Na skok do ukrajinského Užhorodu

Kam a jak jedeme?

V tomto minicestopisu se vydáme přes nejvýchodnější část Slovenska na nejzápadnější městskou aglomeraci na Ukrajině - Užhorod. Pokud se budete třeba rekreovat na nedaleké Zemplínské Šíravě, přitom vám zbude volná „chvilka" v důsledku počasí nevhodného na koupání, a budete mít dost kuráže, tak jen „do toho". Vzdálenost z Michalovců do Užhorodu dělá nějakých +- 40 km a hledáme způsob jak se „tam" dostat. Auto po zkušenostech lidí z netu, kteří si to odbyli v létech minulých, raději hned zamítáme, hlavím důvodem je očekávané časové zdržení na ukrajinské části hranice ( i 6 - hodinové pauzy!!!) a dáme raději vydělat autobusákům z SAD Michalovce. I tak si ale na celý "přesun" musíme vyčlenit časovou rezervu minimálně tří hodin, tedy 3 tam a 3 zpět

Z Michalovců vyjíždíme starší Karosou zájezdového typu, ráno kolem 7.40h. Autobus je skoro plný, bohužel, jak se ukázalo, byl zpola zaplněn Ukrajinci a to je kámen úrazu, ale najdou se i horší věci i bez Ukrajinců - o tom později. Přijíždíme na hran. přejezd ve Vyš. Nemeckém. Krátce před příjezdem nám řidič rozdal migrační lístky, které my, neznalí věci, ve spěchu za jízdy na kolenou vyplňujeme. Že na to bude ještě kupa času se ukázalo po pasové kontrole slov. "colníčky". Naše a jiné pasy jen „zkoukla", ukrajinské sebrala ven k důkladnější, asi ½ hod. analýze.

Migrační karty
Ještě krátce odbočím k migr. kartám - kolonky jsou nadepsány azbukou a anglicky, takže kdo nevládne těmito jazyky, ať si pomůže berličkou z osob. dat v pase. Je tam jen jeden zádrhel - chtějí vyplnit nějakou kolonku s adresou místa, kam chcete jet. Vedle sedící Ukrajinka mi poradila ul. Krasnodavska 2 - Užhorod. A vyplnit obě stránky, jak příjezd, tak i odjezd. Na netu běžely hodně info o tom, že třeba zapsat vše cenné, co vezeme, ale jaksi jsem tam nic předepsaného nenašel. Možná se to vypisuje jen pro cestu autem, každopádně vezli jsme sebou tři fotoaparáty, takže mírné obavy byly na místě.

Ukrajinská celnice
Ukrajinská celní kontrola je kapitola sama o sobě. Byť jsme už dávno byli v celním prostoru, v pořadí jako druhý autobus, tak nejmíň ¾ hod. si nás nikdo ani nevšiml. Kolem dokola vyloženě „lelkovalo" asi deset celníků nejrůznějších šarží, ale zřejmě práce vynaložená s nošením výložek na ramenou byla natolik vyčerpávající, že jim na nic jiného nezbývaly síly a veškerou agendu nechaly na bedrech jedné jediné nebohé ženštiny. Není divu, že když pak vstoupila k nám do autobusu, tak vypadala, že se snad ještě od narození ani neusmála. Víc hodinu a půl důsledně kontrolovala shodu údajů z karet s údaji v pasech, možná natruc, nic jiného mně nenapadá a pak si ještě některé Ukrajince vyvolávala ven do své úřadovny.

Kdyby nás raději pustila hned, tak své vlasti prospěje víc, aspoň my turisti v Ukrajině jsme mohli eventuelně utratit víc penízků, než při nesmyslném stání na hranicích. Po ukončení všech kontrolních procedur konečně míříme do země, kde by mně jakživ nenapadlo, že se někdy podívám. Příjezdová silnice do města svými hrboly a dopravním chaosem neomylně připomíná podobné ty z cestopisů po rozvojových krajinách. Ukrajinci však zdánlivý chaos zvládají skvěle, ťukance na autech prakticky nebyly vidět. Ony se jim ty auta spíše rozpadnou stářím než bouráním. Některé muzejní kousky zejména nákladních aut rozhodně stojí za povšimnutí a foto. Ale abych nekřivdil vozovému parku i nové auta zde mají dost velké zastoupení.

