedíme u kostelíka, chytáme bronz. Pak sestupujeme na pláž, chceme si smočit nohy. Voda je příšerně studená, do ní nevlezeme ani omylem. Šutry jsou ostré, nedá se po nich chodit. Aileen se odhodlá sundat boty, postaví se tak, aby se k ní vlny jemně přibližovaly, přesto voda podemílá místo, kde stojí, vlny ji nahazují a ona se bortí. Hlasitě domlouvá vlnám, pozoruje jí jen Mike – „milion“ za jeho myšlenky.
Pomalu se vracíme nazpátek, potkáváme dědu, ten nám oznamuje, že odjezd je posunutý o 30 minut. Tak se Mike rozhodne, že vyjde protější útes, Aileen půjde pomalu za ním, dva výstupy jí stačili. Přesto se nahoře potkáváme, fotíme se a pak už míříme na parkoviště. Kupujeme si opět palačinky Grepes (jablečné pyré + čokoláda s banánem). A pak pádíme k busu, tentokrát zase nejsme poslední.
Až dodatečně jsme se dozvěděli, že 3 lidi z autobusu se dostali na písečnou pláž, která se díky přílivu stala problémem, voda stoupla a oni se nemohli dostat zpátky. Jediná možnost byla 10m vysoký žebřík, pak 3 metry volně po skále, kde měli možnost přichytit se pouze trávy a drnů a pak tam byl provaz, který se klikatil 40m, kterého se mohli přidržovat tak, aby pomalu stoupali vzhůru. Opravdu obdivuhodný výkon, v pudu sebezáchovy se člověk dokáže vybičovat k překonání sama sebe. Jen nedokážeme pochopit jednu maličkost, ten útes obcházeli už po kotníky vody, proč si ten příliv nepohlídali? 30 minut se opalovali na pláži bez toho, aby je zajímalo, jak se dostanou zpět. A teprve když se chtěli vrátit, s překvapením zjistili, že voda stoupla, vlny narážejí na skály a oni jsou uvízlí v pasti.
Odjíždíme z parkoviště a míříme do místa dnešního ubytování – městečka LE HAVRE. Cesta vede podél pobřeží, máme možnost sledovat ohromný zaoceánský parník, jak vplouvá do přístavu. Vzadu máme babinec, hlasitě se smějeme, až děda poznamená, že je tam nějak veselo.
Ubytování: hotel Balladins ** – pokoj 410 s okny do ulice a s výhledem na přístav. Dnes sdílíme 1,5 lůžka a spíme pod jednou peřinou. Na polštářích máme na uvítanou větrové bonbony – tak to je pěkný zvyk, jak uvítat turisty.
Bydlíme v průmyslové zóně u nádraží, paneláková (hotelová) zástavba. Ani dnes si neodpustíme pravidelný večerní každodenní pochod – tentokrát nic moc k vidění není, uličky nejsou zajímavé – špinavé a neupravené, žádný noční život. Je tu nová výstavba, město bylo bombardováno a stavělo se znovu. Betonové stavby = rychlá výstavba. Dominantu tvoří věž s hodinami a pak katedrála s křížem (šílenost). Hotel de Ville – náměstí s vodotryskama, Aileen se moc líbí, Mikemu ne, tak odchází. Ona mu domlouvá, že když si on dá 2 minuty oddych a ona se zatím pokochá, tak jim nic neuteče. Procházka vede starým přístavem, nyní je z něj „bazén“ s obloukovým mostem pro pěší. Tady vyjdeme aspoň do půlky. Je nám příšerná zima, fouká studený vítr. Vracíme se zpět. Na teploměru 26 stupňů.
22,30 zaléháme. Mike znárodnil prostěradlo, Aileen nechává přehoz.
5.den
Budíček v 7 hodin. Mike vypravuje, že v noci Francouzi dělali příšerný kravál, okna máme na rušnou ulici, tak bylo všechno slyšet, a hrozně se diví, že o tom Aileen nic neví. Taková nedůležitá věc jí přece nemůže vyrušit ze spravedlivého spánku. Prší, zataženo, odjezd v 8 hodin – jsme tentokrát opět vzorní, než najede autobus, stačíme sjet 4 patra a odevzdat klíče. V autobuse se lidi baví o nočním dobrodružství, snad tam byli i policajti a dělali pořádek. Jedna paní na Aileen vyjede, že určitě jsem měla pokoj na jinou stranu, protože není možné, aby ten rámus neslyšela. Ona to komentuje tím, že spí na pokoji s Mikem, načež on potvrzuje, že ona opravdu všechno zaspala. Paní sklaplo a už byl klid.