Autobusové nádraží
Naše prozatímní cesta končí na místním autobusovém nádraží, které si na první pohled zaslouží nálepku návratu tak o 20 - 30 let zpátky. Tento dojem je umocněn po návštěvě WC, dvě přítomné bábušky, starající se o obsluhu nám po vybrání symbolického poplatku sdělily - vody net a nabídli kus toal. papíru a plastovou láhev s vodou. Vskutku originální řešení - budiž. Po vstupu do samotné oné místnosti spatřuji kabinky s dřevěnými minivraty, za nimiž se na nás smály turecké záchody, svědčící o tom, že skutečně - vody net. Ale když se člověku moc chce, zvládne i to, zvláště když si vystačí s pisoárem. Větší martýrium si zažila na dámském manželka, ale jak později uvedla, aspoň bude mít do konce života na co vzpomínat a vůbec - byla sranda.

Za čím jedeme?
Z autobusáku po nějakých 200 metrech plynule přecházíme k nádraží vlakovému a ocitáme se v úplně jiném světě. Nádraží v západním stylu, beze smítka na zemi, krásné prostory, prostě paráda. V kiosku si kupujeme mapu města a nejkratší cestou kolem železniční tratě kráčíme za památkami. Bohužel cestou ne zrovna nejvhodnější, ale aspoň nešlo zabloudit. Přicházíme k místnímu hradu, kde se právě chystalo vystoupení folklórních souborů i z dalekých zemí, ale lákavé podívaníčko nešlo stíhat, neboť nám chtě nechtě na hodinkách přibyla hodina místního času k tomu našemu - Ukrajina má totiž dle svého časového pásma o hodinku napřed a zdržení na čáře bylo o dost delší, než jsme čekali.

Hrad a historické centrum
Cestou z hradu potkáváme náznaky toho, že kdysi tato oblast byla pod vlivem Československa, svědčí o tom nápisy na jednom z obchodů. I ulice nese příznačný název - Ivana Olbrachta, jen ten název už je samozřejmě napsán azbukou. Kousek vpravo pod tímto obchůdkem se nachází torzo botanické zahrady, to že se tam nevybírá vstupné je bohužel na její úrovni znát, ale bylo vidět, že se tam na zvelebování aspoň pracuje a snaží se oddálit chátrání tohoto jinak jistě zajímavého místa. Zpátky nahoru ulicí I.Olbrachta se postupně prokousáváme dál do historického centra a jeden se opět jen diví a diví. Proměna doslova na pár metrech - krásné domy, chrámy, venkovní posezení před restauracemi a spousta stylových obchůdků se suvenýry.

Místní lidi
Co mně úplně dostalo byli lidi, co jsme všude potkávali. Po celou dobu a to už i od samotného aut. nádraží jsme nepotkali vyloženě někoho ve špinavých šatech. Krásně oblečené ženy a dívky opravdu nešlo přehlédnout, většinou navíc i perfektně upravené. Troufám si rýpnout, že je to vliv toho, že kdysi naši předci tady dlouho žili a mimo jiné i pomohli rozšiřovat a uchovat krásu hezčí poloviny lidstva. Dost ale chodících „památek", vyskytujících se v nepřeberném množství po celém „KOPCУ" - korzu. Je třeba ještě prohlédnout aspoň zvenku bývalou židovskou synagógu, dnes to sídlu opery, pak již ze školy známou legendární řeku, snad s nejkratším jménem na světě - řeku Uh a hlavně nový pravoslavný chrám, ten je ale od hist. centra vzdálen asi 15 - 20 minut chůze.

Nový pravoslavný chrám
Cestou k němu si opět užíváme jiného koloritu města, ale za těch několik hodin, co se tu touláme už nabýváme jistoty, jak se zdá. Opadá počáteční nedůvěra a dojmy nabírají obrat opačným směrem a celkem se nám tady začíná líbit. Opravdu se není čeho bát a fotíme jaksi na počkání. To z počátku u nádraží jsme měli obavy z moci policejní nebo vojenské, pramenící ze zkušeností z doslechu v létech, kdy pevně vládli komunisté všude kolem, kdy se tradovalo, že v „Rusku" se veřejné objekty nesmí fotit, prý ze strategických důvodů. Zas tak dávno nejsou časy, kdy se pošuškávalo něco podobného i u nás a fotit třeba na vlakovém nádraží nepatřilo mezi činnosti, se kterými by jeden chtěl na sebe poutat pozornost. Ozbrojené složky jsme k našemu údivu vlastně potkali jenom na celnici a pak jen, jak seděli v autě na aut. nádraží, což stačilo, aby případní pobudové odešli hledat prostředky k živobytí jinde. S čím se zatím nevypořádali a ani se o to asi nebudou snažit - je vypudění toulavých psů z ulic. Mám z druhé ruky informaci, že kočky a psy v Užhorodě užívají status něco jako krávy v Indii a že si je nikdo nedovolí odehnat a nedejbože nakopnout. Prý hrozí za to pokuta. Psy, byť tvořící smečky, působí dost plaše, alespoň dle toho, co jsem měl možnost vidět.

Chrám se nachází na širokém bulváru s obchodními domy, paneláky obrostlé vinnou révou a hotely. Byť se chrám architektonicky se vymyká okolní moderní zástavbě, je opravdu oprávněným a častým cílem turistů, takže jej nemůžeme vynechat ani my. Pohled na chrám dovede člověka snadno uvést do ruských pohádek a aspoň mně se zdál hodně fotogenický. Od chrámu to je pak už jen kousek na obě nádraží.

Maršutky
Za zmínku stojí, že pokud od chrámu půjdete po chodníku po pravé straně silnice ve směru k nádražím (a asi 300m před nimi), tak vás jisto jistě osloví provozovatelé tzv. maršutek, což jsou vlastně dodávky pro cca 10 lidí. Nevtíravě se jen zeptají, zda nechcete do Košic (což je i přes Michalovce), pokud odmítnete, nic se neděje, zeptají se dalšího. Pokračují až do chvíle, než přijatelně zaplní svůj mikrobus. Výhoda maršutek je asi nejvíce vtom, že na hranicích nečekáte na odbavení velkého počtu spolucestujících z autobusu, ale jen třeba desítky. Přednost však nemají ani náhodou, takže když před vámi stojí bus 2 hodiny, čekáte taky.

Autobusové nádraží podruhé
Provoz na nádraží je organizován tak, že uvnitř v budově u „kasy" si koupíte lístek na vyhlédnutý spoj, pokladní vám vydá velkou barevnou jízdenku s několika listy a bločky na jméno kupujícího. Řidič vám pak v autobuse jen vytrhne jeden list a můžete si sednout na místo uvedené na jízdence. Ještě pro úplnost, odjezdy zpátky do Michalovců jsou vypsány na pravé tabuli vpravo dole. Psány jsou drobným písmem jen v azbuce a v přehršli asi stovky jiných směrů se hledají dost obtížně. My máme spoj v 16. 10 a nakonec nás jede zpátky na Slovensko jen asi čtrnáct. Libujeme si něco v tom smyslu, že v takovém počtu bude přejezd zpátky na Slovensko „brnkačka". Možná mohla být, ale nebyla, paradoxně ne však díky ukrajinským celníkům, ti nám na hranicích dopřáli jen posledních 25 minut dýchání ukrajinského vzduchu a s radostí nás poslali šupem zpátky pod Tatry.

Slovenská razie
Hned po opuštění země s azbukou a modrožlutou vlajkou, nám do očí bije kolona osobních aut, sahající skoro až po ukrajinské rampy, což mohlo znamenat jen jediné. - Slováci mají asi svůj den a opravdu měli! Každý řidič automobilu bez výjimky musel vystoupit, ukázat kufr, zda neveze alkohol a cigarety nad limit, což dělalo na jedno auto cca 10 minut. Nám nepomohl ani zvláštní pruh pro autobusy a už vůbec ne to, že řidič by měl dodržet nějaký tem grafikon jízdního řádu. Pikantní to bylo zvlášť ráno, kdy z Užhorodu pokračoval na Mukačevo a do Užhorodu přijel o hodinu později. To se to čeká na nádraží, kdy nevíte, kdy vám to vlastně přijede.