Přejíždíme Port de Normandie 2.141 km dlouhý, most je vlastně prohnutý oblouk – docela zážitek po něm jet, jede se jakoby do nebe. 214m je délka mezi pilíři. Teploměr na benzínce nám hlásí realitu 16 stupňů.
DEN D = vylodění spojenců 6.6.1944 – děda pustil dokument při přejezdu, Aileen to uspalo, Mikemu se film moc líbí.
Muzeum v přístavu ARROMANCHES – nejprve kino v AJ (stojíme v houfu a na stěnách promítají krátký film, kolem nás probíhá vylodění, je to dobře udělané, divák se stává pozorovatelem celé akce z bezprostřední blízkosti), potom další dokument se sluchátky – mají tu výklad v češtině, už s námi jako turisty počítají. Ve vitrínách jsou materiály, jak probíhala stavba umělého přístavu a samotné vylodění. Betonové pozůstatky základů můžeme i dnes vidět na pláži – jsou tedy pokryté vodními řasami, přesto budí respekt a vyvolávají domněnky, že všichni, kteří se na tomto unikátním díle podíleli, si zasluhují obdiv a úctu.
Nástup do busu a odjezd směr německé dělostřelectvo – taky základna, bunkry, dosah děla 20 km, pozorovatelny, odsud se podařilo Němcům zlikvidovat nějaké anglické lodi.
Krátká zastávka na americkém hřbitově nad Omaha beach, 9380 bílých křížů na hřbitově, je to americké území. Máme hrozně divný pocit, když pročítáme náhrobky, neboť datumy úmrtí se pohybují většinou v rozmezí dvou měsíců. Prší, Mike připomíná děj filmu Zachraňte vojína Rayena.
Zastávka na pláži OMAHA BEACH – americký památník vylodění. Motorkáři rozvalení na schodech se nehodí do krásných záběrů s pláží. Opravdu se v těchto místech odehrávaly kruté boje? Před námi se rozkládá nádherná písčitá plocha, jen stěží jde tomu uvěřit.
BAYEUX – tapisérie královny Matyldy, znázorňuje Viléma Dobyvatele a jeho nástup na anglický trůn (zrada a bitva s králem Haroldem), je 70m dlouhá a na výšku měří 50 cm, byla vyšita barevnou vlnou na lněném podkladu v letech 1067-77. Vyfasujeme sluchátka s českým výkladem, který nám vysvětluje jednotlivé části této výšivky. Mikeho to nebaví, tak se trhá od skupiny a chodí po městě. Aileen to připadá zajímavé, tak zůstává. Potom si projde katedrálu, trochu nakukuje do uliček a obchodů, časově se orientuje podle parkovacích automatů. Mike, vědom si toho, že ona nemá hodinky, dorazí na parkoviště o ½ hodiny dříve, aby ji v případě nutnosti šel hledat. Tam se posléze potkáváme, Mike si dává capučíno a ženské z autobusu oslňuje svými jazykovými znalostmi. Prochází kolem lidí, a pokud někoho vidí s kalíškem, tak mu přátelsky pokyne jakoby na zdraví a přitom s úsměvem pronese: la moure (na lásku). Jeho herecké schopnosti se plně projevují. Hodinu čekáme na dva hříšníky, kteří si spletli hodinu odjezdu (původně 17h a přišli na 18h). Jedna česká cestovka tu zas nechala paní a ta se dopravuje vlakem do Paříže a bude tam hledat zájezd. Doufám, že toto bude protiargument na Mikeho plán, přijít v Paříži o hodinu pozdě k autobusu. Když se opozdilci konečně objevují, babka (ta nesympatická zepředu) místo omluvy, vynadala průvodci, že ztratila deštník. Na to jí děda odpovídá, že on za to nemůže a dál se s ní nebaví. Rázem jsou nedůležité naše 2-5-10 minutové pozdní příchody.
Přijíždíme k dnešnímu ubytování, komplex hotelů B+B. Máme pokoj v prvním patře, číslo 29 – jsou na číselný kód. Takové malé pokojíčky čistě na přespání, stěží se tam vejdeme s našimi zavazadly.
V 21,15 si plánujeme procházku, řidiči nás volají k busu, dělají tam topinky s česnekem, také jednu dostáváme, usedáme na obrubníky a připojujeme se ke skupině. Vypráví se zážitky z dovolených a příhody z „natáčení“. Mikeho to přestává bavit, jde si shánět mléko, potom se toulá okolím, nakonec zjišťuje, že Saint Michel je vidět ze 2.patra hotelu. Sice obrys v oparu, přesto jde znatelně poznat. Zavolá Aileen od autobusu, ať se také podívá a pak už jdeme na pokoj, je 22,30h. Místo každodenního spaní, byla dnes zábava – dnes měla Aileen „one man show“. Pak Mike asi 3x na minutu ztichnul s tím, že až do rána nechce o ní ani slyšet a vzápětí na ní přistála masařka. Chudáci lidi v okolí, výbuchy smíchu a vrzání postelí je provázelo až do půlnoci, pak už byl klid.
6.den
V noci nám byla zima, v 4 ráno se Aileen probrala natolik, aby dala do zásuvky mobil kvůli nabíjení. Budíček jsme si nastavili na 7 hodin, asi za minutu sedm se Mike probral s tím, že je mu zima, tak jsme přes sebe přehodili larisu. Pak oznámil, že až do rána o ní nechce ani slyšet a v tom se mu rozezvoní mobil. Aileen má hrozný záchvat smíchu, to se povedlo. Plánovaný odjezd v 8,15 je posunutý, dnes na nás musí ostatní spolucestující čekat (na další dovolenou si Aileen pořizuje hodinky!). Děda poznamenává, ať mu ostatní nedělají zmatky v opozdilcích, stačíme mu my dva.
Přejíždíme k Saint Michel, trochu si zajíždíme. Je zamračeno, přesto silueta opevněného středověkého městečka, gotického klášteru a opatského chrámu s vysokou věží je znatelná i z povzdálí.
HORA SAINT MICHEL – v překladu Hora svatého Michala – úchvatná a jedinečná stavba (večer řidiči říkali, že parkoviště může být pod vodou) se tyčí vysoko nad písečnou rovinou a s pevninou jej spojuje pouze hráz. Kolem jsou pohyblivé písky, moře v době odlivu ustupuje až 15 km. Okolí vypadá jako měsíční krajina. Máme rezervovanou hromadnou prohlídku, systém kaplí a chodeb nám připadá jako bludiště, obdivujeme křížovou chodbu, rytířský sál s velkým zrcadlem ještě násobí svou velikost. Chrám s kulatými oblouky, silnými zdmi a mohutnými klenbami stojí na plošinách spodních budov a sloupových krypt, hlavní sloh je románský, kněžiště je gotické. Klášter je třípatrový, v přízemí mnichové rozdávali almužny a poskytovali chudým poutníkům přístřeší. Nad tím je hlavní místnost pro hosty, v níž opat vítal bohaté návštěvníky. V nejvyšším poschodí je prostorný refektář (klášterní jídelna), mniši zde jídávali mlčky, jeden z nich předčítal z Písma. Prostory jsou naplněny nadpozemským světlem, vypadá to, jako by se tu zastavil čas. Mike si kupuje nádhernou knížku – fotografie Saint Michel. V suvenýrech jsme se sobě ztratili, Mike mezitím chodí po hradbách, Aileen jde pomalu hlavní třídou a obhlíží stánky. Hledá někoho známého, nakonec vidí „drahou polovičku“, tak má opět úsměv na rtech. Máme ještě 20 minut, obcházíme celou stavbu po písku. Loučíme se s tímto pozoruhodným místem a přejíždíme do hlavního města Francie.