Náš spoj z Užhorodu končil v Michalovcích, tam toho jezdí ve vnitrozemí habaděj, takže slovenským celníkům naše případné zpoždění vůbec nedrásalo nervy. Asi po hodině, když důkladně proklepali autobus před námi, přišla řada i na nás. Nechali nás všechny vystoupit, se zavazadly projít do haly a tam všechno prohledali. Jiný celník zatím prokutal celý autobus, takže asi na ¾ hodinky jsme měli o zábavu postaráno. My čtyři - (já, manželka a dva synové) nevezeme z inkriminovaných artiklů nic, takže naše prohlídka, na rozdíl od jiných smolařů, byla super rychlá, vůbec kontrolující celnici nezajímalo, že máme u sebe foťáky (přivezené námi z ČR za účelem zachycení krás po světě, ale bohužel nikde v celních papírech nezapsané), dokupy možná víc jak stokrát dražší než hledaná flaška alkoholu. S úlevou pak nasedáme zpátky do busu a jsme vděční za to, že na žádném z našich výjezdů z ČR do okolních krajin, už nějaký ten pátek nemusíme nic podobného prožívat.

Dojmy zUkrajiny
Stejně to však nic nemění na tom, že Ukrajina se zdá být pro našince zajímavá země, dají se tam pořídit poutavé fotky, vidět mnoho pěkného a to jsme ještě nenavštívili spoustu dalších atraktivních míst, včetně horských oblastí v Poloninách. Nakonec po projití městem se nám už ani nezdlo, že by opravdu bylo tak zaostalé, jak to vypadalo na první pohled. A byť neradi, přece jen připouštíme, že i v Čechách by se dali najít podobně nevábní „zákoutí", jen s tím rozdílem, že u nás zmizí asi rychleji než tady.

Jak jsme se najedli a ubytovali?
Na hlavní jídlo jsme se z časových důvodů raději nezastavovali, nemáme žádné info, jak dlouho trvá ve zdejších restauracích příprava jídla, ochutnali jsme zmrzlinu za 1.5 Hr. a láhvové pivo za 8 Hr. Na pěší zóně je spousta předzáhradek, zvoucích na příjemné posezení a komu by se zachtělo trošku si gurmánsky zašpásovat, může zkusit nápoj z chlebového kvasu prodávaný v žlutých bečkách, já tu odvahu neměl, ale prý je to výborné.

Co se nám líbilo a co naopak ne?
Jednoznačně se mi nelíbilo to nekonečné čekání na hranicích, pochopitelné snad jen z důvodů omezení migrace nežádoucích živlů, ale bazírování na dodržování limitu dovozu tovaru se mi zdá poněkud přehnané. Líbil se mi krok do jiné kultury, ne sice moc vzdálené od naší, ale přece jen podobný pocit jsem ještě nezažil vžádné jiné zemi v bezprostředním okolí ČR a ani v Chorvatsku, pokud jsem tam nezajel dál do hor mimo přímořské oblasti. Nevím zda ten pocit nevyvírá z dřívější nedostupnosti volného cestování po rusky mluvících zemích, ale určitě se na Ukrajinu ještě někdy rád vrátím, jen by to mělo být déle, než na několik hodin a asi nejlépe za asistence některé z cestovek. Jako zajímavá se jeví oblast Polonin, jen to bude chtít důkladněji posbírat info z netu, v Užhorodu jsme toho kupu vynechali, což je moc škoda.

Ostatní informace
Jízdenka Michalovce - Užhorod nás stála 4 os. - 11,2 €, zpátky 4 os. - 156 Hr., mapa města 11Hr., WC - 1 os. - 0,5 Hr., suvenýr (obrázek) - 15 Hr.