PAŘÍŽ – nejprve absolvujeme malou okružní jízdu k podzemnímu parkovišti autobusů u Pont du Bercy. Vidíme Vítězný oblouk, přeplněné Chance Elysee, projíždíme podél Seiny, Aileen všechno sleduje ze zadní pětky, je to skvělá podívaná. Autobus zaparkuje v 17,45h, tj. nejdřív může odjet 0,45h. Jdeme si ulevit na příšerné pánské záchody (dámské jsou uzavřené). Společně míříme ke stanici metra Bercy (kolem stadionu, kde budou 4 koncerty Madonny) a jedeme trasou 14 do stanice Chatelet. Odtud, že půjdeme společně na lodě. Skupina se však příšerně táhne, máme za sebou přívěšek v podobě 30 lidí, tohle nás vysiluje, špatně to snášíme. Načež se 2 ženské někde ztratili, takže průvodce rozhodl, že na ně ostatní počkají. Aileen a Mike to šíleně nebaví, po chvilce čekání se rozhodují, že se odpojí a půjdou sami. Vzdávají skupinovou slevu na lodě, možná vypadají jako hyeny, ale čekat na křižovatce, že se holky možná objeví, je holý nesmysl. Hlásíme své rozhodnutí dědovi (on prý, že má času dost), jdeme k orloji, pak justiční palác a k Pont Neuf, kde jen tak tak chytneme loď. Tam si nás všimli ty 2 ztracené paní, tak jim honem Aileen ještě v rychlosti stačí říct, kde přesně na ně skupina čeká a dokud se nenajdou, tak děda nepůjde dál. Pak už na ni Mike volá, naskakujeme na loď v poslední vteřině. Okružní jízda – super zážitek – hodinová projížďka po Seině. Průvodkyně mluví střídavě francouzsky a anglicky, Mike je nadšen, že rozumí a zajímavé částí překládá pro Aileen. Odtamtud pokračujeme do kostela Saint Sulpice s tvz. růžovou linií. Mosazný pruh na podlaze je památkou na první světový nultý poledník, který vedl Paříží do roku 1888. Mike tu sice strávil nějakou dobu, orientace v mapě podle knížky mu trochu dělá problémy, lépe je na tom Aileen, jí stačí názvy ulic. Procházíme uličkami v Latinské čtvrti, Mike šíleně žene, jde v průměru 2m před Aileen. Pak Lucemburské zahrady ona se prochází a kochá tou nádherou kolem, on odpočívá na lavičce a píše sms Tereze. K obědu si kupujeme si Grepes s nutelou a banánem, posadíme se na patníku a konzumujeme svou každodenní svačinku. Odtud míříme k Louvre, jdeme přes kouzelný dřevěný most přes řeku Seinu, kde si Francouzi piknikují. Posedávají či polehávají na dekách v různých skupinkách, poslouchají muziku, brnkají na kytaru, zpívají si, svačí nebo prostě relaxují. Mezi nimi se proplétají turisti, kteří jim jistě závidí tu pohodičku, nikdo nikomu nepřekáží. Úžasný nápad, bezva siesty – slibujeme si, že se sem vrátíme a piknik na mostě si uděláme taky. Aileen si chce koupit knížku o Paříži, jenže stánky jsou zavřené, tak se smiřuje s tím, že ji mít nebude. Přicházíme k sluncem prosvětlené prosklené pyramidě, i když je Louvre už zavřený, můžeme sjet dolů do vestibulu a podle filmu Šifra Mistra Leonarda, Mike míří k „hrobu Máří Magdaleny“, symbolu mužství a ženství. Dál procházíme přes Tuilerijské zahrady (malý vítězný oblouk), zapadá slunce, Mike vytváří umělecké fotky, mezitím si Aileen odpočine na speciální židličce u vodotrysků – je to spíš lehátko. Nádherná romantika. Na konci je hodně policajtů, vypadá to na nějakou potyčku. A nyní již míříme k Eiffelovce. Mike žene (prý se krotí, ale Aileeniny nožičky jsou menší a jeho tempu nestačí). Nejdřív chodila dva metry za ním, pak pět, teď si jí musí hlídat, aby ji neztratil. Když k ní přicházíme, věž nádherně bliká, snažíme se fotit tuto dominantu – je 324m vysoká, má 3 plošiny – ve výšce 57, 114 a 276m. Celou dobu si Aileen plánovala, jak krásně vyjede výtahem do třetího patra a vychutná si pohled na noční Paříž. Jenže …. je tu strašné kvantum lidí a tři fronty – dvě jsou hrozitánsky dlouhé na výtah a jedna (tak o 2/3 kratší) pro pěší. Mike s úsměvem objasňuje, že za celý den má Aileen málo pohybu (po 5-ti hodinovém maratónu s ním!!!) a proto pošlapem pěšky. Očička jí zamrkala, mozek nechápe – kde bere tu drzost tohle tvrdit …. bez komentáře. Spíš rozhodlo to, že třetí patro je přeplněné a pochvíli přestávají prodávat lístky. Mike s obdivuhodnou energií a závratnou rychlostí vybíhá obě patra, Aileen se z posledních sil plazí nahoru za ním, 740 schodů vře vzteky a potí krev. Nahoře vypíjí všechny zásoby vody a jediné co Mikeho zachránilo před „zabitím“ je, že v 2.patře v suvenýrech objevuje knížku o Paříži, kterou si chtěla koupit. Tak se za tento výkon odměňuje a tím se jí okamžitě zlepšuje nálada. I v 2.patře je úžasný pohled na osvětlené město nad Seinou, je ráda, že se sem nakonec vydrápala. Po 15-ti minutách pouštějí blikání světýlek rozmístěných na Eiffelovce, lidí začínají tleskat a pískat, jak jsou nadšeni. Fakt to stojí za to vidět a vychutnat si tu atmosféru.
Jsme tam asi 30 minut, pak scházíme opět po schodech dolů, odtamtud ženeme ke stanici metra: Champ de Mars Tour Eiffel – Bir-Hakein. Ještě se naposledy podíváme na blikající věž. Je půlnoc. Systém pařížského metra je kapitola sama pro sebe, poklusem zdoláváme tunely, mají tu propojené stanice. Nalézáme správnou trasu 6, můžeme jet přímo až do Bercy, kam potřebujeme – celkem je to 15 stanic, kdyby nebyla tma, tak je to pěkná okružní jízda. Bohužel je na trase výluka, takže na 4 stanice musíme hledat náhradní spoj, Mike se doptal, kde stojí, s napětím sledujeme hodinky, za 15 minut máme být u našeho autobusu. Poklusem – přesně v 0,45h dobíháme do garáží. Jsme jako obvykle poslední, naštěstí na minutu včas. Vypravujeme, jak jsme se sem dopravili, ostatní nám nechtějí věřit, co jsme schopni zvládnout – ani se jim nedivíme. Heslo zájezdu: nejsme na dovolené, ale na turistickém zájezdu je splněné do detailů. Dozvídáme se, že zájezd počkal na ty dvě ztracené ženské, šel s půlhodinovým zpožděním za námi na loď a potom se hromadně šli někam najíst do čínské restaurace, kde byli 3 hodiny. Už chápeme, proč jsou z Paříže tak otrávení. Aileen to hodnotí tím, že raději dá přednost maratónu s Mikem než sedět v restauraci. Ještě si potřebují dámy dojít na ty příšerné pánské záchody, pak už autobus startuje a my v 1hodinu vyjíždíme z podzemního parkoviště.
Krátká zastávka za Paříží na benzínce a od 1,30 nastává noční přejezd. Aileen usíná okamžitě, její unavené tělíčko vydrželo být zkroucené v jedné poloze na jejím 2,5 sedadle až k další zastávce v 5,45.
Opět to samé – když se Aileen probírá cca v 9hodin celá zdřevěnělá, potřebuje rozcvičku na ty svoje ztuhlé kosti. Mike ráno konstatuje, že se moc nevyspal a poslouchal si Madonnu.
Do ankety cestovky oba shodně píšeme, že nespokojeni jsme pouze s vybavením autobusu – 1 televize pro všechny a vzadu nebylo slyšet. Jinak dáváme jedničky, my jsme si cestu užili. Ostatní spolucestující nesdílí náš názor a děda nese těžce svoje ohodnocení.
Cesta směr Norimberk.
12,33 přejíždíme hranice na Kateřině.
Před Prahou ještě naposledy průvodce obchází autobus a s každým se osobně loučí.
V 17h jsme v Pardubicích a nejdříve zamíříme do nádražní restaurace na jídlo. Zájezd zakončujeme stejným způsobem, jako jsme jej začali – kuřecí maso a ananasem, pečené brambory a tatarka, k pití matonka.
Pak se loučíme, spokojeni a se spoustou nevšedních zážitků odcházíme do svých domovů.
P.S. od Aileen
Závěrem bych chtěla poznamenat, že tuto cestu bych zařadila do škatulky typu: to nevymyslíš. Mike mě „uklidnil“, že má v sobě zásobu podobných nápadů minimálně na dalších 20 let, takže se s ním rozhodně nudit nebudu.
FIN.
Diskuse k cestopisu Normandie, Paříž